Prácheňské rezonance 2004

Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART

Namísto předmluvy slovo k historii českého Internetu

Píše se 13. únor 1992. V posluchárně Českého vysokého učení technického v Praze-Dejvicích se schází několik desítek akademiků a sympatizantů on-line světa. K shromážděným tu promlouvá Steven Goldstein, reprezentující americkou grantovou agenturu National Science Foundation, a uvádí Českou a slovenskou federativní republiku do společnosti třiceti pěti zemí připojených k celosvětovému Internetu. Přesněji: uvádí akademickou veřejnost České a slovenské federativní republiky. 13. únor 1992 – upřesněme, datum už oficiálního připojení: vždyť na Českém vysokém učení technickém experimentují s připojením již od listopadu 1991 a ještě v prosinci podávají na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy návrh projektu na „Vybudování počítačové sítě vysokých škol, připojených do Internetu“. V červnu roku následujícího je návrh schválen a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy finančně podpořen. Tak se započíná výstavba sítě Czech Educational and Scientific Network (CESNET), přičemž do roka je celý projekt skutečně uveden v život. Dnem slavnostního spuštění Sítě je 15. červen 1993.

Rok 1993. Využití Internetu neakademickou veřejností je stále ještě nepřípustné, ale v zahraničí už sílí tlak, aby takové omezení padlo. Tak je liberalizace Internetu jen otázkou času a v České republice k ní dochází relativně rychle, totiž 1. července 1995. Jde o událost najmě pro komerční manažery, ale také pro společnost obecně.

Také pro tvůrce slovesného umění. 27. ledna 1996 webmaster Miloslav Dušek spouští webové stránky svého otce, spisovatele Milana Duška (*1938). 24. dubna 1996 poprvé vychází internetový deník Neviditelný pes Ondřeje Neffa. Spisovatel Ondřej Neff (*1945) v něm publikuje vedle jiného postupně i fejetony a několik povídek. Od roku 1998 uveřejňuje básník a překladatel Pavel Kotrla (*1974) ve svém projektu Scriptorium rukopisy literárních autorů, z nichž někteří tehdy slíbili vyrůst v tvůrce výraznějšího formátu: Martina Bittnerová, Michal Čagánek, David Filip, Jakub Grombíř, René Kočík, Martin Kratochvíl, Michal Kotrla, Martin Škabraha a další.

Přelom století: Jaká bude literatura na Internetu?

Konec dvacátého století, začátek století nového. Literární autoři v naprosté většině nemají kde zakotvit: dávno pryč jsou doby, kdy básně přinášel i denní tisk. Několik málo literárních časopisů a rozhlasových pořadů zdaleka nemůže obrazit skutečný rozsah literární produkce především generace narodivší se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Mění se obsah pojmu kultura: dřívější domácí knihovny už nahradily interaktivní počítačové hry a software uvolňující tvůrčí potenciál amatérských skladatelů, grafiků, designérů. Mění se člověk sám: schopnému tvůrčí spolupráce s inteligentními (pří)stroji postačuje mu k dorozumění s lidmi méně a méně sémantických znaků – daň unifikovanému, strojovému, často mělkému životnímu stylu, ba zničujícímu hédonizmu.

Co počít, básníci?

„Internet nám dal možnosti,“ napsala Lucie Kučerová v textu Publikování na internetu: pro a proti. A k tomu: „Jednoznačnou výhodou je snadná dostupnost internetu, a to jak pro autory, tak pro čtenáře. V porovnání s tištěnými časopisy a knihami je uveřejňování na internetu rychlejší, levnější (bezplatné) a pro ostýchavé může být i anonymní.“

Lucie Kučerová byla redaktorkou internetového literárního časopisu Promlky (www.promlky.unas.cz). Spolu s ní pracovali v redakci vedle šéfredaktorky Lucie Filipské také Erika Šídová, Luděk Palek, Jan Chlumský, Petra NachtmanováPavel Březina. V úvodníku sedmého čísla ročníku 2005 šéfredaktorka Lucie Filipská vyjevila v podstatě program redakce: „Texty, především pak básně, objevující se v Promlkách, se mi neshánějí právě snadno. Ne všechny z těch, které nám přijdou, jsou publikovatelné… První roky činnosti jsme tento problém neměli, snad i proto, že jsme zařazovali vše, co přišlo. To už se nám dnes nezdá tak úplně rozumné. Rozvojem velké spousty publikačních webů nastal odliv příspěvků. (…) Jen bychom rádi vybudovali takové médium, kde by vlastní prezentace mohla být směle zanesena do osobní publikační činnosti, jak tomu bývá u papírových časopisů.“ Tedy vize. Ale také každodenní zápas o kvalitního autora, což je pro českojazyčný kyberprostor na přelomu tisíciletí už typické.

Redakce Promlk svůj zápas nakonec prohrála – v září roku 2005 vyšlo poslední číslo jejího literárního časopisu. Promlky měly v začátcích sbližování české literatury s Internetem určitě nezastupitelné místo především ve virtuální komunitě literárních benjamínků, jejichž autorská budoucnost zůstávala a stále ještě zůstává mlhavá. (Čestnou výjimkou je jen publicista a spisovatel Ivo Fencl.) Ovšem nesporným pozitivem Promlk byla informativní hodnota rozhovorů vedených s osobnostmi literárněspolečenského života, kupříkladu s šéfredaktorkou čtvrtletního internetového almanachu on-line Wagon Jitkou N. Srbovou, básnířkou, prozaičkou a organizátorskou Zorou Šimůnkovou, zakladatelem festivalu Poezie bez hranic Martinem Pluháčkem, spoluzakladatelem Skupiny XXVI Romanem Szpukem, majitelkou českobudějovické literární kavárny Měsíc ve dne Eliškou Štěpánovou a s dalšími.

Místo po Promlkách však zaplňují jiné, úspěšnější, přitažlivější literární servery. Úspěšnější proto, že jejich strůjci už pochopili bytostné spojení individua nového věku s kulturním děním v kyberprostoru. Stránky www.pismak.cz, www.saspi.czwww.blueworld.cz již shromáždily desetitisíce výtvorů od tisíců přispěvatelů a staly se virtuální platformou převažujících naprosto nenadaných autorů, kteří se zde uplatňují jenom proto, že jinde, kde funguje – dříve ovšem všude obvyklý – systém redakčního výběru, zůstali zaslouženě bez šancí. Také díky těmto stránkám si nezúčastněný čtenář udělá vskutku nejúplnější obraz o literárním pokusnictví elektronicky gramotné populace.

Z nejúspěšnějších zjevů mezi kulturně-organizátorskými osobnostmi jsou na českém literárním Internetu Matěj NovotnýFilip Kotora, strůjci stránek neregistrovaného Společenství amatérských spisovatelů na www.saspi.cz. Jak se svého času svěřil v internetové revue Chůdové kořeny Matěj Novotný, myšlenku na uspořádání literárního serveru pojal v polovině roku 2005, realizoval ji již v září téhož roku.

V ten čas už měl svou tradici i popularitu původně studentský literární server Písmák (www.pismak.cz), založený průkopníkem kolektivních amatérských literárních serverů Oldřichem Neubergerem v březnu roku 1997 a dnes spravovaný Romanem Plojharem. Předností serveru byl už v jeho počátcích webeditorův smysl pro logický systém, organizátorská flexibilita a z toho všeho plynoucí celková nápaditost architektury projektu. Objektivně vzato to byly a v podstatě stále jsou jediné přednosti Písmáka, megalomanstvím poškozovaného ne méně než převažujícími slabými prozaickými a básnickými texty. Písmák se pyšnil partnerstvím Literární akademie Josefa Škvoreckého, ale šlo jen o nedlouhé období.

Megalomanstvím je poškozen další nekomerční projekt Blue World na www.blueworld.cz. Ten zahájil čtyři roky po Písmáku (1. 4. 2001) a v polovině desetiletí registroval již devět set autorů. Fakt, že v řadách publikujících najdeme prokazatelně více talentovaných jedinců než na předešle jmenovaném serveru, je dán skutečností, že úspěch či neúspěch literárního, třebaže amatérského serveru pečetí intelekuální vybavenost alespoň vůdčích osobností. S manažerkou Markétou Hospodkovou a správcem serveru Tomášem Hospodkou externě spolupracuje překladatelka a esejistka Veronika Vlachová, založivší Aktivní literární skupinu Blue World. Skupina je „programově, názorově a literárně spjata s literárním serverem Blue World, nese jeho jméno a zavazuje se tak svou činností propagovat Blue World jako literární proud a šířit stejné umělecké hodnoty.“ Skupina přijala a zveřejnila manifest, v němž zaujme přesvědčení, že „literární dílo musí být nekomerčního charakteru.“ Členové skupiny se přihlásili k myšlence, že „kvalitní umění je pro člověka nutností a jako takové je hodnotné ve všech svých formách“.

Půl třetího roku po Písmáku, v říjnu 1999, spatřila světlo světa původní verze dalšího projektu, dnes známého jako kulturní magazín Totem (www.totem.cz). Ve stejné době vzniklo kulturní sdružení Loreta, takzvaný totální elektronický magazín vydávající s úmyslem „podpořit a sdružovat všechny aktivní lidi, kteří nemají jinou možnost publikování svých děl a rádi by svou práci prezentovali na veřejnosti“. Mezi internetovými projekty nezvykle početná redakce pak představuje Totem těmito slovy: „Totem, internetový kulturní magazín (http://www.totem.cz), je prostor pro všechny, kteří chtějí prezentovat svá díla, výtvory, články, recenze i jakékoliv nápady v oblasti poezie, prózy, fotografie, grafiky, výtvarného umění, hudby, filmu, divadla, mystiky, filozofie a dalších.“

Od roku 2002 je v provozu server Epika (www.epika.cz). Také ten má vícečlennou redakci a publikační prostor poskytuje – ve srovnání s předešle uvedenými servery – komorní komunitě tvořivých lidí rovněž se pokoušejících o slovesný umělecký výraz.

Počátky elektronického publikování takzvaně nezavedené literatury již mají i kapitoly uzavřené historie. Literární projekty vznikají i zanikají. Z takových byl v roce 1998 almanach Alma-nacha (www.almanacha.wz.cz), elektronická mutace tištěného almanachu obsahujícího tvorbu deseti literárních talentů. Stránky spravovala dvojice Honza PetruželaMilan Vaněk a třebaže je lze ještě dnes otevřít, aktualizovány již nejsou. V roce 1999 spustil Tomáš Vávra projekt 1. Amatérský Literární Občasník (www.1.alo.misto.cz), ale vyšlo pouze jedenáct čísel. Projekt byl z křiklavých příkladů nerovnováhy literární erudice a způsobilosti technické. Kupříkladu uváděl Julia Zeyera jako zahraničního autora, a naopak do tvůrčí dílny současníka Karla Šiktance vnikl paklíčem, ač se v prologu zaštítil předsevzetím dodržovat „obecnou morálku a současné zákony ČR“. Konec devadesátých let slíbil ještě další elektronické literární projekty případných adeptů spisovatelského řemesla, ale i ty po rozpačitých začátcích zanikly. Šlo především o magazín Literárvárna na www.literarvarna.cz a projekt Šuplík na www.suplik.cz.

Ovšem nejen nezkušení benjamínci vstoupili na přelomu tisíciletí do kyberprostoru s úsilím prosadit se jako tvůrčí osobnosti. Do projektů majících největší tradici (Písmák, Blue World, Totem) časem přispělo a dodnes přispívá také několik autorů z kvalitativně „středních vrstev“ soudobé literatury, jako jsou Jarmila Moosová nebo Jakub P. Malý. Vydobyli si již jisté uznání u čtenářů i u literárněvědné veřejnosti a bude-li takových tvůrců přibývat, pomohou uvedeným projektům vzdálit se samé periferii digitálního literárního světa.

Vedle toho se na českém Internetu konečně prosadily první projekty s fungujícím tradičním redakčním výběrem a systémem hodnocení a nabízející tím pádem požitek i náročnému recipientovi. Z takových je kulturně společenský měsíčník Dobrá adresa (www.dobraadresa.cz), u jehož zrodu jako vůdčí osobnost stál Radim Kopáč. Nulté číslo Dobré adresy vyšlo na sklonku roku 1999, od roku 2000 vychází elektronický časopis pravidelně. Dobrá adresa k sobě připoutala již talentovanější nebo rovnou zavedené osobnosti kulturněpublicistického, literárního a literárněvědného života, namátkou Štefana Švece, Jakuba Šofara, Vladimíra Novotného, Petra Vlčka, Lenku Nejezchlebovou, Pavla Řezníčka či Kateřinu Rudčenkovou.

Totéž lze říci o dvouměsíčníku Divoké víno (www.divokevino.cz), který je od roku 2002 digitálním pokračováním stejnojmenného tištěného literárního časopisu z druhé poloviny šedesátých let. Internetový časopis vydává Ludvík Hess a k jeho pravidelným přispěvatelům od počátku patřili i renomovaní básníci Karel Sýs, Jiří Žáček, Pavel Verner či Petr Cincibuch.

Od roku 2004 přináší kvalitní tvorbu další projekt, čtvrtletní almanach on-line Wagon, jehož historicky první číslo vyšlo 24. února 2004. Wagon se opírá o redakční práci Jitky N. Srbové, E. ChorobyNykose. Již v prvních číslech přinesl tvorbu Martina Šandy a Rebeccy Marten, v pozdějších také Kateřiny Rudčenkové, Romana Szpuka a jiných. Žel v roce 2011 žádné číslo Wagonu nevyšlo.

Další pozoruhodnější projekty, jež vznikly ještě na začátku jednadvacátého století (Téma, Tramvaj na černo) již neexistují. Podobný je osud internetových stránek www.evidky.cz a www.neknihy.cz .

Evidky.cz, obchod s elektronickými texty společnosti Villusion, vsadily od prosince 2000 na zavedené autory, jakými jsou Ondřej Neff, Zdeněk Zapletal či Michal Wievegh, a na jejich prozaickou tvorbu, třebaže ne na tu umělecky nejvydařenější. Josef Rafaj sice v srpnu 2001 prohlásil, že „možná jsou Evidky.cz takovým věrozvěstem nové doby, doby, kdy na Internetu nebude všechno zadarmo“ a že „přijde doba, kdy si autoři publikováním svých textů na Internetu budou slušně vydělávat“, ale jeho předjímání se ukázalo být zatím jen teoretickou úvahou, již můžeme bez rizika přijmout, nicméně sám portál Evidky cz. ještě neměl dlouhý život.

V Jihlavě se na nevyšlapanou cestu odvážila firma NONLIBRI, již provozoval Pavel Machek. Ten nabízel na adrese www.neknihy.cz několik stovek digitalizovaných literárních textů kolem sto osmdesáti převážně českých autorů (údaj z prosince 2000). Vedle davu nesebekritických psavců zde ze známějších autorů publikovali také Roman Cílek, Zdeněk Třešňák, Jan Cimický či Eva Bešťáková, jejichž díla byla nabízena po padesáti korunách. Dana Menzlová pracující pro Machka jako recenzentka v článku Neknihy optikou recenzentky (Chůdové kořeny č. 1 roč. II., 2. února 2002) představila projekt těmito slovy: „Elektronické nakladatelství Neknihy (www.neknihy.cz) vzniklo v prosinci 1999. Vydává původní českou literární tvorbu, české klasiky i odbornou literaturu. Kromě vydávání knih poskytuje prostor k diskusím o každé jednotlivé knize a ke všeobecným diskusím o literatuře.“

V době rozjitřené konfliktem tištěná kniha – Internet Mentzlová argumentovala: „Výhody elektronických knih jsou zřejmé: nakladatel ušetří papír a tisk, počet exemplářů se řídí poptávkou. Čtenář může v elektronické knize snadno vyhledávat, kopírovat úryvky, ušetří místo v knihovně.“

Kromě oprav těch nejkřiklavějších typografických chyb ani Neknihy neprováděly sebemenší redakci. Činnost ukončily v první polovině roku 2003.

Sama Mentzlová si ovšem otevřela komorní internetový Literární salon (www.salon.webz.cz). V období od 25. září 2002 do 7. června 2005 uveřejnila osmnáct titulů (autoři Jaroslav Hašek, Max Dvořák, Rudolf Medek, Josef Ogoun, Aischylos, Arnošt Valeš, Iška Křížová, Josef Švec), k nimž v roce 2010 ještě jeden přidala (Otýn Břeněk).

V roce 2000 zahájil také literárně-výtvarný server Prácheňské rezonance 2000 – 2010 (www.v-art.cz), realizovaný nejprve Občanským sdružením V-ART Písek, od roku 2004 pak občanským sdružením Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek. Autoři Prácheňských rezonancí pozvali na své stránky umělce a vědce, jejichž tvůrčí a intelektuální kvality stvrzuje fakticky už dílo a teoreticky členství v Obci spisovatelů či v regionálních pobočkách této organizace a vedle toho též členství v Unii českých spisovatelů a v Českém centru PEN-klubu.

Občanská sdružení V-ART: deset a jeden rok organizátorského úsilí

V září 1997 založil přípravný výbor – Michal Vejlupek, Miroslav Vejlupek jr., Miroslav Vejlupek (Čerchovský) – nový kulturní subjekt Občanské sdružení V-ART se sídlem v Písku. Jeho řádnými či čestnými členy se postupně stali Jitka Dlouhá (výtvarnice), Theofil Halama (básník), Pavel Herot (básník, insitní malíř), Bohumil Jirásek (literární historik, kritik, prozaik), Věra Ludíková (básnířka, nakladatelka), Bohumil Novotný (houslař, řezbář), Jitka Petrášová (výtvarnice), Zuzka Podmelová-Karenová (vdova po básníku Jiřím Karenovi), Milada Růžičková (sympatizující), Marta Vejlupková (pokladník), Marta Vejlupková ml. (houslistka), Michal Vejlupek (houslista, kreslíř), Miroslav Vejlupek (Čerchovský) (spisovatel), Miroslav Vejlupek jr. (počítačový grafik) a Čestmír Vidman (básník, esperantista). Prvním jednatelem Občanského sdružení V-ART se sídlem v Písku se stal Miroslav Vejlupek jr.

29. října 1997 zaregistrovalo stanovy Občanského sdružení V-ART se sídlem v Písku Ministerstvo vnitra ČR. Ve všeobecných ustanoveních o cílech činnosti stálo:

Občanské sdružení V-ART se sídlem v Písku vyvíjí neziskové aktivity směřující:

a) k sdružování osob zabývajících se uměleckou tvorbou v oborech literárních, výtvarných a hudebních za účelem prezentace jejich děl a interpretačních výkonů:

– v regionálních a meziregionálních souvislostech,
– v kontextu dobovém a historickém;
b) k sdružování sympatizantů.

Změny ve filozofickém směřování zakladatelů sdružení si ovšem vynutilo také změny stanov a ty zaregistrovalo Ministerstvo vnitra ČR dne 7. prosince 1999. V nových stanovách již bylo zakotveno, co se s přibývajícím časem stalo rozhodující aktivitou Občanského sdružení V-ART se sídlem v Písku i pozdější nástupnické organizace Prácheňského syndikátu V-ART Horažďovice – Písek. Totiž pořádání elektronických almanachů, revuí aj. a jejich uvedení na Internet. Tento rozhodující trend v činnosti OS V-ART po letech (2003–4) způsobil rozkol uvnitř organizace, když nejkonzervativnější volení i nevolení představitelé Obce spisovatelů působili na některé mimopísecké členy píseckého sdružení především s cílem, aby OS V-ART zastavilo vydávání elektronických knih v edici ZONTY, přeměnilo periodikum Chůdové kořeny na zdroj informací o tiskem vydávaných knihách a stalo se kolektivním členem Obce spisovatelů. Šlo o zlomový konflikt paradigmat a nového nazření reality. V roce 2010 se v České republice už uvolnil trh s elektronickými knihami a elektronickými čtečkami, a tak s odstupem času nelze neříci, že třebaže se paradigmata obrňují proti jakékoli polemice, ve skutečnosti jsou jen relativní a to, co je rozleptává právě na přelomu druhého a třetího tisíciletí, je kybernetika a s ní příbuzné vědní disciplíny.

Od poloviny devadesátých let minulého století začal pronikat do českých domovů osobní počítač, namnoze již připojený k Internetu. Už samozřejmostí se v ten čas staly mobilní telefony. A tak v komunitě spisovatelů přibývalo nářku, že právě tyto technické vynálezy způsobují úbytek čtenářů. Na první pohled šlo o nelogický argument – v České republice přece vycházelo v tomto období ročně nesrovnatelně více knižních titulů, než tomu bývalo v desetiletích předpočítačových. A přece je taková statistika jen zkreslující výslednicí součtu dvou fenoménů významnějších než skutečná čtenářská poptávka: jednak fenoménu vynalézavosti vydavatelů, vydávajících například výpravné slovníky a encyklopedie kdečeho, jednak fenoménu přibyvších autorů ochotných obětovat své úspory a těmi vydavateli uhradit výdaje. Ovšem sebezahleděním a ješitností nepokřivení autoři překonali mrtvý úhel pohledu a chápali už, že s jednadvacátým stoletím nejenže skončí epocha papíru, ale že elektronické médium Internet již přináší revoluci ve formách myšlení, estetiky a uměleckého výrazu. Čili že už se nacházíme v postgramotném věku. Plyne z toho, že každá civilizace v sobě nese zárodky své vlastní destrukce a těmito zárodky jsou technické vynálezy bortící starý řád.

Zakladatelé Občanského sdružení V-ART Písek tedy neslevili z úsilí popularizovat elektronické médium mezi autory kvalitní krásné literatury a rovněž tak odmítli jakékoli organizační změny, tím spíš uvažované splynutí s občanským sdružením Obec spisovatelů, tehdy vedeným notoricky volenými stoupenci překonaných paradigmat. V sdružení V-ART nutně došlo k názorové roztržce, která z popudu zakladatelů vyústila v usnesení výroční členské schůze (21. prosince 2003) raději ukončit činnost OS V-ART Písek a eliminovat vliv a počínání staromilské části členstva.

Organizace právně zanikla 19. dubna 2004, ale na jejích troskách založil přípravný výbor – Marta Vejlupková, Miroslav Vejlupek jr., Miroslav Vejlupek (Čerchovský) – bez prodlení nový kulturní subjekt Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek, jehož klíčovým programem byla nejen záchrana, ale i další rozšíření literárního serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010. Stanovy syndikátu zaregistrovalo Ministerstvo vnitra ČR dne 20. července 2004. V těch již doznala všeobecná ustanovení o cílech činnosti několika změn, vesměs reflektujících dynamický proces komputerizace společnosti a nutnost uvykat kvalitní literaturu kyberprostoru. „Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek“, stálo ve stanovách syndikátu, „vyvíjí nevýdělečné nekomerční aktivity směřující ke sdružování osob nevýdělečně se zabývajících uměleckou tvorbou v oborech literárních, výtvarných a hudebních“, ale už výhradně za účelem prezentace uměleckých děl v elektronickém médiu.

Na tomto místě ovšem nemůžeme neklást důraz také na filozofický plán paralelní s plánem popularizace internetové literatury coby předchůdkyně nových uměleckých druhů a žánrů. Zakladatelé obou organizací V-ART totiž nevnímali existenci osobních počítačů a jejich celosvětové propojení jako pouhý jeden článek z mnoha článků řetězce technického pokroku, ale jako zřejmé prvotní stadium zcela nové pozemské kultury. Bezpochyby již v dvacátém prvním století dozná kvalitativních změn obecné chápání života a inteligence. Kybernetika a s ní související vědní obory již po několik desetiletí vytvářejí podmínky k ještě dynamičtějšímu propojení a jednolitosti techniky, vědy a umělecké invence. Ostatně sám význam a předurčenost jednotlivé Mysli se už dnes jeví smysluplnějšími, připustíme-li jejich směřování k Mysli planetární. Je těžké představit si, že inteligentní duch expanduje ze Země na jiná tělesa ve vesmíru? Rozostření hranic mezi realitou a fantazií posiluje mystično. A právě mystika je nejvýraznější linií stěžejního digitálního útvaru stránky www.v-art.cz, totiž útvaru Litterate a v něm najmě edice ZONTY. V té jsou jednotlivé řady pojmenovány hodnotou molární hmotnosti ve vesmíru prvních a tedy prazákladních chemických prvků, totiž vodíku, hélia, lithia. Vějíř světla (úsvitu) v záhlaví digitální edice je vytvářen písmeny (znaky) a jednotlivá literární i literárněvědná díla jsou uveřejněna na inkoustově modrém podkladu a na rytině tváře Johanna Gutenberga, vynálezce knihtisku, v pozadí.

K historii literárního serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010. Poprvé

V podzimních měsících roku 1999 pozvalo Občanské sdružení V-ART Písek početnější skupinu zejména západočeských literárních tvůrců k autorské účasti v elektronickém almanachu ADIEU 2000. Sborník obeslala pouhá čtvrtina oslovených a spisovatel Ludvík Vaculík (*1926) do ankety almanachu napsal: „Ani deset minut bych nevydržel číst z obrazovky. Nikdy jsem to ani nedělal. Ani nevím, jak to vypadá. Nevím, o čem je to řeč, a nepotřebuju to vědět, protože je mi to protivné. Kniha je kromě toho, co říká, i sama předmět: je možno vzít ji do ruky, ocenit její postavu a tvář, odložit, zastavit se v čtení a přemýšlet, vracet se. Je to činnost uspokojující několik smyslů.

Celá kultura převedena do elektronické podoby je křehká, ohrožená, při nejbližším silném výboji, jenž oběhne celou zeměkouli, vše bude smazáno.“

Naproti tomu o generaci mladší spisovatel a novinář Pavel Verner (*1947) byl jiného názoru: „Spor mezi tištěnou a elektronickou knihou se odehrává v rovině estetické, a je adekvátní sporu, jež musel probíhat v patnáctém století, kdy začal Gutenberg odlévat kovové litery z matric. Oč krásnější a pro oko hřejivější byly stovkami mnichů ručně psané knihy. A svět si rád zvykl. Kdo jednou v knize listoval, kdo přičichl k čerstvě vytištěné knize, ten bude mít pro elektronické „Vojny a míry“ jenom pohrdání. Ale zvykneme si. Už proto, že v rovině ekonomické půjde jednou o nespornou výhodu. Do kapsy se nám vejde elektronická knihovna, ze které budeme číst verše klidně i pod peřinou. A co všechno se do ní vejde včetně všech encyklopedií a slovníků. Tištěné knihy se budou pomalu stávat minoritním artiklem. Snobové si je občas otevřou v metru, aby se vidělo, že na to mají. Bude to záležitost generační. Má generace padesátníků se s knihami v digitální podobě určitě smíří, ale nikdy nenadchne. Pro naše děti to bude půl nostalgie, půl samozřejmost, jejich děti se už budou divit, čemu jsme se to kdysi divili. Není důležité, v jaké podobě se budou číst příběhy a básně. Důležitější je, aby se pořád rodili romanopisci a básníci a aby nezmizel hlad po jejich psaní.“

Dva citáty vyznačují dva břehy názorové hladiny ve spisovatelské veřejnosti roku 1999. Přiblížili jsme jimi okolnosti, za kterých začalo OS V-ART tvořit server té kvalifikovanější a té opravdu kvalifikované umělecké literatury.

Hledání subjektu OS V-ART Písek na serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010 konkrétně vyústilo v digitální filozoficko-umělecký útvar Litterate.

Litterate

Filozoficko-umělecký útvar Litterate postupně po čtyři roky (2000 – 2003) svědčil úsilí pořadatelů i publikujících bez povrchního teoretizování ozkoušet účinky a sdělnost literárního výrazu při využití hardware, software a elektronického média Internetu. Tedy v novém prostředí noosféry, tedy v proměněném životním prostředí člověka.

Na začátku byl almanach ADIEU 2000.

Almanach ADIEU 2000

V almanachu se sešel tým autorů, mapující literární kypění v kulturních centrech Aš – Karlovy Vary – Plzeň – Strakonice – Písek – České Budějovice – Třebíč – Brno – Zlín, přičemž nechyběli jednotlivci z Prahy, Žďáru nad Sázavou a z Olomouce. Slovesnou tvorbou totiž přispěli Vladimír Michal, Karel Fron, Alena Vrbová, Ladislav Jurkovič, Karla Erbová, Karel Pexidr, Stanislav Burachovič, Bohumil Jirásek, Jaroslav Šlejmar, Miroslav Vejlupek (Čerchovský), Alena Vávrová, Pavel Herot, Hana Gerzanicová, Vladimír Krásný, Miroslav Vejlupek jr., Ludmila Chytilová, Jiří Maruš, Eva Sádecká, Zlatuše Marková a Alice Číhalová. Díly výtvarnými almanach obeslali ak. mal. František Roman Dragoun, Zdeněk Kopecký, Jitka Petrášová a Jitka Dlouhá. A s názory do Ankety z jedné kapsy se svěřili Milan Blahynka, Adolf Branald, Miroslav Huptych, Milan Jungmann, Eva Kantůrková, Helena Longinová, Ondřej Neff, Vladimír Páral, Vladimír Pistorius, Ladislav Soldán, Jiří Stránský, Ludvík Vaculík, Pavel Verner, Viktor Viktora, Alena Vrbová a Jiří Žáček. Anketa má literárněhistorický význam: dokumentuje dobové postoje mediálně většinou velmi úspěšných literárních a vědeckých osobností, nota bene postoje k problematice vztahu literatury a kyberkultury.

Příprava elektronického almanachu ADIEU 2000, prvního ze subprojektů filozoficko-uměleckého útvaru Litterate, byla pracovně vůbec nejnáročnější v celé historii činnosti Občanského sdružení V-ART Písek: vždyť jen nepatrný zlomek příspěvků dostali pořadatelé v digitální verzi, a když byl almanach 1. 4. 2000 uveden na Internet, několik autorů střední a nejstarší generace reklamovalo, že knihu neobdrželi: přijali pozvání do elektronického almanachu, ale měli zavádějící představy o tom, co to vlastně je.

Pořadatelé koncipovali projekt ADIEU 2000 do tematických a žánrových bloků, jejichž názvy ve své většině evokovaly díla klasiků, jako jsou Stanislav K. Neumann, Jan Drda, František Hrubín či Jiří Wolker. Tím redakce zdůraznila, že Internetem zatím nekončí český literární kontext, literatura se dál vyvíjí, vstoupila ovšem do nového, netradičního média. Je to médium, které svou podstatou vybízí k novým tvůrčím přístupům a které předpokládá vznik nových žánrů a nových umění.

Elektronický almanach uvodilo Slovo redakce. Stálo v něm:

„Zrod myšlenky elektronického almanachu spadá do poloviny roku 1999. S podzimem sdružení oslovilo část spisovatelské obce a také neorganizované společenství adeptů. Uzávěrkou příspěvků slovesných byl 19. prosinec, prací výtvarných 30. prosinec 1999. Redakční rada se poprvé sešla 24. listopadu a konečný obsah almanachu schválila 29. ledna 2000.

Literární příspěvky rukopisné i knižně a jinak publikované jsou redakčně upravené, pokud si to vyžádaly. Všechna díla v almanachu uveřejněná jsou elektronicky publikována poprvé.

Graficky byl almanach upraven pro monitor s úhlopříčkou 14" a rozlišením 800 x 600 pixelů. Tradiční grafické normy ustoupily estetickému hledisku, neboť technika nedovolila jinak.

Občanské sdružení V-ART vydalo v únoru 2000 tiskem orientační Rukověť elektronického almanachu ADIEU 2000.

Limitované ekonomické možnosti zatím brání pořadatelům almanachu otevřít vlastní trvalou domovskou stránku, jak je to nezbytné pro přehledné surfování internetových příznivců literatury. Zájem médií o dokončený projekt tento hendikep dílem vyrovnal.

Zájemce o trvalý digitální záznam almanachu odkazujeme na píseckou firmu EnVision computer uvedenou v tiráži.“

Je tedy zřejmé, že OS V-ART Písek neplánovalo hned v roce 1999 provoz dlouhodobého literárního serveru, nýbrž „jen“ pravidelné projekty uveřejňované na dobu určitou. Almanach ADIEU 2000 měl být na Internetu dostupný v období od 1. dubna 2000 do 31. ledna 2001 a almanach po něm následující, ZONTY 2001, v době mezi 1. dubnem 2001 a 31. říjnem 2002. Ale již na samém začátku roku 2000 dozrálo v OS V-ART Písek rozhodnutí umístit do Sítě literární stránky, které by obrazily příchod renomovaného spisovatelstva na Internet v celém prvním desetiletí jednadvacátého století. Pozitivní ohlas almanachu ADIEU 2000 byl totiž značný a bezpochyby způsobil, že avizovaný almanach ZONTY 2001 obeslalo tolik autorů takovým množstvím příspěvků, že vydaly na značně rozsáhlý literární opus – projekt ZONTY.

Elektronický projekt ZONTY

Ti autoři nebyli ledajací. Mnozí z nich hráli v dobové literatuře první housle, ba patřili k žijícím klasikům.

Theofil Halama, Čestmír Vidman, Pavel Herot, Alena Vávrová, Karel Fron, Michael Štojdl, Karla Erbová, Bohumil Jirásek, Helena Longinová, Michal Černík, František Niedl, Jarmila M. Skalná, František Skorunka, Jan Drozd, František Listopad, Emma Jarošová-Koukolová, Michal Flach, Ivo Odehnal, Karel Pexidr, Ladislav Jurkovič-Soldán, Hana Gerzanicová, Vladimír Brandejs, Martin Šimek, Wilhelm Przeczek, Jiří Žáček, Jaroslav Šlejmar, Vladimír Krásný, Klára Hůrková, Helena Šlesingerová, Miroslav Vejlupek (Čerchovský), Aleš Trejtnar, Miroslav Vejlupek jr., František Všetička, Ota Ulč, Lubomír Martínek, Milan Hrabal, Lech Przeczek, Jindra Konečný, Stanislav Komenda, Josef Hrubý, Karel Sýs, Adolf Loub, Honza Petružela, Jiří Klobouk, Helena Kosková, Vladimír Novotný.

K literárním autorům a vědcům se i tentokrát připojili výtvarníci. Opět ak. mal. František Roman Dragoun, s ním ak. mal. Dalibor Říhánek, potom Marianna Štěpitová-Klaučo a Václav Švejcar. Výtvarná díla přidali k vlastní tvorbě básnické ještě Michael Štojdl a Pavel Herot.

Je příznačné, že v době (1999 – 2001), kdy první elektronické projekty Občanského sdružení V-ART Písek vznikaly, vnímali autoři v nich publikující v naprosté většině Internet jako médium skýtající další publikační prostor, nikoliv už jako fenomén měnící existenciální sebenazření pozemšťanů. Proto redakce elektronického projektu ZONTY ve vstupním textu Namísto geneze uvedla:

„Epocha rissu literatury na Internetu ustupuje novému společenskému klimatu; počítačově gramotná populace poslala do kyberprostoru vzkaz: I proměny mé kulturní identity značí výrazné kvalitativní proměny civilizace rozvinuvší se ve sluneční soustavě a mířící za periferii dobového sebepoznání.

Znak písmeno je dosud nenahraditelný přímo mysticky: technický klíč k prolnutí reálprostoru a kyberprostoru, klíčově významný v nových existenciálních peripetiích pozemské inteligence.

Kyberprostor vnímáme jako paralelní časoprostor. Tedy jako vesmír. Sebenahlížení člověka v něm se vysvléklo z mantelety iluzí a navlečeno do vystřízlivění šije iluze příští. Jen mystičko přetrvává – i obou vesmírů, i fyziky, i filozofie, i umění a literatury.“

(27. 3. 2001)

Právě v takovém duchu vytvořila redakce elektronického projektu ZONTY tři jeho hlavní části – almanach ZONTY 2001, almanach ZONTY 2002 a ZONTY-edici.

Almanach ZONTY 2001

Předmluva k elektronickému almanachu ZONTY 2001 je podepsána jménem Marie Moravcová a nazvána Postreálný svět má nevěstu. Stojí v ní:

„Nevyčítejte, beztoho to už nesmažu: o minulu (adieu dvoutisícímu gregoriánskému) jsem tak tak nezpanikařila. Když já se tak bála o Seiferta, Pasternaka, Nerudu…! Milníky historických epoch mého života totiž mají jména básníků, a neříkejte, že z milníků vašich ani jeden ne. Jak nepodlehnout nanicovatosti, když v kdejakém shopu se užuluje vilná klávesnice a vysmívá monitor? Co já se v epoše bezbásně nazáviděla malířům, muzikantům tím spíš. Obraz a tón mi připadají být absolutně svobodnými a k nevyhlazení, odpradávna to nejprvnější vjemy lidského mláděte jaksi z přirozenosti vůle, zvůle… té… té…, už to mám: boží.

Zazdálo se mi, že konzum je petrolejka – elektronizace hned plamenomet. Že všechna krásná slova shoří na popel. Naštěstí je tu ovšem písmeno-znak, nutkavé e-estetično.

Dáte mi jistě za pravdu?, na ranveji perspektiv lidské civilizace paralelně dominují elektronika a biovědní obory. Lidské bytí se jako na eskalátoru přehouplo přes horizont poznaného světa. Hendikepovaný šestimiliardový dav si nepřipouští vlastní porobu, a když přece, beztak utěšeně pasivní: chlácholivý konzum tělesný a duševní stačí nasytit dosytosti a ještě zbude pro dosud nenarozené. Ani trucovití odpadlíci z přelomu tisíciletí nemají šanci být čímkoli jiným než nevolníky tržních vztahů a exempláři v laboratoři věd, v níž se proměnil pozemský svět. Himalájím peněz a himalájím intelektu je spolu tuze dobře – půjčují si na čestné slovo argumenty i mrav a zefektivňují účinek počasí v globalizovaném podnebním pásmu. Nedefinitivní zrychluje a sotvakdo odhadne, na kterém odpočívadle se vydýchá. Ale tušíme už: Člověk vypátral boha Nebohého, aby ho sňal z kříže, neb výspu obětí nedá si vzít nikým.

Jak příjemné znaku – je při tom, je nenahraditelný a čekají jej nové příležitosti a nová uplatnění.

Literatura, ať bezbranná znevolněním, ať silná estetickým a filozofickoetickým, zřejmě nevědomky předběhla obě – elektroniku i biovědu. Vždycky přece byla doma ve virtuorealitě, do jejíhož nekonečna se čtenář tak rád rozběhl, aby si alespoň dílec, alespoň štráf, alespoň prsť přinesl k hmatatelnému krbu. Reálný šedovlasý ovšem zestárl rychlostí na jaderný pohon a náhlé manželství s realitou virtuální není ani zbožným přáním, ani úchylkou uměleckého: je fenoménem takřka už (s dovolením) psychofyzikálním, dáte-li mi za pravdu.

Zbývá blahopřát.

Postreálný svět řekl své ano a je zase mlád: tolik toho ještě neví, neví…“

I z tohoto textu je zřejmé, že pořadatelskému Občanskému sdružení V-ART zdaleka nešlo o pouhou mechanickou digitalizaci literárních textů, aby je pak jen umístilo do elektronického média. Naopak pojalo literaturu jako jeden z mnoha oborů v celém kontextu člověkova duchovního, jako obor schopný filozoficko-etické výpovědi i v epoše elektronizace exodu sociálně organizované hmoty a v této epoše provázející člověka na cestě za kvalitativně novými formami inteligentního života na Zemi a v blízkém vesmíru. Proto byl almanach ZONTY 2001 koncipován jako filozoficko-umělecký digitální tvar mající vypovídací hodnotu sám o sobě, především jako celek, a tedy nikoli výhradně jen jednotlivými literárními texty v něm obsaženými. To ostatně platilo i o almanachu ZONTY 2002, edici ZONTY a všech dílčích subprojektech, které na internetové adrese www.v-art.cz vznikaly po celé první desetiletí dvacátého prvního věku.

Almanach ZONTY 2001 uvedený na Internet 1. dubna 2001 zakončila báseň plzeňské autorky Hany Gerzanicové Rozmarný čas, myšlenkově dobře souznící s ideou digitálního literárně-výtvarného a filozofujícího opusu:

Život je našich hodin
rozmarný, zvláštní ples –
Co ztratili jsme včera,
může nám vrátit dnes –
Ze zetlelých listů zhněte
půdu, jež jarem voní –
Klíčí v ní náhle květy
odkvetlé, zvadlé vloni –
I slunce, které chvíle
ukrylo do mraků,
malovat počne zlato
kol bílého oblaku –
Život má mnoho tváří –
snad chce nás překvapit,
když z bahna vysuší cestu –
pobízí dále jít!

Almanach ZONTY 2002

Jako autor úvodního slova k druhému almanachu v kompozici ZONTY je uveden Blažej Podroužek. Jeho jménu byla připsána předmluva O flexibilitě vědomí a znaku. V té se praví:

„Miliony jedinců z masy člověčího rodu se dennodenně odpoutávají od hmatatelného, pokřtěného na reálné, vnikají do virtuálních sfér existence, a jejich optikou odrostlo virtuální významovému obsahu simulovaného. Ve vědomí unikavých se zkrátka stal svět virtuální stejně tak technologickou jako mysteriózní dimenzí světa tradičního. Za ztřeštěnost nezřídka považované tvrzení, že životní prostředí člověka sahá až tam, kam dohlédne nejvzdálenější teleskop, už osciluje na pomezí archaického: elektronizace mechanismů fungování lidské společnosti demoluje i kánony sebehodnocení: naše životní prostředí přece narostlo do nepostižitelnosti současnými měrnými jednotkami a defraudující přežitky poskvrňují nejen Darwina, ale také limitovanost gnoseologických nazírání; a objevy přírodních věd dál provokují adaptabilitu i představivost. To zásadní jako by začínalo znovu: Kde že se to nacházíme? Kým že vlastně jsme, natožpak budeme?

Hardwarovou myší domestifikované lidské bytosti, pro něž se počítač stal nadobyčej výkonným kolegou v zaměstnání, bezkonfliktním rodinným příslušníkem a spolutvůrcem identity individua v přestárlém původním prostředí, utíkají se k počítačovému virtuoprostoru: nemonolitnímu, neunifikovanému, neboť nezdecimovaných ideálů –; těmto bytostem se nedostává už jen jediného: nadání misionářů přesvědčit, že členění světa na reálný a virtuální je odzvoněno. Flexibilní vědomí na zádech existenciálního jako by jen nerado přiznalo: svět je něco docela jiného, než se až dosud zdálo.

Je zásluhou stále nepostradatelných znaků, že literatura se ocitla v embryonální fázi dalšího renesančního údobí. Kdeže jsou prizmata po staletí vymezující funkčnost literatury jen do kolejiště dějin, a když ne tam, pak do domácnosti epoch, a natotata do zástěry služky?! Dynamický puls vědomí tvořivého člověka vysvlékl literaturu z uvyklostí a ona znovu dorůstá ve fenomén světem opět vzývaný a svět také tvořící. Znak je ještě živ. Potají si domlouvá pakt s obrazem a notou: prý toho společně víc dosáhnou. Ale až tam, tam úplně dopředu naše představivost nedohlédne. Což lze přehlédnout paralelní vesmír – kyberprostor? Vyhněme se tenatům – nabobtnalý mýtus o virtualitě, ať už velebící, nebo odstrašující, někdy nelehko odlišit od mánie, nebo naopak od racionálně sebezáchovné dezinformace postreálného světa. Přitom jde o mateřský znak vědomí tápajícího, a že má tápání historii o nic kratší historie člověka… Jenže historie zemřela a jako svět i čas oroduje: za nové definování adekvátních jednotek pohybu svého. Za dveřmi ovšemže pořád stojí člověk s pamětí pozemské historie, ale v každém případě už s nekonvenční filozofií o sobě, sice kdoví jestli tentokrát bez kurately jáství, dozajista však neobtěžkán precivilizačními přívažky. Kout poddajnost lidské masy, toť privilegium stále menších odborných a zájmových skupin, začasto do maxima zvětšené prohnanosti. Úloha mimořádně nadaných, ale také odvážných a ovšemže (bez?)odpovědných jedinců je nadpozemsky výjimečná. Osudová až.

I miléniem šimraná masa populace vnímala dějinnost, šlo-li o defenestraci, přistání člověka na jiném vesmírném tělese, jednokolikátou válku, a na zprávu, že doslova před očima jí vyroste první bezvýjimečně počítačově gramotná (tedy ve světě existenceschopná) generace, reaguje nevzrušivě, bez zpozornění, třebaže z povijanu třepou ručkama (r)evoluční procesy nemající obdoby. Apatie ke vzkazu vědců, že tři pětiny z kompletního genetického kódu octomilky jsou podobné lidským, a tedy všechen život je jedním, a na prapočátku byl jedním bez přívlastků, už potom ani nepřekvapila. A poptat se, zda zrovna tento objev nebyl opětovnou výzvou k přezkoumání podstaty civilizace, toť takřka trestuhodné rouhání. Jsme nenávratně daleko. Přejete si slona s mamutími kly? Mamuta celého? Brontosaura? Nebo rovnou smrt z neidentifikovaných bakterií? Je libo naklonovanou historii, když ta doposavadní zemřela a na funerálie buď jak buď není kdy? (Čas nás opustil a vrátí se, až mu dáme příhodnější jméno.)

Vivat ženství vysvobozené z ponížení rodit. Co že to vlastně bylo biologické rodičovství?

Zatímco flexibilita vědomí tedy je pro postreálný svět víceméně bezděčnou spásou, ochraňující rod před hysterií apokalyptických konců, sdělnost znaku chválabohu zpečetila jistou kontinuitu. Takže v krajině slovesného umění se hned tak šeřit nebude, ba nepostradatelnost krásného slova v hyperprostoru jako by byla darem člověka novorozenci světu a jeho vyhlídkám.“

Co k tomuto textu více dodat? Blažej Podroužek, připsal svoji předmluvu Marii Moravcové, „neboť nefrustrované“.

V závěru almanachu ZONTY 2002, v bloku Z historie českého e-almanachismu, se čtenář z příspěvku Hóórizonty! aneb Z tiskové konference doc. Ježíše Padělka dozví, že název projektu ZONTY vznikl přeslechnutím a že novinář Blažej Podroužek i literární autorka Marie Moravcová jsou virtuálními, literárními postavami (viz Vejlupek, Miroslav: Zahrada v jeskyni). Po předešlé reflexi tvořivé moci kybernetiky Marií Moravcovou i Blažejem Podroužkem je záznam tiskové konference doc. Ježíše Padělka ozvou na možnosti zneužití genového inženýrství, ale také kritickým odsudkem snobství de facto pohřbívajícího otevřenost spisovatelského živlu dynamickým proměnám světa.


Virtuální postavy Moravcová a Podroužek svou přítomností a tvůrčími příspěvky v ZONTECH obrážejí trvající relativnost společenského a dějinného a vedle toho též virtualitu literárního.

Na Internet byl almanach ZONTY 2002 uveden 1. 12. 2001.

Edice ZONTY

Říkají mi Časoprostor

Jsem jedinečný
a nemám se s kým porovnávat
Vznikl jsem
bez dohody s kýmkoliv

Jsem v podstatě vodík
a
co svět povstal z chaosu
a zase se k němu
vrací

já jsem

Mám vždycky radost z toho
co právě je
Zodpovídám pouze Bohu
a jako on trvám

mimo koncepce

(úspěch či neúspěch)

Svůj úděl se nijak nesnažím
pochopit

Povznesen nad všechno
hořím

a jako slunce

VYDÁVÁM SVĚTLO


Halamova báseň Život uvedla čtenáře do ZONTY-edice a měla stejné poslání jako předmluvy obou almanachů, totiž vytvořit atmosféru. Pořadatel kolektivního díla vystavěl edici na třech řadách, z nichž všechny byly pojmenovány číselným vyjádřením molárních hmotností prvních chemických prvků ve vesmíru se vyskytnuvších. Inteligentní život tak je edicí ZONTY pojat jako evoluční fenomén a nedílná složka všech vesmírných procesů, všech, tedy i fyzikálních, i chemických, i duchovních. Díla v edici uveřejněná pak podávají uměleckou a literárněvědní formou svědectví o úrovni duchovního na Zemi z přelomu druhého a třetího gregoriánského tisíciletí.

Za tři roky ediční činnosti Občanského sdružení V-ART vyšly v ZONTY-edici šedesát dva tituly. Edici zahájil soubor Portréty plzeňského básníka Josefa Hrubého – 1. dubna 2001 –, ukončila ji básnická sbírka Pavla Herota Hlavy z podzemí – 6. prosince 2003. Třebaže v roce 2000 zahájil server Palmknihy, vydávající především ta díla, na něž se již nevztahoval autorský zákon, ve skutečnosti byla právě ZONTY-edice na českém Internetu pionýrským počinem: vždyť nabízela ke stažení elektronické knihy tvůrců žijících, k tomu až na nepočetné výjimky literárně velmi kvalifikovaných, považujících aktivity nezávislých píseckých pořadatelů za literatuře prospěšné. Nemožno tak zpochybnit, že básníci, spisovatelé a literární vědci publikující v edici Zonty položili základy nového. Jsou to: v řadě 4,003: Josef Hrubý: Portréty; Milan Hrabal: Kdyby nehráli Rolling Stones; Karel Sýs: Černé divadlo; Adolf Loub: Fauvistovy eskapády v podzimních plískanicích živobytí; Honza Petružela: Nepojmenováno; Karla Erbová: Jak zebe slunce; Čestmír Vidman: Miska rýže; Michal Černík: Nechtěj obývat vichry; Michal Černík: Cena dětství; Wilhelm Przeczek: Intimní e-bedekr; Alena Vávrová: Soukromá Hrabaliana; Stanislav Komenda: Motýl ve čtvrtém poschodí; Wilhelm Przeczek: Druhý intimní e-bedekr; Roman Szpuk: Básně pro dívku V.; Ivo Odehnal: Bolehlav pro Sokrata; Ivo Odehnal: Pohanský hlad; Věra Ludíková: Kantáta; Jiří Karen: Vteřiny zrání; Jiří Karen: Sny a hry (s dobrým koncem); Jaroslav Schnerch: Co se našlo v starých albech; Wilhelm Przeczek: Stoletý kalendář; Augustin Skýpala: Podzim s Diogenem; Olga Nytrová: Světlo na hřbetech vln; Zdenka Bergrová: Můj pohled běží za proudem; Ladislav Jurkovič: Dobývání Brna Bítova Bělehradu; Adolf Loub: Jaképak copak (Čtyři knihy básní); Klára Hůrková: Zvuky na cestách za tichem; Klára Hůrková: Horoskopy; Alena Vrbová: Fontána di Trevi; Lech Przeczek: Záblesky; Adolf Loub: Jízlivosti Sarkazmy Ironie; Pavel Herot: Hlavy z podzemí; v řadě 1,00797: Karla Erbová: Odvrácená strana úsměvu; Bohumil Jirásek: Plzeňské fejetony, Jiří Klobouk: Protikomunistický manifest 1975; Ladislav Soldán: Z kola ven; Stanislav Komenda: Blanokřídlí andělé / Hlava, nebo lev?; Miroslav Vejlupek: Z balad; František Listopad: Umazané povídky; Emma Jarošová: Česká pomlázka; Alena Vrbová: Měsíc nad Černobylem; Stanislav Komenda: Bajky; Miroslav Vejlupek: Zahrada v jeskyni; Emma Jarošová: Půvaby domova; Bohumil Jirásek: Tíha; Miloslava Ledvinová: Kateřina; Miroslav Vejlupek, Marie Moravcová: Klec z hedvábí. Tamtologické kapitoly k dějinám tápání; Zdenka Bergrová: Šimy a jiné opičárny; Stanislav Komenda: Když ideály blednou; Jiří Klobouk: Učitel hudby; Stanislav Komenda: Plevy po větru; Bohumil Jirásek: Plzeň vodní, podvodní a nadvodní; František Niedl: Vzpomínky jednoho lumpa I a konečně v řadě 6,939 Ladislav Soldán: Karel Dostál-Lutinov a Nový život: Dva sloupy Katolické moderny; Helena Kosková: Tetralogie Vladimíra Macury; Vladimír Novotný: Slovo svět; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (I) – Literatura a kyberprostor, a příběh; Ota Ulč: Inventura století; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (II) – Osobnost Theofila Halamy; Emma Jarošová: Poezie etnografické paměti; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (III) – Osobnost Čestmíra Vidmana; Helena Kosková: Tetralog.

Některá z uvedených děl vyšla vůbec poprvé, všechna pak měla právě v edici ZONTY elektronickou premiéru. Edice ZONTY je historicky první českou elektronickou edicí dobové krásné literatury.

Literárně-výtvarný útvar Litterate

„Ať plníte vůli Života z moci biologické, ať z moci technologické, potkali jste neživnostenskou právnickou osobu, zaregistrovanou podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů – dne 29. 10. 1997. Umělecké uskupení nesoucí název Občanské sdružení V-ART se sídlem v Písku vyvíjí nekomerční kulturní aktivity. Z nich nejznámější je internetový útvar Litterate s mezinárodním standardním číslem seriálových publikací ISSN 1213-4090. Všemi subprojekty útvaru Litterate – a dosud to jsou almanachy Adieu 2000, Zonty 2001 a Zonty 2002, dále Zonty-edice, Zonty-galerie, elektronická mutace edice archivních tisků Zvučení a revue Chůdové kořeny – podporuje sdružení tradice tvůrčího hledačství spisovatelského živlu, tentokrát v epoše zásadních, předělových proměn vnějšího životního prostředí lidského rodu, jakož i duchovního prostředí každého individua. Kyberprostor chápou pořadatelé jako prostředí pro komunikaci, spolupráci, takže soužití biologického a nebiologického rozumu, zrodivšího se ve sluneční soustavě a mířícího vně domovské enklávy. Litterate nevychází z paradigmat a myšlenkových schémat v soudobé české společnosti dominujících: je literárně-výtvarnou a filozofickou reflexí objevů fyziky i životatvorné způsobilosti kybernetiky a disciplín biovědních, genového inženýrství především.

Vědomi si dějinného významu informace a znaku ve vývoji pozemských forem Inteligence a jejich směřování kosmem, za skloubení variabilních žánrů literárního a výtvarného projevu s umem počítačového softwaru zkoumají pořadatelé Litterate flexibilitu znaku především jako stavební jednotky filozofického a etického jakožto zásadního sdělení o pozemských Inteligencích v časoprostoru zrodu a očekávaných setkání vícerých forem Života a též Inteligencí vícerého původu.

V průběhu architektonické výstavby internetového útvaru Litterate nabyli jeho strůjci přesvědčení, že ani objektivně přicházející, ani subjektivně tušené vyhlídky zoologického paprsku homo sapiens sapiens nejsou soumrakem sebereflexe celé pozemské noosféry, ale právě naopak – a znovu – příslibem renesančním.“ Loco sigilli přibylo na vstupní stránku projektu OS V-ART Písek již 27. listopadu 2001. Vedle toho ovšem doznala změn vstupní stránka sama a celý digitální opus vůbec. Bylo to v době, kdy příznivci původní české literatury ještě nesurfovali na stránkách almanachu ZONTY 2002, ale v redakčním týmu OS V-ART již převážil názor, že pro docílení všech osvětových záměrů jeho literárního serveru musí OS V-ART demonstrovat všechny dosud dostupné možnosti, které se literatuře v kyberprostoru nabízejí. Vedle almanachů, edic a galerií (v almanaších ZONTY 2001 a ZONTY 2002 bylo po jednom tematickém bloku vyhrazeno výtvarnému umění s názvem Galerie ZONTY) přece také literární periodika a také edice digitalizovaných původních tištěných děl.

Tak se zrodila edice archivních tisků Občanského sdružení V-ART Písek pojmenovaná Zvučení. Tak se zrodila revue pro literaturu a výtvarné umění pojmenovaná Chůdové kořeny.

Almanach ADIEU 2000, kompozice ZONTY, edice ZVUČENÍ, revue CHŮDOVÉ KOŘENY – to je ucelené schéma literárně-výtvarného útvaru LITTERATE (litterate, z lat. čitelně, zřetelně), ve své době (2000 – 2003) nejrozsáhlejšího útvaru kvalifikované dobové umělecké literatury na českém Internetu a dodnes (2010) originálního útvaru filozoficko-uměleckého.

Když redakce OS V-ART nabídla členství v kolegiu externích spolupracovníků v převážné většině vzdělaným osobnostem, jediná neodmítla. V kolegiu tak působili: ak. mal. Věroslav Bergr, ak. mal. František Roman Dragoun, PhDr. Zora Dvořáková, Mgr. Theofil Halama, Pavel Herot, PhDr. Klára Hůrková, PhDr. Zdeněk Janík, Prof. PhDr. Miroslav Klivar, CSc., Prof. RNDr. Stanislav Komenda, DrSc., PhDr. Olga Nytrová, ak. mal. Dalibor Říkánek, Mgr. Jarmila Skalná, JUDr. Ph. D. Ota Ulč, Pavlína A. Vlnová, PhDr. Jana Sováková, CSc., Věra Ludíková a Milan Richter (oba příležitostná spolupráce manažerská).

K tomu několik podrobností o edici Zvučení. Ta uchovává digitální mutaci těchto vydaných archivních tisků: Miroslav Vejlupek: Co dovoleno spisovateli…; Theofil Halama, Pavel Herot, Bohumil Jirásek, Miroslav Vejlupek, Ladislav Soldán, Milan Blahynka, Jana Sováková, Vladimír Novotný: Rozbitý kalamář; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (I) – Literatura a kyberprostor, a příběh; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (II) – Osobnost Theofila Halamy; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (III) – Osobnost Čestmíra Vidmana; Klára Hůrková: Den tiše bdí / La tago silente maldormas; Miroslav Vejlupek: Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate (IV) – Osobnost Kláry Hůrkové.

Revue Chůdové kořeny si ve svém nejúspěšnějším období – v kalendářním roce 2003 – získala na čtyři tisíce čtenářů každého čísla, čímž překonala počet výtisků takřka všech českých tištěných literárních periodik. Vedle jiného přinesla tvorbu a úvahy zejména renomovaných výtvarníků, prozaiků, básníků a vědců, jako byli Věroslav Bergr, František Roman Dragoun, Zora Dvořáková, Theofil Halama, Pavel Herot, Klára Hůrková, Zdeněk Janík, Miroslav Klivar, Stanislav Komenda, Olga Nytrová, Dalibor Říkánek, Jarmila M. Skalná, Ota Ulč, Pavlína A. Vlnová, Bohumil Jirásek, Věra Ludíková, Antonín Bajaja, Zdenka Bergrová, Vladimír Brandejs, Karla Erbová, Erik Gilk, Jiří Grygar, Ivo Fencl, Aleš Haman, Ivan M. Havel, Milan Hrabal, Martina Hrabalová, Jaromír Husák, Emma Jarošová, Ladislav Jurkovič, Marianna Štěpitová-Klaučo, Jiří Klobouk, Tomáš T. Kůs, Miloslava Ledvinová, František Listopad, Adolf Loub, Miroslav Malovec, Jaroslav Mráz, František Niedl, Bohumil Nuska, Ivo Odehnal, Antonín Pelíšek, Eliška Peroutková, Wilhelm Przeczek, Vladimír Přibský, Jaroslav Schnerch, Augustin Skýpala, Václav Slaba, Jiří Stránský, Roman Szpuk, Martin Šimek, Vladimír Teringl, Eli Urbanová, Čestmír Vidman, Viktor Viktora, Luboš Vinš, Václav Vokolek, Vladimír Vrabec, Alena Vrbová, Miroslav Zůna, stejně jako tvorbu několika talentovaných, zatím ještě méně známých autorů.

V programu revue pro literaturu a výtvarná umění stálo: „Nechť Transgeni už jdou cestu křížovou, my máme znak. Třebas bychom doztracena psali, dost nám na tom Ztraceno dělat krásnějším.“

Chůdodové kořeny vyšly poprvé 2. února. 2002 a redakce slíbila patnáct čísel, když na jeden kalendářní rok měla připadnout čísla tři. Samo Občanské sdružení V-ART Písek ovšem vydalo Chůdové kořeny pouze sedmkrát: jak řečeno na jiném místě tohoto textu, na přelomu let 2003–04 prodělala organizace konflikt s vedením občanského sdružení Obec spisovatelů a v důsledku toho nakonec i rozkol ve vlastních řadách, konkrétně svár mezi zakladateli subjektu OS V-ART Písek a některými řadovými členy, kteří byli zároveň členy o. s. Obec spisovatelů.

Blížil se čas organizátorských a vydavatelských aktivit nástupnického občanského sdružení, Prácheňského syndikátu V-ART Horažďovice – Písek.

K historii literárního serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010. Podruhé

Zmínili jsme již, že Valná hromada Občanského sdružení V-ART se sídlem v Písku rozhodla 21. 12. 2003 o ukončení činnosti a že ve stejný den zakladatelé této organizace ihned založili nové občanské sdružení, Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek. Ten si kladl za cíl zachovat nepřetržitý provoz literárně-výtvarného serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010. A tak když Občanské sdružení V-ART právně zaniklo (19. 4. 2004), jeho filozoficko-umělecké dílo LITTERATE již bylo na stránkách www.v-art.cz instalováno jako digitální expozice nazvaná LITERÁRNÍ VÝRAZ V RANÝCH FORMÁCH INTERAKTIVNÍCH UMĚNÍ INTERNETOVÝCH. Protože však Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek do 20. července 2004, kdy byly zaregistrovány jeho stanovy civilně správním úsekem Ministerstva vnitra, vlastní vydavatelskou činnost vyvíjet nemohl, zatím umístil na svůj web nekomerční projekt volného seskupení nezávislých elektronicky publikujících tvůrců V-Art – Vision Of the 21st Century pojmenovaný KYBERNÉTÉS aneb CESTY REGIONALISMU TŘETÍHO VĚKU. Grafik a webeditor Miroslav Vejlupek jr. jej vzestavěl tentokrát způsobem on-line v období od 10. března 2004 do 15. května 2004. Projekt umělců historické oblasti prácheňské a jejich hostů od svých začátků až do konce desetiletí přinesl biografie a tvorbu převážně výrazných žijících uměleckých osobností a také těch klasiků, jejichž život nebo dílo mělo spojitost s prácheňským regionem. Ze současníků to byli kupříkladu spisovatel a publicista Ivo Fencl, básník a esperantista Čestmír Vidman, básnířka a esperantistka Eli Urbanová, básník a insitní malíř Pavel Herot, malíř František Roman Dragoun, spisovatel a publicista Ota Ulč, spisovatel, hudební skladatel a filozof Karel Pexidr, spisovatelka Ilona Borská, básnířka a překladatelka Zdenka Bergrová, malíř a ilustrátor Věroslav Bergr, básník František Listopad, básnířka Klára Hůrková, malíř Dalibor Říhánek, spisovatel Stanislav Komenda, řezbář a houslař Bohumil Novotný, insitní básník Bohuslav Richter, fotograf Petr Kuchař, spisovatel Richard Sobotka, esejistka a insitní básnířka Hana Gerzanicová, malíř a insitní básník Michael Štojdl, malíř Václav Švejcar, malíř, grafik a ilustrátor Jaromír Skřivánek a další. Z klasiků uvedli pořadatelé do projektu spisovatele Jindřicha Šimona Baara, básníka a spisovatele Julia Zeyera, spisovatele a publicistu Josefa Holečka, spisovatele a dramatika Vladimíra Michala, básníka a esperantistu Jiřího Karena a básníka Adolfa Heyduka.

Ještě v červenci roku 2004 zahájil Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek výstavbu svého vlastního projektu nezapomenuté literatury Taxus Bohemica.

Taxus Bohemica

Projekt má části: Z literárních letokruhů (pásmo), Edice hostů, Hovory se spisovatelirevue Chůdové kořeny.

V úvodu druhé části literárněhistorického pojednání neopomeňme několik faktů z roviny obecné. Předně rok 2004 již nutí i technicky nedisponovaného k úvaze o přínosu elektroniky a Internetu lidské společnosti. Od dob prvních parostrojů (tu vůbec nepřehlížíme nedocenitelnost objevu knihtisku po půltisíciletí formujícímu tvář pozemské kultuře) především technika mění a nastoluje nejen nové společenské epochy, ale už i celé společenské řády. Zatímco tištěné texty vytvořily veřejnost, digitální texty a technologie posunuly tuto veřejnost z regionů i světadílů na úroveň planetární masy. Ta je disponovaná exportovat inteligentního ducha do okolního vesmíru, samozřejmě na roveň – jak již řečeno – fyzikálních a chemických procesů. (Nic nemá svůj význam osamoceně.) Ozvou těchto úvah je v digitálním útvaru Taxus Bohemica úvodní subprojekt Z literárních letokruhů (pásmo). Letokruhy skýtají nečítankový průřez dobově zajímavou tematikou a uměleckou sdělností tvorby tří staletí, když jako otevřenou ponechávají zítřejší perspektivu umělecké literatury. Přežije člověkův umělecký obor krásná literatura i do epochy spolupráce inteligence biologického a technologického původu?

Z literárních letokruhů (pásmo)

Pásmo sestává z těchto letopočtů a z těchto děl:

1829 – František Ladislav Čelakovský: Velká panychida; 1832 – Josef Jungmann: O různění písemního jazyka; 1834 – Karel Hynek Mácha: Na úmrtí českého básníka; 1848 – Božena Němcová: Hospodyně, na slovíčko!; 1853 – Karel Jaromír Erben: Polednice; 1861 – Vítězslav Hálek: Samička; 1873 – Adolf Hejduk: Jako poutník k svaté hoře…; 1882 – Julius Zeyer: Vánoční povídka; 1885 – Jaroslav Vrchlický: Matyáš Ulický (1627); 1888 – Zikmund Winter: Žebráci; 1897 – Josef Thomayer: Bohumil Havlasa; 1903 – Josef Thomayer: Příroda se málo mění; 1909 – Jindřich Šimon Baar: Mlsal; 1911 – Jaroslav Hašek: Dědictví cyrilometodějské v Morušově; 1917 – Viktor Dyk: Země mluví; 1922 – Jiří Wolker: Těžká hodina; 1933 – Josef Mach: Socha Svobody v New Yorku; 1944 – František Hrubín: J. W.; 1956 – Karel Pexidr: „Zda zrozen jsem, nevím…“; 1963 – Jan Čarek: Můj děd; 1974 – Čestmír Vidman: Technice se pokloň; 1977 – Miroslav Zůna: Aforismy; 1985 – Jiří Karen: Malíř maluje černá slunce nad řekou; 1989 – Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance; 1996 – Ivo Fencl: Tajnosti Starého Plzence; 1999 – Jindra Konečný: Aforismy; 2000 – Karel Pexidr: Člověk a duha / Člověk a komár; 2003 – Zdeněk Janík: Básně; 2007 – Theofil Halama: Zapomenuté sny; 2010 – Věra Ludíková: Krajina milosti.

Edice hostů

Nicméně na prahu nového kyberspolečenského řádu se převažující část české spisovatelské komunity zaobírá zatím jen otázkou zda publikovat na Internetu? Ano, či ne? Edice hostů, další subprojekt útvaru Taxus Bohemica, k sobě připoutávala zájem stále většího počtu básníků a prozaiků, jejichž počet v letech 2006–07 natolik gradoval, že Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek v podstatě ustává v této části osvěty, aby se soustředil na vydání osmi čísel Chůdových kořenů, revue pro literaturu a moderní nazření člověka.

I tak je ovšem nezvratitelné, že tvůrčí účastí v Edici hostů navazující na edici ZONTY (2001 – 2003) spisovatelé prolomili bariéry nedůvěry k elektronické knize a bylo jen otázkou času, kdy se podobné progrese odváží i vydavatelé a knihkupci, na začátku tisíciletí tak sveřepě odmítající tvůrčí a osvětovou činnost Občanského sdružení V-ART Písek. (Překážela jejich ekonomickému zájmu.) Roky 2009, 2010 a první měsíce roku 2011 byly v tomto směru průlomové. Městská knihovna Praha zpřístupnila čtenářstvu první e-knihy vlastní produkce. Někteří nakladatelé vydávají elektronickou knihu souběžně s tištěnou verzí. Při Národní knihovně ČR vzniká Národní digitální knihovna mající ambice soustředit celou českou produkci elektronických uměleckých i vědeckých dokumentů. Jedním z hlavních témat 17. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha (12. – 15. května 2011) je téma Svět e-knih. (Uskutečňuje se zde diskuze s názvem E-knihy – právo a praxe.) Je to prostě tak: evoluci technologií koriguje trh, mimo něj a mimo jeho zájem se progresivní novosti prosadí jen s velkými obtížemi.

Kdo tedy, nespoután komercí, předešel zákonitosti trhu a ještě pořád s průkopnickou progresivitou napsal dějiny začátků e-knihy v elektronickém planetárním mozku?

V roce 2004 to byli: Zdeněk Janík: Nepřišel ještě zaklepat čas; Čestmír Vidman: Písně kosmické po 125 letech; Zdenka Bergrová: Ze sonetů Williama Shakespeara; Ivo Fencl: Ivana z Macháčkovy ulice odmítá Brada Pitta a jiná autorova pošetilá vyznání; 2005 – Jiří Karen: Dopisy našim potomkům do třetího tisíciletí; Ivo Fencl: Robinson v šumu příboje; Pavel Herot: Hlavy z podzemí; Ota Ulč: Inventura století; František Listopad: Umazané povídky; Vladimír Brandejs: Balada o muži a zemi; Petr Musílek: Tichý svědek; Oskar Halámek – Libor Michalec: Tramtárie; Klára Hůrková: Na konci setkání; Vladimír Michal: Antireflexní Venuše; Adolf Loub: Špehýrka; Lubomír Macháček: Muž, který dělal lidi a jiné prózy; Milan Dušek: Člověk na hraně; Ota Ulč: Postřehy; Petr Musílek: Věci našeho života; 2006 – Josef Brož: Máchovské preludium; Rudolf Mihola: Pražská epopej; Vlastimil Šubrt: Jak se časy mění; Kamil Kovář: Muž v naději; Milan Dušek: Nahá pravda; Alois Jirásek: O Čechovi; Zora Šimůnková: Soukromý Mefisto; Petr Musílek: Kniha dluhů; Rebecca Marten: Vjemy na Prahu smyslů; Karel Dachovský: Česká odysea; Miloš Cajthaml: Šesté kolo u vozu; Hanka Hosnedlová: Řecké dotyky; Václav Gruber: Počkám do tmy; Miroslav Vejlupek: Vyvřeliny; Alena Kordíková: Stínové divadlo; Miroslav Vejlupek: Nemocný život; Eva Frantinová: Brýle pro jestřáby; Klára Hůrková: Neznámý ostrov; 2007 – Michal Černík: Cena dětství; Eva Frantinová: Praha dvouvěžatá; Michal Černík: Povím vám něco milého; Ivo Fencl: Pronásledování paní Ivany; Alex Koenigsmark: Kateřina ze Zlaté zátoky; Roman Cílek: Oprátka za osm mrtvých; Zdeněk Rosenbaum: Čas němoty; Miloš Pulda: Návrat ze studií; Zuzana Cviková: Uvnitř není ticho; Miroslav Vejlupek: Země podvedená I – Zemřelé sny; Miroslav Vejlupek: Země podvedená II – Trýzeň; Miroslav Vejlupek: Země podvedená III – Do nejvyššího poschodí duše; Miroslav Vejlupek: Země podvedená IV – Gloria; Věra Sládková: Zakletá labuť; Hanka Hosnedlová: Nejtěžší bitva; 2008 – Theofil Halama: Když Buddha spí; Ivo Fencl: Příběh ze záhrobí; Václav Gruber: Malé světýlko na konci tunelu; Milan Dušek; Mrtvý z Mýtiny; Blanka Kubešová: Můj otec s velkým „O“; Zdeněk Janík: Hra na tichou poštu; Petr Musílek: Epigramy; Luciana Klobušovská: Ani jedna kopřiva; 2009 – Michael Lorenc: Srocení; Josef Jarolímek: Čas pampelišek; Richard Sobotka: Někdy navečer, když se tak dívám na západ slunce; Jakub P. Malý: Perseidy; Michal Černík: Pomodlím tě; Charif Bahbouh: Nad Prahou hořký půlměsíc; Antonín Hořava: Elektronka; Ladislav Jurkovič: A do třetice pleskot vět; Věra Sládková: Klec; Věra Sládková: Max; Jarmila Týnková: Nepochopená básnířka; Antonín Hořava: Bláznovy zážitky; Josef Jarolímek: Běžný rok; 2010 – Věra Borská: Jenom jsem chtěla…; Břetislav Ditrych: Roky na vsi; Marta Urbanová: Mořská štika; Věra Ludíková: Krajina milosti; Zdeněk Janík: Rozum do hrsti; Miroslav Vejlupek: O lidech.

Vedle těchto individuálně publikujících se řadí také autoři kolektivních sborníků, jichž vyšlo celkem čtrnáct především proto, že vydavatelské sdružení nedokázalo odmítnout zvýšenou poptávku autorů po nekomerčním publikování na Internetu. Rekapitulujeme:

2005V NIVÁCH (Hana Gerzanicová, Alena Vrbová, František Listopad, Stanislav Komenda, Pavel Pávek, Jaroslav Schnerch); VĚNÍ (Ota Ulč, Zdeněk Janík, Jaromír Skřivánek, Klára Hůrková, Stanislav Komenda, Emma Jarošová, Eli Urbanová); ZÁTIŠÍ S BÁSNĚMI (Josef Brož, František Listopad, Jaroslav Schnerch, Zdenka Bergerová, Jiří Karen); PÍSNĚ VĚTROLAMU (Alena Vrbová, Josef Brož, Klára Hůrková, Hana Gerzanicová, Hanka Hosnedlová, Karla Erbová, Čestmír Vidman, Milan Richter, Zdeněk Peroutka, Vladimír Brandejs); 2006VZPLANUTÉ DEŠTĚ (Božena Klímová, Jarmila Hannah Čermáková, Marta Zbyslava Gärtnerová, Zdeněk Janík, Marcella Dostálová, Věra Bartošková, Jiří Žáček, Věra Ludíková, Ivo Štuka, Václava Eiblová, Marie Hořínková, Jarmila Jeriová); SVĚCENÍ ČASU (Zdeněk Janík, Hana Gerzanicová, Eva Hauserová, Marie Hořínková, Marta Zbyslava Gärtnerová, Jan Míka, Lubomír Macháček, Richard Sobotka, Lubomír Man, Božena Klímová, Helena Christen, Břetislav Olšer, Ilona Borská); ROSA NA KLEČI (Jarmila Hannah Čermáková, Jiří Žáček, Jiří Karen, František Listopad, Božena Klímová, Markéta Hejná, Zora Šimůnková, Rebecca Marten, Klára Hůrková, Hana Gerzanicová, Karel Dachovský, Miroslav Kubíček, Josef Musil, Jan Bauer, Eva Kotarbová, Jitka Badoučková, Eva Frantinová, Alena Kordíková, Jiří Abraham, Heda Bartíková, Zuzana Nováková, Jindřiška Kubáčová, Věra Provazníková, Lydie Romanská); V ALEJÍCH DNĚNÍ (Eva Frantinová, Jindřiška Kubáčová, Rebecca Marten, Richard Sobotka, Ivo Fencl, Zora Šimůnková, Hanka Hosnedlová, Jan Bauer, Marie Hořínková, Petr Bartůněk, Věra Sládková, Marcella Marboe, Věra Provazníková, Antonín Hořava, Arnošt Goldflam); 2007NEŽ ODKVETOU LÝKOVCE (Jindřiška Kubáčová, Albert Kaufmann, Jiří Olšovský, Zuzana Cviková, Karel Pexidr, Zuzana Nováková, Petra Haasová, Zdeněk Řezníček, Roman Szpuk, Lydie Romanská); DALEKO, VYSOKO… (Alex Koenigsmark, Jindřiška Kubáčová, Ivo Fencl, Tomáš Hájek, Zuzana Cviková, Zora Šimůnková, Vladislav Kučík, Lubomír Martínek, Petra Haasová, Zdislav Wegner, František Skorunka, Blanka Kubešová, Zdeněk Řezníček, Lydie Romanská, Roman Cílek); 2008NAD NIVAMI DUHA (Jarmila Moosová, Jakub P. Malý, Josef Jarolímek, Jitka Badoučková, Ivo Fencl, Markéta Hejná, Jiří Žáček, Pavel Martinec, Soňa Harasimová, Michael Lorenc, Hanka Hosnedlová, Jarmila Týnková, Ladislav Jurkovič, Marta Urbanová); MY PRÁVĚ TEĎ (Soňa Harasimová, Josef Jarolímek, Richard Sobotka, Lubomír Man, Karel Pexidr, Ivo Fencl, Zdeněk Huspek, Lydie Romanská, Zdeněk Řezníček, Eva Frantinová, Gabriela Kopcová, Marta Urbanová, Milan Charoust, Jiří Klobouk, Lubomír Martínek); 2009SVÁTEČNÍ HALUZE (Theofil Halama, Michael Lorenc, Jarmila Hannach Čermáková, Gabriela Kopcová, Marcela Mazzaová, Blanka Spáčilová, Josef Jarolímek, Marta Francová, Zdeněk Řezníček, Jarmila Týnková, Petr Musílek); V ALEJÍCH DNĚNÍ II (Věra Borská, Vladimír Stibor, Marek Velebný, Jan Cimický, Milan Andrássy, David Kahoun, Adam Suchý, Václav Moravec, Hana Borovská, Charif Bahbouh, Zdeněk Janík, Hanka Hosnedlová, Ljubov Vondroušková, Čestmír Vidman, Martina Drijverová, Jana Soukupová, Milan Charoust, Gabriela Kopcová, Aida Broumovská, Zdeněk Řezníček, Marta Francová, Vít Janota, Břetislav Ditrych).

Všechny prózy a všechnu poezii předcházela v Edici hostů předmluva Čtenáři, jenž jsi vstoupil… reflektující mystičko jako jedinou jistotu anorganického i organického v kosmu, kosmu samého:

„Čtenáři, jenž jsi vstoupil a hledáš pompu a vavřín, cíle nedojdeš, vždyť hledačství přerostlo zde v píli, jež nezadá si s pokorou.

Nevědomí Edicí hostů ptáme se – a třebas by to jen podvědomě bylo –, co že je vesmír a co život, a protože našim pokolením není dáno těžit z definitivního, mnohomocného znaku užíváme, abychom vypověděli o sobě, že jsme… a že chceme… a že musíme…

Vypověděli i vesmíru, i životu. Neklid a tvárnost obou nazvali jsme evolucí, v řečišti jejímž se i my nacházíme, směr toku hádáme, vědomí elastičnost stvrzujeme,“ stojí v předmluvě.

Hovory se spisovateli

Také třetí část literárního projektu Taxus Bohemica vznikla jako produkt relativnosti přežívajících jistot a tedy i uměleckých druhů, jež projdou zkouškou evoluce kultury, technologiemi dnes vymezované. Tvůrci Ilona Borská, Michal Černík, Ivo Fencl, Hanka Hosnedlová, Josef Hrubý, Klára Hůrková, Ivan Klíma, Alex Koenigsmark, Stanislav Komenda, Lubomír Macháček, Věroslav Mertl, Jan Míka, Petr Musílek, Ondřej Neff, Vladimír Přibský, Karel Sýs, Zora Šimůnková, Ota Ulč, Ludvík Vaculík, Michal Viewegh a Jiří Žáček odpověděli na otázky ryze soukromého, ale i obecně filozofického dosahu.

Kdy jste vstoupil(a) do literatury? (Kolik vám bylo tehdy let?) Měl tento krok vliv na váš další lidský růst?

Zaznamenal(a) jste v průběhu života nějaké proměny společenského významu krásné literatury? Jaký příští vývoj v tomto směru očekáváte?

Je umělecká literatura oborem konečným? Nepřivodí digitální technologie jeho zánik nebo splynutí s jinými tvůrčími obory?

André Breton řekl, že psát znamená splynout s řádem světa. Co prožíváte při psaní vy?

Čeho si ceníte na své literární bilanci nejvíc?

Profesně-sociální komunita spisovatelů se vymezila jako společnost nepřipouštějící jiný než antropický princip vesmíru, jehož je jedině člověk objektivním vrcholem, a ani v nejmenším nepochybující o nenahraditelnosti uměleckého oboru krásná literatura. Z filozofického hlediska tedy nerezonovala s ústřední myšlenkovou linií serveru Prácheňské rezonance 2000 – 2010, totiž tou, že člověk přeci jen není konečným článkem inteligentního života a současná člověkova kultura nemůže být definitivní formou kultury ve vesmíru (či vesmírech).

Z průměru uvažování vybočil především Věroslav Mertl (*1929), který na třetí otázku odpověděl: „Už samotný stále zřetelnější příklon zejména nastupujících generací k audiovizuálnímu vnímání veškeré umělecké tvorby dává tušit jistou koncovku literatury, především beletrie, a digitální technologie bude její smrtící injekcí. Pokud budou ještě za dvacet, třicet let vycházet vůbec knihy tohoto druhu v knižní podobě, budou jednak drahé kvůli nízkým nákladům, neboť jejich poslední milovníci budou vytvářet malé kroužky něco na způsob třeba amatérských ornitologů. Obecně knižní typ kultury skončí, nikoliv však samotná literární tvorba. Ta, vytěsněna, bude absorbována jinými technologiemi, časově úspornými (film, internet, výběry), takže například několikadenní četba Mannova Kouzelného vrchu se scvrkne do dvouhodinového segmentu. Bohužel. Ubohá populace!“

Také Lubomír Macháček akceptoval realitu dne: „… netroufám si tvrdit, že umělecká literatura je oborem konečným, nicméně některé tvůrčí „obory“ jsou zakódovány v genech člověka od dob jeho prvopočátků, jiné se jistě objeví a buď obhájí svou existenci, nebo ne. Ne nadarmo je jedním z frekventovaných slov současnosti termín „mezioborový“ a stále nabývá na aktuálnosti. Dnešní věk je věkem vizualizace, jenom se podívejte do novin a časopisů, které byly původně nositelem psaného slova, v některých by si skvěle „početl“ i člověk negramotný. Je to tak trochu paradox, vždyť právě řeč byla důležitým činitelem na cestě člověka za poznáním. A to, myslím, že trvá.

Zároveň by ale bylo chybou bránit se vzájemnému prolínání s jinými tvůrčími obory a technologiemi, digitální technologie v šíření např. televizního signálu se začaly masově používat, nevidím v tom problém, naopak. Bude víc programů, víc možností, víc voleb… Pochopitelně jak nastavit a jestli vůbec nějaké hranice, aby literatura neztrácela to, co ji dělá nezastupitelnou, tedy svůj jazyk a svou tvář, to je otázka. Já si domů knihy na cédečkách nenosím, ale kdo ví, jak tomu bude za sto let.“

Pakliže umělecká sdružení V-ART přivedla na Internet v letech 2000 – 2010 dlouhou řadu slovesných tvůrců, pak se to podařilo proto, že básníci a prozaici nakonec přece jen objevili v elektronickém médiu další, nový prostor pro sebeprezentaci a případně nejlépe pro věhlas. Ani celoplanetární digitální síť, ani (zatím jen) stovky a tisíce neuronů, jimiž disponují osobní počítače, nepohnuly literární tvůrce k myslitelsky novým východiskům. Ty zřídkavé neopomněla revue Chůdové kořeny, opět vycházející od 2. února 2008.

Revue Chůdové kořeny

Chůdové kořeny měly dva vydavatele.

Občanské sdružení V-ART Písek se upsalo i vydáváním Chůdových kořenů, revue pro literaturu a výtvarné umění, popularizaci elektronického média ve spisovatelské veřejnosti, přičemž vedle uveřejňování literárních a doprovodných výtvarných děl kladlo důraz na rozbití tradičních forem, které ostatně Internet rozrušuje už svou podstatou: v každém čísle vystupoval moderátor, (m)editoriály byly pojaty jako diskuze a tematické bloky prolínala autorská intermezza. Prostor dostala esperantská kultura.

(První číslo Chůdových kořenů z tvůrčí dílny Občanského sdružení V-ART Písek, vyšlo 2. února 2002, poslední, sedmé, 2. února 2004.)

Občanské sdružení Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek, pod dojmem soustavného vznikání kvalitativně nového světa lidí a dalších inteligentních subjektů, zkrátka světa stále výrazněji dotvářeného exaktní vědou, svých osm čísel Chůdových kořenů, tentokrát už revue pro literaturu a moderní nazření člověka, věnovalo vzdělávání spisovatelských generací v tematice kybernetiky, robotiky, kognitivních věd a nanotechnologií, o nic méně problematice působení Internetu na společnost a také problematice nezadržitelného vznikání sociálního superorganismu a jeho globálního mozku. A to proto, že tím, že taková témata spisovatelská obec dosud obchází, sama odsouvá krásnou literaturu na okraj kultury dvacátého prvního věku.

Zvláštní pozornost věnovala redakce Chůdových kořenů monitoringu autorských webových stránek českých spisovatelů, kterých v druhé polovině prvního desetiletí přibývalo a svědčilo, že odcizení ve vztahu spisovatel – Internet už je nejspíš odzvoněno.

(První číslo Chůdových kořenů z tvůrčí dílny Prácheňského syndikátu V-ART Horažďovice – Písek vyšlo 2. února 2008, poslední, osmé, 6. června 2010.)

Pobídka k úvaze tentokrát namísto doslovu

Málokdo bude pochybovat o tom, že věk elektrických a tím více elektronických systémů přivodil zrychlený evoluční pohyb přímo v organizaci společnosti. Sjednoceným formám aktivit ustupuje především fragmentarizace a specializace. Právě proto prožívají spisovatelé (ovšem ne každý si to už uvědomuje) historicky nové podmínky pro svoji práci: Slovesná umělecká tvorba (jakož i jiné umělecké druhy) se spájí s vědou a technikou jako nikdy dřív. A co víc – soustavy propojených a na veškeré obydlené pozemské ploše rozmístěných počítačů již nevytvářejí veřejnost s naddimenzovaným vědomím individualit (jako to dokázaly tištěné knihy), nýbrž vytvářejí masu, bez výjimky masu. Jedinci už nejsou odděleni vzdáleností a prostředím, nýbrž právě naopak jsou navzájem hluboce propojeni, a to i společnými cíli. Vzdálenost ztratila smysl a především význam. Generace, národy, sociální třídy a skupiny spojuje cíl vytvořit kulturu, která vysvětlí vesmír, člověka v něm a povšechně takzvaný život v něm. Internet a počítače k němu připojené a lidská individua počítač obsluhující (výhledově s počítačem čipově propojená) masu mění v jedinou, tu planetární. Planetární masu tedy můžeme nahlédnout jako jedinou bytost, rozuměj planetární bytost. I spisovateli, který s uvedenými tvrzeními dvakrát nesouhlasí, v tento moment vytane na mysli otázka: A co bude s mými autorskými právy?

Ano, rýsuje se planetární bytost s jediným rozhodujícím globálním mozkem, jehož neurony (počítače, lidé, internetové stránky) radikálně změní právní prostředí. Je otázkou, zda spisovatel vůbec bude považovat ztrátu autorských práv za újmu. Vždyť to bude spisovatel nacházející se v jiném filozofickém, etickém, existenciálním klimatu. A vůbec: budou ještě existovat spisovatelé? Bude ještě umělecká literatura?

V této rovině úvahy může čtenář namítnout: Proč tedy všechny ty projekty literatury na Internetu? Proč tedy deset a jeden rok organizátorského úsilí uměleckých uskupení V-ART? Proč vlastně stať Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí?

Také autor tohoto textu si klade takové otázky. A také se ptá: Neprovází člověka nicotnost jako nedílná složka jeho kultury, již od pazourku vytvářel až do stadia, kdy nicotnost dostala a dostává účinek záchovného genu věčného Života, ať už jakýchkoli forem?


Myslív-Milčice 37
Listopad 2010 – červenec 2011