Prácheňské rezonance 2004

O básnivosti pod Čerchovem vzklíčené

Zpravodaj Jednotného zemědělského družstva Meclov, r. 1981, č. 8, prosinec 1981
Britské listy, http://www.blisty.cz, 8. srpna 2006

Člověk není nikdy zcela prost romantických nálad. Nebo čím to vlastně je, že na cestách Horního Chodska mívá chodec pocit, jako by procházel minulem? Pouhý klam smyslů, napoví střízlivá úvaha. Ale emoce ne a ne povolit: Čím by byl život bez nás? Nakonec rozum připustí, že své tu sehrává dějinná hutnost pospolitosti lidí i vztahu člověka k přírodě. U nás je začátek vody a konec chleba, praví moudrosloví starých Chodů a v tom je podstata všeho. Každému pecni předcházela tvrdošíjná dělnost a zarputilá rvavost s živlem přírodním i lidským, přicházel-li brát.

V pulsaci člověkova konání však bývá též díl básnivosti, a protože všichni lidé mají pro ni smysl, tady ji umocnily vnější podmínky a jimi usměrněný životní styl.

„Barevné „ženící pantle“ povívaly s dlouhých bílých a modrých plášťů a županů dospělých mužů, pestře vyšívané kazajky mladých „chlapců“ svítily jasem svých barev do žluti mužských koženek, červené šerky žen, jejich bílé a modré kabátky, hedvábné šátky přes prsa, barevné těžké „fěrtuchy“, korálky na vyšívaných čepičkách malých dětí v náručí mladých matek, vše splývalo a zářilo jasem pestrých barev. Jenom mohutné černé „šíráky“ ženatých mužů a bělostné, černě vyšívané čepce – „koláče“ vdaných žen tlumily svým temnějším odstínem rozpoutaný proud barevného moře, hrnoucí se do Klenčí …“ (Jiří Kajer: Marjána). Básnivost estetického vkusu Chodů má daleko k samoúčelnému kopírování bezpočtukrát obměňované přírodní předlohy. Naopak – lidský subjekt tu zmnožil básnivost objektivního světa.

- o -

Objektivní svět, toť strom s neustálým a mnohoobsažným dozráváním plodů. Když plod dozraje a dostává dějinný význam, je na těch, kteří básnivosti pobrali nejvíc z pramenů dědění a vlastní vůle, aby pojmenovali jeho příchuť. A tak, když na hodinách dějin zvolna dotikával (a když dotikal) čas vyměřený pobělohorskému zatmění a spisovatelé prokysličovali plíce národa, právě plod na staletém stromě chodského svérázu stal se středem obdivu. Mezi těmi, kdo fundovaně pronikli do nejjemnějších vláken duchovního života Chodů, obzvláště vynikal Jan František Hruška. Rodák z Pece pod Čerchovem, pozdější gymnazijní profesor v Plzni. Zřídkakdy bývá vzpomenut, a přece … Přece k němu přicházeli s prosbou ti, jejichž jména jsou vtesána do pylonu české literatury. Kupříkladu 18. 1. 1921 píše Hruškovi Alois Jirásek: „… redaktor Procházka mluvil se mnou o novém vydání Podhorské vesnice a také o třech jazykových změnách či opravách v podřečí. Připomenul jsem mu, že když hodlá tak učinit, aby se poradil s Vámi, s nejlepším znalcem.“ Ani J. Š. Baar na vrcholu své literární dráhy neslevil ze svého vděku strýci – učiteli. 30. 5. 1924 se svěřuje: „Psal mi prof. dr. Zubatý: “Četl jsem Vaše Osmačtyřicátníky a mám z nich velkou radost. Vy jste jeden z těch, kteří dnes u nás píší počesku.“ Dík chvály patří Tobě, žes mě vycepoval …“ K Hruškovi chodil pro radu i hudební skladatel a pozdější národní umělec Jindřich Jindřich, který navíc 1. 9. 1904 „… složil na Váš text „Zpěv vánoční“ pro smíšený sbor se sólem tenorovým, sopránovým a průvodem varhan.“ V roce 1926 vydal Antonín Klášterský Chodský písně psané bulačinou. Když se sbírka teprve rodila, poznamenal básník v dopise ze dne 5. 10. 1924: „Však co z chodštiny umím, vděčím jen Vám, Vašim článkům, pohádkám i slovníku.“

O jakých pohádkách je tu řeč? O jakém slovníku?

Na žádném stromě nevyroste jen jediný plod a tak zatímco chodská odolnost sousednímu německému vlivu imponovala národu, životní styl Chodů rozklížil vliv civilizace. Pod hřebeny Českého lesa pronikly nové myšlenkové proudy, které přinesly pokrok do sféry hospodářské, odzvonily staletým mravním normám, tradičním lidovým zvyklostem, bulačině. Nic z toho se neudálo naráz, ale ani ne nenápadně – a Hruška věděl, že je třeba zachránit minulost. Z jeho „dílny“ vzešly – mimo novinových příspěvků – četné knihy, například Chodské pohádky, Na hyjtě, Naši pod Čerchovem, Z pamětí děrečka včelaře, Přemyslův pluh, Dialektický slovník chodský. Dnešním generacím nezbývá, než dát za pravdu Hruškově prozíravosti a obdivovat energii, kterou vynaložil na to, aby v regionálním písemnictví nechyběl obraz dřívějšího duchovního i materiálního světa Chodů.

- o -

Obraz duchovního světa Chodů, toť obraz protikladů tradic a vývojových proměn celku i individualit. V Klenčí pod Čerchovem se narodil Jindřich Šimon Baar. Do světa, v němž nechybí příbytek dědečka Šepla, kde „hyjtáci“ strouhají šindele, pletou houžve, dělají košťata. Do toho všeho vrčí kolovraty, jejichž stereotypní monology převyšuje monolog barvitý a prosycený zaujetím. To malý Jindřich předčítá z kalendářů a knih. Kosmákova Kukátka inspirují k předsevzetí: Budu umět psát jako on!

Předci, tradice, přítomnost kraje – vše obdařilo Baara nesmírnou houževnatostí a pracovitostí. Především tyto vlastnosti mu pak pomohly překonat údobí citových katastrof. A citové katastrofy nezdegradovaly Baara na zlhostejnělého cynika, naopak se v nich tříbily Baarovy životní hodnoty.

Jestliže Hruška usiloval o „konzervování“ chodského duchovního svérázu, jeho synovec Baar – velice erudovaný znalec chodské historie a folklóru – za ním nijak nezaostal. Daleko větší význam však má v české literatuře – jeho romány nezapadly v nenávratnosti minulého času. Na samém začátku literární dráhy cesta Baarovy básnivosti přivedla kandidáta českého parnasu k ing. Jánu Bottovi, v literatuře známému pod pseudonymem Ivan Krasko. Oba mladí muži se během několikaletého působení v Klobukách u Ořechu nesčetněkrát setkali. Kolik inspiračních popudů, názorových střetů i souzvuku jejich debaty asi přinesly? V životní dráze obou umělců zůstaly Klobuky jako místo, kde je zastihly knižní prvotiny. Čtyřiatřicetiletému Baarovi vyšla v roce 1903 básnická sbírka Rodnému kraji, příznačně podepsaná pseudonymem Jan Psohlavý. O tři roky později přišla do oběhu prvotina třicetiletého Kraska – Nox et solitudo – a také v ní najdeme zřetelný vztah básníka k zemi a lidu, z něhož vzešel. Zatímco Baarův hlas je prosycen hrdostí a optimismem, Kraskovy tóny znějí smutkem nad utrpením slovenského národa. A ještě jedna odlišnost: Baarův začátečnický počin znamenal odpich po širokém toku tvůrčího zanícení, avšak Krasko, ačkoliv Baara přežil o plných třiatřicet let, vydal pak už jen jedinou sbírku, Verše.

- o -

I básnivost v člověku bývá znavena. Osvěží ji básnivost vnějšku. V červenci roku 1925 přicestoval do Klenčí básník Antonín Klášterský. Do obecní kroniky napsal:

„Kveť milé město pod Haltravem
v pokroku, míru, v ruchu zdravém,
při národě svém pevně stůj,
na chodskou slávu pamatuj!“

V srpnu téhož roku se v Klenčí ubytoval básník Julius Skarlandt. Ten věnoval městu báseň Pozdrav Chodsku, v níž stojí: „Svým poctivým nechť dále žije mravem, / stráž naše věrná pod Haltravem!“

Emocionální hodnocení nemusí být prosto tušení zkoušek a změn. Chodsko pamatuje klenečský chudinský ústav či zamítnuté žádosti o polena na zhotovení dřevěnek rukama starce, jenž nemá jiný způsob, jak vydělat na zimní kabát. Pamatuje tíseň válečných let, rozorané meze, pochybnosti nad nízkou pracovní jednotkou, moderní družstevní komplexy.

Na stromě lidské historie zrají další a nové plody. Začínání pokračuje. Ti, kteří básnivosti pobrali nejvíc z pramenů dědění a vlastní vůle, pojmenují příchuť sklizeného.

- o -

Z kolika zorných úhlů lze se dobrat podoby básnivosti! Ta může být i krutá, a to tehdy, když tvorba stane se nutností, zakořeněnou tak hluboko v člověku, že přeroste do osudových dimenzí. Příklad skýtá hojná korespondence domažlického rodáka Karla Čapka-Choda profesoru J. F. Hruškovi. Jako by nestačil pocit niterné osamělosti literáta, jenž povětšinou je ve svém okolí sobě samému chápajícím společníkem, převážnou část života provází ho i nepřízeň kritiky. S kolika pochybnostmi o smyslu svého konání musil se Čapek-Chod potýkat! Kolik sil musel mít, aby je překonal! 18. 1. 1905 píše Hruškovi: „Vaše přání hojného zdaru mým literárním snahám jest velice laskavé, obávám se však, že přichází pozdě. Snahy moje v tom oboru jsou již dvacet let staré (navlas) a nebyly-li provázeny zdarem, stane se to již asi sotva.“ Ani o dvanáct let později nebylo jednoznačně lépe. 28. 2. 1917 děkuje Čapek-Chod za příznivý soud o Turbině, „není ovšem obecný. Největší protivník napsal, že prý škoda, že mé silné péro neovládá vyšší duch.“

Ve vnitřních pochybnostech a vnější nepřízni krystalizuje skutečná kvalita tvůrčího zaujetí. Ta Čapkova obstála. České klasické literatuře přibyl pojem, ale Čapkovi především strádání. Několik letních dnů roku 1916 prožil spisovatel v blízkosti profesora Hrušky. 4. 9. mu ovšem posílá do Plzně písemnou omluvu za to, že odjel bez rozloučení, ač se chystal podniknout s Hruškou cestu po okolí. Náhlý odjezd zdůvodňuje propuknutím oční choroby nervového původu. V roce 1925, když blahopřeje Hruškovi k šedesátinám, zase oznamuje: „… zotavil jsem se tak dalece, že se mohu dívat na papír bez závrati.“ Svou gratulací vyjevuje motivaci vlastní pracovitosti: „Přeji Vám, abyste … nic nepoznal z útrap stáří. Abyste je statečně popřel neustávající prací, jedinou spásou našeho věku.“

- o -

V životě člověka i celku ustavičně měří síly příznivé s nepříznivým. Básnivost, dotvářející vše nahodilé i logické, má vrch v každém okamžiku zřejmě už z podstaty světa. Krajinná enkláva pod Čerchovem variacemi na básnivost doslova oplývá.