1)
Průběh dvanácté valné hromady Obce spisovatelů, na které dvanáctá v nejednom významu i tentokrát skutečně odbila, co chvíli pobízel parafrázovat Barrowu poučku o noci, která zdaleka neexistuje jen a jen proto, že se Země otáčí a je v určité poloze vůči Slunci, nýbrž že ji způsobuje rozpínání vesmíru. Kdyby této rozpínavosti nebylo, kam by naše oko dohlédlo – všude hvězdy a ozářilo by nás trvalé světlo. Naštěstí od trvání takového světla, s Barrowem řečeno, osvobozuje naše (dodejme: nikoli jen) oči právě rozpínání vesmíru. Co víc – už v devětadvacátém Hubble poučil (nejen) dvacáté století o tom, že daleké galaxie se od nás vzdalují přibližně tím rychleji, čím jsou vzdálenější. S galaxiemi zájmových skupin, předimenzovanou rotací a výhní toho kterého jáství nestejně soudržných, tomu nemůže být jinak. Je-li v dosud českojazyčném patnáctimilionovém prostředku evropského kolektiva několik tisíc těch, kterým na přežití literatury vskutku záleží, a to na prvním místě z docela prozaického, odpatetizovaného důvodu, jímž je živým bytostem přírodou prvoplánovitě daný sveřepý odpor zkáze a zániku, nesnobská, natožpak plodná životnost nových galaxií, jedno institucionalizovaných-li či nikoli, závisí víc než kdy jindy také na odvaze nepopřít (přeneseně, ale i nepřeneseně) celý vesmír, případně vesmíry.
2)
Když loňského listopadu opět odbila dvanáctá, jako by to nebylo dost přesvědčivé, krizi spisovatelského stavu a společenské poptávky po původní literatuře nechtěně a bezelstně dotvrdil, ale hlavně dílem vysvětlil třiasedmdesátiletý člen Obce reminiscenčním příspěvkem Po valné hromadě (Dokořán 24/2002), kterému se zdálo, že mu zůstane jen jediné – patřit k elitě národa, když k dovršení všech příkoří byl spisovatelům odebrán i honosný zámek na Dobříši. Autor zakončil text ještě jedním doznáním: "K mikrofonu přichází úspěšný podnikatel a konečně dodává spisovatelům sebevědomí: Neshánějte sponzory, neponižujte se! Vaše schopnost vás uživí. Potřebujeme jazykově revidovat reklamy, připravit úspěšné billboardy... Ano, tento člověk nám ukazuje, jak být zase užitečný a potřebný společnosti! Ale k tomu já se nepropůjčím. Zapojím se v kraji, kde mám chalupu a kde ještě žijí dobří lidé. A jejich dětem budu psát domácí slohové úkoly: za talíř teplé polévky, za pár vajíček, za plátek domácí tlačenky. Takovou neměli ani na Dobříši."
Proč bychom měli mít s naříkavým "elitářstvím" bůhvíjaký soucit? Což nejde o ostudný výlev sebestřednosti, vystavující na odiv jakoby zneuznání, ve skutečnosti ovšem neschopnost vnímat společenské procesy právě že – cele? Což nejde o zklamání amorálního "boha", jehož nadpřirozenost společenská realita odhalila co nepřirozenost, zcela zákonitě nefunkční a tedy na okraji obecného zájmu? Vskutku – se snižujícím se počtem recipientů roste počet spisovatelů (a kdo na nevalné valné byl, snad z projevů řečnících postřehl, že máme co dělat s bacilonosiči), očekávajících, že svět si uvědomí povinnost vzít na vědomí jejich existenci, protože se bez nich zkrátka neobejde. Jenže pravý opak je pravdou – až to shledá dozrále vhodným, obejde se. I spisovatelské řemeslo – jako už mnoho jiných řemesel během života kolektiva druhu homo sapiens sapiens – bude bezesporu vytlačeno možnostmi elektrotechniky, elektroniky, Sítě, technologické inteligence..., neboť člověk se vždycky přizpůsoboval objevům svého mozku; a v rané fázi kybercivilizace už teprv. Nadešla doba, kdy i tak zvaný slovesný umělecký projev, jak jej dnes chápeme, se postupně stává společným dílem nejméně dvou subjektů, biologického a "strojového", respektive "strojových". (Čtenář si dobře povšiml: "strojových", nikoli strojových.) Což není termín "spisovatel" touto evolucí tvorby zcela přirozeně, nenásilně odsouván co zastaralý sémantický znak? Už dnešní internetoví umělci nevystačí se znalostmi jednoho oboru. Vzájemné prolnutí světa výtvarného umění, světa literatury, filmu, hudby, a vždycky světa techniky je na Internetu, novém životním prostředí člověka a obzvláště Mysli, naprosto neodmyslitelné, je přirozenou cestou ke vzniku nových, výhradně internetových druhů a žánrů uměleckého projevu. Takový net.art (síťové umění) našeho letopočtu skýtá potěchu z pohybu ve struktuře díla, vždycky využití obrazu (i hudby, libo-li), propojení s nesmírným počtem jiných objektů (stránek) v kyberprostoru, možnosti recipienta stát se spolu se svým softwarem tvůrcem, vždy za libovolné volby z možných voleb. I v Česku přestává být pouhou teorií příležitost při korzování městem si zasurfovat a relaxovat společnou tvůrčí činností s někým, kdo se v tu chvíli nalézá na vzdáleném geografickém místě Země, ale – co je v roce 2003 nejdůležitější – ve stejném kyberprostoru. K bezdrátovému připojení k Internetu postačí inovovaný notebook (ostatně jeho rozměry jsou rok od roku menší) a "oázy" i bezplatného připojení, ty budou nepřehlédnutelně označené. Věru, bude těžší a těžší čtenáře knih si aspoň představit. Zvláště když dnes, podle nedávných "statistik", umí surfovat v Síti teprve 34 % obyvatel České republiky, jen 17 % domácností vlastní PC a pouhých 6 % má modem.
"Burcovat" v roce 2002 společnost k uznalosti a prozření, aby u spisovatele bylo na inkoust a papír a taky na chleba s máslem, to je demonstrativní přiznání se k přežívání v galaxii vskutku z nejvzdálenějších. Neméně výmluvným svědectvím o důsledcích života ve velmi vzdálené galaxii je skutečnost, že redaktorka kteréhosi pražského bulletinu specificky uzavřených zájmů šedých eminencí v nejpočetnější spisovatelské obci Česka musela jet až do Liberce, aby ji konečně "překvapilo zjištění, že na rozdíl od televize mají počítače na čtenářství kladný vliv" a aby ji to, jak potěšlivé!, překvapilo "příjemně". Tak tedy šťastnou cestu tam v daleku.
3)
Krize společenské prestiže spisovatelského stavu skutečně je také důsledkem morálního selhání jeho nejkonzervativnější, žel ovšem u všech potřebných zdrojů odpočívající družiny, příznačně neochotné sestoupit z piedestalů do "špíny ulice", jak to (nebo hodně podobně) svého času nazval Miroslav Balaštík, jeden z nepočetných nezávislého myšlení, ve stále ještě nereflektované "poznámce". V kontextu celé současné literatury, přirozeně tedy i té internetové, díky které o sobě, surfující čtenáři, víme (a víte), pak také důsledkem instinktivní nepřipravenosti sejmout ze záhlaví stejně jen pomyslnou gloriolu a vzít na vědomí nezpochybnitelnost živototvorné moci kybernetiky a otevření zcela nových výhledů existenciálního obsahu. Člověk dvacátého prvního století, nevzal-li již, ať chce, nebo nechce, vezme na vědomí skutečnost, že jeho život je vývojovou fází Života. Smutnou skutečností ovšem je, že ukřivděná, ke všemu odlišnému zavile nepřátelská, stále však nestoudně domýšlivá družina za peníze daňových poplatníků si pěstující iluzi historické nepostradatelnosti na sebe vzala stejnou úlohu, jako v devatenáctém století vzali odpůrci myšlenky evoluce, považující za pohanu jakoukoli spřízněnost člověka s jinou zoologickou skupinou. Dnes evoluce mysli jako noční můra obchází vysněné pomníky na náměstích a představy nárožních bust, určitě dbale zbavených přikrývky prachu. (Zdalipak dá kybercivilizace s perspektivou propojení všeho potenciálu pozemské Mysli zaniknout kultuře sebestředné pýchy, když inteligence člověka ztratí dosavadní primát?)
4)
Kultura uchvástané pýchy dostává co proto už dnes. Osvobozujícího žertovného nadhledu jsou schopni takoví, kteří nedostávají funkce za laciné, dětinské pózy. Přírodovědci ctěný odborník v oboru molekulární biologie Sydney Brenner (ten dostal Nobelovu cenu) o pokušení pocitem nesmrtelnosti píše (Orgie dobývání faktů a obrovský dluh teorií, v překladu Fatimy Cvrčkové zveřejnil Vesmír 3/2003): "Svého času jsem si myslel, že cesta k vědecké nesmrtelnosti může vést přes model, který nese autorovo jméno. Zdálo se, že je to ještě lepší než vlastnit matematickou větu, protože 'Brennerova věta', což by znělo nádherně, může být případně vyvrácena a nahrazena 'Dampenerovým teorémem'. (Matematici říkají, že lemma je taky docela dobré, a bezpečnější než věta.)
V experimentální vědě by se zdálo, že stojí za to mít vlastní kousek laboratorního vybavení. Máme Pasteurovy pipety, Büchnerovu nálevku, Petriho misky, Erlenmeyerovy baňky a podobně. Tyhle věci však dneska vycházejí z módy, protože je vytlačují automatické přístroje pojmenované po firmách, které je vyrábějí."
(Výroba je poezií Boha.)
Bez talíře teplé polévky, bez páru (?) vajíček (což jsme někdy stáli o tlačenku?) a bez chleba, třeba by s máslem byl, tedy připomeňme Svobodovu pozoruhodnou formulaci už z osmadevadesátého (Ateliér č. 21). Napsal tehdy Aleš Svoboda (Umění pro budoucnost?), že Sýkorovy kompozice "vznikaly za účasti počítače" (už od roku 1964, dodejme!). Ve stejném čísle a ročníku Ateliéru píše Klivar o počítačovém umění jako duchovní hodnotě. Je to stejný Miroslav Klivar, který se rozhodujícím způsobem zasloužil o zorganizování historicky první celostátní výstavy počítačového umění (1982) a stejný Miroslav Klivar, který v roce 1997 jako první v rovině literárněvědní postavil literaturu čelem k jejím možnostem v kyberprostoru (Internet – nové médium literatury, MAU Praha 1997). V klubu Litterate bychom sotva našli příhodnější příležitost k optimistickému ukončení dnešního dostaveníčka. Právě Miroslav Klivar zosobňuje zkušenost, že pochopit nové fenomény (v našem případě počítačové umění a kyberprostor co prostor k tvoření) přirozeně nemohly nespočetné davy naráz, ale jedinci nadobyčej vnímaví, progresivní, s odvahou zkusit neozkoušené. S úctou k těmto průkopníkům konstatujeme, že je-li autorsko-čtenářská komunita stránky http://v-art.envision.cz už dnes tak početná a také četná názorová spektra zastupující, nemůže být přesvědčivějšího důkazu významného posunu umělecké (najmě literární) veřejnosti ve vztahu ke kyberprostoru. Filozofie tvaru Litterate, přece tvaru uměleckého, však míří mnohem dál.
K tomu v některém z dalších (m)editorialů.
5)
V podletí roku dvou tisícího třetího se s vámi o některé myšlenky podělili čeští spisovatelé, přivádějící na digitální scénu svědectví o literatuře, dědičce ducha Gutenbergova. Ze stránky http://v-art.envision.cz je znáte všechny: Zdenku Bergrovou, Olgu Nytrovou, Theofila Halamu, Vladimíra Krásného, Michala Černíka, Pavla Herota, Zdeňka Janíka a Marii Moravcovou, předčítající myšlenky Miloše Hoznauera, Ivana Binara a Antonína Jelínka. Vloudil se mezi nás Blažej Podroužek, dnes chválabohu neřečný. Zato jsme se rádi viděli s mystikem Václavem Švejcarem. Tito autoři stejně jako další účastníci stránky http://v-art.envision.cz (známého to Univerzálního Autora) se postarali, aby také tvar Litterate dotvrdil přítomnost nového fenoménu v české literatuře, totiž její rychlý a snadný každodenní průnik všude tam, kde si o to českému jazyku rozumějící recipient řekne.
Přejte jim příjemnou dovolenou.
Přejí vám příjemnou dovolenou.
Myslív-Milčice
11. dubna 2003