Prácheňské rezonance 2004

Čtyři na úsvitu

Vejlupek, Miroslav: Nemocný život, PP, nakladatelství Solus, Písek, 1999
Subjektivník, www.subjektivnik.blogspot.com, 16. srpna 2006 * 23. srpna 2006 * 30. srpna 2006 * 6. září 2006 * 13. září 2006

(1)

Tma vstala brzo po čtvrté a lenošivě přešlapovala mezi stromy. Nechtělo se jí z poříčínských roklí a úžlabin, ale když se od břehů Snivé zvedla i mlha, nebylo tu pro obě místa. Jenže ani to bílé snění nemělo dlouhého trvání: větve douglasek rozčesaly mléčnou přízi a co zbylo, posbíraly bučiny. Nato kopinatý svit slunce rozpůlil mrak nad Poříčínem na dvě kry a ta větší sklouzla nad modrozelené hobliny hor. Jen zastínila hraniční kameny pod sebou, skropila je a nejposlednější stíny noci pak odnesla voda v rýnách u cest. Poříčín přikývl novému dni a ani den v ústavu nedal se pobízet a ti čtyři, o nichž si budeme vyprávět, ti už teprve ne.

„Čágo bágo, deviantky!“ řekla Konečná, jen vešla do přípravny. Sklenice elánu a jízlivosti! Dávno po čtyřicítce, ale štíhlá jako koktejlová flétna, masité nohy viskovky on the rock a na nich naležato dvě pěkně tvarované napoleonky.

Činčilka ovšem neodpověděla a Žery si neodpustila stejnou ironii:

„Dobrý, paní Konečníková.“

Polichocena otevřela Konečná lednici. „Spolehlivě vyklizeno,“ konstatovala. Nato odhrnula závěs vedle lednice, a když za ním objevila prázdné tašky, spokojeně přidala:

„Připraveno k novému úklidu. Taky spolehlivě.“

Činčilka a Žery vykládají z výtahu jogurty a housky a ovoce. Přežvykují vztek. Svorně jako babička a její dospívající vnučka pracují trhavými pohyby rukou a nejde jim to, protože kopinatý svit slunce nerozpůlil mrak v nich. Ty dvě jsou i den i noc, a zároveň.

„Rejpáte jako strejda Josef. Kdybyste nám raději pomohla, paní Konečníková,“ řekla Činčilka.

„Do naha?“ Konečná pohotově a nedočkajíc se odpovědi, odešla do velké jídelny plavným krokem ženy, kterou není možno neobdivovat. „Pac a pusu, bohatýre,“ pohladila posledního, nejmladšího z přítomných.

„Dneska jste v bojové náladě už od rána?“

„A není snad život nepřetržitý boj? Nepřetržitá válka lží?“ Pokus o deklamaci zakončila Konečná vzletným posunkem ruky. „Máš pravdu. Co taky čekat od báby v přechodu, že?“

Blonďatý švihák s vlasy sčesanými nazad a s kroužkem náušnice v levém boltci přelétl laskavým pohledem postavu temperamentní kolegyně. „Vy, a bába?! Co vás nemá! Takových by mělo být na světě víc.“

„Ale jdi. Ty lichotníku!“ znovu ho pohladila. „Co tady vlastně děláš? Šestnáct, šmrnc za dva, a obskakuje v ústavu vozíčkáře! Ani prázdniny si nedopřeje. To nepochopím. Já být znovu mladá!…“

„Vždyť jste mladá, paní Konečná…“

„Díky, bohatýre,“ pohladila ho. Její dlaň je teplá a teplo je zašifrovanou řečí nitra. Dětství chlapců trvá ovšem i před milníkem plnoletosti, zvláště když dorazilo do těch míst pěšky a naboso. Dítě jinoch podrbalo se tudíž na levé paži a mlčelo.

Začali prostírat. Rozlehlá jídelna se stoly skrčenými hluboko pod gotickou klenbou sytí se ranním světlem a staletý krb s rozzívnutým, očazeným ohništěm jako by se vysmíval umělohmotným květinám v laciných skleněných vázičkách i křiklavě červeným košíčkům na pečivo. Ty však dokonale ladí s narudlým kovralem tlumícím steny dosloužilých parket.

Středověké muzeum novodobého nevkusu, posazeno do zeleně rozlehlých lesů, nedbá všudybylky zvědavosti. Činčilka se nedozví, jak sestry řádu přemohly půst rozkoše. Žery marně a donekonečna volá po zázraku, jakých se tu stalo kdysi bezpočet, a ona by pookřála, kdyby se pánubohu podařil ještě jediný: Konečníkové shnije jazyk, odpadnou jí prsa a celý zbytek života dennodenně bude mít menstruaci. Sama Konečná nevěří na zázraky, a kdykoliv se zahledí do očí obtloustlé šedesátnice Žery, omezí se jen na zbožné přání: Umři už, hnído nepostradatelná! Umři.

V klášteře nezabydlila se křesťanská láska. Zchromlé obsluhují tu atheisté. –

Klášter přivázal k Poříčínu huňatý zvlněný šál cesty. Bylo to tak odjakživa a staří usedlíci, pátí…, osmí…, desátí v řadě potomstva strážců obchodních stezek, vypravují vnukům o jilmech chránících cestu před nečasem. Jilmy však nechtějí víc žít – deset dvacet let proměňuje se jarní rašení ve smrtelnou křeč. Už jen torza vznosného sebevědomí trčí tu k nebi a vítr utrhuje z korun pláty hnízd, jež osiřela. Hnízda bývala domovem strak, ale jaký to domov, když není v něm soukromí? Větve už nezdobí zelené šupiny listů a vítr i déšť spřáhly se do šiku a pustoší…

S půlosmou ranní otevřela Činčilka dveře jídelny a klienti jdoucí i jedoucí obsadili místa u stolu.

… Miloš Zahrádka nastoupil na brigádu před dvěma týdny a zkoprněle tenkrát pozoroval Činčilku a Žery. Jakmile totiž otevřely jídelnu, vždycky odkvačily do přípravny, škubly závěsem a udělaly si pohodlí u personálního stolku.

„Pojď k nám. Pokecáme,“ lákala bohatýra pihovatá Činčilka s obličejíčkem uštvané veverky. Nikdy o sobě neřekne slova. V jejích očích sedí vyjukané čekání, tu a tam vystřídané lítostivostí. Činčilka si cudně stahuje sukni, a mohou za to špičatá kolena stále plná modřin. „Když zůstaneš v jídelně, pacoši tě budou otravovat. Uběháš se.“

„Na tamtu nedej,“ přidala Žery, myslíc Konečnou. „Sama ti řeknu, jak se co dělá. Jsem tady čtyřicet let. Ona je jejich konkubína. Vůbec ji neposlouchej! Na mě je spoleh. Když si nebudeš vědět rady, všechno ti vysvětlím. Jsem tady čtyřicet let.“

„Proč nám o sobě něco neřekneš? Mlčíš jako strejda Toník. Čím je tvůj tatík?“

„Podnikatelem.“

„Co dělá mamča?“

„Nevím. Od jara u ní nebydlím.“

„Žádný problém!“ rozhodila Žery ruce, jako by se chystala Miloše obejmout nebo uhodit. „Můj kriplouš je třicet let v invaliďáku, ale pořád ví o každém všechno. Nediv se, je mu dlouhá chvíle. Vojenský policajt je holt vojenský policajt, to je marný. Zjistí ti, co máma dělá.“

„Ne. Né. To nemusí. Tak já běžím, v jídelně je nášleh.“

… I dnes je v jídelně plno a Konečná navykle obchází stoly nemocných klientů. Plavkyně mířící pravidelnými tempy od bóje k bóji. Ať sklidí prázdný talířek, ať přisune konvici s čajem, její prosluněná tvář korunuje dbanou postavu. Ta chuť žít, ta chuť rozdat se! Obojí se přelévá do niter stolovníků jako mořský příliv přes pláž na břehu šelfu… Zato u posledních dvou řad vysoko, převysoko ční masivní molo, o něž se tříští vlna po vlně a hromadí pěnu v rozsedlinách času. Nespokojení klienti vyhlížejí servírky, a když jim naděje utone, pokřikují na Zahrádku:

„Mladý muži! Přineste nám víc čaje!“

„Plátek chleba by nebyl?“

„Mně chybí jogurt!“

Když vplul Miloš do přípravny, kolena nekolena, sukně nesukně, Činčilka se rozzlobila. „Říkaly jsme ti, že budou otravovat! Proč tam lezeš? Opičíš se po Konečníkové?“

„To né.“

„Snad tě sem neposlala? Ta konkubína!“

„Nené. Chybí chleba. Jogurt.“

„Nic! Necháš to ležet! Mají nárok na dva plátky.“

„Patky zbyly. Co vám to udělá?“

„Ani patky,“ odstrčila Činčilka Miloše. „Hned je vrať! Jsou moje! Platím každý měsíc stovku za zbytky! Vrať mi to! Nekraď!“ zařičí za Milošem vycouvajícím s plným košíkem a skáče po místnosti s prudkostí veveřice.

Ani potom se přípravna neztiší.

„U předposledního stolu chybí jogurt. Zbyl vám?“ Miloš k Žery, protože po Činčilce se slehla zem.

„Velké kulové! Je to odpočítáno podle kartiček! Jestli nemá někdo jogurt, přišel pozdě a jiný mu ho slupnul. Otevři kukuč, mládenče! Naši pacoši jsou pěkní mizerové! Poloviční blázni! Podfukáři! Jsem tady čtyřicet let, holenku! Místo abys poslechl zkušenou, děláš jenom rozbroje!“

„Jsem pingl… Ti lidé zákazníci! Nemocní k tomu! Jestli tady nejste proto, abyste je obsloužily, tak proč?“

Žery ohrnula spodní ret a s pohrdavým úsměškem založila ruce v bok. „Tys tady dva týdny a už bys poučoval?!… Heleď se. Dva týdny a čtyřicet let! Neslyšíš ten rozdíl? Tobě se nezdá, že bys mohl mít víc úcty ke stáří? Čtyřicet let, považ!“ Řekla čtyřicet a myslila sedmdesát. Protože jenom ona a pánbůh ví, co to je sloužit ve dvou ústavech.

A tu jako by sem vkročil ještě jiný člověk. Nebylo ho vidět, ale tušili ho mezi sebou, a Miloš obzvláště. „Chtěl bych ji mít,“ vzdychl, „tu úctu,“ a náhle pobledlý nechal své myšlenky seběhnout zvlněnou cestou k Poříčínu. (Vypni už ty mašinky, zaškaredí se Dalibor. Kdo má ten rámus pořád poslouchat?… Dali? Co myslíš? Zůstane máma u táty? Mě to takhle neba… Ještě z toho nemáš rozum. Mamka říkala, že táta vyžahne půl bedny za šichtu, řekne Dali s převahou osmáka, s převahou čtyř let. Když je v pekárně takový hic, Dali… Mamce je taky hic, a pije minerálku… Ale mašinky mi koupil táta… Táta zase spálil chleba. A před nedělí neosolil rohlíkové těsto. Nevykynulo jim… Já bych mu šel pomoct… Blázínku! Nemáš na to rozum. Táta vysolí pěkný peníz, abys věděl. Dali mu to k náhradě. Co mu zbude z výplaty, prozunká ve výčepu. Víckrát ti mašinky nekoupí… Jak to všechno víš, Dali? Mamka mi to řekla – nemůže zůstat sama na tolik starostí.)

Žery vytřeštila oči:

„Ty máš ale vyřídilku!!“ a její ruce ochable splynuly s bachratým tělem. Nejhorší je, když ti život utíká mezi prsty a ty jsi pro svět míň než málo. Tedy nic. Ani sílu pohádat se už nemáš. Žery se opřela do servírovacího vozíku, vjela do jídelny a sklízela se stolů. „Jsem zvědavá, jestli budeš makat i za Činči. Já ne! Já jsem to nespískala!“

Nádobí v jejích rukách skřípe jako brzdy vlaku a příbory zvoní jako zvonek na konci vyučování. I Miloš debarasuje. Svižně, takřka hravě, velké dítě, a svěžest pohybů nemůže neupoutat.

„Sie haben gute Konkurrenz, Frau Konečná,“ řekl nadulý muž na vozíčku.

„Ich weiss, mein Held.“

„Aber anatomisch bleiben Sie immer die beste, Frau Konečná.“

„Danke sehr. Danke, Herr Liebknecht!“ řekla Konečná do rozvleklého, neutuchajícího smíchu. „Sie sind lieb, mein Held,“ a pohladila muže po tučné, vyholené líci.

Liebknecht políbil milosrdnou, přející ruku a rozloučiv se vděčným pousmáním, odjel z jídelny…

Personál poklidil mlčky. Žery úkosem, nasupeně blýskla očima k chlapci sbírajícímu drobty z čalouněných sedadel. Kašpar nějaký!… Móresy, pubertální móresy! Hotova s úklidem, telefonuje Žery z přípravny:

„To jsem já. Dobrý den. Vyšetřila jsem vám jogurt. Taky pár houstiček. Můžu přiběhnout?“

„Můžete,“ řekl mužský hlas.

„Vezmu vám i čaj.“

„Pořád říkám, že jste pro firmu nepostradatelná,“ řekl mužský hlas.

„Tak já běžím!… Tak to nesu!…“

Nese sice, ale neběží. Svůj závod si Žery odbyla v šedesátém šestém. Její vojenský policajt Lojza se zrovna navlékal do uniformy, když tu drc!, a chyběl kousíček a svalil by se na zem jako ten špalek. Jenže ona rozpřáhla náruč, ubrzdila Lojzův pád a skončili na otomanu, div se pod Lojzou nezadusila.

(Ježíši, Manko, mně praskne hlava. Mně je zle…, a nevěděl o sobě. – Letí. Manka letí. Z hnízd vyskáčou ptáci a letí s ní. Z náručí korun odtrhnou se větve a běží s ní. Jilmy rozhýbají kořeny a dupou s ní. Honem! Manko, honem! Stín zhoustl do samé tmy… Nebo zatáhlo slunce oponu? Neví, Manka neví. – Ježíšikriste, pane doktore! Pojďte k nám. Pojďte rychle! Lojzu ranila mrtvice!)

Zahrádka s Konečnou prostírají k obědu.

„Asi udělám nejlíp, když prostřu i Činčilčinu řadu.“

„Uděláš. Píchnu ti s tím, až připravím svůj rajon!“

„To nepřijde ani roznést obědy?“

„Roznést ano. Ale dřív se tu neukáže. To abys věděl, zač je toho loket. Mně to prováděla taky, než jsem se naučila mlčet. Chápeš?“

„Kde vlastně je? Kam se zašila?“

„Nezašila se. Trpí. Brečí v šatně. Ještě tak čtvrt hodiny bude ronit slzy a doufat, že ji přijde někdo uchlácholit. Pofoukat bebíčko a tak. Jenže nikdo nepřijde, takže se zvýší její utrpení, a ona se odšourá napůl v mrákotách k ordinacím doktorů. Tam se elegantně složí. Zanaříká, že ji bolí na spáncích, píchá ji na srdci, dělá se jí tma před očima, a já nevím co ještě. Doktor ji polaská medovým porozuměním a ono se to začne zlepšovat. Nakonec dostane pilulku. Doktor řekne, že je to zahraniční pilulka, i když půjde o obyčejný paralen, a Činči obživne. Do oběda ji tu máme zpátky.“

„Činčilka má problémy?“

„Jasně. Je nemocná svou mámou.“

„Co to je?… Vy jste ale moudrá,“ řekl Miloš a Konečná se přihrnula blíž, aby ho pohladila:

„Díky za poklonu, bohatýre! Jenže já nejsem žádný mudrc. Nemám na to školy.“

Miloš se zálibně zadíval do ženiných očí. Modř je barvou upřímnosti! Od prvního dne to ví! „Znáte lidi. Znáte život, paní Konečná. Nikdo na vás nemá.“

Do holých korun jilmů nakukujících do oken se slétly straky. Jak poskakují po větvích, jejichž odlomené konečky tu a tam zabubnují do udusané země a trolí se na dřevitou vatu, pátrají dychtivě v zeleni kolem kláštera. Je bezpečno?

Je! Jaksepatří je! Konečná pohladila Miloše po zátylku, kde svou ruku zapomněla. Dotek vstoupil do Miloše a rozpálil mu líce. „Já… Chtěl bych vám něco říct, paní Konečná. Co tady nikdo neví…,“ sklopil oči, protože ty její modré byly silnější. Teprve v ještě zarudlejší podlahové krytině posbíral odvahu a znovu se opřel do skulin nebe pod moudrým čelem. „Naši spolu nežijou. Utekl jsem od mámy, protože podala žalobu na tátu. Táta jí dluží alimenty. Proto jsem tady. Nemůžu mít prázdniny. Chci vydělat ty peníze, aby tátu nezabásli.“

Nato se nebe zatáhlo. Konečná zvážněla, pobledla poněkud, povadla. Kterási myšlenka jako by byla hmotnější než žena sama, Konečná ne a ne ji zmoci. „Jsi lepší než já,“ špitla nakonec, a teprv potom odtrhla ruku od Milošovy šíje.

„Co se stalo, paní Konečná? Táta je správný chlap! Přesvědčíte se, až ho poznáte. Moc věřil zaměstnancům – rozkradli mu hospodu pod rukama! Nemůže za to, že zkrachoval. Nápad měl dobrý!“

(2)

Odbila jedenáctá a přípravna ožila kuchaři, jejichž bílé postavy komíhaly v přibývající páře jako snové přeludy. Všechno jako by tu bylo jenom jako, a ne doopravdy. A vrátila se Činčilka!

„Už je mi o něco líp. Pan doktor pro mě sehnal zahraniční lék. Tys mi dal, ty nekňubo! Jsi paličák jako strejda Venca!“ přisedla ke stolku, kde obědvali zbylí tři a chvatně, hltavě polykali horká sousta. Žery dojedla nejdřív:

„Jdu na persošku. Stejně mě mají nejradši!“ Chvíli od chvíle vyloupla se z malé personální jídelny a zvolala ostré:

„Oběd pro pana medika!“

Nebo:

„Jeden pořádný talíř! Pan doktor Čáp přišel!“ (Ne. Bane, paní Manko. To není mrtvice. To je z klíštěte. Voják dosloužil… Ježíšikriste! Pane Čáp, co s náma teď bude?) Přispěchavši pošesté posedmé, Žery jenom houkla:

„Dva obědy.“

„Pro koho?“ zeptal se zmatený kuchař, který tu byl nový.

„Pro údržbu.“

„– – – ?“

„Ale naberte jim taky hluboko. My tady myslíme všichni na všechny.“

„Pardon. Nechtěl jsem si to hned první den rozházet. Co když nevyjdou porce pro pacoše?“

„Áleále, to víte, že vám vyjdou! Musíte s tím šetřit! Když nebudete vědět jak, poradím vám. Na mě je vždycky spoleh. Jsem tady čtyřicet let!“ Ví však, že by tu už dávno nebyla, kdyby… (Paní Manko, pojďte ke mně do kanceláře. Proboha, co se stalo?! Nic, jen klid, nicnic. Víte – váš muž… Proboha, přihodilo se mu něco? Neudělal si nic? Pořád si nemůže na ten vozík zvyknout!… O vozík nejde, paní Manko. Já vím, měla bych s ním zůstat doma. Ale vždyť bych přišla o rozum! A kdo by nás živil?… Tumáte, paní Manko, přečtěte si to. Tohle napsal výboru káesčé.)

Miloš Zahrádka upustil vidličku.

„Co je, bohatýre?“

„Zvedá se mi žaludek.“ Táta má příští týden soud. Na podzim, nejdéle do zimy nastoupí do výkonu trestu. Kdybych tenkrát…

„Je tady vydýcháno. Pojď do šatny.“ Konečná viděla, že chlapec váhá, a pobídla ho proto. „Máme ještě deset minut. Otevřeme si okno… Vzduch ti udělá dobře.“

V neútulné šatně nebylo Milošovi o mnoho líp. Na nedovřených skříních špinavé sklenice, mastné útržky papíru, pomačkané krabice. Po zemi zpřeházené boty a na židlích neurovnané halenky, sukně a ponožky.

Konečná si stoupla na špičky nohou, aby dosáhla až k oknu. Otevřela ho. „Nono. Na co to koukáš, bohatýre?“

„Taťkovi byste se líbila.“

„Nono. Myslila jsem, že je ti špatně.“ Konečná zamrkala očima, jako by ji chlapcova slova vystrašila. A opět zvedla ruce k oknu; už laškovně, s rozvleklým smíchem. Sukně vyšplhající od kolen do půli stehen znovu zvedla Milošův slídivý pohled.

„Nono. Můj bohatýrek si prohlíží ženskou, a ani se nezačervená! Ty jsi mi nějak zkušený!“ Konečná usedla, popadla Miloše za ruku a stáhla ho k sobě. „Tak pověz. Mně nemusíš lhát. Z čeho je ti špatně?“

„Ze všeho. Ze Žery. Z Činčilky. Ze všeho, paní Konečná. Všimla jste si, kolik je toho v lednici? Másla! Džemů! Jogurtů! Ti lidé na pokojích jsou chudáci! Když je někdo na proceduře nebo dostane propustku, měli bychom vrátit jídlo do skladu. Pacient by měl zaplatit o to míň…“

Konečná přiložila mladíkovu dlaň ke své líci. „Ty můj bohatýre! Když jsem se tu ucházela o místo, čtyři roky to jsou, provozáře ze všeho nejvíc zajímalo, jestli jsem věřící. Špatně jsem ho pochopila – myslila jsem, že věřící mají přednost. Bylo mi, jako bych provedla něco špatného – přiznala jsem mu totiž pravdu. Nejsem věřící… Já pitomá! Styděla jsem se za to!“ políbila palec Milošovy ruky a pohled zvedla tak daleko před sebe, kam to horizont dovolil. „Teprve po dvou, po třech dnech mi došlo, že právě pro věřící tu není místo. Věřící by tu vydržel sotva půlden. Vzal by nohy na ramena!… Tak vidíš! Byla jsem tenkrát v šoku jako dneska ty. Tak obrovský nepořádek mi naháněl hrůzu. Kdo z pacientů nepřišel na snídani, stejně ji zaplatil. Oběd a večeři zrovna tak. Neexistují zpětné dodací listy! Co zbude na stolech, večer si rozdělí servírky. Co zbude v kastrolech, patří kuchařům. Vidíš myčku nádobí, kolik si odnese z výčepu piv? Myslíš, že si zaplatí aspoň jedno? Kdepak, bohatýre! Výčepní připíše piva ke stravování zahraničních pacientů a dostane za to zbytky pro prase. Klidně si vezmi taky. To pivo, myslím.

Musíš si vzít taky, abys věděl! Dokud to neuděláš, zůstaneš podezřelý. Nebudou ti věřit! Ale s prvním pivem na účet cizinců budeš v houfu. Ledy roztají. Měl by ses hlásit o svůj díl z lednice. Másla, medy, paštiky, jogurty, sýry a ovoce – všechno stejným dílem! Děláš chybu, když se nechceš namočit jako ostatní… Musíš se podobat. Jinak tu nepřežiješ.“

„Ale oni jsou invalidní, paní Konečná!“

Podívala se na něho netečně, s odstupem.

„Nebo jsem bloud?“

„– – – !“

„Je snad normální okrádat ty chudáky? Jsou jako děti… Nemůžou za to, co se jim stalo…“

„Ne, bohatýre. Nejsi bloud. Ještě ne.“

Myslil, že ho uráží. Myslil, že se mu vysmívá, a zatvářil se dotčeně.

„Špatně mi rozumíš,“ pohladila ho po dlani, kterou ne a ne pustit. Řeč nitra se ozývá jako kaskáda v řečišti: vytrvalým bušením a bez ustání.

(Dobrý den, soudruhu vedoucí! No paní Konečná! Psst. Pssst! Kde žijete, proboha?! Vy jste ještě nepřehodila výhybky? Souzi už nejsou… Psst. Vyjelo mi to. Měla jsem takovou radost, když jsem vás tu uviděla… Víte… víte, já, já hledám práci. Všude mají plno… Všude se mě ptají, kolik mi je. – – – ? Vy mě přece znáte! Dělala jsem u vás ještě za Jednoty. No jo. To jo. Ale kolik byste chtěla? Teprve začínám – nejsem na tom nijak růžově. Normál, pane vedoucí. Průměr. Co se dává. Pět. Pět a půl… Pět a půl?! Ty dávám Heleně, a ta se mnou spí!)

„Vy si taky nic neodnášíte,“ řekl Miloš smířlivě. „Jak můžou klidně spát, když okradli mrzáky?! Firmu taky! Je to tuplovaná rozkrádačka!“

„Bohatýre, ty tady nemůžeš zůstat,“ pousmála se žena trpce. „Tady obstojí jen otrlý. Jen křivák.“

„Ale jak to, že jste tady vy? Už čtyři roky! Jak to, že jste tady vydržela? Vždyť nejste jako Činčila! Ani jako Žery!“

Konečná dlouho mlčela a její oči zvlhly. Silokruhem Milošovy dlaně jako by se do ní propalovala tesknota po dávno odeznělém. Dokud to měla, bylo to krásné, a žít byla radost! „Pověz,“ odpověděla nakonec, „jsem ještě hezká? Jsem aspoň trochu hezká?“

„Jste krásná, paní Konečná! Pojeďte se mnou k nám! Když taťka zbankrotoval, pil jako duha. Je na dně. Ale kdyby měl někoho, jako jste vy…“ Nepil by už a zbyly by mu peníze na ty alimenty. A já bych si nakoupil pro sebe. Nějaký model. Nějakou mašinku… „Pojeďte na víkend k nám, paní Konečná. Prosím vás.“

Konečná pohladila Miloše po vlasech. „Ono je vždycky všechno složitější, než se na první pohled zdá. Nejsem už krásná. Osmačtyřicet, takové se nelže… Ale já, hochu, já bývala královna! Královna barmanka! Chlapi se mi tlačili k pultu jako vosy na kostku cukru. Vedoucí by mi snesl modré z nebe, jen abych neodešla jinam!

Potom bouchly dvě revoluce. Kolem mě samet, ve mně jatka. Můj bar zavřeli, protože dům vrátili restituentům. Hotely se zprivatizovaly, a co já tam? Devatenáctiletá holčina toho oběhá na place víc, stačí jí menší plat, stahují se za ní prachatí mládenci… Čtyřicítka vedle ní, hi, plechovka od povidel! Ke všemu je zkažená socialistickým okrádáním zákazníků a vidí vedoucímu do karet při transformačním okrádání zákazníků.

Jenom v montérkových špeluňkách o mě stáli. Vystřídala jsem jich šest za dva roky. Tady ti sahají ochlastové do rozkroku, tamhle ti nevyšel účet, protože kolega je nedoučený elektrikář, co zalovil pracičkou v kasírce. Jenže je neplnoletý, a tak hmotnou odpovědnost máš pouze ty!… Bohatýre, bohatýre!… Kdybys věděl, co já…“

Miloš pozvedl pravačku, s níž se Konečná až dosud mazlila, a pohladil ženu po temeni hlavy a po šíji, kde jeho dlaň uvízla. Takhle ho pohladila maminka, když řekl, že zůstane s ní. S ní a s Dalíkem. I Konečná vděčně vzdychla a jako by se bála, že chlapcův soucit pomine, zavřela oči. Opřeli se o sebe čely a mlčeli.

Také Miloš přivřel oči. Pootočiv se ke Konečné celým tělem, dotkl se i jejích kolen a zazdálo se mu, že s dotekem těla dospělé ženy přibylo mu let. Jako by seskočil z vozíku invalidy! Zastyděl se za předešlé naříkání, a jako nikdy předtím mužství v něm zvedlo hlavu. Užuž by ženu objal, užuž by ji políbil, když tu – bác!…!…!

Dveře se hlučně rozskočily a rozkacená Činči zapištěla:

„Jenom se nesežerte! Vám nestačí markoví vozíčkáři, paní Konečníková? Hněte sebou! Pacoši chlemtají polívku.“

(3)

„Ježíšmarjá! Tenhle moloděc má jenom jednu nohu – nebudeme ho trápit velkýma porcema… A co tahle slečinka? Po bouračce má táákhle malinký žaludeček!“ Žery odebírá z režonu talíře s jídlem a skládá je na servírovací vozík. „Tenhle talíř je pro dědulu, co tak málo haminká,“ vyškubne z talíře plátek masa, aby ho vhodila do hliníkového ešusu. „Paní Ždibečková to taky nesní, to vím určitě,“ ubere z dalšího talíře. „Ten na čtyřce nechá pokaždé maso, nípal jeden! Nemá cenu, abych mu ho dávala. Frajlinka na šestce, co je jí hovno a jezdí sem za chlapama, pro tu je pět knedlíků moc. Pro tuhle taky. A tahle je nejskromnější ze všech – nejraději by nejedla vůbec.“ Žery naplnila své ešusy a odjela s vozíkem do jídelny.

Zatímco obsloužení pacienti obědvali, do místnosti se vkutálela nabobtnalá, dýchavičná koule. „Uctivost, vážení klienti! Ty, kteří jsou tu noví, srdečně vítám. Jsem váš kulturní referent a budu dbát o vaše vyžití. Dnes promítám film o bezbariérových domech. A bezbariérových vztazích. V sobotu jedeme do Velkého Poříčí na prohlídku kulturních památek. Je jich tam celá řada a bude nám na to stačit hodinka. Do večeře se vrátíme. Takže nashle v kinosále, dobrou chuť, a ať se vám líbí u nás na Šumavě!“

Jen opustili první jedlíci jídelnu, Žery popadla Miloše za obě ruce:

„Člověče nešťastná! Utíkej do přípravny pro tři obědy! Tamhle dozadu nepřišli pacoši.“

„Ti už nepřijdou.“

„Právě proto! Jsi to ale ňouma! Přece nenecháš tři porce kuchařům!“

„Prosím vás!… Paní!… Paní!… Je to odporné! Hnusné! Dejte mi konečně pokoj! Jděte do háje!…“

Servírky zcepeněly – nejblíže sedící pacienti o nic míň. Znehybnělí, s očima navrch hlavy čučí nevěřícně na chlapce, který se třese a dýchá schváceně, jako by právě doběhl dlouhý závod. „Nechte mě konečně na pokoji! Tohle není normální! To se nedá vydržet!… Hnus, hnus!“ sípá a zvrátí hlavu nazad, hledaje uklidnění snad v bílém plátně stropu. Kdyby se tenkrát přidal k tátovi, kdyby šel bydlet k němu…

Zatímco Činčilka a Žery odběhnou svorně do přípravny, kde zatepla vylíčí ohromující výjev, sošná, nedutající Konečná vzrušeně zírá na šestnáctiletého hezounka. Takhle je to tedy! Ten zajíček je panic! Z rozšířených zorniček Konečné prýští snad útrpnost, snad lítost, možná…

(Dobrý den, pane vedoucí… Vy? Pořád bez práce?… Právě. Pořád. Čtyřicítku nikde nevezmou. A kde by vzali, tam se zase nechce mně. Mám skončit ve špeluňce? Nebo v doupěti? – – – ? Stačilo by mi pět. – – – ? Stačilo by mi čtyři a půl. – – – ! Já bych s vámi taky… Můžeme si o vaší práci u mě promluvit, mám zrovna čas.)

Možná pan Liebknecht ví víc než ostatní. Jako by ani nebyl naživu. Jeho velké majetnické oči hlídače překvapeného ze zálohy jsou stejně ochrnuté jako Liebknecht sám. Muž nakonec mlčky, zadumaně přikývne a hlesne přidušené:

„Meine liebe?“

„– – – ?“

„Meine liebe! Hören Sie mich?“

„Ja,“ trhne sebou Konečná.

„Bringen Sie mir nach dem Mittagessen einen Kaffee in mein Zimmer?“

„Nein. Heute erst nach dem Abendbrot, bitte… Warten Sie, bitte.“

„Heute haben Sie nach dem Mittagessen keine zwei Stunden frei?“

„Ja. Natürlich. Ich habe etwas anderes zu tun…“

Liebknecht opět pokýval hlavou, teď už s ironickým šklebem:

„Ja. Natürlich. Ich habe genug Zeit. Ich warte also.“

Z přípravny se vytratili kuchaři a horká pára. Z bílých orosených obkládaček sešplhaly čůrky vody a schovaly se pod dřezem. Místnost opanovaly Činčilka a Žery, a starší z obou žen telefonovala:

„Máte chviličku, pánové? Mám pro vás něco mňam-mňam! Přijďte si,“ řekla teple.

„Užuž. Fakt. Užuž. Díky moc.“

„Schovala jsem vám něco do bříška. Úúhm, to to voní! Honem! Honem! Ať vám to nevystydne!…

Poraďte staré bábě. Ráno mi v kuchyni kapala voda z kohoutku. Co s tím mám dělat?… Cože?! Vy se mi na to přijdete podívat? Vy mi to i spravíte? No tak vám děkuju, to jsem opravdu nečéékala,“ vyzpívala, když vytočila druhé číslo.

Postupně se přihrnuli tři muži. První a druhý v uniformě vrátných, třetí v montérkách. Každý dostal po talíři a každý zaplatil lichotkou. „Fakt. Vy máte zlaté srdce. Fakt. Čtyřiadvacetikarátové.“

„Áleále! Neříkejte! S takovými ozdůbkami jste měl přijít před čtyřiceti lety,“ zachichotala se Žery. „Jenže to jste nebyl ještě na světě. Dneska už musíte za mladšíma. Jedna taková chodí po jídelně.“

„Konečná?“ usmál se vrátný.

„Konečníková,“ opravila ho Žery.

„Konečníková?“ podvolil se vrátný. „Musel bych být markman, a to já nejsem.“

Spokojená Žery poplácala vrátného po zádech. „Jednou jí shnije jazyk a odpadnou jí prsa. Uvidíte!“

Když vrátní odcházeli, jen taktak se nesrazili s podsaditým pořízkem, jenž budil respekt ráznou chůzí a rovným, vojenským držením těla. Vyhnuli se mu s mručením, ale pořád dobře naladěni.

„Nazdárek, děvčata!“ zahartusil muž, sotva překročil práh. „Tak jak? Zbylo něco?“ zamával velkým, už notně potrhaným jutovým pytlem.

„Jéjda! Děvenko!“ vypískla Žery. „Podívej, koho tady máš! Strejda Emil přišel.“

Jen uslyšela o Emilovi, Činčilka nadšeně zavřeštěla:

„Jééé! Emíčku! Emíčku cvalíčku!“ rozeběhla se k muži a pověsila se mu na krk vahou celého těla. Ačkoliv měla dívka dobrých šedesát pětašedesát kil, Emil stál jako přibitý. I pytel upustil, aby sevřel pružné dívčí tělo.

„Panejo!“ vyjevila se Žery. „To je mužský! Ten má šíji! Jako plemenný bejk. To se nedivím, že si troufáte na obě, Emile. Jenom aby se to nedozvěděla máma, holka nešťastná! To by strejda vyjel z baráku jako sáňky!“

„Nááhodou! Emil je s mámou jenom kvůli mně, že jo? Aby se nám po sobě nestýskalo, že jo? Abysme mohli být spolu, že jo? Starám se, aby Emílkovo králíčkové hodně rostli. Máma na králíčky kašle, že jo? Je Emílek rád, že mě má?“

„Toseví,“ roztál lamželezo, „toseví,“ poplácal děvče po hýždích. „To jsou kmínky! To je prdízna! Jestli se jí někdo jenom dotkne, zpřerážím mu pazoury!“

„Neblázni,“ zakňourala Činči, „tady ne. Jsou tady lidi. Jdu se převlíknout. Zatím si přesyp chlebíček. Podívej, no podívej, kolik jsem ti ho našetřila! To se budou králíčci mít. Co jsem? Co jsem tvoje?“

Víc Žery neslyšela, protože na stolku za rohem přípravny zadrnčel telefon:

„To jste vy?“ zeptal se příjemný mužský hlas.

„Ano, to jsem já,“ řekla Žery co možná nejuctivěji a také nejtišeji, protože Emil pořád ještě přesypával chléb z koše do pytle.

„Informoval jsem se na ředitelství školy o tom klukovi. Jak jsme se ráno domluvili… Představte si – je úplně bez škraloupu! Bezproblémový. Jen jednou se díval učitelce pod sukni, když otvírala okno. Asi se mu líbí starší ženské. Jinak je nejlepší v kroužku modelářů. Machr na mašinky.“

„To není možné!“ nevěřila Žery svým uším. „Je to půlhodina, co si na mě otevřel hubu!…“

„Na vás? Bože, bože!“

Žery si přitiskla pravačku na břicho. „Na mou duši! Poslala jsem ho pro tři obědy a myslíte, že poslechl? Ne! Ještě na mě ječel, holomek nevychovaný!“

„Bože, bože, to jsou věci!“

„Třeba ve škole nevědí o tom klukovi všechno. Teď mám odpolední volno, řeknu mému kriplouškovi, on mi ho procvakne. Mně se ten kluk nechce líbit. Nějaké kvítko z čertovy zahrádky to bude. Řekněte, proč nastoupil zrovna do ústavu, když je taková hvězda? Proč nešel do hotelu? Je jich snad málo?“

„To mě nenapadlo. Bože, bože!“

„Nevěšte hlavu. Nechám si ho procvaknout. Brnknu vám ve čtyři. Přinesu jogurt. Úúhm, to voníí!“ Žery nakoukla do jídelny, a když se přesvědčila, že Zahrádka s Konečnou dosud prostírají k večeři, poskládala do tašky oba ešusy, křikla „Nashle!“ a dlouhá chodba ji spolkla.

„Půjdeme taky?“ řekla Konečná. „Doprovodím tě na pokoj. Teď nemůžeš zůstat sám…, jsi příliš rozrušený.“

„– – – ?“

„Na kterém pokoji tě ubytovali?“

„Až nahoře. Vedle půdy. Není to pokoj vhodný pro návštěvy. Nevymalovali ho nejmíň deset let. Umývadlo je prasklé, ve zdích jsou trhliny a při dešti tam zatéká.“

„Co bys chtěl? Na člověku nesejde. Důležité jsou peníze. Pojďme, čas běží…“

(Čas běží. Za chvíli bude vidět. Musím jít… Taky pravda. Kdyby tě někdo zmerčil, byly by řeči… Kdy můžu nastoupit? Od prvního, nebo hned zítra?… Víš, mám teď plno… Ale přece…, vždyť…! Fakt mám plno. No nečerti se. Helena je jiný hříbě. Vždyť o nic nešlo…)

Vystoupali po chladných žulových schodech až k půdním dveřím. Dveře Milošova pokoje sousedily právě s nimi, ale Konečná otevřela ty půdní a odvedla Miloše k vikýři.

Nádvoří kláštera i celý Poříčín leží před nimi jako na dlani, a když vnikne dovnitř otevřeným vikýřem sluneční svit, vytrhne zpoza střechy pruh tmy. Nádvořím jde Žery s napěchovanou taškou. Postarší i docela mladé pacientky s deformovanými těly přátelsky kynou servírce, která je už roky léto co léto obsluhuje a k obědům ráda přidá tu prostořeký vtip, tu drb či zvědavý zájem: „Je to lepší než vloni? Co doma? To je k vzteku, jak se pořád zdražuje!“

Ze škatulky vrátnice ozdravovacího ústavu vyběhnou oba vrátní a rozverně jí zasalutují. Jednoho poplácá Žery po tváři jako poslušného poníka, zatímco druhému zapíchne do břicha ukazovák: vrátný se reflexivně zlomí v pase, všichni tři se zasmějí a Žery si přehodí tašku do druhé ruky a projde branou. Ulici lemují vzrostlé, ale odumírající jilmy a Žery jako by krátkými cupitavými kroky měřila vzdálenosti mezi nimi.

(Letí. Manka letí. Z hnízda vyskáčou straky a letí s ní. Z náručí korun vysypou se hnízda a kutálejí se s ní. Jilmy zahodily větve a valí se s ní. Honem! Manko, honem! Třpyt monstrance nad lojovicí oslepuje oči… Nebo je to kosa smrtky? Neví, Manka neví. – Ježíšikriste, ty Lojzo jeden! Co jim to píšeš za dopisy! Copak jsem nějaká straka? To jídlo zbylo, jednoduše zbylo!… Okrádáš nás!… Jak nás? Patříš ke mně – nebo snad k tamtěm?… K nám. Ty máš nohy… Lojzo! Přišel jsi o rozum? Vždyť z toho máš taky! Jak můžeš psát takové dopisy na vlastní ženu?… Nejsi vlastní. Máš nohy.)

„Podívejme se!“ vyjeví se Konečná, když se dá Žery do řeči s jinou chodkyní. „Činčilina máma! To bude moc zajímavé. Z toho bude mela. Činči dostane od matinky pusinku – jenže štípanou.“ Ženy na ulici hořce klevetí, žena na půdě teple dýchá do bohatýrova zátylku. Pak zalomí Činčilčina máma rukama a Žery jde svou cestou. Už se blíží k prvním domům, už ji není vidět.

„Vidíš ten dům na vršku, bohatýre? Ten je její. Doopravila ho vloni.“

„Ten s bílou omítkou? To je víkendová chalupa nějakého podnikatele, né?“

„Je to chalupa naší nepostradatelné hnídy. Její muž? Pomalu třicet let chromý na obě nohy. Živ z invalidního důchodu. Prachatí manželé by měli co dělat, aby takhle zvelebili své hnízdečko. Lázeňská služtička to dokázala sama.“

Miloš zvrátil hlavu nazad. Záchvěvy těla způsobily, že nedokázal plynule promluvit a z jeho úst vyšel přiškrcený hrkot:

„Ne-mi-lo-srdnost!“

(No vidíš, Miloši, pěkně sis vláčky načinčal. Ty můj caparte šikovný! Táta pohladil Miloše po zátylku. Tebe to baví, viď? Moc, tati. Až budu mít hodně peněz, koupím si lístek do opravdického vlaku. Objedu celý svět! A vezmu vás všechny tři s sebou… Když půjdeš se mnou, tak ti ten lístek koupím… Kam s tebou? No tak. Víš. Odteďka budeme bydlet každý v jiném bytě. Já jinde – máma jinde. Ke komu půjdeš?… A Dali? Dali nemá rozum. Bude s mámou. Já chci být s bráškou, tati. Proč musíte bydlet každý jinde? Někdy se to tak dělá. Musíš se rozhodnout. Buď já – nebo máma… Dali!!… Tak já si vezmu ty vláčky. Koleje taky. A když si budeš chtít hrát, tak ke mně přijď.)

„Ukrutná ne-mi-lo-srdnost!“ zavyl Miloš znovu.

V ten okamžik naskočila husí kůže na těle Konečné a ze štěrbiny ženiných úst se vyplazila nemilosrdnost:

„Jsi nemocný. Musíš si lehnout. Pojď!“

(4)

Žery se vrátila do přípravny první. Sotva dechu popadá, s vehemencí uragánu přihrne se k telefonu.

„Vím všechno! Úplně všecičko!“ hekne. „Máte na mě chvilenku? Přinesu vám jogurty. Dopoledne jsem je pro vás vyšetřila.“

Příjemný muž čas měl a Žery také.

Zatím v pokoji vedle půdy, když rozkoš vyplísnila nemilosrdnost, kopinatý třpyt slunce rozpůlil kru a na jejím místě se rozednilo. Za své si koupím své! Co je mi do tátových alimentů! Neměl tolik pít! Koupím si modely. Fůru modelů! Tak dlouho, tak dlouho jsem vydržel bez tátových mašinek! Měl jsem za ně vyměnit Dalíka? To se dělá?

Ovšemže měl Dalík převahu čtyř let, a když odešel do učení, zůstával na internátě i o víkendech. Když se vyučil, zmizel nadobro. Miloš dodělal osmiletku, a když ho vzali do učení, dostal rozum a dohnal převahu čtyř let. Zůstává na internátě i o víkendech.

… Jen se objevila Žery znovu, její klid a sebejistota se poděly tatam. Spatřila totiž Činčilku a pokřižovala se:

„No tedy! Kdo tě tak zřídil? Který grobián?“

„Má-máma! Vlastní má-máma!“

„Ukaž, holka nešťastná. To by se mělo sešít. Vyčistila sis to kysličníkem?“

„My ho doma ne-nemáme…“

Žery bezradně stála nad zkrváceným obličejem, rozškrábaným snad nehty, snad struhadlem, snad kartáčem na psí srst:

„Máma nemá špetku rozumu. Dračice!… Lítice!… Cos jí provedla, proboha?“

„Vů-vůbec nic! Někdo jí do-donesl, že mi-miluju E-emi-la! Ně-někdo mi ho ne-nepře-jééé!…“

„No to se mámě nediv! Ať si přivedla do baráku koho chtěla, každéhos jí vyfoukla. Nemělas ani občanku, a už jsi to táhla s Honzou. Když je někdo jednou tvůj strejda, nemůžeš se mu pověsit na krk jako milostenka, holka nešťastná! Ti zatrolení strejdové tě měli vychovávat, a ne se s tebou pelešit!“

„No-no, kdo… kdo mě teď bude chtít? To se mi ne-ne-zahojí! Zů-zůstanou mi ji-jizvy!“

„Prd ti zůstane!… Proč by tě neměl nikdo chtít? Vždycky se nějaký najde! A kdyby ne, přece se kvůli tomu neoběsíš! Podívej na mě. Můj mužský je kriplouš třicet let. Třicet let jsem neměla pohlavní styk, a je to na mně znát? Je? Není!… Tak vidíš. Taky to vydržíš. Činčilinkóó!“

Činčilčin vzlykot se proměnil v usedavý pláč. Dívčiny slzy stékaly po rozpálených, rozškrábaných lících a vsakovaly se do bílého ubrusu na stole. Skuhravě, ryčně, jako by oplakávala někoho zemřelého, Činčilka ze sebe strhávala pláty bolesti:

„Vůbec nevím. Kdo je můj táta? Pořád samé strejdy! Taky tři do roka! Se mnou se nikdy nepomazlila… Nikdy mě nepohladila. Byla jsem nic. Strašně moc jsem chtěla, aby o mě někdo stál. Sotva si přivedla nového mužského, myslila jsem jen na jedno: Vzít jí ho. Vzít! Mít ho pro sebe!“

„Já vím,“ řekla Žery. „Svěř se mi. Aspoň se ti uleví. Srdíčko pookřeje.“

„Pokaždé mě měli rádi. Pokaždé na to máma přišla. Strejdovi vyhodila kufr na ulici a mě zbila. Někdy neměla mužského celé týdny. Lítala vztekle po kuchyni a tloukla mě pro kdejakou pitomost. Vypadl jí hrneček a dostala jsem za to já. Ty malá děvko! Ty zmetku! Nepamatuju si, kdy mi řekla jménem.“

Teď se Činčilka odmlčela, narovnala hřbet a zvedla k Žery vážné, nesmlouvavé oči. „Nejsem hodná. Jsem zlá. Kdykoliv mě seřezala, kdykoliv mi řekla sprosté slovo, už jsem se těšila, jak jí přeberu toho dalšího. Jedině proto, jedině proto jsem od ní neutekla.“

„To jsi měla,“ řekla Žery. „Bylo by ti líp, holka nešťastná.“

Činčilka zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem ji vidět starou. Až o ní nebude žádný mužský stát a poslední strejda zůstane už napořád mým. A ona se na to bude muset dívat. Do smrti! Do smrdí-íí!“

„No vidíš! Už je to venku! Už je ti líp! Tak pojď. Odvedu tě do ordinace. Mělo by se to sešít.“

„Já se bojím.“

„Nebude to bolet, uvidíš.“

„Bojím se jizev. Emil mě nebude chtít. Přitom je nejlepší ze všech… Má rád zvířata.“

Žery ztratila trpělivost. Prudkým trhnutím vyškubla Činčilku ze židle a vytlačila ji z přípravny. Přípravnu po chvíli zahalila pára, ve které se rozkomíhaly bílé postavy kuchařů. Nic jako by tu nebylo doopravdy.

(5)

Zatímco se Činčilka a Žery nevracely, Zahrádka s Konečnou založili na stoly talířky s předkrmem.

Zahrádka, mezi druhou a čtvrtou poprvé poznav ženu a takové vášně, o níž slýchával doposavad jen žertíky, pokukoval po hbitém, cílevědomě pěstěném těle. Ještě neztišená slast, ještě nedoznící uvolnění způsobuje, že všechno bolí míň a lépe se dýchá. Zahrádka se stal bohatýrem a uviděl svět širší, než se mu dosud zdál být.

Když k nim z přípravny dolehl pisklavý jekot žen, dobrá hodina je to, Konečná se ušklíbla:

„Nepostradatelná je ve svém živlu. Jako vždycky. Zase jde od člověka k člověku a páchá dobro!“

„Nemusíme se jí podobat. Nemusíme být jako ona…“

Konečná prohodila tak tiše, jako by to patřilo jen jí samé:

„To už začala předvolební kampaň?“

Je to výsměch, nebo pohrdání? Miloš je na vážkách. „Říkám pitomosti?“

„Když mluví někdo o sobě, neměl by do toho zatahovat jiné. Zvláště když si šetří na vláček.“

„To od tebe není fér. Ty mašinky jsem ti…, všechno řekl…, protože ti věřím. Mám tě…“

„Pudy jsou zboží, mládenče. Nebo pracovní kvalifikace. Až ti bude víc, budeš víc vědět.“

Zahrádkovi se nelíbí, jak se k němu Konečná chová. Jako průvodčí vlaku peskující černého pasažéra. Vždyť je to jen několik málo chvil, kdy si patřili! Jak s ním může takhle mluvit? Tak nadřazeně! Jako… jako s nesvéprávným!… „Proč jsi taková? Po tom všem, co se mezi námi stalo?“

„Chtěl bys víc cukru? Nebo rovnou med?… Co se mezi námi stalo? Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla.“

„Nemocný! Nemocný! Je jako řípa! Činčilka je nemocná. A jak!“ vpadla Žery do jídelny. „Nějaký pátek nepřijde. Má úplně rozškubaný ksicht. Musíme to za ni oddřít ve třech. To mám hrozně ráda, když lidi tahají do práce soukromé věci! Pak to takhle dopadá. S tebou taky potřebuju mluvit, ty kluku nešťastná! Pojď, máme ještě čas!“ a popadla Miloše za zápěstí, aby ho odvlekla do přípravny. Zde ji však odradili nervózně popocházející kuchaři, a proto odvedla chlapce až do personální šatny. Miloš se nevzpouzel: Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla. Pomohla… pomohla!… Nebo rovnou med?…

V šatně pořád stejný binec jako ráno: mastné papíry, krabice, boty cikcak zpřeházené a na židlích pomačkané svršky. Žery usadila bohatýra přímo proti sobě, div mu nevypíchla nosem oko. Sevřela Milošovy prsty upracovanýma, drsnýma rukama a stiskla je, jako by je chtěla rozdrtit. „Kluku nešťastná, na co si to hraješ? Myslíš, že tady o tobě nikdo nic neví? Myslíš, že o tobě nikdo neví, z jaké jsi famílie? Vrabci na střeše si štěbetají, že jste chtěli hamtat! Utřeli jste nos a jste na sebe jako psi!…“ Jak mu metá slova do obličeje, Miloš cítí její páchnoucí dech: jako by na něho dýchla ropucha!

Dotýkají se koleny, a ačkoliv se Miloš otylé ženy nekonečně štítí, neopováží se ucuknout. Panovačnost, opovážlivost, s jakou Žery zahleňuje jeho soukromí, zapůsobí dokonale: zchromlý, vydán napospas žlučovitosti útočnice, pořád myslí na Konečnou. Člověk je nejspíš složitější, než si on dokáže pomyslit. Aspoň té Žery kdyby nebylo!

(Kdyby mě nebylo, co by sis počal? Od té doby, co jsem ti obstarala telefon, jsi docela jiný. Telefon jsou mé nohy, řekl Lojza a pohladil manželku po zátylku. Umíš se postarat o všechno. A jak se hezky kulatíš! Ty moje Žerynko! A co mi zbývá? Jenom se kulatit. Znám snad něco jiného? Jiného příjemného? Ach bože, ten život! Ten nemocný život!)

Žery, nenarazivši na obranný val, převálcovala Milošův zmatek. „Co jste vy zač? No? No řekni! Co jsou Zahrádkovi zač? Táta si vzal úvěr na koupi hotelu, úvěr na rekonstrukci, a splácel? Ani co se za nehet vejde! Ani úroky ne!… Místo aby trochu máknul, hrál si na pána! Chodil po stavbě v bílých kalhotech, v bílé košili s bílou kravatou a s rukama za prdelí! Pch! Pekař! Nic mi neříkej – vzal si hospodu, aby byl blíž u pípy! Jak by mohl mít úspěch takový nakvašený nemakačenko, chlapče nešťastná!… To se nediv, že ho banka odstavila od hotelu! Nediv se, že s takovým nechtěla nic mít ani vlastní žena a zavčasu se s ním rozvedla! Nediv se, že tě nevzali v žádném poříčínském hotelu na brigádu! To víš, konkurence je konkurence! Když má táta špatnou pověst, každý podnikatel si domyslí, že jabko nepadlo daleko od stromu!“ – Nedomluvila.

Bohatýr povytáhl krk, hekl a ublinkl…, a zvratky dopadly do ženina klína a Žery vyskočila jako ďobnutá:

„Ty prase! Ty dobytku nevychovaný! Cos to udělal?! Zničils mi blůzu! Fuj, fúúj! Lidi nešťastní, to je prase!“ zaječí a štítivě ze sebe strhne poblinkanou blůzku, poskakujíc při tom na prostředku šatny.

Dveře se rozskočí a v šeru chodby postává strnulé lidořadí: Konečná, kuchaři a ještě kdosi další.

„Tak jste se pomuchlovali,“ výskne Konečná, „a teď byste mohli taky něco dělat!“

(6)

No konečně! Do hodiny do dvou počne se smrákat. Nenalhávejme si nic: Jsme z těch čtyř dost zmateni. Skorem mám nutkání kát se, nějak se mi mé vyprávění vymklo z rukou. Ale upřímně: vždyť mě takřka nepustili ke slovu, ti čtyři! Klidně jste mohli odejít. Nemuseli jste poslouchat ani mě, ani je.

Tam dole v kaňonovitém poříčí, zrovna tamten klobouk zpuchřelých sutin ozdobený kapradincem, to bývala boží muka. Ale kteréhosi dne bylo nad Poříčínem jako ve sklepě. Kra vedle kry, až jich byl celý strop! Vesmírná huť ne a ne s ním hnout. Ale strop bytněl, až se prolomil vlastní vahou. Povodeň pak strhla boží muka a ve zbylém torzu vystavěl si hnízdo párek rehků, a jen co vyvedl mladé a hajdy za moře, nenechavý vichr povytáhl ze sutin hnízda zbytky pergamenu. Byla na něm pověst, byla na něm modlitba, kdož to ví? Nebylo to k přečtení. Někdo cosi vzkazoval, ale nebylo komu.

Slova nejsou život. Život, třebaže nemocný, je vždycky nad slova. Nechť si plyne dál. Mě už tu netřeba…

(7)

Kancelář, na jejíchž dveřích není vizitky, nevyhlíží nijak reprezentativně. Rozlehlý psací stůl, registrační skříň, věšák, konferenční stolek a dvě křesílka, němé dědictví po sedmdesátých letech. Jen ze zapnutého počítače tiše přede konec století.

Co Miloše nejvíce upoutalo, byl precizní pořádek. Nablýskané zrcadlo, svěží květiny, které dostávají dennodenně pít snad ve stejnou hodinu, archy účetních dokladů a korespondence urovnaná podle pravítka. Pod sklem na desce stolu barevný kaleidoskop evropských měst, na skle pilníček na nehty a kopilátor.

„Ještě je to cítit?“ zeptal se Kdosi Další.

„Co myslíte?“

Kdosi Další se chopil pilníčku na nehty a tlačil ho po skle jako vláček. „Ten zápach,“ řekl, „ten zápach, co zbude, když pochcípají iluze.“

„– – – ?“

„Ale nebojte se, vypěstujete si jiné.“

„– – – ?“

„Ty nové se nebudou vystavovat tak halasně na odiv. Skrčí se pod stromečkem v parku, který si vysázíte uvnitř sebe, a vy budete rád: aspoň vám je nikdo neutrhne, ty iluze. Jejich vůně vám už zůstane.“

Zahrádka zakotvil pohledem v odpadkovém koši, kde se povalovaly kelímky od jogurtů.

„Přílišná senzitivnost je buď funkční póza, nebo nechtěně přiznaná nevyrovnanost. Nedozrálost. Obojí je nevhodné. Trapné, řekl bych.“

„– – – ?“

„Bože, bože. To mi vůbec nic neřeknete?“

(Ahoj, tati. Přijel jsem k tobě na neděli. Jen tak? Neposílá tě máma? Jen tak. Do kolikátýho ročníku vlastně chodíš? Tatíí! To myslíš vážně? Nepij tolik! Pustíš mě k mašinkám? Trochu se svezu. Trochu je vylepším… Už nemám vláčky, Miloši. Musil jsem je prodat… Vždyť jsi mi je koupil k svátku!… To jo. Ale vždyť už budeš brzo velký. Za chvíli mě přerosteš. No nekoukej tak na mě. Zkrátka jsem neměl na alimenty, no! Říkal jsem ti přece, abys bydlel u mně.)

Kdosi Další popojel vláčkem po stole. „Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte? Kupříkladu v přízemí domu, který jsem pronajal, vystřídaly se tři firmy v jediném roce! V jediném roce! Nejdřív tam byla kavárnička, potom prodejna zeleniny, potom krám s uměleckými předměty. Teď tam není nic. Ba! Terciární sféra je jako trampolína. Skočíte do ní, letíte vzhůru a najednou bác! Jste na placku. Ba, je to tak!…“ Někdo Další utkvěl zrakem na nedutajícím Zahrádkovi. „Zato tady v ústavu to má perspektivu. Je tady jistota. Od té doby, kdy se ústav zprivatizoval, zahraničních klientů přibývá po násobcích. A ti cálují čtyřikrát víc! Do tří let tu nebude pro našince místo! Chápete, co se vám nabízí?… Smeťte ty drobty, co jste nadělal mezi personálem, smeťte je a dostanete přidáno. Tady vám kyne budoucnost!“

Naléhavý hlas Kohosi Dalšího nedal Zahrádkovi pokoje. Miloš těkal očima z bílého, převzorně vyžehleného pláště do odpadkového koše s kelímky po jogurtech a odtud zase do okna, za kterým obrýlená pacientka o berlích předváděla gladiátorskou řežbu vůle s osudem. Miloš si jí povšiml hned, jak přijela. Doprovázena dvěma holčičkami a mužem rozhlížejícím se bez ustání do stran, jako by se něčeho bál, vroucně pohlížela na trojici. Sotva jí naposledy zamávala, žena jako by se převtělila: zamlklá, uzavřená stulila se do svého mrzáctví a k Milošovi pozvedla oči, jen když seděla. Při chůzi nejprve stočí trup do strany a hlavou opíše oblouk obkreslující slunce. Pak namáhavě, v hlubokém soustředění sune před sebe jednu nohu po druhé. Nohy jsou ve styku se zemí jen špičkami vpisujícími do písku krátké, silné čáry, a sportovní boty, svítící novotou sotva týden, jsou na špičkách rozedřené. Z děr vykukují palce v bílých ponožkách.

I Kdosi Další, upoután Zahrádkovým zájmem o cosi v parku, se ohlédl k oknu. Pokýval hlavou a roztočil pilníček jako vrtulku:

„Ano, vím. Jsou to věci! Člověk musí být trochu otrlý, aby tu vydržel. Ale uvědomme si, že jsou to poloviční blázni. Uvědomme si, že každý patnáctý se léčí zadarmo: pojišťovny za ně nezaplatí! Uvědomme si, že jídla, která pacienti nesnědí, jsou svým způsobem naše! Platíme si zdravotní pojištění? Platíme!… Máme jenom to štěstí, že nejsme invalidní…“

Teď sebou Miloš škubl. Vypadalo to, že dosud spal a zrovna se probudil. Do ticha nesouznění zaťapkaly chlapcovy kroky vedoucí ke dveřím.

„Na shledanou.“

„Na shledanou,“ řekl Kdosi Další nespokojeně. „A přemýšlejte o všem!“ –

… Žery s Konečnou právě poklidily a chystaly se prostřít šálky na snídaně. Jen spatřily Miloše, všeho nechaly. Konečná se chopila konvice s kávou:

„Fahren wir, Herr Liebknecht.“

„Shon jetzt? Jénom… jéstli… néste heute… móc… vytšerpana!“

„Meine Kräfte erschöpfen nur Sie, Herr Liebknecht.“

Liebknecht se polichoceně, burácivě rozřehtal a jeho vozík vyjel z jídelny.

„No, a já taky půjdu!“ vyprázdnila Žery ledničku. „Dneska se nemám s kým dělit. Tím líp. Nadřu se tu jako kůň. Nebýt mě, můžou to tu rovnou zabalit!“ a nasupěná vypochodovala z jídelny. Jejích kroků se chopila ozvěna a mlaskavě spořádala jeden po druhém.

I když teď už věděl, že víc Žery nespatří, Miloš nezavolal na pozdrav.

(8)

Jen došel na spoře osvětlené nádraží, nedočkavě dosedl na lavičku pod lampou. Chtělo se mu kreslit. Měsíce, roky si nekreslil a ani nebyl dobrý kreslíř. Tužku v tašce měl, ale papír ne, a tak črtal na rub pracovní smlouvy. Přicházeli další a další cestující, brebentili, pokašlávali…

„Ukaž, Rembrandte. To jsou pacoši?“ Činčilka! Chuděrka… Uslyšel ji nad sebou, právě když vláček vjížděl do stanice. Propánakrále: zrovna ten vlak, na který si šetří!, zrovna ten to je! Není to tak dávno, chtěl s ním přece objet celý svět! Jenomže máma s tátou uvnitř nesedí a Dali, ten už teprv ne.

„Pacoši? Néé… Vlastně jo. My,“ odpověděl Činčilce.

Ač hlavu ovázanou, měla Činčilka jiskrný pohled a šťastně se usmívala. „Myslila jsem, že to nestihneme. Emílka vyslýchali policajti. Zlomil mámě ruku.“

Chlápek stojící v sousedství uslyšel, že řeč je o něm, a zafrkal:

„… brý večer. Jasně jsem řek, že zpřerážím pazoury každýmu, kdo mi na ni sáhne!“

Činčilka se do muže zavěsila, položíc hlavu na jeho pevné rameno. „Emil je první mužský, který se mě zastal. Je moc hodný a má rád zvířata. Nejvíc činčily. Jestli Emila zavřou, postarám se mu o ně. Jedeme k němu domů… Ach! Chci zůstat tak šťastná, jako jsem dneska! Už napořád!…“

Zamířili k vlaku. Činčilka postřehla, že si Miloš vybral jiný vagon a vzkřikla zvědavé:

„Kam vlastně jedeš?“

Tu se Miloš zarazil. Vždyť neví, kam jede! Vždyť si nekoupil jízdenku! Našpulil rty a pokrčil rameny:

„Jen tak. Do života,“ nastoupil.