Prácheňské rezonance 2004

Věk čirosti

Vejlupek, Miroslav: Nemocný život, PP, nakladatelství Solus, Písek, 1999
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 31. ledna 2006 * 16. února 2006 * 8. března 2006 * 27. března 2006 * 15. dubna 2006
Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 24. ledna 2007 * 31. ledna 2007 * 7. února 2007 * 14. února 2007 * 21. února 2007 * 28. února 2007
Zwrot, miesiecznik spoleczno-kulturalny Polskiego Zwiazku Kulturalno-Oświatowego w Republice Czeskiej, 9/2002 (fragment)

„No, Honzi! Jdi se podívat! Máš venku nového kamaráda! Už se tě nemůže dočkat…“

Honzík div nevýskl.

Tak přece! Přece mi taťka sehnal štěně! Sliboval dlouho, ale dodržel slovo!

Chlapec vyhopkal z kuchyně. Do bot vklouzl jako po ledu. Jaké bude moje štěňátko? Bílé jako čuvač? Černé jako kominík? Nebo spíš dohněda? Pro samý spěch ani nezavázal tkaničky. Nedbav toho hnal se úprkem za dřevěnou kolnu, pod níž se krčila bouda s čerstvým senem uvnitř. Ale – prokrindapána, co to je?!

Tohle že je štěně? Tohle monstrum?! Vždyť má málem metr! Psí obr je to! Černý jako noc, hřbet naježený, tesáky vyceněné!… Tohle že je kamarád? Ještě štěstí, že je přivázaný!… Brr!

Ovčák nejspíš rozluštil Honzíkovy myšlenky, zle zavrčel a chlapci se roztřásla kolena. Celé Honzíkovo tělo se rozechvělo jako listí osiky. Pes se postavil na zadní a s trupem napnutým jako tětiva luku zkoušel dosáhnout na Honzíka…

Tak to tedy prrr! S tebou nechci nic mít!

*

Tatínek seděl u stolu a zvědavost mu nedala:

„Tak jak? Krotiteli! Líbí se ti Vart?“

Honzík chtěl obludě jen a jen spílat. Toho vlkodlaka by bylo nejlíp vrátit! Ale teď, když uslyšel psí jméno, vrčidlo od boudy nebylo tak docela protivné… Vart! Tak tedy Vart!! To je jiná než Punťa nebo Voříšek! Však Vart není žádný plašmuška!

„Tati, myslíš, že si u nás zvykne?“

„To víš že ano! Za pár dní tu bude jako doma!“

„Na mě si taky zvykne?“

„Na tebe nejdřív. Vsaď se!“

Honzík zjihl, jako by ho taťka zrovinka pohladil. „Opravdu nejdřív? Jak to víš? Říkáš to tak jistě…“

„Každý pes má rád děti, to si pamatuj. Pes pozná dobrého člověka. Honzi. Pod schody je plný kastrol. Odneseš ho Vartovi, hm?“

„Já? Kastrol? Vartovi? Proč já? Co když mě kousne?“

„– – – ?“

Vždyť ani nepoznám, kdy je psí mlsota teplá tak akorát! Co když bude Varta bolet břicho?…

„Snad by ses nebál, Honzi. Každý pes si chce někdy hrát. Proto má nejraději děti . Chce prostě společnost!… Oběd už vychladl – klidně ho Vartovi odnes. Do týdne ti olíže ruku! Pes umí být vděčný.“

„– – – ?“

Vart stál s ušima nastraženýma, sál do sebe vůni prvního přídělku od nového pána a na znamení radosti dokonce zavrtěl ocasem. Honzík přesto nedokázal pohnout kostrou. Nohy mu zdřevěněly…

Věděl ovšem, že utéci nesmí. Co chvíli může přijít tatínek a ten by se nasmál! A tak dál trčí naproti Vartovi a ne a ne se rozhodnout. Vart tu a tam nedočkavě štěkne. Když ani to nepomáhá, dá se do psího pláče.

„No tak. Varte! Co je to s tebou? Ty se mě bojíš? Nic ti neudělám…“

Pořád stejná kňučivá, ba hlasitější a žadonivější… Nemožno otálet. Krůček po krůčku přišoural se Honzík na dva kroky k Vartovi.

„No tak se neboj, prosím tě. Chci ti dát jen najíst. Abys u nás neměl hlad.“

Už smířlivěji, už rozvážněji pohlížel Vart tu do kastrolu, tu na Honzíka a pořád se olizoval. Chlapec mu přesto nevěřil. Kousek po kousku a jenom špičkou boty popostrkoval kastrol tak dlouho, až se pes pustil do oběda. Jůů! chlemtal. To je dobrota! To je ňůňo!

Honza okoukl psa jaksepatří. Vartovy tlapy nebyly černé jako jeho tělo. Byly šedavé, jako by Vart proběhl hromadou popelu. Podobně po ocasu se táhla šedá šmouha a zbylo i na hroty uší.

Když pes vylízal kastrol, rozvalil se spokojeně před boudou a docela přátelsky se rozhlížel kolem.

„Vidíš, jaký jsi pašák pes! Před hodinou jsi mě div nespolkl! Jenže já se nezlobím! Když budeš chtít, můžeme spolu kamarádit… Měl jsi někdy kamaráda?“ Honzík drmolil a drmolil a najednou si uvědomil, že ho Vart opravdu poslouchá. A jaké má krásné hnědé oči! Jak chytře se rozhlíží po světě!

Buď jak buď, opatrnost Honzíka neopustila. Přinesl z kolny drát, na jednom konci ho ohnul a vzniklým háčkem si přitáhl kastrol. Dělal to tak celičký týden. Stokrát Varta prosil, aby se nebál. Po sto prvé se odvážil až k boudě. Pohladil Varta po hřbetu, pak po hrudi, pak po hlavě. Vart si řekl ještě. Znenadání olízl chlapcovu ruku. Jeho jazyk byl teplý a teplo zapůsobilo jako chmýříčko. Zašimralo Honzíka od pupíčku až ke bradě.

Všimni si někdy: čím větší strach zpočátku, tím větší zašimrání nakonec.

*

Mít kamaráda je stejné jako vlastnit hodinky, které neukazují čas. Vyšlapaný půlkruh u boudy je příliš malý pro dobrodružství a maminčino „Honem k obědu!“ tím nejposlednějším z posledního.

Vart se Honzíka už nebál, a proto nemusil být přivázaný. Jakmile Honzík rozepnul obojek, Vart předvedl vystoupení, jaké by se nepovedlo ani těm nejlepším artistům. Nejdřív se vzepjal na zadních, přední packy položil chlapci na ramena, a když si ho takto podržel, lačně vyplázl jazyk. Než se Honzík nadál, Vart mu olízal celý obličej. Byl to obřad vděčnosti. Ne zrovna dlouhý: Vart si ponechal to nejlepší do druhého čísla! Rozeběhl se k vrátkům a s dusotem, o němž bys řekl, že ho natropila psí smečka, prokřižoval dvůr od plotu ke plotu. A drc! Drc! žďuchl do Honzíka v plné rychlosti! Honzík se svalil na zem a Vart čekal právě na to: Honzíkovi nezbylo než odevzdaně, bezbranně počkat, až ho ovčák dosytosti zlehtá čumákem, zvalchuje mu tělo tlapami a jen tak trochu, aby to nebolelo, procvičí si bílé tesáky na jeho pažích. Honzík se tak nasmál, až ho opustil i ten nejposlednější zbyteček sil. A jako by to nestačilo! Čím víc se chichotal, tím byl Vart spokojenější.

O moudrosti zvířat vědí lidé pořád málo…

Maminka nenamítala nic proti ovčákově obřadu, ovšem když bylo bláto, její pochopení se vytratilo tatam. V takových dnech Honzík domů nespěchal: i maminka měla svůj kraťounký obřad, ovšem s tím rozdílem, že při něm se Honzík nesmál.

„Já se ti divím! Nemáš víc rozumu než ten pes!“

Netušila, že Honzu chválí – vždyť Vart má moudré hnědé oči.

*

Člověk má dokonce míň rozumu než pes…

Nevěříš?

Toho dne, kdy pan Körber mlátil klackem do plotu, za kterým pobíhal rozzuřený Vart, Honzík poznal, co dosud ani netušil: opilec se chová jako smyslů zbavený, jenom aby ho obdivovali.

Hned vedle Honzíkova domova stojí holičství. Každé pondělí tam chodí mužští jako do chalupy kouzel. Dovnitř zarostlí, rozcuchaní, s vlasy nasáklými pachem oleje a nafty, ven ostříhaní a učesaní, fešáci vonící kolínskou vodou. Starší přicházejí po měsíci, mladší týdně. Ale ti mladší protože i holička je mladá a hlavně hezká, hlavně přívětivá.

Pan Körber patří k těm starším. Pokaždé páchne rumem. Když uvidí Varta, popadne klacek a praští jím do plotu. Buch! Buch!

Vart není žádný třasořítek a ty dny ho Honzík uvidí k nevíře rozzuřeného. Jako lítý doráží pes na Körberovu hůl. Vrčí, štěká, až mu vypovědí hlasivky a on chrčí pazvuky podobné zasténání nemocného.

Před holičství se nahrnou další mužští a okounějí. Jeden zakřičí:

„Jen mu dej, čoklovi! Aby si nemyslel, že nám bude nahánět hrůzu!“

Víš, jaké to je, když tě jiní obdivují? Pan Körber by mohl vyprávět! Užuž se zdá, že mu umdlévá ruka, že skončí s tím ošklivým divadélkem, ale sotva uslyší povzbuzení, oživne a s novou chutí tříská do plotu. Tříská a tak divoce se řehní, až se toho zalekne i Vart. Ucouvne o krok a jako by šlápl do lepidla: stojí a stojí, pohled hnědých očí vpitý do zdivočelého pijana.

To stačí, aby devítiletý chlapec pobral odvahu. Přišourá se k plotu:

„Pane Körber, nedrážděte ho, nic vám neudělal…“

„Nératit, mlátéj! Téče ti mlíko po brátě!“

Stává se, že malému je úzko, když velký nebere vážně to nejdůležitější na světě. Honzík věděl, že nejlíp by bylo nechat pana Körbera, ať se vyřádí a jde po svých, ale cožpak mohl? Směl? Musil přesvědčit grobiána s klackem, že není fér, co Vartovi provádí!

„Abyste věděl, náš Vart je hodnější člověk, než jste vy…“

„Hótnější člóvě-éék!“ třasklo v Körbrových ústech. „Tak hótnější člóvě-éék, ja? To já být nejhótnější se všech psů!“ a oslepl slzami smíchu.

„Jenže nemáte hnědé oči.“

„To snamenat co?“

„To znamená, že jste hloupý.“

Nestát tu plot, Honzík by dostal jistojistě za ucho. Takhle pan Körber předstíral, že se přeslechl a pomalu, nerad odešel.

Honzík se ztratil v kolně. (Inu, samoléčba smutnivšího!) Z holičství sem proniká smích, mužští si dobírají holičku. A najednou: „Hauuu!“

Vart zavyl, zakňučel a – ticho. Jako o závod vyběhl Honzík z kolny. Před boudou leží klacek a s ním ještě čtvrtka cihly. Vart stojí sošný, pravou přední pokrčenou, upřeně pozoruje Körbera spěchajícího k návsi.

„Vartíčku, Varte, nezlob se! Chtěl jsem jen, aby ti dal pokoj! Bolí to moc?“

Jako by tu Honzík nebyl! Vart si ho ani nevšiml. Podobá se soše, ovšem oči se mu lesknou a zpod odchlíplých dásní svítí silné bílé zuby. V chlapci je malá dušička a tichounce odcouvá dozadu. Když zakopne o Körberův klacek, natáhne se jak dlouhý tak široký. Vart pořád nic. Cení zuby a nepohne se, ani když silnice osiří.

*

Chodíš často k řece?

Honzík ji měl blíž, než co by kamenem dohodil. Hned pod betonovým tarasem plotu loudá se křivolakým korytem Snivá, a když svítí slunce, v tišině za plotem vyhřívá se plotic až černo. Voda zanesla koryto ornicí z polí, a když je před deštěm nebo prahne slunce, Snivá vydechuje bahnitý pach. Pro Honzíka je to nejmilejší vůně na světě. Vždyť patří k řece a řeka zase k domovu!

Tenkrát, kdy stál Honzík spolu s Vartem u plotu a pozoroval běličky, jak se vyhřívají u samého břehu, byl červen a těžký vzduch dusil. Honzíkovi se chtělo spát. Ale šel bys do hajan, kdyby na louce povykovaly čejky a předháněly se s vlaštovkami, kdo je lepším akrobatem? Šel bys spát, kdyby u protějšího břehu lelkovaly černé lysky s bílou čepičkou? Kdyby tvůj pes vypátral ledňáčka na větvi laskající se s hladinou? Oči bys na něm nechal! Kde se tu jenom vzal? Zvídavý bakalář opustil domov průzračných bystřin a labyrintu olistěných gejzírů a zkoumá, jak se žije těm na dolním toku. Není to ledajaký pták! Když letí, připadá ti, že někdo hodil drahokamem. Ovšem nesmíš udělat jediný prudký pohyb! Jinak je po koukání a kdovíkdy bude mít ledňáček náladu nechat se znovu okukovat…

Ještě něco patřilo k tomu dni: moře! Žluté moře pampelišek mezi stromy. Žluté moře kamzičníku na záhoncích. Žluto na zastíněném břehu, kde kralovala orsej.

Honzík se opřel o plot, Vart na zadních s ním a oba byli sourozenci lysek i ledňáčka i čejek, a kdykoliv je to napadlo, vykoupali se ve žlutém moři.

Na zahradě i u řeky zpívalo se bez ustání; kosi, pěnice a špačci, hrdličky a konipasové, rehkové, samozřejmě vrabci, sem tam i drozd, ti všichni patřili do secvičeného ptačího sboru. Honzík si zvykl na jeho umělecké pořady, a tak ani nepostřehl, když se přidal hlas navíc.

Zato psu neušlo nic!

V tu chvíli podletního dne mohl jsi škádlit Varta sebevíc – nedal se strhnout k bláznovinám! Uši nastražené, nechal Honzu Honzou a rozběhl se až k samým vratům. Co chlapci zbývalo? Přikradl se za psem. Teď i on uslyšel zvuk neladící k ostatnímu. Vrčení motoru!… Přicházelo ze samého nebe!

„Tam! Tam! Podívej!“

Pták vrčel hlasitěji a hlasitěji. Mířil sem od západní strany, letěl k vesnici, a čím blíž jí byl, tím víc těžkl Honzíkův dech. To není pták! To je vrtulník! Dorazil až nad lem vesnice a zakroužil. Už ho spatřil i Vart:

„Co je to, Honzíku? Co je to?!“ vyštěkl.

„Tatíí! Tatííí! Venku lítá vrtulník! A jaký je zvláštní! Nedodělaný! Má ocas jako rameno jeřábu!“

Tatínkovi to nedalo. „Kde ho máš?“ vyšel na zásep.

„Tam! Tam! Vidíš!“

Tatínek měl hnědé oči jako Vart, ale z tohohle moudrý nebyl. Mlčel, až to Honzíka poděsilo.

„Tati!! Co se stalo?“

„Vrtulník je dodělaný,“ řekl tatínek. „Nedodělaný je náš člověčí svět.“

„A to je špatně, že je nedodělaný?“

„Na to přijdeš sám. Až vyrosteš.“

Tu jako by se pošťákovi roztrhla brašna s dopisy, z vrtulníku vypadly štosy papírů. Drcl do nich vítr a listy se rozlétly do kraje. Jeden rovnou do tatínkovy náruče.

„Co je tam napsáno, tati?“

„– – – !“

„Řekni mi to taky!“

„Pssst! Někdo nás uslyší!…“

„Chci to vědět… Tati-i.“

„Máš krásný věk. Věk čirosti. Na ostatním nezáleží.“

„– – – ?“

Tatínek se vrátil do kuchyně a záhy odlétl i vrtulník. Honzík prohnal Varta ve žlutém moři pampelišek, Vart v něm občas zmizel, ale uměl dobře plavat i pod vodou a za chvíli vystrčil hlavu, dovádivě poštěkávaje.

Dusno zhoustlo, víčka se přiklížila, ale pochyby nedaly chlapci spát. Vždyť vrtulník odehnal čejky, ledňáčka i rehky! Také černé lysky s bílou hlavičkou schovaly se bůhvíkam! Neodehnal je obr nadobro?

Bál se zbytečně.

Domov je silnější než strach.

*

Tatínek postavil Vartovu boudu až k samé kolně. Ta zabírala pořádný kus dvora, a i když byla kolnou stařičkou, nekrčila se ztrouchnivělá: stála pěkně vztyčená jako zamlada. Jako by chtěla podepřít oblaka! Když blesk sem tam rozpáral břicha mraků, voda omyla eternitovou střechu a jen docela maličký cíp zůstal pokaždé suchý: ten, který přikryla větvemi třešeň stařičká jako ta kolna, ale už sešlá, dost a dost sešlá.

V stromech je kus života lidského, kus charakteru lidského. Třešeň u kolny, ta měla za ušima, panečku!

Každým rokem obdařila nedodělaný lidský svět takovou dobrotou, že si ji zamiloval i Honzíkův taťka. Zimu za zimou popichovala ho maminka:

„Táto, podřízni tu třešeň! Podívej, jakou dělá ostudu! Zpolovic ořezaná, a ten kmen, pro Kristovy rány! Odshora dolů prasklý, ruku do něho schováš!“

„Nóó, tak dobře,“ souhlasil tatínek pokaždé. „Počkám ještě, kolik urodí letos.“

A třešeň urodila habaděj a tatínek řekl:

„Ještě ji neporazím. Uvidím, kolik urodí příští rok.“

Tak tam třešeň stála rok co rok a skláněla se nad Vartovou boudou jako starostlivá chůva nad kolébkou. Vždycky v červnu se začala rdít, červenala se víc a víc a v červenci už byla v jednom ohni. Zvláštní! Třešeň se styděla za to, co se na ní Honzíkovi líbilo nejvíc: za šťavnaté hubičky plodů.

Jakou je taková třešnička laskominou, věděl nejlíp chlapec a – koňadry. Snad se ptáci báli, že jim Honzík jedinou nenechá, hopkali po nejtenčích větvičkách a klovali do šťavnaté dobroty. Ale Honzík, ten jim to přál a rád se s nimi rozdělil. – – Rád… Jenže!… Ovšem!…

Co by to bylo za kluka! Jednou sype ptákům do krmítka, jindy baží po dobrodružství, a kde jinde ho najít, když ne v pouzdře se vzduchovkou?! Honzíkův tatínek měl vzduchovku hezkou řádku let, ale pořád byla jako nová. Ještě z ní nevystřelil… Honzík to musí dohnat!! Tam! Tam přece! Dvě sýkory poskakují po staré třešni! Honzo, že už jsi opravdový voják?! Že to dokážeš! Předloni o pouti vystřelils mamce růži, taťkovi bulharskou cigaretu a sobě, sobě nic – peníze nezbyly. Zato vloni… Vloni ti mamka dala do peněženky jenom polovinu pouťovaček, a ze střelnice sis odnesl gumového potápěče, cigaretovou špičku pro taťku a mamce rovnou pugét!

A dnes? Teď?

Tak jsem vojákem, nebo ne?

„Huráá-á! Trefil jsem! Spadla přímo na Vartovu boudu!“

… Co je to za radost? Co je to za pýchu, když je vyplacena bolestí – té druhé koňadry. Živá dosedne k mrtvé; tu jí počechrá zobáčkem peříčko, tu vzlétne na strom a diví se, kteráže třešnička ji připravila o družku.

V těch chvílích nemyslí Honzík na vojáka, netouží být hrdinou; zoufale si přeje, ať nehybný ptáček zatřepe křidélky a vrátí se zpátky na větev. Ale protože se nic takového neděje, z chlapcových očí vytrysknou slzy. Jak mu jenom je, zbojníkovi! Stydí se před sebou… Stydí se před Vartem: on by něco takového nikdy neprovedl!

… Přeběhlo léto.

V zimě spráskla maminka ruce:

„Táto. Podřízni tu třešeň! Podívej, jak je ořezaná, z koruny zbyla jenom půlka. A kmen má prasklý odshora až k zemi.“

„Vždyť tam má Honzi krmítko. Kam ho pověsí, když třešeň podříznu?“

„Cožpak tu nejsou jiné stromy?“

„Jsou. Ale Honzi má krmítko zrovna na třešni.“

Maminka poznala, že nepochodí. Zkusila to u Honzíka:

„Honzi? Musíš mít krmítko zrovna na té třešni?“

„Musím, mami,“ řekl Honzík.

Maminka se víc neptala, třešeň přestala plodit, ale dlouho, předlouho ještě stála u kolny a skláněla se nad boudou ovčáka Varta jako starostlivá chůva nad kolébkou.

*

Řeka.

Řeka… Tisíckrát můžeš říci to slovo, ale kdo neprožil u vody dny a noci… Pojmosloví musí pokřtít srdce, má-li ho rozum pochopit.

Honzík takové štěstí měl: Snivá tekla hned za plotem zahrady. V mělčinách pod mřížovím dřevěného plotu pochvalovaly si žití plotice, i kapři sem tam navštívili malé příbuzné, i líni, a opodál, kde voda už spěchala, občas prořízla hladinu štika. Pochlubila se silným tělem a zmizela pod vodou ke škodě nepozorného proudníčka. To mřenky lépe věděly jak vyváznout: jako by je provázkem tahal, šup do děr pod kameny, a dokud nás hlad nevyžene, nehneme se odtud! Mihule měly podobnou taktiku, ale u opačného břehu, kde bahnité dno vyplivovalo bubliny plynu.

Od břehu ke břehu, osaměle i v hejnech odpichovaly svá masitá těla bílé husy. Prolajdačily celé dny a bylo jim to jedno, bezstarostným tulačkám! A když ses v noci choulil pod vrbištěm a husy se mihly na hladině, napadlo tě: Strašidlo!… Ale jakmile přešel první úlek, bylo zase dobře. Jak se husy ukázaly, tak zmizely. Snils o tom, že jsou to labutě, a bylo příjemné mít uprostřed tmy tak vznešenou společnost.

Co tomu říkal Vart? Inu, husa sem, husa tam! Kdo by si s tím lámal hlavu? Měl nadhled hnědých očí.

Honzík prožil u Snivé ledacos. Ledacos postřehl, ale ze všeho nejdéle mu trvalo, než si uvědomil, že řeka má ústa. Že jimi dýchá. Šeptá… Jednoho letního dne oblohu omrzelo pořád se jen smát a řekla si, že si zapláče. Než spustila, ba dřív než začala popotahovat, zamračila se – a v těch okamžicích Honzík ucítil dech řeky. Vonělo bahno a rybina a míza vrb. Honzovi se z toho málem zatočila hlava. Klekl do trávy. Vart si myslel, že je to výzva ke škádlení a bez váhání se do chlapce pustil. Ťuk! Drc! Žuch! Šmudliky šmudliky!

Vyčerpán smíchem, přilepil se Honzík k zemi. Dost! Vzdávám se! Jsem ká ó! Vart v tu ránu přestal: měl smysl pro fair play a krom toho byl důvtipný. Z čirého přátelství dopřál Honzíkovi, aby se dosytosti nabažil mámení dýchající řeky. Posléze i on ulehl a Honzík věděl, že Vart je také rád na světě a také šťasten, že žije a že se v žití potkal zrovna s ním.

Bylo to omamné, bylo to k dojetí.

Na bodláčí za plotem houpali se parádníci stehlíci, v rybízové houštině šeptla pěnice a motýli na květech, ti byli vyšperkovaným ciferníkem hodinek tikajících v hloubi země. Dokonce i myška vyběhla z díry v záhonku zlatohlavých lilií, zastavila se na pěšince a zkoumala ty dva. Nevzala nohy na ramena. Nepropadla panice. Nedala si vymluvit: Tady se mi nemůže nic stát!

Nikdo nemá strach. Ani stehlíci ne, ani pěnice ne, ani motýli. Honzík je šťastný, tak šťastný! Žádným lidským slovem to nevypovíš: vždyť se ti stává, že cítíš tolik věcí najednou, a přitom nevíš, jak o nich říci, abys je nezničil. A je to tak dobře. Cožpak svět existuje, aby byl zničen?

Tenkrát ve žlutém moři napadlo Honzíka, jak je to spravedlivé, když se ho nikdo kolem nebojí, a byl svatosvatě přesvědčen, že je to zásluhou řeky, jejíž řeči právě porozuměl…

Pak začala obloha pofňukávat. Kabonila se víc a víc, až se rozplakala docela, a Honzík s Vartem vyplavali ze žlutého moře.

A když se obloha k večeru uklidnila, nic nebylo obyčejné jako dřív.

Sám Honzík byl jiný. Už věděl, že i on je jako ten stehlík, jako ta pěnice, myška nebo motýl. Už tušil, že dokud zůstane právě takovým, jen a jen takovým, bude mu na světě dobře.

Moudrá řeka mu to prozradila.

*

V dubnu je na ryby brzo. Pole a zahrady slíbily život, když dostanou práci. Po práci je žízeň. Mužští stojí namačkáni v okně hospody, oči pověšené pod oblaky, a vůbec jim nevadí prázdno ve sklenicích.

„Jak to, že není nic vidět?“

„Aspoň bílá čára…“

„Jak to, že není nic slyšet?“

„Nadzvukový tryskáč taky slyším… To mě tedy podrž!“

Hostinský vypnul rádio. Chňapl po Honzíkově džbánu. „Kolik, mladej?“

„Litr,“ řekl Honzík a bylo mu teplo. Mladej, to už je půl dospělého.

„Co ty tomu říkáš – mladej?“

„Čemu?“

„Obletěl celou zeměkouli. Kosmonaut. Nějakej Rusák.“

„– – – ?“

„To udělali schválně. V tom je politika. Svět je odjaktěživa nedodělanej.“

„Já vím!!“

„Až povyrosteš, poletíš do školy v raketě. I za holkama. Už je to jasný.“

„– – – ?“

„No? Co ty na to?“

„Já… Já… Já musím domů!“ Honzík popadl džbán. Má před hospodou koloběžku, a až mu bude dvanáct třináct, dostane od Ježíška kolo.

„Tómu?“ Z chumlu se odlepil pan Körber. „Có? Ty si táty tóma? Tvuj tata je přifantrovalec a mama srófna táák. Ty nesi nykte tóma!“

Náves olízlo slunce a kolečka koloběžky vpisují do prachu příběh klukovského snu: Nějaký Rusák uhání v raketě kolem zeměkoule, na očích dalekohled a na raketě osmero koleček. Tu zkoprní a promne si oči:

„Što éto? Što ty takoj?“

Koloběžka všehovšudy o dvou kolečkách mine železný kolos, chlapec sevře řídítka a ze všech sil se odpíchne od hebkého schodiště oblak.

„Što ty takoj?“

„Já jétu tómu!“ vykřikne chlapec ohlížeje se dolů, do Poříčí. „Jsem táty tóma!“ křikne co možná nejvíc. „Sem se vejdou všichni!“ volá, co jen může, aby i pan Körber slyšel, co si povídají tady nahoře. „Nikdo tady není přifantrovalec!“

I na nebeské návsi se povalují střepy. Chlapec píchl kolo a koloběžku dotlačil.

„Kdes byl tak dlouho,“ řekl tatínek vyčítavě. „Pěna je fuč. Je to teplé.“

„– – – ?“

„Už jsem se o tebe bála. Kam ses zatoulal? Ty netrefíš domů? Jestli to uděláš ještě jednou, přijde si pro tebe klekáník!“ řekla maminka.

*

Když otočil ráno klíčem a květen byl právě na odchodu, uvnitř něho to vzdychlo. Jak by také ne! Hutná vůně ho zavalila a bylo jí tolik, že ji nos a plíce nedokázaly unést. Musilo přispěchat srdce, aby vypomohlo. Jen co se upsalo té šlechetnosti, rozbolelo se blažeností. Bylo totiž málo srdnaté, protože tlouklo teprv desátý rok.

Takové srdce přijímá všechno naráz, všechno opravdově a samo tak i dává. Ještě netuší, že jednou bude o to zranitelnější, o to zkoušenější; a je dobře, že nemá o takových věcech potuchy! Protože teď musí sát radost – hodně radosti, tolik, aby vystačila na všechna budoucí léta a pomohla životu, když se unaví.

Honzík byl u vytržení: na zahradě začal ples! Kapela špačků vyhrávala ostošest a sólista kos měl co dělat, aby se neztratil.

Na zeleném parketu tančily jabloně. Oděny do bílých plesových šatů s růžovými volánky, vystavovaly na odiv svůj půvab. A voněly. Voněly mízou a cukrem. A Honzík – s nepojmenovanou předtuchou, že takhle voní očekávání – šel blíž. Opatrně. Bosky. Brodil se přece očekáváním a pošlapat ho, to nesměl, to by si vyčítal. Jeho oči – láska. Jeho dech – láska. Miloval, a nevěděl co víc.

Ocitl se mezi tanečnicemi a sklonil hlavu, aby jim nepomačkal šaty. Byly však kokety; vítaly ho mezi sebou a vztahovaly k němu ruce. Když ho některá pohladila po hlavě, nasypala mu do vlasů něco okvětních lístků. Několik jich posbíral a četl v nich. Než se naděješ, jsem u tebe! vzkázalo mu léto. A nebyla to lež.

*

Léto s udicí. Průzračnou vodou řeky plove sen rybáře. Rybář je malý, sen neskromný.

(Kraj se zalyká parnem. Bouřka je za humny. Splávek poskočí mezi očky udice a nabere rychlost. Než stačí břinknout o prut, chlapec zasekne. Od toho okamžiku nedrží udici, nýbrž luk o váze kovadliny. – –Je tam! Je na háčku! Král Snivé!! Deset dvacet rybářů vstává kvůli němu ráno před třetí. Vracejí se s nepořízenou, někdo s polámaným prutem. Nikdo zdejší neviděl většího kapra.

Teď ho zasekl on! Vrazil paty do měkké hlíny, aby ho kapr nestáhl do vody. Ptáci ztišili hlas a kytky ubraly z vůně. Země se přestala točit… Chlapec neví, jak dlouho zatíná zuby. Věčnost nelze změřit. Bolí ho ruce i nohy, bolí celé tělo. Síly došly, bojuje ctižádost. Ctižádost neumí prohrávat a král řeky je na ni tááákhle krátký!… Leží v trávě, lapá po dechu a ocasem udusává zválený bojínek. Prohrál.

Chlapec k němu poklekl. Země se opět roztočila. Ptákům se vrátil hlas a kytkám vůně. Až přijde chlapec do vsi, kamarádům polezou oči z důlků.

Večer bude lednice plná řízků a polévky, že by stačila pro celou školní družinu na čtvery Vánoce.)

Splávek se zavrtěl, poskočil. Je po snu. Honzík chňapl po udici a čekal. I ryba byla nerozhodná. Nevěřila. Pak ji pobídl hlad a byl špatným rádcem.

… Trvalo to všeho všudy chvilečku. Jeleček proudník neměl šanci na vítězství. Přemožený mrskal ocáskem, aby se nakonec stejně vzdal. Pokořen, bez hnutí, odevzdaně ležel u Honzíkových nohou.

Čas, kdy promlouvá nůž…

Honzík poklekl k rybě. Je neuvěřitelně krásná. Její šupiny jsou stránkami knihy a v té knize ještě nedopsané verše: Život je tak zázračný, tak nádhernýý!! Nemožno neuvěřit. Psalo se v knize o zlatých motouzcích, které poslalo slunce, aby život a radost držely pevně pohromadě. Psalo se o zvoncích vln, které vyzváněly do kraje, že svět mláďat je čirý, neboť všechno v něm se děje doopravdy. A také o stínu pod hlavami babylonských vrb tam našel strofu: Smutné je proto, abychom si více vážili dobrého.

Chlapec zatajil dech. Nečetl dosud takovou knihu a pocítil touhu uchovat ji: chyběla by mu. Vzal jelečka do dlaní tak opatrně, jako by byl z nejkřehčího skla. Pět šest kroků a stál u samé vody. Vrátil jí knihu života.

Jeleček se nepohnul. Nemohl uvěřit?

Uvěřil… Zakormidloval ocasem a pomalu se probouzeje ze špatného snu zmizel u dna.

Ten den už Honzík nerybařil. Lednice nebude plná řízků, polévky ani lžička, natož pro školní družinu na čtvery Vánoce. Kamarádům nevylezly oči z důlků.

Doma potkal nejprve tatínka. „Nic, Honzi?“

„Nic…“

„Dneska není na ryby počasí,“ řekl tatínek. „Zítra se ti povede líp.“

„– – – !“

V kuchyni kralovaly pára a teplo kamen a maminka, která dovařila a zrovna myla nádobí.

„Braly?“ přivítala radostně Honzíka.

„Braly, mami.“

„Takže budou rybí hody?“

„Nebudou, mami. Já ji pustil.“

Maminka přestala mýt nádobí. Podívala se na Honzíka, ale honem se zase otočila. Do očí jí vstoupily kapičky páry a do lící horkost kamen.

„– – – ?“

Chlapec uklidil udice. Chytil dnes svou rybu. Netušil ještě, že i za dvacet let to bude pořád ona. I za třicet. Za čtyřicet. Pořád. Uloví mnoho ryb a mnohým daruje život. A zapomene na všechny – jen jelečka proudníka bude si pamatovat napořád. Byl první.

První knihou života. Zlaté motouzky posílá slunce, aby život a radost držely pevně pohromadě. Svět mláďat je čirý, protože všechno v něm se děje doopravdy. Smutné je proto, abychom si více vážili dobrého.

A vodní pára je nejtřpytivější, když maminka řekne:

„Chlapče zlatý. Můj!“

*

„Litr, mladej?“ houkl pan hostinský.

„Dva,“ řekl Honzík.

„Ouha! Táta si dává do nosu? Taky mu vyschlo, co?… Mrkej na ně, jak se nalámali!…“

Honzi se ohlédl. U stolu podél oken posedávají ztichlí chlapi, hlavy poskládané mezi odlivkami s rumem.

„Na. Užij si taky.“ Hostinský postaví na podlahu hluboký talíř s pivem, které překapává přes okraj.

Vart chlemtavě pije.

„Pane hostinský, to nemůžete! Nemám tolik peněz!“

„Peníze budou a my ne.“

„Na Nikitu! Ať mu uschne kukuřice!“ připíjejí chlapi.

„Na Fidela! Ať ušetří za holiče!“

„Na Johna – ať si víckrát nevrzne!“

„Podívej, jak mu jede!“ řekne pan hostinský. „Na, Varte! Kopni tam ještě jedno – a na ex!“

„Já už musím domů, pane hostinský,“ řekne Honzík napůl vystrašeně, napůl vyčítavě.

Od okna zaskřehotal Körber:

„Nykto nésme nykte tóma! Pámatuj si tó!“

Náves políbilo říjnové slunce. Zestárlé babí léto zavěšené na plotech honem honem spěchá dopsat příběh domova a deseti let v něm.

„Tati. Vart se nějak motal. Nezlob se, spadla pěna.“

„Z toho se nestřílí.“

„Mami? Přijde klekáník?“

„Klekáníci už nechodí. Mají rakety.“

*

Školní družina vřeští, a kdo nevěří, jenom ať tam běží! No řekni sám: kdo to jakživ slyšel – pohřeb a křtiny zároveň! V jedné vsi. V jeden den. V jednom domě! Totiž: umřel pan Körber. Totiž: narodil se pan Kerbr.

Poslouchá se to jako pohádka, a přitom to pohádka nejspíš nebude.

Ještě když nebyl Honzík na světě, byly prý roky, kdy zlo neslo jméno Němec a dějiny se trmácely cestou křížovou. A potom zase rok, kdy všechna zla z Poříčí stála u silnice a jakékoliv dobro mohlo zlo nakopnout, bacit, vzít mu, co mělo rádo, protože dobro přespříliš trpělo, když se dějiny kodrcaly cestou křížovou, a dočista ztratilo rozum.

Potom odvezli zla ven za Poříčí a odtud až do Němec. Zrovna byl na řadě i pan Körber, ale tu jedno dobro řeklo:

„Toho ne. To je Pan huťmistr. Než se dal k nim, taky socdemák.“

A tak zůstal pan Körber s dobrem a foukal do sklářské píšťaly, aby dobro mělo lahvičky na léky, sklenice na pivo a vázy na kytičky.

Když už byl Honzík na světě, pan Körber prý přišel o rozum, a že uteče dobru! Počíhal si na tmu, až zalije lesy, a hupky hajdy do Němec… Byl by dobru utekl, ten hlupák, nezkazit mu to pes. Aby nemusil do perníkové chaloupky ježibabě na lopatu, pan Körber podepsal čertovský úpis Mařence a Jeníčkovi. Od těch časů už nebude smět do Němec, ani kdyby ho tam samo dobro nakrásně poslalo. Od těch časů pije a pije a myslí si, že Vart je tím psem, který všechno zbabral.

Kdo můžeš, napověz: Je to pohádka, nebo není?

„Psst. Psst. Někdo nás uslyší.“

*

Ani pan Körber, ani pan Kerbr neměli tou cihlou hodit. Neměli Varta dráždit tím klackem. Tři roky už uběhly od Onoho Dne – pro Varta osudového. Ovčák totiž nezapomněl. Kdo šel kolem domu, byl Körberem nebo Kerbrem!

Z krásných hnědých očí se vytratila moudrost. Kdo si nedal líbit zlostný štěkot, pohrozil aspoň rukou – a natotata nenávist opanovala hnědé oči. Nebyly už krásné. A zuřivost má moc vrhnout psí tělo přes plot. Tak se počíná končení o rychlém spádu.

Prvním byl Pepa Vodák. Jde kolem vrat, v ruce brusle a – hokejku. To stačí, aby pes vyváděl jako divý. Přeskočí plot a Pepovi hoří sníh pod nohama. Doběhne na most, schváceně podleze zábradlí a hopky hopky za pilíř, čtvereční půlmetr záchrany.

Záchrany? I Vart podlezl zábradlí. Pepa spadl na led a vymkl si kotník.

Večer přišla paní Vodáková. Plakala a bědovala. Šermovala rukama a křičela.

Led roztál jenom na řece.

Sluníčko navádělo: Radujte se a zapomeňte! V domě u řeky se radovali a zapomněli zamknout vrátka. Vart zmáčkl tlapami kliku a náves mu otevřela náruč. Potkal v ní Luďu Richtra stavějícího pod mostem přístav pro Titanik z borové kůry a vystrkujícího zadek právě do toho světa, kam šel Vart na vandr.

Paní Richtrová neplakala. Mluvila rychle a nejvíc o doktoru, o policajtech a o soudu.

Tak se stal ovčák nechtěným a v pořádku lidí i nechtěné změní se ve zboží.

Kupec, pán s knírkem a hustě bodrým hlasem, přišel za dva dny. Vždyť ho Honzík zná! Kolotočník! Koupil si od něj ve střelnici broky! „Pes je to udělanej. Všechna čest! Já psům rozumím, mám je rád. Moji haranti taky – mám jich osm!… Jenže nemám u sebe dvě stovky. Vysolím zatím zálohu. Sto šedesát vám přinesu zítra. Půjčíte mi náhubek?“

Tatínek půjčil. Když ho přinesl, byla to pečeť. Ach, kdyby jen tušil jaká, snad by kupec odešel s nepořízenou! Jenže tatínek věřil: také čítával v první knize života, anebo věřit musel… A když on musel, Honzu a Varta potkalo rozloučení. Hořko na jazyku, slaně v očích… Vart ví nejen to, že odchází – ví, že je to nadobro. Do hnědých očí se vrátila moudrost.

… Kdykoliv se Vart zastavil, aby se ohlédl, pán s knírem a hustě bodrým hlasem škubl řemenem. To se pak zapíchly do ovčákova krku ostré hroty obojku. Pes zavyl a schlíple, poslušně pokračoval cestou, po které musil.

Až vrátí kupec náhubek, až zaplatí dluh, poptám se na adresu. Budu chodit k Vartovi na návštěvu.

Jenomže kupec ne a ne se ukázat a chlapec mu vyšel naproti na křižovatku za vsí. Kolotočník přijde nejspíš od Velkého Poříčí; v neděli tam mají pouť…

Nepřicházel však.

Chlapec sedí na patníku a klátí nohama. Nad stromořadím deset kroků odtud vyčnívá telegrafní sloup. A pod ním… Co je to tam? Honzík natahuje krk. Že by…? Honzík se přišourá blíž. Do jeho hrdla se vryjí hroty: To je přece obojek! To je Vartova srst! Hnědé oči! („Já psům rozumím, mám je rád!“) Bezmračnému nebi navzdory vpadla do Honzíka půlnoc a Honzík se ztratil v té tmě a jeho srdce uvízlo nohama v puklinách ubolavělosti. Chlapec nevěděl kudy kam, čidla čirosti vrážela do knihy života, kterou ne a ne prolistovat. I zvedl Honzík oči: zčistajasna se ve tmě zaleskly šupiny jelečka proudníka, a hned nato si všimlo chlapce slunce a svrhlo k němu zlatavý motouzek. Jen Honzík o píď popolezl, šmik!, motouz se přetrhl. Slunce svrhlo jiný, a pak zase jiný, a pak zase jiný…, až z toho bylo celé ukoptěné. Ale vyplatilo se to.

Když vyšplhal Honzík ze tmy, vykopal hrob ve žlutém moři, a než byl hotov, přišel tatínek, aby vypomohl:

„Psst. Mamce ani muk.“

Slunce se přilíplo k horizontu a počkalo, až budou ti dva u konce. Když se přece odkutálelo, Honzík konečně pohnul listem v knize svého života a řekl:

„Budou pořád spolu. Pořád tu budou mít hrob.“

„Kdo… spolu?“

„Vart a věk čirosti. Můj Vart. Můj věk čirosti.“

Tatínek svěsil hlavu, a jak tam stáli, ve žlutém moři přibylo vody a vlny se vzedmuly.

Naštěstí je zachránila maminka:

„Večeřéé!… Kde pořád vězíte? Sakramentští chlapi!“