Prácheňské rezonance 2004

O jhu oportunismu aneb Řekl uf!

Divoké víno 29/2007, www.divokevino.cz, 19. května 2007
Týdeník Obrys – Kmen 20/2007, 19. května 2007

Člověk, jehož citováním zkusíme vpravit čtenáře do tématu, se narodil v roce 1946 a je živoucím otiskem bez výjimky všech dob, jimiž prošel a - uplatnil se.

„Vejlupek se třeba vrací ke konci roku 1989 (to mu bylo sedmatřicet), kdy se namísto režimního Svazu českých spisovatelů zakládala nová Obec spisovatelů – a v ní se podle jeho slov „ti nejviditelnější předlistopadoví v tlačenici neuplatnili“. Také proč, čím a jak? Vzápětí čteme, že prý vůči nim tehdy docházelo k nenávistným výpadům a nečestným obstrukcím – až vznikla odštěpenecká Unie českých spisovatelů. A to se člověku zatmí před očima. Poněvadž Unie českých spisovatelů, to není neškodné seskupení literátů s levicovými nebo protiglobalizačními názory, lidí, kteří mají své chiméry. Ty mohou být k smíchu i k pláči, ale o tvůrcově významu rozhoduje dílo. Jenže Unie českých spisovatelů je obskurním spolkem skládajícím se zhusta z činovníků předlistopadového Absurdistánu, například z různých krajských inspektorů přes oficiální kulturu neboli cenzorů, parazitujících funkcionářů a několika starorežimních psavců, jejichž přínos naší literatuře je mizivý.

Členové Unie se chlubí, že jsou „na druhém břehu“, ale tam za sedmnáct let nevydali nic, co by za něco stálo – a tohoto spolku se Vejlupek zastává! Pochvaluje si, že je to „druhá nejpočetnější organizace literátů“ (!), že nejde o žádný „organizační patvar“, ale o cechovní organizaci s jiným „ideovým nazřením“ světa. Uf. A v jiných článcích*) řadí normalizační autory z Unie mezi přední umělce, čili si věru počíná, jako by širokým rozmáchnutím stehen přehazoval levou nohu přes pravou!“ **)

Kdo mohl text tak křiklavé nesoudnosti a předimenzované zavilosti napsat? Zkusme trochu napodobit jeho myšlení: Debutoval rusky v časopise Ruštinár (1968), parazitující funkcionáři – a museli jimi být i ti z výboru stranické organizace – ho jako pro režim perspektivní typ dvakrát vyslali do bratrského Sovětského svazu: v roce 1966 na roční stáž na Leningradskou státní univerzitu, za stejných podmínek v čase té nejtužší normalizace (1972 !!) na stáž tříměsíční do Moskvy na Pedagogický institut Vladimíra Iljiče Lenina. Měl zelenou! Měl zelenou před „Jarem“ i po „Jaru“. Pro normalizační režim v předlistopadovém Absurdistánu použitelný přímo výtečně a za takové dobré politické smýšlení o sobě se odvděčil v pozici redaktora hned několika oficiálních prorežimních periodik. Cenzoři jako by ani nebyli – například neměl problém s tím publikovat v Rudém právu, tiskovém to orgánu ústředního výboru KSČ. V roce 2007 je členem nejen komise odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR pro podporu vydávání české literatury v zahraničí a Literární rady odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR, ale také literární expertní skupiny Nadace Českého literárního fondu a také poroty pro udělování Státní ceny za literaturu (Ministerstvem kultury ČR zřizované). Zkrátka: i v nových společenských poměrech, politicky zcela protikladných těm předlistopadovým, v literárněspolečenském Polistopadovém Absurdistánu, přechází na zelenou do všech světových stran.

Jak tedy nepostřehnout: Nejneurotičtějšího chování, nejhysteričtějších výlevů a nejpovrchnější, ovšem nejagresivnější „argumentačně“ vždycky je ctižádostivý oportunista.

Na článek „našeho“ oportunisty reagoval čtenář:

„Vladimír Novotný byl přece hodně známým kritikem a teoretikem (a rusistou, ne?) už za minulého režimu, odtud přezdívka Vladimír Hyenovič Novotný. Opravdu jste nebyl ve straně?“

Chtě nechtě nás musí napadnout: Kdo jsou ti lidé na ministerstvu, kterým vyhovuje a najímají si společenský typ Novotný? V každém případě připustili (či záměrně nastolili) literárněspolečenský normalizační režim, který žádá opět vykonat přemnoho špinavé práce. A právě pro tu je Vladimír Novotný povolán vskutku jako málokdo. Málokdo.

Jen zavilí nebuďme: Vždyť všehoschopné dravosti valící se bez morálních skrupulí přes osudy spisovatelů zaplatilo ctižádostivé jáství opravdu nezáviděníhodně: ztrátou morálního kreditu a vyřazením se ze seriózní literární vědy. Novotný prošel dějinami. Učinil tak, jak byl svým vnitřním ustrojením jedině schopen, a dějiny si jej nakonec opravdu zapamatují – vždyť je z prvních inkvizitorů dvacátého prvního století a mezi těmi nezpochybnitelně první big fanatic. Poznáváme – jen a jen konjukturální frekventovanosti se těšící fráze, toť „intelektuální vybavenost“ potřebná v roce 2007 k dožití eticky zakrnělé, živočišně mělké bytosti dožívající v oboru pouze díky krizi oboru. A dvacáté první století bude snít stejně jako to předešlé – o demokracii.

Literatura po listopadu 1989 měla vpravdě historickou příležitost překonat totalitní politickou mocí nastolenou segregaci a nahradit ji mocí od nevraživosti osvobozeného, silného tvůrčího a vizionářského ducha opět sjednoceného spisovatelstva, ochotného k mnohohlasé umělecké výpovědi o odcházejícím dvacátém století a zároveň už schopného uhájit (kyber)prostor i krásné literatuře, buď jak buď z recipientova života vytěsňované překotným vývojem techniky, jež zprostředkovává svým uživatelům nejen věcné informace, ale také sytí jejich potřebu estetických vjemů a přináší jim nové existenciální pocity přitažlivěji než literatura může.

Takřka souběžně s příležitostí námi zmíněnou se naskytly přirozeně příležitosti další a vábivější, příležitosti aktuálního dne. Těm ovšem postačila neobjevnost a povrchnost, ty si ovšem žádaly a žel dodnes žádají – též – neštítit se ničeho. Literaturu na rozbřesku nového tisíciletí opět zdegradovaly živočišné vášně, řevnivost, pocity zneuznání i neschopnost unést historický triumf způsobem hodným duchovní velikosti duchovně velkého vítěze.

Zdá se být malým zázrakem, že v době, která přeje a žádá si amorální činy opět tak bezprecedentně nepřátelské národní literatuře a hrubě (v éře moderních informačních technologií i dětinsky) podceňující schopnosti literární paměti, česká literatura prvních let tohoto století má – dovolme si tu metaforu – literárních území, v nichž vzklíčila a k plodu přece jen dorostla myšlenka první. Ludvík Hess je z velkých lidských typů, jež příroda vypravila do života schopností naprostého duševního a fyzického nasazení pro věc, v niž věří, a potom se neohlíží na to, co o věci soudí ty bytosti, jichž je Novotný vydařeným prototypem. Právě takový Hess stál u zrodu Divokého vína v šedesátém čtvrtém, právě takový Hess stál u zrodu elektronického Divokého vína v druhém roce tohoto století. Hess nemá komplexy – má smysl pro objektivitu. Do dějin kultury nešplhá po tělech jiných – čas přemohl, protože nedovolil zakomplexovaným šplhat po těle svém. A tak internetový literární časopis Divoké víno již po pět let přináší tvorbu autorů, kteří v šedesátých a na počátku sedmdesátých let do literatury vstoupili a také tu tvorbu namnoze stejných autorů, kterou v prvním desetiletí našeho století přesvědčují o oprávněnosti svého začlenění i do kontextu literatury polistopadové. Tvořili tehdy a chválabohu tvoří dodnes: Petr Cincibuch, Karel Sýs, Michael Třeštík, Jiří Žáček, Daniela Ťalská, Pavel Verner, Miloň Čepelka, Alžběta Šerberová, Zdeněk Rosenbaum, Jaroslav Holoubek, Helena Pěkná, Zora Wildová, Markéta Hejná, Michael Lorenc, Josef Šimon, Miroslav Huptych…

Inkvizitoru Novotnému, měli jsme možnost vidět a číst, se teprv tmělo před očima (to abychom se přidrželi terminologie, již big fanatic užívá k dosažení domnělého účinku na věru podceňovaného recipienta epochy informační společnosti), když se na české literární scéně digitální objevil projekt Litterate (dnes viz Literární výraz v raných formách interaktivních umění internetových na www.v-art.cz). Karla Erbová, Jiří Klobouk, Ota Ulč, Michal Černík, Karel Sýs, František Listopad, Emma Jarošová, Alena Vrbová, Stanislav Komenda, František Niedl, Bohumil Jirásek, Wilhelm Przeczek, Ivo Odehnal, Augustin Skýpala, Věra Ludíková, Klára Hůrková, Pavel Herot… Je to jen několik jmen z plejády desítek. Co jméno – to osud, politický postoj, smysl života. A přece se čeští spisovatelé dokázali sejít a tvůrčím vkladem přispět do projektu, který se umělecky a filosoficky vyrovnával s novou politickou situací jakož i s otázkami existenciálními, postavenými před lidstvo pokročilou vědou. Notabene. Když byl projekt Litterate myšlenkově a organizačně završen (2004), jen o několik měsíců později zahájil na stejných stránkách projekt nezapomenuté literatury Taxus Bohemica, v jehož Edici hostů se „scházejí“ tvůrci, členové všech rozhodujících organizací spisovatelů v České republice existujících. Je to prostě tak. Literatura pořád má vůli využít historickou příležitost k překonání – politickou mocí a paradigmaty neléčeného, do zrůdnosti deformovaného nešťastníka nastolené – segregace a nahradit ji mocí kvalitativně pokročilejší, totiž mocí od nevraživosti osvobozeného, silného tvůrčího a vizionářského ducha spisovatelstva, ochotného k mnohohlasé umělecké výpovědi o světě, kterým prošel, v kterém teď žije a který i předjímá. Svět Vladimíra Novotného, před drahným časem literárního vědce a k výsměchu všemu zdravému rozumu dnes ještě univerzitního pedagoga, to ovšemže není.***)

Skutečně smysluplné, neliterárními vlivy nedeformované tendence v současném literárněspolečenském dění lze sice přibrzdit (a zde se Novotný přiznává k patologickému srůstu s totalitním režimem), nikdy už – protože v éře revoluce informačních technologií – zcela zastavit; a je víc než varovné, že k tak nekulturním, vpravdě primitivním a k nezdaru předurčeným pokusům je i v tak zvané otevřené společnosti využit o co více hloupý, o to více i cholerický dogmatik, který k duchovnímu přežívání potřebuje tak žalostně, tak žalostně málo – nenávidět.


*) Citovaný má na mysli články Národní literatura je jen jedna (www.blisty.cz – 15. 8. 2006), Antologie Divokého vína – kulturní událost (www.blisty.cz – 6. 3. 2007 či www.subjektivnik.cz – 6. 3. 2007) a článek Poezie života na www.divokevino.cz (www.neviditelnypes.cz – 8. 9. 2005 či www.divokevino.cz – 19. 5. 2006).

**) In: Vejlupkoviny páně Vejlupka (www.reflex.cz – 4. 4. 2007).

***) K úplnějšímu profilu inkvizitora dvacátého prvního věku viz články Exhibicionismus plže a exces jako normalita (www.blisty.cz – 6. 12. 2006), Neliterární aspekty literárněspolečenského (www.neviditelnypes.cz – 25. 12. 2006 či www.subjektivnik 10. 1. 2007), Ohlédnutí: Literatura a Internet v roce 2006 (www.subjektivnik.cz – 2. 1. 2007 či www.blisty.cz – 21. 2. 2007) a O magii slov a o chimérách (www.subjektivnik.cz – 13. 2. 2007).