Když jsme v září roku 2002 zařadili do obsahu připravovaného prvního čísla letošních Chůdových kořenů část I tohoto textu a tvrdili v ní, že internetová literatura se na svůj společenský význam teprve připravuje, v době jejího zveřejnění (2. února, resp. 29. ledna 2003) už to nebylo tak docela pravdou. Ještě podzim loňského roku si pospíšil polemizovat s naším tvrzením na pozadí konkrétního případu. Kauza Chůdové kořeny, jak zainteresovaní jistě vzpomenou, způsobila, že to byl tuze nervní podzim, a jeden z členů autorsko-čtenářské komunity stránky http://v-art.envision.cz přispěchal s emocionálním oznámením: "Vy nevíte, co se v Praze děje." Z návštěvníkova vzevření však bylo převelice snadné domyslet, co se to v té Praze vlastně děje.
Ačkoli myšlenkovou koncepcí tvaru Litterate, a toho jsou Chůdové kořeny nedílnou součástí, zdůrazňujeme vedle mnohého jiného fatální skutečnost, že v době elektronického propojení světa a obousměrného splývání reálného s virtuálním už není tak nenahraditelně směrodatným, co že se to v literárně společenské Praze děje, v rámci tématu našeho textu připomínáme: za a) před pražským summitem NATO a před XII. valnou hromadou Obce spisovatelů zveřejnil týdeník Obrys-Kmen úryvek z Vejlupkovy prózy Zpitka a Vyžral v takových souvislostech, že mohl být (a začasto také byl) interpretován jako hrubá urážka tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla, a budiž dnes na tomto místě dopovězeno, že šlo o úryvek – i přes tehdy už hluboký, pavlačově však nedeklamovaný názorový rozkol mezi autorem a odpovědným redaktorem Obrysu-Kmene – redakcí "Sýsovou" právě pro takovou příležitost takřka dva roky až strategicky důmyslně opatrovaný (co čert nechtěl, exploze neutrhla výlupkovi Vejlupkovi jediný prst), za b) vyšlo nové číslo nonkonformní revue Chůdové kořeny a konečně za c) se 9. listopadu sešla v pozměněném termínu XII. valná hromada Obce spisovatelů. Ještě před mlácením prázdné slámy, jímž valná hromada byla především (a nemohlo, věru nemohlo být jinak!), vstal z nemocničního lůžka účastník tvaru Litterate Zdeněk Janík a sanitkou přivezen do místa konání nevalné valné k nelibosti do družiny srocených, etické normy (samozřejmě) zosobňujících pobouřených a bůhvíproč zbožštělých představitelů spokojeného postsocialistického čárkismu zadedikoval pisateli těchto řádků verše z díla Kollárova. Pozván na příležitostnou návštěvu Horažďovicka (a na pečeného králíka), vrátil se v míru a dobrém rozpoložení do péče lékařů. S tím režiséři finálního podzimního pořadu přirozeně nepočítali (sen o stažení tvaru Litterate z digitální scény se rozplynul jako pára nad hrncem), a bylo na družině, aby ze scénáře zachránila aspoň něco. Panečku! Pachatele Chůdových kořenů a nepříhodných autorských textů ústy paladýnů pokárala implicitními řečnickými invektivami.
Jenže. Což to bylo nějak důležité?
Z jejich hlediska ano. Mysleli si, že zúčtovali.
2
Přátelské nepřátelství ideologicky jakoby znesvářených ležení, totiž Obce spisovatelů a Unie českých spisovatelů, vystřeluje rutinně a bez fantazie pouze světlice – tu vpravo, tu vlevo –, aby nepočetné tisíce těch, kterým slovesné krásné v tradičních, tu i onde povážlivě už nefunkčních formách ještě je ku potřebě, lépe viděly na literárně společenské jeviště. Revue tam předváděná ovšem povážlivě ztrácí na originalitě a na společenské (alespoň) zajímavosti tím spíš. V Obci (viz rozhovor s Pavlínou Kubíkovou v letošním prvním čísle Chůdových kořenů) neplatí – hodně přibližně – polovina "společenské elity" členské příspěvky a třebaže tím neplní tu nejzákladnější členskou povinnost, o členskou legitimaci ještě nikdo nepřišel. (Co to za Havaj? Je početnost členské základny některým jiným členům a zaměstnancům potřebná, aby mohli realizovat své, totiž svá...?) Unie (viz rozhovor s Karlem Sýsem také v letošním prvním čísle Chůdových kořenů) prý je v podstatě produkt znechucenosti nad pseudoslušností pseudoslušných v Obci, nicméně desítky a desítky členů Unie včetně jejího prezidenta zůstávají v řadách sedmi stovek členů Obce. (Je to potom s tou neslušností až tak hrozné? Či jsou oponenti, nedej bože, sami neslušní? Nebo tu jde o demonstrování schizo-oportunismu jako normality?) Jaký potom div, že obě ležení jsou navzájem tuze dobře informována o všem, co ten který politruk jakoby z druhé strany zosnoval. A účel světí – koordinovanost metod. Do důsledků vzato – ležení je v podstatě jen jedno. (Ostatně ještě důsledněji vzato a shodou okolností zrovna nevítězný únor 2003, kdy vyšlo vůbec první číslo Chůdových kořenů po valné hromadě, připomenul všem papežencům, že procházka klaretovou zapařeninou není považována za nedůstojnou nikým, ústí-li klizura do správného nádvoří.)
Jevový literárně společenský svět po českém způsobu se projevující zkrátka potřebuje zdání. Svatořečené Zdání jedněm dopřává efekt hmotný, druhým takyefekt společenský (termín morální nám připadá nepřiměřený; samozřejmě sémanticky).
3
Jen trocha historie. V dubnu 2000 se redaktorka budějovické veřejnoprávní rozhlasové stanice s neskrývaným zaváháním a podezíravostí pozastavila nad tím, že elektronický almanach ADIEU 2000 vydalo občanské sdružení z Písku a ne Obec spisovatelů v Praze, když v něm figurují tak známá jména. Takřka přesně dva roky nato věhlasná rozhlasová stanice sice zveřejnila článek o internetovém tvaru Litterate, ovšem až na jednu "drobnost" – vynechala jména členů Obce spisovatelů, kteří jsou členy i Občanského sdružení V-Art. Co vede papežence redaktory (ten druhý byl kooptován do výkonného orgánu Obce spisovatelů) k úzkostné ochraně posluchačů před informacemi o občanských aktivitách v takzvané otevřené společnosti? Kdybychom měli přijmout nesmyslnou a českou literaturu poškozující teorii zdi mezi Obcí spisovatelů a neservilními občanskými iniciativami, pak je to právě Obec, považme nejpočetnější stavovské a z peněz daňových poplatníků všech vyznání podporované (také)sdružení, které se ústy nejednoho svého člena otevřeně ptá po smyslu své další existence. Že jakákoli výraznější jinakost formální i obsahová nemá (jak rádi jednou řekneme neměla!) ani teoretickou šanci na přijetí do hodnotové škály "duchovních otců" těch správných názorů a těch správných aktivit a že nedostatečná morální motivace prýští z egoistických zájmů a neurotického velikášství navzájem se dobře identifikujících živoucích symbolů lítého živočišného revanše, a vyvřela s nemenší pustošivostí z myšlenkové neplodnosti a přímo nestvůrné zvrácenosti akademiků-vykladačů zpuchřelých hodnot, jimi celá desetiletí za každého politického počasí k ukojení zvrhlého Jáství restaurovaných, doložme zkušeností třeba z Poříčína. Když jsme před časem domněle diskutovali s redaktorem tamního, dnes už neexistujícího časopisu nad obsahem sebeméně nekomplikovaného miniseriálu o publikování plzeňských spisovatelů na Internetu, odpověděl slovy já nevím, o čem to je. Jméno tohoto redaktora samozřejmě několik let figurovalo ve výčtu funkcionářů Obce spisovatelů. Že to není k smíchu? Tož tedy anektodu: Naopak redaktor dnes existujícího sešitu pro tamní literaturu, přímo říčně si uplacávající piedestal z naplaveného říčního písku, o přestávce XI. valné hromady diskrétně přispěchal se slibem požehnání příští autorově knize, třebas ještě nedopsané a kritikem tedy "nenačtené", natož načtené; rozumí se požehnání adekvátnímu aktuálnímu a k publikaci poskytnutému faktickému nerozpoznání trilogie v trilogii. Skutečnost, že jde o údržbu takzvaného hodnotového žebříčku provádějícího literárního kritika dílčím způsobem ilustruje dobové vykolejení a morální selhání literární kritiky a vědy, ale že jde o univerzitního pedagoga, to už přerůstá v problém nesrovnatelně závažnější. Nejen literatura je opuštěna. A nemůže býti jinak ve staronových strukturách, erudovaný provozovatel směnárny se těší přirozené úctě a přízni volených a voličů volených. Naše "osobnost" se sobě vlastní žlučovitostí nevědce poprskala ministra kultury, jemuž loňské povodně odplavily vizi finančních injekcí kultuře této země, a jeho postoj přirovnala k počínání blouda, který v těžce poškozeném obydlí tříská hlava nehlava do rodinných váz a dupe na střepy. Třebas jsme už uvykli tomu, že právě texty "naší osobnosti" kýčovitými střepy vpravdě jsou, skutečnost, že schranitel rodinných váz jich publikuje v sešitě jím redakčně spravovaném tu víc, tu aspoň jednostejně víc než příspěvky drtivé většiny z nedrtivého počtu publikujících (ani v případě předchozího tamního časopisu a odpovědného redaktora tomu de facto nebylo jinak), budí podiv nad tím, že namísto prskání na ministra si svoji potřebu sdělovat beztoho nepřínosné myšlenky a myšhlenky zkrátka a dobře nefinancuje sám, ze svého. (Ovšemže tak nečinil ani redaktor již neexistuijícího, lacině nákladného časopisu.) "Po pravdě řečeno, měl by být umělec, spisovatel a vědec puzen takovým neodolatelným tvůrčím pudem, aby byl dokonce sám ochoten, není-li za svou práci placen, sám zaplatit, aby měl možnost konat ji. Žijeme však v době, kdy formy do značné míry nahrazují výchovný obsah, a v době, která směřuje k stále většímu úbytku výchovného obsahu."
4
Citované samozřejmě není z díla ani toho ani onoho nejmenovaného redaktora jakožto dobového sociálně-profesního typu v literárně společenském životě Poříčína, skanzenu to sebezáchovně bezskrupulózní literární vědy a kritiky, po frivolní povolnosi jakémukoli Ismu dožívající v kostýmu klauna. Její přetrapná role tedy není důsledkem pouze intelektuálního ustrnutí, ale docela logicky důsledkem traumatu z neutěšeného (taky)žití na divoké skládce morálního haraburdí. K věci: citovali jsme postřeh Norberta Wienera, původce souborného pojmenování myšlenek a koncepcí sdílených s Willardem Gibbsem, Claudem Shannonem a Warrenem Weaverem termínem kybernetika.
Tady už je na místě (zdánlivé) odbočení a konstatování, že nekomerční umělecké uskupení Občanské sdružení V-Art se sídlem v Písku bylo zaregistrováno jako právnická osoba dne 29. října 1997 (celé stanovy viz odkaz na vstupním panelu útvaru Litterate) a třebaže jen s ambicemi prezentovat na Prácheňsku alternativy kulturním stereotypům a davovému konzumu banalit, multimédii seriálově produkovaných, velmi brzy se stalo z nejznámějších organizačních center vstupu česky psané krásné literatury na Internet. Do takové pozice je nepřivedlo nic jiného než ostudné vakuum na místě, které spisovatelský stav vybízelo a pořád vybízí nikoliv k dojemným floskulím asociálních narcisů, ale k odvaze vyrovnat se se skutečností, že líbivé existenciální fráze zkrátka zteřely a už období rissu kybercivilizace nenechává na pochybách, že životem není v plánu přírody míněn jen biologický život a že plodný biologický optimismus přivedl biologickou inteligenci na práh zásadně jiných paradigmat, ba zásadně jiného étosu. Pochybnosti lze mít jen o jediném: zda je člověk takových vnitřních proměn vůbec schopen.
Ostatně také o tom je sociální produkt z dílny uměleckého uskupení Občanské sdružení V-Art.
Ve filozoficko-uměleckém tvaru Litterate neexistuje diskriminace názoru: vždyť lidstvo dorazilo na rozcestí celé, kolektivně. Také tvar Litterate je dílem kolektivního Univerzálního Autora. Stránku navštěvují nebo se pokoušejí se střídavými úspěchy připojit surfaři z více než padesáti zemí všech obydlených kontinentů. Skutečně jen ty nejkonzervativnější a na přežitých paradigmatech dožívající ukřivděnce míjí poznání, že kybernetizace mechanismů sociálního pohybu na planetě Zemi odsouvá mezi archaismy termín regionální. Proces kybernetizace mechanismů fungování sociálně organizované hmoty na planetě Zemi dokonce už dnes zrelativizoval účinek zakonzervovaných ideologických předjímání. Nastoluje nové otázky noetické, existenciální a etické a na pořadu dne jsou předjímání budoucích forem mysli. Jednou z uvažovaných je ta kolektivní, celoplanetární, univerzální. Internet, potažmo kyberprostor nikdy nemohl být pouhým multimédiem – je životním prostředím biologické inteligence stejně jako inteligence technologického původu. Jejich vzájemné propojení je nevyhnutelné, otázka to nepříliš vzdálené budoucnosti. Paradigmata to mění bez nadsázky revolučním způsobem. (Netýká se parlérů kořistnických družin spisovatelských. Netýká se námi vzpomenutých "osobností".)
Litterate (litterate ve smyslu latinského adjektiva zřetelně, čitelně) je snad jediný opus v současné české literatuře, o kterém lze říci, že reflektuje nejsměrodatnější vývojové proudy v pozemské noosféře probíhající. Na hony vzdálen je mu (pouhý) pasivní převod tištěných textů do digitální podoby. Jako nestojí na parazitismu pavědců, s bezprecedentní zvráceností se stylizujících do divadelních rolí Nepostradatelných, nestojí ani na pohodlném, netvůrčím explicitu. Je pro svobodné, nebázlivé autory a pro přemýšlivé čtenáře, nemíjející se s nezkresleným světem dneška.
5
Když vyšlo 2. února 2002 vůbec první z patnácti avizovaných čísel revue, redakce představila přírůstek do spektra literárních periodik těmito slovy: ,,... revue se upsala sebeuplatnění elektronicky publikované literatury na pět následujících let: kořenění krásného slova v kyberprostředí, kam se přesouvají všechny rozhodující mechanismy sebereflexe Inteligence povstavší nejprve z pozemského živočišstva ji láká v naději, že se nemine s novými vývody kognitivní vědy..."
Po dalším roce napsala redakci jedna z účastnic útvaru Litterate: "... Obdivuji šíři pokryti témat a různorodost autorů a jsem přesvědčena o tom, ze Váš almanach dnes už hraje významnou roli na české literární scéně."
Tvar Litterate, v současnosti najmě revue Chůdové kořeny, ale nabízí zcela konkrétní, neteoretická fakta do veřejné diskuse o smysluplnosti slovesného uměleckého výrazu na monitoru: Chůdové kořeny vycházejí třikrát v roce (2. 2., 6. 6. a 10. 10.) a v loňském roce je v mezidobí vydání jednotlivých čísel navštívili průměrně 6 524 surfaři, kteří si otevřeli (opět průměrně) 51 600 souborů.
Ze šedesáti procent se o to přičinili surfaři žijící v ČR, z dvaceti procent komunita Čechoameričanů a z dalších především surfaři připojující se z území Slovenské republiky, Německa, Nizozemska, Rakouska Chorvatska, ale také ze zemí skandinávských etc. Před a během konání pražského summitu NATO se přidali k autorsko-čtenářské komunitě stránky http://v-art.envision.cz návštěvníci z území Řecka, Turecka a Kypru. S gradujícím napětím v Perském zálivu se s ní neminul server "ve službách" americké armády. Během summitu tří na Azorských ostrovech server iránský. Celosvětová kauza s přídomkem irácká vrátilo čtenáře k Ulčově Inventuře století.
Ta je ovšem samostatným titulem Zonty-edice. I z Chůdových kořenů do ní lze snadno vstoupit. Kdo by se nadál, že národopisná tematika zastoupená zde třemi tituly jedenadevadesátileté doyenky autorské komunity Emmy Jarošové, rodačky z jihočeského Jarošova, bude poutat pozornost z největších? Není pravdou, že o digitalizované rukopisy, ať už knižně vydané, či nikoli, není zájem. A třeba Umazané povídky v portugalském exilu žijícího Františka Listopada měly ve spisovatelově rodné zemi premiéru právě na Internetu a právě v Zonty-edici.
6
Chtěli-li jsme dnešním intermezzem poopravit nedávné tvrzení, že internetová literatura se teprve chystá společensky působit, k čemuž nás sám společenský život přiměl. Literárně společenské pnutí kolem stránky http://v-art.envision.cz poslalo autorsko-čtenářské komunitě jiný anekdodický příběh. Jihočeské listy z 27. února zveřejnily článek s informací o počtu návštěvníků a počtu otevřených souborů mezi jednotlivými čísly revue Chůdové kořeny. Dva týdny nato (12. března) zahájila iniciativa za zpochybnění našich příštích tvrzení o sledovanosti projektu. Trvala do 22. března, proběhla koordinovaně z území České republiky a Spojených států amerických. Bilance: až čtyřnásobek průměrného počtu denních připojení, nijaké zvýšení počtu otevřených souborů. Vnímavý čtenář domyslí, kdo anekdotu posílá.
A propos. V dnešním bloku Anti-Morpheus nepřehlédněte pohádku O Nekřičánkovi. Tu posílá (jak také jinak!) Zdeněk Janík, již řazený ke skutečným Tvůrcům tvaru Litterate.
Myslív-Milčice
30. března 2003