Prácheňské rezonance 2004

Pětikoruna

Plzeňská Pravda (víkendová příloha), 24. 7. 1976

Řidič myslel kdoví na co a podaná mince mu vypadla z ruky. Byl silný, jako by nalitý tukem, a tak se s hekáním sklonil, aby slídil po podlaze. A v tom momentu se cestující čekající na drobné pootočil a Klimešová mu uviděla do tváře. Je to on, Vaněk!

Trpělivě stojí a ani netuší, že ho pozoruje a že hned za ním postává už ne tak trpělivě její muž a kdysi Vaňkův sok. Je tiché nedělní ráno provoněné vůní akátových květů, jen motor autobusu hučí navlas, skoro navlas stejně jako náklaďák, s nímž ti dva tenkrát jezdili …

- o -

Kolem budky projíždělo od šesti do dvou několik takových aut. Vaněk tomu svému říkal Koráb. Byl tak trochu romantický; už třeba podle toho, že plechové stěny v kabině auta nedekorovaly nahotinky, ale docela obyčejné obrázky. Města, parky, rybníky a tak. A na každém z nich aspoň po kytce. Podle toho jsem poznala, kdo je můj nápadník. Bylo to zvláštní, tak neobyčejné. Totiž způsob, jakým si mne předbíhal:

Přijdu k budce sbité z prken a postavené kousek od zablácené cesty a hned na rohu jako když do mě bací. Za jediným oknem stojí sklenice od hořčice a v ní karafiát! Rozhněvalo mě to, protože klíč od budky jsem měla jenom já. A karafiát znamenal, že ještě někdo se mnou!… Že si může dovnitř vlézt, rabovat mi ve stole s účty a fakturami, prostě se vším, co ve stole je. Měla jsem tam také Brevíř moderní ženy a najít ho někdo, určitě by se mi smál …

Ovšem bála jsem se zbytečně. Všechno bylo na svém místě. Hněv mě přešel a měla jsem radost, že mi na okně voní kytka. Ještě nádhernější bylo, když k ní na druhý den přibyla druhá, pak třetí …

Nejsem dost trpělivá. Den co den mne trápila nejistota: Kdo je ten člověk? Kdo?

O výplatním dni si všichni přišli pro peníze, jen Vaněk ne. Nesu mu je do auta a koukám – kolem dokola nalepené obrázky z kytkama. Podívám se na Vaňka – červená se jako kluk v pubertě. Takhle je to tedy…

Dni utíkaly, kytek přibývalo a – Vaněk pořád nic. Už si říkám si: Sama začnu …

A pak, pak to přišlo! Jdu ráno kolem okna budky a co vidím – karafiáty nikde. Místo nich čtyři báječné, kouzelné toulitky! Dojetím bych skoro zaslzela. Skoro …

Odemknu budku, otevřu zásuvku a slzy zármutku mi vytryskly z očí. Tekly, padaly na stůl …

Den před tím mi sousedka dala osm stokorun. Prý abych zaplatila v nábytkáři knihovnu, ona nemůže, bolí ji ledviny. Slíbila jsem a – kvůli karafiátům – zapomněla peníze v zásuvce. A teď byly pryč. Osm set!

- o -

Na pravé straně sedadla mince nebyla. Znervóznělý řidič si odfrkl a hledal jinde. „To jsem z toho blázen.“

Vaněk trpělivě čekal, ruce za zády. A právě na jeho mozolnaté dlaně civí zneklidněný Klimeš. Jen aby se Vaněk neohlédl! strachuje se. Aby mě nepoznal!

Pohlédl na manželku. Hlavně aby tu Vaněk neuviděl. Aby jí to neřekl … Mně se odjakživa lepí smůla na paty. Zato Vaněk, ten měl vždycky a ve všem štěstí. To mě právě rozčilovalo.

Avšak nic jsem mu nezáviděl – do té chvíle, než se začal ometat kolem Jitky. To už bylo moc! Vždyť já si na ni myslel taky … Mohl jsem vzteky puknout, když jsem ho uviděl, jak si ráno v pět otevírá budku šperhákem a strká kytky do sklenice od hořčice. „Tak to tedy prr!“ říkám si a od té chvíle si lámu hlavu, jak se zbavit konkurence. Proč jsem taková upejpavka?! Což jsem si nemohl s Jitkou začít už dřív? Aspoň bych věděl, jakou mám šanci …

To se rozumí, otálet už nešlo. Zajel jsem si do Plzně a jednou takhle ráno něco po čtvrté popadnu šperhák a šup – Vaňkovy karafiáty jsem vyměnil za ty má. Ani nevím, jak se ty kytky jmenovaly, ale jeden květ stál tři pětky!

Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale dneska jsem rád, že jsem to udělal. Prostě jsem otevřel zásuvku. Ležela tam knížka, něco pro moderní ženy, a potom peníze. Osm stovek.

A já je vzal. Jen tak z legrace. Chtěl jsem Jitku postrašit. Jak mi jen tenhle podfuk pomohl!

Brečela jako malá; udělal jsem ze sebe velkorysého galána, a to jste měli vidět, jak roztála. Hned byla hezčí. A druhý den jsme měli rande! …

Jen jeden kraťas se mi stal: Vyklouznu z budky a zblýsknu Vaňka. Šinul se s karafiátem a já se nestačil včas schovat …

- o -

„Ani tady není,“ povzdechl řidič. „Jsem snad slepý?“ plácl se do stehen a svraštil čelo. „Nevidíte ji náhodou?“ obrátí se na Vaňka.

Vaněk sebou trhl. „Ne,“ vyhrkl, „nevidím.“

Nemohl vidět pětikorunu, když se až lekl Jitky. Dívala se na něho a přísný pohled prozradil, na co právě myslí. Jenže … jenže to mu křivdí! …

- o -

Býval bych se snad svalil na zem, když za mnou přiběhla s brunátnou tváří a křičela na celý dvůr: „Dejte je sem, vy sprosťáku, dejte sem ty peníze! Ohlásím to Bezpečnosti … Slyšíte! Dejte je sem!“

Dušoval jsem se, zaříkával, nic nepomohlo. Užuž jsem měl na jazyku, koho jsem viděl ráno vycházet z budky, ale Klimeš mě předběhl: „Uklidněte se, Jituš, uklidnětě se. Jaké peníze?“ Nakonec sáhl do kapsy a velkoryse jí je dal: „Ať jsem bez prémií, tu máte. Nahoním to na melouchu.“

Jako by mě opařil. Je tak podlý? Klimeš mi dělal závozníka, mohl jsem ho kopnout do zadku, vyrazit s ním dveře, ale bylo mi ho líto. Na ženění měl léta a že je tak nesmělý – kolik je takových mužských? Dneska chce být každý frajer!

Jitka se na mě zlobila, raději jsem odešel na jinou stavbu, a když mi tam přidělili byt, nakonec se i odstěhoval. A měl jsem klid.

A teď jsem tady zase. Jen tak na víkend, podívat se na známé. Jitku jsem vidět nechtěl. No nechtěl! A ona se na mě dívá jako na zloděje, jako na lumpa, křivý charakter, tak nějak na tom u ní jsem. Ale už toho mám dost, dost! Teď jdu s barvou ven, a basta!

- o -

„No – konečně. Trvalo to, co?“ roztál řidič. „Nezlobte se,“ podal Vaňkovi pětikorunu a Vaněk vplul do uličky mezi sedadly. Jitka na něm visí očima. Pohrdavýma, posměšnýma očima, které v něm rozněcují touhu povědět pravdu, očistit se od bláta, do něhož nepatří.

„Vy se na mě zlobíte?“ osmělil se. Vedle Jitky sedí dítě, tiskne se k ní a Jitka ho hladí.

„Kde se ve vás bere tolik drzosti? …“

„Proč drzosti? Myslíte si, že jsem tenkrát …“

„Zase budete lhát? Nechte toho dušování … Je falešné.“

Udělal bezděčný pohyb rukou. „Paní Jitko, tak to není …“

Stačila chvilka, vteřina, možná půl, a byl by se zbavil podezření, ale dítě vedla Jitčina boku se hlasitě zasmálo a dychtivě vztáhlo ruce kupředu: „Tata! Ta – ta!“

Vaněk se ohlédl a uviděl Klimeše, jak se hrne k dítěti:

„Už. Už jsem tady. Pan řidič ztratil peníz, víš …“

„Tata. Ta – ta!“ opakovalo dítě a Vaněk si uvědomil, že překáží. Spolkl slovo na samé špičce jazyku, uklonil se místo pozdravu a odešel k sedadlu až na konci autobusu.

Promiň, malý. To ti neudělám.