Prácheňské rezonance 2004

Okamžik zadumání

Plzeňská Pravda (víkendová příloha), 14. 12. 1974

Svítalo. Další loď stála na odpalovací rampě, připravena k odletu. Personál kosmického střediska se hemžil v nepočetných skupinách mezi domy. Hans a Michal je pozorovali z nejvyššího patra lodě. S nimi Daniela a Gordon, několik dalších Evropanů, Afričané. Pak personál zmizel a na stožárech se rozsvítila zelená světla.

„Tři, dva, jedna … start!“

Jícny trysek vychrlily ohnivý kouř a loď se povznesla. Vzápětí druhá erupce. Koráb se odpoutal a cestující odvrátili hlavy od oken. Bavili se.

Letuška na obrazovce se usmála, v očích radost:

„Pozemšťané opouštějí rodnou planetu. Dovršujeme dílo a ideály předchozích generací – člověk se stěhuje do jiných galaxií, aby ovládl vesmír …“ Mluvila s vědomím historického mezníku a kladla důraz na každé slovo. Nálada byla výtečná.

Letuška předčítala místa vesmírných zastávek. Ale málokdo tomu věnoval pozornost, každý znal cestovní plán zpaměti.

V zadní části kabiny seděl otec se synem. Otec chladně zavřel učebnici. „Podívej se na Gordona, jak je ovládá.“

„Tomu už bude sedm,“ bránilo se dítě.

„To nevadí,“ udělal otec rezolutní gesto rukou. „Index dokonalosti nepřipouští výmluvy.“

Gordon přitakal. I na vedlejších sedadlech probíhal hovor. Hans a Michal probírali poslední vědecké teorie. „Dokážeme-li konečnost vesmíru, znamená to, že existuje absolutno.“

Míjeli Venuši a blížili se k Marsu. Lhostejně hleděli do oken.

„Ubývá nepoznaného prostředí,“ usoudil kdosi, „je to ale nuda.“

Blízko vstal populární vědec a zamával zpola popsaným listem papíru. „Dlouho se nudit nebudete,“ zajásal vítězoslavně. „Ještě tři stal let, víc ne.“

„A potom?“ Flegmatik ožil. „Co bude potom?“

„Vytvoříme další vesmír. Třeba i několik variant.“

„Jak?“

„Vraťme se k počátku původního vesmíru. Známe složení prvotních par a plynů a víme, za jakých reakcí vznikala hmota.“ Vědec významně pohlédl na posluchače. „Chemickou cestou vytvoříme vesmír nový – podle svých představ.“ A pak se dvojice ponořila do vzorců na papíře.

„Projevy člověka jsou také chemickými reakcemi,“ navázal Hans na slyšenou přednášku. „To vědělo už dvacáté století.“

Michal se nijak nenadchl. Opět ztichli.

V rohu před nimi seděla dvojice starých, obyvatelé zastrčeného koutku Afriky. Staří se k sobě tiskli stísněně a s očima, které mluvily strachem.

„Co dělají?“ zeptal se Hans.

„Nevím,“ zněla odpověď, poněkud bez zájmu.

Staří se hladili.

„Podívej!“ Hans neskrýval překvapení. „Co to je?“

Ale Michal mu nedokázal odpovědět. „To neznám.“

„Snad chemická reakce …,“ uvažoval Hans hlasitě.

„Snad …“

Staří poslouchají hovor mladých a do smutných očí jim vstoupily slzy. „Podívejte,“ promluvil muž, „je nás tu pět set – a z toho jen dvě děti.“

Mládenci nechápavě civěli na protějšek.

„Jen dvě děti,“ opakoval stařec, ale pohledy těch, kterým slova patřila, se nezměnily.

„Děti se přestaly rodit,“ vzlykla stará žena a přistoupila blíž k mládencům. „Nechápete?“

„Ne.“ Dvojhlasná odpověď pleskla do krátkého ticha.

Stařenka pohladila střídavě Hanse a Michala, šla k jiným cestujícím, kteří zbystřili pozornost. Hladila je. I vědec ji pozoroval, i flegmatik.

„Já vás hladím,“ zaštkala stařenka. „Vy to necítíte?“

„Nepotřebuju pohladit,“ ohradil se někdo.

„Ale vás netěší pohlazení …?“ Zmatená stařenka pobíhala uličkou.

Loď překonala hranici sluneční galaxie, zvýšila rychlost. Všichni stáhli čela. Zdálo se, že přemýšlejí.