1)
Nemůže být jinak v čase první sklizně, autoři-pěstitelé z nejváženějších, (m)editorialem třetího letošního čísla (v jistém slova smyslu nonkonformní) revue oslovuji především vás: vždyť uzavírá se první ročník periodika. Protože nám ale od začátku záleží na transparentnosti, ani tentokrát nebudeme mít tajnosti před veřejností: zváni jsou samozřejmě surfaři-čtenáři, vždyť pro ně jsme celý rok pěstovali.
2)
Autoři chůdovci (nikdy ne chůdovitci!) žijící na Šumavě ihned věděli, oč běží. (Pražští už ne všichni, žel.) Kdo z nich by neznal chůdovité kořeny boubínského Krále smrků? Lesníci bez omeškání poučí, že vzdušné kořeny směřují z paty kmene obloukovitě nebo šikmo dolů k zemi a do země, aby strom nejen upevnily, ale také zásobily živnými roztoky.
Obdivoval jsem se chůdovitým kořenům už od mala. V rodném Podčerchoví na březích Černého potoka, přítoku Radbuzy, jimi byly vybaveny do vichrů a do povodní mnohé kmeny vrb i olší. Naposledy mne přivábily originalitou výtvarného řešení co ochranitelé života snivých břízek při pěšině klikatící se vzhůru ke Kašperku. To už novodobá literatura znala internetový útvar Litterate. To už vešlo ve známost, že živný roztok dodávat mu bude po pět let revue. Znám byl její koncept i struktura bloků a mezibloků, jen názvu se jaksi nedostávalo.
3)
Myslím, tvůrci a mágové slovesného umění, že dovyprávět už dokážete sami: patří k výsadám spisovatelů schopnost domýšlet a dotvořit.
Ty kořeny symbolizují odhodlanost, nekapitulantství, vítěznost... zkrátka nejzákladnější dispozice svrchovaného života. Když uvážíme, že lidský rod má jednu společnou pramatku, a vůbec nás neuráží, že černé pleti, sotva se pohoršíme nad teorií společného pozemského praživota, jímž nejpravděpodobněji byl – prastrom. Za takových okolností sotva kdo odolá pokušení zkusit (sémanticky) rehabilitovat kořeny tak klíčového, požehnaného významu.
Tím spíš sotva odolá, když kořeny mají namířeno do literatury už co název periodika.
Botanikům a inženýrům lesů samozřejmě ponecháme jejich terminologii a naopak se netážeme, zda jsme směli ke křtu elektronické revue vybrat netradiční křižmo – nelexikovanou, vlastní pojmenovávací jednotku.
Jazykovědcům nechť adjektivum chůdovitý připomíná chůdy či chůzi na nich. Ironie Šaldova ovšem velí zbystřit pozornost a nesouhlasit: ani chůdovité jamby nemohou nám odcizit přirozenou vznešenost Kořenů Života a Kořenů Literatury.
Chůdovost je nám synonymem zcela nového fenoménu – prorůstání literatury a všeho života do prostoru kybernetiky pokřtěného.
Život, ten nikdy nechodí ani na chůdách, ani chůdovitě, a jsme jisti tím, že nikdy nebude.
4)
Tajemství Chůdových kořenů odhaleno. V tuto chvíli cele. Zvlášť zvídavé prosím, aby posečkali v tomto místě. Myslil jsem dnes v klubu Litterate nejvíc na Karlu Erbovou, Antonína Bajaju, Ludvíka Vaculíka a Zdeňka Janíka. Pozvání do týmu pěstitelů druhého letokruhu odevzdávám ovšem každému, komu život literaturou opylený plodí ovoce identifikační šťavnatosti.
Z takových dnes přišli do klubu Litterate Michal Flach, Zdenka Bergrová, Alena Vrbová, Věra Ludíková, Stanislav Komenda, Jiří Karen a Jaroslav Schnerch. S nimi také Michal Vejlupek a přidal se webeditor Miroslav Vejlupek, mladší toho jména i příjmení. Jeho informace doceníme v příštím (m)editorialu, kde opět odpovíme autorům a čtenářům – tentokrát se tázajícím co je litterate?
Jako život je – jako člověk je – i literatura je proces. Internetový útvar Litterate a jeho závěrečný subprojekt Chůdové kořeny zrovna tak. Proto dnes poprvé podnikáme exkurz po literárním kontinentu Jarmily M. Skalné – a rádi se tam vrátíme.
Milčice
16. září 2002