Prácheňské rezonance 2004

O znaku, matérii a abstraktu

Emma Jarošová: Půvaby domova; první souborné vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 6. 6. 2002

Bůh a domov jsou nejklíčovějšími sémantickými znaky v publicisticko-etnografickém díle Emmy Jarošové. Jedině odtud lze vniknout do autorčina myšlenkového světa. Zvolili jsme „svět myšlenkový“, neboť věda o významu se identifikuje též nazřením významu jako předmětu „světa objektivních abstrakt“. Právě abstrakta odvádějí lidský rod na počátku třetího gregoriánského tisíciletí do jiných filozofických koridorů, než jsou dosavadní eticko-existenciální klišé.

Emma Jarošová se ovšem narodila po začátku dvacátého století (1911) do půvabného světa venkovského, především zemědělského živlu, jehož dávná, velmi dávná neolitická pokolení měnila svět reálií i svět dobových abstrakt revolucí životního stylu: „pasivitu“ instinktivního způsobu života nahradila ofenzívní reflexí a odtud se odvíjejí dějiny domova v podobě námi dosud považované za tradiční.

Emma Jarošová se ve sborníku Půvaby domova pomyslně vrací z kanadské nové vlasti do míst, kde více než polovinu dvacátého století prožila, a třebaže již v době odchodu z tehdejší Československé socialistické republiky (1968) nebyl její jarošovský domov (později se autorka provdala do Orlického podhůří) ani zbla podoben tomu jejím perem vykreslenému, Jarošová jej učinila přítomným v myšlenkových světech na netu surfujících čtenářů po způsobu vypravěčky-básnířky. Básnířka půvabu každodenních všedností dosahuje estetického účinku svou zlyrizovanou vnímavostí (Maminka v šátku uvázaném na babku, aby se vlas do těsta nevmísil, v řasnaté kartounové sukni a v lajblíku přes kalikovou košili u krku zřasenou … se točila mezi bochníky, díží a pecí jako holubička.) a užitím znaků poezie staroby a zavátostí i poezie lidové mluvy (svaté dřevo kříže, pučálka, pytlová neděle, bedňák).

Jak jinak, domov je spisovatelce zdrojem životní síly. Nejprve ten konkrétní jarošovský v jindřichohradecké enklávě jižních Čech, v exilu už abstraktní jarošovský (neexistující in natura již v době autorčiny pětiměsíční anabáze po rakouských uprchlických táborech). Jestliže Jarošová posílá publicistické obrázky domova-abstrakta ze severoamerického kontinentu do geografického prostředku starého kontinentu v době soustředěného úsilí vědeckých oborů a takových životodárných výrobně technologických kapacit, že Wienerův výklad života pouze jako (a právě že) sémantického problému je předmětem duchovního světa už mnohem většího počtu obyvatel planety Země, než je jen úzce profilovaná skupina odborníků, potom si v rámci myšlenkové platformy útvaru Litterate musíme položit zobecňující otázku: Jak (ne)limitovaně „životný“ je reálný domov bez světa abstrakt a virtuality přirozené i umělé? Nazdáváme se, že právě sbližování reálných a abstraktních světů, jejich důsledné prolínání, je tím nejsměrodatnějším vývojovým proudem evolučního mezidobí té pozemské biologické inteligence, která je zkolektivizovaná právě kyberprostorem, inteligence existenciálně zrelativizované budoucnosti. Budoucnost inteligentního života bezesporu povede reálkyberprostorem. Kyberprostor dnes prolíná substancí světa stále dokonalejším počítačovým hardwarem nejen na výzkumných pracovištích a pracovištích pro realizaci programů osídlení kosmu (jistěže domova), ale také na pracovištích manažerských, odbytových, také v učebnách škol všech stupňů, také v domácnostech. (Dovolme si parafrázi: Surfuji na netu, tedy jsem.) Vstup pozemské biologické inteligence do kyberprostorové nekonečnosti je masový, totální, adekvátní k vrozenému jí vzdoru chaosu, nejistotě, zániku.

Konstatování provokují sebevědomí.

Jak vzdálený je nám ještě Bůh? Což Bůh nemá křestní jméno Člověk? Což vláda nad vlastním genovým vybavením a reálná perspektiva účelového „dostavění“ vlastní mysli a zušlechtění (i „zušlechtění“) jiných myslí neopravňuje Člověka k příjmení od Boha sémanticky odvozeného? Ne. Ještě ne. Pierre Teilhard de Chardin, jehož výklad člověka, života a vesmíru je ze stavebních kamenů internetového útvaru Litterate, podotýká: „V tomto smyslu by se dalo teoreticky a ideálně říci, že lidstvo „skončí“, až konečně porozumí, totiž svede a shromáždí totální, konečnou reflexí všechno do jediné společné myšlenky a společného zaujetí.“

Vesmír astrofyzikův, vesmír biologův, vesmír kybernetikův veskrze svorný s pulsem univerza vzdálil nás kultuře-autoportrétu ctibažného, ješitného, neurvale sebestředného inteligentního predátora, vlastní bytí ztotožňujícího s věčností svatořečeného. Překonajíce tato pouta, svou podstatu a smysluplnost ve Vesmíru Inteligence budeme hledat v docela jiných domovech a s docela jiným Bohem. Ještě pořád se těmito znaky identifikujeme. Genové inženýrství přivodí zcela nové formy reprodukce druhu homo sapiens sapiens a zespolečenštění individua se sotva bude pojit k biologickému rodičovství a k rodině. Ovšem uhledání, pojmenování významu znaků Bůh a domov už kvalitativně jinou myslí pro tentokrát shledáváme ještě neoddělitelným od fenoménu lidského.

Členka klubu etnických žurnalistů a spisovatelů v Torontě, autorka desítek publicistických prací, z nichž nenahodile dvanáct tvoří tento sborník, přirozeně napsala své texty s docela jiným zámyslem, než jak my jsme se jimi zabývali. Než pronikly tyto texty ze zámořských exilových periodik do našich domovů coby myšlenky perspektivně uvažovaného globálního mozku (zdalipak ne mozku-domova?), kvalitativně změněná úroveň pozemské noosféry dala vzniknout autorkou neočekávanému významu díla – totiž podnětnosti, inspirativnosti filozofické. V Zonty-edici internetového útvaru Litterate nejsou Půvaby domova titulem okrajovým.