Prácheňské rezonance 2004

Hlava plná mozolů

Západočeské nakladatelství, 1981. Přebal a frontispice Jarmila Dytrychová, odpovědný redaktor Miroslav Jirka. Vydání první. Náklad 7000 výtisků.

Úryvek

STŘEDA

Martin se Zuzanou mířili k autobusové stanici. V tomto týdnu poprvé spolu. Chodníky se pomalu zaplňovaly, přibývalo chodců, kteří pospíchali a dívali se strnule, rozespale před sebe. Ani na Martina, ani na Zuzanu nebyl lepší pohled.

Do přeplněného autobusu nastoupili mrzutí, beze slova. Martin se prostrkal dozadu. Dennodenně tam stojí. Zuzana prkenně trčela na opačném konci. Vrátil se k ní.

„Ty se mě štítíš?“

„Proč? Co zase máš?“

„Zdá se mi, že patříme k sobě. Nemám pravdu?“

„Úředně ano.“

„A neúředně?“

Zuzana se zapitvořila: „Martine, prosím tě, nechme toho! Je to k zbláznění!“

Martin se upřeně díval do její tváře. Proč jsi tak protivná? Vězí za tím ten třetí? Bezpochyby. Myslíš na něho a manžel je ti na obtíž! Tak daleko jsme to dopracovali…!

„Nechceš mi nic říct, Zuzano?“

„Co?“

„Myslím, že máš co.“

„Myslíš? Ty neděláš nic jiného, než myslíš! Chtěla bych vidět, co je v tvé hlavě. Jistě jeden mozol vedle druhého.“

„Že se nestydíš!“

Zuzana již neodpověděla. Nemohla. Jinak než mlčením by se Martina nezbavila. Potřebovala být sama. Byla nervózní. Zvědavá. Nemohla se dočkat, až si přečte svůj rozhovor s Richardem. Lidi zase jednou puknou závistí.

Martin ještě něco procedil mezi zuby, neslyšela ho, ignorovala ho. Projeli hlavní třídou, minuli Kalinu. Nad ulicí se objevil hrad. Osm minut dluhu. Vy mi k nim nic nepřidáte, Zuzano? ptal se Richard. Samozřejmě, že přidám! Celé hodiny s tebou utratím!

Martin vystoupil. Zuzana nejela až před strojírny. Na příští stanici vyklouzla z autobusu a postavila se do fronty před kioskem. Dívala se, jaké noviny lidi kupují. Každý druhý krajské. Těšilo ji to. Budou číst o ní. Interview se soudružkou Říhovou. Představa ji tak opila, že si nevšimla prázdna před sebou.

„Co to bude, paničko?“

Popadla výtisk před okénkem, zaplatila. Teď honem kulturní rubriku. Dělej, dělej! Tady! Tady je to! Hovoříme se Zuzanou Říhovou. Tak tučný nadpis! Ale… hrom do toho! Co je to za nesmysly!

Zuzana hltala řádku za řádkou, avšak čím řádek přibývalo, tím větší panika se jí zmocnila. Proboha, vždyť si to Richard všechno vymyslel! Vždyť to… to… tak není! Nic takového neřekla! Nikdy!

Musela si sednout na zašpiněnou lavičku, podepřela bradu do dlaně, zachraptěla: „Blbost! Je to samá blbost!“ Potom se zahleděla znovu do novin. Čtyři otázky, čtyři odpovědi. Richard se zeptal: V předvčerejším čísle jsme seznámili čtenáře s kulturním životem ve strojírnách. Nebude nezajímavé doplnit některá fakta. Řekněte, mají dělníci, myslím mladí dělníci, zájem o amatérskou uměleckou činnost?

Richard se ptal a také si odpověděl: Nebývalou. Polovina z třicetičlenného ochotnického souboru jsou vesměs mladí adepti divadelnictví. Nejsou však poslední. V závodě je řada dalších, kteří projevili zájem. Ovšem nároky jsou vysoké, hrát mohou opravdu jen ti nejlepší.

Před očima jí vytanula postava Zdeňka. Jak jí to včera řekl? Ty jsi toho redaktůrka neinformovala objektivně. Máme málo mladých! To jsi mu měla říci…! Jen tak tak se nerozplakala. Co ze mě udělal Richard! Vždyť mě pošpinil! Ponížil mě! Jak se podívám Zdeňkovi do očí?! Do závodu se jí vůbec nechtělo. Jenže dupni si, když čas letí a ty tam být musíš…

Vstrčila noviny do tašky a pěšky zamířila ke strojírnám.


Richard stoupal po schodišti do druhého patra. Na posledním schodu zakopl. Proklatá nervozita!

Ze dveří naproti vyběhl Mužík: „Čau, Ríšo! Sháněl se po tobě šéf!“

„Po mně? Co chce?“ V Richardovi by se krve nedořezal.

„Vypadal jako načasovaná bomba. Máš k němu hned jít!“

„Nevíš proč?“

„Raději jsem se neptal. Knížek běsnil až hrůza!“

Mužík letěl se schodů, nemohl čekat, že z něho dostane kloudného slova. Richard Nešel rovnou ke Knížkovi. V pracovně si svlékl plášť. Naproti seděl Vébr, cucal ruličku papíru a přemýšlel.

„Nebyl tu šéf?“

„Byl. Jak to víš?“

„Mužík mi to říkal. Nevíš, co starej chce?“

„Má u sebe návštěvu. Někoho z Mulína. Z chemičky, nebo odkud…“

„Ouvej!“ Richard věděl, kolik uhodilo. Ti z chemičky jsou dotěrní jako komáři. Nemá cenu to protahovat. Čím víc se zdržuješ, tím je to horší. „Tak mi drž palce.“

„Všechny čtyři. O co vlastně kráčí?“

Richard zaklepal na krémové dveře.

„Volno.“

Podle tónu usoudil, že Knížek vidí i přes nalakované dřevo. Vstoupil. Knížek s prsty obou rukou vklíněnými do sebe na něho mžoural velkýma očima. V křesílkách u konferenčního stolku si lebedili dva cizí lidé. Muž a žena; jako by byli němí.

„Soudruhu Vítku, to jsou soudruzi ze stranické organizace chemičky v Mulíně.“

„Vítek. Těší mě.“

Ty dva však nic netěšilo.

„Pavlík.“

„Medková.“

„Soudruhu Vítku,“ Knížek dále, „soudruzi z Mulína se přišli pozeptat, jak jsme… Jak to dopadlo po tvé nedbalosti…“

Ačkoliv Knížek nebyl u konce, Pavlík mu skočil do řeči:

„Ano! Trváme na tom, abys nesl následky, soudruhu Vítku! A jestliže k tobě bude redaktor benevolentní, půjdu na krajský výbor! Půjdu!“

Ani Medková nebyla schopna ovládnout se: „Umíš si představit ten trapas! Dvě stě lidí na tebe čeká a ty nikde! To je skandál! Sváželi jsme je i z vesnic!“

Richard se začervenal jako školák na hanbě. „Já vím, je to nepříjemné…“

„Nepříjemné-éé?!“ začertil se Pavlík. „Ty říkáš nepříjemné? Trestuhodné, abys věděl! Bez okolků trestuhodné!“

„Ano!“

Knížek neměl rád, když se v jeho kanceláři někdo rozkřikoval:

„Soudruzi, nedělejte paniku. Případ ještě není uzavřen. Právě dnes ho projednává ideologické oddělení. V pátek se soudruhu Vítek dozví, co a jak…“

„To ještě nic neznamená!“ Pavlík vzteky zrudl.

„Jistě. Jistě, ale…“

„Budu si stěžovat na krajském výboru! Soudruh Vítek musí pykat! Kam bychom došli, kdyby si kdekdo dělal legraci z…“

„Právě! Úplně s tebou souhlasím, soudruhu!“ Knížek věděl, jak Pavlíka upokojit. „Ještě neoficiálně, ani bych o tom neměl mluvit, ale ať jste informovaní, padl návrh, aby soudruh Vítek dostal stranickou důtku. Kromě toho, protože soudruh Vítek zanedbal i čistě pracovní záležitosti, uvažujeme o jeho přeřazení z funkce vedoucího redaktora kulturní rubriky.“

Pro Richarda jako by přestal existovat svět. Polkl. „Už mě asi nepotřebujete. Nahledanou.“

Nikdo neodpověděl.

Richard se vypotácel na chodbu.

Co teď? zaťal prsty do zábradlí.


Zuzana vběhla do budovy, ani za sebou nezavřela dveře. Měla-li se s někým potkat, zrychlila krok. Na chodbě uviděla Šimáka. Stál před nástěnkou a připichoval na ni pondělní článek.

„Dobré ráno,“ pozdravila.

„Ahoj! Co tak sklesle?“

„Myslíte, že se hodí, abyste to dal na nástěnku?“

„A proč ne? Na to musíme být pyšní!“

„Mně se to nezdá…“

Šimák se usmál: „Jsi zbytečně skromná, Zuzano. To je sice dobře, ale nesmí se to přehánět! Víš?“

„Hm. Tak se mějte.“

Vpadla do kanceláře a honem zapnula rádio. Ticha se děsila. Je-li ticho, víc přemýšlíš. A to Zuzana nechtěla. Sedla ke stolu, aniž ho odemkla. Ze všeho nejraději by zatelefonovala do redakce a vyčinila Richardovi. Jenže může něco takového udělat? Mám právo být tak nevděčná? Richard si k rozhovoru vybral právě ji a určitě ne pro nic za nic. Snad měl i jiný typ. Ale nabídl to právě jí, protože… protože… mu na ní záleží! Ano.

Zuzana zavřela oči. Richard před ní defiloval s triumfálním úsměvem borce, který položil na lopatky i všednost Zuzanina života, i vtíravé fňukání Martina. Hlavně od toho druhého potřebovala utéci. Richard to dokázal. Hravě. Zprvu si toho ani nevšimla, ale teď ji napadlo, že na Martinovo bědování vůbec, ale vůbec nemyslí. Proč to všechno? Stačí jen připomenout si Richardův citát Hyperiona, a je to úplně jasné. Richard se do ní zamiloval! Nic báječnějšího si nelze přát, protože i s ní se dějí věci! Na nic se nemůže soustředit. Už aby byl čtvrtek. Celý den spolu! V tom si uvědomila, že Richard nemá ani potuchy o nové příležitosti. Nač ještě čekat?


Tentokrát byl Dvořák v práci dřív než Martin. Vypadalo to, že se ho nemůže dočkat.

„Tak co? Jak je na tom Borůvka?“

„Copak Borůvka, to by ušlo. Ale s Příbkem je to vachrlaté.“

„Nepovídej!“

„Hm. Dělá víc škody než užitku. S učni neprobral látku od června, takže Borůvka nezná tak triviální věc, jako jsou systémy obsluhy. A potom,“ Martin ztišil hlas, jako by říkal služební tajemství, „víte, proč si přišel na Borůvku stěžovat? Poslal ho servírovat slivky a Borůvka odmítl.“

„Tomu nevěřím!“ Dvořák vyskočil jako bodnutý jehlou. „To by se muselo dokázat!“

„Prozradil mi to Borůvka.“

„A Příbek?“

„Zapírá. Bodejť by se přiznal.“

„Mohou lhát oba! Má Borůvka svědky?“

„Bohužel ne.“

Dvořák zkřivil tvář. „Příbek je starý rutinér. Že by nám ty kluky kazil? Nechci tomu věřit! Ale na druhé straně – není šprochu, aby nebylo…! Přešel místností, pak vztyčil ukazovák a zahartusil: „Tedy jestli se to dokáže, tak s ním zatočím, že to neviděl!“

„Ale jak to dokážete?“ Martin se ptal zbytečně. Dvořák nevěděl. Nemohl vědět, že to víno patřilo Zuzaně, která však neměla ani potuchy, jaký elixír lásky pro ni uctivý služebník připravil. Ta jistě koukala na úplně jiné věci, než na ruce číšníků. Podvodnice! A lže, jako by se nechumelilo! Prý u Rackové! Zasloužila by…

Nu, Martine, musíš tajit, co víš, a přitom Příbka usvědčit. Jak?

Nu, Dvořáku?

Lámejte si hlavu, stejně marníte čas! Přihopkala devátá, hned budete moudřejší. Lašek ve dveřích, napučelá tvář: „Tady jsou krajské noviny! Mrkněte do nich! Třeba vás bude něco zajímat!“

„Co se děje?“ lekl se Dvořák.

„Jen se obtěžujte! Nejčersvější zprávy ze světa a taky z Kaliny!“

Hádanka pro Dvořáka a pro Říhu nebyla těžká.

„Tutovka!“ Dvořák vyjeveně. „Skandál až na půdu!“

Martin právě dočetl rozhovor se Zuzanou. Ani se nestačil vzpamatovat. „Co je tam?“ obrátil se k Dvořákovi.

„Tady – podívej!“

Na druhé stránce byla glosa s nápadným titulkem: KDO ŠETŘÍ, MÁ ZA TŘI?

Každý z nás, stálo ve sloupku, se rád svěří do péče obsluhujícího personálu. Trávil jsem odpolední siestu v kavárně Kalina. Ke svému překvapení jsem zjistil, že podivínské pokusy Rudolfa II. pevně zakořenily v řadách zdejších číšníků, kteří se mne pokusili oblažit vínem, v němž omočili rty již jiní hosté. Že by dámy? Že by se Amor uchýlil k tak nízkým záludnostem? Jestli Amor, nevím, avšak tamní vrchní číšník určitě. Nikdo z nás přirozeně nechce, aby to Kalině vonělo jako v rajské zahradě, ovšem stěží už přeneseme přes srdce, když mladá generace služeb dostává do vínku podlosti amorálních individuí.

Podepsán R. V.

„Tak! A máme to tu černé na bílém!“

„Černé na bílém!“ zasyčel rozzuřený Dvořák.

„Přečetli, soudruhu Dvořáku?“ do toho Lašek.

„Ano.“

„Víte, co máte dělat?“

„Ano.“


Vébra už přešla trpělivost. „Prosím tě, vzchop se, Ríšo! Na tebe je pohled! Vyhořel ti byt, nebo co?“

„Kdyby vyhořel, bylo by to příjemnější…“

„A co? Přece tě Knížek neuhranul!“

„Něco horšího. Vypadá to, že si vyměníme stoly!“

„Co to blábolíš?“

Žádné blábolíš!“ Richard se na Vébra utrhl, jako by za všechny nepříjemnosti mohl on. „Kvůli pitomé přednášce! Já bych…“

„Určitě není tak zle, Ríšo!“

„Není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Že já do té chemičky nejel! Zapomněl jsem na to jako na smrt. Až v půl sedmé mě to ťuklo do čela! Zbývala půlhodinka. Přijel bych pozdě, ale přece. Já bych si takovou vrazil.“

„Jestli jsi o tom věděl, tak je to od tebe flinkárna, to se nezlob. Nechci tě strašit, ale něco se šušká. Že prý jsme se nezapojili do předvolební kampaně. Jako by prý kultura stála stranou. Mají podezření, že to děláš schválně…“

„Vždyť ti to říkám. Vyměníme si stoly. Knížek mi to nadhodil.“

„Jó ták, už se mi rozsvítilo!“

Poslední Vébrovo slovo zaniklo v pronikavém drnčení. Vébr chňapl po telefonu: „Redakce. Kultura.“ Nakonec podal sluchátko Richardovi. „To je pro tebe. Ze strojíren. Nějaká Říhová.“

Richard tušil, proč Zuzana volá. „Vítek. Dobrý den. Jak se daří? To jsem rád. Rozhovor? Přehnal? Jak to? Proč! Že není polovina mladých? Ale jistě bude, vy je tam dostanete. Jsem o tom přesvědčen! Pochopte – někdy musíme vidět dopředu. Když napíši, že jsou tam mladí jen dva, nikoho to neupoutá. Kdežto takhle má, řekněme, mírně nadnesený počet inspirující význam. Jinde totiž budou chtít docílit to samé, rozumíte? Chápete?“ Richard zakryl dlaní membránu, obrátil se na Vébra: „Vypadni na chvíli. To je intimní záležitost.“ Vébr se nezdráhal.

„Haló? Jste tam ještě?“ spustil Vítek znovu.

Zuzana namítla něco proti stylizaci odpovědí. Takhle nemluví.

„To je tím, že jste nebyla připravena. Neměla jste dost času na promyšlení. Kdybych na vás tolik nespěchal, určitě byste mluvila jako kniha. Přece vás znám, Zuzano!“

Víc už nenamítala. Špitla: „Náhoda nám fandí, Richarde!“

„Opravdu? A jak?“

„Ten výlet si můžeme udělat!“

„Vážně?“ To si myslíš ty, kočičko! Jenže já končím. Žádný románek se psát nebude.

„Zítra. Manžel odjíždí pryč. Můžeme si vzít dovolenou.“

Nebo že by to stálo za to? Ještě je naděje. Ještě mi můžeš píchnout. Zkusíme to! Naposledy.

„Jste báječná! Domluvíme se odpoledne, ano? Kde se sejdeme?“

„Třeba u hradu. V Kalině už ne.“

„Ani nevíte, jak mě těší vaše ušlechtilost. Ne, vy nejste primitivní konzument. V kolik, Zuzano? V půl páté?“

„Ano.“

„Už se těším!“

Zavěsil. Ještě není nic ztraceno. Ještě je jedna možnost. Zuzana pošle do redakce poděkování. Děkujeme Richardu Vítkovi za vřelý zájem o kulturní život ve strojírnách. Besedy se jmenovaným soudruhem velmi kladně hodnotí naši zaměstnanci.

Tak by to sedělo.

Zuzano, ty jsi můj trumf!


Ve čtvercové místnosti mezi kavárnou a kuchyní seděl Příbek a kousal si nehet. Borůvka naproti klopil oči, avšak spíš z umíněnosti než z bázně.

„Vašku, proč mi to neřekneš! Hlavu ti neutrhnu – stejně by bylo pozdě! Tak komu jsi to vyžvanil! Kápni božskou!“

„Ví to jenom inspektor.“

„Ten to určitě nepsal. Ještě někdo to ví! Od tebe! Kdo? Kdo je ten er vé?“

„Nemám ponětí…“

„Kluku, ty jsi ale palice!“ Příbek se div nerozplakal. „Vysyp to ze sebe!“

Nic platno. Borůvka nechtěl opakovat pořád dokola jedno a totéž.

„Kdybys věděl, jak jsi mi zavařil! Být tvůj táta, nasekám ti prdel, že bys na ni týden nedřepl!“

„Vás bych za tátu nebral, pane Příbek.“

„Bral nebral, prdel bych ti stejně nasekal. Dej si pozor na jazyk. Ještě chvíli a neznám se! Neznám se!“

Třetí člověk, který právě vstoupil, se ironicky uchichtl: „Zato my vás známe.“

V místnosti stál Dvořák. Za ním Říha.

„Tak se mi zdá,“ Dvořák u věšáku, „že jsme vás přecenili. Děláte tu pěknou neplechu…“

„Jak to myslíte, soudruhu Dvořáku?“

„Jak to říkám. Nevytáčejte se – však mi rozumíte!“

„Nerozumím, chraň bůh!“

„O čem to tedy diskutujete, div si nevjedete do vlasů?“

Místo Příbka vyhrkl Borůvka: „O tom článku, co je v novinách!“

„Proto jsme tady. Nech nás o samotě, Borůvko. Jdi obsluhovat.“

Borůvka zjevně nerad poslechl. Jen odešel, Příbek se postavil a bílým hadrovým servítkem oprášil čistý ubrus.

„Posaďte se, vážení!“

„Děkujeme. Vy s námi.“ Dvořák si přehodil nohu přes nohu. „Předpokládám, že se přiznáváte k tomu, co stojí v novinách. Souhlasíte, soudruhu Příbku?“

„Když myslíte…“

„Zajímalo by mě, jak jste přišel na to, že vaše osnovy jsou lepší, než ty školní.“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Ale látku jste podle osnov neprobíral.“

„Neměl jsem kdy! Víte, jaký je tu fofr?“

„Víte, co vás teď čeká?“

„Snad nevyhrožujete?“

„Teorii jste naposledy probíral v červnu. Od té doby ne. Bral jste tedy příplatek za nic. Na revanš nám ho jednak vrátíte, jednak od pondělka nastoupí kluci jinam.“

Příbek se zamračil: „Tolik, kolik já pro Jednotu udělal, nikdo z vás! Na to koukejte!“

„My koukáme spíš na to, co jste pro Jednotu neudělal, soudruhu Příbku!“

„Takže zbytečně ztrácím čas,“ řekl Příbek a zmizel.

Dvořák se zpytavě podíval na Martina.

„Zrovna takhle si to zasluhuje,“ řekl Martin.

„Ještě si myslíš, že jediné, co mě v práci zajímá, jsou sprosťárny? Buď fit, a tak?“

„Jste můj nadřízený, takže nemůžete čekat, že vám řeknu pravdu.“

„Včera jsem byl taky nadřízený. I Lašek. A kolik jsi měl odvahy!“

„Včera to bylo něco jiného. Musel jsem mít odvahu.“

„V pátek mám učňům vysvětlit politickou situaci, co?“

„Ano. Který článek přečtete?“

„Tak teprve uvidíš, že to obstarám i bez novin.“

Martin tušil, o co Dvořákovi šlo. Hrál si prostě na kajícníka. Na oplátku chtěl pochvalu. A jak zatočil s Příbkem! Martin by nikdy neřekl, že Dvořák dokáže být tak rázný. Nesmlouvavý.

„S Příbkem jste zatočil, to se musí nechat. Zrovna o tohle si koledoval.“

„Abych pravdu řekl, bylo mi včera jako spráskanému psu. Nejvíc mě štvalo, že jsi mě vyčinil právě ty. Takový mladíček! říkal jsem si. No – hlavně když to bereš zpátky.“

„Jak to? Nic takového jsem…“

„Teď jsi mi tvrdil, že jsem s Příbkem zatočil! Martine, nedělej si švandu!“

Martin se zeptal: „Když budu celé roky flinkat svou práci a pak se na pár dní polepším, zasloužím si pochvalu? Ano?“

„Paličáku! Žádnou úctu ke stáří nemáš! Žádnou!“


Zuzana si musela honem zapálit. Právě odešel Zdeněk Malý. Vplížil se k ní jako vždycky tichý a vlídný. Prý: „Mohla bys mi objednat ještě tyto scénáře? Přes noc se mi to rozleželo v hlavě.“

„Samozřejmě,“ řekla mu. Čekala, jestli se rozpovídá, ovšem nic tomu nenasvědčovalo, a tak začala sama: „Četl jsi noviny?“

„Samo.“

„Co tomu říkáš?“

„Čemu?“

„Tomu rozhovoru přeci!“

„Co bych říkal. Nic,“ a zem se s ním slehla.

Zuzana byla jako na trní. Ne a ne se zbavit představy, že sem někdo vtrhne, vyhrne jí sukni a napráská zadek. Tu máš, ty prolhaná, tu máš za vyučenou! A čím víc se bála, tím víc myslela na Richarda a nemohla se dočkat, až bude s ním. Richarda však uvidí odpoledne. Teď zase někdo přicházel. Zaťukal.

„Vstupte:“

„Dobrý den.“ Mezi dveřmi se uklonil tlouštík už hodně přes padesát. „Soudružka Říhová, prosím?“

„Ano. To jsem já. Co si přejete?“

Muž přistoupil až k ní, aby jí podal ruku. „Jmenuju se Vavřička. Jsem z okresního kulturního střediska. Vedoucí úseku zájmové umělecké činnosti.“

„Těší mě, posaďte se.“ Tys nepřijel pro nic za nic! tušila Zuzana. „Kávu?“

„Děkuju.“

Zatímco postavila konvičku na vařič, Vavřička vyzvídal: „Pracujete tady dlouho, soudružko?“

„Dva roky. Proč?“

„Rád bych věděl, kolik potřebuje dnešní mladý člověk, aby přesvědčil o svých schopnostech. Teda dva roky, říkáte?“

„Příliš jste nadsadil s těmi schopnostmi. Není to tak růžové.“

„Bane. Vaše práce má zvuk, fakticky.“

„První dojem nemusí být rozhodující.“ Zuzana naoko zdráhavě přijala lichotky. Ale hřálo ji, co slyšela. „Anebo jste zapomněl na můj věk. V mládí je člověk vždycky podnikavější než k stáru, ne? I když já sama si neumím své stáří představit v nečinnosti. Umřela bych.“ Teď se lekla. Nerozpovídala jsem se příliš?

„Poslyšte, soudružko, řekněte mi, líbí se vám tu?“

Takhle je to! Ty míříš dál, než se zdá! „Zvykla jsem si. Mám tady známé…“

„Takže byste neměnila?“

Už věděla naprosto jistě, proč se tlouštík obtěžoval až sem. „Záleží, jestli by to bylo něco z kultury. V kultuře jsem jako ryba ve vodě.“ Podala Vavřičkovi šálek.

„Máme ve středisku problém. Odstěhovala se metodička, a tak se rozhlížíme po nové. Napadlo nás, že právě vy…“

„V okrese je přece kulturních pracovníků…!“

„Ovšem nejlepší vizitku máte vy… Chápu, že jsem vás trochu zaskočil. Ostatně ještě ani neznám váš kádrový posudek, ale přesto jdu nejdříve za vámi. Měla byste zájem nastoupit u nás?“

Zuzana věděla hned, že by zájem měla, a jaký! Dostat se o kousek výš, kdo by se zdráhal? Jenže říct to rovnou nemohla, to zase ne. „Nevím, co bych vám řekla. Překvapil jste mě. Opravdu nevím…“ (Kdyby tu byl Martin, ten by zíral, co je perspektiva!)

Vavřička upil kávy, okamžik držel šálek v dlani a zase se napil. „Vpadl jsem k vám neočekávaně, chápu. Potřebujete čas na rozmyšlenou. Co je metodička, víte. Plat zde nemáte jistě větší než šestnáct set. U nás byste měla osmnáct. Popřemýšlejte si a zavolejte mi v pátek, ano?“

„Dobře. Poradím se s manželem.“

Vavřička jí stiskl ruku. „Nebýt novin, úplně by mi ušlo, koho máme ve strojírnách. Mějte se hezky, musím ještě na kádrové pro váš posudek.“

Zuzana se opřela o skříň, ruce podél boků. Tak tohle nečekala ani ve snu. Bylo půl dvanácté; čas k obědu. Vyšla z kanceláře, sestoupila do přízemí a po chodbě zamířila do jídelny. Blízko venkovních dveří stál na špičkách nohou Šimák, v ústech špendlíky, sundával z nástěnky článek o ní. Když ji zahlédl, trhl s sebou a zrudl: „Nezlob se. Kluci mají řeči…“

Aťsi! U oběda seděla, aniž si jí kdo všiml.


Lašek zatelefonoval do Kaliny, ale řekli mu, že referent a inspektor už jsou pryč.

„Musí tu být co nevidět,“ promluvil na Milíčkovou, plnoštíhlou pětapadesátnici s prokvetlými skráněmi. Na svůj věk zachovalá, ale na to teď nebyl čas. Krajská inspektorka nedbala na lacinou lichotku, zvláště ne po té ostudě v novinách. Pospíšila si, jen co je pravda…!

„Řekněte mi,“ vyzvídala na Laškovi, „je k něčemu ten Říha?“

„Je to perspektivní člověk. Ovšem…“

„Co ovčem?“

„Právě včera dal výpověď.“

„Tak? Pálí ho dobré bydlo? Kde má Dvořák zápisy o inspekcích? Ukažte mi je!“

Lašek otevřel nejspodnější zásuvku Dvořákova stolu. „Tady jsou.“

„Co je to za pořádek? Vždyť je to nepřehledné. Každý učeň má mít svoje desky a do nich se zakládají inspekční zápisy! Dvořák to tak nedělá?“

„Ne. Vůbec ne.“

„Aha. Jaký pán, takový krám. To se potom nedivím, když v novinách…“

Lašek neodpověděl, ona listovala dál. Znovu se zhrozila: „Vždyť Říha vůbec neplní předpis! Každého učně má navštívit po dvou měsících! A on? Kupříkladu tady – čtyři měsíce nic! To je hrůza! To se nedivím, že se o vás píše v novinách! Vůbec se nedivím!“

Lašek se ošíval. Jeho klid byl ten tam. „Dvořák i Říha tu budou co by dup…“

„Už se nemůžu dočkat, soudruhu Lašku. Kde má Dvořák učňovské smlouvy? Ukažte mi je!“

Lašek přinesl štos formulářů. Zdálo se, že je Milíčková čte s úzkostí. Jako by se bála, aby jí něco nerozčililo. Lašek po ní slídil očima a věděl: Je zle!

„Proboha – vidím dobře? Zkoušky se s! To jsem ještě neviděla. A tady – odborný vícvik! To psal Dvořák nebo jeho vnuk z první třídy? Tahle smlouva není podepsaná rodiči! Je neplatná! Nic horšího jsem za dvacet let praxe nepoznala!“ Milíčková znechuceně odstrčila formuláře. „Ten Dvořák sem snad ani nepatří! Má vůbec vzdělání? Je k něčemu? Kde vlastně je?“

„Nemám ponětí. Snad šli na svačinu.“

„Na svačinu! Takový malér a jim chutná jíst!“ Milíčková neměla stání, a proto znovu popadla smlouvy. Nebyla ani v polovině, když tu zrudla, přilepila pohled na Laška a zalapala po dechu. „Sexuální výchova uměním?“

Lašek zbledl. ŇADRA… bylo tam napsáno a pod tím v závorce: Z LIDOVÉ TVOŘIVOSTI. VĚNOVÁNO B. BARDOTOVÉ.

„To bude nějaký omyl, soudružko…“

„Óóómyl! Aha! Tak on to bude omyl! A který z vážených pedagogů umí tak naturalisticky veršovat? Říha, nebo Dvořák? Říha, že ano?!“

„Ne. Ten by se nesnížil…“

„Dvořák?“

„Nevím. Možná. Nikdy jsem to nečetl. Nevím.“

„Snad nám to prozradí, až se uráčí vrátit!“

„Snad…“

„Poslyšte, proč vlastně Říha odchází?“

„Nerad o tom mluvím. Ale jste inspektorka a máte to vědět.“

„To bych prosila…“

„Říha se cítí neuplatněný. Má svým způsobem pravdu. Dvořák ho využíval, jak se dalo. Taky se Říha vzteká, že prý je Dvořák neschopný… On to ovšem může těžko posoudit… Je mladý a ještě se tu nerozkoukal…“

„Abych řekla pravdu, já o Dvořákovi také pochybuji.“

Víc nikdo nepromluvil. Trvalo půlhodinu, než se objevil Dvořák. Přišel sám, bez Říhy. Sotva pohlédl na Laška, ztuhl mu úsměv na rtech.

„To je soudruh Dvořák,“ představil ho Lašek.

Žena mu ochable podala ruku: „Milíčková. Inspektorka krajského svazu.“

„Těší mě.“

„Opravdu?“

Dvořáka napadlo hned, že Milíčková přišla kvůli článku, ale když řekla „opravdu“, tušil, že ho čekají horší věci, než si dokázal představit.

„Když dovolíte, pár dní se tady zdržím,“ řekla Milíčková, „soudruh Říha nepřijde?“

„Šel do Smolíku na inspekci. Zítra má dovolenou, nějaký pohřeb. Přijde až v pátek. Mám ho odvolat?“

„Ne. Není třeba. V pátek to úplně stačí,“ zabručela Milíčková.