"Vylidnění má ten nejširší dosah..."
(Viktor Viktora; Reminiscence náhodného chodce)
1
Autor: "Také bych býval mohl publikovat. Když mě v dubnu osmdesátého prvního propustili z výslechu v budově StB, zkusili to ještě jinak: Až něco napíšete, přineste nám to přečíst.
Jenže jsem to neudělal."
Docent Slepička: "Proč ne?"
Autor: "Protože by za to něco chtěli."
Docent Slepička: "–––."
Ono udivené proč ne? zaznělo z úst žijící legendy literárně společenského života Poříčína, ctihodného univerzitního mága, na pracovišti ne bez významného postavení, a k tomu literárního vědce, tedy trojnásobného pěstitele hodnotových prizmat – zaznělo devět let po listopadových událostech 1989. Má čtenář nutkání podotknout teprve devět let?
V textu pro veřejnost docent Slepička o knize napsal, že autor sleduje osudy i reakce svých postav v časově odlišných paralelních liniích – v sedmdesátých letech a v polistopadové době. (...) Kruhy dvacetiletí se uzavírají, nedávají východisko, vše drtí svým soukolím. Ještě před tím ovšem v dopisu autorovi předeslal, že v Americe byla zveřejněna studie a v té stojí, že morální stav lidské společnosti už je tak špatný, že nelze s jistotou říci, je-li přepadený vůbec lepší pachatele. Čtenář, který Vyvřeliny nečetl, Slepičkovo "listovní tajemství" samozřejmě nechápe, ale pochopit může, bude-li mít na paměti, že děj knihy i děj skutečnosti v doslovu reflektovaný se odvíjí v Poříčíně a na Poříčínsku.
Jiný poříčínský šlechtitel hodnotových prizmat docent Čtvrtek v recenzi na Vyvřeliny napsal, že v příběhu je polarizován dvojí konflikt: mravní (je Moravcová vražedkyní svého muže Pavla?) a politický (dobově politické ovzduší s falešností, přetvářkou a kariérismem). Ke škodě věci však nakonec není řešen problém vraždy a viny, ale je zastíněn problémem krádeží (...), které jsou překryty politickou angažovaností a úspěšností. Problém viny a trestu chtěl být pravděpodobně redukován na ironický a karikaturní obraz doby, ale etická velikost příběhu tak hraje menší roli... V příběhu ovšem k žádnému vraždění nedošlo a je vskutku důležité nepřehlédnout, že tuto skutečnost "přehlédl" a etická východiska ve svém textu vylíčil popřední poříčínský literární vědec a univerzitní pedagog s mnohaletou praxí ve vzdělávání skutečných vrahů, dokonce vrahů politických vězňů let padesátých. V roce 2003 už je docent Čtvrtek nejen v redakci poříčínského literárního sešitu, ale dokonce členem rady nejpočetnějšího polistopadového občanského sdružení spisovatelů; valnou hromadou sice nezvolen, nic však na tom, po valné hromadě zkrátka a dobře kooptován zvolenými.
Třebas právě toto místo intermezza-doslovu pobízí k pointě, jíž by mohla být myšlenka z publicistických postřehů Oty Ulče, že ochabuje ochota se s mizernou minulostí a zkušeností poctivě vypořádat, děj skutečnosti tomu brání způsobem k nepřehlédnutí, vždyť – opět s Ulčem připodotknuto, opět z Estébáckého sběratelského počínání ocitováno – narůstající kvantita se mění v novou kvalitu.
Naopak občanské sdružení Obnošený svetr uvolnilo stránky čtvrtletníku Vnitřní potřeba, jehož redaktorem je doktor Pavel Jakub, pro skurilní slovesnou kompozici, v níž opovážlivé výhrůžky despotických uzurpátorů literárního prostoru korunuje unirózní tvořivost doktora Vladimíra Slize.
Po loňské valné hromadě Obnošeného svetru je myšlenkové bohatství doktora Slize a vůbec celé kompozice dalším, druhým srozumitelným a před širokou veřejností (periodikum občanského sdružení Obnošený svetr má internetovou verzi) neskrývaným přiznáním morální krize této právnické osoby, rozporuplnosti jejích prapodivných "dějin" a vůbec samotné existence. Poprvé od roku 1989 vrací do hry o společenské vědomí staronový fenomén totalitně upadlé propagandy – té, která nestoudnými hanopisy na opozici usilovala skrýt krizi společenské obce, totiž režimu, a oddálit její nevyhnutelný (takřka jsme napsali definitivní) pád.
Není to náhoda: metalues Slizova i metalues inkriminovaného eseje možná připomene starším čtenářům "eseje" padesátých let, dožadujících se trestu smrti pro nehodné žití v dobré společnosti, mladším čtenářům fotografii nahého Vaculíka na televizní obrazovce a těm docela nejmladším – těm nic; nemůže ani, pro ty je to metoda nová, nevšední model a může být ideál. Právě v tom je společenská nebezpečnost Slizova textu a celého vnitřně potřebného aktu.
Skutečnost, že polistopadová premiéra opětovného, cílevědomého zastrašování až teroru se koná z iniciativy spisovatelů a na stránkách jejich tiskového orgánu, je z nejzávažnějších morálních proher cechu nejen polistopadobové doby. A ne-li přímo zostuzením (v poslední době tak často připomínaných) tradic národní literatury, zcela jistě historickým svědectvím souběžného, souvisejícího poklesu společenské prestiže literatury a jejích organizačních struktur prvního desetiletí tohoto století. Na vině rozhodně není "průměrná Novákovic rodina" (Ivan Binar, předseda rady Obce spisovatelů).
(V tomto místě doslovu autor doufá alespoň v to, že Jiří Stránský tehdy v jáchymovských šachtách přílišným lomozem nerušil pedagoga Čtvrtka, dbajícího toho, aby se žáci Slizova duchovního ražení dokázali dohovořit jazykem svých východoevropských učitelů i v jiných, to už nezvykle odborných předmětech.)
2
Docent Čtvrtek: "Učil jsem lidi z estébé. Doplňovali si vzdělání."
Autor: "Kde to bylo?"
Docent Čtvrtek: "Tady na fakultě."
Autor: "–––?"
Docent Čtvrtek: "Slepička mě do toho navezl. Proč bys nemohl učit estebáky? říkal."
Jak to bylo v poříčínském Slavíně, to netřeba zkoumat. Zůstaneme u zkušenosti, že ty dva spojuje schopnost "věrohodně" předstírat, shodit, obětovat. Kdykoli a kohokoli (i sebe navzájem). Krom toho je triptych Vyvřeliny sevřený útvar, doslov k němu nechce být jiný. Kruhy dvacetiletí se uzavírají a je až dost na tom, že docent Čtvrtek se červená jen v červnu, ačkoli by měl celá desetiletí – a nepřetržitě. Co víc – i dějiny jsou přece sevřené, oplocený dvoreček.
3
Rozhovor s docentem Slepičkou proběhl v restauraci, nalézající se jen několik metrů od Střediska poříčínských spisovatelů; předseda toho střediska neodmítl spolupráci StB.
Rozhovor to byl už druhý toho dne (ten první v budově Slavína), onen den sám však primát neztratil – den prvního setkání po sedmnácti letech. Jen tento den hleděl autor do tváře žijící legendy nezvykle znervóznělé, o to víc ovšem přejícné: v Poříčíně prý bude vycházet čtvrtletník a autor Vyvřelin by tam mohl publikovat.
Za těch sedmnáct let se změnilo téměř všechno. Přece: když politický a ekonomický systém, tak všechno. Všechno přežívají jen silní jedinci, a tak všechno vždycky skýtalo živnou půdu docentu Slepičkovi na cestě dopředu, vzhůru, za ideály humanisty, za kariérou a svatozáří žijící legendy. Samozřejmě nepřetržitě: před rokem 1968, po roce 1968, za normalizace, před rokem 1989, po roce 1989.
Za normalizace, třiadvacetiletý, stal se autor ředitelem kulturního a osvětového střediska, jenže nebyl silným jedincem a vzdal to za čtyři roky. V dubnu osmdesátého prvního hleděl – znervóznělý – do tváří vyšetřovatelů StB. Ti si kromě jiného dali zlektorovat autorovo publikované i rukopisné dílo. Řekli nad posudkem profesionála: autor nemůže více publikovat, protože ... Nu. Proč ne? Když odborník Slepička tak přísně míní...
4
I řekl Buch budiž Milín. Byl milýn. Byl osmnáctý duben roku dvou tisícího.
V době, kdy už to nezáleželo na Slepičkových protože, mohl autor opět publikovat a – docent Slepička mu vyhověl a doprovodil jeho návrat honorovanými protože. Skončila bezmála dvacetiletá schovávaná a užuž i dvorečkový příběh, ozdobený anekdotickou pointou.
Jenže...
Jenže železného sevření osudové ironie přibylo a zase byl u toho docent Slepička: byl totiž milýn a byl rok dva tisíce a byl osmnáctý duben.
Trojice literárních vědců a pedagogů tehdy posvětila posmrtný morální návrat spisovatele do rodné země. Spisovatele Neznámého Vojína přivítali dva z těch společenských typů, před kterými spisovatel Neznámý Vojín utekl za hranice, a třetí, který před nimi utekl také a dlouhý, dlouhý čas jim za to lál do éteru. V roce 2000 ovšem přednášel na Slavíně jako ti dva a v milýně Milíně shovívavě (ohleduplnost k přítomným kolegům) děl: na své cestě dopředu, vzhůru, za ideály humanisty před rokem 1968, po roce 1968, za normalizace, před rokem 1989, po roce 1989, ne, po tomto roce už ne!, vždyť toho netřeba, musili literární vědci vstoupit do strany, aby mohli vykonávat (provádět) vědeckou a pedagogickou činnost.
Lokální hříčka, chce říci čtenář?
Omyl – jeden konkrétní příklad nového obecného jevu.
Políček historii, principům, včerejšímu hlásání?
Nejen.
Proces, kdy se narůstající kvantita mění v novou kvalitu, dynamicky zrychluje, navenek ještě nenápadný, zato ale nepřetržitý a bující. Zakrýván líbivě květnatými formulacemi (dokonce) o záchraně národní kultury simuluje klima lidumilné ušlechtilosti.
Diktatura jáství, toho oportunistického i toho ublíženeckého, jim pomohla přežít – bok po boku a v první řadě. Odpustili si oboustrannou výměnou posluhy ješitnosti, přejícným vytvářením podmínek a příležitostí ctibažnému, začasto do zrůdnosti deformovanému jáství. V roce 2003 už mají dříve antagonistické společenské typy společnou moc. Také docent Slepička a doktor Sliz jsou (každý v jiném) nadačním fondu pro literaturu a mají svůj (zatím jen) poříčínský tiskový orgán. V jeho redakci působí i docent Čtvrtek. Pro jeho díla, pokud je nám známo, žádná literární nadace peníze ještě "nenašla", ovšem na umělecké úrovni a společenském významu Čtvrtkovy tvorby se v tiskovém orgánu trpělivě mediálně pracuje. Ostatně společenskou a mocenskou pozici už Čtvrtek má – vedle jiných i s dvojicí bývalých redaktorů Rádia Svobodná Evropa radí a hlasuje v radě nejpočetnějšího sdružení spisovatelského cechu.
Bez literatury nemůže existovat národ, pravil lídr občanského sdružení Obec spisovatelů a bezpochyby to zopakuje na konferenci o stavu kultury v zasedacím sále radnice hlavního města Prahy. Přijdou i členové parlamentního výboru.
Železné sevření osudové ironie nepovolilo.
(Jiří Stránský, tehdy neznámý docentu Čtvrtkovi, byl v padesátých letech přijat na Univerzitu Života v Jáchymově. Po "zápočtech" na fakultách Vykmanov, Svatopluk, Vojna a Bytíz si doplnil znalosti v sedmdesátých letech také v Bělušicích u Mostu a na plzeňských Borech...
V té době už v Plzni přednášel vysokoškolským studentům – docent Čtvrtek...
Nesmějme se. Ani tento dvorečkový příběh nechce být ukončen.
Jiří Stránský je členem Obce spisovatelů...
Docent Čtvrtek je členem – rady Obce spisovatelů...
Jiří Stránský je prezidentem Českého centra PEN klubu...
Docent Čtvrtek...
V krátkém vystoupení na XI. valné hromadě Obce spisovatelů v roce 2000 Jiří Stránský řekl, že literatura nepojmenovává věci pravým jménem.)
Myslív-Milčice
21. července 2003