Ilona Borská

Nebude pro mne snadné udržet se u slovníkářské věcnosti – mám v počítači „rozjetý“ autobiografický román (Zpětné zrcátko), některé momenty a motivy se mi sem budou vnucovat. Tak snad jenom tolik: prvních šestnáct roků, to byla nejhorší doba mého života.

Závidím lidem, kteří hovoří o tom, že dětství a ranné mládí proslunilo jejich další léta. Věru to není můj případ.

Narodila jsem se v Praze na Žižkově v úřednické rodině. Jedináček: Aspoň se nemusíš s nikým dělit! Jak ráda bych se byla dělila! Žila jsem v dostatku, měla jsem radši tátu – na rozdíl do matky se mi v každé volné chvíli inteligentně věnoval. Matku jsem ráda neměla, a když jsem potom rozum brala, začala jsem ji – odpusťte mi tu otevřenost – nenávidět. Opravdu bylo proč.

Rodiče se rozvedli když mi bylo 11 – 12 let. Děti se (myslím, že to platí doposud) rozvést nesmějí. Táta od nás odešel a já zůstala panovačné matce na pospas. Užívala si to.

Poněkud jsem jí unikla až po válce, v šestnácti letech. Například do skautingu. Po maturitě na vysokou školu – ale tam jsem se musela sama živit – z důvodů, které by tu zabraly moc místa.

Bylo mi 22, když jsem poznala novináře a básníka Ivo Štuku. O rok později jsme se chtěli vzít. Matkou povoleno – byla jsem těhotná, a na počestnost matka dbala.

Ukrutný problém s bytem – ten už u nás mají mladé, nebohaté dvojice víc než půlstoletí.

Pracovala jsem tehdy v literární redakci rozhlasu, rozhlas měl starostlivého sociálního referenta, sehnal nám směnu bytu, jeden za dva. My šli ovšem do horšího, ale sami, bez ní! To už jsme měli první dceru. Pak vznikaly první knížky.

Jedno nesmím zapomenout, bylo to moc důležité: vyvdala jsem skvělou tchyni. Žila poblíž Jeseníku, bylo kam jezdit na levnou a krásnou dovolenou, později kam „odložit“ děti, když jsme chtěli na chvíli vyjet jen my dva. Během pěti let se narodily tři děti: dvě holky, kluk.

Nejenom z vnitřního puzení, ale už proto, abychom je uživili, jsme museli být i literárně velmi pilní. (Celou tu dobu, jakož i později, jsme ovšem podporovali moji zahálčivou matku. Ale na hlídání dětí v Praze, když jsme chtěli jít do divadla nebo do kina, jsme si museli platit paní: vlastní babička je hlídala jen zřídka: měla svůj čas pro sebe.)

Přišli nás podruhé osvobodit Rusové. Normalizace. Můj muž v klatbě, skoro dva roky bez práce. Já jsem se uchytila na čas v nakladatelství dětských knih, Ivo pak jako korektor v tiskárně cizojazyčných časopisů. (První čas bral méně, než uklízečka.)

Pár knížek – hlavně překlady – jsme dělali spolu na moje jméno. (Slovo pokrývač získalo tehdy nový význam.) Měli jsme štěstí na slušné, vstřícné, nenáročné lidi: všechny tři děti se s přispěním těchto přátel dostaly na gympl, pak i na vysokou, a nikdo za to nic nechtěl. Snad přijali knížku, kytici růží. Když se pak ženil nejmladší, syn, znovu jsme měnili byt – ještě než mi stěhováci sebrali stůl, dopsala jsem na něm dětskou knížku pro Albatros.

Ivoše, zcela zakázaného básníka, držela psychicky nad vodou skupina Pražský šanson. Pro ně psal, překládal, i když na jeviště nesměl. Nebyl sám, koho tak podepřeli – ta skupina existuje dodnes, někteří už odešli, jiní přišli: šansonový pořad právě oslavil 37 let.

Pro mne měla nečekaný, rozhodující význam spolupráce s rozhlasovým pořadem Léta běží, vážení. O starých lidech, kteří v životě něco dokázali. Tam jsem poznala doktorku Kálalovou, zprostředkovaně také učitele Hodíka. A další. Nezůstalo u pořadů, vznikly knížky. Avšak přišlo cosi, v co jsme už ani nedoufali – listopad 1989. Otevřely se publikační možnosti, otevírá se svět. Máme šest vnoučat, cestují bez doložky. A my, kapře, žijem! Žijem!

Bibliografie:

Vřes – verše, 1956, nakl. Mladá fronta; A není ticha pro lásku – verše, 1960, nakl. Čs. spisovatel; Trůn, na kterém se stojí – živ. příběh Evy Bosákové, 1975, Mladá fronta; Doktorka z domu Trubačů – román faktu, MF 1978, 1979, Vyšehrad 1984, Motto 1993, 1996, 1998, 2000, 2002; Osud jednoho Čecha – román faktu, MF 1985, remejk; Troufalý autor osud, Motto 2000; Menuet v hangáru – román, Melantrich 1985; Příběh staršího bratra – román faktu (J. Čapek) Albatros 1987, remejk Poutník pod hvězdami – Motto 2004; Letci v bouři – román, s Ivo Štukou, MF 1991; Kdo byl Hamza – román faktu, Marsyas 1992; Cizí tvář v mém zrcadle – román, Motto 1995; Dobrodruzi s polopenzí – cestopisná autobiografie, Motto 1999; Na letišti kdesi v mlze – cyklus povídek, Motto 2002; Praha má tajemná – Motto 2005;