Prácheňské rezonance 2004

Balada o servírce Hance

Vejlupek, Miroslav: Nemocný život, PP, nakladatelství Solus, Písek, 1999
Literární almanach Wagon, http://www.almanachwagon.cz, č. 4, r. 2005
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 5. srpna 2006 * 14. srpna 2006 * 5. září 2006 * 19. září 2006 * 8. října 2006
Radostowa, ilustrowany miesiecznik spoleczno – kulturno – literacki, Nr 1 – 2, styczeń – luty 2003 * Nr 3 – 4, marzec – kwiecień 2003 * Nr 5 – 6, maj – czerwiec 2003

(I/1)

„Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý. On vypije každý večer právě tolik.

„Dobře jste ho vychladila. Jako by bylo sudový! Nebojte se, nepřijdete zkrátka! Já už peníze nepotřebuju.“

„Kolik jste říkal? Kolik vám vysolí, pane Raška?“

„Šest stovek. Za každýho.“

„A kolik jich zmáknete?“

„Deset. Když jsem s nima každý den, tak deset za měsíc.“

Počítám. Šest tisíc hrubýho je kolem pěti tisíc čistýho. Právě tolik mi to hodilo o letní sezoně i s tuzérem. Takže přes zimu je budu mít taky, přičemž nehnu malíčkem! Jen po večerech otevřít na dvě hodinky výčep, nalít dědovi čtyři vychlazený a pokrájet mu dvacet deka turisťáku. K tomu hodně cibule. Nebo opéct špekáčky na ježka a k tomu hodně křenu. A za takovýho lehára mít pět táců měsíčně, kdo by nebral? Slušná náhrada za výdělek, o který přicházím, když kysnu s Raškou na vymeteným břehu nádrže. Jiná by se přestěhovala na zimu do Poříčína, ale já se obětuju… No, vlastně je to pro mě dovolená primově zaplacená. Potřebuju si odfrknout. K civilizaci to mám pět kiláků, i  když polní cestou.

Josef Raška je podivín. Dětina k tomu.

„Je to pravda, že muzicírujete na flétnu?“

Přikýv.

„A je pravda, že jste šprtal na gymplu?“

Zabimbal hlavou jako zvonem na kostelní věži.

„Proč jste toho nechal?“

„Stal jsem se hrobařem.“

„Kdyže vám zemřeli rodiče? Něco jsem o tom slyšela…“

„Tři dny před tím, než jsem se stal hrobařem.“

„Co že jste tak sám? Nikdy jste neměl fešnou kůstku?“

„Co by ne! A jakou!“

„Dala vám košem?“

„Den po tom, co jsem se stal hrobařem,“ zabimbal.

A to bylo všechno.

Zaplatil. Vypařil se. Nechal na stole čtyři pětky…, no co bych chtěla víc! Jedenadvacet korun spropitnýho každý den, tolik mě nestojí ani personální pokojík na půdě! Není to senzace? Nemakám, a ještě si naspořím!

Nikdy jsem nechtěla být servírkou. Když to začalo mezi našima skřípat, docela mě to vzalo. Učení jsem hodila za hlavu a jak jen to šlo, kypřila jsem na zahradě záhonky, sázela kytičky a kropila je. A když nekropila, seděla jsem mezi nima a četla knížky. Z učiliště pro servírky jsem vzala dvakrát roha, ale taťka mi pokaždý všechno vysvětlil:

„Můj táta šel v pětadvacátém za prací do Němec. Vrátil se invaliďák! V osmi jsem se cpal bobulema, aby se mi udělalo špatně! Protože když jsem si zkazil žaludek a zvrátil ten sajrajt, nebolel mě hlad. Když mi bylo třináct, vzali mě do fajnového úřadu za poslíčka. Celý půlrok jsem čistil vašnostům lakýrky a byl jsem šťastný, že to můžu dělat! Vždyť jsem měl za to teplý oběd!!… Tak buď moudrá!“ a šup se mnou zpátky na intr.

Po každý čtvrletní písemce ze slohu mě vzal češtinář za bradu a vážnýma, zpytavýma očima řek:

„Rynešová, co tady děláte? Proč jste nešla na knihovnici? Není vás tu škoda?“

„Mně se tady líbí,“ řekla jsem moudře do jeho zpytavých očí.

„A co takhle knihkupectví?“ uvěřil neuvěřil. „Taková sečtělá…“

„Když mě to tady baví,“ vysvětlil mu taťka.

No. Bavilo. Co bych vykládala! S odřenýma ušima a z milosti kantorskýho sboru dotáhla jsem to přece jen až k matuře. Ale při první příležitosti jsem se na posluhování stejně vykvajzla. Byla jsem totiž v hotelu Zlatá hvězda jedinou ženskou s výučním listem, a jelikož nutně potřebovali mistrovou odbornýho výcviku, náramně jsem se jim hodila. „Jsi mladá,“ řek ředitel Zlatý hvězdy, „nám starým neleze učení do makovic, udělej si dálkově pedagogické minimum a ostatní už půjde samo.“

„Děkuju, soudruhu řediteli.“

Bavilo mě to. Při dálkovým studiu jsem se dostala blíž k lidem, kteří toho o člověku hodně věděli. V mým životě bylo najednou víc slunce. To jsem čubrněla! Když mě škola baví, tak umím!

Jenže jsem si přestala rozumět s ředitelem. Mačkal se na mě jako ti ochlastové, když jsem šprtala na učňáku, a sotva jsem ho uzemnila, posílal mě pro svačiny svý sekretářky.

Taky po mně chtěl, abych mu opsala průklepem jeho básnický výtvory. Počmáral rýmovaně celý tři stránky o tom, jak si představuje erotický seance vojenský kapely po kulturní vložce v domově důchodců.

Řekla jsem mu, že tak vadná nejsem, a dala výpověď.

Pak mi to začalo.

Najdu si místo mistrový v jiným hotelu. Prý výborně, nastupte hned prvního! A když prvního přijdu – ať prý se nezlobím, jsem ještě dost mladá, nezkušená pro pedagogickou práci atakdále, atakdále.

Najdu si místo kastelánky. Lidičky, ten park v anglickým stylu! A já snila na zetdéešce o tom, že budu zahradnicí! Prý mohu nastoupit hned příští týden. Když utrmácená dorazím s celým svým šatníkem na hřbetě, prý se nemám zlobit, ale hodil by se jim někdo zkušenější, někdo s úctou k hierarchii hodnot…

Nějaká anonymní vůle pracovala v můj neprospěch a mě tak bolelo to podbízivý doprošování, to ponižující zacházení se mnou, že jsem se vzdala dalších pokusů. Dopracovala jsem se ke světovýmu názoru, že je lepší ponížit se a aspoň z toho něco mít.

Servírka Hanka se vrátila k výčepnímu pultu.

(I/2)

Tak mi uteklo prvních pět (prázdných) dní na Hradišti. V pondělí jedu na kole do Velkýho Poříčí. Musím koupit bednu piva, špekáčky, kilo turisťáku a bochník chleba. To je všechno, co starý Raška potřebuje na pět dní života. Šťastný člověk! Musí být v balíku!

Jedu do Poříčí a myslím na to, jak se zachová Váša. Pozve mě k sobě? Pět večerů s tranzistorem na náladě nepřidá a nicnedělání mi začíná lézt na nervy. S tím jsem jaksi nepočítala.

V poříčský prodejně smíšenýho zboží bych mohla chodit poslepu. Přesto jsem úplně vyplivnutá a mám nervy na pochodu: Váša Hrdlička si mě ani nevšim! A přitom jsem j á ten, kdo má co odpouštět! To on zrušil svatbu, když jsem ve třetím měsíci potratila!

Nakoupila jsem všechno a ještě dvacet svíček a sobě balíček kafe. Když jsem zamířila ke kase, Váša poslal prodavačku do skladu a sám se uvelebil u pokladny. Přece jen ho ještě zajímám! Určitě jsem zčervenala.

„Co Raška? Má mízu?“ řek místo pozdravu.

„Pro dědky jsem ještě mladá.“ Schválně odpovím pusou plnou smíchu, abych ho neodradila.

Není milovníkem zbytečných okolků. „Přes poledne máme zavřeno jako dřív. Mám tři hodiny času. Přijdeš ke mně? No?“

„Ty chceš?“ Přála jsem si, aby to vypadalo, že jemu na tom záleží víc. Ale bylo to podbízení. Vždyť i  ty vášoviny jsou přijatelnější než celodenní bloumání kolem hospody a čekání na starýho podivína.

Váša mě převez:

„Uděláme to zase po našem?“

Řek po našem, ale myslel po jeho. Budu se muset sama vysvlíknout. Potom svlíknu jeho. On to sám nikdy neudělá. Za třetí přinesu na podnose tuplouvanou vodku a po doušcích mu ji naleju do hrdla. Nakonec se pomilujem.

… Když přišel Raška toho večera do hospody, položila jsem před něho balíček svíček. „Vysolíte čtyři pětky. Přece tu nebudeme večer co večer točit pedálem jako dva pošuci!“ Jističe totiž vyhodil a hodiny uzamk bezpečnostní technik. Aby mě to prý nesvádělo. Jednou je hospoda mimo provoz, tak jaký fraky?! Aspoň že v pokojíku smím svítit.

Když má ženská jako já k obědu lásku, a po dlouhým půstu hned hodně lásky, je to na ní znát celý zbytek dne:

„Cožpak nemáte chuť vyrazit si někam do společnosti? Vůbec ne? Nikdy?“

„Jsem ve společnosti od rána do večera.“

„To jako těch kostlivců?“

Raška se začuřil. „Žádných kostlivců! To je jen vnější podoba! Experiment skončil! Jsou na cestě k němu.“

„– – – ?“

„Ke Kubovi Césaru Veškerému.“

„Proč mu říkáte César?“

„Protože je diktátor. Cokoliv si zamane, to taky udělá. Nikdo mu v ničem nezabrání.“

„Proč Veškerý?“

„Je všude. Je vším.“

„A proč Kuba?“ nedám Raškovi pokoje.

„Protože vypiplal člověka.“

„A to je špatně?“

„– – – !“

„Je to špatně?!“

„On ví, že s náma všechno zbabral. Jsme nepodařený laboratorní pokus.“

Raška má co dělat, aby se udržel na židli, tak je rozčilený, ale já si ho dobírám:

„Jak se s ním domlouváte?“

„Přece hudbou. S Veškerým se domluvíte jedině hudbou. Je to jeho řeč…“

No vida. Není s ním špetka legrace. Pořád je vážný! Jak to má vydržet ženská jako já? Žít s Raškou tři měsíce jako ta mrtvola, to bude makačka na bednu. Těch pět táců za měsíc bude víc než zasloužených. Fakt! Co se dá dělat, musím občas k Vášovi. Jsem mu sice dobrá jenom na tamto, ale je to aspoň zdravý!

(I/3)

V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i  tři, i  čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi. Potom uslyším zapištění. Ještě že nejsem myš!

Váša zavře prodejnu v jedenáct a do třinácti padesáti jsme dva ptáčkové ve zlatý kleci.

V jedenáct dvacet pět nesu k posteli tuplovanou vodku.

Ve dvanáct čtyřicet pět půldecku.

Ve třináct třicet se oblíknu. Nakonec krátký sprint do dřevníku: mám tam totiž schovaný kolo. Aby lidi nenadělali moc řečí, povídal Vašek.

Probůh! Šestnáctý den si to pomažu na Hradiště pěšky! Někdo mi vypustil obě duše a ukrad oba ventilky!

„To čumíš, co?“ zavřeštěla nade mnou pihovatá holčina. Aha! Vaškova nejmladší sestra!… Chodí do osmý třídy. „Jestli se tu ještě ukážeš, řeknu to mámě!“ zachřestí z okna. „Ty hospodská couro! Nech bráchu na pokoji! Ještě od tebe něco chytne! Slintavku, nebo co! Jenom tomu hrobaři je jedno, že ho nakazíš! Stejně je jednou nohou pod drnem a nikdo lepší o tebe nezakopne!“

Na chodníku za drátěným plotem se zastavili lidi. Zavrtali svá kukuč do těch mých, nejspíš vyděšených. Když se ohlídnu po svým trubadúrovi, užasnu, jak uvadlý je jeho sexepíl: Váša trne v příšeří chodby, ukazovák na ústech. „Psst!“ máchne levou rukou jako pádlem – mám mlčet a v tichosti odplout.

Jako o závod rozplivali se na chodníku počestní Velkopoříčští a jejich lepkavá mravnost se mi přisála k obličeji.

(I/4)

Hrobař přišel jako vždycky na sedmou. Sedí na svým místě, jako když ho vytesáš.

„Pane Raška, nezlobte se, ale já to tady zabalím,“ povídám mu.

„Jak zabalím? Jak?“

Je možný, že mu to nedochází?

„Prostě odtud vypadnu.“

Znám ho už pár pátků, co tu o letních sezonách šenkuju. Málokdy pohnul brvou, málokdy ho něco vytočilo. Teď nedokážu uvěřit: Raška s sebou trh a upnul ke mně k neuvěření vylekaný pohled. „Proč, Haničko?“

„Není to pro mě. Mám hroznou ostudu mezi lidma.“

„Proč, Haničko?“

„Že tu s váma jsem. Každý si k tomu něco přibájí… Nemám to zapotřebí…“

Raška čile vstal a přirázoval k výčepnímu pultu. „Haničko, toho si nevšímejte. Jsou takoví, jenom dokud jsou naživu. Až si je Veškerý vezme zpátky, naučí se jiný tóny.“

„Pane Raška! Já vašemu mudrování ani za mák nerozumím! Jste jiný než ostatní. A taky starý. Proto mám zle mezi lidma. Vždyť bych se mezi nima nemohla ukázat! Chápete to? Je mi osmadvacet a kromě Váši si mě nechtěl nikdo vzít.“

„– – – ?“

„Jsem osahaná matrace. Máknout si chce kdekdo, ale vzít si mě žádný. Jenže já se chci vdát a mít dítě! Chápete to, pane Raška?“

„Haničko, vy se trápíte! To je dobře…“

„No dovolte!“ nenechala jsem ho domluvit. Už toho bylo na mě moc. „Vám je to k smíchu? Jsem prostě pitomá! Co vy můžete být jinýho než otrlec a k tomu napůl blázen?!“ Schválně jsem do něho vpálila samý ostrý. Ovšem on? Kdyby trakaře padaly, nanejvýš zívne!

„Haničko…“

Už počtvrtý mě tak oslovil; mě – poplivanou! Kdo jiný naposled? Bylo to jako polaskání před milováním.

„Trápíte se: vaše srdíčko víc vnímá. Proč se tedy nedohodnout? Ohrnují nos nad hrobařem, a přitom ho budou všichni do jednoho potřebovat! Hrobař je víc než doktor! Víc než prezident! Víc než americký prezident!… Haničko haničkovatá! Když mě tady necháte samotného, nebudu včas hotov. Nestihnu to. Potřebuju vás!“

„Proč?“ Kromě ochlastů mě nikdo nikdy nepotřeboval.

„Prosím vás… Na kolenou vás prosím.“

„Proč?“ Nikdo nikdy mě neprosil na kolenou. Ochlastové buď louskají prstama, nebo pokřikují:

„Kde jste s tím pivem, paní Suchánková?“

A jiní:

„Nos to sem jako k vohni!“

Anebo:

„Kde ležíš, Ospičko Ospalá?“

A když mají vypito, vymýšlejí sprostonárodní špeky:

„Pivóó! Chodíš, jako bys ho tam měla-a!!“

Co starýho Rašku znám, ještě mě slovem neurazil. Nikdy po mně neflus jako dneska tamti. A ta holčina rozjívená – co si to jenom dovolila! Váša zase jenom využívá moje tělo. Když se mě má zastat, zaleze raději do tmy, připosránek!

Raška zabručel:

„Pročproč! To se těžko vysvětluje!… Kuba mě chce zpátky!“ Sklonil hlavu a vyfrk:

„Stanu se jeho písní. Ale celou! Ne jednou slokou celou a z druhé jenom půl jako táta s mámou…“

Co se to ve mně děje?! Co to je tak najednou? Vztek na Rašku, na chlapy, na svět a na život se utišil a místo něho mě ovládla poddajnost. Cítila jsem, jak je to k úžasu krásný, když se ženskou mluví nepivně moudrý chlap, třebaže jaksi vyšinutý, a jeho vlídnost zahřívá smutný, poplivaný srdce. Ty chvíle, ty mžíčky byly tím velebnější, že neměly nic společnýho s erotikou. Přišlo mi líto, že to přestrojení duše děje se v ponurý, lihem a nikotinem smrdící putyce, a ne v čistým, útulným bejváku nebo v parku nebo někde… na upraveným hřbitově. A tak jsem si sedla k Raškovi, položila hlavu na desku stolu a aspoň si představovala, že kolem mě jsou záhony nebo hroby zalitý květy.

Pan Raška podivínem je – i  není. Pálí mu to. Ví, co potřebuju, a umí mi to dát. Z jeho flétny vyskočilo cis a ces a po nich zase vrchní ef a všechno dohromady pokropilo květy kolem mě a květy narostly a rozvoněly se.

(I/5)

Z jedný strany jsem pořád moc naivní. Vždycky mě vezme všechno, co je nevinně čistý. Vedle batolat taky muzika. Instrumentální. Raškovy písně jsem slyšela začátkem týdne poprvé a pořád je mám v sobě. Zavrtaly se do mě. Zněly mi v uších večer i ráno. Taky teď… Jako by Poříčínem vůbec nejezdily autobusy městský dopravy, jako by v podloubí nešuměl neurotický dav. Slyším jenom flétnu svýho Rašky, rozmlouvání s Veškerým. Když písně zní, připadám si jako vykoupaná. Bebínka po olověných kulkách hlenů přestávají bolet a necrčí z nich krev. A že jí vyteklo, panečku! –

… Přijdu do kanceláře snack-baru tamhle na náměstí a řeknu: „Mám zájem o to místo servírky, jak píšete na sáčku ve výloze.“ „Jste vyučená?“ Vedoucí si vstrčil tužku do pusy, pohledem překontroloval mý lýtka a přeměřil jím mý poprsí. „Trojky,“ pomohla jsem mu, aby netápal. „Bezva!“ je mnou nadšený. „Jak se jmenujete?“ „Rynešová. Hana.“ „Kde pracujete nyní?“ „Nyní nepracuju. O letní sezoně jsem šenkovala na Hradišti.“ Vedoucímu ztuhne úsměv na tváři a už necumlá tužku: vidno, na mých kádrových předpokladech se objevil šrám. Bohužel velký.

„Vy jste ta hrobařová?“ zestárl tou otázkou. Zbývalo plivnout, ale trojky mě zachránily. „Víte, jste už čtvrtá, kdo o to místo stojí. Napíšu vám.“

Nenapsal.

Nu – nebylo mi to jasný hned?

Jediný mě mrzí: měla jsem mu říct, že hrobaře bude jednou sakramentsky potřebovat! Hrobař je víc než prezident. Víc než americký prezident.

(I/6)

Kadeřnice mě kadeří mlčky. Rozjímám.

Do Velkýho Poříčí už nepůjdu. Chtěli mi zaplivat cestu. Lepší je Poříčín. Je to sem sice sedm kiláků přes les, ale když nehledám práci, nikdo nepozná, která vlastně jsem. Mám klid a nakoupit můžu, kde chci a kolik chci.

Co může být víc než nezaplivaná, nezachrchlaná důstojnost?

Roky sloužím hrubcům a obejdům, kteří se nahrnou do výčepu rovnou z práce – v umouněných montérkách a neumytí. Jako vycvičená fenka k nim běžím, když hvízdnou nebo lousknou prsty. Schválně odklepávají popel na ubrus, jenom abych se musela naklonit, když jim chci vykydat. Pak mají na co koukat! Mají na co sáhnout! A po takových drhnu noc co noc zakajděný mísy na óó!

Jsem mladá, ale otupělá ženská. Ať jsem třicet, ať padesát, ať sto kilometrů odtud, plivadla neplivají, ale čubrní na mě přes prsty, sotva uslyší: Je to číšnice! Jako by rovnou řekli: Kurva!

Skončím s tím! Opravdu s tím skončím!

Vrátila jsem se domů přes les. S melírem ve vlasech, ale utrmácená, bláto až ke kolenům. Zato jsem sehnala všechno všecičko: maso na řízky i  brambory, kompot i  sedmičku býčí krve… I  ty ventilky!

Můj Raška přišel před sedmou a sotva mě poznal:

„Jste to opravdu vy, Haničko?“

Když se došoural až k mý maličkosti, zkoprněl překvapen, že neodemykám dveře do lokálu. „Dneska se někam chystáte…“

„Pojďte, pane Raško,“ jdu napřed – pomaloučku, aby mi stačil.

Nemůže pochopit, že stolek v mým personálním pokojíku je prostřen pro nás dva.

„Máte hezký kalhoty, pane Raško. Úplně nový?“

„Úplně. Koupil jsem si je v létě. Abych měl do rakve co na sebe.“

Nedovtipa! Zkazil to!… Už jsem byla malounko zvědavá, jak vypadá bez kalhot. Ale když jsou do rakve! –

… Den nato přišel později. Zato vyholený, zato vymydlený. Ba i  flétnu přines!

Než jsme se pustili do řízků, přisunul k mý straně stolu zrezlý medailon bez řetízku:

„Zbyl mi po mamince. Nate. Už tak jste kvůli mně hodně ztratila…“

(I/7)

Skorem každý dopoledne mu pomáhám. Obryju hrob a odhážu drny. M ů j Raška kope krumpáčem nebo motykou, podle toho, jak je půda tvrdá. (Ještě že neuhodily mrazy!) Pak je řada na mně, abych zem vyházela. Tak se střídáme. Když jsem v hrobě asi tak metr čtyřicet, odejdu jinam: v takový hloubce už můžu narazit na kostru, a tu nechci vidět. Bojím se jí. Raška zabalí kostru do fólie a přenese o nějakých dvě stě metrů dál, do novýho hrobu.

Vysoko nad náma se šinou vlaky naložený ledem. Jakou sílu musí mít vítr, který to všechno utlačí a ještě si při tom prozpěvuje! Raška tvrdí, že písně větru jsou těma úplně nejprvnějšíma. Odpradávna provázejí Veškerýho, když tvoří. Mě už to taky napadlo. Poslední dobou začínám myslet Raškovou hlavou. Pan Raška není mišuge!…

Shůry na nás musí být legrační pohled: hloubíme díry a nepromluvíme slova. Dole pod náma temná modř zpola zaplněný nádrže; dívá se na svět jako veliký smutnící maxioko. Tam, kde je dno, stávala vesnice a na svahu starý hřbitov. Ti, co opustili vesnici a postavili si o něco výš aspoň chatky, aby jejich Hradiště nezmizelo docela, nepřejí si, aby voda zalila pietu a stýskání a vzpomínky. Stěhujeme hřbitov k chatkám a musíme to stihnout do poloviny února, protože potom začne maxioko růst.

„Tihle…,“ řekl včera starý pán, „až z nich nezbudou ani ty kosti, splynou s ním. Sami se stanou Veškerým.“

Dech se mi zadrh. Raškova slova putovala celým mým tělem, a ne a ne doznít. Ne a ne najít tu nejsprávnější buňku k zabydlení!

Cítím, že ve mně řádí revoluce. Můj vnitřek se ubírá k něčemu, co nedokážu pojmenovat. Vím ale, že s tím jsem nějak lepší. –

„Prosím, prosím, dejte řeč s Veškerým,“ škemrám dennodenně u starýho pána.

Dřepne na hromadu klestu a řeční. K jeho tónům se přidá vítr. Nejspíš proto, že se v nich poznává. Společně pak vrážejí do skal a do hustýho lesa na protějším ostrohu. Neroztříští se ovšem – pronikají tím valem a mizejí v minulých věcích. Vím, že to bude nejspíš blud; jenže je to právě tak a jedině tak, když se to stane tvojí vírou. To je ta revoluce ve mně. Když se tu prokopávám ke vzkazům bývalých, vystupuju z tohoto času, z těchto míst a z této společnosti. Jsem všude, kde Veškerý kdy byl a kdy bude.

(I/8)

Chtěla jsem být zahradnicí s maturou. Šest let jsem měla na základce nejvýš po dvou trojkách, potom i  čtyřky. S takovou nemělo smysl o něco se pokoušet. Musil mi stačit učební obor s dvouletou nástavbou. Jsem maturantka rychlokvaška. Slavík, co vystudoval konzervatoř dálkově.

Ve škole jsem se zhoršila, protože se chtěli naši rozvést. Aby to ten druhý neslyšel, zkoušeli mě: „Když se rozvedu, zůstaneš u mě? Jestli ne, oběsím se.“

Neřekla jsem nikomu ne.

Bála jsem se, že je oběsím…

Nakonec se nerozvedli. Kvůli mně. Aby mi nezkazili dětství a vůbec život.

Starý pán se říz o střepinu. Čtyřikrát jsem mu ránu převázala, než se krvácení zastavilo. Byl z toho nesvůj, pobled a zalez do domku jako psisko, kterýmu vyčinili. Mně se domů nechtělo. Kopala jsem dál a řekla jsem si, že se nebudu bát…

Nevím, kolik let bylo tý ženě, ale když jsem ji nesla ve fólii, prožila jsem celý její život. Ale ne její smrt. Způsobila jsem, že žena neumřela.

„To byla moje hluchá máma,“ řek mi večer Raška.

„Proto jste se pořezal?“

„Proto.“

„– – – ?“

„Trhala v rokli šípek. Před odstřelem zahoukala siréna, ale ona ji neslyšela. Tátu vyhnala siréna pro mámu. Zpátky už to nestačili…“

„Já vím,“ řekla jsem. „Ona mi to vyprávěla.“

„Nerozloučili jsme se. Byl jsem zrovna ve škole, když se to stalo.“

„Já vím.“

„Tak jsem se rozhod, že budu pořád s nima. Nemůžou nebýt, když jsme se nerozloučili.“

Zůstala jsem s ním přes noc. Ne a ne se rozloučit.

(I/9)

„Byl tady Šesták.“

„– – – ?“

„To je náš provozní technik.“

Nechápala jsem, proč je Pepa tak roztěkaný. Od toho dne, kdy se pořezal, neuklidnil se už.

„Byl tady Šesták, povídám.“

„No. A co? Přidal ti?“

„Přečerpali ze mzdového fondu. Zaplatí mi, až budu se vším hotov.“

„– – – ?“

„Na jaře. Je mi moc vděčný, že tu práci dělám. O hrobaře nezavadí, kdyby se rozkrájel.“

„– – – ?“

„Tak začni! Vykřič se! Uteč! Nedám ti ani floka!“

Nechápu ho. „Co se čílíš? Já peníze mám. O sezoně jsem si našetřila…“

Nedal pokoj, neztišil se. „Není ti nic platné, žes tu se mnou ztvrdla!“

„Je mi to platný!“

Když jsem roztopila ve starých petrách, v komíně zahubovala meluzína. Usmála jsem se na ni. Ona mě totiž peskovala, že jsem to na sebe ještě neřekla. Hudrovala, láteřila – a beztoho mě nepřemluvila.

Vyhrála to revoluce.

(II/1)

Jekot přeplněných ulic mě zprvu rozčiloval, ale ne dlouho. Nakonec jsem ho vnímala pouze jako ztlumenou, vzdálenou kulisu a také tu sotva pár minut. Našla jsem si volnou lavičku na prosluněným nábřeží.

Mý dítě má už osmnáct centimetrů! Až se narodí, bude krásný, krásňoučký jako úsvit!

Třpytivý povlak jíní ze mě vyloudil nadšení pro život. Akrobati rackové se předháněli v artistických kouscích a ve svý nenasycenosti jarem se vydávali až nad mohutný domy s dlouhými řadami velkých písmen mezi okny. Jednu řadu právě někdo přidává. (PĚTILETKU ČESTNĚ SPLNÍME!) Stojí na pohyblivým požárnickým žebříku a co chvíli šťárá očima v koutě, kde si lebedím. Co mu na mně vadí? Nebo se mu tak velice líbím? Nejlíp bude čumčumila ignorovat… Poposedla jsem na vzdálenější konec lavičky a dál se kochala tou skvělou zprávou: Ono má už osmnáct centimetrů!

Poznenáhlu se ke mně blíží mužský ze žebříku. Když začne pohvizdovat, jsem konečně doma: Váša Hrdlička! Ruce v kapsách, sebevědomý škleb:

„Zdravíčko!“

Jak jen se mu podařila taková kombinace vlídnosti a pohrdání? Můžu si z ní vybrat!

„Ať slouží,“ nevybrala jsem si.

„Nejsi vůbec vidět! Snad jsi nezapomněla cestu?“

Řekla jsem mu, že mám jiný starosti. Čekám dítě, a protože po potratu je tohle těhotenství rizikový, musím se poohlídnout po jiný práci. Po lehký práci, aby věděl.

„Nestraš!“ pravil.

Nepochopila jsem, a mlčela tedy.

Ovšem Váša pozbyl klidu. „Máš na to potvrzení?“

„Na co?“

„Na to. Že jsi v tom!“

Řekla jsem mu, že mám těhotenský průkaz.

Chtěl ho ihned vidět.

„K čemu ti to bude? Nemáš s tím nic společnýho.“

Váša se propad do neklidu. „Neblázni!“ vyprsk. „To jsou blbé fóry! Tak jsi zbouchlá, nebo ne?!“

„Hele, Vášo! Hleď si svý sestry, ať není tak drzá…“

Nafouk se a odešel – bez zdravíčka.

Dívám se za ním a tu mi svitne: on si myslí, že jsem-li opravdu těhotná, potom jedině s ním. Rázem je mi jasný, co bude dál: Váša zavře v půl šestý krám a mezi šestou a sedmou zastaví jeho auto pod mým oknem. Váša přijde do pokoje a řekne:

„Neblázni! Jak je to s tebou? Jo, nebo ne?“

„Jo.“

„To je fajn. Proč jsi mi to neřekla dřív?“ A bude se modlit, abych, krindapána, zase potratila! Potom se vyjeví, že v průkazu pro těhotný nestojí jméno otce. „Proč?“

„Nikdo by to nepochopil!“ odseknu.

„Né-é?! A čí by tedy bylo?“

„Přece mýho muže!“

„Vždyť nejsi vdaná!“

„Mám svýho muže tady!“ přimáčknu dlaň tam, kde mý srdce burácí: klap klap!

„To jsou báchorky puberťaček! Zkrátka jsi uražená jako tenkrát, když jsi v tom byla poprvé!… Proč děláš drahoty?! Co jsem si spískal, to si taky vypiju. Odvezu tě k sobě. Kufruj se! Vezmeme se, než to na tobě bude znát!“ –

Přemýšlím, jak se rozhodnu. Na Hradiště nejezdí autobus. V tomhle stavu šlapat do práce den co den takový kus cesty, zpátky to samý… V dešti! Ve větru! Pod žhnoucím sluncem!… A když se děcko narodí, stejný trmácení s kočárkem do poradny…! A když dostane horečky?

A vůbec – kdo mě odtud odveze do porodnice, až přijde moje hodina?

Už vím, co Vášovi řeknu:

„Dobře tedy. Ale až bude chodit mý dítě do školky, vrátím se s ním na Hradiště.“

„Jsi zralá pro psychiatra!“ mávne rukou. „Nemám na takové divadlo náladu! Hoď sebou! Počkám v autě!“

(II/2)

U svatebního stolu jsme seděli jen tři. Ženich, nevěsta a Libor Šesták, provozní technik Technických služeb coby všeho schopný svědek.

Druhým svědkem byl číšník, který nás obsluhoval.

Váša se opil, nevěděl o světě a těžká hlava mu klesla do dortu. Jsem jeho třetí žena a každou jaksepatří oslavil. Má tři děti, ale se žádným se nevídává. První bývalka se vdala znovu a pohrozila mu, že u soudu vyklopí, jaký je úchyl, nedá-li pokoj její rodině. Druhá už se nevdala, ale dítě mu beztak nepůjčí. Prý jestli jedinkrát zazvoní u jejího bytu, udá ho, že krátí v prodejně tržby, aby měl dost na alimenty a na čubčení.

Váša je v opilosti moc utlachaný a ví to o sobě; proto nasává nejraději sám. Jen já jsem jeho vrba – považuje mě totiž za méněcennou. Osahanou servírku by stejně nebral nikdo vážně!

„Jak jste si mohla vzít takového vola?“ zeptal se mě Šesták, když číšník odvlek ženicha na záchodek. Šesták je Vášův nejlepší kamarád. Bezdětný. Ženu nikdy neměl a nikdy ji mít nebude.

„Je to jenom na čtyři roky. Než se narodí dítě a než začne chodit do školky.“

„A potom?“ nechápal technik.

„Vrátím se na Hradiště. Říkal jste přece, že o hrobaře nezavadíte, kdybyste se rozkrájel. Já se toho ujmu. Vezmu i  správcovství hřbitova. Ovšem měli byste opravit domek, aby se v něm dalo líp bydlet. Myslíte, že etážový topení by bylo přepychem? A taky je třeba oplotit zahradu. Víte, kolik škody tam nadělají srnci a zajíci?… Chci dodávat zeleninu do jednoťáckýho Výkupu. Přivydělat si.“

„Milá paní. Zdá se, že máte vypracovanou futurologickou koncepci. To mě zajímá. Přemýšlívám totiž o ideálech člověka, který přežije rok dva tisíce.“

Co říká, připadá mi malicherný a směšný. Toužím žít opět v čase, který se nijak nejmenuje a nijak nepočítá. „Ctižádostiví lidé si myslí, že se zmocní času, anebo že čas je vezme do svý paměti. Není to ovšem pravda. Čas patří Veškerýmu – tak jako mu patříme my.“

„Vaše úvaha je poněkud schizofrenní, milá paní. Bez urážky. Vysvětlete mi ji podrobněji.“

Musila jsem se usmát. „Z toho nic nebude. Neumíte pokecat s Kubou Veškerým. Nevykopal jste jediný hrob! Nenašel jediný vzkaz!“

„Ach táák! Už vím, odkud vítr vane! Byla jste vystavena podivínství toho blázna Rašky. Ubožák pomatený! Jeho smrt ušetřila našemu mzdovému fondu osmnáct tisíc. Natáhl bačkory dřív, než jsme mu je vyplatili.“

„– – – ?“

Provozní technik se zhoup na židli a přivřel zasněná kukadla. „V životě záleží na jediném! Dobře vystihnout situaci. Byl jsem si jist, že Raška nedožije jara. Proto jsem nevyplácel žold po měsících. Ukecal jsem ho, že mu dám všechny peníze najednou, ehm. Až bude s normovanou… prací, ehm, hotov.“

Narcis přímo rozkvet! Okamžik jsem ho pozorovala a tu mě podivně zamrazilo: Překonám vůbec čtyři spočítaný roky v počítaným čase?… Kdyby žil můj muž, neprožila bych tento den a – nebála se tak.

Čeho se tak příšerně bojím? Co to se mnou je? Tolik let jsem počítala čas, tropila nezbednosti, mamonila, šidila zákazníky, na ztracenou lásku zapomínala novou láskou, a tu najednou kde se vzaly, tu se vzaly písně Raškovy flétny a první kostra z hrobu do hrobu… Usídlilo se ve mně něco netušenýho. Nový panenství: život v čase vysvlečeným z člověčího. Z hodnot člověčího světa.

Nesmírná touha být opět v místech, kde jsem začala takový čas vnímat, zvedla mě od svatebního stolu a šla jsem. Ovšem na vysokých kramflecích a po polní cestě to bylo dost riskantní, a tak jsem se vyzula a bosky se blížila tam. A jak mi cesta ubíhala, oddělila jsem se od světa za mými zády, od počítanýho času, a zrychlila jsem krok. Hladovec, kterýho žene dopředu vidina nasycení. Bolel mě hnus mýho živoření. Musila jsem na Hradiště… Musila!

Úvoz lemovaný trnovím mě povzbudil svým stínem: Už tam budeš, už se dočkáš, vydrž, vydrž, vše je tam na svým místě!

Skřivánci nad okolními poli dovedli vyzpívat mou radost, když jsem dohlídla na opuštěný domek u hřbitova. Zavřela jsem oči a zbytek cesty urazila poslepu. Zastavila jsem se mezi hroby a stále ještě se zavřenýma očima naslouchala, jestli se ozve vítr. Dočkala jsem se. Veškerý tu nikdy není skoupý na slovo. Chtěla jsem mu odpovědět, že mu budu sloužit, pomáhat lidem na zpáteční cestě k němu, jenže nebylo čím se dohovořit, a tak jsem se vrátila k domku, vyšplhala po žebříku k půdnímu oknu a hupky dovnitř!

Jak jinak, i  flétna byla na svým místě! Chňapla jsem po ní. Malou dušičku v těle, slezla jsem na pevnou zem.

Kradeš! zvolala ve mně výčitka. Což není flétna mým dědictvím po Pepovi?! odsekla jsem jí. Nemám na ni přednostní právo? Jsem dědicem po muži, který mě seznámil s Veškerým! (V tý chvíli odpustila jsem pomýlenýmu světu, který mi vnutil perspektivu hospodský coury, zmalovaný šidilidinky, monstra s vyuzenýma plícema a zhrublým, ochraptělým kokrháním u stolu i  lože. Už na tom přece nezáleželo! Osvobodila jsem se od toho.)

S flétnou jsem usedla u Pepova hrobu. „Naše dítě měří už šestatřicet centimetrů. Chci ho vychovat, aby mu nemusil nikdo nic odpouštět.“

Potom jsem poklábosila s Veškerým. Bylo to spíš huhňání, spíš koktání, mý prsty vysekávaly tóny jenom nemotorně, ale těšilo mě, že dokážu aspoň koktat. Budu sem chodit, jak jen to půjde. Flétna si zvykne.

(II/3)

„Co má znamenat ten inzerát?!“ vyjela jsem na Šestáka. „Jak to, že sháníte hrobaře, když ho máte?! Já jsem váš hrobař! Byl jste mi za svědka! Na něčem jsme se domluvili!“

Provozní technik Šesták na mě civěl jako na přelud. „Myslel jsem, že laškujete. Ještě jsem neslyšel, že by měli někde hrobařku.“

„Není to snad jedno?“

„– – – !“

„Pomáhala jsem panu Raškovi celý měsíce! Já dokážu vykopat hrob!“

„Jistěže byste to dokázala…, jenže… je to jaksi nenormální, milá paní.“

Začala jsem se bát, že přijdu o život, který jsem si předsevzala. Byla jsem zoufalá. Při pomyšlení na to, že podobu mýho života opět načmárají jiní, jsem zalkala:

„Prosím vás, neberte mi to! Tak mi na tom záleží!“

Šesták stál bez pohnutí. Co ho tak vyděsilo? Takhle nějak vypadá vyjukanec, před kterým se zjeví duch.

Teprve když se pod oknem ozval pláč nemluvněte, Šestákovi se ulevilo. Musila jsem k Pepíčkovi, který se počural, a jak mu měním plenku, div se nerozpláču strachem z toho, že my dva přijdeme o Hradiště.

Přebalím synáčka a v náručí s ním znovu vyběhnu do schodů, do Šestákovy kanceláře.

„Ani toho dítěte vám není líto? Myslíte, že je mi jedno, v jakým prostředí vyroste? Mám na Hradiště právo jako nikdo jiný! Celou zimu jsem pomáhala Pepovi kopat hroby! Ani floka jsme od vás nedostali!… Jenže jste okrad i  to dítě, pane provozní! Ani za to se nestydíte?“

„Ten malý je…?“ šept a ukázal na Pepíčka.

„To dá rozum! Je na tom něco divnýho? Pepa byl člověk, jak se patří! Není druhý takový! Nikdo ho nesmí urážet!“

„Chápu…,“ hles Šesták, ovšem nechápal. Měl šok a ten se postupem času proměnil v epidemii – jak jsem se měla přesvědčit napříště.

… Zatím běžely dny a týdny.

Váša si vzpomněl, že mu udělá dobře, když mu Eva z ráje přinese vodku až do postele.

„Nic takovýho! Jsem máma! Ne tvoje věc!“

„Co to do tebe vjelo? A vůbec! Změnila ses. Nebývala jsi taková…“

Právě. Nebývala jsem taková a už jiná nebudu. Takřka denně jezdím s Pepíčkem na Hradiště, a když foukám na flétnu, on tleská paci paci. Slunce ždímá hnilobný zápach z loňský trávy a po pahýlech bodláčí poskakují stehlíci. Jsou to živý ozdoby čarokrásný končiny. V pozadí se vzpínají lamželeza z pověstí a bájí. Jsou to smrky a duby a buky, kterých se jakživ nedotkla lidská ruka, protože k nim nedosáhla. Právě tím místem zřejmě dýchá dávnost a čeká. Pepíčkovi přistál na paži motýl. Putuje k dlani a ohromený děcko se ani nepohne. Mohlo by dlaň stisknout, ale ono ne! Je čistý! Ani nevědomky nezničí!

Když se chystá obloha k dešti, jejda!, tím spíš musím na Hradiště!

Jednou mi můj Raška řek, že první píseň věčnýho času zpíval vítr. Myslím, že tu druhou voda. Prší a Hradiště se halí do oparu. Jsem vysvlečená a kapky bičují mý tělo. V listoví dubů a buků potemní píseň deště a všechno kolem se tváří vážně. Všeho se dotýká píseň věčnosti a všechno kolem je na to hrdý. Jen ve Velkým Poříčí utíká každý pod střechu. Tam nikdo netouží po doteku kapely, která bubnuje do hladiny louže v trávě. Pepíček nepláče a tedy se nebojí, tedy se mu nezdá protivným, že je v dešti na Hradišti. Je můj!

Váša? Ten má z deště přímo hrůzu. Nastudil by se! Jak mu tedy vysvětlit, že na Hradišti jsem plna chuti do života, protože znám i  smutky života a pomaloučké umírání v nich? Pochopí snad Váša, že jsem s ním v Poříčí jen a jen proto, abych se dokázala o Pepíčka líp postarat? A že se nemůžu dočkat dne, kdy se mnou synáček půjde po vlastních až do míst mýho procitnutí?

No samozřejmě – nepochopil!

„Co to na mě zkoušíš? Cožpak ženská s dítětem může bydlet v baráku, který má po pravé straně hřbitov, po levé moře a za sebou pár dřevěných krcálků? O člověka tam nezavadíš od podzimu do jara, pokud ovšem někdo neztuhne! Normální člověk musí považovat takový život za trest, a ne za štěstí!… V tom něco vězí. Něco mi tajíš! Máš šamstra, viď?“

„Neochutnali jsme život ze stejný strany koláče, v tom je to, hošánku.“

Váša obrátil oči v sloup. „Hlavně mi tu nerecituj básničky.“ Pak kupodivu pokynul, abych se posadila vedle něho. Působilo to trochu oficiálně a trochu slavnostně. Zatušila jsem neobvyklost.

„Hanko,“ začal. „Dneska už je mi fuk, že to malé fakt není moje. Mnohem horší pro mě je, že tři vlastní děti vůbec nevidím.“

„Bojuj o ně! Rvi se!“

Aniž by zvýšil hlas, zapitvořil se:

„To by byl můj konec! Ty dvě by mě zničily!“ Chvíli mlčí, snad se rozhoduje, má-li pokračovat. Dívá se na mě upřeně a zpytavě a zřejmě mě posoudí jako momentálně přístupnou. „Je mi málem čtyřicet. Připadám si jako otrok. Vykupuju se z toho, že dýchám vzduch. Každý měsíc čtrnáct stovek na děti a raději něco k tomu, aby… aby…, však víš! V prodejně nemám všechno v pořádku a druhá bývalá o tom ví…

Někdy se probudím a nechce se mi vstát. Mám strach, že pod okny čekají policajti. Bývalky jsou každým rokem horší a horší. Náročnější a ždímavější! Ale co jste tady vy dva, pořád mě rozptylujete. Nemám na strach čas.“

Mlčela jsem. Cink ve mně soucit: z chvastouna se stala troska. Ale jak tomu nešťastníkovi pomoci? Jak? Váša skončí v maléru tak jako tak: je to jen otázka času.

Ovšem rozuměla-li jsem Vášovi dobře, chce po mně, abych u něho zůstala napořád. Odpověděla jsem stejně klidně a stejně vážně:

„Jsem na Hradišti šťastná! Vrátím se tam stůj co stůj! Víš to od samýho začátku. Ale mně a Pepíčkovi moc pomohlo, že jsme teď tady. Než odejdu, píchnu ti. Půjdu do zaměstnání i  s Pepíčkem nebo si najdu práci domů. Abys moh vrátit, co ti v krámu chybí. Kolik to dělá?“

„Pětačtyřicet.“

„Stovek?“

„Litrů!… Nejhorší je, že v posledních třech měsících jsem vyšel při uzávěrkách pokaždé minusově. Žádný přebytek, představ si! Buď si odnáší prodavačka, nebo kradou zákazníci. Píchlo by mi, kdybys nastoupila u mě v krámu. Kdybys za mě udělala práci ve skladu a v přípravně. Kdybys doplnila zboží, vzala na sebe výkup láhví a tak. Zvládla bys i  evidenci. Tím pádem bych pobyl víc na place a ohlídal si to tam.“

Jasně! zabimbala moje hlava.

Tak tedy ujednáno. Nastoupila jsem do prodejny na šestihodinový pracovní úvazek. Krájím uzeniny a sýry. Vážím kvasnice, balím šuměnky po padesáti a vejce po deseti kusech, přináším zboží do vyprázdněných regálů, uklízím ve skladu i  kolem prodejny, převazuju kartonový papír pro Sběrné suroviny, kočár s Pepíčkem na dohled a na doslech. Pepíček je moc rozumný kavalír: nepláče, aby to neprovokovalo zákazníky… Báječný chlapík!

Hodinu po poledni skončím, k obědu udělám rychlovku a zbytek odpoledne jsem s chlapcem na Hradišti. Aby bylo jasno: Vůbec tu nebudu žít jako asketický poustevník! Celou cestu na Hradiště pohrává si Pepíček s flétnou, cumlá zobec, ne a ne přijít muzikantskýmu kumštu na kloub. Ovšem sotva dorazíme na místo, vstrčí mi flétnu do ruky a dožaduje se, ať už hraju. Dokud vydrží sedět, pozoruje komíhání prstů a nakonec si lehne a nehybně naslouchá. Běda mi, když otálím s další písničkou! Začne se vrtět, nespokojeně pobrukuje, natahuje moldánky… Hraju dál a on usne.

Potom obejdu zpustlý sad za domem. Čtyři jabloně mají rakovinu a přestárlá hrušeň je moc rozeklaná. Porazím ty marody. Vykluču pařízky, zem zryju a rozhodím kompost. Tady vyseju červenou řepu pro Pepíčka – jód je dobrý na štítnou žlázu. Vedle přijde špenát a sem čekanka; tu když přikryju na zimu chvojím, můžu sklízet třeba v lednu. A taky že budu! I  pastinák nechám v půdě do jara – vyrýpnu si vždycky čerstvý.

Krajní záhonky udělám užší a dlouhý, přijdou do nich trvalky. Záhony uprostřed zahrady budou širší. Vždyť zahrada nesytí jen žaludek, ale taky oči!

Nejraději bych se do toho pustila hned!…

(II/4)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm!

Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál.

„Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek. Takový dělají tržbu! velebí ji Váša a při vážení šunky se libě užuluje jako prasátko, než mu pro tu šunku dají ránu do čela. „Můžu nechat o dvě deka víc, paní Bůrková?“

„Kdo krájel tu šunku?“ ona na to. „Že to byla ta hrobařka?!“

Prasátko zrovna zabili.

„No? Co na mě koukáte jako zjara? Nakrájíte mi jinou – neošmakanou špinavýma prackama! Ještě nás tu všechny nakazí!“

Jiná zákaznice, účetní jézetdé Šafránková, jinak věrná kopie Bůrkové, se přikolíbala k pultu až ode dveří. „A vůbec, pane vedoucí! Nate. Vyměňte mi ten salám! Zvedá se mi žaludek z pomyšlení, že ho krájela taková… nějaká…, která sahala na mrtvoly.“

Teprve teď Váša zareagoval a kupodivu docela jinak, než jsem očekávala:

„To tedy prrr! Jak to o ní mluvíte? Je to moje žena!…“

Kdybych v té chvilce stála hned vedle něho, a ne v přípravně, dala bych mu pusu. Bráání mě!

„Jen se jí nezastávejte, pane vedoucí. Čím víc se lejno maže, tím víc smrdí. A stejně je prdlá!“

Váša už neřek nic. Vztekle nakrájel uzeniny.

V přípravně jsme na sebe pohlédli, jako bychom se viděli poprvé. Ani doma se Váša o výstupu nezmínil, ale něco se přesto změnilo: nezavolal mě, abych si k němu sedla.

Další dopoledne v prodejně bylo navlas stejný jako to předchozí. Třetího dne přibyly dva zápisy do knihy přání a stížností. Celkem osmnáct podpisů. Na konci týdne zastavila před prodejnou černá šestsettrojka s firemním logem Jednoty. Přes výkladní skříň jsem zahlídla čtyři hlavy na bílých límečcích.

Ve Vášově těsný kanceláři (jak se tam všichni vešli?) se strhla hádka. Nejdřív jakoby přes tlumiče, potom hromy a blesky. Zablesklo se: „Vezměte na zřetel morální a psychologické hledisko!“ A hrom uhodil: „Lidi tu nebudou nakupovat! V tom případě musíte odejít vy!“ Další blesk: „Myslete občansky! Všichni vás znají jako bezúhonného člověka! Nechápete, že se diskreditujete?“ A k tomu hrom: „Poškozujete nás všechny! Spotřební družstvo!“

Tak silná bouřka mi nahnala strachu. Popadla jsem kočár a utekla s ním na ulici. Bloumám bezcílně Poříčím a nevím, co si počít. Jasnačka – do krámu víc nesmím. Jasnačka – bylo by nejlíp odejít i  od Váši.

Hmhm. Váša. Chtěla jsem pro něho dobrý, a zatím jsem mu přihoršila. Jestli přestanou lidi v prodejně nakupovat, musí se Váša poohlídnout po jiným fleku. A manko praskne. Nepomůžu Vášovi vrátit zkrácenou tržbu, není totiž jak. Leda! Leda…

No přece Šesták! Když nevyplatil Raškovi mzdu, moh by dát aspoň polovinu mně! No ne?! Ne snad? Málo jsem se nadřela?…

Zajdu za Šestákem hned a bastafidli! Tu hysterii v krámu stejně spískal on! Jen jemu jsem řekla všechno o Hradišti. Jen jemu!

Pokud to s kočárem šlo, letěla jsem ke kancelářím Technických služeb. Váša není dobrý charakter. Když jsem před čtyřmi roky potratila, měl z toho taakovouuhle radost a odvolal svatbu. Při druhým těhotenství si mě vzal jenom proto, že se považoval za otce. Nechtěl, aby si ho lidi podávali z úst do huby. Nechtěl platit další alimenty. Ale dal nám pohodlí pro začátek… Na Hradišti ještě nezačali s opravami domku. Voda je tam jako led a jedny kamínka pro dvě místnosti, no – no, mohli by mít rozum!

Dám Vášovi všechno, co ze Šestáka vyrazím, a jsme si kvit! Odpuštěno!

S Pepíčkem v náručí vyběhla jsem do schodů, jako by jich bylo pět, a ne dvacet třicet. Zaťukám na dveře: nic. Zabuším tedy: nic. Pootevřu – nikde nikdo. Přitom v popelníku na stole hoří cigareta! Nechala jsem otevřený dveře a opřena o rám přenesla jsem se duchem na Hradiště, do neohraničenýho času. Sotva jsem se v něm ocitla, tady v čase pojmenovaným, se událo neočekávaný. Ve skříni za psacím stolem se ozval hluk, snad špatně zadržený pokašlání. Otevřu skříň: To se podívejme! Šesták sedí uvnitř.

„Baf!“ udělá na Pepíčka. „To koukáš, kam se ti strejda schoval.“

„Nejspíš k tomu máte důvod,“ odpověděla jsem za vyjevenýho Pepíčka. Napadlo mě, že technik ve skříni je technikem uvědomujícím si průšvih. Tedy bychom se mohli přece jenom domluvit. Co mu to udělá, když mi vyjde vstříc? „Přišla jsem… Chtěla bych svou mzdu. Dodatečně.“

„Myslíte peníze?“

„Výplatu přece! Pan Raška zemřel, ošidili jste ho. Ale já jsem naživu.“

Jenže se mnou nebyla sepsána smlouva. Prý mi nikdo nedosvědčí, že jsem kopala hroby.

„Jak to že ne? Ví o tom celý Poříčí!“

To na věci nic nemění. Prý mě nikdo konkrétní v konkrétní době neviděl. Mám ho pochopit. Kdyby záleželo jenom na něm, dal by mi ty peníze třeba hned a prémie k tomu. Pro něho a za něho… Jenže na to je on táákhle malinký! Ekonom práce a mezd má své předpisy a na předpisy je každý krátký.

„Co se dá dělat, pane referente. Smůla smůlovatá. Pokud vím, hrobaře jste nesehnali…“

„Představte si,“ přikýv zklamaně. „Zveřejnili jsme inzerát raději čtyřikrát, a stejně nám to nebylo nic platné!“

„Aspoň něco. Původně jsem chtěla až za rok. Ale nastoupím co nejdřív.“

„– – – !“

Teprve teď vylez ze skříně.

„Sepíšeme pracovní smlouvu?“

„– – – !“

„Proč mlčíte? Budu správcem hřbitova a zároveň hrobařem. Řekla jsem vám to včas. Už při svatbě. To byste mi neudělal…“

Svěsil hlavu:

„Milá paní. Nezlobte se, ale z toho nic nebude.“

„To nemyslíte vážně! Proč ne?“

Řek, že si k tomu s dovolením sedne. „Milá paní,“ pokračoval pak, „vždyť jste jinak docela oukej… Tak proč mě odmítáte pochopit? Mezi nebem a zemí jsou prostě nepřijatelné věci! Z hlediska společenského, z hlediska estetického je nenormální, jestliže mladá, hezká a jinak zdravá žena dře na hřbitově jako kobyla!“

„Jsou i  jiný životy, než který žijete vy. Připustíte to?“

Ušklíb se:

„Milá paní! Nepřipustím, aby mě veřejné mínění zničilo kvůli nějaké extravaganci. Smlouvu s vámi nikdy nepodepíšu. Je zbytečné o tom mluvit.“

A bylo to. Smutek se mi pověsil na tělo a tížil. Dala jsem se do pláče.

Nato se Šesták zved a zmizel kdesi na chodbě. Způsob jak předejít scénám. Ale vyváděla jsem mu tady snad? Mám na hádku sílu? Kleknu si tu před ním a budu ho poníženě prosit. Nemůže mě jen tak připravit o budoucnost, kterou chci žít! Nemůže!! Jakým právem? Jeho život mě bolí, bolí…

Kam šel, propánajána?

Naschvál se nevrací! Neobjeví se, dokud nezmizím. Nu dobrá, sama si ho najdu! Hradiště mi nikdo nevezme.

Všechny dveře na chodbě jsou zamčený, jen jedny ne… Postarší pán cosi počítá a můj příchod ho nijak, ale nijak nerozptyluje.

„Dobrý den.“

„Dobrý,“ počítá dál.

„Hledám pana…“

„Není,“ počítá.

„Ani tam ne?“ ukážu na skříň.

Úkosem ke mně vzhlédne, vypne kalkulačku a neobyčejně teple, jízlivě odpoví:

„Hned se tam podívám.“

Šesták tam samozřejmě nebyl a on stejně výsměšně, jako by mluvil s choromyslnou, řek:

„Zkusím to za chvilku. Třeba tam pak bude.“

Na stěně za vtipálkovou hlavou visí cedulka: BYŤ OSLÍK, STEJNĚ SE NEOTŘESU!

„Vy jste ekonom práce a mezd, pane Oslík?“

„– – – !“

„Na dveřích není jmenovka.“

„Ono je to tak lepší,“ houk ekonom práce a mezd a vrátil se ke kalkulačce.

„Totiž…, jak bych vám to řekla? Je to taková zamotaná věc. Pomáhala jsem panu Raškovi na hradišťským hřbitově. On zemřel a nedostal výplatu. Chci se zeptat…“

„Co také jiného! Prostě jste si vzpomněla,“ skočil mi do řeči, „že byste ráda trhla nějakou korunu. Viďte? Háček je ovšem v tom, že jste neměla na tu práci smlouvu. Krom toho pan Raška své peníze dostal. Neohlupujte mě.“

„Mýlíte se! Pan Raška nedostal ani halíř…“

Zase vypnul kalkulačku, zase si mě pohrdavě přeměřil a zase otevřel skříň. „Milostivá paní, v tom případě vám ty peníze váš, hihi, přítel nebo druh, jak je ctěná libost, prostě zapřel. Račte se podívat.“ Rozložil přede mnou bachratý balík kopií výplatních pásek. „Tak co? Raška. Raška. Zase Raška. Sám soudruh Šesták mu vozil mzdu až do baráku! Divím se, že to na mě zkoušíte, milostivá paní. Jste přece dospělá, hihi!“ Otevřel dveře. „Bylo mi ctí.“

(II/5)

Obloha nevěstila nic dobrýho. Hrozivě se zatáhla a ztemnila podvečer. Byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, ale cosi mě tu pozdržovalo. Musila jsem mu to říct. Musila jsem ho přesvědčit, že ho nepodezírám. On ty peníze opravdu nedostal. Má je tamten!

Nesvá kypřím zem na Raškově hrobu. Co na tom, že toho není zapotřebí: pietní mazlení s půdou dokončila jsem přece před půlhodinou. Proč toho tedy nenechám? Jo – jo, chci, aby mi uvěřil.

Vždyť on to byl, s kým jsem poznala život bořící ploty a mantinely.

A mně se za plotem zalíbilo: není tam totiž banality! Není tam prázdno, jaký bylo na dvorku. Chtěla bych žít venku za plotem! Chtěla bych žít, Josefe, jako tys žil!… Jenže tě musím zradit. Jenže se ve mně něco – zlomilo. Ať se hnu kam se hnu, brouzdám se povrchností, která bohorovně ignoruje i  pořádek i  zákony. Nestoudná chce být mocnější Veškerýho! A přesto tě musím opustit!… Pepíku, pochop… Jsem sama a sama, nežádaná, opovrhovaná, a strašně se bojím! Jak mám vychovat dítě, když mě svět nepřijme za svou? Nemůžu na Hradiště, musím se vrátit na dvorek společnosti. Kdo přeleze plot, je vyvržen, je zavržen!…!…!

Tak. A je to venku.

Začalo pršet.

Pepíček se dal do pláče.

Zved se vítr a setmělo se docela.

… Do Velkýho Poříčí je to nekonečně daleko. Liják přeměnil cestu v těsto. Jenom se sebezapřením tlačím kočár a přidržuju se ho, aby mi nepoklesly nohy. S odporem, štítivě, zdrcená, vracím se na dvorek. Slzička sebeúcty ve mně nezbyla a dobře mi tak, dobře mi tak, když jsem sebe samu zradila! Život se mi změnil v pustou povinnost.

Pepíček vříská jako pominutý. Není divu, když nemá v kočárku suchýho místečka a já mu nemůžu pomoct. Tohle nemůže dobře dopadnout. Tohle špatně skončí!…

Jako by toho bylo málo, někde mezi Poříčím a Poříčínem začalo vojenský cvičení: lítaly světlice, šlehaly kulomety a duněly pásy tanků.

Do Poříčí jsem se dopotácela úplně vyčerpaná… Obloha ne a ne utáhnout kohoutek a já zoufala a zuřila zároveň. Bylo totiž zamčeno. Váša totiž neotvíral! Okno sice zbarvila modř televizní obrazovky, ovšem kdybych zvonek zrovna rozmáčkla, nebylo by to k ničemu. On prostě neotvíral. Popadla jsem kámen a hodila jím do modře.

„Už tady nebydlíš! Věci máš v kolně u kola.“

Váša zatáhl závěs. Byla to opona.

(II/6)

Vynervená a zdecimovaná ploužím se zpátky k Hradišti: u domku je přece žebřík a na půdě nedovřený okno. Za oknem sucho. V přízemí postel a kamínka se zbytkem polínek. Přesto – – –

Místo aby tomu bylo naopak, vidina spásy se mi vzdaluje. Nohy mi svázaly malátnost a těžkopádnost. Pepíček nepláče – pláču já. Co chvíli se zastavím a sáhnu synovi na tváře. Zaplaťpánbůh, dýchá! Je to dech horký, ale je to dech! Abych tak Pepíčka zahubila! Já, extravagantní!

Zbrklým pohybem zavadila jsem o flétnu a flétna vypadla z kočárku. Šlápla jsem na ni a křuplo to.

Úvoz mě spolk, jako by to byl chřtán příšery z nadpřirozena. Klenutí trnkových a šípkových keřů, přece tak známý, vehnalo do mě hrůzu a její nápověda tíseň vynutila si mý zavzlyknutí.

Přesto jsem musila dál; dál; pořád dál…

Řež zbraní, třebaže cvičná, a s ní lijavec frontálně zaútočily na mý neštěstí. Šest sedm kroků před kočárkem spadlo cosi do bláta a divoce se to zmítá. Vypískla jsem. Tělo na zemi bilo křídly a kapénky blátivý kaše mi postříkaly obličej, oči. V takovým stavu jsem nedokázala kloudně uvažovat, a ačkoliv mě pták k smrti vyděsil, pohled jsem měla přiškvařený jen a jen k němu. Ne a ne setřást předtuchu, že tuto noc dopadnu jako on.

K nebi lítaly další a další světlice a vidět bylo málem jako ve dne. Pták se díval na mě! Když jsem upřela zrak do jeho zelených, k neuvěření prosebných kuliček, vyrost ve mně pocit, že tuto bytost velice dobře znám. Proboha…! Nejsem to já sama?! Proboha! Opravdu dopadnu jako on?

Pták mě volá, oči rozžhavený strachem o sebe, zobák dravě rozevřený strachem o sebe. Po krku mu stéká krev. Co kdyby trefila zbloudilá střela i  mě?

„Veškerý! Veškerýý!“ Pomoz mi!

Teprve když pták dokoná, šourám se dál.

A pořád lije a lije a lije… To Veškerý jen vyměnil nástroj. Vždyť flétnu jsem mu rozšlápla! Místo větru vzal si tedy déšť. Uklidněná Veškerým jsem smířená se vším a zesláble, ale uvolněně se odevzdám jeho písni.

Když vylezu po žebříku až k samýmu půdnímu oknu, nehybnýho Pepíčka v náručí, na mokrým špryclíku mi podklouznou nohy. Naráz. Obě. Letím dolů a vůbec se nebojím.