Prácheňské rezonance 2004

Chlapi se vracejí

Vejlupek, Miroslav: Nemocný život, PP, nakladatelství Solus, Písek, 1999
Literární almanach Wagon, http://www.almanachwagon.cz, č. 4, r. 2005
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 22. června 2006

(1)

Teprve až začneš věřit, počneš se bát všeho, co by tvou naději zpochybnilo. Prostě: víra tě nezklidnila. Právě naopak! Jsi nesvůj, věci ti padají z ruky a celý večer jen tak sedíš, uši nastražené: „Zdrhají! Silnicí zdrhají ťuhýci!“ Dřív tě nenapadlo pomyslet, že se dožiješ takového dne, a tak i strach byl čímsi přebytečným.

Ti venku zabušili zase. Ťuhýci vyslali popravce? Jde jim o krk, a přece si vzpomněli na podělaného souseda! Jak se jen dozvěděli, žes to byl ty?

Jak! Jak! Ani Houška tě nenačapal u Terky náhodou! A dal ti co proto! –

… „Terko, musím jít. Už je vidět. Chlapi jsou v dílně.“

„Ještě ne, Ondři, kdy budeme zase spolu, kdy? Chci se milovat jenom z lásky. Houška je zvíře! Máma byla ještě naživu, a už si dovoloval! Kéž bychom byli svoji! Ondři, svoji – a Houškovna naše!“

„Básničky…“

„Až budu plnoletá, utečeme?“

„Co je to, Terko? Vržou schody!“

„Něco se ti zdá, Ondři, a proč ty by ses bál? Otčím na tebe nedá dopustit. Kde najde takového truhláře?“

A pak Houška ve dveřích a pak běsy:

„Já ti dám utečeme! Já ti dám Houškovnu! Chlapi! Na dvůr s ním! Ke zdi!“

„– – – !!“

Kožené pruhy kolem zápěstí vynutí si tvoji poslušnost. Pruhy na lýtkách odevzdání… V hlohoví remízků kolem Poříčí vystavěli si hnízda sedmihlásci a pěnice, a když se vylíhla holátka, z lesa za cestou vystartovaly perutě ťuhýků. Těch náletů na činžovní domy pěvců! Holátka dožila mlaďounké životy napíchnuta na ostnech…

Lup! Lískovka rozřízla Ondrovi záda a nešťastná holátka zanaříkala.

„Mizero mizerná! Já ti dám Houškovnu!“

Lup!

Kolena ti poklesla a prach z omítky zaškrábal v očích a dusil. Dvůr je plný dělňasů.

„Mrkejte na něj! Hoblík mu nestačil! Chtěl výš! U katru ho bolí hřbet!“

Lup! Z holátek kanou kapičky krve a tátové a mámy zanaříkají bolestným mlčením. –

… Na zápraží jako by se rvali koně. Kopance prší do dveří a ozvěna komentující šílenství, jež lomcuje klikou, rozechvěla Ondřejovy ruce. Ondřej se přitiskl k almaře, lepidlo potu rozlité po zádech. Takhle mu bylo i tenkrát, když ťuhýci zabrali Houškovnu: vedrali se do dvora, prosmýčili kdejaký kout, spakovali Houšku i Terezu a – pomoz jim Bůh! – lidské oko více nespatřilo ty dva! Díra po nich zeje v Malém Poříčí dodnes – každého měl někdo rád.

Než přišli tyčkovití chlapci až do údolí, znal je Ondřej jenom ze žurnálu. Když je potkal v úvozu před Houškovnou, podobali se šedavým opeřeným otrlcům plenícím ptačí byty v korunách hlohů. Všudybýlkové se měli k dílu a Houškovna dostala novou fazónu: u vrat strážní budka, za vraty dřevěné nocležny pro vězně, a dílna, dílna…? Kde ty doby jsou, kdy podél zdí stávaly ve vyrovnaných řadách psací stoly dubové, psací stoly z třešňového dřeva a naproti řady stolků konferenčních! Kde ty doby jsou!… Dělňasové z lesa plaví po Snivé jen smrky a pruhovaní v Houškovně stloukají jen rakve.

Lup! Lup! do dubových dveří staveníčka.

Hrom do ťuhýků! Tři roky máš zubatou za sousedku, dvacet minut pěšmo to k tobě má, a přece je líná udělat těch pár kroků! Co tě ztloukl Houška prutem a dal ti vyhazov, smíš jenom ke vratům. Košťata prodat…, nůše…, násady. Tak se protloukáš časem a údolím. Mléko ti dá koza. V kotcích každého roku na tři tucty strakáčů, v kurníku kropenky, do kůzlečího a králičího masa přidáš vyhandlované vepřové – a uzené klobásy v jeskynní štěrbině vystačí ti do podzimu. Když koryto řeky odvede vodu po sněhu, v loužích při březích nachytáš skokanů, co hrdlo ráčí! Stehna povaříš dvakrát třikrát v osolené vodě, maso nasekáš nadrobno a vmícháš do vajíček. Žabí mozeček jde k duhu, když pečeného krocana znáš jen ze žurnálu!

Lup, lup!

Po Malopoříčských přibývá děr, jako jsou ty po Terce. Čekáš, kdy dojde i na tebe, a nebojíš se – i zubatá totiž zevšední, když usínáš s jejími každodenními vzkazy pod jednou střechou. Ovšem teď, teď už mohla jít po svých, potvora! Týdny nasloucháš větru, zda v něm zazní Terčina přísaha. Dnes odpoledne praskaly v Poříčíně dělové granáty a hloubkaři pročísli oblaka nad Malým Poříčím. Ťuhýci upalují, odkud přišli! Ráno bude po válce. Když neotevřu, oni vyrazí dveře, vytlučou okenice… Jako králíka z kotce mě vytáhnou, stavení zapálí… Už vícekrát to udělali! Viděl jsem to v noci ze stráně za chalupou. Plameny skáčí z místa na místo, kilometry a kilometry svítí takové lidské hnízdo, a ty jako bys byl přímo u toho! Daleko, předaleko napichují na ostny osudy, jimž panuje krutost, tobě na stráni se nemůže nic stát…, a přece… a přece jako by tvé vlastní hnízdo podpálili!… Hloupá náturo! Hloupý člověče! Ne nadarmo ti felčaři podstrčili dobrozdání, že od těch dob, kdy tě Houška tak krutě ztýral, nemůže tvé srdce do války…

Jedno zda otevřít, či ne, úplně jedno… Vzkaz je k neodbytí. Tvoje chyba, žes do sebe vpustil víru – nebyl bys teď tolik vyděšený!

Ondřejovy čapí kroky vedou po hluku. Masivní dveře se chvějí, rezonují hysterčením. Škvírou u veřejí je vidět k neuvěření světlé nebe a nebýt hřmotu na silnici, ani bys nevěřil, že je dosud válka. Zvedl jsi petlici, otočil jsi klíčem. –

„Zavři! Rychle zavři!“

Vetřelec vpadl dovnitř jako velká voda. Jak drcl ramenem do dveří, Ondřej dostal dubový pohlavek a svalil se na zem jako žok.

„Do řiti! Zavři, slyšíš?! Somáre!“

Slyšíš, ale úzkostí topornému tělu se nechce na nohy. Dořiti to nevydrží, práskne dveřmi a opře se o veřeje, pod řasami horečnaté světlo. „Je jich jako much!“

Panenko skákavá, nezdá se mi to?! Čonka! Kde se tu bere? Ondřej jen pomalu, neochotně vstane z podlahy ošoupané do hladka. Úleva se nechce přátelit se vztekem: Pro Cikána mám vstrčit hlavu na špalek?!

„Kdo tě sem prsk?“

„Vzal jsem roha!“

„Vystřel odtud! Nechci tě tady!“ Ondřej je už na nohou; přihrbený, přetížený Čonkovou neústupností. Co to mele vzácný host? Ať vypadne! Zítra bude po válce, a on si sem vleze jako domů! Ťuhýci po něm jistě slídí, a když ho tu načapají… A zítra bude po válce!… „Tady nemůžeš zůstat! Najdou tě tu a co bude se mnou? Podpálí mi chalupu! Rozstřílí mě na řešeto! Mazej odtud! Jdi po svých!“

„Když rozstřílí, tak rozstřílí!“ Čonka hrkne jenom šeptem; ovšem hlas patří člověku vždycky dostávajícímu, co si umane. „Zatím tu počkám.“

„Na koho?“

„Na tebe.“

„– – – ?“

„Počkám, až se vrátíš!“

„Já?! Jáá? Vždyť nikam nejdu!“

„Půjdeš k Houškovně! Nevím, co je s Cínou!“

„Túúdle! Velký kulový! Co je mi do Cíny?“

„Měli jsme se u tebe sejít! Doteďka nepřišel! Přitom zdrh přede mnou!“

Čonka není člověk. Měli jsme se u tebe sejít! Tam a tam půjdeš! To a to uděláš! Přitom ani neprosí, ani nevyhrožuje!

„Možná je Cína za chalupou! Možná se bojí vystrčit kebuli!“

„Do řiti! Není za chalupou!“

„Tak je jinde! Trhane! Co mi sem lezeš! Jak se opovažuješ! Vy cigoši jste všude doma!“

„Do řiti! Není jinde! Leda v Houškovně, jestli ho čapli!“

„Mně je to šumafuk! Hledej si ho sám!“

„Ty půjdeš! Znáš to kolem…“

„– – – ?“

„Měli jsme s Cínou společnou babu…“

„Drž hubu, nebo budu zvracet!“

„– – – ?“

„Co je mi do vaší baby? Co je mi do Cíny? Kdyby nebyla válka, poflakovali byste se po vsi a vykradli mi stavení i s kurníkem! Když to do mě v Houškovně našijou, budeš první, kdo mi vybílí chalupu… Když Cína nepřišel, nejspíš je kožený! Je to jen a jen jeho věc! Nehnu se odtud!“

Z kalných tůní Čonkových očí vystříkl smutek. Ani prosba, ani hrozba, jenom smutek – a Ondra se pořád bál. Do rána bude po válce, ale já možná…

Čonkův čas se rozeběhl.

„Tak dělej! Na co čekáš? Když přivázali Cínu ke zdi, taky jsi ho v tom nenechal…“

„– – – ?“

„Vyrazil jsi stavidla!“

„S někým si mě pleteš,“ lžeš do kalných tůní, ale Čonku neobalamutíš. Pravdaže si na všechno pamatuješ, jako by to bylo včera, a ne… ne loňského října. Jo. Jo, října: zpití pod obraz, šlapou si ťuhýci na jazyk. „Za-za-zastřílíme si. Při-přiveďte černý!“ Černí mají široká záda a vápnem vyznačený kruh na nich. Nalepili se na zeď. První salva – schválně vedle a na zem se sesype omítka a kulkami vyhryznuté úlomky cihel. I tenkrát se čumčumilové tlemili jako tihle ožralové, i tenkrát, když se tvé a Terčiny sny proměnily v kal.

Ťuhýci vypálili druhý zásobník a černá holátka zavyla. Jako by střelili do tebe! Jako by tvá záda byla znovu rozšlehána na kaši a vnitřnostmi se plazil drát. Co ti síly stačí, meteš si to ke stavidlům… Jestli vyteče voda z rybníka, přelije se i z nádrže pod ním. Až do dvora! Jako krysy je vytopíš. Už si nevystřelí!…

„Tak běž!“ Čonka znovu. „Pakujou se. Běž!“

Ondřej přimhouřil oči. Poradí si! K Houškovně nepůjde za živého boha a z chalupy musí, jinak mu Čonka nedá pokoje. Poradí si! Třeba se Cína na kamaráda vyprd, třeba upaluje lesem ostošest. Třeba ho tamti čapli a je s ním amen. Buď jak buď, Cínovi nepomůže a strčit hlavu katovi na špalek, to ho ani nenapadne! Jedno auto za druhým frčí za kopečky. Ondřej si protáhne ráno záda a vypleská přelud zubaté ze zatuchlé peřiny. A pozítří zamžourá k poříčínské kapli a spatří Terku, jak škobrtá po kamenité cestě. Její krk bude mít barvu chudobek a Terka řekne:

„Ondři! Pořád jsem se za tebe modlila!“

„Jsem živ, Terynko,“ zakucká se Ondra po polibcích.

„Přijď kvečeru, Ondři.“

„Co je s Houškou?“

„Toho si vzal pánbůh.“

… „Do řiti! Nezevluj pořád!“ zaskřípal Čonka zuby. Jeho propadlé, zarostlé tváře se protáhly a Čonka polkl, jako by mu hltanem propadla hrouda.

Ondřej si připadá zbabělý. Zdá se mu, že jeho vlastní trápení nestojí za řeč vedle trápení Čonky. Je mu to nepříjemné. Mají něco společného: Čonkovi záleží na Cínovi jako jemu na Terce!

Čonka popadl Ondřeje pod krkem:

„Jestli Cínu dostali!… Měl oteklou nohu!…“

„Podívám se po něm,“ hlesl Ondřej konejšivě. „Musíš mít hlad – na plotně stojí polívka. Hlavně nesviť…, no tak pusť… Omrknu to kolem.“

Ondřej vyšel na zápraží. Údolí propadlé pod lesnaté svahy otevřelo se před ním jako vždycky už odmala, když se po něm rozběhl a předháněl žluťásky a modrásky a bělásky. Jako vždycky, když Terka prostřela svou krásu do chudobek a vztáhla k němu nedočkavé ruce. Jako vždycky, když odháněl ťuhýky od remízů. Ondra neměl nikdy amplion, natož gramofon. Ať štípal dříví, ať snášel nůše borovicových šišek, ať žal trávu, muziku mu obstaral orchestr z remízů. Jen na pohřbech a na bálech slýchával jinou. A když se probral z lítosti či z kocoviny, zdraví se k němu vrátilo po ptačích notách.

„Jestli se nevrátíš, nejsi chlap!“ zadřel se Čonkovi hlas.

„Zamkni se, Čonko.“

(2)

Ondřej prošel dvorem. Zastavil se teprve za zteřelým plůtkem. Už. Už cvakl zámek!

Ondřej se přikrčil, oběhl chalupu a místo k Houškovně vrhl se do mladých smrčin věnčících patu kopce. Poprask v Houškovně do něho napumpoval vytrvalost. Zbrkle, o překot drápal se výš a výš do stráně, kterou opanoval bor.

Dílny vzplály a z oken, do kterých mával Ondřej Terce, vyvalil se dým. Střílelo se tam. Hrůza! Kdyby Poříčí patřilo ťuhýkům, v údolí by nezbyla žádná krása!

Konečně se svalil do vřesu pod rozeklanými korunami sosen. Spadané šišky se mu vškrábly do zad a Ondra o překot vydechoval posedlé úzko. Ohně pod ním přibylo, povyk se doplížil do boru a pach smrti zhoustl. Škvařily se sny. Ale vzpouzely se, ještě se jim nechtělo do trnoví.

Tu Ondřej zbystřil. Jo. Jojo! Nezdá se mu to! Není tu sám s tím peklem dole pod sebou! V labyrintu větví pípl pták! Už je to zacinkání. Už je to pěnkava! Ondřeje jako by pohladil. Jeho nazření na život nedalo se ani spálit, ani vystřílet! Údolí ho nenechalo na holičkách – přispěchalo za ním a připomenulo mu nahotu jiter. Ondřej se posadil. Poupata vřesu se mu přilípla k nohavicím a ráno chudobky rozstříknou svou bílou podél remízů. Bude to k potěše. Bude to k žití!

Ondřej vstal, aby se opřel o zlatavý kmen. Aroma pryskyřice vrostlo do jeho smyslů, a když Ondřej zhluboka nasál lesem přefiltrovaný pach spouště, zaslechl v krátkém poryvu větru zřetelný vzkaz:

„Modlím se za tebe, Ondři!“

Poseroutkové v auťácích! Poseroutkové v sajdkárách! Naparovali jste se, a teď vám sklaplo! Jo. Jo – to já vyrazil stavidla! Já vás chtěl vyplavit! Nevěřím ťuhýkům odmala! Ondřej se ušklíbl a polaskal pohledem ten cíp údolí, kde nepraskal oheň. A nakonec co! Ať Houškovna shoří, ať shoří! Jen když ubude ťuhýků! –

Ondřej zadrhl pohled o své stavení, na kterém odřel tmu svit ohně. Vykulil oči na otrhance, vyběhnuvšího z chalupy: holomek obeplazil stavení a protáhl se do kurníku… Mezi slepicemi se strhl poprask; jedna vedle druhé vyskákaly do noci a vyděšeně se rozutíkaly. Jedna chybí! Jedna chybí – a tu si nese Čonka! Slepici bez života. Šup s ní pod klest u plotu a hajdy zpátky do stavení!

Ondřej se nerozčertil; pokýval hlavou a kámen mu spadl ze srdce. Holoto všech holot! Cínu jsem ti měl přivést? Pro takového jako jsi ty, měl jsem si nadrobit? Já dobře věděl že ne! Nestojíš za to! Čekej si na Cínu, čekej! Já taky počkám, až odtáhneš jako ti ťuhýci!…

S podivem. Přestože válka dobíjí poslední životy, přestože nenasytně plení poslední hnízda, Ondřeje si podmanila nasládlá úleva: je to svědomí, které pookřálo. Pryskyřice zavoněla víc a vřes u nohou rozvil svá poupata. Ještě Terka aby přišla! Jistě už ví, že nemůže donekonečna patřit dvěma najednou a zalíbí se jí ve stavení, které on posadil sem pod les. Houškovna byla jenom pro zlost! Osud chtěl, aby lehla popelem a oni dva nečekali víc, až si pánbůh vezme starého. Osud je moudrý.

S poslední myšlenkou upřel Ondřej zrak do plamenů vstřebávajících nové a nové žvýkance. Od torza vrat se rozeběhla šňůra světel – auta se kodrcala kamenitým úvozem k silnici. Ondřejova radost rázem poporostla a zaťala pěsti…

Tu se však první auto odlíplo od konvoje a – odbočilo doleva, k místu, kde Ondřej vystavěl své hnízdo. Pryskyřice přestala vonět a vřes naráz odkvetl. Přibude ohně! zatuší Ondřej. Uklízejí! Anebo… je to pomsta za stavidla? Cína přece poznal moje stopy… Vybreptal ťuhýkům, co neměl, když mu vpíchli osten do těla?

Auto se šourá luhem. Už je v půli cesty. Už jenom na tři remízy vzdáleno, už jenom na dva. Probůh, co to Čonka provádí?! Proč nevezme roha? Na co ještě čeká? Ondřej neví a nevědění ho popostrčí na samý okraj stráně. Poslední remíz odpočítal ťuhýkům vzdálenost na co by kamenem dohodil a Čonka je pořád uvnitř. Moula! Blázen! Vždyť ho spálí i s chalupou! Upečou ho zaživa, to zlodějské holátko! Hrůza vystrčila Ondřeje ze stráně a Ondřej letí smrčinou, která ho zrazuje, šlehajíc ho přes tváře a přes oči.

Do řiti! Ty se jim dáš? Holomku!

Ačkoliv pádil ze všech sil, připadalo mu věčností, než doběhl ke dveřím a lehl do nich vahou schváceného těla. Ten neřád je zamčený!

„Otevři! Do řiti!“

Dubové dveře neposlechly.

„Čonko! To jsem já! Utíkej! Utíkéééj!“

Konečně vystrčil Čonka hlavu. „Jak je Cínovi? Kde ho máš? Mluv! Tak kde je?“

„Nevím! Vystřel odtud!“

„Bez Cíny nepůjdu!“

„Uškvaří tě! Zhebneš!“

„Dilinu zplynovali! Cína ví, kde to bylo!…“

Ondřej vyškubl Čonku ze světnice. Dveře se zhouply v pantech, vrzly – a vtom jako by sem doskočil z Houškovny vzkaz. Stavení vzplálo a hned nato vyschly kalné tůně.

Sotva si to stačil Ondřej uvědomit, rozednilo se a z chudobek k němu vztáhla ruce Tereza.

„Ondři! Ondři! Celou dobu jsem se za tebe modlila!“ řekla konečně a stáhla ho k sobě.