Klára Hůrková

Cesty ke Kafkovu Zámku


Kafkův pozdní, nedokončený román Zámek (Das Schloss, poprvé publikován roku 1926) byl v průběhu let mnohokrát komentován a interpretován. Mnozí komentátoři navázali na názor prvního vydavatele Maxe Broda, který za hlavní téma románu považuje pokus jedince o zařazení se do určitého celku, určitého lidského společenství, které je v románu symbolizováno vesnicí kolem zámku1. Tento pokus nevyhnutelně ztroskotá. Kafka je v tomto pojetí chápán jako spisovatel lidské izolace a osamělosti. Tato interpretace staví Kafkovo dílo do blízkosti díla Sřrena Kierkegaarda (1817-1855), který ve své době – v protikladu k Hegelově objektivistickému panlogismu – rovněž chápal člověka jako bytost osamělou, odkázanou samu na sebe, přičemž jádrem Kierkegaardovy filozofie je problematika osamělosti člověka ve vztahu k Bohu. Oba spisovatelé, Kierkegaard a Kafka, jsou právem považováni za předchůdce existencialismu, filozofie rozpracované ve 20. století M. Heideggerem, K. Jaspersem, J.-P. Sartrem a – dalšími mysliteli

V existencialistické filozofii, která je – stejně jako filozofie Kierkegaardova – programově antiracionalistická, je zdůrazněna osamělost člověka tváří v tvář nicotě. Existence (pojem charakterizující specificky lidskou formu bytí) je vždy individuální, je vlastnictvím a břemenem jedince, který je "vržen do světa" a "zatížen svobodou" (Sartre). Základním existenciálním stavem člověka je strach (Angst), který pramení z osamělosti na základě tušení nicoty, zároveň je však tento stav skutečným, nezastřeným projevem bytí (Sein), které existencialismus (zejména v Heideggerově pojetí) v podstatě chápe jako absolutní princip.

Existencialistická interpretace Kafkových děl včetněe Zámku je tedy nasnadě; podepírá ji navíc atmosférická příbuznost četných literárních děl vycházejících z existencialismu s díly Franze Kafky. Avšak tato interpretace není jediným možným nosným výkladem. Již Eduard Goldstücker ve svém doslovu k českému překladu Zámku zpochybňuje Brodovu interpretaci hlavního tématu tohoto díla:

"Domnívám se, že tento výklad není správný, neboť po celých šest dní románového děje nevynechává K. (...) ani jedinou příležitost, aby nezdůraznil svou odlišnost od lidí svého nového prostředí, svou osamocenost a své vnitřní výhrady proti myšlence splynutí s vesnickým kolektivem. Vše nasvědčuje tomu, že přišel zřejmě za jiným a jediným účelem: proniknout do zámku a poznat tajemství jeho záhadné správy."2

Podle Goldstückera není tedy zeměměřič K. pouhé individuum "vržené do světa" a jeho osamocenost není výrazem všeobecně lidkého existenciálního stavu, conditio humana. Zeměměřič K. je osamělý, protože se odlišuje; a odlišuje se nikoliv svou pasivitou, nýbrž právě naopak: je aktivním hledačem, který chce proniknout do tajemství zámku. Zdá se tedy být "outsiderem" jakoby z vlastní vůle.

Problematika osamělosti jedince se tím dostává na jinou rovinu než ve filozofii existencialismu. Mnozí interpreti vykládají Kafkovo dílo jako kritiku společenských poměrů, vyjádřenou v konfliktu individua s byrokratickým "systémem". Sám Goldstücker se ve svém doslovu kloní k této interpretaci: podle něj Kafka ve svém románu líčí zápas o proniknutí za fasádu symbolického zámku, "o odstranění všech nánosů, které brání tomu, aby člověk plně pohlédl tváří v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti."3 Zámek v tomto pojetí symbolizuje společenský systém jakožto mocnost odcizenou jedinci a marný boj zeměměřiče K. o proniknutí do zámku lze chápat jako zápas společenský, ba politický. Zámek představuje byrokratickou mašinérii, ovládající život kolektivu (vesnice pod zámkem) a zároveň zcela nepřístupnou samostatně jdoucímu a uvažujícímu jedinci. Tato mašinérie zasahuje do života každého – i původně samostatného – jedince tak extrémním způsobem, že sama lidská identita je ohrožena a posléze rozdrcena.

Oblíbeným Kafkovým motivem, který nalezneme i v některých pasážích Zámku, je "hrozivý průnik soukromého a veřejného prostoru"4. Kafka v Zámku např. popisuje noc, kterou stráví K. s Frídou ve školní tříde, svém posledním útočišti, poté, co bylo K.-ovi dovoleno převzít funkci školníka. Nejen že jsou "snoubenci" celou noc obtěžováni pomocníky (v jistém smyslu "vyslanci" zámku), navíc jsou ráno ze třídy vyhnáni učitelem, učitelkou a dětmi, kterým zde právě začíná vyučování. Podobné situace byly často realitou v totalitních zemích. Marná snaha zeměměřiče K. o proniknutí do zámku připomíná tedy marný zápas člověka žijícího ve státě ovládaném byrokraty – zápas nejen o sebeuplatnění individua, nýbrž vůbec o zachování samotné lidské identity. Není divu, že Kafka je mnohými vykládán jako vizionářský kritik totalitních systémů. Ostatně nesmírný Kafkův vliv na literaturu a kulturu v evropských komunistických zemích v odbobí 60. let (po odeznění nejhorších forem "kultu osobnosti") hovoří sám za sebe. Velká část českých literárních děl z tohoto i pozdějšího období, která se staví kriticky k realitě života v komunistickém státě, má přímý či nepřímý vztah ke Kafkově odkazu.

Vraťme se však ke Goldstückerovu zjištění, že zeměměřič K. nevynechává ani jedinou příležitost, aby nezdůraznil svou odlišnost, a že vše nasvědčuje tomu, že přišel za účelem prozkoumat tajemství zámku. Vedle společensko-politické interpretace je možné načrtnout ješte jiný výklad.

Bezpochyby je zeměměřič K. v románu outsiderem: obyvatelé vesnice ho nepřijímají, do zámku se mu nepodaří proniknout, dokonce i jeho milostný vztah s Frídou ztroskotává. V této souvislosti je zajímavé, že v tematice Kafkova Zámku spatřují někteří komentátoři "obrácenou paralelu" tematiky Babičky Boženy Němcové5, díla, které patřilo ke Kafkově oblíbené četbě. Srovnání obou děl se skutečně nabízí: Babičku je možno interpretovat jako vyjádření harmonického vztahu jedince a společnosti a přesvědčení, že vyšší smysl života lze nalézt právě v prostém konání, při němž individualita jedince přispívá k souladu života v rodině, ve vesnické komunitě atd. Babička – stejně jako K. – je na počátku románu rovněž přistěhovalcem; není sice povolána zdaleka, ale přeci jen je nováčkem v bezprostřední blízkosti zámku, kde žije kněžna, pro niž pracují babiččin zeť a dcera. Babička však – zcela v protikladu ke Kafkovým postavám – svým působením brzy získává pevné místo v životě ji obklopující komunity, ba stává se v jistém smyslu jejím středem; získává nejen uplatnění odpovídající jejím schopnostem, ale nakonec i respekt a obdiv kněžny, představitelky zámku. B. Němcová nenechává čtenáře na pochybách, že je to právě babiččina pokora, tj. nezdůrazňování vlastního ega, která jí přináší toto výjimečné postavení.

Děj Kafkova Zámku je antitezí Babičky: Cizinec K., který byl (snad) povolán přijít do vesnice a vykonávat povolání zeměměřiče, zůstane navždy cizincem. Zdá se, že právě jeho usilovná snaha proniknout, uplatnit se, realizovat své "povolání", mu stále víc a více brání v dosažení cíle. Tam, kde babička prostě jen žije a koná, tam zeměměřič usiluje – a každý jeho krok se zdá být chybný.

Zeměměřič K. zároveň sám sebe považuje za "cosi vyššího" než prostý lid kolem něj. Svůj pocit výjimečnosti odůvodňuje vždy znovu tím, že je přeci "povolán" být zeměměřičem. Avšak jeho okolí odmítá jeho výjimečnost uznat. Pouze malý chlapec, Jeník Bruncvík, pravděpodobně díky své dětské nezkaženosti zahlédne K.-ovu skutečnou velikost, která se ovšem má realizovat teprve v budoucnu:

"Nynější K-ova situace nebyla vůbec záviděníhodná, nýbrž smutná a potupná, to viděl i Jeník jasně a nepotřeboval pozorovat jiné lidi, aby to poznal (...). Přesto však přišel za K. a požádal ho o pomoc a byl šťasten, když K. souhlasil (...). Z tohoto rozporu v něm vznikla víra, že nyní je sice K. ponížený a odpuzující, ale v budoucnu, ovšem nepředstavitelně vzdáleném, přece jen všechny předčí. A právě tato přímo pošetilá dálka a hrdý postup, který k ní povede, vábily Jeníka; za tu cenu chtěl vzít zavděk dokonce i tím dnešním K."6

Při čtení této pasáže se čtenáři vnucuje myšlenka, že K. je zrcadlovým obrazem Kafky samotného. V době, kdy psal Zámek (v roce 1922, dva roky před smrtí), byl Kafka nemajetný, nemocný, jako spisovatel celkem neznámý a navíc ztroskotanec v osobních vztazích. Pravděpodobně nikde nenacházel potvrzení svého "povolání" a své budoucí velikosti, o níž přeci on sám intuitivně věděl. Nabízí se domněnka, že K.-ovo povolání zeměměřiče může být metaforou pro povolání spisovatele, neboť tak jako hodlá zeměměřič změřit území patřící k zámku, chce spisovatel prozkoumat, "změřit", zachytit a popsat skutečnost.

K.-ova výlučnost a osamělost připomíná tedy výlučnost a osamělost spisovatele, umělce, či vůbec člověka, který se vydá hledat smysl za hranice běžného každodenního života. Z tohoto hlediska je možno vidět v Kafkově románu též filozofický text. K-ovo úsilí lze chápat jako úsilí o proniknutí "za jevy" a zámek sám symbolizuje cíl tohoto úsilí – nejvyšší, pravou skutečnost.

Mnozí kritici spatřovali v Kafkovi osobitého náboženského filozofa (Religionsphilosoph)7 se silně kritickým postojem k oficiálním náboženstvím, jak k židovskému, tak i křesťanskému. Stejně jako pro Kierkegaarda je i pro Kafku centrálním tématem vztah člověka k absolutnu, k božskému principu, který však u Kafky nemá nic společného s osobním Bohem. Kafka chápe absolutno jako duchovní princip, který je jedinou pravou skutečností. Lidským bytostem se tento princip jeví jako morální princip, jako etický ideál, který se má stát cílem jejich úsilí. Tragédie lidského života spočívá ovšem podle Kafky v tom, že člověk principiálně není schopen tento ideál uskutečnit.

Z Kafkových deníků, vydaných později jako sbírky aforismů, jsou známy spisovatelovy filozofické postoje. Vyplývá z nich, že Kafka nespatřoval problém v tom, jak odlišit dobro od zla, nýbrž v nemožnosti uskutečnění dobra v lidském bytí. Zcela v tradici idealistické filozofie považuje Kafka za "skutečný" pouze duchovní svět, zatímco svět smyslů, smyslově vnímatelný, je podle něj přeludem a kořenem zla – ba je dokonce zlem samým.8 Protože člověk je smyslovou bytostí, je polapen v tomto přeludu a tím i ve zlu. Avšak podle Kafky je tento život přechodným stavem a "zlo je vyzařováním lidského vědomí v určitých přechodných stavech."9 Ačkoliv podle Kafky člověk zná pravdu o podstatě bytí, nemůže z ní čerpat útěchu. "Skutečnost, že není nic jiného než duchovní svět, nám bere naději a dává nám jistotu."10 Človek má poznání o dobru a zlu, zná etický ideál a také má snahu podle něj jednat, chybí mu však k tomu síla. Usiluje tedy marně o svůj cíl ve smyslu daného poznání, což nakonec vede k sebedestrukci:

"Nikomu nemůže stačit pouhé poznání, nýbrž musí usilovat, aby podle toho jednal. Avšak k tomu mu není dána síla, proto musí sám sebe zničit."11 Tento Kafkův citát je možno chápat i ve vztahu k osudu zeměměřiče K.: ani on není schopen uskutečnit svůj úmysl a dosáhnout svého cíle, nýbrž každým krokem přispívá k "ničení sama sebe". Zámek symbolizuje duchovní princip, absolutno, o němž člověk ví, ale k němuž se nemůže přiblížit. Důvod spočívá v nemožnosti překonání smyslového světa, v němž je každá lidská bytost uvězněna.

Kafkova filozofie je rigorózní, a proto se jeví pesimistickou: podle ní nelze na lidské úrovni překonat dualismus duchovního a smyslového světa. Myšlenku pozitivní možnosti vykoupení, jak ji artikuluje židovsko-křesťanská tradice, Kafka odmítá. Zároveň lze však v jeho filozofii najít panteistický prvek: jestliže lidský stav je "přechodný" a vlastně neskutečný, pak lze jako nutný následek očekávat návrat do původní, skutečné formy bytí, která je svou podstatou duchovní. Tato možnost v určitém ohledu již nevyznívá zcela pesimisticky.

Různorodost interpretací Kafkova Zámku je dokladem mnohovrstevnosti a hloubky tohoto díla, které jistě patří k nejvýznamnějším a nejtypičtejším dílům evropské literatury 20. století. Jeho filozofický podtext jistě zůstane aktuální i v budoucnu. Co se týče ostatních aspektů, lze jen vyslovit přání, aby 21. století bylo méně "kafkovské", než bylo století minulé.


Poznámky

1 Viz Heintz (1983), s. 108, a Goldstücker (1964), s. 307.
2 Goldstücker (1964), s. 307.
3 Ibid., s. 308.
4 Blažek (1992), s. 236.
5 Viz Heintz (1983), s. 20.
6 Kafka: Zámek, s. 149
7 Viz Zimmermann (1985), s. 216.
8 Ibid., s. 226 f.
9 Citát z Kafkových deníků, viz Zimmermann (1985), s. 227.
10 Citát z Kafkových deníků, viz ibid.
11 Citát z Kafkových deníků, viz ibid., s. 236.


Použitá literatura:

Kafka, Franz: Zámek. Přeložil Vladimír Kafka. Praha: Mladá fronta, 1964.
Blažek, Bohuslav (1992): Doslov. Proč Josef K. prohrál? In: Kafka, Franz: Proces. Přeložili Dagmar a Pavel Eisnerovi. Polička: Argo, ss. 227-236.
Goldstücker, Eduard (1964): Doslov. In: Franz Kafka: Zámek. Přeložil Vladimír Kafka. Praha: Mladá fronta, ss. 306-313.
Heintz, Günter (1983): Franz Kafka. Sprachreflexion als dichterische Einbildungskraft. Würzburg: Königshausen & Neumann.
Zimmermann, Hans Dieter (1985): Der babylonische Dolmetscher. Zu Franz Kafka und Robert Walser. Frankfurt a. M.: Suhrkamp.


 
< Obsah >