Bohumil Novotný

Tuším, že se ještě nikomu z vás nikdy nestalo, aby zahlédl mezi stromy od pohledu obyčejného, chováním však prapodivného človíčka kličkujícího od stromu ke stromu, a v ruce stříbrné kladívko, kterým sem tam poklepe na dřevo, aby se zaposlouchal do jeho hlasu. Bohumil Novotný sice nepobíhá po lese s kladívkem, ba ani do stromů netluče, ale i tak rozumí dřevu víc než kdokoliv z nás.

Zavede-li vás pan Novotný do dílny ve svém rodném domě posazeném do nenápadné uličky starého Písku, nabudete dojmu, že jste se ocitli v místě, kde se zastavil čas. Stanete v houslařově království, a tam se mísí vůně dřeva s vůní laku a klihu a vašim očím zalahodí vlastnoručně vyrobené nástroje i pomůcky, a především samotné části vznikajících houslí. Nemůžete neužasnout nad láskou, s jakou houslař bere do rukou dřevěné desky a prkýnka, polaská je prsty a opět něžně položí, aby nakonec řekl: "Pro mě znázorňuje spodní deska houslí tělo ženy a vrchní deska tělo muže. Když je jedna z nich silnější než druhá, nerozumějí si a housle nebudou hrát. Je to jako v manželství: když se dva neshodnou, soužití skončí krachem. V houslařině je tomu právě tak. Já říkám, že musím desky sesnoubit."

Že se to Mistru Novotnému daří, o tom nepochybuje nikdo, kdo si na housle z jeho dílny zahrál, kantoři z písecké hudební školy hlavně. Ale nejen oni měli příležitost rozeznít struny manželského páru, jemuž požehnal pan Novotný. I Josef Suk i Václav Hudeček by vám řekli své.

Unikátem, který sám houslař považuje za vrchol svého celoživotního díla, jsou housle s reliéfními portréty slavných hudebních skladatelů. Prvními byli Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Později přibyl Mozart a před nedávnem Bohumil Novotný dokončil nástroje s portréty Leoše Janáčka a houslisty ďábla – Niccolo Paganiniho.

"Jedny housle mám v Itálii a patery jsou v Německu, ale tyhle zůstanou v rodných Čechách," slibuje mistr a v jeho hlase rezonuje vřelost.

Houslařova cesta k uznání a úspěchu byla dlouhá, ba předlouhá a skrývala mnohá úskalí. "Páni houslaři jsou na informace skoupí a svá tajemství si bedlivě střeží. A tak mi nezbývalo než přečíst spousty knih o dřevě a houslích a hlavně hodně zkoušet. Někdy se to nedařilo, a tak jsem třeba celou noc nespal, jak mi to vrtalo hlavou."

Dnes již Bohumil Novotný ví, jaké vlastnosti musí dřevo mít, aby housle dobře zněly. "Musí to být rezonanční smrk nebo javor. Zezačátku jsem pracoval s odřezky šumavských smrků, některé mám ještě v dílně. Dnes nakupuji jen u jedné firmy." Vhodné dřevo vybírá Mistr Novotný podle jeho zvuku. Poklepá na prkýnko a zvuk sluchu buď lahodí, nebo ne. Jak houslař říká, důležité je, aby vlákna byla neporušená. Nejlepší je proto dřevo stromů pokácených do sněhové podušky.

Avšak nemylme se, housle nejsou buď ze smrku, nebo jen z javoru. "Vrchní deska je smrková, spodní z javoru. Na olubení používám lípu nebo vrbu, no a na špalíky zase smrk."

Než jsme se rozloučili, houslař mi svěřil tajemství, do kterého sám a velmi zdlouhavě vnikl: "Povrch hotových houslí potírám třešňovou pryskyřicí, a teprve potom je lakuju. To proto, aby se lak nevsákl do dřeva – potom by housle nezněly a nerezonovaly. Jenom tak dojde po zaschnutí k akustickému milování a housle znějí a rezonují."

Ze zahrady mě doprovází štěkot psa, jediného společníka velkého člověka, jehož si v ulicích Písku jen málokdo povšimne. Neznalým zůstává Bohumil Novotný nenápadným, anonymním Písečanem, který... "Mám tolik práce, že zestárnout není kdy," říká Bohumil Novotný, jedenáctého dubnového dne třínulového roku pětaosmdesátiletý.

Kdykoliv ho potkám, všimnu si jeho stříbrného kladívka.

Miroslav Vejlupek, jr.


Aktualizace 21. 2. 2009:

Bohumil Novotný zemřel 10. 8. 2007.


Tvorba

Umělci historické oblasti prácheňské a jejich hosté na planetární digitální scéně