Prácheňské rezonance 2004

Kosmická bytost člověk

Pozitivní noviny, http://www.pozitivni-noviny, 27. srpna 2005
Britské listy, http://www.blisty.cz, 16. března 2006
Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 28. března 2007 * 30. března 2007


Vše co jsem viděl a prožil
jsou jenom vzpomínky
na budoucí pravěk v člověku

Jiří Karen: Epilog


Když vídeňský list Neue Freie Presse zveřejnil 25. 1. 1925 stať Monotonisierung der Welt z pera Stefana Zweiga, odstartoval dodnes trvající maraton postesků a pesimistických lamentací nad směřováním lidské společnosti do tenat nezáživné unifikovanosti. V kontextu našeho uvažování si všímáme, že vedle konstatování monotonizace světa, zjednotvárnění vnějších životních forem objevuje Zweig vystupňovaný pud po uniformitě, jehož působením vzniká zarovnaný stav myslí, masová duše. Východiska ve stati nabídnutá, nazdáváme se, by ve světě zkušenějším takřka o osmdesátiletí zpochybnil sám Stefan Zweig. Náš svět je oprávněn ke kvalitativně odlišným, ne-li rovnou zcela novým sebenazřením.

Masová duše inklinující k uniformitě je trvalý fenomén novověku, přirozený produkt masové výroby stroji a výroby nových (pří)strojů stroji. Ať si to uvědomuje nebo ne, možnostem přístrojů a strojů člověk přizpůsobuje své chování, životní styl, pracovní programy intelektuálních týmů. Právě těm přístroje a stroje dovolují objevy revolučním způsobem měnící vžitá paradigmata generací. Každý nový objev monotonizaci inteligentní biosféry stupňuje a prohlubuje.

Člověk od nepaměti usiluje poznat podpovrchová tajemství země, tajemství hlubin oceánů a prostorů kosmických. Každého dílčího úspěchu v tomto bádání dosáhl vybaven – samozřejmě patřičně – dokonalejšími (pří)stroji. V překonané a tudíž dávné minulosti intuitivně tušil, v moderní době nejvíce finančních prostředků vynakládá k dotvrzení teze J. F. Haughta, že po Darwinovi nelze od sebe oddělovat osud člověka a osud kosmu. Daň existenciální předurčenosti je zřejmá: přírodní člověk ztrácí své náboženství a svobodu nevědomosti, současný člověk – bez náboženství a svobody – žije pod permanentním tlakem vědy, která se stala výrobní silou a která nemá bezprostřední vztah k duchovní nouzi člověka (P. Wust). Pud po uniformitě je pudem sebezáchovy. Uniformita je potlačením významu a nenahraditelnosti jednotlivce, evolučně upřednostněným se stává osudové předurčení kolektiva.

Stefan Zweig v roce 1925 tyto dialektické souvislosti ještě nepojmenoval a snad ani nemohl. Nicméně v roce 1925 zveřejnil jiný německy píšící intelektuál, fyzik Walter Hohmann, práci O dosažitelnosti nebeských těles. Dva roky před Zweigovou statí vydává Hermann Oberth knihu Raketa k planetám a dokonce už v roce 1891 navrhuje Hermann Ganswindt kosmickou loď poháněnou zpětnými rázy hmoždíře.1) První třetině dvacátého, po kosmu toužícího století ovšem nejvíc přineslo soupeření Rusa Konstantina Eduardoviče Ciolkovského a Američana Roberta Hutchingse Goddarda, Zweigových současníků. Ciolkovskij zveřejnil v roce 1903 v petrohradském časopise Vědecký obzor dílo shrnující dvacetiletí vědecké práce; příznačně je nazval Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji. Další část jeho úvah o letech do vesmíru (upozornil například na přetížení při startu či na aerodynamický ohřev při návratu do atmosféry) přinášel v letech 1911–1912 časopis Vzduchoplavecký věstník a Ciolkovskij je doplněné vydal o dva roky později i knižně. Druhou dekádu dvacátého století zakončil vědec knihou Za hranicemi Země (1920), třetí titulem Kosmické raketové vlaky (1929). Robert Hutchings Goddard publikuje svoji základní práci Metoda dosahování extrémních výšek až v roce 1919, ovšem už o deset let dříve vyslovuje názor, že jediným možným dopravním prostředkem do vesmíru je raketa poháněná kapalným kyslíkem a vodíkem. V roce 1912 dokončuje matematickou teorii pohybu rakety při úniku ze zemské přitažlivosti. Goddard vynaložil značné úsilí, aby své teoretické práce dokázal v praxi. V roce 1923 v laboratoři úspěšně uskutečnil statickou zkoušku raketového motoru na kapalný kyslík a petrolej s dopravou pohonných hmot do spalovací komory čerpadly a tři roky nato vypouští první kapalinovou raketu na světě. Pro představu o pionýrských začátcích dobývání vesmíru – při světové premiéře dosáhla Goddardova raketa výšky 17 m, v roce 1930 pak 600 m a třetí, vypuštěná o pět let později a už gyroskopicky stabilizovaná, celých 2 285 m.2) Mimochodem: vědu „Zweigova“ Rakouska včlenil do světového kontextu Franz Hoefft, od roku 1924 se zabývající využitím raket k cestám do vesmíru. Nezávisle na jiných vynálezcích také navrhl nevyhnutelné využití gyroskopů ke stabilizaci a řízení raket.

Osudové předurčení monotonizací zasaženého kolektiva druhu homo sapiens sapiens obrazí institucionalizace úsilí po proniknutí do světových prostorů (Ciolkovskij), a to už v jeho počátcích. V USA vznikl v roce 1915 Národní poradní výbor pro letectví (NACA), šest let na to založili v Sovětském svazu raketovou výzkumnou a konstrukční kancelář, po čase pojmenovanou na Laboratoř dynamiky plynů (GDL). Na západě Evropy byl mezníkovým letopočtem rok 1927. V Německu založili (5. 6.) Spolek pro kosmonautiku (VfR), ve Francii zahájil činnost (8. 6.) astronautický výbor při Francouzské astronomické společnosti. Stojí za zaznamenání, že v rámci programu VfR Hermann Oberth v evropské premiéře úspěšně vyzkoušel raketový motor na kapalný kyslík a petrolej. Jen s ročním zpožděním Obertha následoval Francouz Robert Ésnault-Peltérie, autor studie o raketovém průzkumu vesmíru z roku 1908.

Jiný Francouz, geobiolog a teolog Pierre Teilhard de Chardin, později napsal: „Člověk je jádrem jistého spirálovitého zavíjení a konvergence a v tomto pohybu se na naší malé planetě (ať je sebeztracenější v čase i prostoru) prozrazuje patrně ten nejcharakterističtější a nejobjevnější směr v nesmírnu, jež nás obklopuje. Člověk, kolem něhož a v němž se vesmír navíjí.“3)

Kosmická bytost člověk přizpůsobuje své chování na planetě Zemi – k monotonizaci životního stylu davu, sociální vrstvy, plemene vedoucím – objevům vlastních mozkových buněk. V křesťanském světě ovlivňují objevy a využití strojů organizaci i životní rytmus kolektiva vskutku radikálním způsobem už od dob Napoleonova pádu. Stroj se navždy stal spolupracovníkem a společníkem člověka a, jak jinak, má svoji vlastní evoluci. Již umístěním parního stroje (původně sestrojeného pro čerpání vody, přizpůsobeného nejprve k pohonu měchů u vysokých pecí, pak ke kování železa) na loď a na železniční vůz byly položeny první základy k budoucímu prolínání a tedy monotonizaci kultur, k zásobování populace tovární strojovou výrobou a k přeměně původního životního prostředí. Parník s lopatkovými koly (1807) a lokomotiva (1814) vedly člověka k přeměně zemského povrchu: člověk vybudoval průplavy, tunely, odstranil skály, vystavěl mosty, železnice, silnice. Stále větší procento obyvatelstva žije ve městech, nejpříznivějším prostředí pro zarovnaný stav myslí, masovou duši. Na všech obydlených kontinentech používáme a užíváme zboží stejných značek, nasloucháme stejné hudbě, sledujeme stejné filmy a stejné přímé televizní přenosy. Prolínání kultur se děje tím důkladněji, čím dokonalejší je vědeckotechnická úroveň lidského rodu. Čím výraznější je soužití člověka a stroje, tím jako by zrychluje proces, jenž je realizován v člověku a člověkem podle plánu přírody a který teprve odhaluje smysl minulých objevů a historických etap. Pozemšťanstvo se vyvinulo v obří sociální organismus blížící se formě jediné planetární bytosti. Co začalo železnicemi a plavebními kanály, to dokončuje planetární komunikační síť, Internet. V roce 2002 píše informatik: „Jak se vyvíjejí technologie a zároveň sociální systémy, vše se zaplétá do stále hustšího klubka vzájemných vztahů, překračují se staré hranice zemí i kultur a sociální superorganizmus se stává skutečností.“4) V souvislosti s tím ovšem připomeňme, že už v polovině minulého století zakladatel kybernetiky Norbert Wiener předeslal: „… společnost lze pochopit jedině prostřednictvím studia informace a příslušných sdělovacích prostředků a budoucímu rozvoji těchto informací a sdělovacích prostředků mezi člověkem a strojem, mezi strojem a člověkem a mezi strojem a strojem je souzeno, aby měl stále větší a větší úlohu.“5) Vskutku, integrace činnosti sociálně organizované hmoty a činnosti strojů rozšířila světové prostory člověka, kosmické bytosti. Když se v lednu 2001 takřka po devíti letech odmlčela automatická sonda Pioneer 10, byla od Země vzdálena 11,44 miliardy kilometrů. Člověkem vyslaná zařízení přistála a informace odeslala ze čtyř planet Sluneční soustavy – z Měsíce, Marsu, Venuše a Jupitera. V červenci 2004 pronikla sonda Cassini na oběžnou dráhu Saturnu. Ruští vědci oznámili (2003) záměr vybudovat jadernou elektrárnu na Marsu. Americký prezident oznámil (leden 2004) plán kolonizace Měsíce a letu člověka na Mars. Rekapitulujme: první lidský vyslanec do vesmíru obletěl Zemi v roce 1961, první meziplanetární mise přistála na Měsíci v roce 1969. Teprve, nebo už? Prvním kosmickým turistou, kosmonautem laikem, byl kalifornský multimilionář Tito (2001). Na podzim roku 2004 už dosáhlo hranic vesmíru první soukromé pilotované plavidlo.

Člověk si ověřil, že ve vesmíru dokáže žít dlouhé měsíce a že je schopen pracovat (provádět údržbu a montáže) i ve volném kosmickém prostoru. Na orbitální stanici Mir („stavebnici“ o šesti modulech) se střídaly posádky od roku 1986 do roku 2000. Dnešní ISS má rozměr přibližně sto krát sto metrů.

Integrace je podmínkou další expanze do vesmíru, jinak řečeno dalšího naplnění osudové předurčenosti člověka. Státy a národy rozdílné historické paměti nahradily politické soupeření vědeckou spoluprací. 29. 6. 1995 došlo k historickému spojení raketoplánu Atlantis s orbitální stanicí Mir. 24. 4. 1997 vypukl na Miru požár patrony na výrobu kyslíku – nebezpečí zlikvidovali čtyři Rusové, Němec a Američan. Na vybudování stanice ISS se podílelo 16 států. Sondu Cassini vyslala k Saturnu NASA a Evropská vesmírná agentura.

Myšlení a výrazivo laické veřejnosti se mění po vzoru profesionálů. Když John Grunsfeld a Rick Linnehan provedli (2002) ve volném kosmickém prostoru riskantní výměnu řídící energetické jednotky Hubbleova teleskopu, mluvčí NASA oznámil veřejnosti: „Hubble opět žije.“ Když se podařilo obnovit pracovní aktivity robota Spirit (2003) na povrchu Marsu, i česká média komentovala: „Spirit žije!“ (Norbert Wiener: „Chceme-li používat slova "život", abychom jím zahrnuli všechny jevy, které místně plují proti proudu vzrůstající entropie, máme právo takto ho užívat. Pod tento pojem budeme pak ovšem zahrnovat i mnohé astronomické jevy, které mají jen zcela mlhavou podobnost s životem, jak jej obvykle známe. Podle mého názoru bude proto lépe, vyhneme-li se takovým přívlastkům, jakými jsou slova "život", "duše", "vitalismus" atp., které postulují něco, co má být teprve dokázáno. Bude nejlépe, budeme-li ve spojitosti se stroji mluvit pouze o tom, že není žádného důvodu, proč by se nemohly podobat lidským bytostem právě tím, že představují jakési výspy poklesu entropie v rámci celého systému, jehož celková entropie má tendenci vzrůstat.“6))

Ve světle přítomnosti člověka a strojů v kosmu (Ciolkovskij: „Lidstvo nezůstane věčně na Zemi.“) se ovšem mohou měnit i vysvětlení integrace (pří)strojů běžné potřeby a jejich funkcí. Příkladem je mobilní telefon, vlastněný každým pátým obyvatelem zeměkoule. První mobil, který uvedla na trh americká společnost Motorola (1983) vážil tři čtvrtě kilogramu. Po dvaceti letech je přístroj nejen výrazně menší a lehčí, ale vedle toho, že telefonujeme můžeme i fotografovat, psát a posílat textové zprávy, připojit se k Internetu, přehrávat hudbu a zcela samozřejmě sledovat čas. Na trhu je mobil s integrovanou kamerou.

Podobně počítače. Ty první si vynutily celou místnost, ba budovu. Osobní počítače dneška jsou dobře přenositelné. Bill Gates uvedl (2002) na trh výkonný počítač, ovládaný elektronickým perem, o velikosti poznámkového bloku a váze pouhých 1,5 kg. Básník Miroslav Huptych napsal v anketě elektronického almanachu ADIEU 2000: „Mám pokoj obložený knihami. Stěny i já bych si vydechl, kdyby to zmizelo. Pár knih bych si nechal z nostalgie. Někde jsem četl, že se už vynalézá a vyvíjí cosi jako "obnovitelná kniha". Je to bílá deska a tam se vynořuje text. Včetně haptického dojmu je to velmi podobné četbě klasické knihy. Tohle brzy skoncuje s knihovnami. Je to úžasná představa, mít v jedné desce všechny knihovny světa. Už aby to bylo!“7) Ve stejné době stálo v Manifestu tvůrčí skupiny Dodekadenti: „Všechno, co bylo před teď, je jen na papíře. Papír zemřel. Smrt papíru osvobodila slovo. Slovo je svobodné, jen je-li psáno mimo náš svět, v němž je čteno. Psáno ve virtuální realitě.“

Civilizace jako evoluční systém má tendenci k tak zásadním kvalitativním přeměnám, že se nevyhnou ani samotnému člověku. Jejich příští vývoj nelze beze zbytku předvídat. Zřejmou je pravděpodobnost přirozeného vzniku a osídlení světových prostorů bytostí, jíž byl homo sapiens sapiens jen vývojovým předchůdcem.

„To povede ke vzniku rozhraní mezi mozkem a přístroji,“ komentoval neurolog Eberhard Fetz úspěšný pokus vědeckého týmu Dukeovy univerzity v Durhamu. Ten implantoval do mozku opice elektrody o průměru lidského vlasu; jejich konce svedl do počítače a odtud do ramen robota. Opice dokázala myšlenkovými povely přinutit ramena robota k uchopení a přemístění předmětu.

Ovšem věda už má první zkušenosti s podobnými pokusy na lidech. Kevin Warwick, profesor kybernetiky na univerzitě v Readingu ve velké Británii (sám si nechal implantovat čip do ruky; 1998) v dovětku k českému vydání své knihy Úsvit robotů – soumrak lidstva (1999): „Z těchto počátečních zkoušek se signály mozku a s počítači, jež dokázaly vazbu mezi lidským centrálním nervovým systémem a technologií vyplynulo naprosto nové spektrum budoucnosti. Zakrátko bude možné, aby se člověk s implantátem naučil obsluhovat počítač pouze svými myšlenkovými pochody, což předznamenává nejen konec klávesnic a myší, ale snad dokonce i samotné počítačové obrazovky.“ Warwick nemá pochybnosti o tom, že budoucnost druhu homo sapiens sapiens přímo závisí na inteligenci strojů – jakmile bude síť strojů vládnout inteligencí srovnatelnou s lidskou, předpovídá (či varuje?), narazí lidstvo na problémy, které nedokáže překonat. „Být přímo napojen na síť bude znamenat, že se každý z nás stane jen malým uzlíčkem v celkovém systému strojů. Inteligentní síť bude rozhodující silou a lidé – ať již připojeni nebo ne – budou jejími hračkami.“

Nejmenovaný kybernetik přirovnal ke hře samu evoluci. U stejného stolu sedí člověk, příroda a stroj. „Jsem jednoznačně na straně přírody. Obávám se však, že příroda stojí na straně strojů.“ (V roce 2030 budou počítače až milionkrát výkonnější než dnes. Také je nevyhnutelné, že tak zvaná umělá inteligence si bude uvědomovat vlastní identitu.)

Epocha prorůstání biologického života s životem technologickým, to je naše současnost. Susan Blackmoreová uvažuje: „Mnoho lidí se dosud domnívá, že dokud budujeme technické zázemí, na kterém je internet závislý, můžeme jej i kontrolovat. Evidentně tomu tak není. Britský Telecom už dávno nechápe ani fungování vlastní telefonní sítě, přičemž celosvětová informační dálnice přece jen představuje krapet složitější systém. A jestliže byly mé dosavadní úvahy správné, pak dokud budeme udržovat při životě jeho technickou infrastrukturu, bude se internet rozrůstat a vyvíjet jako kterýkoli přírodní ekosystém.“

Totéž platí i pro roboty. Současní roboti zvládají jen jednoduché úkony a pracují pod lidským dohledem,8) ale memetika nás nutí uvažovat o zajímavé možnosti. Kdyby se roboti měli přiblížit lidem (lépe řečeno, mají-li získat lidem podobnou umělou inteligenci a lidem podobné vědomí),9) museli bychom je vybavit memy. (Mem = jednotka imitace; pozn. autora.) Měli by být, spíše než na specifické úkoly nebo na schopnost učit se z prostředí, naprogramováni na schopnost imitovat. Kdyby dokázali imitovat lidi nebo jiné roboty, robotí memy by se mohly začít šířit od robota k robotovi, což by zahájilo nový typ memetické evoluce, jež by mohla vést až ke vzniku nového jazyka a komunikace. Robotí memy by nutily roboty k novým úkonům a motivovaly by je k činnostem, které můžeme toliko odhadovat. Možná bychom my lidé nedokázali imitovat vše, co by imitovali roboti. To by nás vyloučilo z nového typu kulturní evoluce. A v každém případě bychom ji nemohli kontrolovat.“10)

Miroslav Vejlupek



1) Hermann Ganswindt jako vůbec první upozornil na stav beztíže při kosmických letech.
2) Pierre Teilhard de Chardin: Místo a význam života ve vesmíru.
3) Srovnej: V roce 1932 dosáhl Švýcar A. Piccard s asistentem M. Cosynsem výšky 16 201 m.
4) Tomáš Kasl: Sociální superorganizmus a jeho globální mozek. Vesmír 81, 6/2002.
5), 6) Norbert Wiener: Kybernetika a společnost.
7) Anketa z jedné kapsy. Almanach ADIEU 2000 uvedlo na Internet Občanské sdružení V-ART Písek.
8) Poznámka autora. Zatím nejdokonalejší humanoidní robot pojmenovaný Asimo položil v srpnu roku 2003 květiny k bustě spisovatele Karla Čapka v Národním muzeu. V divadelní hře R. U. R. (1920) použil Čapek jako první na světě slova robot.
9) Srovnej: Kevin Warwick: Úsvit robotů – soumrak lidstva: „Protože jsou lidské a strojové mozky rozdílné, budou stroje projevovat emoce, vlastní vůli, vědomí a tak dále jinak než lidé.“
10) Susan Blackmoreová: Teorie memů – kultura a její evoluce.