Prácheňské rezonance 2004

Střet

Zpravodaj Jednotného zemědělského družstva Meclov, r. 1981, č. 6, září 1981
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 25. dubna 2006
Obrys-Kmen 18/2006, 5. května 2006
Britské listy, www.blisty.cz, 18. září 2013
Domažlický deník, roč.22, č. 227, pondělí 30. září 2013

Tusvald nemohl uvěřit svým očím. Takový kus cesty se plazil ke studánce mezi kameny i ostrohy skal, aby ho ti z protějších zákopů nespatřili a neposlali mu na památku kousek olova; a hle!, jen nabral vodu, stál proti němu vousáč v ruské uniformě. I on svíral v ruce kbelík. I v něm musela krev stydnout i vařit zároveň. Stydnout z toho, že beze zbraně stojí před nepřítelem, vařit z hněvu na druhy v zákopech, kteří nebyli dost pozorní a pustili protivníka až ke studánce.

Jakub Tusvald se narovnal a pohlédl na soka očima dítěte, které čeká trest. Ramenatý, neuvěřitelně zarostlý chlapík působil stejným dojmem jako karpatské hřebeny okolo; drsným, nepřístupným, tajemným. Co udělá? uvažoval Tusvald. Nejlíp by bylo zdejchnout se … Ale co když mě zezadu bací? Už jsou to tři roky, co se v téhle mizérii pleskám kvůli Frantíkovi Procházkovi, slavné c. k. to každou chvíli zabalí a já to snad už brzy vezmu zpátečkou do Domažlic. Mám si snad teď dát sáhnout na kejhák? „Jdeš pro vodu?“ zeptal se Tusvald nelogicky, jako by ve studánce pramenilo mléko.

„Jdu,“ přitakal vousatý a neznělo to o nic méně komicky. Přijel snad na lyžích?

Ale právě proto, že tu poroučel sám život, ne císař pán a ne nadporučík Šrom, Tusvald horlivě, překotně poslechl každý nový rozkaz: „Je to dobrá voda.“

„Je.“

„Měkká.“

„Je.“

„Škoda, že tak z ruky.“

„Škoda.“

„Vypiješ jí tolik sám?“

„Ne. Váš kulomet škrábnul mýho tátu.“

Tátu? Vždyť vypadáš, jako bys měl sám vnoučata. To ty vlasy! Ty vousy! „Potřeboval bys ostříhat. Oholit.“

„Není čím.“

„Kdyby nebyla válka, udělal bych to sám. Jsem holič.“

Rus chvilku mlčel a vzápětí nabyl Tusvald přesvědčení, že se bál zbytečně. Nějaký dobrák, tenhle ramenáč. Rus pohodil hlavou. „Co na tom, že je válka? Vousy a vlasy rostou pořád stejně. Tam u nás je zákazníků habaděj! Platí chlebem. A masem, ale ne moc.“

Tusvaldovi se chtělo výsknout. Zachrání se. Přežije tuhle patálii, stačí jen slíbit, že přijde a nemusí se víc bát, že ho pořízek něčím bací.

„Ty myslíš, že bych mohl … Tam u vás? …“

„Jestli máš na to nádobíčko …“

„To víš, že mám. A kdy jako?…“

„Třeba zítra ráno. Tady u studánky. Odvedu tě k našim.“

„Nu dobrá,“ řekl Tusvald. „Tak ráno,“ a pustil se průrvou k zákopům. Chytře jsem z toho vyvázl! A ten vazoun je ťulpas, když si myslí, že se k nim zítra pohrnu. Celej žhavej.

Nadporučík Šrom mu ukázal, kam má odnést vědro s vodou. Ke skále, pod jejíž klenbou leželi tři ranění. V noci je zasáhl kulomet. Když se po nich také napil, navykle přikrčený se vrátil ke svému kulometu a sesul se pod hliněnou stěnu. Po celou dobu, kdy stoupal od studánky až sem, bylo mu jako by vyzrál nad samotným Šalamounem. To jsem ho napálil! Zítra ať tam zapustí kořeny, já se odtud nehnu! Měl dětinskou radost ze své vlastní spásy, ale zároveň v něm ještě vězelo leknutí od studánky. Čím víc teď přibývalo času, tím víc se Tusvald chvěl. Znenadání si uvědomil, že jihne, že je tu s ním jedenáctiletý Kubík Tusvald capkající bosky po cestě z Domažlic do Březí, vedle něj maminka, oba táhnou vozík s čerstvou zeleninou, která vyrostla u nich na zahradě, na návsi zastaví ve stínu chalupy, maminka prodává a pak hajdy dál, do Meclova, odtud do Srb, pak do Polžic … Být tak zase doma! V Domažlicích! Co by za to dal. Jednou se přece musí dočkat, vždyť tahle válka nebaví už nikoho. Ani Šroma ne, a že to býval oficír ostrý jako žiletka! Jenže když mu před měsícem Rusové zajali bratra, Šrom šel do sebe. Už tolik neřve a kde je to jen možné, jde stranou, aby byl sám. Možná i on vzpomíná na domov.

Tusvald, jen nepatrně klidnější, přivřel oči a slyšel ozvěnu kroků. To maminka přispěchala chodbou a vzdychla: „Proboha, Kubo! Tys pustil kuřátka ven? V takové zimě?! Jdi! Jdi se na ně podívat! Nemůžou na nohy! Jsou z nich mrzáčci …!“

V Kubíkovi byla malá dušička. Když míjel maminku, čekal pár pohlavků. Ale maminka nic, i když se škorpila a byla zoufalá. Na dvorku, v blátě jen zpola vysušeném květnovým větrem, seděla zamlklá kuřátka, ani se nepokusila o útěk, oční víčka pokleslá. „Trápí se,“ popotáhla maminka. „Kdo jim teď pomůže?…“

Znenadání se mu tak rozbušilo srdce, že musel vstát. Snažil se přinutit se k nějaké činnosti, jenže tady mohl leda čistit kulomet a o něm by nejraději nevěděl. Skrčil se, aby se došoural pod klenbu skály, kde bylo s kým promluvit. U raněných vždycky někdo pobýval.

Sotva tam Tusvald dorazil, zahlédl dva, jak odnášejí mrtvého. Pod skálou někdo položil prst na ústa. „Psst,“ špitl k Tusvaldovi. „S tímhle bude do rána taky konec.“


Probudil se a první minuty jeho nového dne nebyly ničím jiným, než pokračováním předchozího snu. Ačkoli … O snu vlastně nemohla být řeč. Těm kuřátkům musel pomoci on. Na kamenném schodišti. Od té doby a po mnoho let se mu dělalo nevolno, kdykoli uviděl či jenom uslyšel o utrpení čehokoli živého.

Když se ovšem vracel od polní kuchyně s čajem, zpod skalní klenby odnášeli mrtvého. Tusvaldovi poklesla ruka a ulitý čaj smočil botu. Mrtvý byl přikryt oškubaným cárem, který měl špinavě bílou barvu. Tusvald si uvědomil, že právě takový odstín už jednou viděl. Když byl ještě malý, cupital s maminkou kolem meclovského hřbitova ven z vesnice, do Srb. Tu s větve lípy spadlo ptáče a s pískavým nářkem zmizelo pod vozíkem. Maminka se lekla tak, že vyjekla. Nechala vozík vozíkem, přispěchala dozadu. Ptáče bylo živé, nepřišlo pod kola. „Ach, to jsem si oddychla,“ vydechla maminka. Jeli dál a maminka měla dobrou náladu.


Ramenáč se zeptal: „Máš vercajk?“

„Jasně, že mám. To bych sem nechodil.“

„Tak jdeme,“ řekl on plížili se do ruských zákopů.

„Jak je tátovi?“ nevydržel to Tusvald.

„Odvezli ho do lazaretu. Doktor říkal, že nebude tak zle. Táta se z toho vylíže.“

„To jsem si oddych,“ řekl Tusvald a zastavil se. Malá dušička byla tatam, proč se teď šinout dopředu?

„Co je?“ Rus si Tusvalda podezíravě změřil.

„Nebude z toho malér?“

„Co tě nemá. Tam už prdíme na všechno.“

„Co když si mě nechají jako zajatce?“

„Říkám, že prdíme na všechno. Šarže potřebujou taky ostříhat.“

Tusvald se víc nevzpouzel. Ale bylo mu z toho všelijak. Obrátit se a utéct? Kam by před tímto obrem doběhl?

Ostříhal a oholil tři poddůstojníky. Dostal chléb a maso. Maso chutnalo nejvíc Šromovi; půl mu ho zabavil; věděl všechno, pozoroval Tusvalda dalekohledem a prděl už na všechno.

V noci se strhla přestřelka a pod klenbu skály odnesli raněného. Ráno si Šrom zavolal Tusvalda, vstrčil mu pod mundůr dopis a řekl: „Jdi stříhat. Tenhle dopis pošli bratrovi. Až půjdeš zpátky, ne abys toho půlku smlasknul!… Tak pohni kostrou.“