O nedělitelnosti předvídavosti a odvahy


Účastníkem literárního klání o cenu Karla Čapka lze být a nebýt jako nebýt a být. Stojí v přítoku dějin české literatury dvacátého věku, že "světový úspěch si rázem vydobyla zejména fantasticko-utopická hra RUR (1920) jako varovná kritika společnosti, která zneužitím převratných vědeckých a technických výbojů přivodí svou vlastní zkázu."(*) Jestliže po třiatřiceti letech – a tentokrát jde o náhodu, na rozdíl od třiatřiceti účastníků oboukapsové ankety almanachů ADIEU 2000 a ZONTY 2001 – jeví se citovaná pasáž jako klišovitá fráze na hodinu literatury nepřipraveného gymnazisty, dokazuje to zhutnělost času. Čas se nepoptává na subjektivní pocity lidského individua přeživšího dobovou převratnost.

Ostatně ty nejsou předmětem ani naší úvahy. Vždyť meritum věci nespočívá ani ve zneužití převratných vědeckých a technických výbojů, ani v hrozbě člověkovy vlastní zkázy jako nebezpečí. Kybernetiky a biovědce dvacátého století přece nezastavily a ani nemohly zastavit vábivé formulace katedrového (pseudo)humanismu a estetických norem stejně elastických, jako je vědomí jejich tvůrce – příčilo by se to predátorské povaze člověkovy mysli. Už člověk jedenadvacátého století nahlédne sebe sama jako součást universa neustále se vyvíjejícího a fenomén lidského v něm už ne jako míru všeho, ale jako míru výkonu (sebereflexe) panenské, prapočáteční pozemské noosféry, z vlastní podstaty puzené do dálek vesmíru a neoddělitelné od universa, majícího evoluční povahu. (Hawkingovu předzvěst útěku z planety Země zamořené viry považuji jen a jen za jeden, k podstatě rozpínavosti inteligence přidružený důvod.) Universální roboti doktora Rossuma jsou (původně sice "pouze" literárně virtuální) formou života předjímajícího souběžnou existenci vícerých reálných forem inteligentního života, a v tom (připomenuto na tomto místě již v minulém čísle Chůdových kořenů), "co budeme považovat za obecné znaky inteligence, musíme být velmi opatrní. Ve skutečnosti myslíme vždycky znaky lidské nebo zvířecí inteligence. Ale to nás nutí ke zvláštní opatrnosti, protože stroje se (...) stávají čím dál tím mocnější." (Kevin Warwick) V těchto souvislostech nemožno pominout, že Norbert Wiener označil pojem život za problém sémantický. A do třetice se smiřme i s tím, že člověk moudrý moudrý získává vládu nejen nad svou dědičností a reprodukcí, ale i nad vlastním nervovým systémem. V tom případě kybernetika i genové inženýrství sílí silou toho druhého. (Astrofyzik Stephen Hawking neodvolal, třebaže notně pobouřil; a co na tom k divení; a přesídlit do jiných míst kosmu není původní pozemské Inteligenci dáno bez společné nadvlády biovědy a kybernetiky.)

Objevy vlastních mozkových buněk neodvolatelně přimějí člověka k docela jiným kánonům etickým, a to velmi brzy. Radikální změny ve struktuře vzdělanosti, právní normy, o kterých dnes veřejně diskutovat nepřipustí neinstitucionalizovaná, ovšem o to spolehlivěji fungující cenzura živočišného strachu, étos odmítnuvší přežitá schémata paradigmatických vztahů a nové umělecké formy využívající krásné slovo netradičním způsobem – nic z toho na sebe nedá čekat přespříliš dlouho. Přirozenou cestou potom dozná změn sama mentalita vědomí. (Což lze nepochybovat o tom, že lidské tělo pozbyde opodstatněnosti?) Je to právě Inteligence, která biologickou inteligenci dnešní formy přežije. Na rozdíl od Čapkových literárních hrdinů-lidí nemusíme se obávat vzpoury hrdinů-strojů. Nevzbouří se. Člověk totiž odnepaměti přizpůsobuje svůj životní styl (také projev života, toho sémantického znaku) objevům vlastních mozkových buněk zcela dobrovolně a v patologicky pevné víře, že je dokonalejší.

Soudím tedy, že právě toto jsou témata, která mohou vrátit literatuře na čas větší společenskou přitažlivost a váhu. V roce 1920, kdy Karel Čapek obohatil dramatem RUR světové společenské vědomí, bylo autorovi třicet let. Muž značně předvídavý a moderního myšlení. Nakolik též statečný, to dokázal dramaty z let třicátých. V tom to právě vězí: předvídavost a odvaha jsou nedělitelnými substancemi Inteligence. Nedomnívám se ovšem, že by už dnešní společnost aplaudovala dílu, odrážejícímu (r)evolučními změnami otěhotnělou epochu. Svět opravdu chce být klamán – a opravdu klamán je. Následník Karla Čapka proto nejspíš nevzejde z laureátů literárních cen, ani té Čapkovy ne. Bude to však on.


(*) Text na přebalu: Karel Čapek: RUR; nakladatelství Růže v Českých Budějovicích, 1969)



Námitka


 
< Obsah >