Prácheňské rezonance 2004

Milostný příběh prostoru a tmy
Na motivy básnického oddílu Romana Szpuka Básně pro dívku V.

Roman Szpuk: Básně pro dívku V.; první vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku, edice ZONTY, na Internet uvedeno 2. 2. 2002

Zdánlivě to překvapuje: Záměry pořadatelů útvaru Litterate uměleckou reflexí zachytit nástup kvalitativně nových vzmachů pozemské noosféry nezní cize slovesným tvůrcům teologického fundamentu, ať již nabytého na akademické půdě, nebo interním studiem na univerzitě života. Připomeňme spisovatelku a etnografku Emmu Jarošovou, básnícího malíře Michaela Štojdla či (a ne v poslední řadě) Theofila Halamu, veličinu současné české mystiky. Básnickým oddílem Básně pro dívku V. rozšiřuje tyto řady vimperský Roman Szpuk. Třebaže v pokušení doptat se Szpuka, zda není lépe obětovat těch několik naturalistických odskoků, vzdal jsem se svého úmyslu, protože nesourodost několika veršů si koneckonců neprotiřečí s dílčími nesourodostmi teorií fyziků vykládajících vesmír. Právě o prostoru a tmě, potažmo o vesmíru je vznešeností svěcený, bezútěšností sražený příběh, básnickým oddílem vydechnutý do časoprostoru až k černoděrným entropiím. Pravdaže Básně pro dívku V. znamenitě přizvukují nejenže hudbě myšlení vyhraněných kosmologů, ale všeobecně uctívané hudbě teorie strun, podle které jsou vlastnosti elementárních částic (hmotnost a rozličnost „arzenálu“ nábojů) dány rezonancí strun uvnitř poskrývaných. Chopinovo dvacáté preludium c moll jsem poprosil zahrát na housle a nepříčí se mi tvrzení, že teorie strun postihuje všechen mikrosvět zcela suverénně.

Struny vesmírné i struny houslí básníka Szpuka zajedno hrající preludium Chopinovo znějí v prostoru a ve tmě, v noci či pod (těžkými) mračny. Toť delimitační znaky Szpukova básnického oddílu. Ponurost však není absolutní, vždyť touha „znovu začít“ žije „pod Boží dlaní hvězdami pobitou“ a řeč básníka Szpuka disponuje přece též znakovím vzhůru a vrchol, a to už nemůžeme ignorovat básnivost Hawkingovu, jehož si pořadatelé Litterate vybrali za partnera mezi fyziky a jehož básnivost zaujme svébytnou lyrikou: „Proč je … vesmír tak homogenní a isotropní na velkých měřítkách, a přitom má lokální nepravidelnosti, jako jsou galaxie a hvězdy? Proč je vesmír tak blízko k dělicí čáře mezi vesmírem, který se znovu smrští, a vesmírem, který se bude rozpínat donekonečna? K tomu, abychom byli k této hranici tak blízko, jak dnes jsme, musela být rychlost rozpínání v počáteční fázi zvolena fantasticky přesně. Kdyby byla rychlost rozpínání jednu sekundu po velkém třesku jen o desetimiliardtinu menší, vesmír by zkolaboval po několika milionech letech. Pokud by byla jen o jednu desetimiliardtinu větší, vesmír by byl po několika milionech letech v podstatě prázdný. Ani v jednom případě by nebyl dostatek času ke vzniku života. A tak se buď musíme odvolat na antropický princip, nebo nalézt nějaké fyzikální vysvětlení toho, že vesmír je takový, jaký je.“ Fyzika oscilující na hranici básníkovy obrazotvornosti, a naopak obrazotvornost básníkova podporující krásno vědeckého poznání se tu sjednocují, aby naznačily, že homogennost vesmíru bude zřejmě větší, než může terminologie dneška vystihnout.

V intencích vstupního odstavce doslovu vnucuje se pochybnost: Je básnivost Hawkingovy vědecké úvahy uznáním Boha nebo Antiboha?

Všelidské, celodějinné směřování jako i směřování vesmíru je mezi každého z nás poctivě rozděleno, a když pojmenováno básníkem Szpukova nazření, Hawking není ani tentokrát nesrozumitelný. „Mohu tě vést jen bezcílně, / ty tajným bolem hledající směr. Oba kráčíme / k jednomu z pólů / ve stejné / touze, já ke tmě, ty ke světlu, z šeřivé / chvíle splynutí.“ Vidno: Fyzik a básník tápají stejně, stejně vybaveni odhodláním neprohrát. A tak třebaže básník vzkazuje královně stydlivého milování „Jsem zas něčí, / však stále větším prostorem mě svlékáš / ve stále marnější bod“, nazrálé sebevědomí se nedá odbýt: „Jen cestou vzhůru není kam umístit pád…“

Vesmírem zní polidštěný výkřik, ba křik. Protiklady v kosmu a v člověku po věky spojené v jedno přišel Roman Szpuk dotvrdit vzkazem, že vesmír je zamilovaný.