Prácheňské rezonance 2004

Hutnost podmíněná zápasem

Zpravodaj Jednotného zemědělského družstva Meclov, r. 1982, č. 2, duben 1982

Neměl to lehké za svého života a nemá to lehké ani dnes. Protože jeho jméno se stalo symbolem a údělem jednostrunně připomínaných symbolů se může stát zevšednění. Což by bylo od potomstva nevděkem. Jan Amos Segeš Nivnický, po otci nazvaný Komenský; tento podpis ze samého sklonku života způsobil, že někteří maďarští badatelé přisuzují „učiteli národů“ krev lidu uherské Horní země. Ale přesvědčivá fakta chybí, zůstává u záhady, která navíc není jediná. Nevíme spolehlivě, v které moravském místě se narodil. Nemůžeme s určitostí uvést, kolikátého listopadu 1670 zemřel.

Faktografické nejasnosti však z jistého hlediska nedovolují uzavřít Komenského do definitivní fixe a pobízejí pojmout téma Komenský jako živou látku.

Nemůžeme neužasnout nad potenciálem jeho duševních sil. Byl mu jen přisouzen po předcích? Nebo ho v sobě také vědomě pěstoval, když svou celoživotní činorodou aktivitou nesčíslněkrát dospěl k pocitům marnosti, ale přesto neupadl do pasivity? Dravost odhodlání je úměrná motivu a motivy měl Komenský přinejmenším dva – lásku k vlasti a lásku k vědění. Tedy v nich nechybělo citové zanícení a Komenský rozhodně nemohl být citově skoupý. První otřes prožil ve dvanácti letech, kdy osiřel, a hned následující rok 1605 (plenění Moravy sedmihradskými hajduky a tatarskými jezdci) předznamenal příští paralelu tragiky jedince a tragiky národa. Málokomu smrt bortí citové zázemí s takovou nemilosrdností jako právě Komenskému. Předčasně mu zemřeli nejen rodiče, ale později i první a druhá žena, ta první s oběma dětmi. Nutnou relativní rovnováhu intelektu a citu si Komenský odepřít nedal – oženil se potřetí. Jen vlast, jedno políčko na šachovnici zbraněmi rozřinčeného starého kontinentu, nemohla opětovat přízeň – od roku 1628, kdy pod tlakem dějinné reality překročil Komenský hranice, mohl po ní jen tesknit, ačkoliv vyvíjel dost a dost politické iniciativy, aby pomohl vrátit rodné zemi všednodenní jistoty.

Vyzdvihujeme ho především jako pedagoga, který měl k „umění umělého vyučování“ opravdu moderní přístup. To nás však nesmí svádět k pokušení jednoznačné charakteristiky. Pro Komenského jsou totiž příznačné i tendence opačné. Komenský byl nesmírně pověrčivý. Jistou dobu žila v jeho rodině předpovídající Kristina Poniatowská, jejíž „vidění“ a „proroctví“ se pokusil „vědecky“ vyložit. Za takových okolností nás už nepřekvapí, že byl zarputilým odpůrcem Koperníkovým.

Linie pokrokové prozíravosti a linie středověkého chiliasmu. Nelogické? Ne. Složitosti člověka se příčí těsnost schématu. Ani 390 let, uplynulých od Komenského narození, na tom nemohlo nic změnit.