Prácheňské rezonance 2004

Povídání o povídce

Plzeňská Pravda (víkendová příloha), 6. 11. 1976

Sotva za redaktorem zapadly dveře a zarachotil klíč, na stole se ozvalo:

„Ukaž se nám, povídko!“

Z obálky u kalendáře se vysunula povídka a řekla:“Já?“

„A kdo jiný? Jak se jmenuješ?“

„Rozpustilá Otylka.“ Povídka se cudně představí a hned se rozhlíží kolem. „To je redakční stůl?“

„Jistě. Ty jsi v redakci ještě nikdy nebyla?“

„Ne. A ty?“ Teď teprve Rozpustilá Otylka poznala, s kým mluví. Na desce stolu leží tři štosy povídek a na vrcholu nejvyšší z nich se protáhla Poslední láska. Protáhla se a smutně špitla: „Já jsem už v sedmé.“

„Oni tě nikde nechtějí?“

„Ne. Já jsem totiž prvotina. A ještě k tomu subjektivní vylití citů.“ Poslední láska uronila slzičku. Slza se skutálela po hranách štosu, odrazila se a dopadla na prostřední štos, až to vystříklo.

„No dovol!“ zahartusila povídka, které se sprcha nelíbila. „Neruš mě v přemýšlení.“

Rozpustilá Otylka ani netušila, že přemýšlení existuje a velmi ji to udivilo. Podívala se na první stránku hašteřivé kolegyně, aby přeslabikovala její jméno: L-á-s-k-a a-ž z-a u-r-n-u. Vykulila oči: „A nad čím přemýšlíš, povídko?“

„Zvažuji své klady a zápory. Vidíš, že jsem v prostředním štosu. Redaktor se ještě nerozhodl.“

„A jaké máš zápory? Jaké klady?“

„Mám málo nosné téma. Bohužel. Ale zase mám vtip. To víš, čtenáři se chtějí smát.“

„Jéé-é!“ zaječela Rozpustilá Otylka. „Já sem nepatřííím! Já jsem úplně naivní!“

„Až přijdeš do sedmé redakce, budeš zkušenější,“ řekla Poslední láska.

„Obě jste fňukny!“ Z posledního, nejtenčího štosu se rozkřikla Noční jízda. „A schází vám sebekritika! Podívejte se na sebe! S tímhle slohem se cpete do redakce?!“

„Jen se nenaparuj!“ Poslední láska vyplázla na Noční jízdu jazyk, až jí zfialověl. „Tobě se to mluví, když máš jisté, že tě v tiskárně obléknou. Ale my – jsme úplně nahé a možná bez naděje.“

„To je jen vaše chyba!“ Noční jízda je neústupná a šermuje listem sem a tam. „Nejste totiž uzrálé. Mě psal autor tři roky!“ Poslední láska si zřejmě přiznala, že není zralá, protože zmlkla.

Rozpustilá Otylka toho využila, aby se zeptala: Noční jízdo! Když rychle uzraju, tak mě vezmou?“

„Co to povídáš, ty bláhová? Rychle uzrát nemůžeš! Znáš to přece: Spěchej pomalu!“

„A když budu zrát pomalu, je to tutovka?“

„Já bych neřekla. Přede mnou tu byla jedna vyzrálá víc než já. Kromě toho byla vypočítavá, takže si myslela, že má vyhráno. Jenže ji vrátili. Byla totiž neupřímná, a to každý redaktor pozná.“

„Já jsem z toho blázen!“ zděsila se Rozpustilá Otylka. „Já mám strach! Raději se nevidět!“

To už je pro Lásku až za urnu příliš: „Nech si ty pohřební řeči. Ještě tě ani nevyndali z obálky a už děláš paniku! Kdo tebe jenom napsal …“

„Mlčela bych, jo! Neurážela bych, jo! Ještě nejsi na koni!“

„Právě,“ přiznala smiřitelsky Láska až za urnu, „jak tak nad sebou přemýšlím, zdá se mi, že jsem dost popisná. A to je konec!“

„A co – mám – ří – kat já?“ zakoktala Poslední láska. „Já jsem subjektivní vylití citů. Soukromá záležitost. Útěcha v srdci autorově.“ Neudržela pocit zoufalství ani nervové vypětí a rozplakala se: „Já už chci domůůů!“

Diskuzi je odzvoněno. Na stůl padla tma; povídky usnuly. Teprve cinkot klíčů je probudil. Redaktor hodil klíče na stůl, přisunul si židli a chňapnul po obálce u kalendáře. „Tak copak to tady je?“

Přečetl povídku, našpulil rty a pokýval hlavou. „Karle,“ promluvil na redaktora u sousedního stolu, který mezitím přišel, „co tomu říkáš?“

„No,“ Karel přečetl povídku a také pokýval hlavou. „Není to nejhorší. Ale moc rozvleklé.“

„Trochu to proškrtám,“ řekl první redaktor. Proškrtal a odložil na nejtenčí štos.

„Ahoj, Rozpustilá Otylko!“ vítá povídku Noční jízda. „Tak vidíš! Já jsem ti fandila!“

„Díky!“ culí se Rozpustilá Otylka.

„Tak tě vzali …“

„No jo, ale co se mnou udělali. Podívej, jak jsem zhubla!“

„To víš,“ odpověděla Noční jízda. „Povídka si nevybere. A nemysli si, že máš vavřín na krku. Až tě v tiskárně obléknou, dostaneš se ke čtenářům. A to teprve něco uvidíš …"