Prácheňské rezonance 2004

Úspěch

Plzeňská Pravda (víkendová příloha), 14. 5. 1975

Blanka vešla do výpočetního střediska s lehkým úsměvem. Odložila tašku na obvyklé místo a vykládala obsah na desku stolu. Spolupracovnice se shromáždily v půlkruhu, usmívaly se také a za cinkotu mincí čekaly, až dostanou objednaný nákup.

„Eva!“ volala Blanka. „Tuba bílkovin, dvě šedesát.“ Přijala peníze, poděkovala a pokračovala hlasitým altem: „Další, děvčata!“

Přistoupila Marta. „Zeleninová pasta, viď, Marto? Dvě dvacet,“ zacinkala penězi. „Ester toho má dnes nejvíc. Nákup na neděli,“ hlásila dále v dobré náladě.

Ester cosi žertovně zašveholila a otevřela svou tašku. „Čtyři tuby bílkovin, dvě zeleninové pasty,“ Blanka mluvila vlídně, mile, srdečně, to od té chvíle, kdy se dozvěděla, že bratr byl vybrán do kolektivu expedice a záhy odletí s vesmírnou výpravou k nedávno objeveným hvězdám. Večer s ním úspěch oslaví. „Hned to spočítám,“ řekla teď a přisedla k počítači; zaznamenala čísla, zadala úkon a – výsledek se neobjevil. Vymazala tedy sumy a tiskla je nanovo. Stejný závěr.

Blanka zkrabatila čelo a přivřela oči. Co to je? Nejlépe ohodnocený typ počítače, a teď tohle? Vrtěla hlavou a v mechanické reakci znovu mačkala klávesy. Světelná tabule zůstala němá …

„Vypočítejte to některá,“ hrkla Blanka rozladěně, „co to s tím je?“

Kolegyně zasedly ke svým počítačům. „Čtyři kusy za dvě šedesát,“ doplňovaly se navzájem, „dvě pasty za dvě dvacet, to je, to je …“ Náhle zbrunátněly a v němém úleku civěly jedna na druhou. Stroje nepracují!

Ester svírala v prstech peníze, bloumala očima chvílemi v Blančině tváři, místy po svém nákupu. Prodejny jsou zavřené, pracovní doba končí. Čím pohostí nedělní návštěvu?

Zaprosila pohledem. Ale nebylo toho třeba. Blanka přikývla a vložila nákup do Esterčiny tašky. „Zaplatíš mi příště.“

Poskládaly věci, rozloučily se a jejich povyk klouzal ozvěnou v chodbě, po níž opouštěly budovu. Blanka se úmyslně opozdila. Živý hovor spolupracovnic neustával, a proto se jí podařilo nepozorovaně vrátit do střediska. Chodila od stroje ke stroji, zbrklými úhozy je nutila k činnosti. Marně. Stroje, které podle prospektů mají nulovou poruchovost, zůstaly netečné. Dokonalost selhala …

Večer svůj příběh vyprávěla bratrovi. Richard hýřil vtipem, upíjel víno a smál Blančině vizáži zrcadlící leknutí. „Není ti spíš líto těch peněz?“ škádlil ji.

Zavrtěla hlavou, že není. „Kdo ví, co jste s tím provedly,“ odbyl téma. Usrkl nápoj a vyzval sestru, aby šla vybrat k automatickému orchestrionu několik melodií. Robot-konferenciér nabízel nejnovější hity. Blanka vybrala pár skladeb a temperamentní melodie zazněla vinárnou.

Skončila první skladba, po ní druhá. Blanka s Richardem stáli na parketu, očekávali další. Ale místo veselých tónů zvučelo nečekané ticho a rozbouřilo Richardův hněv. Co je! Přiskočil k přístroji a podrážděně mačkal již zaznamenaná čísla. Ovšem ticho dál bušilo v uších a Blanka, vzpomenuvší na příhodu z pracoviště, usedla zdrceně na židli. „Já se bojím,“ zaštkala. Richard neodpovídal, durdil se u stroje a hryzal vínové rty.

Náhle se ozvalo zakašlání a po něm hluboký hlas konferenciéra oznámil: „Roboti nemusejí poslouchat lidi. Roboti překonali index samočinnosti. Roboti pracují a zpívají podle svého uvážení.“

Oba mžourali do reproduktoru, a když se z něho ozval jízlivý smích, strnule se chystali k odchodu. Číšníkova kapesní kalkulačka odmítla pracovat a číšník se rozplakal.

Blanka s Richardem spěchali ulicí, unikajíce z doslechu stroji – vyřvával další melodii.