(M)EDITORIAL,
čiže půlhodina v klubu Litterate (6)

V doslovu ke knize Všehochuť málo korektní, kterou zahajují právě Našinci, napsal Jan Šabata, že Ota Ulč je známý provokatér a často rýpe v citlivých oblastech, o kterých se běžně nemluví. Staví do protikladu obecně přijímaná schémata a své konkrétní zkušenosti z celého světa. V útvaru Litterate se představil právě takový Ulč už jako účastník almanachu ZONTY 2002 (Kádrové zpovídání! Vzpomenete?). Je-li Jan Šabata přesvědčen o podnětnosti autorova kritického přístupu, my s ním. Nesporně si je toho vědom sám autor – když jsme mu před drahnými měsíci nabídli členství v kolegiu externích spolupracovníků, neváhal.

Sebrání "provokací" Oty Ulče vydalo brněnské nakladatelství Doplněk. Nejrychlejšího kontaktu docílíte samozřejmě mailem: doplnek@doplnek.cz.

1)

Básni motu říjnového (m)editorialu sotvakdo upře schopnost i dnes vypovědět: je to také neobyčejně vysoká úroda banalit na literárních polích, která může za to, že deset milionů Čechů nedokáže zaplatit svou literaturu nakupováním knih (Ivan Binar).

Samozřejmě nedokáže. Tím spíš ne, když se literatura marnotratně zbavila možnosti být nositelkou hodnot morálních, poznávacích, společenských či ideových, které jí v očích mnoha nepříslušely, zřekla se i toho, co jí bytostně přináleží, tedy vlivu na kultivaci duchovního zázemí společnosti. (Čtenář zaregistroval náhlou změnu myšlení?) Situace totiž není postavena buď – anebo. Je známo, že estetická funkce má vůči ostatním zvláštní postavení, není jednou z mnoha, ale nemůže být ani jejich alternativou.

Vůbec není obtížné domyslet, kolik básní do roka si koupí průměrná Novákovic rodina (opět Binar, *1941), jisté je, že i podprůměrná Novákovic rodina je natolik realistická a inteligentní, aby rozpoznala, čeho jí třeba je, a některé žánry, tentokrát Binarovi přitakáváme, by byly bez oživovacích zásahů odsouzeny k zániku. Jenže Balaštík (*1971) zase dohlédl dál: Spokojeni byli zajisté literární vědci, jejichž estetické bádání tím přestávalo být narušováno přítomností jiných než uměleckých hodnot, a mohli tak vytvořit podivuhodné konstrukce literatury, zcela nezávislé na původních textech. (Literatura a politika; poznámky k tématu)

2)

Nedávno byla v novinách k mání jedna z četných, vždy jen (před)posledních slov. Vytýkala mnohé Ivanu Klímovi v duchu dvousečných, přežívajích, vykastrovaně striktních paradigmat, na domácí scéně literárně společenské dýchavičnými zupáky, do snové představy dějinné nesmrtelnosti zamilovanými, zištně ošetřovaných. To nejpodstatnější však (před)posledním slovům uniklo, totiž: Klíma se nesnižuje k samaritánství vypočítavců; a co víc – je z nemnohých velebených na českém Parnasu roku 2003, kteří jsou ochotni vnímat svět, v němž žijí, bez očních zákalů elitářů, bezbřehou sebestředností, patologickou poruchou sebehodnocení a praktikami bossů podsvětí div ne v exencefalie proměněných (na západě Čech po jedné takové dokonce pojmenovali literární sešit, to aby bylo jasno v Plzni a jinde, jak vzkázal obdarovaným jeden z tamních takybuditelských prototypů) a tedy připravených o to nejzákladnější – o smysl pro realitu.

Námi vzpomenutá (před)poslední slova zmínila (před)poslední slova Klímova a názor, že by mělo být ve školách věnováno aspoň pár hodin rozboru televizních programů, z nichž ty nejzajímavější by měly být k dispozici ve školních videotékách. Má tak být pomoženo mladým lidem, aby se naučili rozeznávat vkusnou zábavu od nevkusné; vždyť výsledky tvorby mohou mít různou hodnotu.

Klíma v rozporu s míněním nejukřičenějších a nejdogmatičtějších (protože nejukřivděnějších) v plénu staršího jednovaječného dvojčete mezi sdruženími spisovatelů dokonce "obětoval" Karolinu Světlou. Jinak řečeno, také Ivan Klíma uznal pravděpodobně bez lítosti, že médium s obrazovkou zkrátka oslovuje intenzivně a zkrátka větší část potenciálních příjemců, a neohání se nevděkem národa, který si neuvědomuje, že bez knihy a bez spisovatelovy práce (kterou nedokáže ani řádně zaplatit) nemůže vůbec existovat, jak to zaznělo z kterýchsi pošetilých úst na loňské a snad nejtrapnější valné hromadě právnické osoby, dnes už tvůrčím způsobem navazující na ty nejostudnější tradice Svazu českých spisovatelů.

Zaplaťpánbů, národ není z pošetilých ani retardovaných.

Vzdor tomu je ohlupován – s mocenskou garniturou v Obci spisovatelů příznačně v nejkrizovějším volebním období výtečně komunikujícím – V. N., který ještě v Tvaru č. 20 z roku 1998 poznamenal: "Skutečně ani Obec spisovatelů, ale ani náš PEN klub nemohou jako instituce odpovídat na otázky padající ze zahraničí, kam že se prý vytratila nesmírná politická síla českých intelektuálů ze šedesátých let a z prostředí disentu..." Stejný V. N., a společenskou nebezpečnost mimoliterárního intrikaření bývalého literárního kritika veřejnost dosud přehlíží právě díky poklesu zájmu o literární dění, hned v prvním čísle svého literárního sešitu, v druhém největším městě Čech vydávaného a rozdávaného, ovšem odpověď nechtěně našel: není vhodné psát o tom, co se dnes nenosí: o strastech všedního dne a o tzv. obyčejných lidech... Za takového kašírovaného vegetování (B. Jirásek) se lze právem podivit tomu, že buditel a zachránce národní literatury se nerozpakuje nastavit dlaň, do které mají obyčejní lidé štědře nasypat. Sám recipient – ať čtenář, ať divák v podhradí – je důležitý pouze jako součást komparsu, majícího tu nejpotupnější úlohu: potleskem uspokojovat nadutost narcistních, z reálného světa vychýlených bytostí.

3)

Příznačné jsou spojitosti, souvislosti. Prosincové číslo bulletinu Obce spisovatelů z roku 1998 přineslo Klímův příspěvek Spisovatelé na trhu. "Jsem přesvědčen, že v zemi s takovou literární tradicí, jakou má naše republika, je možno získat sponzory pro spisovatelskou organizaci, pokud jasně zformuluje, nač hodlá peníze použít," děl Klíma. Za čas kontrovala Pavlína Kubíková v jiném čísle bulletinu: napsala dvaceti potenciálním sponzorům, ale ti, kteří by... případně..., bohužel vychladli, když vyšlo najevo, že... že to nebude v televizi... Jenže shánět sponzory psaním dopisů, to je "pracovní postup" minulých desetiletí, na hony vzdálený proměnám společnosti. Takové způsoby přivedou každou firmu na mizinu. Ostatně – cožpak to nevěděl už bývalý předseda Antonín Jelínek? Jenže s Jelínkem byla aspoň legrace.

Na realismus Klímy, významného spisovatele i ve dvacátém prvním století také proto, že se opovažuje říci myšlenky spisovatelskému cechu nelibě znějící, lze vsadit: není v něm křiklounova troufalost nutit svět, aby se přizpůsobil samolibosti neflexibilních ctižádostivců, dutými frázemi zamaskovávajících neschopnost či neochotu pochopit, že kulturní identita je proces.

Nicméně Univerzální Autor http://v-art.envision.cz smysl pro realitu má (má i televizi jako všichni Novákovi), a tak v říjnovém dostaveníčku v klubu Litterate podnětnost mínění spisovatele nežehrajícího na médium oblíbenější a vlivnější než je kniha poněkud rozvineme. Odpustíme si moralizování a klišovité steny spasitelů národa, poukazujících na sílu televize měnit (myslí decimovat) obraz lidství: lidstvo se prostě ubírá směrem, kterým jedině může, a činí tak způsobem, jakým jedině může. Zkrátka si budeme všímat, čeho v útvaru Litterate ostatně od samého počátku – programově, pravda: zrodu nových umění, nové umělcovy i příjemcovy senzitivy a změněné kulturní identity jako přirozené a logické výslednice znalostní společnosti. Není bez zajímavosti, že Walter Benjamin, jako vůbec z prvních se zabývající problematikou vlivu filmu na kulturně sociální sféru (zemřel v roce 1940, takže se kvantového skoku mediální technologie, jak digitální scénu pojmenoval Konrad P. Liessmann, nedožil) vedle poznatku, že možnost téměř neomezené reprodukce ničí jednu z dimenzí uměleckého díla: to "zde a nyní", konstatuje: "Technická reprodukovatelnost uměleckého díla změnila poměr mas k umění. Jejich zaostalost, jak se projevuje například před obrazem Picassovým, se převrací v probudilost, např. v poměru k Chaplinovi." A v tom je celý problém.

Televize nenávratně přesunula těžiště kulturní sebereflexe obyvatelstva. Digitální scéně (a na Internetu se bude pohybovat dnešní generace desetiletých čtenářů i nečtenářů v dospělém věku častěji a v součtu denních hodin déle než v ulicích města) předcházela obrazovka, která odvedla příjemcův zájem od nehybného obrazu k obrazu, který se hýbe a který je právě pohybem blíž (rozumějme mnohem dokonaleji) k samé podstatě života – ustavičnému pohybu. Počítač dosáhl ještě více – účastník internetového provozu pohybující se obraz spoluvytváří podle vlastní volby. Lidský jedinec už není pasivním subjektem, ale svrchovaným spoluautorem příběhu (záměrně se zde nezaobíráme tématem prolnutí několika časových rovin a prolnutí reálného s virtuálním), po všech stránkách (biologických i technologických) rovnocenného fenoménu potřeskového děje. Způsob myšlení a mýlku jako podstatu nespokojenosti stovek českých spisovatelů nade všechno dobře objasnil člen rady Obce spisovatelů Eduard Světlík v textu Na okraj knižního veletrhu SVĚT KNIHY 2000: Literatura patří k umění, které se omezilo na nejstřídmější výrazový prostředek, jen na psané slovo, a v tomto omezení je jeho síla (Dokořán, červen 2000). V omezení je jeho síla? Surfař snad ani nemůže přehlédnout tak šokující dogma. Dodává-li Světlík jedním dechem, že psané slovo totiž ponechává čtenáři nejvíce prostoru pro vlastní představivost, pro vlastní interpretaci vnímaného, pak to vůbec nekoresponduje s postřehy takzvaně všednodenními. Na autobusovém nádraží v H. jsem se poptal dětí Novákových, žáků osmé třídy základní školy, píší-li si čtenářský deník. Nevěděly, co to je a přišlo jim to k smíchu. Ale chodí na volitelný předmět informatika, učí se soužití s počítačem a surfování v Síti. Soužití s počítačem říkáme záměrně. Jozef Kelemen: Reálně a subjektivně jsme lidé, virtuálně a prakticky jsme však stroje. Naše stroje jsou stále více šikovnější. Jsou nám stále více kolegy než mechanickými sluhy. Stroje a my tvoříme zvláštní, nové, existenčně oboustranně propletené společenství, k němuž vedl stejný vývoj, který vyplavil Venuši z Dawkinsovy prvotní polévky (Budoucí Altamira).

Počítač posunuje probudilost Novákových už do zcela nových kvalit života smyslových a intelektuálních. Neptá se Nováka, zda chce. Novákovi je vlastní přirozená životní interaktivita. Počítač mu ji dává – vždyť jsou to i jeho dispozice. Aby bylo jasno v Plzni a jinde, opovažujeme se parodovat, to proto, abychom zakončili poslední letošní dostaveníčko v klubu Litterate zvesela, zůstaneme s Jozefem Kelemenem v jeho, totiž naší společné Budoucí Altamiře.

... může být užitečné, píše Kelemen, pokud si představíme tradiční umělou inteligenci jako úsilí zdokonalit knihu.

Existence počítačů oživila problém, který zrodila kniha, jenž však v jejím zlatém věku pouze dřímal – problém hranic a způsobů reprezentovatelnosti poznatků pomocí znakových soustav. (Litujeme, pane Světlíku...) Počítače daly hledání řešení tohoto problému nový rozměr i směr...

Obyčejná kniha, to je pasivní nositel symbolicky reprezentovaných poznatků. V principu dovoluje pouze dvě činnosti – listovat a číst. Veškerou práci spojenou s vyhledáváním a využíváním poznatků, jichž je kniha skutečně jenom pouhým fyzikálním nosičem, vynakládá čtenář. On obsahu knihy rozumí, on má schopnost jednat jinak, než jednal dříve, než s knihou pracoval. Počítače však přinesly do práce s fyzikálními kódy poznatků jisté posuny. Posuny také v umělecké tvorbě, posuny perspektiv krásného slova.

4)

Koncem léta jsem natrefil na knihovnu desetitisícového města. Na chodníku před budovou prodávaly knihovnice asi nepotřebné či přespočetné knihy. Kříž u potoka ani Nemodlenec mezi nimi nebyly. Ale všiml jsem si dlouhé řady titulů vydaných teprve v poslední třetině dvacátého století. Teprve v tu chvíli jsem ocenil umění ohleduplnosti, jak je předvedl jiným publicistou popeskovaný Ivan Klíma, Karolinu Světlou argumentující. Totiž: knihovnice nabízely v pouličním výprodeji bez jakékoli citové účasti díla autorů, které znám z valných hromad v časech, kdy jsem býval členem netransformovatelné Obce spisovatelů. Přispěl jsem osmi korunami – a knihy mi daly hned čtyři.

5)

Čtyři roky se setkáváme na stránce http://v-art.envision.cz, množství to samojediného Univerzálního Autora, jehož zrodu požehnala kybernetika a postupného zespolečenštění se ujala kognitivní věda. Společnost dohledné budoucnosti asi nebude tím, co známe ze stránek vědecké fantastiky, kde dominují počítače a jiné dovedné stroje. Bude to spíše společnost, shodli si Ivan M. Havel a Jozef Kelemen v předmluvě k českému vydání Thagardova Úvodu do kognitivní vědy – mysli a myšlení (Portál, Praha 2001), k jejímuž spolehlivému fungování bude zapotřebí mnohem efektivnější komunikace a kooperace lidí a strojů, než si dnes dovedeme představit. Nezbytností takovéto komunikace bude potřeba vzájemného intelektuálního sbližování lidí a strojů (pokud je vůbec vhodné nazývat "strojem" to, co bude založeno na informatické technologii). Univerzální Autor stránky http://v-art. envision.cz prochází procesem tohoto sbližování takříkajíc v rovině umělecké. Že ho neodradily čtyři měsíce totalitně chobotnicových úkladů, především po pražském a po plzeňském způsobu v Klímově Čemorsku organizovaných, udělalo jej přitažlivějším.