Pouze svoji vlastní věčnost
dokážeme pozvat
mimo svá těla
a vesmír je tak
neskutečně prázdný
Mrzne až to fičí
aneb Kde to vázne
a Vánoce
Slyšíš
Slyšíš jak zima
přichází
Probudíš se
a všude je bílo
Rezavá klika
onemocněla zimnicí
Flétnista zapadl
v závěji
Domů z toulek
za pec
vrací se kočky Spát
Jinovatka frajeří
a námořníkovi
mimořádně
chutná rum
Do rytmu
padá sníh
Meluzína kvílí
do dost nezvyklé
představivosti
Ginsbergových básní
v tomto výhradně
pohostinném
českém kraji
Mohu pouze snít
o teplém doteku
černošky
jak mně po ránu
poctivě češe
nocí rozcuchané vlasy
a splétá je
po vzoru vánočky
v copánky
bájných blažeností
připadám si
jako bych svlékal očima
ženu náčelníka
Kyselý odvar
a šamanské zaříkávání
v australském domorodém
kmeni
kde je doma Charlie Soukup
Mé vidění doplňuje
namísto startky
nádech (myšlenka)
výdech (daleko silnější vidění)
z pěnové dýmky na zdi
vykouřená marihuana
za kterou tam Charlie
do krve tak bojuje
Lidi zima je
krásnej štvanec
přece k něčemu dobrá
Nemusím pravidelně chodit
zalejvat kdejaké květiny
nebo taky shrabovat
listí na zahradě
Můžu celej den
sedět na posteli
a myslet na černošku
vánočku Charlie Soukupa
na ty malý kudrnatý
hezký parchanty
jak si přímo na rovníku
do písku nakreslí panáka
a skáčou z jedný
půlky zeměkoule
na druhou
Prostě zimu mám rád
protože nemusím nic dělat
Slyšíš zima přichází slyšíš
Slyším
Sakra honem do postele
Probuzení
Zase je tu další ráno
nové ale stejné světlo
vzpomínka
Ve snu pohnula
se klika
jen tak
Zloděj nebo Smrtka
Den oblečen
do kutny mnicha
nebo šantánových
šatů komika
Nafukovací panna
pod postelí vzdychá
duši vypouští
Všichni ti v domově mého těla
zabydleli se
Sex Bláznovská veselost
i Božský klid
Čas v čase
na strunu hodin
nikdo nehraje
Není a je kam jít
jenomže kterou masku lidi
kterou dneska mezi vás si vzít
Vlci a beránci
v jámě lvové
Svatby statků
Mzdy pýchy
Pole rozoraná
Na svátky zní hrana
z orlích hnízd v orlojích
Černá vrána kosí sníh
Umřela jsi moc mladá
Bůh tě má rád nezkaženou
si tě vzal
Je tvá cesta do nebes
kvítím prošlapaná
Těžce těm kdo zůstali
popíjí krev zředěnou vodou
vodou od hřbitovní zdi
Blaze nám peče se chléb
ze všech hostií tohoto světa
těchto dnů
až do skonání lidských ras a pekáren
Pouze vykradači kostelů
čekají až je uspí zima navěky
zmrznou v závěji krutého prokletí
Letí nad vesnicí stoletý čáp
zvěstovat že se blýská na časy
Ale na jaké
když se ho ptám
raději uletí
zase o kus dál
a tak opuštěný zůstávám sám
o nic moudřejší
x x x
Ve šlehačce se utopila včela
Zvoní umíráček
Nebe přeřezávají letadla
kovová zjevení dálek
Pouze mě mrzí
že ze všech krásných dní
jeden mi bude chybět
Zář očí
Na dně nicoty
Dole pod stolem
všemožných řečí
válí se střeva z lidských pomluv
Z tajného šepotu neslyšících
Zmrzačená tvář
byla poprosit Pravdu
aby si vzala srdce
z mrtvého malíře
a kousek po kousku
je rozdala
všem
na vernisáži Života
Teorie pluje
opřena o stůl
Do třech kruhů vodopádu
vlévají se mé prsty
Už stačí je ve mně hodně vody
ostnatých drátů svobody
chomáčků vlasů z čerstvě
vykopaného hrobu
tyto rozcuchané dívčí copánky
jsou jediné co zbylo
z té velkolepé říše života
Pravou rukou sahám si
kousek pod žebra
bolí mě játra
Jedna stará dáma
jako malému klukovi
mi řekla
Alkoholici to mají dobrý
jak jsou nasáklí lihem
ještě dlouho se do nich
nepustí červi
A já si tehdy
na důkaz souhlasu
z ještě malých úst odplivl
Z té gotické ženy
zbyla mi časem pustina
zvlhlý prosáklý strop
rekviem polorozpadlého sýčka
a nakonec i ta
bolavá játra
Svědomí
Lidé procházejí lidmi
I ty jdeš a rozplyneš
se v tom druhém
Projdeš jím
Celé pokolení
kleká nad blaty
Mlha vyvolává slepé
neviditelné
Tak vzniká nepoznané poznání
Průvodčí abstraktna
vystupuje z přeplněného
vlaku věčného tajemství
Lidem zůstávají šperky
a mocná začarovaná kouzla
Pýcha Sláva
Absolutní strach
zavírá víčka
V mlze se hledám
zmanipulovaný do genocidy tajemna
bez doteků bez hmoty
bez anděla
Lidé prochází lidmi
tříští se nárazy
rozpadají se tají
Šedé krysy myšlenek
pod balvanem na rozcestí
číhají na další...
x x x
Nad černým údolím
ozářeným měsícem
kráčí mlha
a po hladině řeky Dyje
potulný dělník
šeptá své verše
duším utonulých
x x x
Dostaneš růži
možná černou
jak tulipán
Prosím
odhoď ji
na dlažbu
kde zázračné kroky
křtí život
tvůj osamělý
bludný...
a nad nebem
pláče dítě
v nás
Modlí se Otčenáš
Opuštěni
Zaslechl jsem vzlyky
v den svátku mrtvých
fialky bez vůně
mají v očích slzy
Den se fláká
z jedné hodiny
do druhé
Mlha přeskakuje kaluže
Poustevníci se modlí
někde v lese
za odsouzené vrahy
Bůh se stává malířem
akvarelovými barvami
maluje do skicáře stromy
Je vylidněno
jako v době kamenné
V televizi
dávají Dallas...
Pytláci noci
Kapsy narvané tmou
ochutnávají vůni
letního sena
za zpěvu kaprů
na hrázi rybníka
Do tmy svítí
polovyhaslé ohniště
připomínající New York
z výšky
několik hodin
po půlnoci
Vaše ženská těla
se klepou touhou
a naše srdce zjizví
další infarktová
rýha
Dlaně jak laně hebké
hladí strom jenž pláče
dávno zaprodaný dřevorubcům
Kvartýr pronajmutý
nepříčetným láskám
Jdu po kolejích k náměstí plnému barikád
abych vystřízlivěl po noci
ucpané vzlyky touhy
s níž kouř cigaret
a zvětralý rum
tak svobodně se polyká
Všechno ve mně zpívá
a v srdci je jako v knajpě
vyprodaných slov
tak lítostivě zvrhlých
Jako fotografie
nepříčetně ohmataných holek
kvůli kterým jsem básníkům
ukradl hodně slov
jen aby mi řekly
v kterých ulicích na ně počkat
a jestli mě korunují
z krále na vola
Až půjdu spát na nádraží
kde starci chlemtají dršťkovou polívku
nechám si zdát
o džezu který se tak směje
až z nebe padají chechtáky
(Z rukopisu)
Zpět