"Víte, doktore, nevěřil jsem, že je cestování v čase možné, ale od té doby, kdy jsem se nakazil, jsem se nacestoval až až." Seděl jsem na pohodlné židli u stolu Dr. Ftípka a pozoroval jeho ordinaci. Nervózně jsem podupával nohou a prsty mé pravé ruky bubnovaly sólo na skleněnou desku stolu. Byl jsem šťastný, že se mi podařilo skočit do roku 220 po Krizi, a doufal jsem, že mě lékařská věda konečně zachrání. Těkal jsem očima po místnosti a modlil se, abych dosáhl svého cíle, když už jsem se dostal tak blízko. Pokračoval jsem ve své zpovědi: "Doktore, čas je můj velký problém. Věřím, že mi rychle pomůžete, protože nevím, kdy zase časově skočím." Doktor přerušil studium dokladů a zvedl hlavu.
Podíval se na mne a snažil se mne uklidnit. "Pane Mrázi, podle dokumentace jste se narodil před sto sedmdesáti lety, ale ve skutečnosti vypadáte sotva na třicet. Jestliže jsou vaše doklady pravé, zřejmě trpíte nějakou časovou anomálií. Buďte klidný, dnešní lékařská věda si již dokáže poradit i s takovými problémy jako jsou nedobrovolné časové posuny. Takže nepanikařte a řekněte mi, jak jste se nakazil, abych mohl určit přesnou diagnózu."
Byl jsem rád, že doktoři této doby mě pravděpodobně vyléčí, ale doktor Ftípek zřejmě nechápal, že můžu kdykoliv zmizet. Zvýšil jsem hlas a důrazně jsem mu řekl, že potřebuji okamžitou pomoc, protože nechci zbytek svého života strávit časovými skoky do různých dob. Nechtěl jsem žít bez domova, rodiny a přátel. Nechtěl jsem bloudit časovými liniemi a být v nich navždy ztracen. Zakřičel jsem: "Doktore, prosím vás, udělejte něco, vždyť já můžu kdykoliv zmizet."
Usměvavý a chápavý obličej Dr. Ftípka na mne nevzrušeně hleděl a jeho rty klidně vyslovovaly další věty. "Pane Mrázi, uklidněte se. Nejdříve musím zjistit příčinu vašeho stavu a okamžitě poté vám dám lék. Musím si být ale stoprocentně jistý, jinak vám může nesprávný lék ublížit."
Nechápal jsem, co horšího se mi může ještě přihodit a představě polknutí nesprávného léku jsem se jen trpce usmál. Uvědomil jsem si, že neviditelná ruka dalšího časového skoku se blíží a že mě možná za pár sekund chladně chytne za rameno.
Trhne se mnou, já se otočím a budu hledět do tváře kruté věčnosti. Třásl jsem se strachy a snažil se rychle vychrlit všechny informace o své podivuhodné nemoci.
"Doktore, narodil jsem se v roce 50 po Krizi a je mi dvacet dva let. Žil jsem normální život a žádné zvláštní nemoci jsem neprodělal. Poslední události, které si pamatuji, se odehrály v zimě na jedné chatě. Se Sofií jsem se ale seznámil již v srpnu. Nevím, jestli to má pro Vás význam, ale začnu naším prvním setkáním. Bylo léto roku 72 p. K. a já jsem si užíval volna po práci. Vyrazil jsem si k vodní přehradě nedaleko od města, kde jsem bydlel, a trochu jsem si zaplaval. Poté jsem sedl na kolo a vydal se zpátky domů. Cestou jsem potkal nádhernou brunetu, a tak jsem zastavil a chvíli jsme si povídali. No, doktore, víte jak to chodí. Párkrát jsme šli spolu do kina nebo na procházku a tak dále. Prostě jsme se zaláskovali a docela nám to klapalo. Po pár měsících, to už byl prosinec, mě pozvala na víkend na chatu. Byla sice zima, ale my jsme se uměli zahřát. Doktore, víte přece, co tím myslím, no a na té chatě jsem se s ní poprvé miloval. Od rána následujícího dne již skáču časem. Poslední, co jsem viděl, byla probouzející se Sofie. To je všechno, doktore, od toho okamžiku bloudím časem proti své vůli. Pochopte, že se chci vrátit do své doby, kam patřím. Prosím vás, zachraňte mě." Skončil jsem vyprávění a s nadějí na záchranu jsem se podíval na doktora.
„Takže styk. Hmmm. Rok 72 po Krizi. No, pane Mrázi, pravděpodobně jste souložil s titaňankou. V sedmdesátých a osmdesátých letech se pár takových případů vyskytlo. Titaňané rádi navštěvovali Zemi v různých převlecích a brunety byly standardní kamufláží. Dovolte mi však ještě pár otázek. Byla asi tak metr padesát vysoká?" Odpověděl jsem, že ano, a čekal, co bude dál. "A pane Mrázi, měla na levé hýždi pihu?" "Ano a říkala, že je to mateřské znaménko," odpověděl jsem rychle. "To říkaly všechny, pane Mrázi, tak teď už jsem si diagnózou naprosto jist.
Titaňané se jezdili na Zem rekreovat, bezstarostně si užívali s pozemšťany a nevěděli, že na ně tak přenášejí svou schopnost cestovat časem.
Naneštěstí pro lidi však tato předaná schopnost nebyla úplná a na rozdíl od titaňanů, kteří dokáží ovlivnit cíl své cesty a dobu pobytu, lidé cestují nedobrovolně a zmateně bloudí časem. Vaše trápení za okamžik skončí, dám vám pilulku a bude po problému."
Díval jsem se na doktora a jeho bílý plášť se náhle podobal křídlům anděla spásy. "Konečně se vrátím domů," pomyslel jsem si a netrpělivě jsem očekával, až mi můj zachránce podá lék.
Dr. Ftípek stlačil jakýsi výstupek na desce stolu a dvacet centimetrů nad stolem se zhmotnila malá bílá kulička. "No prosím, pane Mrázi, vezměte si váš lék. Nežvýkat, necucat, pouze polknout a budete doma než řeknete švec," slyšel jsem rady lékaře.
Natáhl jsem k bílé kuličce ruku a pevně jsem ji sevřel v dlaních.
"Nu, skaži, kakoje u tebja čislo vaprosa." Nechápu, proč najednou začal doktor mluvit rusky, a tak se zmateně rozhlížím kolem sebe. Sedím stále u stolu, ale na druhé straně není Dr. Ftípek. Hledím do očí paní profesorce Žitnikovové. Otvírám dlaň a zřetelně vidím bílou kuličku s černým číslem pět. Jsem rozčilený. Uvědomuji si, že jsem opět skočil časem. Už jsem byl téměř vyléčen a zase jsem skočil. Je mi do breku.
Mé chmurné úvahy ruší šum způsobený šokovanými profesory a ostatními diváky. Nechápou, proč neodpovídám na otázku. Dívají se na mne zatím s dávkou trpělivosti, ale já vím, že jestliže okamžitě nezačnu mluvit, vyprchá z nich jako čpavek ze zkumavky. Dusivé ticho mi svírá hrdlo a mně je jasné, že se musím snažit. Skočil jsem do májových dnů roku 68 p. K. Okna učebny dodávají slunečním paprskům větší sílu a já se potím v neúprosném vedru. Elegantní šedivý oblek mi padne jako ulitý, ale cítím se v něm jako lední medvěd uvězněný v sauně. Dívám se na zem. Červený koberec ve mně vyvolává touhu po pomstě. Kladu si již po tisící otázku, proč byla Sofie titaňanka a po tisící si sám odpovídám. Mám prostě smůlu.
"Išjo ras, Jan. Skaži nam, pažalsta, kakoj u tebja vapros." Paní profesorka se mě snaží probudit ze snění a já mechanicky odpovídám: "Pjať." Vidím, jak souhlasně pokyvuje hlavou a na rtech se jí objevuje úsměv. Je ráda, že jsem konečně zareagoval. Bere mi kuličku z dlaní a dává ji do váčku k ostatním.
Vylosoval jsem si téma – "Řeky a jezera v Rusku". Žitnikovová mi pokládá další otázky a já nepříliš dobře odpovídám. Tuhle zkoušku jsem skládal před pěti lety a mnoho slovíček jsem již zapomněl. Přesto se musím snažit, protože nevím, jak dlouho v této době zůstanu. Každá odbornost se mi může hodit, abych se nějak uživil, a tak namáhám mozek k heroickému výkonu.
"Bajkal, samoje glubokoje ozero v mire, sa vsjech staron akružen vysokymi gorami. S nich stjekajut sotni rječek i vpadajut v ozero Bajkal."
Můj mozek hází ručník do ringu, ale já ho nutím bojovat dál. Jsem uvězněn stěnami učebny spolu s titaňanskou nemocí v květnu roku 72 p. K. a snažím se přežít zkoušku.
"Samaja balšaja glubina ozera – 1740 metrov. Iz etovo ozera vytjekajet tolko adna reka – Angara."
Minuty plynou a mé nervy tají jako led ve whisky. Modlím se, aby čas plynul rychleji, ale jako vždy si dělá, co chce. Otázky střídají odpovědi a já se pomalu prokousávám ke konci zkoušení. Po pěti letech se mi ruská slovíčka vytratila z mozkových stop jako zloděj z banky a já je trapně nahrazuji změkčelou češtinou. Několik udivených výrazů obličeje paní profesorky mi jasně dokazuje, že můj dnešní výkon rozhodně nebude oceněn jedničkou.
Konečně mé trápení pominulo a já opouštím učebnu. Bloudím chodbou a po dvaceti metrech si zdrceně sedám do křesla. Po chvíli ke mně přicházejí spolužáci a vyptávají se, jak jsem dopadl. Uvažuji o tom, jestli má smysl říkat jim o mém problému s přesuny časem, a docházím k závěru, že by mi stejně nevěřili. Odpovídám jim, že za trojku budu rád, a po několika dalších prohozených větách mě spolužáci opouštějí. Sedím v křesle a dívám se do stropu.
Pozoruji žlutý okraj skvrny vzniklé vlhkostí a přemýšlím, jaké události mě v příštích okamžicích potkají. Dívám se na strop a usmívám se. Strop se otáčí. V hlavě sladce hučí. Odvracím oči od splašené stropní stěny, která si hraje na kolotoč, a dívám se na ruce. Sako zmizelo.
Černé tričko s krátkým rukávem a džíny mi dodávají pocit pohodlí. Periferním zrakem zjišťuji, že podlaha je zřejmě bráškou stropu ze stejně bláznivé rodiny. Vysvětlením těchto zvláštních jevů je mi poloprázdná láhev stojící na stolku po mé pravici. Červenobílá etiketa s nápisem Beefeater mi dává jasně najevo, že průzračná tekutina v láhvi není voda, ale gin. Ačkoliv jsou mé deduktivní schopnosti dušeny alkoholem, mlčky sám sobě potvrzuji pravdivost mé nové teorie o tajemných znacích – "40%", které se vyskytují na obalu lahve.
Původní myšlenka, že vypití obsahu láhve způsobuje okamžité změny terénu a rovina se tak pro konzumenta mění v kopec se stoupáním čtyřiceti stupňů, je sice lákává (a možná i částečně pravdivá), ale samotná možnost vzniku této šílené teorie mi jasně dokazuje, že se jedná o čtyřicetiprocentní alkohol. Je mi tak volně, ale přesto se má povznášející nálada mění v trpkou po zjištění, že jsem se zase časově posunul. Skočil jsem o dva roky dopředu. Teď se ještě k léku nedostanu. Oslava mých dvacetin se příjemně odvíjí jako film s Jamesem Bondem. Jsem znechucen mou nekončící návštěvou v galerii časových změn. Chci se zastavit a plynule žít. Nechci poskakovat životem jako nováček autoškoly se svým vozem.
Vím, že mi nikdo nepomůže, a vím, že musím pouze doufat v náhodný skok do budoucnosti, kde znají lék na mou nemoc. Sedím v křesle a pozoruji tančící přátele, kteří vyplňují nevelký taneční prostor v našem obýváku. Rodiče odjeli na chalupu, a tak nerušeně oslavuji své narozeniny. Zábava pokračuje. Někdo vymyslel skvělou hru, jak se rychleji opít, a láhev ginu koluje skupinou nadšenců. Po chvíli je láhev prázdná a Radek otvírá další. Ruce přátel dál dopravují skleničky k ústům a mně dochází, že jestli nechci být nad míru společensky unaven, lépe řečeno jestli se nechci stát zmuchlanou kostkou společenského šrotu, měl bych alespoň na chvíli přerušit alkoholové dostihy.
Pod záminkou návštěvy toalety se zvedám z křesla a vzdaluji se nenasytné hordě přátel podobající se oživlým alkoholomilným cisternám.
Udělám pár kroků a zastavuji se. Zkoumám počet a zastoupení různých individuí na této párty a zjišťuji, že moje hlava má úplně jiné úmysly. Odmítá se ohlédnout doprava, abych se dopočítal konečného výsledku, a jen tupě civí na stěnu pokoje.
Nechávám ji civět a nutím své nohy, aby mě donesly na toaletu. Zdolávám dvoumetrovou vzdálenost dělící křeslo, v němž jsem seděl, od prahu obývacího pokoje a chystám se vstoupit do chodby. Málem se mi to podařilo, ale mé olověné nohy nemohly překonat v této chvíli pro ně příliš vysoký práh, a já padám tváří na žlutý koberec.
Otřesen nečekaným a náhlým seznámením s podlahou se snažím zorientovat. Zjišťuji, že ležím tváří v něčem mokrém. Půl vteřiny na to mi samozřejmě dochází, že jsou to mé sliny. Více mne však znepokojuje vlhkost na jiném místě mého těla. Vím, že si bohužel nemohu poradit sám, a proto oslovuji svět, aby mě zachránil. Ještě neumím vyslovit ani jedno slovo, a tak ze všech sil křičím své osvědčené: "Uááááááááááá." Dívám se na svoje titěrné ručičky a mračím se. Chytám se dřevěných tyček lemujících postýlku a pokračuji v řevu. Vím, že jsem opět prodělal skok časem. Od vytouženého léku jsem ještě více vzdálen. Skočil jsem o devatenáct a půl roku zpátky. Věřím světu, že se o mne postará, protože já jsem nyní bezbranné děcko. Po chvíli křiku přichází maminka a usmívá se. Uklidňuji se a cítím, že už jsem v bezpečí.
Maminka mě zvedá z postýlky a přenáší mě na vyšší postel, ke které se nebude muset tak ohýbat. Zkušeně mě přebaluje a po pár okamžicích je pocit vlhka pryč. Jsem šťastný v jejím náručí a usmívám se.
Hladí mě po vlasech a líbá za uchem. Líbí se mi to. Něžně jí oplácím líbáním na tvář a jemně ji pokládám na gauč. Na blízkém stolu vidím kazeťák a poslouchám pomalé romantické písně, které jedna za druhou příjemně vystupují z reproduktorů jako nahé víly z vod kouzelného jezírka. Ležíme na gauči a já se dívám na světlou dřevěnou stěnu ozdobenou obrazy.
Rozhlížím se dál a s obdivem pozoruji strop chaty. Nosné trámy sedlové střechy jsou jediné natřeny načerno. Výplň trámů je tvořena, tak jako obložení ostatních stěn, světlehnědými prkénky. Lesknou se lakovaným povrchem a dřevo příjemně voní. Přenesl jsem se do zasněžené zimy roku 72 po Krizi.
Objímám Sofii a teď již vím, že je titaňanka. Svlékám jí svetr a cítím se jako herec ve filmu, který jsem už jednou viděl. Vím, co bude následovat. Vím, že se budeme dál mazlit. Vím, že nám bude nádherně a vím, že až se druhého dne probudím, tak skočím časem.
Skočím do roku 55 p. K. a budu pozorovat mravence, jak nosí jehličí. Budu stát na trávníku a mraveniště bude výškou dosahovat nad můj pas. Bude mi pět let a já si s kamarádem Péťou budu povídat o čmelácích. Toho dne budeme společně s dalšími dětmi obědvat v jídelně mateřské školky. Po obědě se nám nebude chtít spát a tak budeme zlobit. Ve školce strávím pět předlouhých měsíců svazujících mou mysl a opět skočím.
Je mi jasné, co bude následovat a kam se budu dál časově přenášet. Jasně vidím mé další skoky, které jsem již jednou absolvoval, a vím, že jsem se časově zacykloval do nekonečné smyčky. Můj život bude mozaikou přesně daných skoků a situací. Ze školky skočím o dvě stě let dopředu, ale než se stačím rozkoukat v neznámé budoucnosti, přesunu se do páté třídy základní školy na jednu z hodin českého jazyka. Do páté třídy budu chodit týden a po té skočím o deset let dopředu...
Objímám Sofii a snažím se vychutnat krásné pocity dnešní noci. Také se pokouším zapomenout na desítky budoucích skoků do různých časových rovin. Potlačuji vědomí, že dvacet let subjektivního času, které jsem strávil časovým skákáním, se bude stále opakovat. Těším se, až za dvacet let opět obejmu mou titaňanku a strávím nejpříjemnější noc v mém šedivém naplánovaném životě.
Pro Sofii je dnešek pouze jedním dnem v jejím pestrém životě a stejné pocity již nikdy neucítí. Půjde dál svým životem a z dovolené na Zemi se asi vrátí na její domovský satelit planety Saturn. Já však budu donekonečna strháván vírem času a nebudu schopen ovlivnit okolní dění. Budu prožívat stále stejné situace a každých dvacet let se znovu nakazím právě na tom gauči, na kterém teď spolu ležíme.
Bylo mi mizerně a deprese by v mé situaci byla ještě docela milou společností. Bylo mi úzko a nechtěl jsem se vzdát své lásky a života, ve kterém mohu rozhodovat, kam půjdu a co budu dělat.
Ostrý nůž budoucnosti nemilosrdně krájel mou duši na plátky a já jsem věděl, že jsem pouhý otrok nákazy. Zítra v osm ráno se probudím a skočím.
Jsou dvě hodiny po půlnoci. Jsme šťastní a vyčerpaní. Usínáme. O pět hodin později se probouzím a uvědomuji si, že přichází můj čas. Nemoc přenášená titaňany, která na satelitu vzdáleném asi miliardu a čtvrt kilometrů od Země není nemocí, ale příjemnou dovedností cestovat časem, se mě za hodinu plně zmocní a má mysl bude nedobrovolně vláčena časovým kontinuem. Dívám se na budík stojící na stolku vedle kazeťáku a vidím stávající čas. 7:30. Za půl hodiny se Sofie probudí a zeptá se mě, proč tak brzo stávám. Pohladí mě po tváři a bude mě chtít políbit. Naše rty se však nesetkají a má mysl odpluje do těla pětiletého dítěte. Nevím, co se stane s tělem, které má mysl obývá nyní, ale doufám, že Sofie nepolíbí tělo bez života a neprožije takový morbidní šok.
Je sedm čtyřicet pět. Jsem si vědom, že mám před sebou posledních patnáct minut života příjemně strávených s dívkou, kterou miluji. Deka nezakrývá celé tělo a já se kochám nádhernými křivkami partií jejího odhaleného těla. Čas plyne.
Sofie se pohnula. Probouzí se. Dívám se na budík. Je osm hodin a hladina hořkosti se čeří bezpočtem vlnek v kalichu, který za okamžik přeteče. Sofie otevírá oči a jako malé kotě pozoruje okolí. Její rty se tvarují a dávají vzniknout osudové větě: "Proč vstáváš tak brzo, Jeníku?"
Odpovídám mlčením a čekám na neuskutečněný polibek. Sofie zvedá ruku a jemně mě hladí po tváři. Naklání se ke mně a její rty se blíží k mým.
Dotýkáme se a ranní polibek je sladší než nejsladší dort, který jsem kdy v životě okusil. Jsem očarován událostí, která neměla nastat a nevím, co mám dělat. Paradoxně si můžu dělat, co chci, ale čerstvě nabytá svoboda mě šokovala natolik, že nemůžu dělat vůbec nic. Zamilovaně jí hledím do tváře a po chvilce šeptám: "Miluji tě." Ještě hodinku spolu lenošíme na gauči a po té snídáme. Prožívám snídani jako něco nadpřirozeného a modlím se ke každému soustu jako k bohu. Nejvyšší bohyní mého snídaňového Olympu je však Sofie.
Vzpomínám si, že od oné snídaně uplynulo více než pět let. Strávili jsme je veselým laškováním a zároveň vzájemným poznáváním našich kladných i záporných vlastností. Zjistili jsme, že jsme našli toho pravého partnera pro život, a tuto poznanou pravdu jsme zpečetili vstupem do svazku manželského. Vzali jsme se a už spolu žijeme pět let.
Samozřejmě, že jsem Sofii vyprávěl vše o mém cestování časem. Ona mi nevěřila a dál skrývala své tajemství. Řekl jsem jí o doktorovi z budoucnosti, kterého jsem navštívil, a také o tom, že mě poučil o schopnostech titaňanů. Stále mi nevěřila, a tak jsem jí několikrát podrobně popisoval mé pocity při časových skocích.
Vyprávěl jsem jí o časových liniích a místech, která jsem navštívil, a žádal jsem ji, aby se přiznala ke svému pravému původu. Detailně jsem Sofii popisoval místo, kde se nachází ordinace Dr. Ftípka a vysvětloval jsem jí, že lidé v roce 220 p. K. ví o titaňanech a jejich výletech na planetu Zemi. Sofie však tvrdošíjně trvala na tom, že je normální pozemská žena, a nehodlala se přiznat. Vítr času odvál několik týdnů a po jednom nedělním obědě jsem se konečně dozvěděl celou pravdu.
Sofie mi odhalila její největší tajemství. Navštívila totiž Dr. Ftípka v budoucnosti a zjistila, že jsem mluvil pravdu.
Tajně si odskočila do roku 220 p. K. a po rozhovoru s lékařem, který jí potvrdil, že jsem ho skutečně navštívil, zjistila, že nemá smysl zapírat. Po návratu z budoucnosti se přiznala ke svým zvláštním schopnostem a omluvila se mi za nemoc, kterou mě nakazila. Sofie mi také vyřídila vzkaz od Dr. Ftípka. Dozvěděl jsem se, že díky mému skoku z ordinace na zkoušku z ruštiny mi doktor nestačil říci způsob, jak se zbavit titaňanské nemoci bez pomoci léku. Dr. Ftípek mi chtěl sdělit, že při skocích do již prožitých situací v různých časových liniích cestuje pouze má mysl a jsem pasivním divákem předem určených dějů.
V případě skoku do ještě nepoznané budoucnosti se však přenesu i se svým tělem a můžu se svobodně pohybovat. V budoucnosti se mám tedy buď snažit vyhledat lékaře, který mi aplikuje lék, anebo se mám pokusit svést nějakou titaňanku a strávit s ní noc. Opakovaný styk, na rozdíl od léku, má stoprocentní účinek a nemoc již navždy zmizí. Naneštěstí jsem v ten nejnevhodnější okamžik absolvoval nedobrovolný skok časem a zmizel jsem z ordinace Dr. Ftípka.
Chvíli jsem si se Sofií povídal a dozvěděl jsem se, že mi chtěl doktor ještě něco vzkázat. Rušivý účinek nemoci má i pasivní sledování aktu, při němž jsem se nakazil, a pozoruji-li ho díky přesunu mysli do minulosti.
Dr. Ftípek měl pravdu. Má nemoc zmizela. Sofii jsem samozřejmě odpustil nákazu, kterou na mne kdysi nevědomky přenesla. Jsem s ní šťastný, a proto bych jí odpustil cokoliv. Žijeme spolu na mé rodné planetě, protože se Sofie nechce vrátit na měsíc Titan. Možná je to tím, že jsem ji tentokrát nechtěně nakazil já, pozemšťan.
My lidé máme stejně jako titaňané mnoho přirozených schopností a pocitů. Schopnosti, které jsou pro jeden druh inteligentních bytostí naprosto běžné, mohou být pro jiný druh nepochopitelné a naopak. Je tedy možné, že pokud titaňané neznali lásku, mohla se ode mne tato úžasná lidská vlastnost přenést na nic netušící Sofii.
Nemoc je to krásná a doufám, že se z ní Sofie nikdy nevyléčí a že mě bude stále milovat. Jestliže je však schopnost milovat dána do vínku i titaňanům, jsem dvojnásobně šťastný. Naše láska by tedy vznikla spontánně a oba dva bychom se dobrovolně stali jejími otroky.
Za ranních úsvitů se rád dívám na ještě spící Sofii. Vidím její krásné nahé tělo a jsem fascinován ladnými křivkami mé milované. Kochám se pohledem na pihu, která se nachází na místě nepřístupném zraku ostatních mužů, a vím, že tato piha je nejkrásnější tečkou za mým příběhem.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně