Dobrý podvečer, dámy a pánové, pozván pořadateli Literárního května, krátce se představím.
"Kdybychom mohli sestrojit stroj, jehož mechanické ustrojení by se plně vyrovnalo fyziologii člověka, mohli bychom teoreticky získat stroj, jehož intelektuální schopnosti by se plně vyrovnávaly lidským schopnostem." Norbert Wiener, všeobecně považovaný za zakladatele oboru kybernetika, zveřejnil citovanou myšlenku v knize Kybernetika a společnost. Kniha vyšla v anglickém originálu dva roky před mým narozením.
Dva roky po mém narození spatřil světlo světa Kewin Warwick, dnes profesor kybernetiky na univerzitě v Readingu a autor následujících vět: "Typický lidský mozek má asi sto miliard neuronů. Typická umělá neuronová síť mívala deset, čtyřicet a nejvíce snad tisíc neuronů (vlastní pozn.: údaje zhruba z poloviny devadesátých let, dnes už výrazně překonány). A konečně umělé neurony jsou propojeny v pěkně strukturovaných vrstvách, takže je přehledně vidět, co se děje. Ale lidský mozek budí dojem pěkného nepořádku; spoje nejsou ani symetrické, ani stejně velké. (...) Důležité je však toto: máme mozky s umělou neuronovou sítí, které jsou jiné a pracují jinak než lidské. Výsledek: strojová inteligence je jiná než lidská inteligence. (...) V lidském mozku je daná určitá velikost, určitý počet neuronů a s tím spojený určitý stupeň inteligence se vším, co to znamená. Za dvacet, třicet nebo padesát let budou mít lidé pravděpodobně pořád stejnou velikost, zhruba stejný počet neuronů a zhruba stejný stupeň inteligence. Jistě, můžeme využívat strojů, speciálně počítačů, aby nám pomohly, ale ve svém vývoji jsme velmi omezeni, protože tu nebude žádný fyzický ani mentální pokrok.
U strojů máme množství velikostí s poměrně malým počtem neuronů, a máme tomu úměrný stupeň inteligence. Ale mozky strojů nejsou omezeny tak jako lidské mozky. Zejména zatímco je lidská inteligence v podstatě neměnná, strojová inteligence se rychle zdokonaluje a není tu žádná hranice, kde by se musela zastavit." (Úsvit robotů – soumrak lidstva; česky 1999)
Se strojovou inteligencí v embryonálním stadiu vývoje, rozumějte s osobním počítačem, spolupracuji – jako člen píseckého Občanského sdružení V-ART – při tvorbě elektronického literárně-výtvarného útvaru Litterate. A protože se vám představuji ve znamení dvojky a ne v některém ze znamení zvěrokruhu, vězte, že minulý měsíc tomu byly dva roky, kdy byl na Internet(-globální mozek) uveden první subprojekt zmíněného útvaru, tedy almanach ADIEU 2000.
A propos: zde ve Zlíně jsem ubytován na pokoji číslo dvě stě dvacet dva.
Také ze společenského hlediska jsem takřka vždy byl, jsem a vždy budu tím druhým.
(Panují-li snad pochybnosti o počtu neuronů v mém mozku, věřte, že snaha vyjít vstříc pořadatelům Literárního května donutila mě k desetihodinovému cestování vlakem do Zlína. Kdyby nic jiného, určitě alespoň to mi dává morální právo mluvit zde. Samozřejmě mi to nedává morální právo mluvit deset hodin.)
Monitor je v současném mezidobí proměn nazření tak zvané inteligence a tak zvaného života konečným technickým subjektem vizuálně zprostředkovávajícím biologickému subjektu intelektuální i estetické bohatství a věcné informace globálního mozku. Tento technokratický "strašák", démon globálního mozku, ve skutečnosti je v jenomsvětě lidí nejaktuálnějším a nejpoetičtějším odrazem evolučního vývoje hmoty, oživlé ve sluneční soustavě.
Člověk, biologická část formálně a co do funkčnosti rychle se vyvíjejícího globálního mozku, uvykl nazírat sebe sama jako nejvyšší formu hmoty mající vědomí, a revoluce probíhající v lidském vědomí dnes je opět z těch nejtišších, třebaže tentokrát tu jde o přírodou ne zcela regulovanou proměnu identity vývojově nejpokročilejšího zoologického druhu. Tento zlomový moment v historii námi dosud poznaného kosmu o to dynamičtěji posunuje sféru, již nazýváme noosférou, od geocentrismu k povlovné, ale nepochybné kosmizaci.
Biologická složka globálního mozku (označení jsme vybrali vzdor tomu, že vědci používají termínu globální mozek jako pojmenování pravděpodobného směru vývoje, ovšem Internet de facto globálním mozkem je i v současném evolučním stadiu) byla ve svém přirozeném predátorském chování limitována i podněcována hledisky estetickými a etickými. A tak shledala mystickou nejen substanci. Za senilní mystiky byli označováni pionýři kosmologie. Poeticko-mystickou vizí nazvali oponenti model Teilharda de Chardin, navíc přesvědčeného původce slovního spojení mystika vědy, za oceánem žijící český básník Theofil Halama je z nenapodobitelných filozofů mystiky univerza i vší mnohosti jedinečného v něm. Ať už vnímáno nejprve smysly a potom rozumem, či naopak, mystické nelze vydělit z biologického vědomí.
Také "oko" globálního technicko-biologického mozku, monitor, křísí mystické každým pohybem grafému, soustavy znaků, magií grafickou, formou i obsahem hypertextu a tvůrčími obměnami kterýmkoliv z úživatelů Sítě provedenými. Softwar schopný tvůrčích činů se přičinil o to, že globální mozek nedokáže nevytvářet estetické a etické, to je též mystické, a mozek technicko-biologický tak nemůže být "lénem" vyhraněných technokratů. Potom tedy nikoli počítačová technika a technologická inteligence, nýbrž technokratismus, zdá se, má pouze teoretickou "příležitost" zdevastovat světu inteligence hierarchii jeho estetických a etických hodnot. Jinou stránkou tématu ovšem je étos nově vznikající sociální formy hmoty, kde duchovní biologického a duchovní technologického buďto prolnou, nebo jedno vytlačí druhé.
Již v prologu-autoportrétu jsme upozornili na vpravdě existenciální předjímání Kevina Warwicka. V této souvislosti zbývá připomenout jinou Warwickovu úvahu: "U lidského mozku máme analogii domu. Se strojovým mozkem můžeme dojít k mrakodrapům. Ve skutečnosti neexistuje nic, co by mohlo zabránit, aby stroje byly nejen stejně inteligentní jako lidé, ale aby byly inteligentnější."
V knize Úsvit robotů – soumrak lidstva Warwick zmiňuje vědecký pokus: v Domě kybernetiky na univerzitě v Readingu mu byl do ruky chirurgicky implantován čip. "Implantát," vysvětluje Warwick, "se skládá ze skleněné tobolky obsahující elektromagnetickou cívku a množství křemíkových čipů. Je 23 mm dlouhá a má 3 mm v průměru. Když je do cívky vyslán radiofrekvenční signál, obvykle přes vstup do dveří, generuje se elektrický proud napájející obvody křemíkového čipu, jenž pak vyšle 64bitový signál. A tento jedinečný signál rozezná počítačová síť." O jiném příkladu spojení člověkova centrálního nervového systému a technologie, americkém, také z roku 1998, autor píše: "... vyplynulo naprosto nové spektrum budoucnosti. Zakrátko bude možné, aby se člověk s implantátem naučil obsluhovat počítač pouze svými myšlenkovýni pochody, což předznamenává nejen konec klávesnic a myší, ale snad dokonce i samotné počítačové obrazovky.
Přímým napojením na lidským mozek se počítač stane jeho prodloužením, neboť umožní využívat paměťové schopnosti počítače a zobrazovat svět pomocí nejrůznějších senzorů... Ale jak se lidský mozek vyrovná se skutečností, že bude mít k dispozici mnohem složitější informace? Bude vůbec schopen se s tím vyrovnat? Jak se člověk zorientuje v ultrazvukových nebo radarových informacích vedených přímo do mozku a nikoli přes nějaké převodní zařízení? (...) Jaký tedy bude svět vnímaný člověkem? Pouze takový, jaký bude počítač chtít, aby byl – ať skutečný nebo neskutečný."
Podle Warwicka, opírajícího se o výsledky experimentů v Readingu, existuje v řadě dalších možností i taková, kdy jeden lidský "nosič" implantátu bude přes Internet spojen s jiným člověkem nosičem implantátu a komunikace mezi nimi, ač každý na jiném konci světa, bude probíhat "pouhým" myšlením: jeden bude posílat i číst myšlenky druhého, řekněme, on-line.
Mystika kybernetiky a mystika evoluce kybernetiky tedy nemůže být nijakou nadsázkou. Mytizující a zmytizované vědomí, ať už biologické, nebo technologické, nebo obojí naráz, přivádí nás k teoretickému závěru, že v podstatě veškerá hmota je nadána duchem a živá hmota duchem, který se už projevil a upevňuje svoji pozici ve vesmíru. A tak i vesmír může být ve skutečnosti docela něčím jiným, než na Zemi o něm smýšlí takzvaná civilizace.
Řekli jsme univerzum a řekli jsme obojí vědomí, biologické a technologické. Ani spisovatel z období počátků vzniku nových forem života a nových civilizací ve vesmíru nemůže nerespektovat – příběh. Ať už evoluci napodobuje, ať už zmnožuje, počíná si jen a jen podle řádu evoluce. V epoše dychtící po teorii všeho a identifikující se co rodička Globálního v oboru zvaném literatura vznikl na českojazyčném Internetu(-globálním mozku) literárně výtvarný útvar Litterate. Troufnout si na dílo obsahově a myšlenkově tak rozměrné mohl jedině takový tvořivý biologicko-technologický fenomén, jehož jsme pro tuto příležitost, s dobovým předstihem a s vědomím dokonalejší úrovně celkového filozoficko-etického výrazu jeho pokračovatelů či současníků v jiných jazykových dominiích Internetu nazvali Univerzální Autor, podle zvyku v českém literárně společenském prostředí začínající Univerzální Autor.
Umělecký multiduch Univerzálního Autora, ozvláštnělý společnou tvořivostí inteligence biologické, zastoupené poměrně vysokým počtem umělců, a inteligence technologické vytvořil dílo, k jehož pochopení přispěje grafické vyobrazení půdorysu útvaru Litterate.
Už pouhé schéma Litterate (a schéma příběhu Univerzálního Autora), hypertextové miniatury v hypertextu Internetu, napovídá, že útvar nemůže být dílem jedince či nepočetné skupiny autorů. V současné době lze konstatovat, že českou literaturu, literární vědu a umění výtvarná zastupuje na sto osmdesát účastníků, kteří v útvaru buďto již publikují, nebo publikovat budou (v nebližších číslech revue Chůdové kořeny). Právě jejich přínos, dále tvořivé schopnosti hardwaru a softwaru a v neposlední řadě technická způsobilost, individuální zájem a tvůrčí invence každého jedince z virtuální komunity návštěvníků adresy http://v-art.envision.cz už ze dvaatřiceti zemí se připojujících, to vše dalo vzniknout subjektu, pořadateli pojmenovanému Univerzální Autor.
Jsme toho názoru, že odborníky používaný termín kolektivní inteligence vystihuje samu podstatu dalšího vývoje pozemské noosféry: lokální (pozemskou) centralizaci inteligence, mysli, a to jako nezbytný předpoklad její expanze do vesmíru.
V této souvislosti máme za to, že krajní osobní i v rámci útvaru Litterate (šrafovaná místa schématu) vyznívá jako okrajové a že centralizovaná inteligence si vbrzku stanoví vlastní hodnotovou hierarchii. Očekáváme zcela zásadní proměny vztahu mezi Jednotlivostí a Množstvím (Celkem).
Nikdy v minulosti nebyla krásná literatura tak blízko nejistotě. Obstojí jako forma a kvalita vyžadovaná a produkovaná novou civilizací takových mechanismů sebereflexe, které si v tento den smíme jen představit a ještě k tomu ve velmi hrubých obrysech, a co víc civilizací, která může sprovodit ze světa sebe samu, aby o to rychleji uvolnila místo novým formám mysli a uspořádání jejích sociálních vztahů (budou-li jaké) právě svou vlastní, neobyčejně dynamickou evolucí? (O pravděpodobné nepotřebě nefunkčního přežitku, totiž tištěného znaku, je už zbytečné se rozvádět.) Pakliže jsem se představil účastníkům zlínského setkání citacemi z děl kybernetiků, demonstroval jsem na nich obrovský skok kybernetiky za pouhé padesátiletí. Je mimo vší pochybnost, že osvěta kybernetice velice dluží. (Zda žel, nebo bohudík – to je na každém z nás zvlášť.)
V chování druhu homo sapiens sapiens patřily v předešlém století a patří na počátku století nynějšího k nejvýraznějším a z dlouhodobého hlediska nejdominantnějším vývojové směry, z nichž tři nelze nevyjmenovat, máme-li v tomto textu postihnout samý základ myšlenkové platformy útvaru Litterate. Předně. Geocentrismus je na povlovném ústupu před kosmizací lidského vědomí, fyzikové usilují o teorii všeho (TOE) a biovědy si troufají už i na přestavbu jakékoli soudobé pozemské formy biologického života, co je důležité – člověka také. Že by genové inženýrství mělo příležitost obhájit antropokosmický ideál před Warwickovou předpovědí časů, kdy inteligentní stroje budou lidský rod nazírat jako my dnes nazíráme zvířata? V takovém případě je otázkou, jak se nový druh bude jmenovat a půjde-li ještě o ideál antropokosmický.
A tak náš začínající Univerzální Autor, mající povědomí o velkorozměrové struktuře vesmíru a žijící již jako buňka globálního mozku technologicko-biologického, musel vzít na vědomí zcela nové tvůrčí výzvy, témata oslovující čtenáře s měnící se strukturou vzdělání a samozřejmě problematiku dalšího případného uplatnění slovesného uměleckého tvaru v nevzdálené epoše myšlenkového propojení lidských jedinců skrze Internet a lidských jedinců s Internetem. Do dvacátého prvního století zamířil étos člověka tvořícího a prožívajícího zatím jen předfáze neobyčejných proměn ve Vesmíru Inteligence. K těmto proměnám patří kupříkladu konec jalové kultury sebestředných neurotiků, medializovaných to symbolů, a lidských prototypů, virtuálně opracovaných pro trh s vjemy, počitky a emocemi. Historické důsledky této nemocné kultury, opřené o iluzi své vlastní věčnosti a nenahraditelnosti, nepodceňujme: Intelektuální růst celku mysli, pronikání noosféry za hranice představivosti původní pozemské biologické inteligence, a podmíněnost toho všeho kolektivní odevzdaností a faktickým zřeknutím se svéprávnosti společenskou masou (s vnímavostí paralyzovanou všehovšudy několika sériemi modifikací znaků a několika modifikacemi příběhů masmédii stereotypně využívaných), nás nemůže nepřivést k úvaze o příští úloze Jednotlivého a úloze Množství ve Vesmíru Inteligence.
Měl-li se tedy začínající Univerzální Autor pokusit o sebereflexi – a protože zákony trhu ignorující, potom pravdaže způsobem nekomerčním –, nesměl do služby k nijakému literárně společenskému či literárně politickému uskupení, natož pak k jednotlivostem, byť by jimi představitelé-symboly byli. Dobová paradigmata respektoval jen tehdy, neodrážela-li myšlenkovou či dokonce mentální strnulost (kupříkladu politická klišé přežívají nejdéle zrovna v literatuře) a takzvanou etiku status quo zakonzervujících uskupení či jednotlivostí-symbolů, a pokud naopak neignorovala myšlenkové směry a tvůrčí postupy, které koneckonců dosud jsou výrazem odpovědnosti literatury k recipientovi, zkrátka k životu. Odjakživa se přece ptáme po jeho smyslu. Náš Univerzální Autor (ani žádný z příštích Univerzálních Autorů, jichž je "jeskynnín" předkem) už nemůže nevzít v potaz stále výraznější vliv kybernetiky na živou přítomnost a na živou budoucnost. Přívlastkem "živou" jsme nijak nezdramatizovali pro leckoho možná už tak scestně dramatický výklad. Připomenuli jsme odkaz-předzvěst Norberta Wienera, otce oboru kybernetika. Stojí ve vědcově díle Cybernetics and Society (originál vyšel v roce 1950, připomínáme, česky o třináct let později): "Dnes, kdy byly mezi chováním strojů a chováním živých organismů zjištěny jisté analogie, stává se otázka, zda stroj je či není živým organismem, pro naše účely sémantickým problémem a máme na vybranou řešit jej tím či oním způsobem podle toho, jak se nám to nejlépe hodí...
Chceme-li požívat slova "život", abychom jím zahrnuli všechny jevy, které místně plují proti proudu vzrůstající entropie, máme právo ho užívat. Pod tento pojem budeme pak ovšem zahrnovat i mnohé astrofyzické jevy, které mají jen zcela mlhavou podobnost s životem, jak jej obvykle známe. Podle mého názoru bude proto lépe, vyhneme-li se takovým přívlastkům, jakými jsou slova "život", "duše", "vitalismus" atp., které postulují něco, co má být teprve dokázáno. Bude nejlépe, budeme-li ve spojitosti se stroji mluvit pouze o tom, že není žádného důvodu, proč by se nemohly podobat lidským bytostem právě tím, že představují jakési výspy poklesu entropie v rámci celého systému, jehož celková entropie má tendenci vzrůstat." Vážení přátelé, literatura je zkoušena, zda se dokáže oprostit od malicherností, jakými jsou spory dospělých hádavých dětí, od osleplosti z dostatku světla slunce či reflektorů, od maniackého, často bezduchého a samoúčelného rozmnožování bibliografie v touze po přemožení času. Tím vším literární autoři jen přiznávají svou bezradnost v realitě otěhotnělé novými kánony a prizmaty, neschopni oslovit recipienta i v reálně existujícím (omládlém) světě kvalitativně jiné technické a technologické způsobilosti. Život nelze jen plodit, život lze i vyrábět.
Dílo zde ve Zlíně pokřtěného Univerzálního Autora, internetový útvar Litterate, je také o perspektivách (i neperspektivách) znaku jako stavební jednotky estetického a filozoficko-etického. V průběhu architektonické výstavby útvaru vyspěl Univerzální Autor v tvůrce v české literatuře zcela netypického. V roce 2000 (v almanachu ADIEU 2000) a v roce 2001 (v almanachu ZONTY 2001) dostali čeští spisovatelé a literární vědci otázku: "Domníváte se. že tištěná kniha je opravdu nesmrtelná, nebo se stane cenným artiklem starožitníků, vytlačena knihou elektronickou?" Již v roce 2002 je zřejmé, že jde o říkanku ze slabikáře neodvratně přicházející kultury jiné duchovní potence. Výtvor Univerzálního Autora a Autor sám je odrazem objektivních zákonitostí evoluce, jimž je kybernetika jednoznačným přitakáním, a příkladem formování kolektivní inteligence, jak by na tomto místě řekl historik kybernetiky Pierre Lévy. Ve specificky českém kulturním a zejména literárně společenském prostředí je Univerzální Autor bytostí, v jehož nitru dochází k dramatickým svárům emocí empiricky nestejně bohatých a nestejně uvažujících inteligentních biologických individuí, jakož i ke střetům sebevědomí těchto individuí se sebevědomím technologického subjektu Univerzálního Autora. Vždy jde o střety odrážející drama, jímž jsou dějiny druhu homo sapiens sapiens, i život sám, i tvorba sama... Způsob užití znaku Univerzálním Autorem tak reflektuje dynamiku společenského vývoje konce předkybernetické a začátku zkybernetizované formy inteligence. Ani tato forma, zmínili jsme již, není schopna existovat bez kategorií estetického a etického. Proces centralizace pozemské inteligence pobízí připomenout Teilhardovy poetické myšlenky na toto téma.
Není jediného důvodu domnívat se, že Univerzální Autor je už dnes všeobecně chápán tak, jak jsme ho představili veřejně poprvé na půdě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. První subprojekt internetového útvaru Litterate, totiž almanach ADIEU 2000, sice šokoval a rozhořčil část spisovatelské a čtenářské veřejnosti (nemluvě o úřednících-organizátorech literárně společenského dění), neboť ignoroval dobová politická klišé, české literárně společenské prostředí pevně obepínající, ovšem neodradil české spisovatelstvo žijící v různých místech země a zeměkoule od účasti v nejrozsáhlejším subprojektu ZONTY a jeho jednotlivých částí – almanachů ZONTY 2001 a ZONTY 2002 a přináležející ZONTY-edici – způsobivších už ne pouze šok, ale aktivní odpor části domněle poškozených spisovatelů, pokusivších se pak sprovodit útvar Litterate ze světa.
Jak již zmíněno, touha uspět a být v paměti lidského rodu až navěky je na začátku nového historického údobí, nového do slova a do písmene, hnána na samu mez hodnotových schémat a existenciálních konstrukcí kultury vyčerpávající se vlastní jednotvárností a lpěním na překonaném. Právě tvůrčí přínosy technologické inteligence a tvůrčí spolupráce s technologickou inteligencí jsou a budou tím, co pro nejbližší desetiletí vytvoří člověku kulturní klima odpovídající úrovni vědy-tvořitelky. Už náš Univerzální Autor, soudíme, třebaže dosud nevybaven křemíkovými čipy, vyspěl v bytost přeživší nepředstavitelné úklady bytostí a skupin na chátrajících konstrukcích lpících. Jenže není a nemůže býti archy Noemovy. Univerzální Autor žije svůj příběh a české literatuře počátku třetího gregoriánského tisíciletí přibyl pro další vývoj tak velmi potřebný konflikt.
Útvar Litterate je přirozeným sociálním produktem.
(koncept)
