Prácheňské rezonance 2004

Zpoza opony

Jiří Karen: Sny a hry (s dobrým koncem);první vydání; vyd. Občanské sdružení V-ART v Písku; edice ZONTY, na Internet uvedeno 10. 10. 2002

Pásmo Sny a hry dotvrzuje skutečnost, že internetový útvar Litterate není produktem tržních vztahů ani politických, začasto absurdně a komicky zperzonalizovaných schémat, přežívajících v soudobém literárně společenském životě státního útvaru uprostřed Evropy, kde neúměrná glorifikace spisovatelských osobností a struktura neinstitucionalizovaných, tím více však vlivných skupin-orgánů faktické moci, samozřejmě specifických etických kodexů, vytváří iluzorní představu demokratických poměrů ve spisovatelské veřejnosti a nevyčerpatelného potenciálu možností a vůle vzepřít se „pštrosímu syndromu“, potažmo kandovanému tmářství.

Litterate reflektuje – a pro pravidelné surfaře na adrese http://v-art.envision.cz to není nic nového – ty vývojové proudy, kterými tvůrkyně věda bez ptaní a bez halasu mění projevy života (kdeže výhradně patero z učebnic přírodopisu!), aby posílila – právě život. Čím že vlastně? Odvahou (někdy aspoň touhou) vzpouzet se osudu sudičkou Entropií živé i neživé hmotě předpověděnému.

Pro pořádek však přiznejme, že na počátku příběhu pásma Sny a hry byl právě trh: „Básník byl už velmi nemocný, s tou sbírkou bylo hodně práce, ale udělali jsme to pro něho. Názorově jsme však někde jinde,“ řekl nakladatel, připravivší k vydání jednu z Karenových sbírek. Dílo tohoto nakladatele je k přečtení v Zonty-edici – právě tak jako dílo zesnulého básníka. (Také to je útvar Litterate.)

Připustí-li to laskavý čtenář otevřený faktickým vývojovým změnám a teoretickým výhledům inteligentního pozemského života, smíme si dovolit nemetaforické: sebereflexe lidského jedince od mala až k fyzickému zániku v podstatě spočívá ve snění a ve hře. V takzvané dospělosti jen změníme výrazivo. Místo snu ideál, odvěké tužby či úsilí o větší pokrok v čemkoli, místo hry odpovědnost či aspoň pocit odpovědnosti, jindy historická úloha a zápas za lepší svět nebo aspoň zítřek; etc.

Básník Jiří Karen hrou tvorbou uskutečnil svůj sen být básníkem a dílem spoluurčit den po dni jako každý, jehož dílo má účinek na recipienta. (Když náhoda jedinkrát a na půlvečer zkřížila naše cesty, bylo Karenovi dvaapadesát let a to mu velkoryse přející okolnosti dovolily do té doby jen sen-prvotinu.) Bývá řazen k autorům poezie dne doleva pokukujícího. Pásmo Sny a hry však odmítá všechna zjednodušení. Den je jedním z pásma dnů a určený den člověkův jen (ale také „jen“) odmocninou substance, která přece je evoluční povahy. (In margine: Vždyť také dnům pásma Sny a hry sudička Entropie dopřála v rámci útvaru Litterate poezii ptaní: Zda a jaké sny bude mít vyvíjející se planetární multibytost, zřejmě vznikající propojením biologické inteligence s inteligencí technologickou, zda a jak si bude hrát…) Ostatně Karen se podobně i identifikuje: „Jsem vítr Rozumím trávě / Dvě peříčka ticha / mi právě přistála v mechu.“ Nebo třeba: „To já v temném pravěku / jako první jsem postavil chýši.“ (Já tenkrát)

Stephen Hawking ovšem míní, že za „posledních deset tisíc let nedošlo k žádné podstatné evoluci v biologické stavbě člověka, ani v struktuře jeho DNA“ a že naše inteligence, „naše schopnost činit správné závěry ze smyslových dat musí mít tedy počátek v době jeskynních lidí, či spíše v době ještě starší“. A tak v „pravěké temnotě“ – jiskří existenciální dneška: „Volný A už v kleci / pátrám po jistotě.“ (Žil jsem v nestálém světě) Z pomyslného nadoblačna mezi sněním a hrou se pátrající Jiří Karen vždy, vždy ze snů vrací na zemi (Já tenkrát), aby odtud opět dosáhl za sobě vyměřený den: „… zatím kdosi / jen rozhrnul oponu / do tmy rozsvítil / miliardy světlušek / Ta černá tečka / uprostřed kruhu / jsem vlastně já // Jestli je tohle smrt / pak je krásná / Do světa barevných snů / mi otevírá / dveře –“ (Smrt jsem si představoval jinak).

Sny a hry, vzkazuje Karen, jsou v evolučních procesech aktivními fenomény. My jsme vyrozuměli, že poezie nechce být záležitostí jednoho dne, sama všemi dny.