Prácheňské rezonance 2004

Neliterární aspekty literárněspolečenského

Neviditelný pes, http://www.neviditelnypes.cz, 25. prosince 2006 (pozměněná verze na žánr fejetonu; název: Vědec)
Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 10. ledna 2007

Společenský kvas následující bezprostředně po listopadových událostech z roku 1989 se přirozeně neminul ani se společenstvím literátstva. Nakvap a za okolností až groteskních (viz vzpomínky pamětníků na vznik stanov) vzniklo občanské sdružení Obec spisovatelů, demokraticky do svých řad přijímající literární tvůrce, kritiky a vědce bez rozdílu politické minulosti a ideového nazření světa. Tím však demokracie – v naoko universální cechovní organizaci – skončila. V tlačenici o posty ve výkonných orgánech, neméně pak o zákulisní vliv a v neposlední řadě o realizaci nápadů toho kterého „křídla“ se ti nejviditelnější předlistopadoví neuplatnili a zcela přirozeným výsledkem půtek, nenávistných výpadů a nečestných obstrukcí nakonec byl vznik odštěpenecké, dnes už druhé nejpočetnější organizace literátů – Unie českých spisovatelů.

Třebaže jde v případě OS i UČS o organizace cechovní, ideová východiska je rozdělují, a třebaže rozdělují, jsou spisovatelé, kteří nemají potíž s tím být členy obou organizací. Také v tomto případě jde o jeden z průvodních jevů celkového poklesu společenské prestiže spisovatelského stavu a jeho tvorby. Etika, životní filosofie – vše přizpůsobeno pragmatismu. Mnozí slovesní tvůrci prostě trpí osamělostí a členství ve spisovatelské organizaci (a ještě lépe v organizacích) řadí k velkým, ne-li vůbec největším životním úspěchům. A což teprve může-li jim taková organizace nabídnout publikační prostor! O ten jde vždycky na prvním místě.

Leckdy o organizační patvary (na mysli máme hledisko politické a etické) se přičinili spisovatelé v některých mimopražských kulturních centrech, jejichž cechovní sdružení bývají nejčastěji kolektivními členy Obce spisovatelů. Sotvakterá krajová organizace však v absurditách a alogických výstřelcích předčí tu poříčínskou.

Tamní zvláštnost má kořeny historické. Několik dlouhých desetiletí trvající působení literárního Vědce*** a literárního Vědce** vyústilo až v kult obou, revoluční změnou polistopadového společenského klimatu nikterak nepoznamenaný. Naopak. Vědec*** – režim nerežim – ve skleníkovém prostředí akademickém vždy dosahoval a dosahuje vyšších a vyšších met. Přestál i takový karambol, jakým bylo – v pozici šéfredaktora – shovívavě tolerované pramálo korektní „využití“ finančních dotací na kulturní periodikum. Kým? Hlavou projektu. K té se zachoval život věru nelítostně – Hlava je proti své vůli evidovaná na seznamech spolupracovníků StB.

Též literárnímu Vědci* * se dařilo a v českém písemnictví to dotáhl, jak jen to šlo daleko – také až na seznamy evidovaných spolupracujících s StB.


Nezáviděníhodné elasticitě morálky, jíž se ne každý umí nebo chce přizpůsobit, se v regionu daří i dnes. Totiž…

Za vylíčených okolností byl přímo vysvobozením příchod pražského hyperaktivního literárního Vědce*, stanuvšího v čele nového poříčínského literárního periodika. Aby nebyla přerušena kontinuita, Vědec* přizval oba předchůdce do redakční rady, a měsíčník pojmenovali podle stvůrky produkující sliz: Hermafrodit. Věz, milý čtenáři, že pro básníka či prozaika v Hermafroditu publikujícího má Vědec* pojmenování plžoautor. (Jde-li o kvantitativní stránku věci, Vědec* je v Hermafroditu z autorů nejfrekventovaněji publikujících, vlastně přímo První Plžoautor.)

Nicméně s humorem na tomto místě obstojíme sotva. Neboť morální pochybení Vědce*** a Vědce** překonává přímo nezadržitelně Vědec* velikášským zdobením faktů, které v jeho podání a dýchavičném okomentování budí falešný obraz té literárněhistorické skutečnosti, již zrovna prožíváme. Zatímco jeho dva předchůdci vždycky přežili politicko-společenské proměny, protože velmi inteligentně a vždy rozpoznali co, kde a s kým, Vědec* totéž předvádí – o poznání méně inteligentně – v rovině profesionální – jako organizátor, šéfredaktor, publicista-glosátor a plžoautor. I on ví co, kde a s kým: Když po listopadové valné hromadě Obce spisovatelů na síti oleptal staronovou předsedkyni OS Evu Kantůrkovou, učinil tak jen proto, že Kantůrková už je buď jak buď jen bývalá flexibilní osobnost, jejíž společenskou prestiž a ovšemže i vliv a moc zavál čas.

To na Poříčínsku se Vědec* potýká s protivníkem mnohem zdatnějším – se setrvale pokračujícím a prohlubujícím se poklesem poptávky po krásné literatuře a vůbec literárněspolečenském dění. Třebas usiluje zadýchanou, prapodivnou archaičností znetvořenou glosátorskou tvorbou na stránkách Hermafrodita vzbudit dojem, že literatura vůbec není už jen minoritním oborem, že literární historie nezajímá jen úzkou komunitku akademiků, (jen)některých knihovníků a velmi, velmi málo amatérských nadšenců, jako nepovedený vtip (nebo také hrozivé dogma) vyzní Vědcovo* vzletné referování o vědecké konferenci na téma Český romantismus – jiskření a záblesky, o („mezinárodní“) konferenci věnované drobné české próze z druhé poloviny 19. století atd., atd. Příznačnost: za „reprezentativním“ (či vychloubačným?) výčtem přednášejících (ani na sebe Vědec* nezapomíná) chybí informace o počtu posluchačů.

O nic méně diskutabilním, ovšem trpělivě zhojňovaným a shovívavě nekritickým krášlením těch kterých regionálních autorů ozdobnými přívlastky dosahuje Vědec* víc, než možná chce: Vzbuzuje dojem, že po několik příštích desetiletí poputuje Nobelova cena za literaturu snad až výhradně jen na Poříčínsko. (Toho zklamání potom!)

Vědec* zkrátka přinesl do Poříčína kvalitativní novum: učenlivě poučen propagandou předlistopadových let, v nichž lidsky i odborně vyspěl, vytváří virtuální realitu, zatímco skutečnost, kterou v literárněspolečenském dění opravdu prožíváme, megalomansky a účelově podřizuje ctibažnosti vlastní a ctibažnosti těch opravdově i těch naoko spřízněných. Libidum dostává své – a papír snese všechno!

Jenže to už novým opravdu není. A dějiny nejen literatury dosvědčují, že takto začínaly dosud všechny společenské karamboly. (Útěchou může být, že Vědec* naštěstí nemá politické ambice.)