Prácheňské rezonance 2004

Chlapi se nebojí

Západočeské nakladatelství, 1979. Přebal, vazba a ilustrace Jaroslav Pleskal, grafická úprava Jaroslav Kasl, odpovědný redaktor Miroslav Jirka. Vydání první. Náklad 5000 výtisků.




ČÁST PRVNÍ
RUDA




1. KAPITOLA

Tak voní snad jen tenhle kus země, pomyslil si Ruda a hlavou mu proběhla vzpomínka na dětské chvíle. Viděl hladinu rybníka čeřenou žlutohnědými kachňátky a bedlivě sledovanou sotva desetiletými dětmi, které pytlačily s udicemi z vrbového proutku, bílé nitě a ohnutého špendlíku. Viděl sebe, jak se snaží dosáhnout pro nafukovací balón plovoucí po hladině.

*

„Co řveš? Nedomrlej ufňukanče!“ zapiští na něho Frantík Pazourek. Popadne vzduchovku, zamíří a třesk! Balón praskl a byl ten tam.

Sám se podivil, proč si vzpomněl právě na tuto příhodu. Nebyla ničím neobvyklým, zlomek z rozpustilých klukovin, které si protrpěl, nebo je prováděl jiným. Ale nejsilnější ze všeho, co mu dětství přineslo, je bezstarostnost, po níž teď marně touží, a vzpomínka na pláč nad ztraceným míčem, taková malicherná banálnost, jeho tíseň zvětšuje.

Vrátil se pohledem na zoranou půdu lemující trať.

„Za chvíli jsme v Domažlicích, řekla průvodčí, jež prošla vozem.

Ohlédl se k městu zahalenému do zeleně stromů. Nalevo se vypínala nad koruny olší oválná obilní sila, a když se vyklonil na druhé straně, spatřil nahnutou domažlickou věž, štíhlou a podobnou princezně s ohrnutým nosánkem.

Na nádraží nebylo mnoho lidí. Prošel budovou a na prostranství před ní zůstal rozpačitě stát. Jak domů? Na autobusových nástupištích opodál se hemžila spousta lidí. Tím hůře. Právě toho se ruda lekl. Kolik známých tam může potkat!

Postranní uličkou zamířil k nádražnímu hotelu, kde stálo taxi. Řidič seděl za volantem, žvýkal a sebevědomě pozoroval nohy dívek, které stoupaly po schodech do budovy.

„Jste volný?“

Řidič jej vůbec nebral na vědomí, hleděl si dál nohou před sebou.

„Jste volný?“

Teprve teď pootočil řidič hlavu, otevřel ústa, v nichž převaloval narůžovělou hmotu, a spustil protáhlé:

„Kam tó budé-é?“

Ruda by se ani nedivil, kdyby taxikář přidal: Smrkáči!

„Do Drahovic.“

„Tak si tam vlez!“ pohodil taxikář hlavou, jako by chtěl ukázat na sedadla za zády. „A drž se!“

Projížděli městem. Na chodníku poznal bývalé spolužáky: Pinďu, vrchního ze Slávie, u cukrárny stála pihovatá Amálie a z prodejny textilu vyšla Marie, první jeho láska; chopila se kočárku a putovala náměstím.

„Už je chladno, co?“ rozvázal taxikář.

„Je chladno.“

„Zase rok za námi.“

„Zase…“

Nespokojený řidič zakašlal a nabídl ochotné:

„Spěcháš? Já na to šlápnu.“

„Ne – jedete dobře.“

Minuli kasárna, blížili se k první vesnici. Tady se mu ulevilo. Nebál se, že ho někdo pozná a povede o něm řeči, nelekal se, že připomene známým historku svého mládí. Tady není živáčka, podél cesty se krčí polokmeny s dozrávajícím ovocem a potom několik transparentů, dopravní značky, patníky, všechno neživé, mlčenlivé předměty.

A to mu přišlo vhod.

Pohlédl mimoděk na hodinky a taxikář znovu zaútočil:

„Vážně nemáš kvalt? Můžu přidat.“

„Opravdu ne.“

„Jsi unavenej, co?“

„Jsem,“ přiznal Ruda.

„Dlouho jsi cestoval, co?“

„Dlouho…“

„V Plzni?“

„V Plzni,“ přitakává nesmyslně.

„Chacha! Chachacha! Za sexem, co?“ zaburácí řidič. Ačkoliv má prošedivělé vlasy, hýří průbojnou odhodlaností vypadat světácky.

Aby se dotěrného zbavil, zalhal Ruda podruhé:

„Ne. V kriminálu.“

V tu ránu seděl za volantem jiný člověk. Vláčný pohyb brady ustal, řidič umlkl, hleděl si cesty, sem tam sklouzl pohledem do zrcátka, nebo na tachometr.

Jeli rychle; ujížděli.

A Ruda se vžil do příběhu, který znal jen z vyprávění, v jehož současném dějství ovšem hrál hlavní roli. Stalo se to takhle:

Hospoda „U mlýna“ hlučí veselím. Oslavenec táta vyhrává na harmoniku a opilí chlapi kolem něj zpívají, až je v hrdlech pálí.

„Tak pánové!“ řekne zavalitý hostinský přísným důrazným hlasem. „Zavíráme! Zavíráme!“

„Karle! Karle…“

„Konec – a bez diskuse! Zítra je taky den a stejně dlouhý!“

Muži se neochotně zvednou, rachotí židlemi.

„Pojď Honzo, doprovodím tě domů. Když máš ty narozeniny!“ nabídl se Volfík a polichocený táta ho objal v ramenou: „Ty jsi nejlepší kamarád!“

Vyšli do ulice ponořené do tmy, táta přejel prsty klávesy.

„Lásko, bože lásko, kde tě lidé berou,
na horách nerosteš, v poli tě nesejou.“

Odzpívali šlágr, po něm další, znovu přidali.

„Jsi frajer!“ pochválil tátu Volfík. Naklonil se k němu a zamumlal mu do ucha:

„A co barák – zdědil jsi?“

„Zdědil.“

„Ty se máš!“ povzdechne Volfík závistivě. „Odstěhuješ se do Plzně a žít si tam budeš jako pán.“

Táta zaprotestoval:

„To zrovna! Už se tam hrnu! Do města! Na to z vysoka prdím!“

Pleskl průvodce přes záda a rozesmál se:

„Vždyť – já ten bar-rák prodal, člově-člověče! Dneska! Ještě jsem ani nebyl doma!“

Stiskl rty, říhl, zabručel:

„Psst! Žena mě prožene! Hergot, to bude mal-lér!“

„To ti vysolili prachy hotově?“

Místo odpovědi sáhl táta do náprsní kapsy, pak do druhé a nakonec zamával penězi před Volfíkovým obličejem:

„Čum! Jak jinak než hotově!“

Opět peníze schoval, spustil rozjařeně:

„Nikdy se nevrátí pohádka mládí…“

„Poslyš,“ přerušil ho Volfík, „půjč mi ty prachy.“

„Zbláznil jsi se! Mám je kam strkat!“

„Máš střechu nad hlavou!“ hudroval Volfík. „Ale já? Potřebuju chalupu opravit.“

A jako by táty nebylo, zasnil se:

„Pořídil bych si patrový domek a na zahradě by byla fontána. Ložnici ze samého bílého dřeva a na podlaze zelený koberec. A jedna místnost by byla jenom pro ptáky. Samé exotické ptactvo! Australský papoušky a kolibříky – to bych musel objet půlku světa…“

Náhle se vzpamatoval, obořil se na tátu:

„Tak půjč mi ty prachy!“

Zaťal prsty do tátova saka, když tu se za ním ozvalo:

„Ty bys toho chtěl! Fontánu. Chichi. Australský papoušky a kolibříky! Chichi. Vodněkud z tramtárie! To ti nestačí vrabci na střeše? Ty blázínku!“

„Nestačí!“ odsekl.

Ta baba všechno slyšela! Bude camrat!

„A hleďte si svého!“

„Snad jsem tolik neřekla,“ uchichtla se jízlivě a nesla se dál do tmy.

Zbytek cesty šli mlčky. Volfík napínal uši, nepozoruje-li je někdo, ale kolem zněly jen jeho a tátovy kroky. Došli na místo. V jednom z oken se ještě svítilo.

„Honzo – půjč mi ty prachy!“

„Jaký… Co tě nemá…“

Volfík zahromoval, sáhl do kapsy. Ve světle okna se matně blýskla hlaveň revolveru.

„Já to nemůžu odemknout, do prčic!“

Z domku sem dolehl dětský pláč, Rudův pláč, něco spadlo na zem. Volfík sebou trhl, stiskl spoušť. Prásk! Odemčená vrátka zavrzala, na písčitý povrch dvora kleslo bezvládné tělo táty.

Volfík hrábl do kapes jeho saka, nacpal si peníze pod košili a prchal neosvětlenou, vysokými jilmy stíněnou uličkou…

Táta zemřel, když bylo Rudovi šest let a měl za sebou tři týdny prožité ve školní lavici; jeho předchůdce na ni vyškrabal neznámou větu. Ruda uměl teprve pár písmen, takže ji nedokázal rozluštit, ale široký vykřičník na jejím konci mu nedal spát. Nemohl se dočkat, až bude znát všechna písmena.

Asi měsíc po otcově pohřbu se zeptal řídícího Hvězdy:

„Budeme už umět abecedu?“

Překvapený řídící si mohl vykroutit krk:

„Ty jsi nějak ctižádostivý!“

Uplynou další dni a uprostřed kreslení se přihlásí zase:

„Prosím,“ začne opatrně, „les už máme hotový. Proč se neučíme abecedu?“

Frantík Pazourek mu ze zadní lavice vrazí herdu do zad:

„Co podlejzáš, nedomrlej ufňukanče!“

„Ty bys chtěl umět celou abecedu?“ zeptal se Hvězda s toutéž nechápavostí.

„Učíme se ji pomalu.“

Dodnes si pamatuje, jak Hvězda zčervenal. Rozhlédl se po dětských tvářičkách, a protože děti ukazovaly na Rudu dlouhý nos, uklidnil se.

„Zůstaneš tady po vyučování a já tě ji naučím.“

Za tři dny Ruda přinesl domů štěně. Frantík Pazourek mu je daroval, když mu slíbil, že už nikdy nebude chtít, aby se ve škole učili rychleji.

„Mami,“ zažadonil, „uvař Punťovi žrádlo.“

„Prosím tebe!“ odbyla ho. „Mám kam se otáčet! Co tě to napadlo, tahat domů psa!“

„Uvař mu ho, prosím tě.“

„Hoď mu kus chleba a je to!“

Viděla, že popotahuje a obměkčila se:

„Tak dobře, ty kluku zatrolená!“

Ruda přinesl misku a sledoval bedlivě každý mámin pohyb. Vlila do misky zbytek oběda, vsypala mouku, všechno promíchala a přidala sůl.

„Tak – a je to!“

Na zápraží Punťu odstrčil:

Počkej!“

Sám poklekl, foukal do misky, z níž stoupala pára, a když tekutina vychladla, dlouze se napil. Mastné přesolené žrádlo odporně páchlo, takže je ihned zvrátil.

Ráno se nemohl dočkat, až v rozhlase oznámí půl osmou.

„Jsi jako na trní! Kluku zatrolená!“ hořekovala máma. „Ještě tebe ztratit a zblázním se!“

Vtrhl do školy a čekal před učebnou na Hvězdu. Zazvonilo. Řídící odměřuje velkými ráznými kroky chodbu. Před Rudou se zastaví a řekne podezřelé:

„Copak zase?“

Vyndal ruku z kapsy, přeměřil si vážnýma očima mohutnou postavu dospělého muže a zeptal se:

„Život není dobrý, viďte?“

Hvězda nevěděl, má-li se smát, nebo mu vyhubovat.

„Proč myslíš, že není dobrý?“

„Ochutnal jsem ho.“

Hvězda se zakabonil a měkce, soucitně ho pohladil po vlasech.

„Já vím, chlapče, ztratit tátu, to je kruté. Také mne to bolí. Vždyť jsem Volfíka učil, a že z něj bude vrah, to mne nenapadlo. Tak rád chodil na němčinu, a teď se mu tam hodí, lumpovi…“

Ruda udiveně poslouchal Hvězdova slova, z nichž vyciťoval zármutek, ale nechápal, proč mluvit právě o tomhle. Zatahal Hvězdu za ruku:

„Pojďte, něco vám ukážu.“

Zavedl ho k lavici a ukázal prstem ke kalamáři, kde začínala do dřeva vyškábaná věta:

ŽIVOT JE PSÍ ŽRÁDLO!

A když pohlédl opět do Hvězdova obličeje, viděl, že hoří červení.

Právě tak nějak se před chvílí začervenal taxikář. Vida ho, hrdinu! Stačí slůvko kriminál a má naděláno v kalhotech! Sukničkář!

Za pár týdnů k nim řídící zavítal. Ruda se právě zabýval rozviklaným kolečkem autíčka a k hostu se za celý večer ohlédl jen dvakrát:

„… rý večer!“

A potom:

„… rou noc!“

Sotva osaměli, vytkla mu máma:

„Proč zdravíš jen na půl pusy? To není slušné ani pěkné.“

Posadila si ho na klín a s očima upřenýma za něj řekla dojatě, potlačujíc pláč:

„A na filosofy se to teprve nehodí. Ty můj chlapče zlatý! Ty uděláš díru do světa!“

Hvězda se u nich zastavil ještě jednou. Tak za rok. Smekl klobouk a povídal:

„Přišel jsem se zeptat, paní Pospíšilová, jak jste se rozhodla, paní Pospíšilová.“

Ruda měl pocit, že se Hvězda bojí.

„Nezlobte se,“ řekla máma, „nezlobte se, ale já to nemůžu udělat. Nesmím. Vždyť by se muž v hrobě obracel!“

„Paní Pospíšilová, určitě ne, paní Pospíšilová. Jen se podívejte: Vy jste sama, já sám. Žili bychom klidně a spokojeně…“

„Nesmím to udělat!“

Hvězda si zase nasadil klobouk na hlavu, aby beze slova odešel.

Máma stála dlouho u okna a nepřítomně civěla do tmy. Tušil, na co myslí, poznal, o čem to byla řeč. Kluci ve škole se vytahovali, že se děti rodí, že je nenosí ani čáp, ani vrána. A Marie Luňáčková to říká taky.

Luňáčkovic bydlí ve vedlejším domku. Za vleklých parných odpolední k nim v pozdějších letech nejednou zašel. Za Marií. Pyšnila se dlouhými zrzavými vlasy a její zelené oči mu připadaly jako tygří. Čím starší byl, tím víc Marii navštěvoval. Uměla se snadno rozhodnout, poručila co a jak; poslechl ji na slovíčko. A také se mu vysmívala:

„Proč říká tvoje máma, že jsi filosof; mně se zdá, že jsi úplně normální…“

V nitru se mu rozlila hořkost. Zlobil se na Marii, ale víc na mámu. Marii řekl:

„Proč jsi taková?“

A mámě:

„Nech si těch chvalořečí!“

Před posledními prázdninami seděli s nohama zkříženýma přes sebe a hráli karty. Mariin hrudník se zaobloval, Ruda v sobě cítil něco jiného než školní přátelství, něco neklidného, dráždivého. Potají pokukoval na dívčina ústa třešňové barvy. Překvapilo ho, že se bojí, aby si jeho nepokojnosti nevšimla. Při rozdávání karet mu jedna vypadla, chňapl po ní a přitom se Marie dotkl. A už klopil oči.

„Víš co,“ navrhla mu, „budeme závodit, kdo vyleze dřív na strom a utrhne jabko, jo? Když vyhraješ, dáš mi to jabko, a když vyhraju já, sním ho, jo?“

Souhlasil. Bez rozmyslu se řítil ke stromu, aby jí natrhal ne jedno, ale náruč žlutých šťavnatých žitavek. Marie však zná na zahradě každý strom. Než vyšplhal po kmeni, odrazila se od země, pověsila se na větev a nohama se zachytila druhé. Byl to opičí výkon! Ale jen se vydrápala na vyšší tenkou větev, dřevo zapraskalo a Marie s výkřikem plným úzkosti spadla do trávy.

Ruda zatajil dech.

„Maruško! Maruško!“

Marie se svíjí na zemi, pravou nohu nezvykle stočenou do strany, rve trávu i s kořeny a její tvář se podobá klubíčku zelenkavé vlny, ze které máma plete svetry.

Seskočil dolů.

„Co se ti stalo!“

Marie srdceryvně naříká. Přiběhne Luňáčková a spustí povyk.

„Zatelefonuj pro sanitku!“ křikne na muže ve dveřích. „A nech toho chlastu, kocoure!“

Trvalo chvíli, než sanitka přijela. Marii položili na nosítka, zavřeli za ní dveře a už ji vezli křivolakou silnicí.

Ten den bolela Rudu hlava a šel brzy spát. Nespal tvrdě, a tak se hned probudil, když se vrátila máma z účtárny. Až se polekal drsného neznámého hlasu:

„I kvůli klukovi byste neměla vodmítat. Potřebuje přece tátu.“

Máma odpověděla rozmrzele, podrážděně:

„Sama jsem ho vychovala a potáhnu to s ním, než mi uletí z hnízda.“

„No vidíte!“ V mužově větě se zachvěla naděje. „A co potom? Hnízdo prázdný a vy až do smrti sama samotinká?“

Poznal traktoristu Křížka. Ten a jeho táta! Poděsil se. Drží mámě palce; nedej se přemluvit! Maminko!

Křížek naléhal dál:

„Mějte soucit – myslím na vás, kudy chodím! Vy jste ale štramanda!“

Pleskne ji přes zadek.

Máma dupla, vlepila mu pohlavek.

„A koukejte sypat!“ hnala Křížka ven.

V tu chvíli nebyla v kuchyni máma, ale nadpřirozená bytost. Skvostná, pohádková bytost! Ta mu to dala!

Máma ulehla pozdě v noci, a protože bděl, slyšel, jak pláče, posmrkává do kapesníku a přerývaně šeptá:

„Honzíčku! Hon-zíčku můj zla-zlatý! Proč mi tě zastřelili!“

Ráno se vybatolil z postele nesvůj. Usilovně přemáhal slzy, hořko v krku trýznilo. Jako vždycky se oblékal pomalu, snídal bez čaje a z rozhlasového vysílání vnímal jen tón oznamující půl osmou. Bylo to ráno jako všechna předchozí a přece odlišné.

Není z rodiny jako jiné děti!

A hlavně si uvědomil, že toto, právě toto, je původcem jeho neprůbojnosti a lhostejnosti. Nehýří rozpustilými nápady jako spolužáci a jen málo věcí, jimž se oni chechtají, až se válejí po zemi, jej rozveselí.

Snídal a bezděky, nepřítomně, jako by byl v kuchyni sám, řekl přirovnání, které ho napadlo:

„Moje dětství bylo jako krajíc bez džemu.“

Máma upustila lžičku.

„Co to povídáš!“

Připomněl si, že tu není sám, že máma sedí naproti, ale to mu nevadilo, mámin úlek přicházel odkudsi zdaleka.

„Bylo krajíc bez džemu.“

Máma vstala, přikročila k němu a zatřásla jím:

„Vzpamatuj se! Proč říkáš – bylo?“

„Tak – bylo,“ pozdvihl k ní vážné, cizí oči.

Skončil školní rok. Zkoušky na střední školu Ruda neudělal, stal se učněm aranžérem. Častokrát vyzvídal u sousedky:

„Už se vrátí Marie?“

Odpověděla vždy stejně:

„Ještě ne. Má sádru a dvakrát jí lámali nohu, chudince!“

Lámat nohu je strašné. Neví, jak se to dělá, ale při slovech Luňáčkové mu běhá mráz po zádech.

Na sklonku léta, v teplém zářijovém dni, když se vrátil ze školy a štípal na dvorku dřevo, přeci jen dívku spatřil. Stojí opřena o plot a pozoruje ho.

„Tak co, ty lenochu, utrhneš mi jablko?“

Co si může víc přát! Nezapomněla na něho! Nezlobí se!

Hup přes plot a už šplhá na strom. Teprve z výšky si všiml, že Marie má berli. Místo za plotem opustila, belhala se ke stromu a pravou nohu za sebou vlekla jako zbytečnou, nepotřebnou věc. Často se zastavila, aby si odpočinula, a dívala se při tom na něho.

A už hráli žolíky. Ukusovala jablka, ohryzky házela do trávy a on ji překotně pobízel:

„Jez! Natrhám ti jiná!“

Poraněné nohy se bál. Noha byla hubená, křídově bílá, bezvládná. Zato tvář měla Marie krásnější; jemná pleť mu připomíná hustou smetanu, a když jí přes líčko spadne pramínek zrzavých, ne, spíš zlatých vlasů, musí se ovládat, aby po něm nechňapl.

Jinak se Marie nezměnila. Stále ho vzrušuje její prostořekost. Slepě dělá, co si ona přeje.

Podzim uplynul rychle, po něm mírná, deštivá zima a na lukách za vsí se zabělely chudobky. Procházejí se špinavou trávou, Ruda natrhá hrst drobných květů posazených na tenké stonky bez lístků a podá je Marii:

„Vezmi si.“

Marie přivoní k chudobkám, berle jí vyklouzne zpod paže. Zavrávorá, avšak Ruda ji chytí do náruče.

„Dej na sebe pozor.“

„Ty bys mne přece nenechal upadnout…“ hádá Marie.

„Nenechal.“

Koncem dubna se vydali na podběl a zatoulali se daleko za vesnici. Odpočívají na kraji háje v široké rokli a opírají se o dvě silné, blízko sebe rostoucí břízy. Vane čerstvý vítr a čechrá Marii vlasy.

„Ty máš ale krásné vlásky!“ zvolá Ruda.

„Líbí se ti?“

„Líbí.“

„Tak si na ně sáhni.“

Omotal si zlaté nitě vlasů kolem prstu, a aby to neviděla, šimral se jimi po tváři. Bolest v klíně jej přitahovala k celému Mariinu tělu.

Doma se strachoval, aby na něm máma nový zážitek nepoznala; ta však měla jiné starosti:

„Byla jsem u lékaře. Mám něco s plícemi. Pojedu do lázní.“

V poslední době matka pobledla, už jí nebyl plný dům, ale využila každé chvilky k odpočinku. Za pár dní ulehla a lékař, který ji navštívil, pobrukoval:

„Ženská nemoudrá! Vzala jste si toho na sebe trochu moc! Teď se koukejte šetřit!“

Ruda vařil nemocné čaj, trochu i kutil. Litoval matky, ale stále myslel na Marii.

Když odjela matka do lázní, sešli se s Marií v prázdné kuchyni. Nalakoval jí odřenou berli.

„Snad už ji nebudu dlouho potřebovat,“ uvažuje Marie nahlas.

„Už je to lepší?“

„Pojedu na operaci. Do Prahy.“

Lekne se.

„A – kdy se vrátíš?“

„Možná za měsíc. Bude se ti stýskat?“

„A jak!“ přisvědčí. „Dej mi svou fotku!“

Přinesla ji a byl štěstím bez sebe.

„Připíchnu si ji nad postel.“

„Líbím se ti, Rudo?“ zeptala se zpříma a v očích se jí zablesklo.

„Moc.“

Krev se mu nahrnula do tváří. Trýznila jej dál:

„Chtěl bys být můj muž?“

„Chtěl.“

Tu noc se dlouho převaloval na posteli. Vnitřní žár ho rozpaloval, otevřel okno, odkopl deku; nic naplat, horko jím prostupovalo stejně.

Zítra jí to řeknu! umínil si. Zítra určitě!

Líbal fotografii svíranou v dlani, až usnul.

Probudil se před polednem. Luňáčkovic dům byl zamčený, Marie už dávno seděla v rychlíku a blížila se ku Praze.

„Věříš v náhody?“ přerušil taxikář řetěz Rudových vzpomínek. „Věříš?“

Přikývl:

„Samo. Náhody určitě jsou.“

„Tak mi řekni, proč jsou všechny ženský na peníze?“

O takové věci se Ruda nezajímal.

„To nevím.“

„No vidíš. To přece nemůže bejt náhoda. Některý věci už jsou takový samy od sebe, ne?“

„Asi…“

„Člověče, já se z tý mý asi podělám. Ta ze mě vysaje každej šesťák.“

Věty, které pronesl, se ke stárnoucímu muži nehodily. Ruda jím pohrdal a přál si taxikáře pro zbývající kilometry umlčet. Sám mu k tomu dopomohl:

„Poslyš,“ zeptal se šofér, „a proč tě vlastně zabásli?“

„Vrazil jsem do kámoše kudlu.“

Taxikář se dál nevyptával, Ruda zase vzpomíná.

Máma se vrátila z lázní za tři týdny. Vrásky na čele jí prořídly, smála se, žertovala. Za čas byla stejná jako dřív. Z účtárny přicházela utrmácená, často vzdychala a stěžovala si:

„Takový život nepovedený!“

V těch chvílích se vší silou bránil, aby ji neokřikl. Léta sužující ho prázdnotou, bezútěšná léta otrlého bloumání doléhala na něho s větší a větší neúprosností a matčino hořekování bolest zvětšovalo.

Uprostřed léta se do domku přistěhoval matčin otec, šedovlasý přihrbený stařík se scvrklou, jakoby korkovou kůží na rukou a v obličeji. Jeho příchod Ruda uvítal: Matčin nářek poslouchal děda, a protože si rád postýskal, docela si s matkou rozuměli.

A Ruda se vracel z praxe čím dál později. Někdy až za tmy. Nespěchal domů, loudal se ulicemi Domažlic, chodil do kina a dlouho pak o filmu přemýšlel. Škola ho nebavila.

Teplého zářijového večera, když mu ve škole říkali „mazáku“, obořil se na něho děda:

„Kde se pořád flákáš!“

Tón, kterým s ním děda mluvil, jej urážel. Pro starce je prostě líným, bezstarostným a marnotratným flinkem, jemuž se stýská po rákosce.

Odsekl mu:

„Po všech čertech!“

A když se den na to opět zdržel, zavrčel děda štiplavé:

„Chytáš lelky?“

„Jo. Na hřbitově.“

Děda zdřevěněl.

„Na hřbitově? A co tam?“

„Hledám pro tebe flek!“

Stařec zavyl, složil se na židli.

„Vidíš ho, lumpa!“ ječel. „Tohle jsi z něj vychovala! Zadek mu nasekat!“

Ruda vyběhl z kuchyně a spěchaje na zahradu, slyšel oknem udivená matčina slova:

„Co se to s ním děje?“

Ačkoliv zprvu blahořečil dědovi za to, že se do Drahovic přistěhoval, aby ochotně poslouchal matčiny nářky, pozoroval Ruda, že se mu tento zdánlivý spasitel den ze dne protiví. Bujelo mezi nimi nepřátelství.

Vzájemně se přehlíželi a když hned neusnul, slyšel Ruda z kuchyně:

„Měla jsi na něho být přísnější.“

Koncem září se vrátila z Prahy Marie. Léčení netrvalo měsíc, nýbrž pět. Přesto neudělala bez berle ani krok. Noha už není tak bezvládná, našlapuje na ni, ale velice opatrně a zlehka. Celý podzim a celou zimu s Marií není kloudná řeč; zatrpkla, zvážněla, na věci kolem sebe se dívala, jako by se rozpomínala, kde už se s nimi setkala.

Teprve únorové tání sněhu a povyk špačků na topolech u řeky jí vtiskl úsměv na tvář. Opět vycházeli na toulky do luk a do strání.

„Mám ještě schovanou tvou fotku,“ prozradil jí.

Prohlížela si ho, nevěřila vlastním uším. Že má moji fotku? A kde ji sebral? Po očku ho pozoruje, nemůže se vynadivit. Ruda je větší a větší měkota. Dvorný pečovatel.

Čím více se Ruda štířil s dědou, tím častěji byl u Marie. Desetkrát, stokrát si vybavil okamžik, kdy jí svěří tajemství svého srdce. Tajemství, jež musí Marie dobře tušit a které má jistě sama v sobě. Proč by se s ním jinak toulala krajem? Proč právě s ním a ne s jiným?

Je neděle a voní jaro. Vypravili se obzvláště daleko. Klid borového lesa přerušila sem tam straka, v dáli zaklepal datel do červem zničeného kmene. Slunce vysušuje vlhko z palouků, kde hnije loňská tráva a v krmelcích se stínu mlází se povalují drobné hrudky soli. Po některých právě šlapou.

„Někdy si připadám, že jsem zvíře v zimě,“ pronese Marie, „taky čekám, kdo mi co podá.“

Ruda zkusil veselou notu:

„Jsi jako srnka.“

„Jako srnka?“ namítne Marie a pohodí hlavou k berli:

„S tímhle?“

„Maruško – já tě mám rád!“

Víčka jí poklesnou, řekne:

„To jsem ráda.“

Zprudka se políbili.

A líbali se každých pár kroků. Vášnivě, dychtivě, omámeni a poblouzněni. S každým polibkem sál do sebe Ruda sebedůvěru; zdálo se mu, že roste, že neuvěřitelně rychle dospívá. Láska jej opíjela, všechno, co jej až dosud trápilo, mu připadalo nanicovaté, jako by to byla zkouška, kterou si odbyl, aby si zasloužil štěstí.

Uběhl zbytek roku, nádherného a nejšťastnějšího roku. Na Zři krále odjela matka s dědou ke známým a Ruda osaměl. Oblékl se, a jen co odbila druhá, zahvízdal před domem Luňáčkových.

Marie se vypravila na procházku s čepicí, kterou jí koupi k Vánocům. Od Vánoc spolu byli každý den; vždycky jí strhával čepici z hlavy a hladil vlasy vonící parfémem.

Teď skučel ostrý, mrazivý severák; lámal suché větévky jilmů a zasypával jimi cestu.

„Je zima,“ otřese se Marie.

„Pojď k nám. Naši nejsou doma.“

Přinesl košík gramofonových desek, a zatímco Marie zapjala gramofon, Ruda zatopil.

Rozpálená kamna hřejí, hučí v nich a zvuk kontrastující s fujavicí za oknem vytváří pocit bezpečí. Ruda s Marií sedí na gauči, drží se za ruce. Zleva vyhrává gramofon, zprava stojí opřena o zeď hnědavá, už zase odřená berle. Kdy ji Marie zahodí?

Ruda si hryzal popraskaný ret. Mučivá bolest v klíně mu vnukla odvážnou myšlenku. Objal Marii a pohladil ji po prsou. Nevzpouzela se. Jen oči měla zavřené a když ji uviděl nahou, řekla přiškrceně:

„Rudo – já jsem poctivá.“

Pohladil ji po nemocné noze. Vždyť já taky ještě nikoho neměl!

Marie zaprosila:

„Schovej tu berli, ať ji nevidím!

Večer potají pokukoval na matku. Jak může žít tak dlouho bez muže? Roztával štěstím, odpouštěl matce prázdnotu jiter; i s dědou by se mohl udobřit!

„Když se stařec odbelhal na kutě, promluvil na matku:

„Mami? Proč nechceš muže?“

Do mámy jako když udeří hrom. S vytřeštěnýma očima na něho zírala, polkla a držela se židle.

„Řídící Hvězda je hodný…“

Matka stála pořád na stejném místě znehybnělá údivem. Pomalu chápal, že řekl, co neměl. Doplnil krotce:

„Člověk potřebuje lásku.“

Konečně se probrala:

„Člověk potřebuje lásku, říkáš? A víš, co je to věrnost?“

„Věrnost?“

„Jo,“ přisvědčila horlivě, „věrnost.“

„Věrnost?“

Roční doba se opět vystřídala, Ruda se chystal ke zkouškám a Marie znovu zkusila štěstí; odjela do Prahy.

„Maruško,“ řekl jí poslední podvečer. „Mám tě pořád moc rád.“

Pokývala hlavou:

„To jsem ráda.“

Závěrečné zkoušky se kvapem blížily, ale sednout si k učebnici, k tomu se přinutil jen zřídka.

Zdalipak se Marii také stýská?

V červnu odjela matka do lázní.

„Žij tu s dědou bez hádek!“

„Mám plnou hlavu zkoušek. Žádné obavy! Budu rád, když všechno dobře dopadne.“

Ani poslední dni před zkouškami se neučil. V tom matce lhal. Ze všeho nejraději vysedával na zahradě, díval se přes plot k sousedům a představoval si, jaké to bude krásné, až Marii opět spatří. Vybavil si ji zářící, oděnou do bílých sotva viditelných šatiček; Marie tančí jako v baletu, ani se nedotýká země a radostně, přešťastně volá:

„Podívej! Mám obě nohy zdravé!“

„Děda se potloukal po domě, bručel:

„Zkažený svět! Kdopak to viděl za našich časů – lenošit v trávě!“

Brzy přivolal další hádku:

„Jak se na tebe dívám,“ spustil posměvačně, „uděláš nám u zkoušek víc ostudy než dobrého jména!“

„Tvoje jméno mě nezajímá a do mého zas tobě nic není!“

„Táá-ák! A to séé-é podívejme! Jsme snad jedna rodina!“

„Rodina? Kde vidíš rodinu!“

Děda rozpřáhnul šokovaně ruce, rozhlédl se do stran.

„Tomuhle říkáš rodina?“

Od té chvíle následovala jedna hádka za druhou a neubylo jich, ani když měl zkoušky šťastně za sebou.

„Marii už operovali!“ sdělila mu sousedka. „Povedlo se to!“

Ruda se toulal po známých místech. Všude slyšel Marii:

„Někdy si připadám jako zvíře v zimě. Taky čekám, kdo mi co podá.“

Další dni přeběhly a Ruda spěchal na nádraží matce naproti. U rybníka se však zdržel a teprve houkání vlaku ho popohnalo. Přidal do kroku, ale bylo pozdě, už zdáli zahlédl matku obtěžkanou taškami. Skryl se za křovisko. Teď ji vylekám!

Kde se vzal, tu se vzal řídící Hvězda. Přidal se k mámě a vzal jí obě zavazadla. Před úkrytem se dvojice zastavila. Okamžik ticho, pak Hvězda promluvil:

„Alespoň mi slibte, že se nezlobíte a zlobit nebudete.“

„Proč bych se zlobila…“

Podal jí zavazadla:

„Musím už jít. Tak ještě jednou – omlouvám se. Udělal jsem to naposled.“

Odešel. Máma stála na místě a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí. Pak spěchala k domovu a Ruda bez hlesu za ní…

*

… Taxík projel Malou Vsí. Blížili se k Drahovicím a Rudovi se rozbušilo srdce. Jak ho máma přivítá – po tom všem? A děda – s tím bude nejhorší domluva! Zmocnil se ho strach, který se násobil, sotva si vybavil další události.

*

Tehdy, když se Marie vrátila z Prahy, byla středa. Ruda na zahradě sekal dřevo, měl jako na dlani celou ulici i s domem Luňáčkových. Před domem zastavila sanitka s pražskou poznávací značkou a z ní vyskočil dlouhovlasý švihák v bílém plášti. Oběhl vůz, otevřel dveře, uklonil se:

„Prosím.“

Vystoupila Marie. S vlasy ještě krásnějšími než dříve, zářící úsměvem a bez berle.

Řidič jí nabídl rámě, zavěsila se do něho a vtiskla mu polibek na spánek.

Ruda stál užasle u špalku a usilovně si přál, aby ho spatřila. Nestalo se. Hleděla si řidiče a rozpustile se smála. Zasekl sekeru do špalku, ani toho si nevšimla; schoval se do kůlny. Co to má znamenat, Marie?

Oni dva zmizeli v domě a až za setmění se celá rodina vybatolila ven. Doprovázela řidiče a jeden druhému si přitakávali:

„Tak krásný večer!“

Marie řidiče objala:

„Přijeď za týden!“

A Luňáčková dobrosrdečně přidala:

„O nic se nestarejte, u nás nebudete mít hlad!“

Řidičovy oči svítily spokojeností, zdvořile se klaněl a drmolil:

„Jsem zavázán! Jsem zavázán!“

Odjel. Marie se vrátila do domu, Luňáčková se opřela o plot a zavolala:

„Húúú! Paní Pospíšilová! Húúú!“

Matka právě myla nádobí, protože vyšla na zápraží s utěrkou v ruce.

„Copak, paní Luňáčková?“

„Ať se váš Ruda na Marii nezlobí. To víte, vrátili jí tam zdraví, chlapec se jí zalíbil… Budou se brát!“

Ruda se díval štěrbinou na rozmlouvající. Slyšel každé slovo a čím více Luňáčková mluvila, umdlévaly mu nohy. Dřepl na dřevěnou podlahu, až zapraskala.

A venku mávla máma rukou:

„S tím si nedělejte starosti! Vždyť spolu jen kamarádili! Kdepak náš Ruda a holky!“

Zasmály se.

Do zahrady padla tma a přinesla ticho přerušované jen tu a tam podrážděným psím štěkotem. Občas se rozsvítilo světlo nad domovními dveřmi a máma znepokojeně zavolala:

„Rudo-ó! Rudo-ó!“

Sama sebe se ptala:

„Kam se ten kluk poděl?“

„Inu – to je tvůj synáček!“ zakrákoral drsně stařec. „Potřebuje nasekat zadek! Zadek!“

Nic z toho Rudovi neušlo. Slzy, které se tlačily pod víčky a nevytékaly, jako by hop oslepily řežavou bolestí. Svíjel se na prknech, převaloval se sem a tam, hekal.

Teprve k půlnoci se dopotácel do kuchyně. Máma zašívala ponožky a polekaně vyskočila:

„Kdes byl?“

„Opil se!“ výskl děda.

Ani jednomu neodpověděl, dovrávoral do poje, svalil se na postel. Máma stála za ním a tónem lhostejným až hrůza mu vyčetla:

„Zkazíš se kvůli holce? Blázne jeden!“

„Vy oba jste blázni! A já od vás uteču!“

„Nemluv nesmysly!“ rozkřikla se matka.

„To je tvůj synáček!“ zaznělo z kuchyně a Ruda ještě rozhodněji opakoval:

„Uteču od vás!“

Zdálo se mu, že ho chce máma udeřit. Rozmyslela si to, ohrnula nepřirozeně spodní ret a zahuhňala:

„Neporodila jsem tě snad?“

„Nikdy ti to neodpustím!“

*

Volha se v pravoúhlé zatáčce prudce naklonila. DRAHOVICE 1 km ukazuje tabule a taxi se řítí z kopce dolů, nechává za sebou jedno pole za druhým. Po stranách se objevily první domky a taxikář se zeptal:

„Kde to bude?“

„Tam dole, co jsou ty jilmy.“

„Fííí. Snad ne vedle Luňáčkovic baráku?“

„Tam. Vy je znáte?“

„Něco jsem tam nechal…“

Dorazili na místo. Na cestě ozdobené nepravidelnými obrazci stínů nebylo živáčka. Na dřevěném plotě Luňákovic zahrady se v slabých slunečních paprscích vyhřívala strnulá kočka, o kousek dál se rozštěkalo psisko a ten zvuk jako by vdechl do Rudy život.

„Kolik to stojí?“

„Padesát dva kaček.“

Ruda položil do nastavené dlaně tři dvacetikoruny.

„To je v pořádku. Ať máte na cigarety, když vás žena tak vysává.“

„Ó – díky! Díky ti!“

„Sbohem.“

„Nashledanou,“ opravil taxikář, „jenom nashledanou,“ a mrkl k Luňáčkovic domku. „Však my se ještě uvidíme.“

Ruda prošel dvorkem a nejistě zmáčkl kliku domovních dveří. Zamčeno. Oknem nahlédl dovnitř. Kuchyně zela prázdnotou, obešel dům a ze zahrady zaťukal na okno obýváku. Ani tam nikdo nebyl. Další kroky ho přivedly pod dřevěnou stříšku, kde cenily železné zuby hrábě. Jako vždycky. Popadl jedny, shrábl řídce spadané listí a hromádku zapálil. Malinký plamen se změnil v proužek dýmu a posléze zmizel.

Ruda opakoval pokus.

Tentokrát olízly plameny provlhlou hmotu, od země se zvedl hustý dým a plazil se po zdi domku, pálil do očí.

Ruda se uslzenýma očima rozhlížel kolem a poznával, jak se zahrada změnila. Zpustla. Z neprořezaných korun jabloní trčí suché větve bez listí, větve jsou podobné rukám kostlivců a v hlubokém tichu nahánějí tak trochu hrůzu. Zdá se mu, že všechny stromy kolem hynou a zdá se mu, že to, co je hubí, je stesk. Jako by strom byl on! Právě. Právě, že jeho mučí stesk po síle, po vášni, s níž se bez okolků rozhodl jednat: opustit matku, zavrhnout nevděčnou Marii a nakonec i přivést domů Evu.

Na ni myslel v poslední době nejčastěji. Vedle ní vyrostl, dospěl, jakoby za jedinou, tu první společnou noc…

*

Jel vlakem do okresního města, kam se vracel po sobotní směně. Hlava mu třeštila, hučelo mu v ní a ve tmě za oknem se procházel suverénní řidič pražské sanitky. Řehtal se, rozplýval se do nekonečného úsměvu blaženosti. A Marie s ním. A on seděl v kůlně a nemohl se nadechnout bolestí.

V poslední stanici před Domažlicemi vystoupilo mnoho cestujících. Ulevilo se mu. Lidé jsou pryč, nebojí se, že prokouknou, na co myslí, že budou v hlomozu motorového vlaku přetřásat jeho skutky. Byl zamilován až po uši! A z domova utekl!

Místo do okna díval se teď před sebe. Sedí tu jediný pasažér, žena s plavými hustými vlasy; dívá se na něho. Sklouzl očima na protější okno, v němž se její bytost zrcadlila a beze studu si ji prohlédl. Líbila se mu. V okně viděl, že i ona ho pořád pozoruje, a to mu dodalo odvahy:

„Jedete daleko?“

„Do krajiny blaženosti.“

„Co je to?“

„Tam se dá zapomenout.“

„Kdybych věřil, že taková krajina existuje, měli bychom společnou cestu.“

Po tváři jí poletoval lehounký, sotva znatelný úsměv. dívala se mu zpříma do očí, nepřítomně a snad i nevědomky. Ale bylo příjemné oplácet jí stejným dílem.

„A vy? Kam jste se vydal?“

„Kamkoliv.“

„To je ještě lepší.“

Odhadoval, kolik jí je let. O čtyři víc, než jemu? Či o pět? Má dlouhé pěstěné řasy, kyprý, kulatý obličej beze stopy líčidel. To je sympatické.

Jen tak z dálky, v podvědomí si uvědomil, že vlak zastavil a že musí vystoupit. Ze stejné dálky se k němu blížil rozmazaný obrázek, zvětšující se a vyostřující. Nahá Marie si zakrývá lokty klín, dlaněmi jablkovitá ňadra a špitá: „Jsem panna. Panna!“ A potom slyší ne prosbu, spíš rozkaz: „Dej tu berli pryč, ať ji nevidím!“ Poslechl, zakryl Marii svým tělem a v ten okamžik neviděl na jejím místě ji, nýbrž plavovlásku, tak trochu záhadnou ženu na protějším sedadle.

Vlak se dal opět do pohybu a obrázek se rychle ztratil.

„Tak pojedeme spolu, co říkáte?“ navrhl Ruda ženě.

„Ve dvou se to lépe táhne!“

Přisedl k ní. Vozem prošel průvodčí a dvojsmyslně se zaculil. Oba to viděli a vyměnili si bádavé zašilhání.

„A kde je ta krajina blaženosti?“ vyzvídá Ruda.

„Ještě hodinu cesty.“

Podívala se na hodinky a on si povšiml zásnubního prstenu. Jak mohl na tohle zapomenout! Skoro se otočil, jak zatoužil vrátit vlak zpět na domažlické nádraží. Pochopil, že musí vystoupit na příští stanici, nechce-li se trmácet nocí někde po polních cestách.

Žena se opravila:

„Kecám. Ještě hodinu deset.“

„To je stejné,“ mávl Ruda rukou, „a kde jste zapomněla muže?“

„Muže?“ opakovala ironicky. „Měla jsem muže. Jenže zdrhl.“

„Kdy?“

„Včera. Ruplo mu v hlavě a zdrhl.“

„To je tedy sprosté.“

„Ále!“ mávla ledabyle rukou. „Stejně je to magor.“

Pojednou se rozchichotá a tělo se jí třese, jako by se smálo taky:

„Žádná škoda.“

„Čím se živí?“ Ruda se snažil udržet slibný rozhovor a mluvil s předstíranou světáckostí. Věci, které mu žena řekla, rychle změnily jeho rozhodnutí vystoupit, a dělalo mu dobře poslouchat, jak žena, již možná ještě dnes políbí, kompromituje toho druhého.

„Vyučuje jazyky.“

„Takže inteligent…“

„Až je z toho magor… Inteligent bez produktivity.“

Slovo produktivita dost dobře nechápal a ani se o to nepokoušel. Ale nenadálé ticho ho přinutilo jednat:

„Já jsem ruda!“

„Eva. Těší mě!“

Ruku, kterou mu podala, držel pevně. Nechala mu ji, už ji nepustil.

„Jste hezká,“ řekl.

„Však já vím.“

Položila mu hlavu na rameno a zakrátko klimbala.

Zdálo se mu, že zná Evu léta. Že už dávno o sobě věděli a čekali jen na den, kdy se najdou. Na tento den. Je až k nevíře, jak snadno lze překonat křivdu. Prázdnotu, kterou v sobě Ruda cítil od okamžiku, kdy mu Marie uštědřila tak neohleduplný kopanec, kdy odešel z domova, rychle a blahodárně zaplnilo nadšení. Štěstí. Není možná jinak – nejkrásnější vlastností štěstí je teplio.

Hořel.

Vnitřní hlas jásal rozezpíván tím horkem, zpíval, až svědilo Rudovi v krku a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Ruda věděl, že se červená, avšak nikdo tu nebyl a Eva, ta spala. A kdyby ne – co na tom záleží? Před ní by se ani trochu nestyděl, neboť přišel čas odměny za předchozí strádání. Jak krásný pocit! Kéž by nikdy nevyprchal! Ruda si vzpomněl na Hvězdu a na Křížka. Škemrali. Žili bychom spokojeně, paní Pospíšilová, přece nezůstanete sama. A nepochodili. Asi už to tak bývá – když nejvíc chcete mít někoho blízko sebe, nepochodíte. Štěstí přilétá znenadání. Ruda byl o tom přesvědčen Evinou zásluhou.

Kdyby měl tátu, všechno by se odehrálo jinak. Všechno. S dědou by se nehádal, třeba by mu ani příliš nezáleželo na Marii a hlavně jitra, ta příšerně tichá rána vlévající mu hořko do krku, ta by nebyla vůbec. A jistě by i doma zůstal.

Hodina deset si pospíšila.

Ruda nesl Evinu jedinou tašku a Eva mu ukazovala směr. Na návsi rozhodla:

„Navečeříme se!“

Zvenku se zdálo, že firemní štít je na svém místě, ovšem uvnitř nebyla restaurace, nýbrž zakouřená, pivem čpějící putyka. U stolu spali opilí muži v montérkách a v místě pod věšákovou stěnou vyřvávala rozjařená čtveřice oplzlé rýmovačky.

Trvalo čtvrthodinu, než ze dveří do kuchyně vycupital číšník. Jako by nebylo koho obsluhovat, opřel se o výčepní pult a cucaje v našpulených ústech tlustý doutník, zíral na stejné místo protější zdi.

„Pepó!“ zavolala Eva.

Číšník neslyšel.

Eva popadla papírový tácek a hodila ho na číšníka. Číšník jím dostal rovnou za ucho. Doutník mu vypadl z úst, vrhl se mezi stoly a s rukama připravenýma k zápasu zařval:

„Kurník šopa!“

Eva se rozpustile smála a hodila po něm další tácek.

„Jsi slepej?“

Tentokrát se chytl Pepa za nos; cukl tváří a už držel v ruce židli.

„Ježišmarjáá!“ protáhl, když spatřil Evu, „ježišmarjá, Evino! To jsi ty? Já si to hned myslel!“

„Máme hlad jako vlci!“

Slovo máme jej rozhořčilo. Odměřeně si Rudu prohlédl jako zbytečný, z inventáře vyřazený předmět, a vyčítavě pravil:

„Evino!“

„Jen se nerozbreč,“ chlácholila ho, „co máš dobrého?“

„Srdce.“

„Hovězí?“

„Ne. Svoje.“

„To je přežitek…“

„… a whisky.“

„Teď ji nepotřebuju!“

Vida, že nepochodí, Pepa posmutněl

„Je tam znojemskej guláš, tvrdej sejra, sekaná a polosuchej.“

Eva energicky vybírala:

„Guláš je od pondělka, jak tě znám, ten si strč někam.“

„Evino!“

„Já to znám! V pondělí byl hovězí, v úterý maďarský, dneska je z něho znojemský. Víš co? Dej sem salám. Ten je nejbezpečnější.“

Číšník přikývl, mrkl po Rudovi.

„A co ty, smrkáči?“

„Taky tak…“

Navečeřeli se, zaplatili.

„Ještě si vykouřím cigárko…“ řekla Eva. „Dáš si taky?“

„Nekouřím.“

Rudovi je jasné, že sem nepatří. Především Eva ho zklamala. Je jiná, než si myslel. Docela jiná. Vnitřní hlas, ještě před půlhodinou tak povznesený, ho teď pobízí skoncovat s tím vším. Pláchnout. Říci: Evo, nezlob se, jdu pryč. Mizím. Ale je tu ještě něco, co odporuje tomuto hlasu. Je to přísný rozkaz. Nebuď sám! Eva ho chytla za ruku a rozřešila jeho dilema:

„Co je s tebou? Jsi divný.“

„To se ti jen zdá.“

Jako ve snu si uvědomil, že si tykají. Ani neví, jak se to stalo.

„Jsi zvyklý na lepší, viď? To víš, Jalta to není.“

„Pojď už.“

Eva beze slova típla cigaretu, upravila si vlasy a – zezadu jí někdo zakryl oči.

„Hádej, kdo ťo je!“ kopíroval ten člověk dětský hlásek.

Za nimi stála rozdováděná čtveřice zpod věšáku a první z urostlých chlapů držel na Evině tváři široké dlaně.

„Hádej, kdo ťo je!“

„Jarda.“

„Ne.“

„Emil.“

„Ne.“

Rudovi se zdálo, že Evu hra baví. A tím jej zranila.

„Bob.“

„Sprá-ávně-ě!“ zažužlal opilý. „Je to Bobíček.“ Osvobodil Evin obličej, opřel se loktem o stůl. „Ňo? A čopak je ňového? Jakpak se máme?“

„Nechce to být lepší.“

„Čopak ťo?“

„Znáš to!“

Jeden po druhém popadli židle od vedlejšího stolu a namačkali se vedle Evy. Bob spustil nanovo.

„A čopak náš překladatel? Překládá? Překládá?“

Zbylí kumpáni posměvačně opakovali:

„Překládá? Překládá?“

„Dozajista. Překládá pořád. Ale kde, to nevím. Utekl.“

Společnost se podivila:

„Prchnul?“

„Jo. Z ničeho nic si všiml, že má ženu, a když se rozkoukal, tak prý: Nemám už, proč bych tě miloval.“

Chlapíci sehráli úžas a potom smutek.

„No nic,“ zvedla se Eva. „Rudíku, jdeme.“

Na nic jiného Ruda nečekal. Chňapl po tašce, ale Bob mu zmáčkl paže a zabreptal:

„Voňo ťo patří k ťobě? Ťo hovíňko?“

Ale když se Eva do Rudy zavěsila a odcházela s ním, Bob vystřízlivěl:

„Evo! To si musíš vodit kámoše z bůhví jaký zadnice? Nejsme ti dost dobrý?“

Kumpáni souhlasili:

„To není vod tebe hezký!“

Eva za nimi křikla přes celý lokál:

„Den ze dne jen pijete!“

Bob odstrčil stůl, u něhož stál, zbrkle klopýtal za nimi.

„Ani já nejsem dobrej? Nejsem produktivní?“

„V tomhle stavu?“

Čerstvý vzduch působil jako něžné pohlazení. Hluboce se nadechli.

„To je vzdoušek, co?“ nadchla se Eva. „Taková nádhera.“

Teď se podobá Rudově představě. Rázem je jiná. Cítí k ní za to vděk a odpouští všechno, čím se mu před okamžikem hnusila. Zadíval se jí do tušené tváře. Ačkoliv byla tma a viděl jen obrys ženy, poznal, že i ona je k němu pootočená čelem. Její dech se tříštil o jeho krk. Políbili se.

Od nohou k srdci mu projel blesk. Zasáhl cíl a teplo, jež se rozlilo z místa zásahu, vniklo do každé nejmenší buňky těla. Tělo roztává. Chvěje se. Ruda odevzdaně přijímá bolest, kterou mu působí Eviny zuby.

„Miláčku,“ šeptla. „Miláčku. Můj…“

Víc Ruda nepotřebuje. Přesvědčen, oblažen tiskne ji k sobě.

„Evino, čau! A polepši se!“ zazní k nim z pootevřeného okna hospody. „Polepši se, Evino!“ volá číšník.

Objali se v pase a klopýtali z vesnice. Ruda nevěděl kam. Neurčité místo blaženosti a Eva sama však stačily k tomu, aby o tom nepřemýšlel…

Eva odemkla chatu a první vešla dovnitř. Rozsvítila.

„Tak co tomu říkáš? Pěkné?“

„Moc.“

„Stavěli jsme to tři roky.“

„To muselo dát fušku.“

Stěny, obložené modřínovým dřevem, voněly pryskyřicí. V chodbě, v kuchyňce, pokoji i na záchodě visely se stropů lustry z paroží a obarvené žárovky svítily intimním světlem; bylo pološero.

„V noci mám nejraději otevřené okno,“ usmála se Eva rozhrnula záclonu. „Nevadí ti to?“

„Vůbec ne.“

Co by mně to mělo vadit? Vždyť je to tak sympatické. Ležet a vdechovat svěží noční vzduch, slyšet tvory, pro něž je noc dnem.

V Rudově hlavě víří myšlenky. Příliš mnoho už dnes prožil. Až příliš mnoho.

Eva ho pohladí:

„Na co myslíš? Pořád na něco myslíš. Vidím to na tobě.“

„Jsem už takový.“

„Myslíš si, že jsem do větru?“

„Ne! Nikdy!“

„Jsem totiž pesimistka. Co myslíš, jak by lidi měli žít? Všiml sis, že si přejou na Novej rok hodně zdraví a hodně peněz?“

Ruda nechápal, proč to všechno. Ale horečně přikyvoval.

„Zdraví a peníze jsou nejhlavnější,“ lamentovala Eva, „pořád čekám, až někdo patentuje zlepšovák na stroj, kterej by naprogramoval pro člověka den od rána do večera: Pár hodin pracovat, pár hodin se bavit, pár milovat. Ale spravedlivě! Nešidit! Člověk sám něco takového nedovede. Někdo se jen fláká po hospodách, jiný by se zase předřel. A někomu je nejlíp v krajině blaženosti…!“

Zdálo se mu, že se Eva omlouvá. Za co? Proč? A ta krajina? Krajina blaženosti…

„Co je…“

Chtěl se zeptat, proč tak záhadně mluví, když k nim zpod okna donesl vánek výkřik:

„Evino!“

Číšník. Pepa.

Společně vyhlédli ven. Pod oknem stál Pepa v bílém plášti, ani se nepřevlékl. Opodál zvracel do záhonu kopru Bob.

„Evino, ty jsi zradila!“ hořekuje Pepa.

„Neplácej!“ křikne Eva hněvivě. „Co potřebuješ?“

„Taková jsi nikdy nebyla, Evi… Nikdy!“

„Vodprejskni!“

Bob se vyzvracel a přidal se k druhovi:

„Nějšem šňad produktivněj!“

Najednou, teprve teď, po tom co mu Eva právě řekla a co šišla Bob, pochopil Ruda význam onoho produktivní. Taková hrubost jej zamrzela, ale nedokázal se na Evu zlobit. Předchozí zpověď ji předem omlouvala. A taky naděje na její tělo.

A chlapík pod oknem mu vysvětlil i poslední záhadu:

„Vežmi hodnýho chlapečka do krajiny blaženosti.“

Postel! Krajina blaženosti je postel!

Eva podrážděně pohrozila:

Říkám vám po dobrým – koukejte zmizet!“

Nic platno; Pepa zanotoval:

„Jsi jako mýdlo v mokré dlani…“

„A už toho mám dost!“ zahromovala Eva. Vběhla do kuchyně, v mžiku byla zpátky, v ruce vzduchovku. V zásuvce nočního stolku našla štětinku, nabila, opřela se o rám okna a zacílila.

Třesk!

Pod oknem se rozlehlo ryčení, jako když zraní kance.

„A máš, cos chtěl!“

Eva s Rudou se smíchy svíjeli, ale řev dole neustával, sílil. Pepa chlácholivě drmolil:

„Klid, Bobe, klid Bo-be…“

Uplynuly dlouhé minuty, než si dal zasažený říci.

„Vyňděj mi to, Pepíčku!“

Pepa si hodil Bobovu pravici za krk a belhal s ním k polní cestě.

„Ať jsme z dostřelu…“

Na cestu Ruda s Evou neviděli, a tak si jen domýšleli, co se tam děje. Nebylo to těžké, hlasy k nim doléhaly docela zřetelně.

„Vyndej mi to, Pepíčku.!“

„Už. Už.“

Pomlka prozradila Pepův pokus. Byl marný.

„Bobe, člověče! Kalhoty dolů!“

Další pomlka, pak úpěnlivý řev:

„Ááuvéj!“

„Hotovo!“ zaplesal Bob. Kdo ví, komu se v tu chvíli ulevilo víc.

Zem se po nich slehla a Ruda konečně objal Evu. Je u konce cesty. Je na místě. V krajině blaženosti…

*

… Na trati zahoukal vlak a osvobodil Rudu od vzpomínky, která ho dodnes vzrušovala.

Je půl páté, po chodníku spěchá řada dělníků a za nimi lehkomyslně skotačí děti po černém asfaltu. Jdou od vlaku, všichni dál do středu vesnice, jen k domku v ulici lemované jilmy se nikdo neblíží.

Nejsou tedy doma. Jiný vlak už dneska nepřijíždí a to znamená, že jsou buď na cestách a vrátí se v nejlepším případě zítra, nebo jsou u někoho ve vsi…

Ne, ve vsi nejsou. Děda špatně chodil, ten by byl určitě doma.

Ruda se rozhodl.

Pod stříškou popadl rýč, vrazil ho pod okenní rám, ten zapraskal a okno vypadlo a rozbilo se o zem.

Lezu domů jako zloděj!

Ruda si představil, jak bude děda vyvádět, až zjistí, co udělal.

„To je tvůj synáček!“ slyšel předem, ale zařekl se, že bude mlčet, že se nedá vyprovokovat. Ovšem co tomu řekne máma?

To už je horší.

Představil si vítání. Bude vůbec nějaké? Máma jistě zatrpkla a svalila vinu, všechnu vinu, na jeho hlavu. S tím počítá. Máma nedokáže přiznat svůj podíl na tom, co se stalo, a děda, ten jakbysmet. A to je to nejhorší! Protože on nebude prosit za odpuštění a nepřizná se k tomu, co neudělal. Budou to od něho chtít – to dělají rodiče asi vždycky. „Myslím to s tebou jenom dobře!“ slyší mámu.

O tom všem přemýšlel, když vlézal dovnitř. V pokoji se zarazil. Zatuchlý vzduch ho udeřil do nosu. Už dlouho nevětrali. Jsou pryč.

Prošel domem od sklepa až na půdu. Všechno při starém. Nic nepřibylo, žádná novota. Jen lidé jsou možná trochu jiní. Možná? Určitě. I on je jiný.

*

Zase Eva! Kouše ho do rtů, krev mu teče po bradě. Div do sebe nevstoupili!

Ta noc mu položila k nohám sebevědomí. Jako když zabloudí v orientačním závodě a dobrák pořadatel mu ukáže směr. Chytí druhý dech a běží s větrem o závod, běží spřízněn se vším, co roste, bují kolem.

V rozhodujícím finále obstál.

Porazil nevědomost, iluzi. Vyhrál o celé kolo.

V závodě přerodu. V noci.

I ráno:

Probudil se první a opatrně, aby Evu nevzbudil, vstal. Před chatou ulehl do orosené trávy a pozoroval, jak se kučeravé mráčky šinou pomalu, rozvážně oblohou. Tušil, že také v něm se něco pohnulo. Jako by jeho nitro bylo šatníkem, v němž vyměnil oblek. Nový a tuze hezký oblek, který musel koupit, protože předchozí mu byl malý, vyrostl z něho.

Kolem je zázračné ticho. Ani pěnkavy nevítají slunný den, ačkoliv blízko se vypíná k nebi les, ani skřivan nevrzne, i když se za polní cestou rozkládá široké, nekonečné pole.

Ruda zavřel oči. Jak podivné! Včera ráno týraný bolem, sotva odrostlý puberťák, večer jako by žil dva životy najednou, a teď – že by už dospělý?

„Zase dumáš?“

Ani nepostřehl, že Eva stojí na prahu.

„Jen tak okouním.“

„Ty rekordmane.“

Rekordmane?

Ruda nechápal, ale Evina tvář, tak neobvykle zrůžovělá, nadulá, kvetoucí, zdálo se mu, prozradila, že mu lichotí.

Poznala rozpaky, v nichž se ocitl, a pomohla mu z nich:

„Pětkrát jsi mne znásilnil! To je ti málo?“

Všechno, o čem uvažoval, bylo od té chvíle ještě větší, skutečnější.

*

Zato teď je mu nanic!




2. KAPITOLA

Místnost je ponurá, nevětraná, plísní nasáklý vzduch vzbudil nevolnost. K Rudovi vzhlédly čtyři páry očí. U starých, nevzhledných kachlových kamen míchala Luňáčková jíšku, oblečená v promaštěné sukni pod kolena, Luňáček dřepěl nehybný za stolem bez ubrusu, před sebou láhev plisky, jednu prázdnou, druhou sotva načatou. Marie se shýbá nad dřevěnou postýlkou, strká miminu do úst dudlíka a ze země na něho vykuluje velká kukadla tříleté děcko v bílých, špinavých kalhotech.

„To jsou k nám hosti!“ promluví Luňáčková.

„Ahoj!“ přidá Marie a překvapeně, dlouze si ho přeměří. „Vidíš, jaký je z tebe chlap!“

Ruda řekl „Dobrý den“, ale pozdrav zanikl ve smršti neočekávaných slov.

„Jsi potvora, Marie,“ vzdechl Luňáček.

„To už jsem slyšela tisíckrát! Neopakuj se pořád!“

„Jsi taková potvora!“

Luňáčková odhodila kvedlačku do uhláku a hystericky spustila:

„Drž zobák! Náhodou umí Marie žít! Ale já jsem tu s tebou celej život hnila, jenom jsem hnila zavřená do tohohle hnusnýho baráku! Podívej se na mě! Kolik je mi? Kolik?“

„Třistačtyřicet.“

„… a vypadám jako stará baba! Život mám za sebou a houby z něj!“

„Mohla jsi odejít.“

„To tak! To by se ti hodilo! Dělám ti služku a nakonec vodejdu s prázdnejma rukama! Túdle!“

Luňáčková udělá dlouhý nos, sáhne do uhláku pro kvedlačku a dál míchá jíšku.

„Túdle!“

Celou dobu se Luňáček ani nepohnul. S hlavou položenou na levé ruce se díval do rohu kuchyně přimhouřenýma očima. Teprve když žena zmlkla, promluvil:

„Pojď se napít, Rudouši…“

„Nepřišel jsem…“

„Jen pojď!“

Luňáček strčil plnou láhev do kapsy, z příborníku vyndal čisté skleničky a strkal chlapce do místnosti se zelenými dveřmi.

„Tady budeme mít klid,“ řekl, když se uvelebili na gauči. „Klid musí být.“

Napili se.

„Nějak se mi život vymknul z rukou, chlapče. Nejhorší je, že ani nevím, jak. Všichni kolem se změnili, nechápu to! Co se starý dřív líbilo, dneska není dost dobré. Úplně se pomátla. Jiní prý tancujou a my dřepíme doma. Nikdy jí to nevadilo. Až teď najednou. Od tý doby, co se to stalo s Marií…“

„Co se s ní stalo?“

„Rozvedla se. Dítěti byl rok a rozvedla se. Bydlili v Praze, přišla zpátky. Úplně vyměněná. Líná, odmlouvavá, taková sobecká. O mužských mluví jako o dobytku. To jsou věci…“

„Co to druhé dítě?“

„To má až po rozvodu!“

Ruda se ušklíbl.

„Frajer jeden, přivede na svět dvě děti a pak je nechá!“

„Co tě nemá!“ zapitvoří se Luňáček. „Hochu! To druhé není jeho! To si přivezla z Domažlic. Až tady.“

„Nejhorší ze všeho je, že stará je při ní. Jako by se jí líbilo, co holka provádí. Marie prý umí žít! Slyšel jsi to? Dám na to krk, že kdyby byla mladší, flámovaly by spolu. Což, aspoň by si vynahradila…“ Luňáček se zarazil, ale už nemohl couvnout, „… mezi námi to zrovna nehrálo.“

Na Rudu padlo rozčarování. Tři roky je příliš dlouhá doba. Hodně se změnilo v tomto domě. Luňáček se podobal trosce; nevypraná košile na něm visela jako plesnivý pytel zapomenutý na poli. Měl brunátný obličej, oteklý, namodralý nos, dýchal těžce, sípavě.

„Proč jsem vlastně přišel,“ spustil Ruda konečně. Chtěl to mít za sebou. Chtěl být pryč z tak nevlídného, deprimujícího prostředí.

„Já vím. Nic mi neříkej. Marie ti ublížila.“

Ublížila, ovšem to není důvod, proč jsem tady. Přišel jsem se zeptat na mámu a na dědu. Kde jsou? To potřebuji vypátrat.

„Potřebuju vědět…“

„Zbytečně ztrácíš čas. Marie už jiná nebude. Je zkažená.“

Co si to Luňáček myslí?

„Víš, hochu, tebe by bylo pro ni škoda. Prožil sis své, máš charakter. A kdo má charakter, ten si někdy natropí víc škody než užitku. Ale buď rád, že ho máš. Nakonec ti zbude jenom ten, charakter si nenech brát.“

Další sklenička.

Destilát stoupal Rudovi do hlavy.

„Žena vám tedy nerozumí…“

„Nikdy mi nerozuměla; byl jsem pořád sám. Víš, co je nejhorší? Když jsou kolem tebe lidi a ty jsi sám.“

Luňáček se odmlčel, znovu nalil. „Dobrá pliska. Zprvu jsem na to nemyslel. Jenže od té doby, co se Marie spustila, padlo to na mě jako smrt. A starou to taky rozhýbalo. Dvacet let byla jako puta, slovo z ní musel člověk páčit a teď – však jsi slyšel!“

Ruda nebyl zvyklý pít. Zvedl se mu žaludek a zakuckal se.

„Musím na vzduch. Nesnáším tolik…“

„Jen běž. Pít se neuč! Když nemusíš, nepij.“

Ruda se vrátil do kuchyně, odtud ven a za rohem domu se vyzvracel.

„Proč to do sebe leješ!“

Stála za ním Luňáčková! „Nejsi zvyklý a ještě zaneřádíš chodník.“

„Promiňte…“

„Támhle máš vědro a spláchni to!“

Ruda bez řečí uposlechl.

„Tak ses vrátil?“

Přikývl.

„Trápí tě svědomí, jestli se nemýlím.“

„Trochu.“

„Budeš mít co dělat, kluku. Nevím, nevím…

„Jak to?“

Luňáčková trhla rameny:

„Myslím si to.“

Ruda odcházel:

„To je moje starost, ne vaše!“

„Vždyť ti to neberu!“

Zdálo se mu, že Luňáčková mluví jízlivě, a to ho popudilo. ani pohled neměla pěkný. Opírala se o oprýskanou zeď domu, ruce složené na prsou, škodolibě se chichotalůa.

Málem by zapomněl:

„Poslyšte, kde jsou naši?“

„Vaši?“

„Máma s dědou.“

„Jó, máma s dědou! No, máma si někde vyhazuje z kopýtka a děda,“ zmlkla na vteřinu, a o to rychleji vychrlila:

„Dědek je mrtvý.“

„Mrtvý?“

„Jo. Otrávil se.“

Zhoupla se s ním zem. Co říká ta čarodějnice?

„Jak to, že se otrávil?“

„Měl strach, že se vrátíš. Abys prý mu ještě nějakou nevrazil.“

Rudovi se zatmělo před očima, neviděl, neslyšel, svět se s ním točil a on se propadal do hlubin bez konců. Letěl, nesmírně dlouho se třepotal jako korouhev, až dopadl na tvrdou zem.

„Co je ti? Vstávej, vstávej!“

Otevřel oči.

„Vstávej, člověče!“

Její rozmazaná postava se podobala nevkusnému cáru hadru.

Děda se otrávil! Příběh plný zoufalství nemá mít konce? Copak je možné vydržet tohle všechno? Přijel přeci, aby skutky přítomnosti napravil minulost a – není to možné! Minulost je tragická!

Tenkrát, tenkrát, když přivedl Evu do domu, byl děda už napohled rozrušený. Nechtěl, aby se spolu stýkali. A on mu ji představil a řekl:

„My se budeme brát.“

Děda zrudl, třásly se mu ruce.

„U nás v baráku nikdy nebyly kurvy!“

Zkoprnělá Eva zbledla. O šest let starší než Ruda a civěla bezradnýma, odevzdanýma očima, očekávala, co bude dál.

Bránil ji:

„Co to říkáš, dědo!“

„Buď zticha, pacholku!“

Stařec vstal a shodil noviny na zem.

„A ty vypadni, štětko!“

Jako by to bylo teď. Přiskočil k běsnícímu starci.

„Nemluv s ní tak!“

Pleskl pohlavek, po něm další; děda ho nepříčetně tluče. Ruda se skrčil, přijímal nekonečné rány, až se náhle vztyčil a udeřil také.

Dědovi vytryskla krev z nosu, padl na zem…

A teď je mrtvý, už se neusmíří.

„Tak vstávej,“ pobízela Rudu Luňáčková. „Ještě budou mít lidi řeči.“

Posadil se, ale vstát nedokázal.

Z domu vyběhla Marie, za ní Luňáček.

„Co se to stalo!“

Luňáčková zavřeštěla:

„Teď se o něj postarej! Ožíráš ho a on si tu omdlí!“

Dupla nohou a uraženě odešla.

„Rudo! Hochu!“ popadl se Luňáček za hlavu. „To jsem nechtěl! Rudo!“

Z druhé strany k Rudovi přistoupila Marie. Společně ho zvedli.

„Musíš si lehnout!“ uklidňoval Luňáček především sebe. „Hned to bude v pořádku.“

Teprve večer se Ruda postavil na nohy. Vypáčeným oknem vlezl do domu a potom do postele. S pocitem provinilce, zavalen nesnesitelnou tíhou muk, zatoužil po úplné tmě, v níž se nedá vidět, slyšet, myslet.

Taková je smrt.

Když se k poledni probudil, hlava mu třeštila, byl malátný, otupělý. Měl hlad. Hledal jídlo, ale ani v ledničce, ani v kuchyni nic nenašel.

„Co teď?“

Jít do prodejny? Ne, k tomu nemá dost odvahy. Do hospody? Tam teprve ne!

Ale hlad mu svíral žaludek a Ruda věděl, že do prodejny musí. Strčil peníze do kapes, prolezl oknem a vycházeje na ulici, viděl tu trapnou záležitost, jako by se stala včera.

*

Opřel se do dveří snad podesáté, popatnácté a stále nerozhodně, bojácně. Má tedy krást?

Dveře zapraskaly, zesílil tlak. Znovu zabral. Cesta je volná. Vteřinu uvažoval, ale pak vrazil dovnitř tempem člověka, který ví, že jedná nesprávně a chce mít tu chvíli rychle za sebou.

Ve skladu škrtl zápalkou, nahmatal vypínač. Neonové světlo zamžikalo a ozářilo prostor. Ruda zbrkle naházel pečivo, šunku a salám za košili. Jídlo ho chladilo na holém těle, ale nedbal toho. Zase zhasl.

Tma ho pohltila a strach vyhnal pryč odsud, za vesnici, k lesu…

Sotva uběhl dvě stě, tři sta metrů, zapochyboval o logičnosti útěku namířeného právě tam. V lese je pro tuto noc v bezpečí, ale kde bude spát? Do lesa chodí v létě mnoho lidí, bude se jim vyhýbat, bát se, aby ho nespatřili… A policajti po něm budou slídit…

V tu ránu zatoužil být s ní. S Evou! Držet ji za hebkou paži a sát kosatcovou vůni jejích blond vlasů. Být s Evou a topit se v jejím hlubokém pohledu!

Málem by z plného hrdla zavolal Evino jméno. Potom zaslechl motor auta a rychle se skryl za rohem. Auto projelo kolem, urazilo ještě dvacet metrů a odbočilo vlevo, k hospodě.

To je šance! blesklo Rudovi hlavou. Spoléhal na řidičovu ledabylost a utíkal k místu, kde auto parkovalo. Správná předtucha. Řidič vystoupil, a aniž by zamkl, zmizel s taškou prázdných cinkajících lahví v hostinci.

Ruda nečekal, hnal se k vozu. V mžiku je uvnitř. Zpod rozepjaté košile vypadly na podlahu kradené potraviny. Šlape po nich, ale to nevadí, teď honem pryč z vesnice a kam jinam než k Evě…

Jel stovkou, a ještě než opustil vesnici, vrazil do hejna husí, které ťapaly po vozovce. V zrcátku zahlédl, že dvě z nich zůstaly ležet a bušily křídly do asfaltu.

„Čert je vem!“ procedil.

Ale bylo mu přesto ptáků líto. Zběsilý a přitom marný odpor umírajících husí mu vnukl přirovnání: Takhle nějak je to se mnou! A já nechci! Ne! V očích se mu zatmělo, oslepily ho kruhy duhových barev, a když se otřásl a viděl opět jasně, dupl na brzdy, zařval:

„Nééé!“

Auto se zatočilo jako smítko ve vodním víru, vrazilo do stromu, odrazilo se a sjelo zadkem do příkopu.

Ruda položil hlavu na volant; vzápětí jej opanovala zuřivost. Vyskočil z vozu a nepříčetně vykřikl:

„Nemůžete jezdit po okraji?! Mohl jsem vás poslat do pekla, dědku!“

Proti Rudovi stál stařík a právě slézal s kola beze světla. Jako by neslyšel výčitku, zaúpěl:

„Ježíši, Rudo! To jsi ty? Nestalo se ti nic, chlapče zlatej?“

„Nestalo!“ odsekl. „Bohužel!“

A pak viděl hlavně uniformy.

Jejich představa ho vrátila do současnosti. Byl nejvyšší čas.

*

„Co to bude?“ řekla rozrušená prodavačka.

„Chleba a tři konzervy.“

„Jaké?“

„Třeba vepřové…“

Prodavačka sáhla do regálu, uchopila konzervy a položila je na pult.

„Ještě něco, prosím?“

Řekla prosím? Proboha, jak to dokázala?

„To je všechno.“

Ruda přispěchal domů a jednu z konzerv postavil na vařič.

Myslel na Evu. Teď, když mu svědomí nedovolilo nic jiného, než hořekovat nad prudkostí, s jakou dědu udeřil, přál si být zase s ní, s Evou Benešovou. Měsíce ji neviděl, odsoudil ji za chování k manželovi, za posměvačnost, s níž ho kompromitovala, kdykoliv na něj přišla řeč. avšak teď by ji potřeboval vedle sebe. Pomohla by mu; vždyť dokázala všechno řešit hravě, bez průtahů. Nebylo nic, co by ji znepokojilo. Evu! Postupem doby, za ty dva roky, které spolu o víkendech strávili, ji posuzoval čím dál střízlivěji.

*

„Evo – co tvůj manžel?“

„Co by bylo?“

„Proč nesouhlasí s rozvodem? Nechce se vrátit?“

Eva vybuchla:

„On může chtít hory doly! Jenže já nechci!“

Víc nemusel mluvit, Eva nemůže muže ani vidět. Přesto si dodal odvahy:

„Není produktivní?“

„Není. Je to magor.“

Eva vzteky zčervenala.

„Jen si představ, že přišel ze školy, dřepl si k těm svým pitomým lejstrům a hrabal se v nich do dvou hodin! Jednou za měsíc si sundal brýle: „Evičko, prosím tě, napsala bys mi to na stroje?“ Co ti mám říkat! Jiného jsem od něj neslyšela nic!“

Evin muž Rudu zajímal.

„Je to dříč.“

Pro Evu je magor.

„Co už publikoval?“

„Právě že nic! Pořád překládá nějaký román a stejně mu to nevezmou.“

„Třeba vezmou…“

„Už mu to čtyřikrát vrátili, a nedá si pokoj a nedá!“

„Je houževnatý.“

„Magor je to! Magor!“

Den nato magora poznal. Objevil se znenadání, zdvořile se uklonil:

„Mohu dál?“

Ruda nevěděl samou roztržitostí, kudy kam.

Eva se zachovala duchapřítomněji:

„A jéé! Tys tady scházel!“

Beneš si odkašlal, aby přiložil k ústům dva prsty.

„Promiňte,“ obrátil se potom k Rudovi, „mohl byste nás nechat…“

„Nic by nemohl!“ štěkla Eva. „Nebudu se s tebou bavit!“

Popadla lehký svetřík a vyběhla z chaty.

„Evo!“

Beneš zaprosil, ale ani to nepomohlo. Eva se ztratila.

Stáli proti sobě, manžel a milenec, pohledy strnule přibité do podlahy. První se vzpamatoval Beneš:

„Pokazil jsem vám idylku…“

„Vůbec ne. Stydím se.“

Zahřálo ho, že se k tomu dokázal přiznat. Není tedy zkažený. Evino gesto se mu nelíbí.

„To jste první.“

„Smutné…“

„Žalostné,“ povzdechl Beneš, „tuze žalostné…“

„Posaďte se.“

Je trapné nabízet židli člověku, který to všechno kolem vlastní, který to koupil, zbudoval. Ale už se stalo. Beneš sedí s prsty obou rukou zaklesnutými do sebe.

„Přijel jste vozem?“

„Nemám vůz.“

„Eva tvrdila, že ano.“

Rudovi zalichotilo, že přistihl Beneše při lži. Vida, taky žádný svatoušek!

„Musel jsem ho prodat, abych měl peníze…“

„To máte tak malý plat?“

Podívejme se, vždyť ho zpovídám! A on se nechá!

„Nechodil jsem pár měsíců do práce. Překládám román a při zaměstnání se to nedá dělat.“

„Už jste s ním hotov?“

„Ne, ještě ne.“

„Prý vám ho čtyřikrát vrátili.“

„Pětkrát. Včera popáté.“ Beneš si promnul čelo: „No – nic. Zkusím to ještě jednou.“

Chtě nechtě musel Beneše obdivovat. Nenápadně zkoušel prohlédnout si ho od hlavy až k patě, každý čtvereční centimetr jeho postavy, avšak nešlo to, Beneš z Rudy nespustil oka.

„Musíte mě hrozně nenávidět.“

„Proč? Vždyť vás neznám.“

„Mám poměr s vaší paní,. A vy zatím…“

„Poměr?“ Beneš se potutelně usmál. „Jaký je to poměr?“

„Máme se rádi.“

Ruda tušil, že Beneš vztah mezi ním a Evou přirovnává ke zvířecímu. Bylo třeba bránit ho a hlavně obhájit sebe.

„Máme se rádi,“ opakoval, když Beneš nereagoval.

„Musíte být velmi produktivní…“

Zase to hrozné, deklasující slovo!

Beneš pohlédl na hodinky, vstal a s rukama za zády chodil od stolu k oknu, od okna ke stolu.

„Zdá se, že se nevrátí,“ míní Ruda.

„Ale vrátí. Až odejdu.“

Ruda se zasmál. Najednou s Benešem cítil.

„Přijde se přeci vyspat,“ upokojil ho.

„Já vím svoje.“

Beneš znovu pohlédl na hodinky, uhladil si vlasy a řekl:

„Nejste děvkař – to je dobře. Eva takového milence ještě neměla. Takového, jako jste vy.“

Jak nenápadně přišel, tak odešel. Ruda ho viděl v padajícím šeru, jak mizí dole ve vsi, jak pomalu jde, unavený a sklíčený.

Eva se nevrátila.

Ruda otevřel láhev bílého vína a usrkoval jeden doušek za druhým, přemítal o Evě. Už mnoho se mu nelíbí na jejím chování. Ale nic jí nevyčítá. Proč? Protože ho postavila na nohy. Ano, tak. Tak je to. Vyléčila mu rozervané nitro, je jeho milenkou i mámou zároveň. Po milostném citu toužil, ale neměl ho; mámin svět odmítl, ovšem neuměl se osamostatnit. A Eva mu dala obojí najednou.

Vypil sál celou láhev, než v předsíni pověsila Eva svetr na kovový věšák.

„Už odešel?“ hrkla podrážděně.

„Už.“

„Zaplať pánbůh!“

Ruda mlčel. Eva rozestlala válendu a zezadu si ho prohlížela.

„Co mu říkáš?“

„Je to hodný člověk.“

„Prosím tebe! Ještě ty začni!“

„Takový solidní…“

Přistoupila k němu a vjela mu rukou do vlasů.

„Pojď si lehnout, ty filosofe…“

Těžko říci, zda to bylo víno, či hněv, co Rudu rozpálilo. Zahučel:

„Nepůjdu!“

Teď už Eva nepochybovala o tom, co se v něm děje. Stalo se přesně to, co čekala.

„Co to do tebe vjelo?“

„Nic! A nech mě!“

Tu už je příliš. Na takové jednání není zvyklá. A ta nervozita…

„Tak pomalu, mladej!“

Ruda přivřel oči, procedil mezi zuby:

„Říkám, že jsi k němu nespravedlivá…“

„Jestli se ti to nelíbí, seber se a můžeš jít!“

„Právě na to čekám!“

Nebylo nic, co by si bral s sebou, s prázdnýma rukama přišel, stejně tak opouštěl chatu, Evu, krajinu blaženosti.

Ani nepozdravil.

Kráčel po polní cestě, rovně a odhodlaně, bez ohlédnutí, i když Eva volala:

„Prosím tě! Rudíku, prosím tě, vrať se! Vrať se!“

*

Přijala by ho teď do přepychové chaty a do své přízně? Měla by pro něho pár vlídných, utěšujících slov? Pomohla by osamělému?

Ruda si vybavil naléhavost posledních Eviných vět a rozhodl se, že ihned odjede. Čím dřív, tím líp.

Ve vlaku se pokoušel usnout.

Marně.

Na sedadle před ním se kutálela dědova hlava. Nebude mít klid!

Stoupal do mírného kopce a už na jeho úpatí viděl světlo v otevřeném okně chaty. Je tam. Je tam. Eva je tam! Půl roku není tak dlouhá doba, za půl roku se nedá zapomenout na nic z toho, co spolu prožili. Ať je všechno jako dřív.

Očistil si boty o rohožku, zaklepal.

Zamčeno.

Zaklepal podruhé.

„Hned to budé-é! Momé-ént!“

Eva není sama! Má jiného! Eva! Eva! Tak snadno, tak snadno mění mužské, jako košile!

Polilo ho horko, ale cvaknutí klíče v zámku ho vzpamatovalo.

„Á – to jste vy? Co vás k nám přivádí?“

Stál před ním Beneš v trenýrkách, bosky, ukázal do chodbičky:

„Jen pojďte dál…“

Na válendě seděla Eva, dopínala si zip béžových minišatů a ačkoliv bylo okno dokořán, páchl zde cigaretový dým vsáklý do záclon a do koberce.

„No né! To je Ruda!“

Podala mu ruku.

„Posaďte se,“ pobídl ho Beneš.

Eva rozmařeně rozpažila, zívla:

„Jak si žiješ?“

Rudovi bylo do breku.

„Zkazil jsem vám idylku…“

„Ale co tě nemá…“

„Posaďte se přece…“ Beneš se motal po místnosti a ztřeštěně nakukoval do zásuvek a do skříně.

Oni dva se posadili. Eva si přehodila nohu přes nohu.

„Tak co, Rudo?“

„Byla mi dlouhá chvíle, a tak jsem si myslel: Navštiv je, popovídej si…“

„To je fajn! To je žúžo!“ Eva si zapálila. „Kouříš?“ nabídla mu. „Ach, promiň, já vím, nikdy jsi nekouřil.“

Unavený Ruda Evu zklamaně pozoroval.

„A co dědek, Rudo, ještě má vztek?“

„Už ne.“

„Chválabohu. Ten vyváděl! Mužíčku, jak to, že neneseš kafe?“

Z kuchyně se ozvalo:

„Nevidím cukr. Už není!“

„Blbost! Otevři očičko a podívej se pořádně…“

„Máš pravdu, máš – je v lednici!“

„Nemáš žádný systém!“ ušklíbla se Eva. „Dávej vždycky všechno na své místo!“

V mžiku voněla káva na stole. Aromatizovaná pára lahodila čichu a zastřela na okamžik pach cigarety. Beneš si sedl na zem k Eviným nohám.

„Jak jste daleko s románem?“ obrátil se Ruda k němu. Mluvit s Evou není pojednou příjemné. „Už jste ho odevzdal?“

Místo Beneše odpověděla Eva šimrajíc muže za uchem:

„Nejen to. Už mu ho i vrátili, že?“

„Vrátili…“ opakoval Beneš zachmuřeně.

„Už nebude překládat, že?“

„Nebudu…“

„Má přece ženušku, že?“

„Má…“

Zatímco Beneš tiskl zuby, Eva pohlédla vítězoslavně na Rudu. Co tomu říkáš? četl jí z očí.

Chtěla zřejmě opět promluvit, když zvenku sem zazněl čtvrtý hlas:

„Evino, polepši se!“

A pátý přidal:

„Bobíček ti nění ďobrej? Nějši špokojená?“!

Eva obrátila oči v sloup:

„Ach – otravové! Jejich štěstí, že došly štětinky!“

„Koupím nové!“ vzpružil se Beneš. „Sto tisíc!“

Ruda vypil kávu naráz…

„Zase půjdu.“

„Co to?“ podivila se Eva. „Přišel jsi přece na kus řeči…“

Ruda předstíral, že neslyší, a pomalu, co nejdůstojněji zamířil ke vchodu.




3. KAPITOLA

Žluté dveře ordinace se rozzívly a na prahu se usmála vysoká sestra povzbuzujícím, lidumilským úsměvem:

„Další, prosím.“

Ruda vstal, a sotva vkročil do místnosti provoněné léky, slabost mu projela lýtky.

„Pane doktore, mně nic není, ale… Chtěl bych se zeptat na smrt pana Hejtmana.“

„Myslíte okolnosti smrti?“

„Ano.“

Lékař otevřel jednu ze zásuvek seřazených podél stěny. „Hejtman, Hejtman…“ hledal. „Ale proč se ptáte? Promiňte, nechápu, že neznáte příčinu smrti rodinného příslušníka… To je trochu divné.“

„Měla to být sebevražda…“

Lékař se zamračil:

„To ne. To nikoliv.“

Otevřel desky a posléze přidal:

„Přirozená smrt.“

Ruda zalapal po dechu:

„Cože? Fakt?“

Zřetelně cítil, jak mu ze srdce padá tíživé břemeno.

„A je to jisté, pane doktore?“

„Naprosto. Přece nebudete pochybovat… Pětasedmdesát, to je už věk.“

„Děkuju! Děkuju! Pane doktore!“ Ruda kvapně stiskl lékařovi obě ruce, a než se lékař vzpamatoval, byl Ruda pryč.

Vlak uháněl.

Obrazce za oknem se střídaly s léčivou různorodostí.

Posekaná pole ježila hřbety obilních strnišť a v travnatých násypech podél trati vybíhaly bažantí slepice z košťálových, posledními cáry babího léta opředených a zvlhlých trsů řebříčku.

Drahovice!

Slabý vítr čechral větvoví akátů lemujících plot nádraží.

Ruda prošel viaduktem a odbočil na hřbitov. Chvíli mu trvalo, než našel hrob. Byl dobře udržovaný, kvetly na něm afrikány a nad jejich žlutými květy čněl nevysoký žulový náhrobek.

A teprve tam si Ruda uvědomil příšernou skutečnost: Luňáčková lhala! Mrcha! Mrcha jedna!

Přeběhl mu mráz po zádech a husí kůže na těle ho zastudila. Spěchal do vsi. Skoro utíkal. Před Luňáčkovým domem stálo taxi, volha, ale nevěnoval jí pozornost, rozběhl se do kuchyně.

„Jak to, že jste lhala!“

Lidé v kuchyni strnuli, jen opilý Luňáček ho nebral na vědomí. Všichni stáli. Luňáčková s vyhrnutými rukávy, rozpálená, Marie uplakaná, pobledlá. Mezi nimi taxikář podobný pařezu a přežvykující.

„Jak to, že jste lhala!“ opakobval Ruda.

Teprve teď Luňáčková odpověděla:

„Já nikdy nelžu!“

„Vždyť se děda neotrávil!“

Ruda zuřil.

A Luňáčková štiplavě vyprskla:

„Ne? Pro mě se otrávil, a hotovo!“

A pak jako by nebyl, obrátila se k Marii:

„Tak mu ho dej! Dneska je na řadě on!“

Marie štká, posadí dítě na stůl.

Víc Ruda neviděl, úprkem přeběhl do svého domu a zaťatou pěstí bušil do stolu:

„Babo hnusná! Hnusná babo!“

*

Odpoledne zaťukala na okno Marie. Překvapilo ho to.

„Nemám klíč od dveří. Musíš oknem ze zahrady.

Marie obešla dům, ale dovnitř se neodvážila. Stála pod oknem a nesouvisle žadonila:

„Nezlob se. Je ukva-ukvapená. Ne zlo-zlomyslná. Na ni se nezlob.“

„Poslala tě sem?“

Marie sklonila hlavu.

„Jo.“

„Ať se zadáví tou svou ukvapeností!“

Celé hodiny až do soumraku ležel Ruda na gauči a díval se na lustr, v jehož kouli uvízla kdovíkdy moucha, a teď jen zbývalo vytřít ji i s prachem a spálit. Neudělal to, ani se nepohnul. Až západ slunce ho vylákal do zahrady. V dáli se modral smrkový les a z druhé strany se vypínají vzhůru překrásné, věkovité jilmy. Bez nich by to ani nebyl domov.

Ruda procházel pomalu, neslyšně zahradou a větve mu rozcuchávaly vlasy. Podvečerní ticho působilo jako balzám.

A tak ho nepříjemně vyrušilo zavzlykání přicházející sem z Luňáčkovy zahrady. Zprvu si myslel, že se mu to jen zdá, ale usedavý, hlasitý pláč, který následoval, ho polekal. Přikročil k plotu; zahlédl Marii. Sedí v trávě, opřena o kmen stromu, hlavu mezi koleny, její vlasy se dotýkají země.

„Proč brečíš?“

„Co je ti do toho!“

„Promiň. Nemusím se vnucovat.“

Ruda šel dál a zlobil se na sebe. Co je mi do ní! Ještě se nafoukne, holka pitomá! Ale nedalo mu to a po druhé obchůzce opět promluvil:

„Prosím tebe, jsi normální? Brečíš jako malá holka!“

„Když… když oni mi je nevrátili.“

„Koho ti nevrátili?“

„Přece děti…“

„A kdo, proboha?“

„P5ece tátové. Do večera je měli vrátit a nepřišli. To dělají vždycky. Naschvál.“

„Jo – to víš, co sis spískala, to si taky vybumbej. V tom ti nepomůže ani ministr.“

Urazila se. Sykla. Odešla.

Příští dny vytrvale pršelo. Vrbové listí na břehu řeky se válelo splihlé a tlející ve žloutnoucí trávě a po chodnících drahovické návsi spěchaly potůčky zkalené vody. Ulicí procházeli jen ojedinělí chodci, většinou ženy s nákupy a po čtvrté hodině dělníci a školáci jdoucí od vlaku.

Ruda pozoroval mlčky tichý šepot kolem sebe. V prodejně koupil silný sešit a psal deník. Potřebuje ho. Musí se svěřit a hlavně hledat východisko. Dvouletou podmínku, kterou mu soud uložil, nepovažuje za tragédii. Daleko víc ho trápí nejistota: Jak ho přijme máma? Dobře ví, že ho odsoudila, a sužují ho obavy, zda je vůbec možné napravit, co způsobil. Přál si, aby se to podařili. Jenže…

Nezáleží na něm!

Luňáčkovým se ustavičně vyhýbal, a přeci marně. Marie ho navštívila. Znenadání stála u okna a podala mu hrnec:

„Tu máš, člověče! Jíš vůbec něco?“

„Jasně.“

„Jen si to vezmi a nedělej drahoty.“

Ruda poslechl.

„Pojď dál.“

Marie dost neohrabaně prolezla oknem.

„Galantní moc nejsi. Nemůžeš mi podat ruku?“

„Svedla jsi jiné věci, prolézt taky můžeš.“

Marie se bez pobízení posadila.

„Proč jsi na mě takový?“

„Co děti? Už ti je vrátili?“ ucukl Ruda.

„Už. Já asi vypadala, tenkrát večer.“

Nečekala, až promluví, vytrhla mu hrnec z ruky:

„Ukaž, držíš ho jako svěcenou vodu. Já ti to ohřeju.“

Ruda se na ni podíval, a přemítal, proč přišla. Nedalo mu to:

„Tak se mi zdá, že mámu pořádně trápí svědomí.“

„Proč? Proč myslíš?“

„Jinak bys tu nebyla.“

Marie přikročila k němu a vykřikla mu do ucha:

„Nechodím za nikoho orodovat! Rozumíš?“

„Tak proč jsi tady?“

„Byli jsme přeci kamarádi…“

Tváře jí hořely a oči, ty zelené tygří oči, jejichž lesk znal z dřívějška, ho pobízely, aby rozehrál milostnou notu. Ale příliš nepřesvědčivě a Marie to poznala:

„Abys věděl, posledně jsem přišla taky sama od sebe. Nikdo mě sem neposlal. Kdybys nebyl hloupý, mohl ses zeptat mě, co se stalo s dědou!“

Z Mariiny povýšenosti, s níž se setkával před lety, nezbylo nic. Marie mluvila pokorně, vlídně, vtíravě.

„Kde máš talíř, člověče?“ prohlížela kredenc odshora dolů. Ze zásuvky se vysypaly na zem staré fotografie.

„Udělám ti tady nepořádek…“

„Ale – co by…“

Sbírali fotografie, téměř se dotýkali hlavami a oba se báli pohlédnout na sebe.

„Podívej,“ ukázala Marie na hnědou, pokroucenou fotografii, jejíž rub zežloutl. „To je ten chlápek, co zastřelil tvého tátu!“

„Jak to víš?“

„Máme doma stejnou fotku. Táta mi ji ukazoval a vyprávěl o něm. Dobře ho znal!“

„Ukaž!“

Ruda se postavil k oknu, aby lépe viděl. Tohle je vrah táty? Vysoký, štíhlý chlapík, jakoby podvyživený, s vlasy ulíznutými na stranu.

„Že mi ho máma nikdy neukázala.“

„Počítám, že ho sama nezná. Vždyť prý se tady ještě ani nerozkoukala, když se to stalo. Nemohla ho znát.“

Ruda hodil fotografii zpět do zásuvky.

„A tohle jsi ty, když jsi byl mrňavý.“

Musel se smát.

„A tady jsme spolu. To nám mohlo být tak deset.“

Tahle holka je Marie? Poslušná školačka papá jablíčko. S Marií je to vlastně jako s ním. Taky si prožila svoje. Teď to zkouší znovu a to je vlastně sympatické…

„Proč si mě tak prohlížíš, Rudo!?“

Vzpamatoval se.

„Tak kde máš ten talíř?“

Než ho našel, zvedla Marie pokličku a za klela:

„Krucipísek! Je to připálené!“

„To nevadí, já to sním…“

„To víš, to zrovna! Budeš jíst spálené maso?“

Chytila Rudu za ruku a táhla ho k oknu. „Pojď k nám, tam tě nakrmím.“

Ruda se vzepřel. Hlad opravdu má. Ale ponížit se? Jít do baráku, kde bydlí opilec, hysterka a holka, která se spustila? Jít do baráku, kde žije zlomyslná drbna? Kde mu ublížili?

„Tak neohrnuj nos, a pojď, prosím tě!“

Už je v okně, už dopadl na trávník.

Je s Marií a samotu nechal v domě. Čučí na něj rozbitým oknem, straší ho, chce ho zdeptat; Ruda zrychlil krok.




4. KAPITOLA

Marie ležela s hlavou položenou na Rudově paži a rozhozenými vlasy mu zpola zakrývala hrudník. Ve vedlejším pokojíku kňouralo menší dítě, volalo ji, ale ona ležela dál, jako by neslyšela, a sem tam se prsty dotkla jeho těla.

V kuchyni hlasitě zívala Luňáčková, vybírala popel z kamen a stavěla na plotnu hrnec s vodou. Občas bylo slyšet, jak Luňáček nalévá plisku a krátce na to vydechne:

„Úúúúh!“

Marie přemýšlela. cítila se dobře. Po mnoha měsících milující a milována. Dodala si odvahy:

„Kdyby tak šlo vrátit zpátky čtyři roky.“ Tu se odmlčela. Snad ji napadlo, že reprízy život nedělá, a opravila se:

„I z dneška se může člověk odrazit…“

„Když má sílu…“ řekl Ruda.

„Jako ty, viď?“

„Jak to?“

„Ty máš přece sílu. Takovou, která je vevnitř; není vidět, ale když promluvíš, pozná se to.“

Mariin obdiv Rudovi lichotil. Po dlouhé době člověk, který ho ocenil! Jenže – nepovedlo se mu zatím nic! Po čem nejvíc touží, je spatřit mámu a dohodnout se s ní. Musí mít jasno. Buď anebo! Buď zůstane, nebo odjede kdovíkam, psanec, jemuž nebylo odpuštěno.

„Kdybych tak věděl, kde hledat mámu! Nemáš ponětí?“

„Neřekla nám to. Nevím…“

Marie se k němu vší silou přitiskla.

„Pamatuješ, jak jsme spolu chodili na procházky? To bylo fajn!“

„Bylo.“

„Od té doby jsem nic takového neprožila. Jirka mě vodil jenom do kaváren…“

„A co ten druhý? Taxikář.“

„Vondraš? Oplzlý chlap!“

„Máš s ním dítě.“

„Ani mi to nepřipomínej!“

Je komické slyšet taková slova. Ani mi to nepřipomínej! Cožpak je dítě věc, o níž je lepší nemluvit, nevědět o ní?

A přece Vondrašovo dítě vedle pláče!

„Nepůjdeš k němu?“

„Nevyháněj mě!“

„Volá tě… jsi jeho máma.“

„Až vyroste, bude mi to vyčítat.“

Dítě, o němž mluvili, Ruda viděl všeho všudy dvakrát, ale připadalo mu, že je zná dopodrobna, že je jako on.

„Musíš mu najít pořádného tátu.“

„Právě…“

Marie se k Rudovi ještě vroucněji přivinula.

Pochopil.

V kuchyni se rozkašlal Luňáček; mezi záchvaty kašle se ztěžka, přidušeně, jako by vytrhoval slova ze žaludku, optal ženy:

„Proč Marie nevstává? Vždyť se to dítě ukřičí…“

„Má tam mužského. Co by vstávala.“

„Potvora jedna!“

„Jen ji nech!“ popuzená Luňáčková se rozkřikla. „Jen ji nech! Dělá dobře! Ta je chytřejší než já! Mnohem chytřejší! Kdyby dělala, co se tobě zlíbí, bude vypadat za pár let, za pár let jako já! Jenomže já už toho mám taky dost! Já se ještě cítím, abys věděl!“

„To jsem poznal.“

„Prdlajs jsi poznal! Teprve uvidíš! Já se kolem sebe ještě porozhlédnu!“

„Jsi potvora!“

„To je lepší než klášterní panna!“

Luňáček se chtěl rozkřiknout, ale kašel mu to nedovolil. Lapal po dechu:

„Úúúúh!“

Marie se vymotala zpod přikrývky, vklouzla do noční košile a do střevíců, vstoupila do kuchyně:

„To by nebyl den, abyste si nevyznali lásku. Že už vás to neomrzelo. Dejte si každý pár facek a vaše dušičky budou mít pokoj.“

„Mluvíš snad s tátou, ne?“ obořila se na ni Luňáčková. „Já bych si to vyprosila! Zastávám se tě a podívejme, podívejme, jak se dceruška odvděčí!“

Až se Ruda lekl tónu, jímž Marie odpověděla:

„Prosím tě! Ty jsi náramná hrdinka!“

„Obě jste potvory!“ zasyčel Luňáček. „Jedna větší než druhá!“

„Hlavně že ty jsi anděl! Chlouba pohraničí!“

Mariina průbojnost Rudu šokovala. Nepoznával ji. To snad ani není ta, která s ním právě mluvila cituplným hláskem o svém napravení.

A Luňáčková nezůstala o nic pozadu:

„To bylo pořád, pořád, celý život, prý: Musíme si důvěřovat! Musíme si důvěřovat! Jo, mužíčku, pustit si hubu na špacír, to ti šlo. Ty jsi měl být farář!“

Pak hovor utichl, dítě přestalo naříkat a podle toho Ruda usoudil, že je Marie u něho. Venku volala Luňáčková:

„Půta! Půta! Půtatata!“

Slepice se s hladovým povykem seběhly na zápraží.

V kuchyni vydechl Luňáček a zakuckal se.

Ruda si dodal odvahy. Rychle se oblékl, vyšel z pokoje. Luňáček se dávil v předklonu a jen zaslechl vrznutí, zdvihl hlavu a jeho nadulý obličej s červení přecházející do fialova se zkřivil. Trvalo dlouho, než se Luňáček uklidnil, a když nabral dechu, vydal se sebe zkormoucené:

„Ruda? Kriste – to je Ruda?“

Potom se pomalu, vrávoravě vypotácel z domu a zbyl po něm jen pach alkoholu.

Ruda zaklepal v pokojíku, kde byla Marie. Otevřela a nechápavě se usmála:

„Proč klepáš?“

Zase ho objala a líbala mu hruď pod rozepjatou košilí. Po podlaze lezly děti, vzájemně si rozvazovaly tkaničky u nových bílých botiček.

„Buď tady jako doma, Rudíku.“

To asi nedokážu.

„Jsi hodná.“

Litoval Marii. Kolem ní zlo a ona ho musí trpět. Vidí ji v lese u krmelce, stojí mezi hrudkami soli:

„Někdy si připadám jako zvíře. Taky jen čekám, co mi kdo podá.“

Marie musí už léta trpět. O nic méně než on. Víc než on. Jak jí to tenkrát řekl?

„Maruško, já tě mám rád.“

A ona?

„To jsem ráda.“

Ano. Řekla to jsem ráda, ne mám tě ráda! A to je veliký, tuze veliký rozdíl. Cožpak se tehdy přeslechl?

A dnes ho pobízí:

„Buď tu jako doma, Rudíku!“

V tomhle brlohu nikdy nemohu být doma. Ale Maruščina slova jsou stejná jako – miluji tě!

Nebýt Luňáčkové šoupající nohama, byl by zvedl Marii do náruče. Jako mimino by ji choval.

Luňáčková se zaculila:

„Nono, jenom se nesnězte!“

Nemyslela průpovídku špatně, ovšem Marie nevrle odsekla:

„Ty bys to nikdy nedokázala!“

„Co ty víš, holka!“ mávla máma lopatkou. „Jednou budeš vědět víc!“

„To raději umřu.“

Ruda se polekaně dotkl Mariina ramene.

„Jen ji nechej!“ zaskřehotala Luňáčková drsně. „Ta ví, co je v životě hezkýho!“

Ruda si oblékl kabát; dlouho mu trvalo, než zapnul všechny knoflíky.

„Kam jdeš?“ špitla Marie.

„On ti neuteče. Na noc je tu jako na koni. Ty známe, panáčky.“

„Musím už někam do práce,“ zašeptal Ruda, jako by se to sem ani nehodilo.

Marie ho doprovodila na zápraží.

„Máš dost peněz? Já ti dám.“

Ruda procházel zahradou, u Luňáčka se zastavil. Luňáček sbíral z dlouhého záhonu brambory, prosáklý pachem koňaku, lezl po kolenou a vědro, kam brambory házel, dunělo plechovou ozvěnou. Drobně mžilo.

„Zklamal jsem vás?“

Aniž by se Luňáček ohlédl, zamumlal:

„Jdi mi z očí!“

Mrholení ustalo, na stromech za ploty se červenala umytá jablka z polí vozili družstevníci úrodu brambor.

Ruda kráčel po dlažebních kostkách domažlického náměstí. Středověké domy mlčenlivě vypínaly štíty k obloze a v podloubí pod nimi procházeli chodci, tvořící pestrou hmotu, tu se slévající, tu roztékající do přilehlých uliček. Některé tváře Ruda poznával, avšak klopil oči. Zvědavých otázek se bál.

Konečně stál před domem, v jehož průčelí trčela zaprášená cedule. Jak by si nepamatoval, co je na ní napsáno! Věděl, že schodů do druhého patra je osmatřicet. Před prvními dveřmi stál patnáctiletý a čekal, až řeknou: „Přijat.“ Za druhými podepisoval platový výměr. Za posledními v řadě je chodba, která se větví jako lidská dlaň s roztaženými prsty. Tam, kde je ukazovák, tam musí zaklepat.

Udělal tak.

Nenásledovalo nic, jen ticho, a proto zaklepal znovu.

„Volno.“

Ředitel seděl za hnědým masivním stolem, zády k oknu, pročítal zaujatě listy podobné plachtám.

„Dobrý den.“

Ředitel pozvedl hlavu, trhl sebou a Ruda nepoznal, zda překvapením nebo hněvem.

„Buď zdráv! Co nám neseš?“

„Přišel jsem se zeptat, jestli nepotřebujete aranžéra.“

„Potřebujeme. Ale ne na šest měsíců.“

„Já myslím natrvalo.“

Ředitel třel o sebe obě dlaně, jednou dvakrát jimi tleskl.

„Kluk jsi šikovný, Rudo. Říkáš, že tě přešly tulácké spády?“

„Přešly…“

„Přesvědčíme se.“

Jako omámený se Ruda vrátil do Drahovic. Zdálo se mu, že lidé jsou k němu vlídnější, že ho přijali opět mezi sebe. Před Luňáčkovým domem nadšení opadlo.

Marie právě pověsila vyprané plenky na šňůru a s prázdným košem v ruce rozhořčeně vytýkala otci, který klečel v záhonu:

„Nech si těch potvor, táto! Nejsem taková, nejsem! A jestli jsem se tenkrát spustila, to je tvoje vina! Tvoje a mámy! V životě jste si neuměli říct hezké slovo. Dvanáct let spíte každý v jiné posteli! Jako byste nebyli manželé! Myslíš, že nic nechápu?“

Ruda zkameněl.

Toto má slyšet jen Luňáček. Udělal ještě dva kroky a schoval se za jilm.

Nediv se, že jsem se chytila prvního, který se mi zalíbil! Chtěla jsem vypadnout z téhle barabizny! Vypadnout! Nehnít jako vy dva!“

Marie se rozeštkala.

Luňáček se nepohnul, díval se vodnatýma očima na pleny, které vlály ve větru, vypadalo to, jako by vůbec nedýchal.

„Teď jsem na tom hůř než vy! Proč jste neměli tolik rozumu, abyste se nehádali přede mnou? Copak nejsem živá, abych nevnímala? Vy už jiní nebudete, ale já chci mít jiný život, jiný!“

Rozeběhla se k domu, v půli cesty se obrátila a zaťala pěsti:

„Nejsem potvora! Tatí! Tatínku!“

Nemůžu dál. Teď ne. Marie pozná, co jsem slyšel! umiňuje si Ruda.

Přikrčil se a přeběhl k vedlejším vrátkům. Odtud do zahrady a oknem do domu.

*

Ruda překvapeně pozoroval, jak Marie pokládá na okno chléb, máslo, sekanou, hořčici a mléko.

„Co tě to napadlo, Maruš?“

„Proč k nám nechodíš?“

Zalhal:

„Pořád se hádáte, myslím, že to vašim není, když u vás jsem.“

„To je nesmysl, Rudo. Přijď. Teď je tam klid. Táta je nemocný.“

„Co je mu?“

„Má teplotu.“

Ruda sáhl do kapsy a podal Marii peníze.

„Nech to tam, vždyť to tolik nestálo.“

Vzpouzel se, ale vyzrála na něho:

„Budeš jíst u nás, dáš mi týdně padesátku, a to úplně stačí!“

Ruda vytušil, že ho Marie potřebuje, a měl radost, že přišla. Samotnému je mu úzko. Nedokáže žít sám.

Naskládal potraviny zpět do tašky, vyskočil ven a nastavil dlaň:

„Pomůžu ti s tím.“

Místo tašky mu podala svou ruku.

V domě panovalo opravdu ticho. Luňáčková zašívala díru na teplákách, seděla ve spodničce a vůbec jí nevadilo, že se na ni dívá cizí člověk. Nepromluvila.

Marie odvedla Rudu do pokoje. Hrály si zde obě děti a udiveně si Rudu prohlížely.

„Tata!“ hleslo menší z nich.

„Kdepak táta!“ zvedne ho Marie do náruče. „Ten přijde večer. Mám takové tušení. Někdy jezdí i v pondělí. Holomek!“

Přivinula dítě k sobě:

„Ale holčička zůstane u maminky, viď? Nepůjde s tím ošklivým dědkem! Nepůjde!“

Dítě se vesele smálo, rozhazovalo ručičkama a pištělo.

Marie je vrátila k bratříčkovi.

„Musím se podívat na tátu. Jestli něco nepotřebuje.“

Vtiskla Rudovi pusu a nechala ho samotného s dětmi, které kolem něho lezly po čtyřech. díval se na ně, bál se pohnout, aby na některé nešlápl. Obdivoval Marii. Miloval Marii. Připadal si skoro jako ženatý muž. A toužil jím doopravdy být…

Marie se vrátila, aby popadla deštník:

„Taťka chce minerálku, skočím pro ni do konzumu. Měj strpení, prosím tě.“

Znovu Rudu políbila, pohladila obě děti a byla tatam. Marie. Milenka. Máma.

Za okamžik zastavilo pod jilmy auto a kuchyní se rozlehl Vondrašův vtíravý hlas:

„Brý večer, rodino!“

„Dobrý večer!“ ožila Luňáčková.

„Jsou doma?“

„Marie před chvílí někam šla. Ale malá je vedle. Jděte dál. Vy jste ale otec, takový se musí hledat! Jirka jezdí jednou za čtvrt roku.“

Vondraš se zřejmě nehýbal, protože ho znovu vybídla:

„Jděte dál. Hraje si tam.“

Vondraš zmáčkl kliku.

„No né! Mladý pan domácí? To je rychlost, to je rychlost! No nic, vezmu si mládě a zase jedu.“

„Musíte počkat. Marie se hned vrátí.“

„Říkám, že jdu pro malou. Marii k tomu nepotřebuju!“

„Bez jejího svolení nesmíte!“

Ruda udělal instinktivně krok kupředu. Kdyby se Marie vrátila a děcko tu nebylo, plakala by. Jako tenkrát na zahradě. A co by si pomyslela o mně?

Jako na trní vběhla do pokoje Luňáčková:

„Co ty se tady naparuješ! Cucáku!“

Předklonila se, vztáhla ruce, aby holčičku uchopila, ale Ruda ji odstrčil.

Překvapená Luňáčková se rozkřikla, podobná štěkajícímu psu:

„Vypadni z mého baráku! Okamžitě vypadni, holomku prašivý! Chrnět mi s holkou a ještě se opovážit na mě? Odprejskni! Říkám odprejskni!“

V protějším pokoji zahučel Luňáček:

„Bude tady někdy klid?“

„Už to začíná!“ ušklíbl se Vondraš.

„Co začíná!“ zařval Ruda a všichni ztichli.

Ruda stál rozkročmo, se zaťatými pěstmi, červený v obličeji, na krku, na každém kousku kůže, kterou nezakryla košile, a láteřil:

„Vy koukejte odprejsknout, babo! Máte jediné dítě a ani to jste nedokázala vychovat! Podívejte se na ni, podívejte se na Marii, jak vypadá! Nejdřív mrcha a teď! Teď nešťastná až do konce života! Tady v tom se nedá žít! Nedá! Nedá!“

Ani si nevšiml, že za širokou postavou Vondraše stojí Marie. Zaječela:

„Tak já jsem u tebe mrcha! Mrcha? Ty zloduchu! Mazej odsud a na svou mámu se podívej, jak se páří v Marjánkách! Hezky schovaná, aby ze sebe mohla dělat svatouška!“

Než se Ruda vzpamatoval, vjela mu Luňáčková do vlasů a po ní Marie. Strkaly ho z pokoje, ucítil ránu Vondrašovy pěsti, slyšel Luňáčkovo zlostné:

„Lumpe!“

Vytlačily ho ven a práskly za ním dveřmi.

Nic nechápal. Jako by plné jízdě vypadl z rychlíku, jako by se mu to jen zdálo. Ale padající soumrak, mokrá tráva studící do bosých nohou, vzduch, chladný vzduch a pištění za zády ho přesvědčilo, že Marie je nenávratně pryč. Marie znamená minulost a úlevu, konečně jasno, zpřetrhané nitky poblouznění, konec omylu, nad nímž se vznáší opravdu jediný cíl, jediná touha uniknout samotě, touha nerozptylovaná milostným rozechvěním, tápáním a zmítáním, touha: Najít mámu!

A v uších mu nekonečná ozvěna opakuje:

„V Marjánkách… jánkách… kách…!“




ČÁST DRUHÁ
PODZIM V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH




1. KAPITOLA

Kučeravá recepční vrátila Volfkovi doklady.

„Sie haben den Schlüssel, bitte, Herr Vökl.“

„Schönen dank!“ zazubil se.

Mohl by to říci i česky, ale proč? Třeba by neudělal takový dojem.

Recepční za ním zavolala, aby si zamkl věci, že za dva týdny obsadí druhou postel v jeho pokoji. Ani se nad tím nepozastavil. Dva týdny? Tak dlouho se tu neohřeju, milá dámo!

Výtahem se dostal do druhého patra. Je zde úzká chodba protkaná několika chodbami příčnými, po dlaždicové podlaze se vlní koberec tlumící kroky a na konci pod oknem stojí květinový stolek zpola zakrytý šlahouny asparágu.

Našel svůj pokoj a odemkl: Pokoj nebyl velký, ale útulný a Volfíka nejprve upoutal nový pestrobarevný závěs; po něm lampička na nočním stolku. Tu si prohlédl obzvláště dobře. Její stínidlo dekoroval kýčovitý obrázek zelenooděnce, který se pyšní uloveným srnčím. Obrázek mu připomněl pubertální léta prožitá v hvozdech za Drahovicemi. Zdalipak by ještě dnes poznal po hlase stáří zvířete?

Od chvíle, kdy utekl z Drahovic a z Československa, uplynulo bezmála osmnáct let. A přece tak často vzpomíná na malebný kraj pod hřebeny Českého lesa. Tak často…

Kdo si jen dokáže představit, co prožil od okamžiku, kdy stiskl víc z rozrušení než z úmyslu zrezivělou spoušť? Pospíšil se svalil na zem jako podťatý. Hrábl mu do kapes a s penězi pod košilí prchal z vesnice. Rovnou k hranicím. Bez rozmyslu, pudově. Hnal se přes pastviny zaneřáděné kravským trusem, zakopával, chrčel pazvuky štvaného zvířete. Pod skalním převisem, pár kroků od hraničního pásma, se mu rozsvítilo v hlavě.

To vole! Ty jeden vole!

Pod košilí čtyřiadvacet tisíc, peníze, které by stačily k zařízení domu a bazénu na zahradě. Ještě když vyprávěl Pospíšilovi svůj sen, uměl si představit rozzářené lustry s žárovkami nejméně po desíti kusech a lovecké zbraně rozvěšené po zdi do poschodí. A taky třpytivý provázek vody vyvěrající z tlamy litinové stvůry nad bazénkem.

Ještě před půlhodinou mohl snít! Jak úžasné je snít!

Opírá se o chladnou skálu a přeje si: „Kdyby se tak stal zázrak! Kdyby přišel k Pospíšilovým, Honza by seděl za stolem u večeře a ponoukl by mne:

„Vezmi si taky, Václave!“

Pod košilí šustí čtyřiadvacet tisíc. Zhola nepotřebné peníze, z nichž nemá radost, které neoblažují. Vyhodil je na zem. Vyrazil ke hranici. Nepřemýšlel, co ho za ní čeká, jen pryč odsud, pryč odsud…! Předtucha pohany, soudu, poloviny zbývajícího života za mřížemi ho děsila.

V dětství rád chytal stehlíky a choval je v klecích. Ptáci bili křídly do drátů a do podlahy, rozsypávali netknutý zob a žalovali tesklivým, tenounkým pískotem. Náhle on sám jako by nebyl člověkem, ale ptáčetem, jež lapají.

*

Otevřel skříň a oddychl si:

„Ramínka tady jsou. Chválabohu!“

Rozvěsil košile, sako, uvolnil si knoflík u krku.

Hlavně, že je tu ticho. Nádherné nerušené ticho! Zul si boty, rozvalil se na posteli, jejíž povlak voněl pracím práškem, a i to mu dělalo dobře. Čisto. Ticho a čisto, to úplně stačí.

Zavřel oči a viděl nemluvného bachaře, jak odemkl celu a mávl rukou, jako by od sebe odháněl dotěrného komára. Oba vyšli ven z budovy, přes dvůr, na chodník. Stálo zde černé hranaté auto a v něm zavalitý, nepohyblivý chlapík vykuřoval doutník.

„Tak to je tvůj anděl strážný!“ zařehtal se bachař. „Představ se, moulo!“

Volfík se uklonil do okénka, překotně spustil:

„Dobrý den přeju, Volfík se jmenuju.“

Anděl strážný si ho prohlédl pichlavýma, živýma očima.

„Dvořáček. Proč si nesedneš?“

Vytřeštěně mu zíral na ústa, dokud ho bachař neťukl do zad:

„Tak pohyb, pohyb!“

Motor zakašlal, odfrkl si a auto se pomalu rozjelo. Uvnitř se mísily dva pachy: doutníku a pak ještě něčeho v podvědomí známého, ale ať si lámal hlavu sebevíc, ne a ne se rozpomenout.

Projížděli městysem, který přirovnal tak k trojnásobku Drahovic. Za celou dobu nepromluvil Dvořáček ani slovo. Jde z něj strach. Napohled chladnokrevný, sebevědomý, jeho strnulá tvář se podobá posmrtné masce věhlasného muže. Sako nezakrylo pneumatiku kolem pasu, chyběl na něm jeden knoflík a v rameni už praskalo ve švech.

„Je už starý ten bourák, viďte?“ odvážil se promluvit.

Sedět s neznámým člověkem v autě a jet s ním kdovíkam není nic příjemného.

Dvořáček odpověděl na půl úst:

„Starší…“

A zase ticho.

Na chodnících pospíchaly služky v kostkovaných zástěrách, štíhlé namyšlené paničky zavěšené do elegánů ve vyžehlených šatech; prostředí úplně jiné, než na které byl zvyklý.

Křivolaká ulička vyústila do širokého náměstíčka. Přejeli most a hned za ním odbočili; zastavili před širokými plechovými vraty u řeznického krámu.

Dvořáček zahoukal.

Z krámu vyšel možná dvacetiletý blonďák ne oblečený, spíš ověšený odporně špinavou košilí, zástěrou a kalhotami roztrženými na levém koleni. Utřel si ruce do zástěry a ležérním trucovitým pohybem vrata otevřel. Dvořáček přidal plyn, když tu se jedna polovina vrat zavřela. Zastavil a čekal. Ale hoch se nepohnul, vyzývavě si podupával nohou a očima bloudil v oknech domu.

„Dobytku!“ syknul Dvořáček. „Však ty změníš barvu!“

Ušklíbl se, zatroubil.

Teprve teď chlapec otevřel a Dvořáček vjel do dvora. Než vystoupili, slehla se po nezbedníkovi zem. Ačkoliv to nebylo třeba, Dvořáček si oprášil sako a s rozevřenou náručí obhlédl dvůr, jako by ho chtěl obejmout:

„Tak tohle teď patří do tvého života, Venco!“

Volfík ne a ne se vzpamatovat. Co se to děje kolem mě. A se mnou – co dělají se mnou?

Zahřálo ho pomyšlení na to, že snadno vyvázl z trestu za zločin. Co zločin? Byla to náhoda, nechtěl Pospíšila zabít! Za to, co neudělal úmyslně, ho nemůže nikdo trestat! Taková nespravedlivost se nesmí stát! Oni to pochopili. Ti ve věznici i strážný anděl s doutníkem. Jakkoliv ho Dvořáčkův zjev odpuzoval, samou radostí by mu padl k nohám. Zeptal se:

„Jak je to možné?“

„V životě je všechno možné. Nemyslíš?“

Dvořáček vyplivl zbytek doutníku, rozšlápl ho a přejel si dlaněmi boky.

„Teď si vyřídíme tamtoho!“

Jako ztracené děcko klopýtal Volfík za Dvořáčkem, jenž se kolébavou a překvapivě rychlou chůzí cpal do krámu. Jen otevřel Dvořáček dveře, Volfík poznal, jaký pach mu v autě zvedl žaludek. Pach masa a krve.

„Tak syčáku! Sbal si nádobíčko a plav!“ zařval Dvořáček na blonďáka za pultem. „Plav!“

Mladíka přešel vzdor. Furiantská nafoukanost byla ta tam a v uhlíkových očích se objevilo zoufalství.

„Paní říkala, že mě nepustí.“

„Ta už toho naslibovala!“

Chlapec se beznadějně přihrbil, s rukama svěšenýma podél těla bezděčně popotahoval špinavé kalhoty, vzlykal a jen s námahou kňučel:

„Já vás nenávidím! Nenávidím!“

„Sbal si nádobíčko!“

Chlapec zmizel úzkým vchodem v chodbičce a jeho pomalé, ušoupané kroky slábly a slábly.

„Tak se rozkoukej,“ začal Dvořáček.

Volfík se poslušně rozhlédl.

Stěnu před nimi a napravo lemovaly bílé dlaždice; nad nimi na železných vodorovných a také bílých tyčích visely háky a před oběma stěnami stál bytelný pult. Byl obložen dvojicí vah, skleněnou vitrínou, velkými dranžírovacími noži a sekáčky na maso.

„Je to tu pěkné,“ řekl, aby se zavděčil.

„Opravdu?“

„Líbí se mi tu.“

„Musí tady být čisto! Podlaha, stěny, pult, budou se blýskat, rozumíš? To je teď tvoje práce.“

Volfík přikývl.

„A co je tady?“

V pravém rohu uviděl vchod bez dveří a nahlédl do něho. Byla za ním malá místnost se třemi stolky po čtyřech židlích a mezi prvním a druhým se ve zdi černal malý podlouhlý otvor. Za ním byla ještě jedna místnost.

„To je svačinárna,“ vysvětlil Dvořáček. „Vaříme polévku, a tak. To všechno poznáš.“

Mohlo mě potkat větší štěstí? Je to tak jednoduché! zajásal Volfík.

Pocítil zadostiučinění a posměšně kývl do chodbičky, kde se ztratil předchůdce:

„Že mu to ale trvá!“

„Norbertovi? Loudá se naschvál. Má takový zlozvyk. Však už se s ním nebudu rozčilovat! Uvidím, co je v tobě.“

„Já dovedu máknout.“

„Budeš muset!“

V chodbičce se ozvaly kroky. Již ne tak pomalé, Norbert šel svižně, hlučně a rychle se blížil.

„Nelekni se. Dostaneš od něj ránu jako z děla.“

Polekaný, vyplašený Volfík se zadíval Dvořáčkovi do očí.

Dvořáčkovi se výraz líbil, zazubil se:

„To je takový zvyk. Když někoho vyženu, vyleje si zlost na tom, kdo přichází za něj.“

„Proč jste ho vyhodil?“

„Šilhá mi po holce. Na zadek jí sahá. To budeš sekat dobrotu, co?“

„Jistě…“

„Budeš muset. Jinak,“ Dvořáček ukázal do ulice, „půjdeš domů. A víš, kolik ti za vraždu napaří?“

Věděl to a bylo mu nanic. Půjde to se mnou jako zaklínadlo, jako zaklínadlo! Říkám, že jsem to neudělal naschvál, neudělal…!

Už je tu Norbert. Zastavil se před nimi, úkosem si je prohlédl.

„Tak do toho!“ povzbudil ho Dvořáček.

Ani se nenadál, Norbert vymrštil pravačku a vší silou udeřil Dvořáčka do obličeje. Zavalitý Dvořáček se zapotácel.

Než si oba uvědomili, co se stalo, slehla se po nezbedníkovi zem.

Dvořáček s Volfíkem stáli vedle sebe a nikdo nepromluvil, prázdný chladný krámek ještě zveličoval trapnost nedopatření, která je přivedlo oba do rozpaků.

Konečně se Dvořáček pohnul. Střemhlav se vrhl za pult a hnal se chodbičkou pryč. Klapot bot po betonové podlaze vystřídalo dunění dřevěných schodů, práskly dveře, vysypalo se sklo a už slaběji bylo slyšet, jak Dvořáček vytáčí číslo telefonu. Ještě než snad přiložil sluchátko k uchu, práskly jiné dveře a domem se rozlehl hysterický ženský křik:

„Zase jančíš! Zase jsi byl u ní! Hrubiáne!“

„Jdi mi do…“

„Hrubiá-áne!“

„Haló-ó?“ U druhého telefonu se ohlásil volaný.

„To jsi ty, Viléme?“ Dvořáček dýchavičně.

„Byl jsi u ní?“ ječela žena. „Řekni, že jsi byl u ní!“

„Jdi někam! Viléme? Tak jsem ho vykopl a představ si, co si dovolil! Představ si to!“

„Zničil jsi mě!“ zaštkala žena. „Zničil! Zaživa jsi mě pohřbil!“

„Ale no jo, tak už zmiz. Viléme? Jsi tam? Dal mi pohlavek! Ten lump mi dal pohlavek! Vezmi si ho do parády!“

Několik chvil přitakával „jo“, „jo-jo“, „právě tak“, až zavěsil a vrátil se do řeznictví.

„Tak nekoukej! Jdeme.“

Než by řekl švec, tísnil se Volfík v příbytku, který se mu ani trochu nelíbil. V rohu bujela zelená plíseň, vratká postel připomínala prám trosečníka a masivní, červotočem prolezlá skříň tak tak držela pohromadě. Na zemi leželo šatstvo po Norbertovi.

„To je tvoje,“ ukázal Dvořáček na čpějící hromádku, „oblékni se přijď za mnou.“

Volfík osaměl. Bylo mu do breku. Všechno vypadalo jinak. Všechno. Vždycky se mu zdálo všechno nejdřív lepší. První dojem a tak. Zahnaný strach. Nová naděje. A teď? Ta ženská nahoře! Rozzuřený Dvořáček! Špinavé hadry!

Pomalu se převlékal, jen tak tak se nepozvracel. Zástěra s blůzou páchly, visely na nich škraloupy zaschlé krve…

Zatoužil nadýchnout se čerstvého vzduchu. Zul si jednu botu, stoupl si na postel a otevřel okno. Vzduch, po němž dychtil, ho ovanul, ale on na něj zapomněl, upoután dvorkem. Viděl ho z opačné strany než při příjezdu a zdál se mu mnohem větší a zajímavější.

Byl to dvůr podobný tomu, jaký měl doma, jen čistější, tak nějak upravenější a přehlednější. Na straně proti oknu pobíhaly pod sítí kachny s černou hlavou, hned vedle, oddělené dřevěnou stěnou, kropenaté slepice a úplně volně se procházelo kůzle. Pod oknem se krčila podlouhlá králíkárna.

Pohled na dvorek jej na okamžik uklidnil. Zdálo se mu, že je doma. Mezi svými. Schází jen klece a stehlíci v nich. Jen co se rozkoukám, vyrazím ven a polapím si jich, kolik to půjde, sliboval si.

Náhle vyšla z domu žena. Přihrbeně se belhala dvorem, oděna do hnědé sukně a halenky, myslil zprvu, že je to stařena, ale sotva se pootočila, spatřil její tvář a přesvědčil se, že je o dvacet let mladší, než se mu zdálo. Měla strhané rysy, jednu vrásku přes druhou, pravou ruku mírně předpaženou jako slepec. Byl na ni žalostný pohled.

Došla až ke kůzleti, mlčky ho pohladila a drbala po šíji. Zvířátko nejprve poskakovalo a z místa na místo, ale drbání se mu zalíbilo a uklidnilo se. Znenadání přirazilo čumáček k ženinu klínu a žena vzdychla, znehybněla. Kůzle třelo hlavu o její stehna, neodehnala ho, štkala:

„Byl u ní! Byl u ní!“

Chytila zvířátko za uši, avšak ono se jí vytrhlo a polekaně hopkalo k vratům.

„Pojď sem!“ volala. „Pojď sem, neboj se…“

Víc Volfík neviděl. Na chodbě zahartusil Dvořáček:

„Tak co je s tebou?!“

„Už jdu!“

Žena na dvorku sebou trhla a upřela do okna pohled plný studu i hněvu zároveň.

Volfíkovi přeběhl mráz po zádech; cítil potřebu promluvit, ospravedlnit se, ale nedokázal to.

A Dvořáček vyřvává:

„Ty si vyspáváš? To si nech po práci!“

Na nic nečekal, přeběhl do řeznictví.

Vzteklý Dvořáček na něho vyvaloval oči, nos se mu chvěl jako zchvácenému koni.

„To si nezvykej! Nechat na sebe čekat!“

„Já… já…“

Dvořáček mávl rukou, chytil Volfíka za rukáv a táhl do dveří za pultem. Byly nápadně široké a budily zvědavost.

„Koukej to zmáknout!“ ukázal Dvořáček na kupu masa, které leželo na stole. „Vykosti to a naporcuj! Krám už je vymytý, máš toho napoprvé míň. Tak se čiň!“

Volfík se polekal. Co s tím masem?

„Co je to vykostit?“

Místo odpovědi popadl Dvořáček těžkou kýtu a malým nožíkem odřezával kost, dokud ji celou neodtrhl od masa.

„Jasné?“

„Jasné.“

„Copak jste doma neměli prase?“

„Ne.“

Dvořáček už neřekl nic, odešel do poschodí.

A Volfík pomalu, neohrabaně a s útlocitnou opatrností dělal, co mu Dvořáček přikázal. Maso ho studilo do prstů, smýkalo se mu z ruky, div se nepořezal.

Krev se mu lepila až na zápěstí a tak si oddychl, když měl první kýtu šťastně za sebou. Omyl si ruce, a protože neměl o co je osušit, zajel jimi do vlasů.

„Proč si neřekneš o ručník?“ zaslechl za sebou. Zapálil se; hlas, který slyšel, byl dívčí.

Ohlédl se. Ach ne!

Dívka asi v jeho věku byla škaredá, kostnatá.

Nevěděla nic o jeho pocitech a klidně se rozpovídala:

„Kdybys spoléhal ve všem na tátu, dočkal by ses leda vlastního pohřbu. Ten má plnou hlavu kšeftu. Musíš dělat, že tě kšeft zajímá, a uvidíš, že to u něj budeš mít dobrý.“

„Já se do kšeftu nepletu.“

„Taky dobře. Aspoň tě nebude podezírat, že kradeš.“

Dívka mluvila tak samozřejmě, že pochyboval, je-li Dvořáčkovou dcerou.

„Jak se jmenuješ?“

„Markéta.“

„Dvořáčková?“

„Jak jinak. A ty?“

„Venca. Venca Volfík.“

Hodila po něm šibalský úsměv.

„Kolik je ti?“

„Sedmadvacet.“

„Líbí se ti tady?“

„Ještě nemůžu říct. Něco ne a něco jo.“

Byla by klevetila dál, ale upamatovala se na své povinnosti, vklouzla do vedlejší místnosti a vybídla ho:

„Pomoz mi!“

Volfík šel za ní, poslušně popadl veliký hrnec za jedno ucho a spolu ho postavili na uhlový sporák.

„To je zelňačka. Lidi by se po ní utloukli. Chceš?“

„Dal bych si.“

„Počkej, až se ohřeje.“

Dívka otevřela kamna, spráskla ruce:

„Ty jsi nezatopil, kluku!“

„Já? Zatopit?“

„Fotr ti to zapomněl říct. Co se dá dělat – pro jednou zatopím sama. Ale od zítřka si na to dej bacha!“

Dívka podpálila tenké třísky a on využil chvíli ticha, aby se porozhlédl. Nejdříve mu padlo do oka výdejové okénko a za ním svačinárna.

„Kdo prodává polévku?“

„Přece já. Kdo by to jiný dělal?“

„Třeba ta ženská na dvoře. Neví roupama co dělat.“

„Nebuď pitomý. Náhodou je máma chudák.“

Zastyděl se a zrozpačitěl. Neřekne to na mě? „Nevěděl jsem, že je to tvoje máma…“

„Je nevlastní…“ odvětila Markéta, jako by se nic nestalo.

„Vlastní máma umřela na tuberu. A to revma jí taky přitížilo. Revma máme všichni. I ty ho dostaneš.“

„Kolik je tobě?“

„Pětadvacet.“

„Tobě nevadí, že máš revma?“

Oheň v kamnech nehořel tak, jak by si přála, přidala proto další papír.

„Proč by mi to mělo vadit? Jednou ho mám a nedá se s tím nic dělat. Podívej!“ mrkla na něho. Vzpažila ruce a zakroužila jimi v zápěstí. V kloubech zachrastilo. Totéž opakovala nohou, nakonec přidala dva dřepy a pohyby stále doprovázel suchý praskot. „To je ono. Počkej za rok za dva, sám to poznáš.“

„Ale já nechci revma!“

„To přijde samo.“

Markéta se podívala na hodinky, prohrábla naběračkou obsah hrnce a zdvihla výstražně obočí:

„Jestli ti můžu radit, tak dodělej to maso. Jinak bude táta zuřit.“

Z Dvořáčka měl Volfík nahnáno, ale aby se před Markétou neshodil, zeptal se s předstíranou ležérností:

„Co všechno Norbert dělal?“

„To, co ty. Ráno vytřel krám, zatopil mi tady a hlavně připravil maso. Odpoledne pojedeš pro trávu králíkům. Krmit zvířata je taky tvou starostí.“

Markéta roztáhla prsty pravačky a počítala:

„Máme králíky, kachny, slepice a kozy. Už jsi pil kozí mléko?“

„Nechutná mi,“ ohrnul Volfík nos. Vzpřímeně, důstojně odešel za svou prací.

„Moc času už nemáš. Mrskni sebou!“

„Žádný strach,“ protáhl ledabyle, avšak tak tak, že neměl srdce v kalhotách. Vykosťování mu šlo pomalu a dal by všechno za to, aby byl Dvořáček nahoře co nejdéle.

Opravdu zbožné přání.

Dvořáček se přihnal jako zvlčilý vítr a kyprou tváří otylých lidí se samolibě rozhlédl řeznictvím:

„Kde vězíš, Venco!“ zahromoval pod prázdnými háky. „Slyšíš?!“

„Tady jsem.“

Dvořáček se postavil na špičky, šlehl očima na stůl, zalapal po dechu a zasyčel:

„Co-ó?“

Pak se zhoupl v kolenou, jako by se chystal ke skoku a zmáčkl Volfíkovu paži.

„Člověče, co jsi dělal celou dobu? Já musím prodávat!“

„Ještě – jsem – to – nedo-dělal.“ Volfík drobil slova jako kousky rohlíku. „Jde mi to pomalu.“

Dvořáček mu vytrhl nůž z ruky a popadl rozdělanou kýtu:

„Čum!“

Kuchal maso, maso pleskalo o zakrvavenou desku stolu a kosti létali do všech a kosti létaly do všech koutů. Dvořáček nekoukal napravo, nalevo, v šíleném záchvatu vykosťoval a pomáhal si plynulým, ze srdce tekoucím klením:

„Tak půjdeš, ty mrcho? Raz – raz! A co ty? Ty nepůjdeš, mrcho? Ale půjdeš! Já tě rozříznu jako hada. Jako hady tě rozříznu! Víš, jak se řeže had? Jako ty, mrcho!“

Volfík se zkoprněle tiskl ke zdi a mysle na to, kam uskočí, najde-li si kost cestu na jeho hlavu. Z kuchyňky se na něho dívala Markéta. Mrzelo ho, že nemá odvahu ani vzezření hrdiny, styděl se za strach, kterého měl plné nohavice, a tak se aspoň trochu uklidnil výrazem Markétiných očí. Nebylo v nich ani špetky posměchu; chyběla i lítost. Jako by to nebyly oči živého člověka!

Markéta si ho měřila flegmaticky spíš ho přehlížela, zaujata něčím, co je mimo tuto chvíli a tento dům. A právě zastřený pohled dívčiných kukadel ho přesvědčil, že Markéta je povznesena nad chlad řeznického krámu, nad zelnou polévku a kýty, že nepatří ani kšeftu, ani tátovi.

Její smutný zjev v něm probudil vzpomínku na domov. Na drahovickou chalupu přilepenou k rozlehlému sadu. Teď ho zdobí červeň třešní. Teď si tam bez úhony řádí mračna špačků a na šťavnatých zbytcích hodují vosy.

A do téhle vzpomínky vyřvával Dvořáček už podesáté:

„Jako hada tě rozříznu! Víš, jak se řeže had? Jako ty, mrcho!“

Tíseň. Z hrubých slov doléhá na Volfíka tíseň. A s ní jako sestra ze společného mateřského lůna touha. Fontána. Třpytivý pramínek čiré vody. Bazén. Cejni při dně. Nebo líni. A potom lustry se žárovkami po deseti kusech! A zbraně, unikátní sbírka zbraní.

Markéta si ho měřila flegmaticky,spíš pohled dívčiných kukadel ho přesvědčil, že Markéta je povznesena nad chlad řeznického krámu, nad zelnou polévku a kýty, že nepatří ani kšeftu, ani tátovi.

Její smutný zjev v něm, probudil vzpomínku na domov. Na drahovickou chalupu přilepenou k rozlehlému sadu. Teď ho zdobí červeň třešní. Teď si tam bez úhony řádí mračna špačků a na šťavnatých zbytcích hodují vosy.

A to téhle vzpomínky vyřvával Dvořáček už podesáté:

„Jako hada tě rozříznu! Víš , jak se řeže had? Jako ty, mrcho!“

Tíseň. Z hrubých slov doléhá na Volfíka tíseň. A s ní jako sestra ze společenského lůn touha. Fontána. Třpytivý pramínek čiré vody. Bazén. Cejni při dně. Nebo líni. A potom lustry se žárovkami po deseti kusech! A zbraně, unikátní sbírka zbraní. A ještě kolibříci. Jedna místnost tropického světa…“

„Čuměl jsi?“

Neodpověděl hned, Dvořáček se zeptal ještě jednou:

„Jo – nebo ne?“

„Čuměl.“

„Takhle ti to půjde zítra taky, jasné? Nanos to do krámu!“

Když splnil úkol, Dvořáček ho napomenul:

„Teď otevřu. Co se děje v krámu, do toho ti nic není! Ani prost sem nevstrčíš!“

„Dám si pozor!“

„Budeš muset. Teď to vzadu ukliď a postarej se o dobytek. Pro trávu se jezdí do rokle. Zeptej se lidí, kde to je.“

*

… a právě v tom okamžiku, kdy si znovu a pokolikáté už připomněl ono ponižující budeš muset, vzedmulo se v něm tak silné pobouření, že se zvedl z postele a prošel se hotelovým pokojem. Budeš muset! Dvě hrozná slova, která ho deptala tolik let a na něž ne a ne zapomenout. Budeš muset!

Na chvíli se zastavil u okna s slídil v ulici pod ním. Pramínky lidí tekly po chodnících, silnicí klouzala auta, jedno auto za druhým a jejich stopě se zvedal žvanec plynu vyplivnutého uřvanými výfuky. A tak to šlo dál, dál…

Bylo v tom něco jednotvárného, mechanického, zrůdného a raději se od okna odvrátil. Volfík rozvázal kravatu, svlékl košili a opláchl si tělo vlažnou vodou. Zase se ustrojil, jen košili vzal jinou, čistou, s proužky.

Sestoupil do restaurace.

Sem tam posedávali hosté ve dvojicích nebo osamělí, roztroušení jako kamínky na asfaltovém chodníku. Volfík si objednal kávu s koňakem a rozhlížel se kolem sebe. Bylo tam teplo, mezi židlemi se míhaly tvarované nohy servírek a nad servírkami dohlížel vysoký číšník s černým knírem připomínající kohouta, jenž hlídá hejno slípek.

Zbývající hosté Volfíka nezajímali. Pohrával si se skleničkou, jejíž obsah mu zahřál žaludek, rozmrzele se rozhodoval, má-li zaplatit. Téměř už mávl na číšníka, ale rozmyslel si to a ptal se sám sebe:

„Kam se poděju?“

Nejlíp udělám, když se z hotelu nehnu. Nemusím se kdekomu ukazovat. Už i tak hodně riskuji. Čapnou mě a hezky si odsedím, co mi v pětapadesátém napařili. Léta nepromíjejí.

Požádal o druhý koňak. Jinou značku, prosím. Ne, stock ne. Ani albánský. Gruzínský, to je ono!

Destilát otupil Volfíkovi nervy; upadl do melancholické sklíčenosti a prsty odklepával její nemelodické takty. Jsou všichni muži po pětačtyřiceti takoví? Takoví nároční; sentimentální? Jdou všichni do sebe? Těžko. Na člověka přece vystřelí jen jeden z desetitisíce. Nebo ze statisíce? Ať je to jakkoliv, svědomí bezpochyby drtí málokoho tak jako mě. Ne drtí – rozežírá jako rez, která se přichytila na plechu. Aspoň stáří, aspoň to chci mít klidné. Bodu ho mít?

To se uvidí zítra. Nebo pozítří? Zítra nebo pozítří. Musí nenápadně, nepozorovaně do Drahovic. Tam se zeptá: Kde bydlí pan Pospíšil? Pan Pospíšil, podiví se ženská. Kterej? Jan. Jó – Jenda? Ten už je dávno pod drnem! Toho zastřelili! Nějakej Volfík! Volfík, tuším.

Tak to právě nesmí být. Pospíšil musí žít! Třeba ho jen poranil, zabít nechtěl, nechtěl! Ani neví, kam ho trefil, vždyť vůbec nemířil!

Volfí dopil koňak a nová porce jej oblažila; bůhví proč se usmál. Jedna ze servírek si myslila, že se směje na ni a vrátila mu ještě hezčí úsměv.

„Přejete si, prosím?“ přikročila k němu.

Řekl právě to, co vůbec nechtěl:

„Ještě koňak.“

Servírka přinesla podnos, položila ho před něj a zašveholila:

„Líbí se vám u nás?“

Po osmém koňaku zaplatil. Podlamovaly se mu nohy, tělo neposlouchalo, co přikazoval rozum. Objímán v pase dlouhýma hubenýma ženskýma rukama dovrávoral do pokoje. Dopadl na postel, jeho žaludek zapracoval, ale kyselou slinu letící vzhůru Volfík včas zadržel a spolkl.

„To je dobře, že se vám u nás líbí,“ slyšel od dveří.

Opřel se o lokty, hledal ji. Je pryč. A přece tu není sám. Zase s Dvořáčkem a s Markétou. Co říká Markéta?

„Až budeš hotový, přijď si pro polévku.“

„Přijdu.“

Drhne dubový stůl, starou utěrkou stírá špinavou vodu a ždímá ji do plechového vědra. Konečně hotovo.

„Ještě nasucho,“ upozorní ho Markéta. „Tu máš, chytrej!“ hodí mu suchý hadr.

„Chutná ti?“ zeptá se ho, jen co vstrčí první lžíci do úst.

Volfík poznal, že se ptá jen tak, aby se neřeklo, a neodpověděl.

Do svačinárny přišli první návštěvníci. Umyl po sobě talíř a lžíci a překvapená Markéta pohodila hlavou do přípravny:

„Ještě nůž. Ten taky utři. Nebo se fotr zblázní.“

Volfík se právě chystal do svého kumbálku, když ho na samém prahu řeznictví zarazil podezřelý šepot. Tichý, ovšem zase ne tolik, aby nerozuměl.

„Jdu se přesvědčit, jak držíš slovo,“ šušká žena, na niž nevidí.

„Co řeknu, to platí! Norbert je pryč. Mám jiného. Za chvíli pojede na trávu, můžeš se přesvědčit.“

Tím tajnůstky skončily, žena nahlas objednala:

„Kilo masa na řízky.“

„Ano, prosím. Jen račte, milostivá.“

Milostivá ráčila. Řekla „Tak nahledanou!“ a byla pryč.

Volfík využil chvilky a neslyšně, aby si ho Dvořáček nevšiml, proklouzlo chodbičky a odtud do kamrlíku. Dosud otevřeným oknem sem ze dvora zněl nespokojený povyk kachen. Rychle ze sebe shodil čpějící oděv. Hned je to lepší!

Ještě se neopláchl, když zaslechl kroky. Po dřevěných schodech vedoucích z patra do přízemí někdo sestupuje. Kroky jsou tiché, opatrné, až se v něm samou úzkostí tají dech. Co se to děje v tuhle dobu?

Neznámý dorazil na chodbičku a už rychleji mířil do řeznictví. Volfík zahlédl škvírou dveří hnědou sukni. A pak se domem rozlehl skučivý hlas:

„Zase tu byla! Maďarka odporná! Já ji viděla z okna! Ty k ní půjdeš! Ty k ní zase půjdeš! Hrubiáne!“

Dvořáček odhodil železný předmět a zařval:

„Neštěkej!“

„Já ji viděla z okna…!“

„Nedělej mi tady scény!“ zuřil Dvořáček. „Odradíš i poslední zákazníky! Říkám ti, nedělej…“

Žena si vedla svou:

„Hrubiáne! Tohle se dělá? Nejsem tvoje žena?“

„Dej mi pokoj!“

„Zabiju se, abys věděl! Já se zabiju…!“

„Ty toho naslibuješ!“

„… zabiju! A bude to tvoje vina!“

Míra Dvořáčkovy trpělivosti přetekla. Popadl ženu za obě ruce a vtáhl ji do chodby:

„Mazej nahoru! Mazej a nepřej si mě!“

Žena osaměla, přestala naříkat. Tiskla se ke zdi, schoulená v podřepu, vzlykala a slzy jí tekly po tváři a po krku.

Trvalo dlouho, než se vzchopila a zdolala dřevěné schody. Zavřela se v bytě, ale i odtamtud bylo slyšet její vzlykání.

Volfíkovi se ulevilo, když si ten večer vlezl pod peřinu. Vystrašený, roztěkaný svíral ji u samé brady. Toho dne příliš prožil! Zdálo se mu, že se tady žije rychleji než v Drahovicích. Rušněji.

Po týdnech bloumání ve vězeňské cele, po týdnech nejistoty měl záruku, že ho nevrátí zpátky, že bude žít jako každý jiný člověk. Kupodivu se neradoval. Jaký příjemný pocit uniknout mřížím! Ale neradoval se. Byl zklamán.

Obrátil se na bok a promluvil; vyslovil své jméno.

V hlavě se mu honily myšlenky. Škaredá Markéta a její lhostejné oči, uřvaný Dvořáček a živá zřícenina v hnědých šatech.

Převalil se na druhý bok. „Vašku,“ šeptl smutně, útlocitně.

Pojednou vrzly dveře.

Hrklo v něm, ale jediné, co ho napadlo, bylo předstírat spánek. Přimhouřenýma očima sledoval postavu, která proklouzla k posteli.

„Nepřetvařuj se!“

Volfík se nepohnul.

„Dobře vím, že nespíš.“

Poznal uplakanou Dvořáčkovou a na půl úst zahučel:

„Chce se mi spát…“

„Jak se jmenuješ?“ vyzvídala žena, když usedla na kraj postele.

„Václav Volfík.“

Z jejích prsou se vydral chraplavý vzdech:

„Tak přece ho vyhodil!“

Na to se rozesmála bláznivým nekontrolovaným chichotem a rukou si tiskla hrdlo.

„Norbert byl hodný chlapec. Měl smysl pro spravedlnost.“

Nadzvedla se, znovu usedla. „A co ty? Jsi také takový?“

„Nevím…“

„Jsi po dnešku janek, koukám…“

Volfík se zastyděl a byl rád, že Dvořáčková neviděla, jak zrudl.

„Však si zvykneš,“ mínila se surovou strohostí.

Rozhovor byl nepříjemný, Volfík měl strach.

Dvořáčková zvážněla; promluvila:

„Viděl jsi ji?“

„Koho?“

„Maďarku.“

„Ne.“

„Tak jsi ji aspoň slyšel?“

„Taky ne,“ zalhal.

„Čert ví, jestli ti můžu věřit! Ale jestli lžeš, sám si to odpykáš. Bůh se ti pomstí.“

„Bůh se nemstí,“ vzpomněl si Volfík na Nováčkovou z Drahovic.

„To se píše v bibli. Ale ve skutečnosti se mstí. Každému se pomstí za špatnosti. Dvořáčkovi i Maďarce. A tobě taky, jestli mi nepomůžeš.“

„S čím chcete pomoct?“

Dvořáčková ztišila hlas, přiložila si dlaň k ústům:

„Poslouchej, co si s ní Dvořáček povídá. Potom mi to řekneš.“

„Dobře,“ přikývl Volfík, ovšem pro sebe se zařekl: Toho se nedočkáš! Už vidím Dvořáčka, jak supí. Do rány se mu nepohrnu!

Dvořáčková se zvedla, a ještě než za sebou zavřela dveře, zašeptala:

„To jsem ráda, že se ti u nás líbí.“

Zmizela, ale měkké líbí slyšel neustále. Znělo mu nad hlavou jako vábení sýčka, a když trvalo příliš dlouho, leknutím se probral z opilé dřímoty. Předkloněná, opřena rukama o stehna, smála se na něho servírka z restaurace; široké zuby jí svítily, dlouhé havraní vlasy padaly přes uši až k plným, přiléhavým svetříkem zvýrazněným ňadrům.

„To je dobře, že se vám u nás líbí,“ řekla a přidala starostlivé:

„Už je vám líp?“

„Nic mi nebylo…“

Uculila se shovívavě, jako by říkala: Mně budeš něco vykládat!

„Máte po službě?“

„Ano. Teď myslím jen na to, že venku je jarní a ne podzimní počasí. Ale nedalo mi to – musela jsem se podívat, jak vám je.“

„To je od vás hezké, slečno.“

Volfík se protáhl. Zapraskalo mu v kloubech.

„Mohu vás pozvat… třeba na ovocný pohár? Nebo na koňak – ovšem už beze mne.“

Servírka přikývla a přivřela přitom velké kulaté oči s pěstovanými řasami. Krasavice. A venku prý je jako na jaře.

„Jmenuji se Werner.“

„Stela,“ podala mu malou teplou ruku.

„Venku je hezký den – pojďme tam!“

Sám se divil, s jakou lehkostí se vžil do role elegána. Slova mu přicházela sama na jazyk, nemusil se nutit do úsměvu.

„Kdybych jen tušil, jak jsou v Československu hezká děvčata, byl bych sem jezdil častěji.“

„To všechno můžete dohnat.“

„Ne – já musím!“

Vyšli do ulice a smáli se hlučným bezstarostným smíchem. Volfík koupil čtyři kornoutky zmrzliny, oba lízali dva najednou a pitvořili se na kolemjdoucí pohoršené chodce. V podvečer stáli na svahu porostlém stromy, obdivovali uzrálé jablíčko klesající do neviditelné misky za západním horizontem a drželi se v pase.

V hotelovém pokoji zatáhli závěs. Světlo z ulice sem přece jen pronikalo, ale jen nepatrně, nevadilo jim. Volfík ji chtěl i vidět. Hladil nahé Stelino tělo, líbal je dlouhými polibky. Nic. Už to trvalo příliš dlouho a Stela znervózněla. Styděl se před ní. Pomáhala mu, ae její doteky nezapůsobily a divoké kousání ho nevzrušilo.

„Nevím, jak je to možné,“ hlesl dutým hlasem. „Nezlob se.“

„To přejde.“

Za čtvrthodinu mu bylo trapně a odstrčil ji.

Stela se oblékla, řekla „Servus!“ a neukojená, potlačující hněv, nechala ho samotného se stínem nábytku, se studem, jenž mu vháněl krev do hlavy. Nejraději by se propadl.

Je lepší myslet na to, co bylo; co v něm rostlo, trýznilo ho, nedalo mu pokoje. Musel na to myslit, na hříchy, které spáchal, protože sem přijel ulevit svému svědomí…

*

„Dneska je to týden, co jsi u nás,“ řekla Markéta.

„Týden?“ podivil se. Zdálo se mu to nejméně dvakrát tolik.

„Posaď se,“ pobídla ho, „dám ti polévku.“

Postavila před něj talíř zahalený do páry a přidala srdečné:

„Ať ti chutná!“

Stála u kamen zády k němu. I zezadu je ošklivá. Kozí nohy bez lýtek, chlupaté. Ale přesto všechno nejkrásnější člověk v celém baráku.

„Jsi hodná, Markéto…“

Mlčela, jako by se jí to netýkalo.

Zato od výdejového okénka sem pronikl skřehotavý bas:

„Nech si ty poklony, moulo!“

Nerozpomněl se hned, odkud chlápka zná, ale jen co zopakoval „moulo“, byl doma. Bachař! Co ten tady!

Bachař prošel krámem i přípravnou a přivinul se k Markétě:

„Ta totiž patří mně! Viď, Markýt?“

„Jo.“

„A ty dej od ní pracky pryč, moulo!“

Bachařův zjev Volfíka odpuzoval. Domýšlivá nadutost, která sršela z jeho tónu, deprimovala i Markétu. Jak to, že o sobě nechá mluvit tímto hlupcem jako o věci bez vlastní svéprávnosti? Její „jo“ znělo rezignovaně, otrle.

Volfík foukal do polévky, aby vychladla, a po očku sledoval podivný pár.

Bachař mačkal dívčin trup mohutnýma rukama, i ona se k němu tiskla, ale bez vášně, bez radosti.

Bachař se vypařil dřív, než Volfík snědl polévku.

„Markétko? Proč o sobě necháš takhle mluvit? Tobě to nevadí?“

„Vždyť je to fuk,“ odpověděla Markéta a nesla talíř do okénka.

Byl by plakal za ni. Odešel.

Namazal kolečka vozíku a s kosou a hráběmi vyrazil do rokle.

Večer, ještě než se skrčil pod peřinu, přirazil ke dveřím židli. Nebylo to nic platné, Dvořáčková se vedrala dovnitř a spustila pořád stejnou protivnou písničku:

„Byla tady? Slyšel jsi ji?“

„Nebyla tady.“

„Lžeš! Bůh se ti pomstí!“

„Bůh se nemstí!“

„Ó – jak by né! Všem se pomstí! Dvořáčkovi, Maďarce i tobě!“

Zadýchala se a zaklonila hlavu. Vzápětí zapištěla nanovo:

„Lžeš! Byla tady! Byla – viděla jsem ji z okna!“ Popadla ho za ramena a zatřásla jím. „Co si povídali? Mluv!“

Volfík se bál, aby Dvořáček nezpozoroval, k čemu ho manželka nutí, a den ze dne odvážněji soptil:

„Jděte někam! Dejte mi pokoj!“

„Norbert byl lepší než ty! Norbert měl smysl pro spravedlnost! Musíš mi to říct!“

„Nemusím! Neviděl jsem ji!“

Teď už křičel a Dvořáčková se polekala. Zaposlouchala se do ticha a ani to ji neuklidnilo. Vyplula na chodbu, dokodrcala se do bytu.

Volfík se nazítří vypravil pro trávu dřív než jindy. Život, jaký vedli Dvořáčkovi, se mu hnusil. Ze všeho nejraději byl na dvorku. Krmení ho těšilo, zapomínal na bláznivý zvířecí svět Dvořáčkových a radoval se ze všeho, co žilo kolem něj. Bílá hravá kůzlata dováděla sem a tam a upovídané kachny se postrkovaly v loužích; tlačily se jedna na druhou, a objevil-li se v jejich ohradě, lepily se na něho a čekaly, až vyzdvihne ruku nahoru a na zem dopadne déšť vařených rozmačkaných brambor.

Nejraději však byl u králíků. Hopkavá stvořeníčka s čistou srstí pohybovala věčně čumáčky a strkala je do dvířek, žebrajíce o listy pampelišky, o mrkev nebo trávu. Přibývala na váze a to bylo jediné, co Dvořáček chválil. Provedl-li Volfík něco, co nebylo podle Dvořáčkova gusta, uslyšel zpola zuřivé, zpola usmiřující:

„Mazej ke králíkům!“

To znamenalo vyčistit kotce, zamést pod králíkárnou, jet do rokle. Tam se mu obzvláště líbilo. Rokle nebyla široká, ale dlouhá, táhla se křivolace krajem mezi pahorky a drobnými políčky a na jejím vlhkém dně se zelenala vysoká, hustá, sytě voňavá tráva, která se pokládala pod ostřím kosy na krátké pahýly stébel.

Volfík vdechoval její sladkou mléčnou vůni. Sekal, kosa svištěla a nad roklí se třepotal skřivan. A tu zaslechl:

„Máte sílu!“

Ohlédl se.

„Ani se nezadýcháte,“ řekla žena v modrých šatech a usmála se hezkými růžovými rtíky.

„Jsem zvyklý…“

Žena se pořád usmívala. Měla uhlíkové oči, vlasy lesklé, husté, sýrově bílé paže bylo cítit potem, ale to mu nevadilo, to ho vzrušovalo. Také se mu zdálo, že přesně uhádla, na co myslí, že ví o své přitažlivosti, kráse, ale byla tím sympatická. Ani Dvořáčková ani Markéta neměly nejmenší šanci proti té, která stála před ním.

„Trápí vás Dvořáčková kvůli mně?“

„Trápí…“ přisvědčil Volfík a hned se lekl: „Jak to víte?“

„Norbertovi taky nedala pokoj.“

Tak trochu opožděně si uvědomil, že mluví s Maďarkou.

„To jste vy?“

„Já.“

„Pan Dvořáček má vkus!“ vydechl a zapálil se víc než ona.

Žena sklopila na okamžik oči; dívala se mu na bosé nohy a to nebylo příjemné. Vzpomínal, má-li je čisté, ale úplně tomu nevěřil, i když tráva byla ještě orosená.

„Líbí se vám u pana Dvořáčka?“

Přikývl, že ano, strachoval se, aby Dvořáčkovi nevyzvonila, kdyby si postěžoval.

„Pan Dvořáček je solidní,“ řekl.

Maďarka pátrala v jeho očích, avšak ne po upřímnosti. Zdálo se mu, že se posmívá, pohrdá jím.

„Zákazníci si ho pochvalují,“ opravil se.

Pousmála se a tiše, pomalu se vzdalovala. Díval se za ní; dvakrát ji přistihl, jak se ohlíží.

Ten den nakrmil králíky rychleji než jindy a brzo si lehl. Myslil na ni. Představil si Maďarčiny tvarované boky, plná, masitá lýtka a hlavně neobyčejnou tvář, do níž uměla vykouzlit něžný výraz. Ten ho rozpaloval.

A tak nad sebou vynesla Dvořáčková ortel.

„Byla tu?“ zatřásla jím.

Nemohl ji ani vidět. Samozřejmě,“ řekl jízlivě.

„A co říkala?“

„Aby k ní Dvořáček přišel. Že se těší.“

Sama nenávist ho pobízela, aby chrlil nové výmysly, jimiž Dvořáčkovou ubíjel.

„A co on?“

„Nemohl vám přijít na jméno. Že je to s vámi k nevydržení. Nejlepší prý bude, když vám ukáže futra. Nemiluje vás. Jste odporná. Moc toho napovídal. Jenže kdopak si to má všechno pamatovat?“

Chytila ho za zápěstí, jako by se bála, aby neusnul:

„Všechno mi řekni!“

Připadala mu směšná; nepoznala, že blábolí výmysly, a snad si i libovala ve špatnostech, které na ni házel. Nemusela ho příliš pobízet:

„Říkal, že mu překážíte. Chce se s ní oženit. Kdybyste nebyla taková hysterická, prý by se klidně rozvedl. Jenže se bojí, že uděláte skandál. Je s vámi kvůli lidem.“

Pozoroval na Dvořáčkové účinek toho, co řekl. Dvořáčková třeštila oči, hluboce, hlasitě dýchala, prsty křečovitě zaťaté do peřiny. Líbilo se mu, jak je zoufalá, zdeptaná a hnal se bez rozmyslu dál, aby ji jednou provždy přešla chuť vyzvídat, aby neosočovala krásnou Maďarku s růžovými ústy a hebkou tváří, které měl plné oči a nemohl jí uniknout.

„Smáli se vám. Prý jste nadržená a jednou se z toho zblázníte. Prý vám to patří.“

Byl by mluvil dál, avšak Dvořáčková se beze slova zvedla a toporně ztuhlá se šinula do tmy.

Volfík zatarasil dveře skříní. Teď se třeba zblázni, babo jedna!

Schoulil se do klubíčka a myslel na krásnou ženu v rokli, představil si její byt, v němž ho hostí, a záviděl otylému hrubému Dvořáčkovi, jemuž pařila Maďarka tělem i duší.

Usnul.

Z příjemného spánku ho vytrhlo zapištění. Markéta vyváděla, jako by ji na nože bral.

„Co jančíš?“ okřikl ji rozespalý Dvořáček a práskl za sebou dveřmi. Možná i ulehl. Ale Markéta hystericky chrčela nesouvislá slůvka, útržky slov, a Dvořáček se objevil znovu, tentokrát nejistý, udivený.

„Co je ti?“

Viděl je oba dobře; spěšně se oblékal a pootevřenými dveřmi pozoroval ruch na chodbě. Markéta celá zmodrala.

„Tam…! Tam…!“

„Co tam ?“ zkusil Dvořáček lhostejný tón, ale nepovedl se mu, chvěl se mu hlas.

V tu chvíli přepadla Volfíka tíseň. Zlá předtucha. Vystrčil hlavu z pokoje a potom, potom ji uviděl. Dvořáčkovou. Visela na konci chodby na silném provazu, s opuchlou tváří a vyboulenýma očima, které jako by se měly každou chvíli skutálet k jeho nohám.




2. KAPITOLA

Do hotelové restaurace se neodvážil. Stela může mít službu a vysměje se mu. Možná už se někým někde baví na jeho účet.

Hrozné pomyšlení.

Vyšel z hotelu a hledal místo, kde by posnídal. Stát v bufet u nemínil. Chce klidně, nerušeně posedět. Vyrovnat se s ostudou, na niž musí neustále myslet. Ta hanba! To ponížení! Z chlapa se najednou stane hadrový strašák v záhonu salátu. A zrovna teď…!

Jako spráskaný pes se přišoural ke stolku vzdálenému nejvíce od dveří a léčil svůj smutek pohledem na prázdné židle, bílé ubrusy zatěžkané čistě vymytými popelníky.

Číšník v nažehlené blůze ho obsloužil s artistickým švihem a víc ho nerušil; i to mu vyhovovalo.

Pak se na levé straně vzedmula silonová záclon pod náporem průvanu, který sem vklouzl, když prošel lítačkami jiný host. Byla jím žena a usedla za stůl u protější zdi. Samotářka? Opuštěná?

Volfík popadl noviny s roztrženou stránkou a předstíral, že čte. Trhlinou se na ni mohl dosyta vynadívat: Právě ji obsluhoval číšník; objednala si vejce do skla, černou kávu a skleničku sifonu. Odlišuje se výrazně od žen, s nimiž se on běžně setkává. Rty má nenamalované, ale jinak zůstala její tvář nedotčená, pleť nekrášlí žádný z kosmetických přípravků. Volfík četl z přirozeného nemaskovaného výrazu. Každá vráska je skutečnou vráskou, přesně takovou, jakou ji vytepal minulý život. Tato žena není záhadná.

S číšníkem mluvila nestrojeně, na něho se podívala jen letmo; zabodla ukazovák do spánku a trpělivě čekala na snídani. Volfík zakašlal, ale ona se nepohnula, nic ji nevyrušilo. Možná ani neslyšela, že kašle. Na co myslí?

Ten prostý, bledolící člověk Volfíka zajímá. Bez dlouhého přemítání se rozhodl pro hru. Louskl prsty na číšníka, zašeptal:

„Pro tu dámu koňak, prosím.“

Číšník škubl koutkem úst:

„Koňak pro dámu,“ uklonil se.

Obsluhující nablýskal sklenku a nalil do ní destilát. Volfíkovi se náhlým vzrušením roztřásly ruce. Nemohl se dočkat překvapení, s jakým neznámá přijme podnos. Hra se mu líbila, tím spíše, že vytlačila z hlavy vzpomínku na ponížené mužství a ze srdce pustý smutek a rozčarování.

Číšník na něho významně zamrkal a s upjatou grimasou plul mezi stoly. Bavil se také.

„To je od pána, madam.“

Madam se tvářila přesně tak, jak očekával, ba směšněji.

„Od jakého?“ podivila se.

Číšník na něho ukázal prstem:

„Je tu jen jeden.“

„Já ho neznám. To bude omyl.“

Číšník pokrčil rameny. Jen však udělal dva tři kroky, žena ho zadržela:

„Počkejte – já to nechci! Odneste to.“

Číšník se na ni podíval jako na blázna.

„Kam?“

„To je jedno. Ale mně s tím dejte pokoj! Pán si mě špatně odhadl!“

Dál už to Volfík nevydržel. Upustil noviny, vstal a židle za ním se převrhla.

„Já to nemyslel špatně!“ vyhrkl.

Číšník se ztratil.

„A jak jste to myslel?“ okřikla neznámá Volfíka.

Popadla kabelku, strčila do lítaček a vnořila se do prostoru za nimi.

Volfík se vyhrnul za ní. Venku zaúpěl:

„Křivdíte mi!“

„Čím?“ řekla přísně.

„Jste taková zvláštní…! Taková jiná… A já už dlouho nepotkal…“

„Vy jste mi ublížil!“ namítla a zazdálo se mu, že ne uraženě, že ho chce upokojit, ukonejšit.

„Pozoroval jsem vás – jste taková, taková… taková bez přetvářky…“

„Prostě z vesnice,“ mínila.

„To není hanba.“

Všechno, všechno se najednou obrátilo. Nejraději by ji zavedl zpět a nakrmil tím nejdelikátnějším, co by na jídelníčku měli, ale pro ni by to vůbec nebylo zadostiučiněním! Z nesnází pomohl Volfíkovi číšník:

„Jsou tam ta vajíčka!“

„Zaplatím!“ žena otevřela kabelku.

„Ne – já!“ zarazil ji Volfík. Podal číšníkovi padesátikorunu a ženu vyprovodil před hotel. „Proč jste to nesnědla?“

„Vy máte odvahu ještě se tam ukázat?“ zavrtěla nechápavě hlavou. „Vy se nestydíte?“

„Stydím. Samozřejmě, že se stydím!“ poletoval ztřeštěně kolem ní. „Já… jste skutečně taková zvláštní…!“

„To už jste říkal,“ řekla opovržlivě a než se nadál, přešla přes ulici na protější chodník.

„Počkejte!“ zavolal, když zamířila do širokého vchodu lázeňského domu. „Počkejte na moment!“

Zastavila se a s neskrývaným hněvem ho přivítala proti sobě:

„Co zas?“

Přece musíte něco jíst. Pojďte, vyberu vám to nejlepší, co budou mít. Na mou duši…“

„Není třeba! Neobtěžujte se!“

Ze strachu, aby neodešla, dotkl se jejího ramene.

„No – dovolte!“

Prohrál. Definitivně prohrál!

Žena vystoupala po dvou schodech, které ji dělily od kliky, a než za ní zapadly dveře, Volfík ještě vyhrkl:

„Zítra! Setkáme se zítra?“

„Na co? Proč?“ zasadila mu poslední ránu a poté nenávratně zmizela.

Volfík rozladěně procházel ulicemi, ruce v kapsách, myslil na to, jak nepochodil. Zlobil se na sebe. Ne, ne nemuselo by mu záležet na ženské bůhví odkud, zítra pojede do Drahovic a pak adieu Československo! Ale ta, k níž se tak nezdvořile zachoval, ho ohromila. Tento člověk je čistý, nezkažený, nepoznal mnoho takových. A žen – žen už vůbec ne. Možná Markétka, avšak to už je dávno, tuze dávno.

Zastavil se v bufetu, zhltl párek s hořčicí a zamyšlený zamířil pryč hlavní ulicí.

„Nemůžete dát bacha!“ okřikl ho holohlavý stařík, do něhož vrazil. „Nejste tady sám! To je chodník pro každého!“

„Promiňte. Nechtěl jsem…“

„Nechtěl, nechtěl! Koukejte na cestu…!“

Protože tušil novou nepříjemnost, odkvapil do postranní ulice. Docela blízko stál novinový stánek a za ním se krčila pod keřem hortenzie pestrobarevná lavička. Volfík přejel prstem po kousku prkna; na kůži se uchytil šmouhanec černého prachu.

Koupil noviny, rozložil je po lavičce a už spokojenější usedl.

V okně protějšího domu kvete vysoká květina. Trvá mu okamžik, než si vzpomene, jak se jmenuje a co mu připomíná. Aha! To je přeci kala! A kala znamená svatbu…

*

„… Ať vám pánbíček nadělí hodně dětí!“ vyřvává Dvořáček jako pominutý. „Deset smradů! Dvacet!“

Zeť je už opilý. Po bradě mu stékají sliny a vsakují se do límečku košile. Breptá:

„Děti si musí udělat každý sám. To jenom ty to nedovedeš a pánbíček se na tebe vyprd.“

„Ožením se na to šup!“ urazil se Dvořáček. „Abys věděl! A budu mít kluka! Kluka jako řeznický špalek!“

„Prdlajs budeš mít!“ řekne zeť bachař.

„To si povíme. To si povíme…“

Dvořáček si vykasá rukávy a točí se kolem dokola, napodobuje afrického domorodce, nezpívá. kdáká, chvílemi se směje na celé kolo.

„Proč nepiješ, Venco?“ dloubne Markéta do Volfíka. Má dlouhý závoj a růžová líčka, to je všechno, co je na ní neobyčejného v den její svatby.

„Nejsem zvyklý.“

„Vypadáš jako oloupaný banán. Co je s tebou?“

„Nic!“ odsekne nevrle.

„A že to uhádnu!“

Ušklíbne se:

„Co ty můžeš vědět?“

„Je ti líto, že jsi se ještě neoženil. Je to tak?

„Samo, že je to tak. Moula jeden!“ Bachař si zvykl mít ve všem pravdu; rozřeší každý spor.

Dobře, že se vyslovil. Aspoň má Volfík důvod utéct.

Zavřel se v kamrlíku a díval se oknem na dvorek. Dvorek je lepší polokoulí jeho světa. Dům tou horší. Ožením se na to šup! myslí na Dvořáčka. Přijde sem Maďarka?

Nedovede si ji v tomto brlohu představit, nepatří sem.

Ať o ní uvažoval jakkoliv, za měsíc je paní Dvořáčkovou. Vaří polévku, prodává ji. Práci není zvyklá, ale nemůže si naříkat, protože jí zase tolik nemá. Ubylo zákazníků.

A Dvořáček vyvádí:

„Špatně vaříš!“

„Pro tebe to stejně není!“

„Ale zákazníky jsi odradila! Ztratili jsme je! A takové jméno jsme měli!“

„Když odradila, tak odradila! Žádná škoda!“

„Tá-ák! A to sé-é podívejme! Žádná škodá-á! Zato fintit se, na to tě člověk užije!“

V posledních týdnech se Dvořáček spravil, brzy se zadýchal a nemotorně pobíhal z místa na místo.

„Tak aby bylo jasno: Konec parádění! Úplný konec!“

Uplynuly tři roky od okamžiku, kdy Norbert naposled otevřel vrata dvora a anděl strážný s doutníkem zaparkoval v jeho středu. Jarní slunce laskalo prvními teplými paprsky, dvorem se kolébala žlutá housata a zjančilá kůzlata křižovala s veselým mekotem od plotu ke plotu.

Volfík kouřil a vyhlížel otevřeným oknem na čilé dovádění. Jedním z kůzlat byl tak zaujat, že si ani nepovšiml Maďarky, jak věší vypranou zástěru. Teprve když kůzle znehybnělo a přihlouple si ženu prohlíželo, spatřil ji také. Krotké zvířátko se odvážilo až k ní.

„Mé-é. Mé-héhé-é.“

Dotklo se čumáčkem ženina klína a žena lkavě vzdychla dutým hlasem, jako by to byla ozvěna vycházející z jejích útrob.

Kůzle drahnou chvíli doráželo, až je Maďarčino sténání vyplašilo a žena zůstala stát překvapená, nechápající, jako když se probudí z mrákot. Pochopila, co se stalo a rozhlédla se, zda ji nikdo neviděl.

A tak ho zahlédla.

V prvním okamžiku se lekla. Otevřela údivem ústa, zavrtěla hlavou. Pak jako by si uvědomila, že to není přelud, vpila se do něho pohledem a šla k němu, blíž, blíž, až pod samé okno.

„Je ti to k smíchu?“ řekla drsně, nepřirozeně.

„Není,“ zavrtěl hlavou.

Maďarka minula králíkárnu, vstoupila do domu a vzápětí stála v kamrlíku těsně před Volfíkem:

„Máš rád Dvořáčka…?“

„Nevím…“

Zasmála se týmž drsným hlasem:

„Že ho nenávidíš? Nemáš ho rád! Já to vím.“

„Ne – to ne.“

„Proč se bojíš?“ pohodila hlavou, uchopila ho za paže a zasyčela:

„Já ho nemůžu ani vidět! Jako ty!“

Padli do peřin a postel zavrzala.




3. KAPITOLA

Volfík přešlapoval z nohy na nohu a kousal se do rtu. Spí snad tak dlouho? Blíží se jedenáctá a ona ještě nevyšla. Nebo ho vidí z okna a čeká, až odejde? S tím se nesmíří. Karafiáty v navlhčeném papíru statečně odolávaly vražednému slunci. Jestli ji nepotká, kam s nimi?

Však ona se ukáže!

Opodál stojící zmrzlinářka se na Volfíka zazubila:

Není zrovna dochvilná, slečinka, že ne?“

„Ona neví, že tady…“

Zmrzlinářka se zasmála smíchem připomínajícím dech uříceného loveckého psa:

„Já když byla mladá! Panečku!“

Prodavaččino klábosení ho otravovalo. Myslil na NI; přikývl pouze, odvrátil se a odpochodoval stranou. V témže okamžiku ji zahlédl. Přichází z hlavní ulice, nic netuší, dívá se soustředěně na cestu před sebou; sama.

Znovu pocítil obdiv. Tentýž jako včera. Vzbuzovala v něm zvědavost, ba příchylnost, a když pátral, kde se v něm bere tak naléhavá potřeba vidět ji, být s ní, přesvědčil se, že mu připomíná něco dobrého ušlechtilého, co v něm samotném důvěrně zní; slabě sice, nezřetelně, ale přeci. Něco jako volání uplynulého dětství.

Spatřila ho také a zarazila se:

„Co vy tady?“

Volfík jí podal kytku. Nepřijala ji, ruku nezvedla.

„To je pro vás,“ osmělil se. „Když dovolíte.“

Možná kvůli lidem, aby neokouněli, nebo aby ho nezesměšnila, sáhla po kytici a držela ji bez radosti jako nákupní tašku.

„Projdeme se?“ navrhl jí.

„Na chvíli.“

Setkání ji netěšilo, to poznal hned. Ale neodbyla ho a to ho povzbuzovalo.

„Tam si odpočinete,“ Volfík ukázal na lavičku, kde se včera potýkal se studem i se vzpomínkou. „Pozor – je špinavá.“

Koupil noviny, rozprostřel je.

„Já nejsem unavená,“ namítla.

To je od vás nezdvořilé, madam. Ale počítal jsem s tím – máte na to svaté právo! čertil se Volfík v duchu a žertem zachraňoval, co se dalo:

„Obětoval jsem celý padesátník!“

Ani tím ji ovšem nepřesvědčil.

„Podívejte!“ ukázal s neupřímným gestem na novinovou fotografii. „Náš bývalý kancléř! Vařil tuze špatnou kaši.“

„V tom případě si sednu.“

Žena se poprvé usmála. Zželelo se jí dvorného turisty?

„Sluší se,“ rozvázal Volfík, „pozvat vás, pohostit třeba v Korzu…“

„Chodím do hospody jenom, když musím. A to teď dlouho nebude.“

Volfík pochopil, kam žena míří, ale nedal to na sobě znát. Ostatně to neřekla ani trochu nepřátelsky. Tak neutrálně, zdá se. Přiklonila dokonce tvář k bohaté kytici, nadechla se příjemné vůně a prsty se zlehka dotkla květů. Volfík vytušil příležitost.

„Máte ráda kytičky?“

„Květinou prý řekne člověk vše. Co vy máte na jazyku?“

„Chci se ještě jednou omluvit za to, co se stalo včera. Dokud se budete hněvat…“

„Já se přece nehněvám.“

„Ne?“

„Co jste provedl? Zašpásoval jste si. Kdyby ze všech špatností bylo jenom tohle! Učiněný ráj!“

„Trápí vás něco?“

Žena zvedla obočí:

„Vy jste snad zpovědník?“

Řekla: Jste snad zpovědník? To mu něco připomnělo! Něco…

*

… Patří mu. Patří! Maďarka je jeho! To ví docela jistě. Každý čtvrtek a každou neděli mu patří. Někdy přijde sama, nedočkavá, roztoužená, odpočívá na jejích teplých prsou a štíří se, když odbije jedenáctá a Dvořáček se vrací z putyky. A ona se umí tak dobře přetvařovat, že si nedělá s Dvořáčkem starosti. Nemůže nic zjistit! Vyloučeno!

A přeci…

Zase jaro. Nádherné, zázračné. Jen času je méně. Dvořáček se ohání za pultem, on prodává polévku a ulicí se prochází Maďarka, tlačí kočárek, v němž vrní chlapeček.

„To bude kluk po tátovi!“ chlubí se Dvořáček několikrát za den. „Jako řeznický špalek!“

Ale kde je Dvořáček dneska? Kde je tak dlouho? Nahoře se snad perou! Dvořáček vyje jako poraněný vlk, hlas mu selhává, dupe, hází nádobí na zeď.

Konečně. Konečně jde dolů. Nejde – valí se. A je na něho strašlivý pohled. Sípá, švihne po Volfíkovi očima, vrhne se pro sekáček a šup – přímo na něho!

Volfík v posledním okamžiku uhnul.

„Ty svině!“ ryčí Dvořáček. „Svině mizerná! Ten smrad má tvůj ksicht!“

Popadne nůž, hodí, druhý nůž, hodí, vidličku – vyklouzla mu z ruky, Dvořáček se chytí za prsa, hekne, zalapá po dechu a sveze se na podlahu…

*

„… tamhle kvete kala, podívejte,“ ukázala žena do protějšího okna. „Také pěkná kytka.“

„Všiml jsem si jí už včera. Když vidím kalu, představím si svatbu. Bílá barva patří k svatbě. K nevěstě.“

„Já když vidím bílou barvu,“ opáčila, „myslím na pohřeb.“

„Cože?“

Nevěděl, má-li se smát, či pietně mlčet, ale ona se tvářila vážně, a tak se tiše zeptal:

„Proč právě na pohřeb?“

„Když jsem pochovala muže, kvetli právě jiřiny. U nás je hodně jiřin.“

„Vy jste vdova?“ podivil se.

„Ano.“

Bál se, aby si nepomyslela, že si ji předbíhá (i když to tak bylo) a rychle mluvil dál:

„Pro mě je pohřeb černá barva. Jedině černá!“ zdůraznil a byl zase daleko odtud…

*

… za širokou rakví jde nepočetný průvod. Vpředu Maďarka, Markéta a bachař. Za nimi on a pak ti ostatní. Všichni jsou černí, pár z nich pláče, je slyšet štkavé vzlyky. Drobně mží. Něco říká farář. Stojí nad hrobem, ruce sepjaté. Bůh dal, bůh vzal. Už se nedá nic dělat. Už zaduní rakev pod prvními vodou nasáklými a ztěžklými hroudami.

Lidé se trousí pryč.

Maďarka povzdechne:

„Kdo teď bude prodávat maso?“

„Přece já,“ odvětí bachař, jako by nechápal její beznaděj.

„Vy?“

„Samozřejmě! Manžela jste si neuměla vážit, nedivte se, že dědíme my. Já s Markétkou.“ Bachař tiskne Markétu k sobě. „Pojďme, je chladno.“

Potom se usmívá na Maďarku bodrým, ironicky vlídným úsměvem:

„Budete se muset uskromnit. Dvě místnosti vám stačí, ne? My jich potřebujeme víc.“

Týden je obchod zavřený, osmého dne žije dům rušným hlomozem. Kšeft se rozhýbal. Bachař se uklání za pultem, Maďarka vaří polévku, Volfík uklízí, připravuje maso a krmí zvířectvo.

Po deváté hodině přijde Volfík do kuchyňky:

„Dám si polévku.“

„Naber si!“

Volfík srká horkou zelňačku a pošilhává po Maďarce, která je znenadání jiná; nevšímavá. Zatímco jí polévku, Maďarka se z dlouhé chvíle prochází přípravnou. Krám je zrovna prázdný. A v přípravně šušká bachař:

„Víte, jaký rozdíl je mezi stolem a ženskou?“

„Ne,“ Maďarka se zasměje smyslným smíchem.

Bachař se k ní důvěrně naklání a něco jí šeptá. Oba se řehtají.

Volfík dojí polévku, umyje talíř. Maďarka už je zpátky.

„Koukej to po sobě uklidit!“

Projde řeznictvím, když tu ho bachař popadne za bradu:

„Doufám, že špatně slyšíš! Kdyby ne, víš, kam půjdeš! A za vraždu se nesedí týden! Moulo…!“

V noci špatně spí.

První noc.

Druhá noc.

Třetí.

Vrznou dveře.

„Venco?“

„Co je!“ lekne se.

„To jsem já, Markéta. Nepozoruješ nic?“

„Ne. Co?“

Ticho.

A potom:

„Viď, že nejsem hezká?“

Volfík mlčí.

„Ona je hezčí, viď?“

„Jo.“

„Aby mi ho nepřebrala…“ zasměje se Markéta s předstíranou bezstarostností. „Dej mi na něho bacha, ano? Já se tady zítra stavím…“

*

… Žena znovu přivoněla ke kytici:

„Mají sladkou vůni. Takovou medovou.“

Polichocený Volfík se zaculil:

„Jste tady na léčení?“

„Ano. A vy?“

„Já?“ Ach, holka, kdybys tušila, proč jsem tady! „Já jen tak. Podívat se trochu po světě.“

„Jste ze západního, nebo z východního?“

„Ze západního…“

„Umíte obstojně česky. Jen přízvuk je horší.“

Žena čekala, že Volfík vyloží, kde se češtině naučil, ovšem nenapadla to, a tak byla řada na ní:

„Rodiče odešli? Po válce?“

„Právě tak,“ přitakal Volfík horečně. „Mluvili doma česky, a tak umím dva jazyky. Trochu taky maďarsky, ale samé nadávky. Slušného nic.“

Uličnicky se zasmáli a poněkud rozpustilý smích rázem prorazil bariéru svázanosti, povinné řečnosti. Karafiáty voněly víc a kala za oknem měla barvu ještě bělostnější.

„Byl jste už někdy v Československu?“

Ucukl bezelstnému pohledu a přidušeně hlesl:

„Jednou…“

„Tady je to lepší než u vás, že?“

„Ano. Zdá se mi, že ano…“

Kopla nohou do kamínku a ten se rozběhl po dlažebním povrchu chodníku.

„Jak si tam žijete?“

„Ujde to.“ Holka zlatá, kdybys měla za sebou tolik co já, nikdy by ses tak hloupě neptala.

Chtěla se ještě na něco zeptat, ale Volfík ji předběhl. Ptát se přece musí on, ne ona! Proč nemá tolik výřečnosti jako předevčírem!

„Projdeme se, co říkáte?“

Žena se podívala na hodinky:

„Musím na oběd. A potom honem na koupel.“

Vstala, bezděčným pohybem ruky přejela sukni na zadku a na boku a rozhlédla se kolem.

„Doprovodím vás,“ nabídl se Volfík.

Míjejí dům za domem, zahrady a vrata, a s každým krokem padá na Volfíka tíseň větší než za oba předchozí dny dohromady. Už ji neuvidí? Zase tu byl přešťastný pocit v hrudníku. To teplo. Jako v dětství, když ho pohladil učitel Hvězda a řekl: „Ano, správně, dürfen je sloveso modální.“

Proč to takhle dopadlo? Začalo to nespokojeností, probdělými nocemi, úzkostí; svědomí splácí dluhy. Jel tedy. Musel jet – ovšem proč zběhl z připraveného plánu? Proč koketování se Stelou a potom s ní, s tou, která ho rozleptala, udělala z něho bábovku s dětinskými nápady!

Ještě dneska pojedu do Drahovic! umínil si Volfík a jen domyslel, nezbylo z předsevzetí ani písmeno, nebylo v něm pro ně místa. A tu ho napadlo, že může provést obojí najednou: Jet do Drahovic a být přitom s ní.

Blížili se k lázeňskému domu, a proto nečekal ani okamžik:

„Uvidím vás ještě?“

Ona zrudla, pokrčila rameny:

„Nemohu vědět…“

„Ve tři,“ navrhl jí.

Žena zatajila dech a zvídavě se na něho přilepila očima. Neměl odvahu hnout se, promluvit.

„Třeba…“

Jak se mu ulevilo! Uff – to byla tíha!

„Jmenuji se Werner, paní… paní…“

„Marta…“

„… paní Marto. Těším se.“

Marta vystoupila po schodech, na posledním se zastavila, přivoněla kdoví pokolikáté ke květům a dojatě, vděčně řekla:

„Ještě nikdy jsem kytku nedostala.“




4. KAPITOLA

Marta Pospíšilová sedí jako bez ducha ve svém pokoji a její nestejnoměrně prokrvená tvář se podobá masce. Ale pod skvrnitou pletí to hoří vzrušením.

Marta se dívá z okna a ne a ne se vzpamatovat. Je jako pták, který celá léta vězel v kleci a teď popochází u otevřených dvířek, vidí před sebou neomezený prostor a nemůže uvěřit tomu, že smí do té vábivé dálky.

Cožpak mu za to stojí ženská po čtyřiačtyřicítce? Pochybuju. Dříve jsem bývala hezká. Jsem snad i teď? Ženská k světu? Zase přinesl kytku! Tolik pozornosti najednou, kdo to jakživ viděl! Jenda neměl na nic podobného náturu a po něm… Po něm nebyl nikdo. Žila jsem jako klášterní řeholnice.

Marta jako by účtovala se svým životem a bylo jí trpce. Muže jí zavraždil ztřeštěný dobrodruh, syn od ní utekl a prý jí nikdy neodpustí, že ho porodila. A přitom jí na něm tolik záleželo! Byl její jedinou jistotou. A toho posměchu, co zakusila od lidí! Jestli prý si myslí, že jí z Rudy vyroste novej starej, tak to se hodně mejlí, to je možný jenom v pohádkách, ať se raději porozhlédne, ať se vdá, mužskejch je na světě plno a všichni nosí kalhoty. Bože, co toho jenom napovídali!

A najednou je tady úplně jiný člověk! Určitě prožil něco krutého, na co chce zapomenout. Marta to zná. Jí nemusí nikdo nic vykládat.

Vzpomněla na legrační odpoledne a tvář se jí trochu rozjasnila. Werner se tak polekal! Když jsme jeli k Domažlicím a potom do Drahovic, říkám mu: „Tady to znám jako své boty.“ Werner zbledl jako stěna. Nechtěl jet dál. Prý ať vás lidi nepomlouvají, budou drbat, že držíte na cizince…!

Co by povídali! Mně je to jedni! Wernere, Wernere…

A dovnitř, do mého domu, tam už se vůbec neodvážil. Nebude se prý ukazovat lidem, měla bych nepříjemnosti! Docela zmatený z toho byl. Je příliš úzkostlivý. Dávno už pominuly doby, kdy sotva muž navštívil dům ženy, musel si ji pomalu i vzít!

A co je mu divného na mém jménu? Pospíšilových je v republice habaděj! Nebo se bojí, že jsem pospíchavá…?

A Luňáčková za mnou volala:

„Tak se na vás přece usmálo štěstí!“

To bude závisti!

Když před devátou uléhá, je Martě, jako by přišla z jiného světa. Za sklem okna zvoní podpatky dámských bot. Město se ukládá ke zdánlivému spánku. V barech a ve vinárnách však zní zpěv, lidem je hej, i Martě, něco ji láká do ulic, něco zdržuje a nabádá: Nechej si své štěstí pro sebe!

Štěstí? Patří se to? Je šťastná? Ano, za dvě kytice, za vlídná slova a galantnost, o níž neměla až dosud ani potuchy, je vděčná jako za nic jiného na světě. A proto i šťastná. Šťastná dnes i zítra a pozítří ještě víc…

Čtyřiadvacet hodin uteče jako nic a Marta dýchá horkým dechem do podušky. Co v sobě všechno našla! Jiná slova. Jiné oči, jimiž se dívá kolem, prostě… jak to jenom říci! Werner říká Martě, že se víc směje. Jistě to tak je; vždyť on vypráví tolik legračních příhod!

Měla plnou hlavu dědy a hlavně Rudy, teď se nebude kormoutit. Děda žil poctivě, dřel se, Ruda, chudák, je přecitlivělý. Marta ví, že i ona je vinna za to, co se přihodilo, a jestli odpustí syn jí, odpustí i ona jemu. Jen nesmí Ruda říkat: Neodpustím ti, žes mě porodila.

… ale za celý den Marta na nic z toho nepomyslila. Vzpomíná, jak jde s Wernerem parkem, jak se zastavují ve stínu stromů, jak Werner hodí hůděti zakutálený míč. Hodí a řekne:

„Tu máš – já ti tak závidím!“

Werner je určitě měkota. Co toho napovídal! Provinil prý se na lidech, kteří mu nikdy neublížili. A co znamená, že ani přede mnou nemá čisté svědomí?

„Ale jděte! Vy bláhový!“ řekla mu, když Werner ne a ne skončit s podivným pokáním.

A on:

„Nikdy mi nemůžete odpustit. Měl bych odjet, ale nedokážu se k tomu odhodlat, musím být vedle vás a vidět, že jste šťastna.“

Když si Marta tato slova opakuje, div se ji nepřemůže stud. Takhle přece mluví jen zamilovaní lidé!

Při loučení ji Werner pohladil.

V noci se jí o něm zdálo. Božínku, jaký to byl sen! Werner stál pod vysokou zdí s kyticí karafiátů tak velkou, až mu zakrývala hrudník i tvář. Stál a štkal. Díval se vzhůru do okna posledního patra, do okna uprostřed. Díval se na Martu a vrtěl hlavou, když ho litovala:

„Ještě tě oči nebolí?“

„Ještě ne. Nikdy mne nic nebude bolet.“

Jen se Marta probudila, bylo jí trapně. I sny má hloupé! Ten dům byla porodnice.

Pak se přihodilo, že se nenadálý nápadník omluvil a odjel, aby se dal prodloužit vízum. A tehdy nabyla Marta stoprocentní jistoty: Je zamilovaná. Den, pouhý jediný den Wernera neviděla a nudou nevěděla kudy kam. Popocházela pokojem z místa na místo, pilovala si nehty a očima popoháněla hodinové ručičky, ať si pospíší, ať už je poledne, ať je večer, ať se konečně rozbřeskne. Werner bude stát pod schody a čekat, až se dáma probudí, laskavě vstane, uráčí se vystrčit hlavu. Jenže Marta už dávno před tím, než se Werner objeví na rohu, stojí za záclonou a dívá se na něho, jak je pečlivý, jak klidně, bez hněvu čeká a odpouští každou chvilečku, o kterou se ona opozdí. Ve skutečnosti se Marta musí moc přemáhat, aby nevyběhla na chodník jako holčička, co ještě nevyšla ze školy a už utíká na své první rande.

Ze všeho nejlépe umí Werner hladit. Jak má jemné ruce! Pohladí a usměje se. Je slušný člověk. Musí se trápit – Marta mu vidí na očích, že ji miluje, že je šťasten, když jsou spolu. Ženy to vždycky poznají.

Kdyby měla Marta tolik troufalosti, netajila by se s tím. Řekla by, na co dvacet ani nepomyslila:

„Mám vás moc ráda.“

Všechno, co se mezi ránem a večerem odehrává, prožívá Marta milionkrát. Ať se sprchuje, háčkuje, nebo jen tak leží na posteli, opakuje si přesně, jak se co událo. Jindy třeba den proběhl kolem ní, aniž si to uvědomila, teď naopak prožívá každý okamžik a je jaksi silnější, rozhodnější, odhodlanější.

A láska dozrála jako pšeničný klas. Jako pramen vytryskla na povrch a teče proudem. V proudu se třpytí lesklá zrcátka odlesku slunce, a to jsou polibky.

Na první z nich Marta nezapomene. Bude si pořád pamatovat to místo a ten moment. Neměla ani zdání, že se i muži červenají. Werner dokonce zavřel oči! Vypadalo to, jako by byli mladí zelenáči – jemu sedmnáct, jí o rok méně.

Marta má chvílemi strach, aby se nepomátla, nezbláznila, chtěla by jančit, tančit v kole, až by se všichni divili, co je to za čertici, to je ta včerejší upejpavka, ta samotářka, ta nemluvná, pořád jen háčkovala, a to se podívejme, ona je živá, a panečku jak!

A zrovna v těchto dnech si Marta uvědomuje:

Syn měl pravdu! Měl pravdu, Ruda. Muž nám chyběl v rodině, mně manžel, chlapci táta. Jenže můžu já za to, že to tak dopadlo? Můžu? Manžela jsem si našla a měla ho ráda; div mne neodvezli do Dobřan, když jsem ho pochovala. Jeník byl můj svět a Ruda s ním, zůstala mi jen polovina toho světa a já už neuměla znovu najít tu druhou, jinou druhou. Nebo jsem snad nechtěla? Chtěla, ale nevěřila. Ten, který by přišel po Jendovi, by sotva byl takový, na jakého jsem si zvykla. Naše rodinka – to bylo nebe! Aspoň pro mě. A jak k tomu přijdu: Ukáže se chlapík s bůhvíjakým charakterem, vystřelí si a je po nebi! Místo toho hrozný zármutek, který… který… darmo mluvit!

A teď mám Wernera!

Wernera!

Musilo uplynout osmnáct let, abych zatoužila po lásce? Co povídám – abych se lásky nebála? Proč jsem třeba odmítla hvězdu, tak hodného, inteligentního člověka? Proč? Nepřesvědčil mě, myslím. A Werner ano! Je tak citlivý! Chtěla bych mu pomoci. Nikdy mi neřekne, co prožil, nebudu dotírat, vím, že se těžko svěřuje, že na to nechce myslet, jen ať si neříká nic o špatném svědomí! Jak může mít vůči mně špatné svědomí? Werner! Nejsem taková netýkavka a tenkrát v restauraci, zašpásoval si, no, svět se nezboří, mě neubylo, a nakonec nebýt toho rána, nebylo by první políbení.

„S tím se netrap, ty bláhový! Netrap. Božínku!“ řekla mu Marta co možná nejpřesvědčivěji.




ČÁST TŘETÍ
DILEMA




1. KAPITOLA

Dveře autobusu sípavě vzdychly a propustily několik lidí na chodník. I Ruda vystoupil. Měří ulici krátkými pomalými kroky a pohvizduje si. První týden za sebou! Zase se mi lepí tapety na rukáv, vyřezávám polystyrén a hlavně aranžuju výklady. To je pocit po takové době! Páni drazí! A taky myslím na mámu…

Zítra. Už zítra pojedu!

Doma zhltl teplý guláš, poklidil a zamířil k blízkému lesu klínovitě rozštěpujícímu osiřelé pole. Do kraje klesl soumrak, v křovinách podél cesty zanaříkaly kvíčaly. Ruda se uvelebil na oloupaných kládách blízko úvozu a s rukama pod hlavou pozoroval nebe nad sebou. Vlhký, hnilobným pachem prosáklý vzduch dráždil v nose. Ruda sem tam kýchl a vždycky se rozhlédl kolem, jako by se bál, že se tu někdo objeví a zkazí mu setkání s mámou, která tady sice není, ale snadno si ji představí.

Byl jsem k ní nespravedlivý, když jsem ji opustil? Nezdá se mi. Máma měla za to, že jsem bůhví jak spokojený, že mi nic neschází, nic víc nepotřebuju, než co mám. Mámy jsou asi všechny takové. Bez nich se synáček neobejde, myslí to s ním vždycky dobře, co je od mámy, to je nejlepší.

Tak hloupý předsudek!

Ale i tak: Tři ženy poznal a jenom po mámě se mu stýská. Eva je pryč, Marie zrovna tak, ale máma existuje; je možná rozzlobená, spílá mu, ovšem nebyla by to máma, kdyby se nedala obměkčit.

A přece! Proč se k ní vrací až teď? Proč tak dlouho odmítal žít v prostředí, které potupilo jeho city a ideály? V prostředí, kde máma žije… Ještě za školních dob nebylo roku, aby se neučili báseň o mámě. Maminko naše milá… a tak dále. Básníci horují za mámy; mámu nemůže nahradit nikdo. Ovšem na druhé straně není ani máma člověk neomylný. Ruda vraští čelo, pod jehož klenbou se hemži jedna myšlenka za druhou.

V mém případě zřejmě máma přehlédla, co potřebuji?

Jen si položil tuto otázku, vyčítal si, že on sám matce ani trochu nepomohl nést břímě osudu. Jak tenkrát v noci plakala… „Honzíčku můj zlatý, proč mi tě zabili…“

Ovšem máma může i ublížit, zničit v dítěti sílu. Co taková Luňáčková? Na ni, právě na ni teď myslí. Luňáčková ubila v Marii vůli, ublížila jí a Marie stojí přeci při ní, protože… protože je to její máma!

Tak hloupé je to!

Já bych na místě odešel, je přesvědčen v duchu Ruda. Třeba bez mámy, ale žil bych si svůj život. Vzpomněl na tátu, jehož nemá. Nikdy ho neměl. Máma měla najít jiného. Určitě. Prý – sama si chlapce vychovám. Pohádky! Sám se musel vychovat! Že utekl? Kdyby se jeho život opakoval, utekl by zase.

A znovu by se vrátil.

Není žádný paličák nebo nafoukanec. Udobří se s mámou, ale nebude prosit za odpuštění, protože není vinen za prostředí, ve kterém vyrostl.

Kolem se rozhostila tma, jen mezi stromy svítila okna vzdálených domků. Ze silnice pod lesem sem občas doléhal hřmot motoru. Ruda ležel dlouho, málem by usnul. Ale chlad jím nakonec zatřásl, a proto se vrátil do Drahovic. Sotva otevřel vrátka, uviděl v okně sousedova domu obrys postavy. Když se zastavil obrys znehybněl také. Poznal Luňáčkovou.

Na nic nečekal, zamířil k ní. Zaklepal. Luňáčková neochotně otevřela.

„Co je?“

„Kde je máma ubytovaná?“

„Jo – chlapče,“ nadmula se Luňáčková a nabubřele se zašklebila. „V nějakém moc parádním hotelu. To ty ještě nevíš, že máma letí na cizince?“

Bylo mu z takové jízlivosti nanic.

Luňáčková přibouchla okno a Ruda slyšel jen ironický chechot, který ho doprovodil až ke dvířkám. Když smích ani potom neustal, popadl Ruda kámen a mrštil jím po hlase. Okno se s břinknutím vysypalo, v domě nastal povyk:

„Vébé! Vé-bé! Chtěl mě zabít! Zavolejte vébé!“

„Co se stalo?“

„Gauner – to mu nedaruju!“

Ruda pro jistotu okamžik čekal před domem, ale protože nikdo nevyběhl, prolezl dovnitř a rovnou do postele.

*

Ráno mlčelo, jako by bylo mrtvé, ani slechu po ptáku, ani po šelestu jilmového listí. Vykoukl ven; silnice byla ještě mokrá po nočním dešti. Pohled na hodiny; a hrome, já zaspal!

Bez snídaně utíkal na vlak, ale doběhl pozdě. Roztrpčeně se loudal zpět, když tu se ozval klakson.

Taxi! Vondraš!

Řidič cenil zuby a rozjařeně mával rukou.

„Zastavte, pane Vondraš!“

Brzdy zaskřípaly, dobře naložený Vondraš se podivil:

„To už ani domů nedojdeš pěšky?“

„Potřebuju do Domažlic, odvezte mě tam…“

„Člověče, já nevím…“

„U Luňáčků vám nic neuteče.“

„To nemůžeš vědět. Třeba jo. Ale že jsi to ty…“

„Tak děkuju.“

Kola svištěla po modrém asfaltu. Vondraš přežvykoval a sem tam se podíval do zrcátka.

„Člověče, tys mi lhal nesmysly…“

„Jak to?“

„Říkal jsi, že tě zabásli a není to pravda. Dali ti podmínku.“

Luňáčková vyprávěla!

„Něco jsem říct musel.“

„A taky jsi říkal, že jsi píchnul kamaráda nožem. Ani to není pravda.“

„Není…“

„Ale dědkovi jsi tu ránu vrazil, ne?“

„Vrazil.“

„To víš, starý lidi nemají výdrž. S námi to bude ještě horší.“

„Uvidíme…“

Jeli rychle, podél trati se míhal jeden strom za druhým, některý už očesaný, ztrácející zažloutlé listí. Taxikář nebyl zvyklý mlčet; rozvázal:

„Věříš v náhody?“

„Jistě.“

„Tak mi řekni, proč jsou všechny ženský na prachy?“

„To není náhoda, některé věci už jsou takové samy od sebe. Třeba vy se z vaší starý asi poděláte, vysaje z vás každý šesták.“

Taxikář se ohlédl:

„Jak to víš?“

„Už jste mi to říkal.“

Taxikář se zastyděl a vzdychl. Avšak Rudova slova ho potupila, a hned mu oplatil:

„Člověče, ta tvoje máme je sekanda! Lepí se na cizinu. A vypadala taková ostýchavá.“

*

Ruda se procházel po perónu, a protože zde přibývalo lidí, kteří ho znali, poodešel stranou až za nádražní budovu. Koleje před ním se protahovaly do nekonečných dálek, Ruda se na ně díval a zdálo se mu, že ho každým okamžikem zvedne prudká vlna vzduchu někam mimo planetu, že pro něho přestane existovat toto nádraží, cirkus v rodině Luňáčkových, máma, všechno, čím měl přeplněný mozek a rozbolavělou hlavu.

„Za slečnou?“ uslyšel za sebou.

Nejprve ho ani nenapadlo, že to patří jemu, vzápětí si uvědomil, že je tu jediný, a ohlédl se.

Hvězda! Řídící Hvězda!

„Kde se tu berete?“

„Trochu vandruji. To víš, starý mládenec…“

Ruda si vzpomněl, že Hvězdu kdysi chtěl za tátu, že se Hvězda matce dvořil, že ho odmítla a …

Hvězda se opíral o vypalovanou sukovici, bodře, široce se usmíval, ale v očích měl vyhaslé ohniště, oči jako by plakaly.

„Jedu za mámou…“

„Za mámou?“

„Je v Mariánkách. Na léčení.“

Hvězda přikývl:

„Moc prožila. Pořád sama?“

„Pořád… A vy?“

„Sám.“

„Celou tu dobu?“

„Abych se nerouhal. Mám kolem sebe dětí, až mi z toho někdy hlava brní.“

Hvězda viděl, že Ruda nechápe, a dopověděl:

„Učím teď v Domažlicích. Koupil jsem domek. A taky o zahrádku pečuji.“

Hvězdovi bylo tak kolem pětašedesáti; vůbec s Rudou nemluvil jako se žákem. Zkrátka rozmlouvali dospělí lidé. Trochu nezvyklé… mohl být jeho tátou. Hvězda – nenaplněná minulost.

„A co v Drahovicích? Co je nového?“

Ruda řekl, že nic, že tam dlouho nebyl, a ulevilo se mu, že Hvězda o rodinné aféře neví.

Před nádražní budovou zasupěl vlak. Pára pronikavě zasyčela.

„Už je tady. Ať ti to neujede – pospěš si,“ předpažil Hvězda směrem k vlaku. Dořekl, podal Rudovi ruku a odcházel. Po prvních krocích se však ohlédl a vykřikl do nastalého hluku:

„Stav se někdy! Bydlím hned za školou. A pozdravuj mámu.“

*

Mariánskolázeňská kolonáda je osiřelá, jen ojedinělí chodci již korzují v jejím stínu. Volfík zívá; nespal celou noc, až do svítání byl s Martou. Ona už dohání noc, ale on nemůže.

Co je to se mnou? Chci udělat tohle a provedu úplný opak. Je nejvyšší čas odjet, takto už to nejde dál. Ale cožpak mohu? Nemám právo na lásku? Kdy jsem byl tak milován? Kdy? Vždyť jsem nikdy lásku nepoznal, myslil jsem, že snad Maďarka, ovšem to byl omyl, to jsem si myslel já a ona zase něco jiného. Jen Marta mi asi dala všechno, co k lásce patří. Obdivuje mě a muži potřebují být obdivováni; věří mi a bez toho se muži neobejdou; je něžná, pomazlí, polichotí… Co mám ze života? Vykosťuju kýty, věší je na háky, myju stoly a podlahu a mám revma; a dost!

Jak tedy mohu od Marty utéct? Jak opustit štěstí, které jsem nikdy před tím neprožil?!

Volfík sešel z kolonády do parku, aby se prošel písčitými cestami. Na stromech kolem už dávno notují ptáci a krotké veverky se mihotají v zeleném trávníku. Na záhonech kvetou macešky, vůbec nevadí, že je říjen, léto pryč, podzim v půli, zima na krku. Prostě si kvetou…

Volfíka bolí oči. Snad bych si měl přeci odpočinout, pomyslí si a zamíří k hotelu.

Nebylo vyhnutí, musel jsem do Československa. Na každého chlapa to asi jednou přijde: Cos tu nechal? Dvě třetiny života za sebou, možná ještě víc, a co dál? Já jsem na tom mnohem hůř než jiní. Kdo někdy zastřelí člověka? Ve válce, to prosím, ale jen tak, v civilu, a deset let po okupací? Najednou se ve mně něco děje. Pospíšil, oběšená Dvořáčková, mrtvice šéfa…

Vždyť jsem profesionální vrah!

A ke všemu žiju jako to zvíře! Ne mně záleží nejmíň, na mě se hledí až nakonec. Aspoň ty blbé myšlenky kdybych neměl! Na Dvořáčkovou a na starého jsem ani nesáhl; že umřeli, to byla náhoda, shoda okolností, kterých se všude na světě stane habaděj, ale Pospíšila. Honzu Pospíšila jsem zastřelil. Pořád jsem na to myslel, ať jsem sekal trávu, porcoval maso, drhl podlahu. A najednou mě napadne: Není to omyl, že tu dělám oukropečka? Neschoval jsem se tady zbytečně? Co když je Honza živý – mohl jsem ho jenom poranit, vždyť jsem nemířil a do té doby jedinkrát nevystřelil…

Dva roky mi to trvalo, až jsem se rozhodl: Pojedu!

… Je mrtvý.

Neschovávám se zbytečně…

A je mi hůř než před tím.

Marto, Martičko! Kdybychom se nepotkali, omrkl bych to v Drahovicích a adieu, Československo! Můžu frnknout třeba teď, podle libosti, ale neudělám to. Večer co večer si říkám: Ještě zítra, aspoň jeden den!

A tak se to opakuje celou dobu. Kdybych tě nepotkal, ani by mi nepřišlo, co jsem v životě tak postrádal. Vidíš, a je to!

Nebudeš mi věřit, ale myslím i na to, abych ti řekl, kdo jsem. Ty bys mne přeci neudala! Říkám si, že se od tebe nehnu, dokud se to neprovalí, dokud mne nečapnou, a pak si klidně odsedím, co mi napaří. Stálo by to za to. Ani jediný den v krámě se nedá porovnat se včerejškem, předvčerejškem, kterýmkoliv dnem, kdy jsem byl vedle tebe. Ve vězení bych asi umřel, ale jaké by to bylo umírání! Myslíš, že jsem v krámu šťastný? Vždyť celý život tam je pomalé umírání…

*

Na chodbě potkal Volfík Stelu. Šla do služby ještě s jinou servírkou, a když došel až k nim, zeptala se:

„U nás je ale hezky, že?“

„Velice.“

„Tak dobrou noc!“

Volfík odemkl pokoj, a ještě než za sebou zavřel dveře, slyšel Stelu, jak šušká:

„To bych ráda věděla, co s ní dělá!“

A druhá se zadurdila:

„Chudák ženská!“

Lidi k sobě mají daleko. Nejdou ohleduplní. Jen Marta je jiná. Mám jí říct, kdo jsem? Užírá mě lež… Kdybych neměl takový strach…

Až do oběda tvrdě spal. Potom se opláchl a nedočkavě spěchal před lázeňský dům, kde už stála Marta.

„Čekáš dlouho?“

„Čekám ráda.“

Ubírali se ulicí. Uchvátaní lidé kolem do sebe strkali, rozčilovali se, hubovali.

„Vidíš je?“ vzdychl Volfík zklamaně.

„Nejsou zamilovaní, v tom to vězí.“

„Je mi jich líto. Vím až moc dobře, jak je to smutné – nemít ohled. A že nemají rádi, tím si také ubližují.“

„Ať. Prostě to tak chodí. Nejlíp se má ten, kdo se stará jen o sebe. Mně kupříkladu nic neschází. Jsem s tebou…“

Polichotilo mu to.

Odbočili do parku a tady se Volfík odhodlal:

„Marto, co bys tomu řekla, kdybych byl zločinec?“

Marta se zasmála:

„Ty, a zločinec? Kam na to chodíš?!“

Chtě nechtě se také zasmál. Vypadám spíš na opatrovníka sirotčince?

„Já ale jsem zločinec! Opravdu.“

„Nechme toho,“ mávla Marta rukou. „Jsi snad vrah? Dvorný vrah s karafiáty?“

„Nemysli si…“

„Nechme toho. Vím sama nejlíp, jaký jsi! A mám tě ráda, Wernere.“

Na víc se Volfík nezmohl. Slzy se mu draly do očí, tak tak je zadržel a v hrdle ho pálilo, kdyby tak mohl spustit slané kapičky, hned by se mu ulevilo.

„Sejdeme se večer?“ zeptal se.

Marta přikývla.

„V mém pokoji?“

Marta si promnula prsty a dívala se na špičky jeho bot.

„Dobře,“ řekla.

*

Navzdory pranostice byla obloha nad městem jasná, nikde ani památky po dešťových mracích. I vítr zalezl do strání a na zahradách dosud zpívali šviháckou improvizaci kosi.

Ruda spěchal liduprázdnou ulicí od nádraží, už aby ho spolkl střed lázní. Podél plotů posedávaly pěnkavy s bílými zrcátky na křídlech, žádná nezpívala, seděly tiše a ostražitě, sledovaly každý Rudův krok.

Konečně spatřil první výklady a před nimi chodce. Postupoval dál do centra a čím blíže mu byl, tím větší rozechvění se ho zmocňovalo.

Najdu vůbec matku?

Kolik lázeňských ubytoven je v Mariánských Lázních?

Je odhodlán hledat do soumraku a probdít i noc, jen když matku najde.

„Prosím vás,“ zastavil bezvlasého muže, „kde je tady nejbližší lázeňský dům?“

„Lázeňský dům? Který hledáte?“

„Nejbližší…“

Muž se usmál, jako by dával najevo, že chápe Rudovu roztržitost:

„A jak se jmenuje?“

„Nevím.“

„Vy nevíte, jaký dům hledáte?“

„Vím. Ten nejbližší.“

Rudovi se zdálo, že se stařík rozhněval, ale co mu měl vysvětlovat?

„Jděte rovně, na první křižovatce doleva. Tak tři sta metrů,“ odbyl ho stařec, a lhostejně se vzdálil.

Ruda na půl úst poděkoval, přidal do kroku.

Do vysokého barokního domu, kam ho zavedla ulice, vstoupil rozrušený a s bušícím srdcem. Právě přicházela žena v modrém silonovém plášti.

„Dobrý den,“ zastoupil jí cestu.

„Dobrý…“

„Prosím vás, je v tomto domě ubytovaná Marta Pospíšilová?“

„Marta Pospíšilová?“

„Ano. Je to moje matka.“

„Pojďte se mnou, podívám se.“

Lázeňská pracovnice odemkla nejbližší dveře, a zatímco usedla ledabyle na stůl, on zůstal stát na prahu a čekal, co bude dál. Žena uchopila hromádku popsaného kancelářského papíru, vyhledala písmeno pé a prstem přejela krátký sloupec jmen.

„Bohužel,“ zvedla potom hlavu, „u nás není.“

Ruda se zachmuřil.

Žena to viděla a s trochou lítosti povzdechla:

„Zkusím to jinde.“

Nato zvedla sluchátko telefonu, aby vytočila číslo. Na druhém konci drátu houkl ženský soprán nesrozumitelné slovo.

„Marie?“ zeptala se Rudovo spasitelka.

„U telefonu!“

„Ahoj. Tady Lída. Maruš, podívej se, jestli tam nemáte nějakou Pospíšilovou.“

„Pospíšilovou?“

„Ano, Martu.“

Následovalo dlouhé vleklé ticho.

Potom se Marie ohlásila:

„Je tady. Jenže Emílie.“

„Emílie,“ obrátila se Lída k Rudovi, „Emílie to být nemůže? Ne?“

„Ne.“

„Tak díky, Maruš!“ vmetla Lída do telefonu. Ihned vytočila další číslo.

Scénka se opakovala, avšak na jejím konci si Ruda oddychl.

„Je na Magdě,“ seskočila žena se stolu. „Musíte zpátky na hlavní a na konci doprava. Je to vysoký dům, trochu sešlý, Magda, pamatujte si to.“

Ruda si v duchu zavýskl.

Ani nečekal, že to bude tak jednoduché! Opravdu – tak jednoduché!

Pro jistotu se dvakrát přeptal na cestu a za necelou čtvrthodinku stál před domem, před cílem, na který řadu dní myslel, snil o něm, pochyboval i přikrašloval příjemným setkáním.

Místo sice jeho představám neodpovídalo, ale jinak přesně očekávaný pocit nejistoty; tlukot srdce.

Vstoupil dovnitř.

V prostoru před výtahem ho stařenka v kroji poslala zvučnou slovenštinou do druhého patra.

„Izba seděm, mladý pán.“

Ruda vystoupal po schodech nahoru. Rychle uvažoval: Co říci? Jak začít?

Tolikrát si vymalovával tento okamžik a přesto se topil v rozpacích.

Hodnou chvíli přešlapoval přede dveřmi s černou sedmičkou na žlutém podkladě. Nakonec zaklepal.

Ticho.

Znovu zaklepal.

Opět ticho.

Podíval se na hodinky. Dvanáct, matka jistě bude na obědě. Počkám.

Blízko dveří stála židle, sedl si na ni. Na chodbě byl chládek a ticho, Ruda nerušeně uvažoval, jak ho máma přivítá. A kdo že je vlastně její milenec? Nebo je to vážnější známost? Máma už zřejmě dostala rozum. Žila v domku sama a samota ji polekala. Vdá se? Proč ne. Čtyřiačtyřicet ještě není žádný věk. Když je to seriózní člověk, může s ním být šťastná. Nic jiného si nepřeju, jen aby byla šťastná. O mne nejde, stejně si žiju podle svého. Taky už nejsem žádný puberťák.

Když tak nad mámou přemýšlel, napadlo ho, že za těch osmnáct let, co zůstali sami dva, hodně prožila. Co se dělo kolem ní, to ji nezajímalo, to je fakt, ale stále byla zavřená doma, mlčenlivá, uvzdychaná. Její život, to byly všeho všudy dvě cesty; z domova do družstevní účtárny, z domova do prodejny a pochopitelně cesty zpáteční.

Není to málo?

To bych řekl, že je. A jak málo.

Ručičky hodinek se dobelhaly na druhou. Ruda měl hlad, ovšem ten by vydržel, vadila mu spíš nervozita. Rozhodl se, že si koupí něco ke čtení. Novinový stánek stál hned na prostranství před Magdou. Ruda se naklonil do okénka a poprosil:

„Mladou frontu a Kino.“

Prodavačka mu podala noviny i s drobnými.

„Děkuji pěkně.“

Srovnal noviny do ruličky, chystal se zpět, když mu zezadu někdo zaklepal na rameno.

„Buďte zdráv!“ zářil chlapík nadšeným úsměvem. „Jak se daří?“

Ruda se nedokázal rozpomenout, kde se s ním už setkal.

„Nepoznáváte mě?“

„Bohužel…“

„Ale jen si vzpomeňte, rekordmane!“

Už je doma. To je přeci Beneš!

„Kde se tu berete?“

„Mám tady seminář. A vy?“

„Hledám někoho.“

„Zase?“ pleskl ho Beneš do zad. Vzápětí zvážněl a dodal:

„Na krajinu blaženosti nevěřte!“

„Nevěřím na ni.“

„Tak to je správné. Rodíme se pro daleko ušlechtilejší věci.“

Ruda si vzpomněl na Benešův román.

„Ještě překládáte?“

„Samozřejmě!“

„A Eva? Už nemá námitky?“

„Neptám se jí na to. Jsme rozvedení.“

„Vážně?“ vykulil Ruda oči. Představil si Evu v chatě. Který s ní je teď?

„Muselo to tak skončit. Nevyhnutelně.“

Rudovi přišlo docela vhod, že se s Benešem setkal. Stejně neví, zdali by právě čtením vyvázl nervozitě.

„A co váš román?“

„Je hotový! Vzali ho!“

„Ne – vážně?“ Ruda nevěřil svým uším. Ten Beneš je ale třída!

„Opravdu. Posedmé ho vzali.“

Ruda Beneše obdivoval.

„Tak to už je určitě dobrý.“

„Spíš se mě chtěli zbavit. Ale mám to černé na bílém. Vyjde to!“

Ruda z ničeho nic zatoužil vědět, jak takové černé na bílém vypadá.

„Ukážete mi to?“

„Rád – jenže smlouvu mám doma.“

„To je škoda.“

„Snad bych vám mohl ukázat dopis. Pojďte se mnou, bydlím nedaleko v hotelu.“

Ruda se bez váhání přidal k Benešovi. Společně vyběhli až do poschodí hotelu a Beneš odemkl pokoj.

„Tady teď bydlím. Útulné, že?“

Na garnýži visel spolu se záclonou pestrobarevný závěs a na nočním stolku jedné z postelí stála lampička. Na stínítku byl namalován pyšný myslivec s uloveným srnčím. V okolí Drahovic je srnčího jako smetí!

Beneš si všiml, že si Ruda lampičku prohlíží, a vysvětlil:

„Patří sousedovi. Ani nevím, kdo to je. Jsem tu teprve hodinu. Tak tady to mám, když mi nevěříte! Přesvědčte se sám.“

Ruda četl se zvláštním napětím:

Vážený soudruhu,
oznamujeme Vám, že Váš překlad románu Drsná láska byl zařazen do edičního plánu na rok 1977. Prosíme, dostavte se k lektorské konzultaci, neboť bude třeba opravit několik drobných pasáží.
Těšíme se na další spolupráci.
Se soudružským pozdravem…

A v rohu dole nečitelný podpis s razítkem.

„Jak dlouho jste se s tím babral?“

„Šest let.“

Ruda hvízdl.

Beneš však oponoval:

„To není tolik. Někdy to trvá podstatně déle.“

Ruda vrátil dopis Benešovi:

„Schovejte si ho. To je památka na celý život.“

„Na celý život,“ přikývl Beneš.

Náhle zarachotil v zámku klíč. Bylo odemčeno, takže dotyčný nemohl pohnout klíčem ani při opakovaném pokusu. Pak se dveře otevřely a do pokoje vpadl robustní elegán v pruhované, u krku rozepjaté košili.

„Co vy tady?“

„Já jsem tady ubytovaný!“ sdělil Beneš dotčeně.

Příchozímu vyběhly žíly na spáncích:

„Jak to, že jste tady ubytovaný?“

„Tak.“

Beneš byl chováním neznámého tak zaskočen, že se nezmohl ke kloudné odpovědi.

„To je omyl – tady bydlím už dvě neděle já!“

„To je mi líto. Jsem Vám tak nesympatický?“

Místo odpovědi se muž rozběhl chodbou.

„Recepční!“ hulákal na celé kolo. „Co to má znamenat? Recepční!“

Z přízemí mu odpověděl umírněný ženský hlas:

„Stalo se něco? Nějaká nepříjemnost?“

„Bodejť by ne! Jak to, že jste mi tam nakvartýrovala nocležníka!“

„A proč by ne? Přece jsem vás na to upozornila, když jste přijel. Pokoj je dvojlůžkový.“

„Já tam nikoho nechci! Rozumíte? Ten člověk musí okamžitě pryč!“

„Opakuji, že jsem vás na to upozornila. Kromě toho si klidně přečtěte hotelový řád.“

„Přestěhujte ho!“

„Je mi líto. Hotelovými lůžky disponuje náš podnik. Račte si to laskavě uvědomit, pane Vökl!“

To už znělo přísně a Volfík zjihl:

„Buďte tak laskava. Nechci to zadarmo.“

Zřejmě sáhl po peněžence, protože recepční se ohradila:

„Ani nápad! Neobtěžujte se! Ten pán tam prostě bydlí a nic na tom nezměníte! Ani křikem, ani úplatkem!“

Tak rázné odmítnutí Volfík nečekal.

„Vždyť vám to nic neudělá, prosím vás.“

„Pán tady má objednaný nocleh už měsíc.“

„Ale vždyť jsou tu i jiné pokoje.“

„Kompletně obsazené!“ odbyla ho. Vrátila se za recepční pult, ještěse obrátila a zazvonila tenkým hláskem:

„Tři dny to snad vydržíte! Ostatně – zdá se, že pan Beneš bude mít potíže s vaším chováním, ne vy s jeho.“

„Tři dny!“ zhrozil se Volfík. „Tři dny?“

Přiřítil se zpět do pokoje:

„Člověče – mějte aspoň vy rozum! Já ten pokoj potřebuji pro sebe. Nutně!“

Beneš se rozpačitě ošil:

„Přece musím někde spát…“

„Vám nezáleží na tom, jestli budete v tomto hotelu nebo v jiném…“

Beneš zvedl prst:

„To se mýlíte. Tady jsou ubytováni všichni seminaristé. Nemohu se od nich odtrhnout, jak by to vypadalo?“

„Seminaristé?“

„Právě. Máme seminář.“

„Jaký?“

„Překladatelů pokrokové západoevropské literatury.“

Volfík se obdivně uklonil:

„Klobouk dolů! Tak vy překládáte – a co?“

„Ze španělštiny.“

Volfík se opět uklonil, ale naděje na vypuzení nevítaného hosta se nevzdal. Přeměřil si Rudu, zdali má mluvit i před ním, a nakonec bez rozpaku vydechl:

„Poslyšte – mezi námi chlapy. Já tady mám mít v noci rande. Buďte solidární!“

Beneš se rozveselil:

„Jestli vám jde jenom o tohle, uklidněte se. Vrátím se stejně až po půlnoci.“

Ruda tiše přihlížel rušné scéně. Tihle nabubřelí zápaďáci se všude roztahují jako sultáni! Podívejme se na tohohle, udělal si z hotelu patrně harém!

„Holku do větru najdete jindy taky,“ přidal se teď na stranu Beneše.

„Kdepak holka do větru, pánové! To je učiněný poklad!“ Volfík stiskl zuby. „Poklad, říkám vám…“

Ruda mu odporoval:

„To se vám zdá na začátku. Zítra to bude jiné.“

„Bane, pánové.“ I když s ním mluvil jen Ruda, odpovídal Volfík oběma.

Ruda mávl rukou:

„Plané řeči…“

Beneš otevřel cestovní tašku a na usmířenou nabídl cigaretu. „Jmenuji se Beneš,“ představil se.

„Vökl.“

Ruda cigaretu odmítl. Zbývající dva si sedli každý na své lůžko.

„Tak vy překládáte?“ vyfoukl Volfík modrý obláček kouře. „Docela vám to závidím.“

„Na tom není nic k závidění. Překládat je horší než házet od rána do noci lopatou.“

„To věřím. Ale aspoň tady po sobě něco necháte. Budete odpočívat v Pánu a lidi si vzpomenou.“

„To dokáže každý,“ zdráhá se Beneš přijmout poklonu, „když udělá něco pro lidi.“

Volfík se uchichtl:

„Já dokážu pomoct lidem jedině do hrobu.“

„Tím se také vstupuje do dějin,“ řekl Beneš a všichni tři se rozesmáli. Nejdříve se uklidnil Volfík. Podepřel si bradu sevřenou pěstí a spustil:

„Pánové, takhle už jsem se nenasmál, ani nepamatuju. Jako kluk jsem vyškrábal do školní lavice: Život je psí žrádlo! Často mě napadá, že to tak fakticky je, ale tady v lázních mi to připadá jako hostina s vybranými lahůdkami.“

„To dělá ta holka,“ přidal se Ruda do řeči. A tu se lekl: Život je psí žrádlo? To přece znám! „Poslyšte,“ osmělil se, „kde jste chodil do školy?“

Volfíka otázka překvapila; zapíchl palec do vzduchu za svá záda:

„Tam u nás. To neznáte.“

Třeba znám! Moc se mi nezamlouváš. Recepční jsi div neroztrhl kvůli pomilování s bůhvíjakou… A potom!

Zahučelo mu v hlavě. Já dokážu pomoct lidem do hrobu! Život je psí žrádlo! Vždyť je to vyškrábáno v drahovické škole! No jasně – vidí to, jako by měl tu lavici před sebou! A jak byl odporný dlabanec v Punťově misce! Wökle, jak to, že mluvíš tak obstojně česky? Rudovi se div nepodlomí nohy šokem. Podezření, které v něm vzklíčilo, je tak neodbytné, že má Ruda co dělat, aby se krotil. Co když ten chlap zabil tátu, co když je to on…? Vrah!

Nedalo mu to:

„Kde jste se naučil tak dobře česky?“

„Já odsud pocházím. Rodiče se vystěhovali v pětačtyřicátém.“

Ruda se zpytavě díval do Vöklova obličeje. Vökl se choval přirozeně, ale přesto jako by byly jeho pohyby křečovité, bolestivé dokonce. Vökl dokonce zatajil dech.

„Odkud pocházíte?“

Ruda pátral v každé Vöklově vrásce. Zdálo se mu, že se ptá podezřele, že se Vöklovi chvějí ruce.

„Z Chebu.“

Kolik může být Vöklovi let! Určitě mu příliš neschází do padesátky. A z republiky odešel v pětačtyřicátém; do školy tedy musel chodit v každém případě tady, v Československu!

V tu chvíli je Ruda přesvědčen, že mluví s tátovým vrahem. Všechno tomu napovídá. Všechno…! Či je to jen bláhová fantazie?

Nebo jsou živé sny? tápe Ruda. Mám Vöklovi nalít čistého vína? Když bude zapírat, všichni se mi vysmějí… Hrome, v hrudníku jako by pracoval buchar. Vökle, mizero jeden, kdo jsi, kdo, přiznej se, že jsi odpráskl mýho tátu!… Přesvědčím se, jestli jsi to ty, nebo ne! Přesvědčím!

Samým rozrušením mu přeběhl mráz po zádech. Chvatně pohlédl na hodinky. Sehrál divadélko:

„To jsem celý já! Zapovídám se a čas letí.“

Potom podal Benešovi pravici.

„Navštivte mě na chatě,“ řekl Beneš, ovšem na odpověď neměl Ruda kdy.

V kolik jede vlak do Domažlic? Nebo autobus – ten nejrychlejší! Ruda utíká hlavní ulicí. Konečně se vymaní z masy chodců a ještě rychleji letí k nádraží. Čerstvý vzduch chladí v plicích, na zahradách zpívají kosi šviháckou improvizaci a podél plotů posedávají pěnkavy s bílými zrcátky na křídlech. Žádná nezpívá, sedí tiše, ostražitě sledují každý jeho krok a jsou tím tolik, tolik podobné Vöklovi.

*

Možná si to jen vsugeroval. Může to být i náhodná podobnost. Jenže – co když je to opravdu on! Co když je to ve skutečnosti Volfík? Kdyby neviděl, jak ho jeho dotírání zneklidnilo, šel by svou cestou… Hledal by mámu.

S tou to také vyvedl! Stojí přede dveřmi a nakonec ji mine! Babka jí řekne, kdo se po ní ptal, a máma bude mít v hlavě brouka. A jestli Vökl není ten, za koho jej má, vysměje se mu.

Bude-li se se mnou vůbec bavit…

Ruda málem zapomněl, že není docela jisté, přivítá-li ho máma s otevřenou náručí. Raději na to nemyslit! Vidí pořád Vöklova kulatá ústa a neobyčejně dlouhé výrazné obočí; neustále, dokola slyší dvě stejné věty: Já umím lidem pomoct do hrobu! A potom: Život je psí žrádlo!

Ne – nemůže se mýlit! Je to určitě on!

Řidič autobusu si pohvizdoval a jeden z cestujících na předním sedadle se k němu přidal.

„To je dneska mládež,“ prohodilo děvče, sedící za Rudou.

Ruda se ohlédl. Děvčeti mohlo být tak dvacet let; mělo vysoké čelo a velká ústa se rty jakoby nalitými vínem; zasmálo se svému žertu, potěšeno Rudovým zájmem.

„Tobě se nelíbí, že hvízdají?“

„Jak by ne. Jenže je to falešné. A nemoderní! Tobě se to snad zamlouvá?“

„Líbí se mi, že jsou veselí…“

„Kvůli tomu se hned nemusí chovat jako doma.“

Přísný verdikt Rudu překvapil. Děvče se podobalo sotva vylíhnutému housátku, mělo právě tak žluté vlasy, jako jsou žlutá housata, a vůbec vypadalo naivně. Prostě lidské mládě.

A toto stvoření proneslo:

„Dneska kouká každý jenom na sebe.“

Její moralizování nezapůsobilo na Rudu dobře. „Každý není takový,“ namítl.

„Jak by ne. Soucit je jen falešný.“

Tu se ze sedadla vedle dívky ozvalo provinilé:

„Čů-at. Já ci čů-at.“

„Sestřička?“ podivil se Ruda.

„Ne – přece dcera,“ řekla dívka téměř uraženě.

Vzala dítě do náruče a poodešla s ním ke dveřím.

Autobus vjel do stanice, zastavil.

„Prosím vás, počkejte chvilku!“ křikla dívka na řidiče. Postavila děcko ke stromu, stáhla mu kalhotky, ale dítě čůrat nechtělo.

„Rychle – čůrej. Zlobiči, zlobiči jeden! Jenom mámu trápíš.“

Dítě si z pokárání pranic nedělalo, smálo se smíchem podobným kašli a dokonce tlesklo ručkama.

„A kdepak máš tatínka?“ obrátil se Ruda opět k zadnímu sedadlu.

Odpověděla dívka:

„Táta nás nechce. Viď?“

Jako by rozumělo, zatleskalo dítě znovu.

„To je ale zlý tatínek,“ pohladil ho Ruda lítostivě.

„Nám to vůbec nevadí. Viď?“ sdělila dívka. „Když nechce, tak nechce. Bez táty je to lepší. Viď?“

Rudovi se nahrnula krev do hlavy.

Dívka vylila zbytek úvah:

„Penízky platí poctivě, tak co bychom si stýskaly? Takových tatínků všude je. Viď?“

Ruda myslel na své dětství a na všechno, co z něho vzešlo. Jak se povede tomuto škvrněti? Bez táty je to lepší? Ty pitomá!

„Aby vám to jednou nevyčetlo,“ promluvil na dívku.

„A co?“

„Že je bez táty.“

„Sama si na dítě stačím. Copak je to dneska problém?“

Zdrcený Ruda mžoural do příkopu podél silnice. Na dívku už nepromluvil.

V Domažlicích všichni cestující vystoupili.

Také on. Zamířil podél pošty ke škole. Bydlím hned za školou! vzpomněl si na Hvězdovo pozvání a zimomřivý pocit mu stáhl hrdlo. Bude Hvězda doma?

Hvězdův domek se dvěma komíny a televizní anténou na střeše svítil novým kabátem. Jen živý plot podél čelní zdi působil chladně, strojeně.

Ruda zazvonil.

„Kdo je?“ ozvalo se; následovaly šouravé kroky s klapotem pantoflí.

„Ruda. Pospíšil.“

„Ruda?“ Hvězda nevěřícně. Jen se objevil v rozzívnutých dveřích, polekaně se ptal:

„Ty? Tady?“

„Pozval jste mě.“

„Já vím, já vím,“ Hvězd a vpustil Rudu do verandy. „Ale kdo by tě tušil tak brzo?“ Zřejmě se rozpomněl, kam Ruda ráno jel, a podávaje hostu papuče, vyzvídal:

„A co máma? Pomáhá jí léčení?“

„Ještě jsem s ní nemluvil.“

„Ne? Nedojel jsi tam?“

Hvězda usadil Rudu do stařičkého ušáku. Postavil na kávu.

Ruda šel rovnou k věci:

„Vzpomínáte si, jak jsem vás potrápil s abecedou?“

„Jak by ne. Holenku, to by si pamatoval každý kantor. Tobě přece leželo v hlavě to heslo, nebo co to bylo.“

„To nebylo heslo, ale hospodské moudrosloví.“

„Aháá-á! Moment – mám to na jazyku…“

„Život…“ pomohl mu Ruda.

„… je psí žrádlo!“

Zavoněla káva.

„A cože začínáš právě s tímhle?“

Ruda nevěděl, jak se zeptat, aby nevzbudil předčasné podezření. Nakonec začal:

„V té lavici se vystřídalo dětí, že?“

„Těch bych se nedopočítal,“ mávl Hvězda rukou. „Vidíš – a tebe si pamatuji.“

„Neseděl tam někdy předtím taky Volfík?“

Hvězda povzdech:

„Chlap nešťastná. Ani mi ho nepřipomínej.“

„Seděl tam?“

„Seděl, ale ještě před válkou.“

Rudovi se rozbušilo srdce. Pokolikáté už za jediný den?

Je to tedy jasné! Přeci jen je to on. Volfík!

Strach z toho, aby se nezmýlil, mu přinesl na jazyk vyzvědačské:

„A víte to na sto procent?“

„Jak by ne!“ Hvězda ťukl ukazovákem do stolu. „Holenku, ten měl hlavu na němčinu! To bys koukal. Já vím, že tam na starého Hvězdu vzpomíná, darebák jeden!“

Ruda pohlédl k oknu. Šeřilo se, a tak vstal. Nejraději by horempádem vyběhl ven.

„Kam tě čerti nesou?“

„Musím už jít. Stmívá se.“

„Kam bys chodil…“ Hvězda zastoupil Rudovi cestu. „Dělal jsem snad kafe zbytečně? Pro nic za nic? Snad si ho vypiješ, ne?“

Ač nerad, usrkl Ruda z šálku. Opět usedl.

„A co máma – je taky sama?“

Na to tohle se Hvězda ptal už ráno.

„Pořád. Dlouho jsem ji neviděl.“

„Nežiješ s ní?“

„Ne. Totiž zatím ještě ne.“

Hvězda nerozuměl, ale nevyzvídal.

Ruda naráz dopil kávu, energicky vstal:

„Už musím, nezlobte se.“

„Pozdravuj mámu,“ rozloučil se Hvězda.

To už tady také bylo!

Rudovi se ulevilo, když se nadýchl večerního vzduchu. U novodurové autobusové zastávky škrtl zápalkou, ovšem jízdní řád byl stržený, a tak bezradně přešlapoval z místa na místo a zamával pravicí, projelo-li tudy auto. Nikdo však nezastavil.

Pravidelnými, dlouhými kroky začal odměřovat asfaltový koberec. Nad hlavou se kmitl netopýr oklamaný rozmarným počasím, v poli za silnicí pískla myš.

Byl sám.

Na celém světě.

Sám se sebou.

„Ale kuš.“ Proč takové nápady? Že by mě Hvězda nakazil? Starý sentimentální učitel, nejlepší léta prokantořil v zapadlých Drahovicích a zůstal na ocet. A pořád se ptá po mámě. Nezapomněl na ni.

Máma si teď nemůže stěžovat – hned tři muži se ucházejí o její přízeň! Já, Hvězda a pak ctitel v Mariánkách. Poznám ho? Seznámí mě s ním máma? Jestli se se mnou vůbec bude bavit, pak asi ano. stejně je to divné; tolik let nechtěla o mužském ani slyšet a najednou – prý letí na cizince!

Ruda se usmál. To tak! Moje máma a letět! Za cizincem! Povídačky.

Dvě hodiny mu trvalo, než dorazil z Domažlic domů.

Která zásuvka to tehdy byla? První, nebo druhá?

Třetí zásuvka vypadla z příborníku a po podlaze se rozsypala kupa fotografií. Ruda se v ní chvíli přehraboval, až našel tu, pro niž se trmácel pěšky tolik kilometrů.

Je to on! dlouho si prohlížel dlouhého chlapíka na fotografii. Už ztloustl, ale určitě je to on.

„Volfíku!“ skoro zajásal. „Mám tě v hrsti! Já ti dám z Chebu!“

Strčil fotografii do kapsy a vyskočil oknem na zahradu. Před domem Luňáčkových parkuje taxi.

„Haló! Ruda zabouchal na domovní dveře.

„Co je? Hoří, nebo co?“ Luňáčková se choulila do županu a vytřeštěně koulela očima:

„Ty se opovažuješ strkat sem nos? Zmizni!“

„Potřebuju mluvit s taxikářem. S Vondrašem.“

„Zmizni, povídám! Tady už nepochodíš. A to okno, cos nám rozbil, chlapečku, to si zaplatíš. Aby bylo jasno!“

„Zavolejte Vondraše.“

„Prdlajs!“ Luňáčková práskla dveřmi, otočila klíčem. „Podívejme na lumpa! Rozbil by člověku hlavu, a ještě otravuje. Lidi, lidi…“

Co teď? Má jít pěšky?

To už nezvládne.

Zabouřil znovu.

„Tak ty jsi neslyšel!“ zaječela Luňáčková. „Nerozumíš česky?!“ Vyšla na zápraží, smeták v ruce. „Tu máš!“

Ruda popadl smeták za násadu:

„Jen se opovažte!“

„Ááá-áh! On mě praští, lidi! On mě praští! Jako dědka…

„Bude tu někdy klid?“ ozval se do toho unavený hlas nemocného Luňáčka.

„Nepleť se sem!“

„Potvoro.“

Konečně se objevil Vondraš:

„Tady je to jako v cirkuse. Na mou duši.“

„Pane Vondraš,“ zaprosil Ruda, „potřebuju do Domažlic.“

„Co tady pohledáváš? Máš bejt v Mariánkách…“

„Zapomněl jsem si něco…“

„Na sklerózu máš dost času, člověče. Počkej, vezmu si sako.“

„A mě snad pustíš, né-é?!“ zapištěla Luňáčková.

Ruda si uvědomil, že pořád svírá konec smetáku a pustil ho.

„Pacholku, to okno zaplatíš – jinak se těš!“

Jeli do Domažlic.

Ručička tachometru se zastavila na čísle sto. V rádiu dohráli hymnu.

„Ty máš na mě nos, člověče,“ promluvil taxikář. „Vezu tě už potřetí.“

„Unavuju vás?“

„Mně je to jedno, koho vezu. Když máš na to peníze…“

„Nejsem ženatý. Ze mě nikdo žádný šesťák nevysaje.“

„To moje stará ze mě všechno.“

„Takové už jsou všechny ženy.“

„Je to tak samo od sebe.“

„Právě.“

Před školou Ruda vystoupil, zalomcoval klikou Hvězdova domku.

„Halóó!“

Nic.

„Haló-ó!!“

Trvalo dlouho, než se na chodbě rozsvítilo.

„Kdo je?“

„Ruda. Pospíšil.“

„Có?“

„Pospíšil.“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Chci se jen na něco zeptat.“

„Teď v noci? Je skoro jedna.“

„Nezlobte se…“

Hvězda stál před Rudou s rozcuchanými šedivými vlasy, v záplatovaném pyžamu, bručel:

„To by nepočkalo do rána?“

„Je to on?“ vrazil mu Ruda fotografii do ruky.

„Kdo?“

„Přece Volfík.“

Hvězda mžoural na obrázek.

„Nevím. Snad. Co je s ním?“

„Je – nebo ne?“

„Nevím. Už je to dávno. Asi ano. Co je s ním?“

„Je v Mariánkách!“ Ruda letěl se schodů zpět do ulice.




2. KAPITOLA

Už od včerejška jsem je nenatahovala, a přece pořád jdou, klidně si tikají, jako by se mi posmívaly, protivné hodinky! Jdou si úplně naschvál. A já bych se nejraději rozbrečela, protože se blíží ráno. Nezastavím čas, ani ty, Wernere, ho nezastavíš. Rozední se a já na tebe uvidím a ty uvidíš na mě. Kdo z nás dvou bude víc sešlý? Přece já! Každopádně já. Jak se na sebe podívám do zrcadla, a jak se zbavit strachu, že se to někdo dozví, ba celá vesnice. Co vesnice – hned celý okres bude omílat jedno a totéž: Pospíšilová má poměr s vrahem! S vrahem svého muže, lidi! Myslela jsem, že to bude den, který mi přinese něco krásného. Ještě před půlnocí jsem byla jablkem, které nesmírně dlouho zraje, až dozraje docela a vlídná ruka, tvá ruka, Wernere, ho utrhne. Ach – ta úleva…

Jenže tys mne, Wernere, oklamal, chápeš, oklamal jsi mě, která ti tak bezmezně věřila, lpěla na tobě a zhlížela se v tobě.

Byl to tedy jenom omyl?

Pochop přece, že nemohu něco takového připustit! Ty jsi způsobil, že jsem o sobě začala přemýšlet, a teď, když to umím, nejraději bych se neviděla. Ach, to snad ani nemohu vydržet!

Pořád mám před očima tvůj obličej, kterým ses na mě díval na chodbě restaurace, a řekl jsi: „Křivdíte mi.“

Bylo to tak? Jenže je vše úplně obráceně! Ty křivdíš mně, co – ubližuješ mi! Již tenkrát jsi mi tím špásováním ublížil a dnes v noci také. Ubližuješ mi vlastně celou dobu, co se známe, protože náš poměr je nedorozumění a hlavně… hlavně… přímo… morbidnost. Od prvního odpoledne, kdy ses tak vyjukaně zdráhal jet do Drahovic, jsi věděl, kdo jsem. Proč jsi nezmizel? Chtěl jsi mě trýznit?



Marto! Ježíši, Marto! Mlč, má hlava je jako letiště, tolik hukotu najednou, mlč, prosím tě, nedělej mě horším, než jsem, to nesmíš, já chtěl chalupu jako klícku, takové zbožné přání to bylo, sen zpozdilé puberty, nebo co, žádné zběsilé jízdy na tancích, střílení, láska až za hrob, nic z toho, já chtěl fontánu na zahradě, vždyť já měl rád ptáky, nikdo v celém okrese se nevyznal v ptáčcích líp než já, v sýkorách obzvláště, já je uměl i pustit, když na mě přišla slabá chvilka, a tenkrát, když jsem Honzu doprovázel, já nevím, co mě to napadlo, tu pistoli jsem našel na půdě po Němcích, byla trochu zrezlá, nosil jsem ji zbůhdarma u sebe, z blbosti, co mě to jen napadlo, takové nesmyslné pokušení, já to ani pořádně nezmáčkl, dotkl jsem se spouště a ono to vystřelilo, ani jsem nevěděl, že stačí tak málo.

Ty první měsíce po tom, ty nepřeju nikomu, já myslel, že se… že se… z toho zblázním!




Neměl jsi tenkrát utíkat! Utekl jsi ze strachu…



Strach má každý. Ty ho máš teď taky. Bojíš se, aby to nerozkřiklo… Taková je tvá láska? Myslel jsem, že kdyby mě zatkli, zavřeli, vídali bychom se pořád, tolik, tolik jsem ti věřil a zatím…



Wernere, totiž Vašku, vidíš, jak jsem popletená, jak tě to mohlo napadnout? Něco takového! Vždyť jsi zničil všechno z té krásy, na které jsem si tak zakládala! Já si vedle tebe připadala, jako bych se znovu narodila. A zatím…



Měl jsem odjet. Ještě včera večer byl čas. Jenže já to nedokázal, Marti. Do Československa jsem musel pro trochu naděje, že Honza žije. Když jsem se přesvědčil, že jsem opravdu vrah, potkal jsem zároveň s tím tebe. Ty jsi byla náplastí. Já tě, Marto, potřeboval vidět šťastnou, abych měl pokoj, potřeboval jsem vidět, že jsi se smířila s Honzovou smrtí. V posledních dnech jsi přece byla šťastná…



Byla. Říkáš, že byla? Vůbec ne. Syn mě opustil a dokonce mi vyčetl, že jsem ho porodila. S dědou se popral! Prodejnu vykradl! Cizí auto naboural! A žije na hromádce s bůhvíjakou do větru!

Jak jsem ho vychovala?

Nikdo mi nevymluvil, že tátu nepotřebuje. Myslela jsem, že na něho sama stačím, a taky jsem se bála, že bych se zmýlila, že ten druhý by nebyl takový… takový…

Vždyť ty jsi, Wernere, vlastně Vašku, po Honzovi první, rozumíš!

Šťastná, říkáš! S tebou jsem šťastná byla, to ano… Ale jsou to příliš drahé štěstí. Příliš drahé, ježíšikriste..



Viděl jsem tě šťastnou a zatoužil jsem být také šťastný. Právě s tebou, Marto. Jiná by to nedokázala.



A teď jsi šťastný? Jsi?



Jsi příliš krutá! Podívej, rozednívá se. Už celé hodiny se tohoto okamžiku bojím. Mám strach: Co bude? Udáš mě snad? Přiznal jsem se ti, protože tě miluju…



Měl jsi se přiznat dřív. Mnohem, mnohem dřív.



Bál jsem se, lásko.



Chlapi se nebojí!



Ty mě udáš? Nevěřím tomu. Říkala jsi, žes nikdy neprožila to, co se mnou. Udáš mě za to? Udáš a zkazíš všechno, vymažeš, co bylo? A bylo to nádherné!



Nesmělo to být!



Ale bylo… Láska lidi zlepšuje. Nikdy se nebude opakovat, co jsme prožili.



Odemkni mi.



Co uděláš?




3. KAPITOLA

Černá sedmička na žlutém podkladě je stejná jako včera. Jen pocit, který svírá Rudovi hruď, je silnější. Po letech hněvu a po odloučení se s matkou setká. Minulost neleží za nimi, ale před nimi na prahu těchto dveří. Musí si ji vysvětlit; Ruda se přišel udobřit, odčinit, co provedl, ne – co musel nutně provést, protože k tomu byl dohnán.

Ovšem – budou mít čas právě na tohle? Nepoděsí se máma, až se dozví, že se teď někde v bufetu právě zde, v Mariánkách, cpe šunkou Volfík, u kterého začala prázdnota jiter, neukojená touha po porozumění a nakonec rozepře?

Z vedlejšího pokojíku vycupitala stařenka a dobrácky se vyjevila:

„Vy? Pořád tady?“ Tentokrát česky.

Do řeči se mu nechtělo. Zaklepal.

„Volno.“

Máma!

Sedí na židli u okna, pohled přibitý na Rudových ústech.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj.“

Ale jak to řekla! A jak to vypadá! Co je jí?

„Stalo se něco?“

„Ne – proč?“

Máma je bledá, přepadlá, velmi zestárla. I ruce se jí chvějí.

„Není ti dobře?“

„Proč?“

Teprve teď si Ruda uvědomil, že ho matka ani nevítá, ani neobjímá, že ho přijala vlažně, bez radosti.

„Já jsem se vrátil, mami…“

„To je dobře.“

Matka mluví unaveně, sešle, jako by to ani nebyla ona.

Na stole voní snad patnáct dvacet karafiátů rudých jako obloha za zimního západu slunce. Postel je ustlaná, i na ní leží pár karafiátů; sebere je.

„Bez vody uvadnou, mami,“ strčí květiny k ostatním. „Od koho je máš?“

Matka neodpovídá.

„Máš nápadníka?“ řekne Ruda položertem.

„Měla jsem.“

Takhle je to tedy! Zklamaná v lásce… A já už myslel, že mám odejít, že se mnou nechceš ztrácet čas. Maminko! I teď máš smůlu – celý život jsi ji měla, není to pravda? Vidíš – měl bych ti připomenout, co jsi odpověděla tenkrát Luňáčkové, když ti řekla, že si Marie vezme toho proutníka z Prahy. Kdepak náš Ruda, ten není na holky! Vždyť spolu jen kamarádili!

Vím, jak ti je. Moc dobře si pamatuju, co se mnou tenkrát bylo. Kdybych ti tak mohl pomoci; jenže to nejde, s tímhle se musí vypořádat každý sám, mami.

Ani se ti nedivím, že tě to tak sebralo.

„Mami?“

„Hm?“

„Chtěl bych ti něco říct.“

Matka se na něho dívá tak nějak bez zájmu, jako by myslila na něco, co je mimo ně, mimo lázeňský pokoj. Ruda ví, že myslí na milence, že by ji neměl rušit v těchto chvílích, ale nedá mu to:

„Je to opravdu vážné.“

„Tak ven s tím.“

„Když já nevím…“

Matka nepatrně pohnula hlavou, usmála se:

„Chceš mi říct, že tě mrzí, co se stalo?“

„Jo.“

„Věděla jsem, že se vrátíš. Prosit za odpuštění nebudeš, co? Ty paličáku.“ Teprve teď se v jejím hlase mihla mateřská něha. „Co by ses omlouval – já jsem vinna!“ Odmlčela se, do očí jí vstoupili slzy. „Tátu jsi měl určitě mít.“ Teď sáhla po kapesníku a zakryla si tvář. Plakala.

„Já jsem si myslila, že už jsem ho našla. Tady. V Mariánkách. Ale není to pravda. Je to všechno naruby, Rudo. Úplně všechno!“

Jako by se zastyděla za slzy, hledala rozptýlení:

„A co ty – jak se máš? Zdá se mi, že jsi pohubl.“

„Spíš z frajeřiny. To víš…“

„A kde je Eva?“

Ruda pohodil hlavou:

„To už skončilo…“

Matka kývne a vzdychne. Jak bolestný sten!

„Jsi přepadlá,“ říká Ruda útlocitně.

„Někdy se člověk změní za jedinou noc.“

Ruda má na jazyku Volfíkovo jméno, ale neodvažuje se vyslovit ho. Máma se jen pomalu rozpovídává a s každým slovíčkem, které si řeknou, jako by se ohřál vzduch v pokoji, jako by karafiáty voněly víc; je lépe.

„Možná jsme Evě křivdili,“ mluví máma za sebe a za dědu. „Nevím, první dojem nemusí být rozhodující. Ale nebyla to ženská pro tebe. Myslím si, že ne.“

Ruda němě souhlasí.

„Ani adresu jsi mi neposlal. Byla bych ti napsala. Samotného tě to nenapadlo.“

„Bál jsem se, že o mě už nestojíš. Vždyť jsem… kdy umřel děda?“

„Ty víš, že umřel?“

„Luňáčková mi to řekla.“

„V září to byl rok. A co ti ještě řekla?“

„Že letíš na cizince.“

„Drbna!“

I poslední mámino syknutí je sbližuje. Zvenčí sem doléhá ruch ulice, město se pomalu probouzí. Za dveřmi přibývá kroků. Kroky duní chodbou, zvuk se odráží od zdí a vrací se slabou ozvěnou.

Má jí to říci? Nezdeptá ji to? Máma se před chvílí poprvé usmála. Řekne, kdo je tady, a ona se rozpláče zoufalstvím. Vždyť vůbec, vůbec neví, kolik toho máma snese.

Ruda je na vážkách.

„Mami,“ zkusil měkce.

„Hm?“

„Chtěl bych ti něco říct.“

Tak nějak dneska už začal.

„Něco vážného, víš.“

„Tak do toho,“ povzbuzuje ho.

„Mám strach…“

Máma mlčí. Zdá se mu, že o něčem přemýšlí. Pavučina vrásek v koutcích jejích očí se prodlužuje až ke spánkům, čelo má zvarhánkovatělé, jakoby zbrázděné; dýchá zhluboka a její hruď se prudce pohybuje. „Chlapi se nebojí, Rudo.“

Tady v lázních je Volfík! Ten, co zabil tátu!“

Máma kupodivu neodpovídá.

„Slyšíš?!“ vyhrkne Ruda. „Je tady tátův vrah!“

„Já vím.“

Ruda zalapá po dechu. „Jak to, že to víš?“

„Kde ty ses to dozvěděl?“

„Potkal jsem ho.“

„Já ho taky potkala,“ ušklíbne se máma trpce.

„Tak na co čekáš! Mami!“

Máma na Rudu upřela úzkostný pohled:

„Byl mým milence, chlapče zlatý…“

Rudovi není o moc lépe než tenkrát, kdy mu sousedka Luňáčková řekla, že je děda mrtvý. Máma před ním sedí živá, on ji živý poslouchá, ale zdá se mu, že přesto něco umřelo.

„Ty jsi… s ním… on a ty… spolu?“

„Ano.“

Ruda vydechne, jako když odfrkne kůň.

„Musíme to ohlásit Bezpečnosti!“

„Zbláznil ses?!“ Máma se znenadání vzpruží. „To jsou mi nápady!“

„Jak to?“

Máma tvrdošíjně opakuje:

„Pusť to z hlavy!“

Je to moje máma? Já to nepochopím, lidičky, já to nepochopím! Ona se ho zastává. A jak!

„Mami – ty ses pomátla. Vzpamatuj se.“

Žádné pomátla! Já dobře vím, co dělám!“

„Nevíš!“ zuří Ruda. „Nevíš! Vždyť je to hrozné, co mi tady vykládáš! Je naše povinnost ohlásit ho!“

Máma zavrtí hlavou:

„Tady se posaď a nehni se odsud!“

Proč se mnou mluvíš tak komisně? Jsem snad malý chlapec? Nemám dost rozumu? Co rozumu – charakteru! bouří se Ruda.

„Kde máš charakter, mámo?“

„Právě že ho mám!“

Ruda nemá chuť přít se, nechává si námitku pro sebe, a máma pokračuje:

„Nebo snad mám padnout na zem a rvát si vlasy, protože jsem se celý život jenom pletla, protože jsem neprožila život, ale almužnu? Co mi dal Volfík za pouhé tři týdny, to jsem nedostala od nikoho za celý život! Chceš snad říci, že já a on… my dva… že je to zase jedna tragédie z těch mých? Zakazuju ti to! Zakazuju!“

Bezděčně otevírá skříň, klíček ze dveří padá a ona ho odkopává pod radiátor.

„Tyhle dva týdny jsou mé! A stejně – i kdybys hned běžel na policii, je pozdě. Vašek už je aspoň na přechodu.“

Poslední věty říká klidněji. Sedá zpět za stůl a naklání se k rudým květům

„Samo sebou, že jsme se rozešli. Samo sebou, že by to tak nešlo dál. Avšak ublížit mu nikdo nesmí!“

Ruda zaraženě stojí nad matkou.

Sesypalo se toho na mě příliš mnoho najednou! chmuří se. Kolikrát jsem si umiňoval, že nedopustím, aby mi vyčetla, co jsem provedl. Chápu dobře, že to se mnou půjde, ale utekl jsem snad z nudy? Nebo z rozpustilosti? Neudeřil mě děda první?

A přece jsem to odnesl já. A co máma řekla, když jsem přišel? Prý: Co by ses omlouval, já jsem vinna tím, co se stalo.

Sotva jsem začal o Volfíkovi, jsem darebák.

„Kdy se vrátíš domů?“ ptá se pološeptem.

„Za dva dny mi končí léčení.“

„Pomohlo ti?“

„Až na ten závěr,“ říká máma ironicky, ale smířlivě. Rudův soucitný zájem jí zalichotil. „A co ty – jak dlouho jsi doma?“

„Čtrnáct dní.“

„Chodíš do práce?“

„V pondělí jsem byl poprvé. Ředitel byl moc prima. Myslel jsem, že se mnou vycouvá, a zatím to dopadlo úplně obráceně.“

„No tak vidíš. Lidi za chvíli zapomenou a všechno bude jako dřív.“

Ty taky zapomeneš? myslí si Ruda a příliš tomu nevěří. Co všechno mi budeš vyčítat? A kolikrát ještě?

Je rád, že se s mámou smířil, ovšem za vlídnými slovy skrývá minulost jako vykřičník na konci věty. Mámo, ty mi to nikdy neodpustíš!

Rudovi je v pokoji nějak těsno.

„Pojďme ven.“

„Není ti dobře?“

„Je tady horko,“ řekne Ruda, i když to není pravda.

Horko mu bylo, když se hádali. Kde už je teď Volfík? Před hodinou byl možná ještě někde tady. Nebo už tam – v Německu?

Chudák táta, kdyby věděl, jakou jsme měli příležitost a jak jsme ji propásli!

Ruda má hořko v krku; řekne chraplavě:

„Jak to, že jsi Volfíka nepoznala? Máme doma jeho fotku.“

„Prosím tě – fotek doma máme. A taky nezapomeň, že dvacet let člověka změní…“

„Ale já ho poznal!“

„Detektive…“

„Mně se snad rozskočí hlava!Praskne.“

Proč já to vlastně říkám? Proč se neseberu a nejdu na policii sám; hned teď! zapřísahá se Ruda.

„Mami – měj rozum! Do smrti nebudeš mít klid. Svědomí tě uhryže…“

„Ne – ne! Ne – néé!“

„Jdu to ohlásit! Nevíš, co děláš…“

Máma padá na postel. Usedavě pláče. Tak usedavě, že ani nejsou slyšet dveře, do kterých vrazí Hvězda. Teprve když vykřikne, všimnou si ho:

„Lidi! Už ho mají!“

Máma pro slzy nevidí, hledá kapesník a mezi vzlyky se zeptá:

„Koho?“

„Přece Volfíka! Býval by ujel!“

Jako když udeří hrom! Jako by se pokoj, dům, celé město propadly do žhavého jádra planety.

Máma přestává naříkat. Zatajila dech a se zkřivenou, vyčerpáním zohavenou tváří zařičí jako poraněné zvíře:

„Vypadněte! Oba!“




4. KAPITOLA

„Když jsem byl malý kluk, zkusil jsem až do aleluja. A všechno pro moje jméno. Hvězdo! volali na mě holky. Jsi moje hvězda na obloze? A kluci! Ti zase poroučeli: Pojď sem, Hvězdo, já si tě připíchnu na čepici!“

Pospíšilová se strojeně zasmála. Hvězda dobře poznal, co jí leží v hlavě, a opatrně, skoro bászlivě spustil:

„S Volfíkem to tak dopadnout muselo, paní Pospíšilová. Že se vám přiznal, to ještě neznamená, že je solida. Když ho tak trápilo svědomí, jak říkáte, měl se přiznat dřív, a policajtům. Vám to řekl, protože si byl jistý, že ho neudáte. Vždyť je to tak jasné.

Vůbec vám nechci způsobit bolest, věřte mi to, paní Pospíšilová. Ale kdybych to neohlásil Bezpečnosti já, udělal by to Ruda. A já stojím při něm. Vy mu křivdíte, paní Pospíšilová.“

Po dlouhé odmlce se zdálo, že se Pospíšilová vzpamatovala, že se upamatovala na to, proč přišla:

„Nepřijela jsem kvůli Volfíkovi. Chci mluvit s Rudou – proč nejezdí domů?“

„To by vám měl říct sám…“

„On tu není?“

„Ne.“

„Vy jste mu řekl, že sem přijedu…“ řekla vyčítavě.

„Ano. Je přece dospělý člověk.“

„Tak vám tedy pěkně děkuju.“

Hvězda se ohradil:

„Jestli se vám mé jednání nezdá, proč nezavoláte synovi do práce? Dovolte, já přece nejsem prostředníkem mezi válčícími stranami. Prostě mě požádal, může-li u mě nějaký čas přespávat, a tak je tady. To je na celé věci všechno.“

Pospíšilová poznala, že by nepochodila, a zkrotla:

„Nemyslela jsem to špatně. Ale řekněte, proč se mi můj syn vyhýbá?“

„Nevěří vám.“

„Nevěří…?“

„Hm. Zklamala jste ho…“

Pospíšilová se poděsila:

„On vám to řekl? Právě takhle?“

„Trochu jinak,“ vzdychl Hvězda. „Nedivte se mu. Přijel se udobřit, žít jako civilizovaný člověk, a zatím – škoda mluvit.“

To zní jako obvinění! Tak Ruda se mě straní a mne na něm tolik, tolik záleželo… „Myslila jsem, že bude všechno jako dřív a zatím… zatím…! Vy jste Rudu učil. Říkal jste, že je hloubavý chlapec. Myslíte, že je pořád takový?“

„A proč ne? Přemýšlivosti se člověk nezbaví. Když už ji jednou má, je jeho jako ruka, noha nebo nos.“ Hvězda ožil; přecházel pokojem, gestikuloval, kantor každým coulem. A Pospíšilová je žákyně a poslouchá přednášku na téma, které je jejím životem, a přece nechápe. „Můžete s ním být spokojená. Že chtěl Volfíka ohlásit policajtům, to je důkaz jeho zásadovosti a hlavně dobrého charakteru.“

„Čili já stojím za babku, ano? Je to tak? Já Volfíka udat nechtěla.“

„Nechtěla. Protože jste ho měla ráda. O to ovšem nejde a já se do toho nesmím plést…“

„To bych prosila.“

„Jde spíš o Rudu. Je to pořádný člověk. Cožpak z toho nemáte radost?“

Pospíšilová uhnula očima. Ale nemohla se soustředit na myšlenky, kterých měla příliš plnou hlavu. Hvězda dál popocházel pokojem a jeho kroky ji rušily. Pozorovala ho jedním okem.

Hvězda! Je to pořád on! S rukama za zády, když mluví, pohybuje hlavou, jako když zavrtáváš vývrtku do zátky, při kašli si způsobně zakryje ústa a kašle tiše, spíš heknutí to je; už tenkrát, když se jí nabízel, byl takový zvláštní, nápadný, prostě inteligent.

„Měla jste na muže smůlu,“ zauvažoval Hvězda nahlas.

Proč toho nenecháš, Hvězdo? Blázníš? Nebo si snad umíš představit pohromadě ženskou mého ražení a kantora vedle ní? Ty víš, jak se které slovo čte a píše, máš plnou pusu charakteru, nádherných věcí a kdoví čeho ještě, ale můj život je úplně něco jiného, to jsou výplatnice, a účty má dáti dal a…

„Už byste měla myslet na zadní vrátka, paní Pospíšilová.“

Ale jdi. Takhle se podbízíš? „Nechte už toho, prosím vás.“

Řekla to hodně nahlas, protože Hvězda přestal přecházet z místa na místo a zbledl.

„Pro… promiňte…“

„Cožpak se nestydíte – úplně se vnucujete! Není vám trapně?“

Tak rozzlobenou ji nikdy neviděl, ba bláhově si myslel, že toho není ani schopna.

„Abych pravdu řekl,“ hlesl provinile, teď už s ruměncem na tvářích, „já to s ženskými nikdy neuměl. Vy to přece víte nejlíp.“

„To je fakt!“ vybuchla Pospíšilová. „Taky už mě omrzelo to poslouchat!“

Popadla kabelku, hlučně prošla chodbou, práskla domovními dveřmi a Hvězda viděl jen šátek mihotající se za mřížovím plotů.

*

Hospoda byla zakouřená jako vždycky, když do ní s Evou zavítali. Číšník Pepa se poflakoval někde v kuchyni, až do výčepu čpěl jeho doutník, ale povedený čtyřlístek s produktivním Bobíčkem v čele tady scházel.

Ruda byl rád. Aspoň mě nikdo nebude otravovat, myslel si. Nervózně si pohrával s táckem, který nakonec zlomil.

Po dlouhé čtvrthodině se Pepa objevil. Silný doutník v jeho ústech svítil jako maják.

„Těbůh!“ vykřikl Pepa, když spatřil Rudu. Vzápětí si uvědomil, že Rudu vlastně nemá rád, a jeho nadšení ochablo.

„Co si dáš?“ řekl už chladně, cize.

„Něco k jídlu.“

„Je tam znojemskej guláš, sekaná s hořčicí nebo okurkou, tvrdej sejra, suchej salám…“

„Guláš je čerstvý? Včera byl hovězí, ne?“ zažertoval Ruda. Vzpomněl na první návštěvu zde. Tehdy takhle nějak objednávala Eva.

„No dovol!“ ohradil se Pepa.

„Dám si salám,“ řekl Ruda bez průtahů.

Pepa se vrátil jako na koni.

„Nech si chutnat, kámo,“ lísal se.

To Rudu překvapilo. Proč Pepa najednou změnil?

„Rudo?“

„Hm?“

„Eva je tu s tebou?“

Ruda se rozesmál. Tak proto ta vlídnost!

„Co tě nemá, člověče. Neviděl jsem ji, ani nepamatuji. Vážně.“

Pepa si hryzal kloub prstu; nevěřil.

„Tak co tady děláš?“

Ruda polykal salám a s plnou pusou sděloval:

„Jedu za Benešem.“

„Víš, že se rozvedli?“

„Vím. Vždyť to tak muselo dopadnout.“

Číšník se zatvářil lítostivě:

„Eva už sem nejezdí. Blbče – je to tvoje vina!“

Ruda Pepu dobře znal a věděl, že se na něj musí zhurta, jinak si příliš dovolí.

„Nežvaň, ty troubo. Říkám ti, že to tak muselo dopadnout. Prostě se k sobě nehodili.“

Pepa předstíral, že přemýšlí. Nakonec zavzdychal:

„Rudo, to byla holka, úúúh!“

Ruda snědl salám a požádal o pivo.

Pepa se odkolébal k pípě. „To bych rád věděl,“ uvažoval nahlas, „co Benešovi chceš.“

„Jedu jen tak na kus řeči. Je to chlapík, jak se patří.“

Pepa postavil před Rudu půllitr a zařehtal se:

„Prosím tě. Nějakej pisálek. Že se na něj nevyprdneš.“

„Náhodou – je to nátura.“

„Nejlepší náturu má Eva. Ježíši, kde ta holka je? Takovou už nepotkám, co budu živ.“

Ruda sáhl do kapsy:

„Tak já zaplatím.“

Dobře známá cesta se halila do tmy, jako by se před ním schovávala, odrazovala ho od putování do míst, která mají podobu minulosti a na něž se už nesmí myslet, natož se s nimi znovu setkat.

Nízkou trávou porostlý úvoz se táhl k silnici, ze které bylo vidět chatu. Svítilo se v ní. Beneš tam tedy byl.

Když Ruda zaklepal na dveře, dlouho se nikdo neozval. Teprve podruhé dolehl na zápraží rozmrzelý hlas:

„Jo! Jdu.“

Cvakl klíč, pohnula se klika a Beneš se podivil:

„To jste vy?“

„Já…“

„Pojďte dál.“

Příjemně vytopená chata čpěla cigaretovým kouřem, hustým jako mlha.

„Udělejte si kávu,“ pobídl Rudu Beneš. „Je tam také koňak. A čabajka. Buďte tu jako doma. Ale mě omluvte, jde mi to dneska do pera.“

Poslední slova řekl Beneš už v sedě a perem v ruce. I provinilým úsměvem Rudu chlácholil.

„Jen si pište,“ zahučel Ruda nesměle, s obdivem.

Uvařil si kávu, vypil ji, a když se Beneš ani potom neodvrátil od štosu papírů, natáhl se v křesle proti válendě.

Tahle postel byla kdysi krajinou blaženosti.

Tenkrát, když se v ní s Evou poprvé vyspal, byl ráno jako vyměněný. Bohatší o poznání, ale chudší o tajemství.

Proč jsi, Rudo, vlastně Evu opustil? Zpočátku jsi ji přece miloval. A jak! Nuže – Rudo? Mrzí tě to?

Musel jsem ji opustit. Musel. Vždyť tahle prapodivná láska měla jediné zázemí, jediné opodstatnění – tuto postel naproti.

A to je pro tebe málo?

Jsem snad pouhé zvíře?

Ze zamyšlení ho sem tam vytrhla nesouvislá promluva Beneše, který polohlasně vyslovoval slova z psaných vět:

„… líbil se…“

„… ustrnul…“

„… v ponížení…“

Jako předtím, i teď mu Beneš imponoval. Kolik toho musel tento člověk prožít?! Manželka s pochybnou morálkou, neuznaná dřina, duševní únava, kapitulace… A přece se vzchopil! Rozvedl se, překládá dál a má za sebou první úspěch. Krásný člověk.

Bylo už hodně po půlnoci, když se Beneš vztyčil jako prasklá pružina. Hodil pero na stůl:

„Dobré je to!“

Pak zasunul ruce za záda a postavil se k oknu. Trvalo několik dlouhých minut, než se opět pohnul a vylekaně houkl:

„A co vy? Promiňte, jsem k vám neslušný…“

Ruda pokrčil rameny.

„Co vás sem přivádí?“ Aniž počkal na odpověď, začal Beneš sám o sobě:

„Musím říci, že jsem se trefil. Fakticky. V této práci jsem našel sebe sama. Nepotřebuji nic, jen hodně papíru, pero a cigarety.“

„To se hned pozná.“

„Nejdůležitější je věřit si, i když vás jiní zrazují. Člověk musí spoléhat sám na sebe. Věřit v sebe. Však to víte, že jsem s prvním románem byl v nakladatelství sedmkrát. Mohl jsem ho spálit, nechat všechno plavat a hýřit v baru, užívat si a trhat jeden „rekord“ za druhým. Mé manželství mohlo být spořádané, láska idylická a žena by mne obdivovala, nepomlouvala mne a nekompromitovala. Ale já jsem se do překládání zakousl, rozumíte?“

Beneš mluvil s takovým zápalem, že se zadýchal. Když však uviděl pozorný, obdivný výraz v Rudově obličeji, promluvil s ještě větší procítěností:

„Každý z nás, kromě idiotů, chce po sobě něco nechat. Rozumíte mi? Člověk umře, a přece o něm příští generace vědí. A to mi umožňuje právě překládání. Přesáhnout hranici svého života. Není to fantastické?“

„Je to fantastické,“ přikývl Ruda.

Ačkoliv to byla upřímná odpověď, Beneš si uvědomil, že mluví sám o sobě, že se Chválí, a změnil téma:

„Vy jste tady zřejmě hledal Evu.“

„Vůbec ne. Přišel jsem právě za vámi.“

„A proč? Nemívám takové návštěvy.“

Ruda zrozpačitěl.

„Jak to tenkrát dopadlo s tím seladonem v Mariánkách?“

„Představte si,“ spráskl Beneš ruce, „že se ubytoval v jiném hotelu. Vůbec se nemusel obtěžovat, protože já se stejně vrátil až k ránu. Proč se vlastně ptáte?“

„Jen tak jsem si na něho vzpomněl.“

„Obletoval snad vaši milou?“

„Ne – to ne.“

Cožpak mu mohu říci, jak to vlastně je? Vážený pane Beneši, nemáte ani potuchy, kde jsem se ocitl. Přijel jsem se smířit s mámou a zatím – vůbec mámu nemám! Než takovou, to raději žádnou!

„Abych pravdu řekl,“ odhodlal se Ruda, „chtěl bych vědět, jestli vás někdy nemrzí, že si… stojíte… za tím svým.“

„Nikdy mě to nemrzelo.“

„Ani když jste zůstal sám?“

„Ani když jsem zůstal sám.“

„A co když hájit sebe znamená křivdit jinému? Nebo mu dokonce ublížit.“

„Já myslím, že k tomu, aby žil člověk podle sebe, musí být trochu sobec… Každý nás přece nepochopí, ne každý má názory jako já nebo vy. No a jestliže jste přesvědčen o tom, že máte pravdu vy, jaképak ohledy! Žijeme jen jednou – tak co!“

Ruda pokýval hlavou. Tuto otázku musel položit a musel slyšet, co si o tom myslí někdo jiný. Beneš, ten houževnatý paličák, obzvláště.

„Tak abych šel.“

„Kam byste chodil? Je tam tma jako v pytli! Můžete u mne přespat.“

„Ne – opravdu ne. Půjdu.“

„Ani jste mi neřekl, proč jste přišel.“

To jste mohl poznat, pane Beneši. Mám vám tady vylévat své city?

Ještě na prahu ho Beneš odrazoval, ale Ruda se nedal zviklat. Teď potřebuji být sám. Úplně sám. Nebo si myslíte, že je snadné loučit se s vlastní mámou?

*

I když zaklepala Pospíšilová nejmíň třikrát, nikdo ji nevyzval, aby šla dál.

Otevřela i bet toho.

„Dobrý den. Nesu vám peníze za to okno, co vám Ruda rozbil.“

Marie se po ní podívala očima plnýma slzí.

„Stalo se něco?“ lekla se Pospíšilová.

Mezi dveřmi do pokoje stála Luňáčková, plakala, jako když škytá děcko, a breptala:

„Karlíčku můj zlatej! Karlíčku můj zlatéééj!“

Pospíšilovou napadlo, že tu chybí Luňáček a že je to právě on, koho oplakávají.

Podívala se Luňáčkové přes rameno.

Mrtvý. Chudák.

„Co byste platila,“ vzlykla Marie. „Copak sejde na třiceti korunách? Beztak byl Ruda v právu.“

Luňáčková usedla na postel, kde ležel zesnulý:

„A já jsem k tobě byla tak nevděčná… Tak hubatá! Karlíčku můj zlatéé-éj!“

Luňáček vůbec není podobný jejímu muži, ale přesto se Pospíšilové zdá, že na posteli leží právě on. Že nemá od pití odulou tvář jako Luňáček, nýbrž že je bledý, jakoby živý. Pamatuje si, moc dobře si pamatuje, jak to tenkrát u nich vypadalo:

Lékař v bílém plášti, na kapse umazaném od krve mrtvého, drží ji za ruku a chlácholí:

„Pusťte, paní Pospíšilová, tady nemůže zůstat.“

Ale ona si nedá říct. Svírá mužovy nohy v třesoucích se dlaních, pološílená z neštěstí, už ani nepláče, jen chrčí jednotvárné brumlání tekoucí jako zakalený potůček mezi oteklými rty.

A Rudík sedí na podlaze, vystrašený, vyjukaný, nic nechápe a je křídově bílý, snad ani nedýchá.

„Mějte rozum, paní,“ přidává se někdo z Bezpečnosti. „Dovolte.“

Pospíšilová neslyší, nevidí.

„Uklidněte se. Proboha vás prosím…“

Ve dveřích a za oknem se přetlačují vesničané a chlapi v uniformách mají co dělat, aby je udrželi. Vesničané poděšeně šeptají jeden přes druhého a v uších jí to zní jako moře, jako vlny tříštící se o skalnatý útes.

Hostinský zaběduje:

„Proč jsem je vyháněl! Mohli ještě sedět a zpívat! Proč jsem je vyháněl!“

A ona už ani neví, co dělá. Bezvládnou ji posadí na židli, na malý okamžik zahlédne nosítka s bílé pláště; postel je prázdná; teď už Jendu nikdy neuvidí.

„Jeníčku můj zlatej! Jeníč-kůů!“

… Vzpomínka byla tak silná, že se při ní začala chvět. Dívala se na Luňáčkovou, která sotva seděla. Kymácela se ze strany na stranu a hořekovala nepřirozeným, chraplavým stenem.

Pospíšilová rychle vyšla ven.

Rudo! Rudíku! Vrať se! Prosím tě, vrať se… Já to přiznávám, já pošpinila nás oba… Odpusť, chlapče!

Doma se chvatně převlékla, zamkla dům a spěchala na autobusovou zastávku. Zadýchaná běžela do kopce, nikde živáčka a její postava vypadala mezi rozlehlými lány u silnice jako snítko zmítané fujavicí.

Rudíku, vrať se!

*

Ruda jen tak pro formu zaklepal a vhrnul se dovnitř jako velká voda. Avšak sotva Hvězdu pozdravil, znejistěl.

„Stalo se něco?“

„Coby?“ opáčil Hvězda podrážděně.

Ruda si otevřel limonádu a po očku pošilhával na Hvězdu. Nelíbíš se mi, Hvězdo.

„Byla tady?“

„Kdo?“

„Přece máma.“

„Jistě že tu byla!“

Hvězda to řekl tak zostra, že se Ruda nemusil na víc ptát.

Ovšem Hvězda nevypadal nijak zvlášť v kondici, a aby se zbavil nepříjemné nejistoty, vyzvídal Ruda dál:

„Kdy tu byla?“

„Včera.“

„Pohádali jste se?“

„Proč?“

Ruda si sedl na gauč, otáčel v dlani poloprázdnou sklenku a pozoroval otisky mastných prstů. Nevyhodí mě Hvězda? Když ano – kam se poděju? Jsem snad kočovník na doživotí?

„Kde jsi se toulal?“

„V krajině blaženosti.“

Hvězda se zamračil:

Co j to za nesmysl!“

Příliš nechybělo a vybuchl by. Proč je takový?

Ve vzduchu visí napětí.

„Co je to za nesmysl?“ opakuje Hvězda, když nedostal vysvětlení.

„Chata a v ní postel…“

„A ženská!“ udeřil Hvězda. „Na tohle vás užije! Budoucnost světa! Ale trochu citu aby ve vás jeden šťoural párátkem!“

No tohle!

„Co to povídáte, prosím vás…“

„A nemám snad pravdu?“

„Jasně že ne!“

Stáli proti sobě jako dva kohouti, kteří se obávají útoku druhého.

„Co se s vámi najednou děje?!“ lál Ruda Hvězdovi. „Jste nervózní, nebo co?“

„Moc se nenaparuj! Nemám pravdu, říkáš? Tak se na sebe podívej – takhle se jedná s mámou, hlavo dubová?!“

Ruda nechápal.

Cožpak se Hvězda mění ze dne na den? Svléká svá mínění jako košile?

„To nemyslíte vážně, pane Hvězdo. Víte, že k mámě nechci, protože hájila Volfíka. Víte, jak moc mi chyběl táta?“

Málem by se byl rozplakal.

„A víš ty, jak moc chyběl mámě?“ řekl Hvězda.

„Tak proč ho nepřivedla?“

„Protože se bála, že to nebude on. Protože nemyslela jen na sebe. Ta vůbec nevidí v chlapech těla do krajiny blaženosti! Ta je na to příliš zodpovědná.“

V tom okamžiku Ruda znejistěl; že by to tak opravdu bylo? Tenkrát byl u nich Hvězda, Křížek a zase Hvězda…

„A co mám podle vás dělat?“

„Vrátit se k mámě. Co jiného! Nesmí zůstat sama, protože si to nezasluhuje.“

„A nechtěl byste tam jít sám?“

„Já? Zbláznil jsi se?“

„Jen se nevytáčejte – nejsem hluchý ani slepý.“

Teď bylo na Hvězdovi, aby se podivil:

„Pravda – chtěl jsem ji, cožpak o to…“

Včerejší odpoledne vytanulo Hvězdovi v mysli. Včera odpoledne se zařekl: Už nikdy. Navždy sám. Podle přání osudu.

Padla na něho sklíčenost, ale rychle se vzpamatoval:

„Citům se nedá poroučet. Proti těm je hlava bezmocná.“

„A víte, že právě vás bych za tátu bral?“

„Kdeže loňské sněhy jsou,“ usmál se Hvězda odevzdaně. „Jdi k mámě, Rudo, jdi. Ať tam není jako kůl v plotě. A že se v lázních pomýlila, na to přijde časem také.“

„A co vy? Vy můžete být sám?“

„Někdy není vyhnutí.“

„Tak pojďte na návštěvu. Pojďte se mnou!“

„To nepůjde, Rudo…“

Má tomu chlapci říci, co se tady včera odehrálo?

„Já vás zvu, slyšíte?“

„Tak dobře. Ale je to na tvoji odpovědnost. Za nic neručím.“

Rám branky za nimi kovově zazvonil. Znělo to jako píseň o jedné sloce. A hned za ní refrén – klapot dámských bot.

Pospíšilová šla přímo proti nim.