Prácheňské rezonance 2004

Klec z hedvábí

Připsáno Blažeji Podroužkovi

OBSAH

I
Stromy na břehu
Básnivost, Hana Gerzanicová, Karla Erbová
Co dovoleno spisovateli…


I

1

I – jdi, nevyhrožuj mi.

Onehdy se mi zdál virtuální sen, ani jsem procitnout nechtěl: Vždyť nevím, jak to bylo celé.

Co že to bylo za podivnost? ptáš se, zvědavé i? Inu: nejprve jsem viděl billboard s nohama a potom ptáka Noha bez křídel. Obojím jsem byl já.

Notabene se mýlíš, škorpíš-li se nad morbidním. Morbidmani nepadají shůry jak archandělové s ocasy komet: klubou se na svět z chlupatin špatně vydělaných usní života dnů. To je přece známo, že dobro a krásno (vesmír viz) pocházejí z kategorií zla, destrukce poprvé. Pánbů Velký Třesk tak učinil, stačiv ještě požehnat archanděli Konfliktu. V srsti usní života dnů umělé přírody druhu homo sapiens sapiens mají pré vši komplexů. Jsme dědici destrukce, již máme v genech odnepaměti, schovávajíce ji pod laserovou aureolou kultury, a jsme ondy tvořitelé, druhdy vizážisté civilizace, vybudované však na vších nožičkách ješitnosti i pýchy a parforsních honů na mamon; a na konci všeho vždycky otrok křtěný Pokrok a posvěcený prškou reklamních sloganů nebo aspoň politických hesel.

Uprostřed masových i neutuchajících orgií ctibažných komplexů a diktatury libidního teenagerům natošup narostou křídla archandělů a ten chce být pilotem, ten prezidentem a jiný spisovatelem. Mé já patřilo k posledně jmenovaným, a taky že se provšivilo k autorovi dudlichovi* a dělalo si čáku, že doroste ve spisovatele dospělce. Jenže ouha, touhu vždycky zmarní šmouha a moje šmouha byla nejen vidět, ale dlouho i slyšet. I podhrabal se dudlich do usní i proklímal sedmnáctero jar.

2

Třebaže nepřízeň je dlouhá, široká a bystrozraká, transsexuální sklony zákonitého i nahodilosti nezapře. Buněčný život povstal z vody a revoluce inteligentního buněčného života propukaly v mokřadech: to v hnízdištích popukaly skořápky vajec a kachňata izmů o překot tlačkala bláto: spěchala za proudem dějin. Některá pomřela cestou, ta šťastnější dosáhla vod Historie i kormidlovala v nich v domnění, že kormidlují proud. Třebaže povyrostlo a zbytněly mu plovací blány, zhynulo každé.

To vši komplexů přežijí vždycky.

I vrátil se autor dudlich odhodlán dorůst ve spisovatele dospělce: myslel, že má komu co říci. Proklímav však čtvero ročních dob hned sedmnáctkrát, drápal se po skaliskách vlastních rukopisů; nakonec ustrnul úlekem: Třebaže chlapi se nebojí, až je jejich hlava plná mozolů, vše co najdou, jsou jen vyvřeliny. I rozhlédl se dudlich v šoku velikosti Mont Blancu, a vyplil: Největší revoluce nenadělají rámusu. Člověk uzurpoval několikero energií, dokáže přetvořit tvar i strukturu hmoty, genovým inženýrstvím prohlédl strukturu DNA a popostoupil k umění klonovat. V haveloku ďábla Stvořitele vysmívá se futurologům, neboť dějiny vždycky píší nevypočitatelné vši komplexů v protektorátu libidního. Zeměpis třetího gregoriánského tisíciletí možná překvapí vzájemnou přilnavostí teorie relativity a teorie kvantové – bude však ještěj víc milován, nebo rychleji utýrán? Bude milovat víc jiného ještěje, nebo své tělo, fosilní schránku uvadlých citových tužeb?

Však ne dost na tom! To nejpodstatnější ze střednědobého výhledu autorů sci-fi prožíváme teď, a je to vážné, pravdaže smrtelně: člověk dohnal, za čím popobíhá miliony let – totiž svůj čas. Už ho má. Chytil čas do hrsti. S klávesnicí a monitorem na stole v poříčínském bytě zjistí bez překážek momentální kurzy akcií na tokijské burze, a nejen to: kdo se zmocnil svého času, zajal i prostor. Homo sapiens sapiens odchází potichu, snad tu ještě je, ale jenom ještě, a ještěj, jeho poslední vývojové stadium, odejde stejným způsobem, ne-li i poslepu.

I povzdechl si navrátilec dudlich: "K čemu to bylo? Nebylo lépe nevracet se?"

(Obdivuhodně brilantní technologie sebezničení by ráda obrala o smysl i to psaní, a nejen dudlichy. Kolos nevědomí zkrátka převálcoval všechny izmy, a že jich bylo a třeba ještě bude!)

Pch, ještěj! Jako člověk míval, i ještěj má v těle cirka šest litrů krve. Má dvě končetiny horní a dvě dolní, dosud nezakrnělé. A než nová civilizace a její kultura vystaví fosilie ještějů v e-archeologických sbírkách, nemocný život ani nefňukne, když pseudonové izmy vzkřiknou jsme na řadě!, zatímco v podtrůní rozhostí se ticho mezi prapory grafických značek a dál výsostně poplyne čas morbidních nesnů, a komu to vadí, ve vědomí nesnů? Vždyť v nesnech málem po celý rok sněží a každá vločka touží stát se středobodem sněžení do chvíle, kdy se promění v plk chemického roztoku. (A tak ani Veličenstvo Balzac, propsavší se ke krevní transfúzi, ani car v Souostroví Solženicyn nedožijí multiepochy, hodnotící sluneční galaxii jako dětské pískoviště v Mexico City.)

I my ještějové pořád jsme funkčním zbožím o neumělé inteligenci a různorodé kupní síly a různorodou spotřebou zboží ve virtuální demokracii na tržišti reálného konzumu. Přizpůsobujeme se novým výrobkům, které si nás vychovávají k obrazu svému. Učíme se nové slovní zásobě, novým zredigovaným myšlenkovým pochodům a stejně zredigovanému novému životnímu stylu. Hodnota našeho bytí spočívá v přizpůsobivosti mechanismům parforsního honu na finanční zdraví. Tak rozmařile si nás popostrkují vši komplexů.

3

Notabene – nekreslím futurologické komiksy Ne mně, ne dudlicha, ne spisovatele dospělce, nýbrž ještěje trápí docela jiné otázky – ty primární: Proč ještě psát, ještěji? a Komu jsem svou tvorbou odpovědný? Vždyť není netendenční literatury a literatura odpovědná být chce, neboť právě odpovědnost dotvrzuje její smysl. Bezodpovědnost ji degraduje na bezprizorního sirota.

I motal jsem se, a zase nemotorně, v chlupatinách špatně vydělaných usní života dnů, o nichž i já kdysi myslel, že je inkoustem dezinfikuji. I upadl jsem do mdlob zavalen kolosem nevědění, a pak – pak se mi zdál virtuální sen: Zprvu billboard s nohama, posléze bezkřídlý pták Noh, obojím jsem byl já. Toť spravedlivě dáno. Zákon spravedlnosti existuje nezávisle na člověku a na ještějovi teprve, je vrozenou vlastností vesmíru, jeho hmoty organické i anorganické. A spravedlnost – není snad založena na morálce? Takže jaképak existenciální svízele. Ještěj píše neschopen nepsat. Tvorba je svoboda a svoboda spravedlnost a morálka souběžně.

Elektronizovaná společnost bez izmů chválabohu pasuje literaturu na společenského outsidera, ale teď ji chválabohu zbavuje píšťal krysařů, a literatura tu smí být i pro sebe samu: jako specifická forma jednoty vesmírných procesů, jíž byla vždycky a jedině, ale zpečená v izmy nevěděla o tom. Jsou geneticky příbuzní – vesmír a literatura. Vesmír, toť od samého počátku příběh, a kde by byla literatura bez příběhu? Krom toho příběh vesmíru a příběh literatury, nebo snad ne?, fabulačně dotvářejí příběh člověkův, ještějův neméně.

Vesmír od samého počátku člověkovy paměti dobře věděl, že příběh člověka je konečný – a nechal člověka, aby na to přišel sám. I trmácel se člověk pro důkazy své nesmrtelnosti a literatura mu byla obinadlem na chodidlech: škobrtání bolelo míň, a to tím spíš, že periody nadějí se vracely jako postavy v literatuře. I stoupal člověk výš, výš, výš k poznání korunovanému prozřením v trojrozměrném snu svého racionálního.

I tam na vrcholu usní života dnů jdou spolu příběh ještěje a příběh literatury. Dost možná je konec ještějův uchystán v tom místě, kde obinadlo doslouží. Vystřídán zároveň živým a zároveň neživým civilizacetvorným následníkem příběhu o hledání nesmrtelnosti, poddá se ještěj volání požehnaného svého iracionálna a stane se věčným v nesmrtelném příběhu vesmíru. Budiž ti žehnáno, literaturo, za to, žes vydržela tak dlouhou cestu a neopustila. Bylo to obětavé a bylo to čestné, třebaže v honitbě napřed zrekultivované manažery umělého estetického a výkonu moci. Artilerie moci třetího tisíciletí má nevídaně efektivní účinek, přestože nehlučná: hospodářská moc podkovala si vědu a spřežení rozhodujících vědních oborů jí nemůže odměnou nesnést každopádnost úspěchu v podobě nového stylu výkonu moci a nového biopodručí mas. Poslušnost mas z desetiletí na desetiletí bezhlavější a stádnější je dennodenně kultivována průmyslem mediálního znevolnění možností vlastního rozhodnutí.

I nemáme mezi sebou více tajností, i. (A ochraniž mě ruka Páně Gatesova, čte-li I i všichiatr.**) I - jsi vztyčený ukazovák, anebo taky tříska v něm. A ty, dovedo i, přikrčené pod tečkou vši? Komplexy se nepřiznají, odsouzeny napořád čpět v mokřadech.

Vidíš, vidíš, z kachních vajec i. Tytyti!

Leden 2000


* Dudlich. Rozuměj nedospělec nebo přecitlivělý pubescent; původ termínu pravděpodobně v lidové mluvě: dudli dudli. Viz rukopisná pozůstalost neznámého etnografa v Muzeu města Poříčína.
** V odborné veřejnosti častěji užíváno všichniatr.


Stromy na břehu

1

Ejhle pohyb!

Je život vlastností pohybu, anebo právě pohyb je projevem života? Staletí navzájem provázaná metafyzickým nutkáním ptát se a odpovídat nedaly zemřít odvěkým tématům a každé století pěstuje si svou manu objevování, klamu a prozření.

Na modrozelenělící vdově po Třesku voda povila život, aby mu, bezustáňlivému pohybu, co víc – podobenství času, dohlédla s opatrností deratizátorky na funkčnost pupeční šňůry. A tak život smí jediné, totiž být, a nemůže na tom nic změnit; je zároveň sirotkem a zároveň rukojmí své podstaty.

Ejhle voda!

Kolik břemene, totiž odpovědnosti, naložila si, a divil bych se, kdyby si o ně sama řekla. Ejhle! Voda je pohyb, jako je pohyb život a pohyb životem a vodou, a tak inteligentní život, když byl v neposednosti poslušností nejvíc vázán, zvykl si spět řečištěm z teď za vzápětím a plyne jako voda… voda… voda…

Živóót! Ejhle, ejhle…

Nemůže nebortit, vždyť v pohybu, a nemůže netvořit, když v pohybu, a pohyb v těle modrozelenělící vdovy po Třesku vymínil si tůně a brody v řečišti času a sotva se dočkal rozumu, nazval je prehistorií a historií a jejich děti třeti-, druho-, prvohory, a vnoučata popořadě podle vzrůstu staro-, středo-, novověkem, naposledy virtuověkem, a dál novorozeně co novorozeně pěstuje si svou manu objevování, klamu a prozření, a v řečišti života čas ve skupenství vody naučil se takovým formám! a takovým obsahům! pohybu, až zhlíží se ve všech: do jedné, do jednoho.

2

Jen co jsi prostudoval fyziologii stromu a jeho dějin, přemohlo tě podezření, že bývali jste jednou masou, dokud řeka času naschvál doširoka a dovysoka nerozčeřila prapohyb; ovšem dnes už sotva dosáhneš civilizace stromů, ohlížeje se, a je na stromech podstoupit řeholi nekonečné kaskády signálů. I v řídkých prškách čas od času, pohyb od pohybu, dešifruješ depeši celosvětového biosociálního společenství stromů, to jest, že smíš, vždyť nemocen inteligencí a jejími druhotnými příznaky, komplexy všeho druhu především,

podle paragrafu 2, odst. 1, písmeno a)

přirovnat svůj život ke stromu

a bez přemrštěnosti

a podle paragrafu 3, odst. 2, písmeno a)

výsledky své k plodům jeho přirovnat,

a bez nadsázky podle paragrafu 3, odst. 2, písmeno c)

chemické procesy jeho využívat k chemickým, fyzikálním i mechanickým procesům svým,

a to

podle paragrafu 4, odst. 1, písmeno a),

výhradně však na společném břehu nevysychajícího veletoku času a pohybu a života, ať už jsi pastýř anebo lékař anebo umělec, a dál pěstuješ si svou manu objevování, klamu a prozření.

3

Předpokladem umění vytvářet umění je harmonická konstelace nehomogenit.

I dnes, i od prapočátku, kdy čas tekl v minusových hodnotách, pohyb povýšil nehomogenity na podstatu, a jak mu přibývalo času, pravdaže života, přidal mocniny protikladu, přidal rozpor, a ti dva, absolutistické viry lidská kategorie věčnosti, stahují a uvolňují svalstvo modrozelenělícího pohybu, inteligentního najmě.

I dnes i od prapočátku inteligentního pohybu stává se člověk umělcem už na rozběžišti své soukromé historie, a mohutný tok společenského pohybu, porůzně v porůznu vzedmutý, po pršce i po bouřích z luhů a z hor splavuje zemité, kulí objevné, ze dna i z podbřehů vylizuje masu krystalů, a vždy je to poznání, nové formy sebereflexe masy inteligentního života a sociálních vztahů s neopakovatelnými (od)stíny dopadu na množství jednotlivostí, a vlásky kořínků – ve jménu zachování sebe – sají mikročástečky pohybu do jednotlivostí rozuteklou. A nežli strom lidského života prožije se čtvero ročními obdobími a rozhodne se pro umění, dřív korunu jeho vytvarují větve olistěné čtvero legislativními artikuly, jež čas s veškerou svojí moudrostí dotvrdil a jež i celosvětové společenství umělců přijalo za své, totiž:

podle paragrafu 2, odst. 1, písmeno a)

smí umělec existovat souběžně

teď a kdykoliv

a být zároveň

vším a sám (každým a samojediným),

podle paragrafu 3, odst. 1, písmeno b),

a podle paragrafu následujícího, též odst. 1, též písmeno b)

je mu vlastní

neposlušnost zároveň a kázeň zároveň,

přičemž

podle paragrafu 5, odst. 1, písmeno b)

nalézá se umělec

v obecném vlastnictví a ve vyhnanství zároveň.

4

Kupříkladu spisovatel.

Ovšemže spisovat může kdekdo a ledasjak, dotvářeje mnohotvárnost pohybu a smysl nehomogenit. Spisovatelské řemeslo nelze vystudovat, spisovatelem se nemůže nikdo narodit, nikdo se stát zaštítěn prý deseti procenty talentu, a třeba dvaceti procenty tatatalentu!, ke spisovatelství se musíme protrpět, a nikdy nejsme u konce, jako není u konce tok času a tok pohybu. Trpění není ani pózou, ani okázalou sebelítostí, ani autosvatořečením. Je to ustavičný pohyb uvnitř stromu. To kořenové vlášení semenáčku, odsouzeno požehnáním jediné pikosekundy k ustavičnému sání, zahltilo tracheje, poškrábalo tracheidy a zaneslo sítkovice – zaneslo špínou povodně, jež nesmí nepřijít: vždyť nemá na vybranou, jako nemá na vybranou život. Vždyť v horách epoch na samých horizontech věků, přece pikosekund pohybu, předlouho doutnaly lijavce až do dusna, a dusno věků je to dědičné, a tudíž permanentní. Povodeň hoří zároveň smrtí a zároveň rozením, a strom na břehu toku veškerenstva se zároveň pne a zároveň zmírá, neboť toť definice trpění. I v toku veškerenstva vše je zároveň.

Trpění uniká z pohybu v stromu květy. Květ je třesk. Třesk tedy neustále se opakuje. Je pravdaže nekonečný a jeho množiny lemují řečiště inteligentního života spějícího z teď za vzápětím. Po zimním útlumu neustále se vrací pohyb počitků a vjemů, a z pupenů rozlitý tok olistění odstartuje klopotu asimilace, jež nejvíce prospívá inteligentnímu životu. Prokysličování inteligentního pohybu literaturou je nenapodobitelné. Dílo-květ vchází do tohoto světa jako vůně a ta se stává světu jemu vlastním, přirozeným úkazem. Literatura, nepostižitelné pokračování Třesku, vlíná do kosmu a náš reálný svět bere s sebou, dávajíc mu tak o prostor víc, o duchovní dimenzi víc. Tak bez literatury je reálný svět nuzně malý.

5

Literární tvorba je prvotně touha.

6

Skrze tvorbu prostudovav fyziologii stromu a její dějiny, přemožen jsi podezřením, že bývali jste jednou masou, dokud řeka času naschvál doširoka a dovysoka nerozčeřila prapohyb; ovšem dnes už sotva dosáhneš civilizace stromů. Skrze tvorbu však dosáhnuv mystického doteku civilizace tvé s civilizací stromů, provokován metafyzickým nutkáním ptát se, pěstuješ si svou manu objevování (… klamu… a prozření). Inteligence tvá, včera vrchností, zítra protézou v pohybu času, nasyceném nejdříve vodíkem, heliem a méně už lithiem, a v mezidobí vůní tvých květů, ta inteligence nemůže neposlechnout touhu osvobodit se v řečišti pohybu.

7

Už na počátku všeho byla touha hmoty osvobodit se. Matka Touha a Otec Třesk dbají o veškeré své.

Listopad 1998


Básnivost, Hana Gerzanicová, Karla Erbová

1

"Einstein … neměl pravdu, když řekl: 'Bůh nehraje kostky.' … Bůh nejen kostky hraje, ale občas se nás snaží i mást a hodí je tam, kde je nemůžeme vidět."

STEPHEN W. HAWKING

Nepotvrdilo se, že by mystičnost grafému-trojčetné nuly dramaticky vychýlila myšlení světodavů. Časopásy před i pomiléniového letopočtu naopak opanovaly velmi rezervované mínky vyhraněných odborníků i charismatických laiků, nijakých nevzdělanců, a jak potom nevyvodit, že nyní není možno nahlížet Existenci umanutě? Věda, náboženství a umění se potkaly před aktuálním Neznámem a vzhlížejí k jeho vrcholu když ne rozpačitě, pak bez přehnaného sebevědomí. Je charakteristické, že takový Norbert Wiener, první zvěstovatel básnivosti kybernetiky (a moje rozjímání je psáno s vědomím publikace v kyberprostoru), při lopotě pionýrské popularizace svého oboru chodil pro srovnání či ozřejmující argumenty právě do zahrad umění. Einsteinovi Wiener vytýkal (a bylo to už kolem roku 1950), že mluví v termínech ztrnulé mechaniky, a jen co Stephen W. Hawking a Roger Penros dokázali věty, že právě podle obecné teorie relativity existuje ve vesmírné minulosti singularita, v intencích našeho rozjímání samozřejmě Singularita, a Einsteinova obecná relativita nemůže více zatajovat vlastní neschopnost předpovědět podobu vesmíru, ve slovníku pěších pod Novým Neznámým už bivakovaly právěže Singularita, Mysterium a Pravděpodobnost. A protože jedno vně druhého, jejich společné příjmení Básnivost nebude z největších pomýleností pěšího v literatuře. Ten – nezoufající nad nemožností předpovědět podobu vesmíru – Básnivost povýšil na Jedinost.

2

Pěším v literatuře byl znak vždy pracovním předmětem i klíčem k východisku filozofickému. A když jsem se dva roky před koncem tisíciletí vrátil do literárně společenského života (a jak jinak – do Plzně, kde jsem poprvé publikoval časopisecky i knižně!), bylo to ze vzdálenosti sedmnácti let. Cestou jsem potkal osudy básnivosti Hany Gerzanicové a Karly Erbové, rodaček plzeňských a v mém vědomí objevů. Upoutaly mne, neb symbolizují jařmo souvztažných rozličností do podobnosti přerostlých: také Hana Gerzanicová se do Plzně vrátila a dokonce ze vzdálenosti takřka půlstoleté (a až ze Sydney), a Karla Erbová, poutnice křtěná vytrvalostí, zas má samizdatovou edici Strom, a považte: na mé zpáteční jízdence je autorská značka stylizovaného stromu. Vskutku tedy musí být jen jedna jediná básnivost Básnivosti, delimitovaná ujařmeně jednostejným v jediné svrchované jistotě kosmu – v mystice. Nebyla tedy příležitost jen tak obejít básnivost Hany Gerzanicové a Karly Erbové, a popravdě nebyla ani vůle.

3

Jazyk-tvořitel je z fenoménů beze zbytku pojmenovávajících, ba vytvářejících Básnivost veškerého existenciálního a v ní jednostejného individuálního v dobových úvratích dějin.

Rozhodujícími znakovými komponenty Gerzanicové básnící jsou strom, mlha, vesmír, mystika, symfonie.

Strom, řeka, osud, kámen, paměť, stíny, hrdost, (po)msta – toť posloupnost znaků sdělení Karly Erbové básnící.

Strom v obou případech a se stromem dva páry příbuznosti: mlha – řeka, osud – vesmír. Jsou z nejzákladnějších znaků slovesného umění a slovesná tvorba se k nim dopátrává po celé dějiny literatury.

Protože mladičká zamilovaná romantička Hana Gerzanicová odešla z rodné země do Austrálie a svou slovanskou podstatou nikdy nesrostla se společností protinožců, byl čas její básnivosti prohněten steskem po domově.

Kdežto Karle Erbové se vlast stala nedomovem s přílišnými stíny, nikoli stromů, nýbrž vysokých zdí, především zdí-pomstou triumfujících ohrožených v moci a ovšemže zdí-hrdostí a (po)mstou ponížených. Existenciální uhlédání Karly Erbové míří do dějin a souběžně k neiluzornímu vyjevení fenoménu ženství. Mystičnost a symfonie jsou pro Hanu Gerzanicovou všeobecnými a vše vstřebávajícími, Karla Erbová potřebuje navíc stopu. Lidská stopa je tu mystickou (jak neříci?) reálií.

4

Hana Gerzanicová přijela do Plzně po listopadovém politickém obratu poprvé v roce 1992 po čtyřicetiletí prožitém u protinožců (prolog emigrantské pouti si prožila v Německu). Od roku 1998 zde žije natrvalo. Plzeňští vydavatelé vydali nákladem autorky sbírky Ve stínu eukalyptů (Karel Veselý, 1996), Nová epocha (opět Karel Veselý, 1998) a Kam cesty vedou (občanské sdružení PRO LIBRIS a vydavatelství FS PUBLISHING, 1999). V doslovu k poslední jmenované sbírce stojí: "Ve své lyrice se vrací k české vlasti, k čisté až dívčí naivitě, kterou se snaží obsáhnout krásu a kulturní bohatství." Mé rozjímání se zase neubránilo evokacím vokativních a apelativních strof Jakuba Cvačky přinášených Poslem od Čerchova a Domažlickými listy. Nicméně cílem túry za básnivostí Hany Gerzanicové jsou hraniční kameny strom, mlha, mystika, symfonie coby stavební znaky filozofie o světě a existenci a prostoru obého. Gerzanicová vnímá svět dialekticky jako různovrstevnatý celek, kde živel je v podstatě řád. V básni Bouře (sb. Ve stínu eukalyptů) "Bůh čas od času / předvádí na jevišti vesmíru / symfonii svých elementů" a "ohnivý štětec / kreslí magická slova / svítící mystickým žárem / energie" a za symfonie energie. Jinými slovy svět a existence jsou především symfonií, nikoli však jen ve vymezeném významu hudebním. I bouře je symfonií, existence a svět je bouří i symfonií naráz a není v tom rozpor. Partitura Symfonie Hany Gerzanicové je psána štětcem, slova v ní jsou magická a svítí mystickým žárem: domnívám se, že báseň Bouře je z klíčových nejen ve sbírce Ve stínu eukalyptů, nýbrž v celém autorčině tvůrčím počínání. Právě odtud a z bouře existenciálního zápolení v proporcích druhé poloviny dvacátého věku je zřejmě nejpříhodnější směr k pochopení těch nejhlubších nuancí výpovědi Hany Gerzanicové. Básnit znamená souznít a v bouři bytí i nalézt jistoty: básnířčin autoportrét v básni Symfonie není pózovitým, svědčí o niterném splynutí s Příběhem básnivosti Jedinosti. V ruchu existenciálních bouří vše se stává vskutku jedním: "Na hladinu duše / pero myšlenek / kreslí / houslový klíč – Notami zavěšenými / na stěnách srdce / krev zpívá árii / o tajemství / člověka… Vášnivý virtuos / splynul s nástrojem – Struny i tóny dýchají rytmem kosmických ohňů / které se taví / ve vířících atomech v objetí / symfonie lásky…"

Vesmír skýtá umělcům nejpůvodnější a nejpřirozenější inspiraci bez ohledu na výrazovou platformu. (I astrolog slyší ve vesmíru hudbu.) Gerzanicová vesmír konstatuje. Co podporuje mystičnost jejích průniků, je mlha. Dokonce mi připadá, že z autorčina hlediska je mlha nejpříbuznější mystiky i symfonie. A tak nejen že vítr cuchá mlhou poloskrytý sad (Meditace) a v mlhavých dálkách ztichly válek bojů bouřlivé hlasy (Devadesát osm let, obě ve sb. Ve stínu eukalyptů), nýbrž také Mlha – další z klíčových básní, již Gerzanicová zařadila jak do sbírky Ve stínu eukalyptů, tak do Nové epochy.

Proniknout skrze nejpřirozenější fyzikální úkazy do nadosobního duchovního usiluje autorka též básní Černá noc, kde černý "samet tkaný vlákny galaxií" přikryje denní stopy a "tep lidských srdcí, prost vší tíže času, / mlčky se vpije spánkem do vesmíru" a "nápoj mystický – je bezedný a temný". Stesk a snivost, žízeň citová, ty především psaly Gerzanicové rýmy.

Jestliže čtvero co do významu nejfrekventovanějších pojmosloví v autorčině tvorbě směřovalo do sfér mimopozemských (anebo pozemských nehmatatelných), znak strom zase nepopře kořenění autorčiny poezie v empirické realitě, a Gerzanicová se nevyhne ani sebezpodobnění do stromu: "Dál budu u cesty života / mlčky stát – / Kdo v stínu okřál, půjde dál – / V suchých větvích o lásce / mi bude vítr hrát". (Byla jsem, sb. Kam cesty vedou)

V korunách Gerzanicové slok velmi silně rezonuje láska k rodné zemi – v notové osnově Boží všudypřítomnosti. A zase: v lásce k českému západu autorka nachází harmonický soulad s vesmírem. Její verše potkáme v Plzni, Konstantinových Lázních, Mariánských Lázních, ve Žďáru u Blovic, v Bezdružicích a jinde.

Přes vášnivou lásku k životu vidí Gerzanicová svět, který "potřebuje chirurga / a operační stůl". Je marné nabídnout světu "na stůl mír – Nestráví ho / … / v horečkách blouzní, / už nerozumí". (Mír, sb. Kam cesty vedou) Gerzanicová, vždyť pedagožka, nemá iluze: "Jsme vyučeni strachem / pohledět do zklamání…" (Závoj, opět Kam cesty vedou)

V prostředí pro Středoevropana exotickém a z vnějšku přitažlivém nenašla Hana Gerzanicová pocit štěstí, celoživotní cizinec. Také první reemigrantská léta v Plzni ozkoušela její odhodlání vyrovnat se s nečekaným. Naštěstí je básnění způsobem z možných a Hana Gerzanicová to ví. Její duchovní teritorium opouštím a se mnou jdou tóny:

 

Je ráno chutnající smrtí noci,
den ve znamení holých stromů.
Jsem přání zmírající bez pomoci,
myšlenka na věčný návrat domů…
(Meditace)

5

Se svým stromem se potkala Karla Erbová v dalekém dětství a na Šumavě, a po převratném roce 1989 se k němu vrátila, aby ho pojala za symbol. Devatenáctisvazková samizdatová edice Strom, edice próz i titulů básnických, tak nikoli druhořadě doplňuje čtenářsky známou, nakladateli vydanou tvorbu. Na začátku je prvotina Neklid (Západočeské nakladatelství Plzeň, 1966) a na zatímním konci miléniová Krajina s osamělým jezdcem (PROTIS Praha, 2000).

Karla Erbová přichází s poezií usilující ukrojit z recipientova nevědomí iracionalitou. Výsledkem je racionální uhlédnutí principu lidských dějin. Lidský svět je krystal, kde světlo se láme podle zákonů psychofyzikálních, a tak i stíny jsou o to delší. Bez předsudků a bez vlezlého vyhovění útlocitné maloměšťácké kultuře nabízí umělkyně poezii kritických soudů o hodnotových kánonech civilizace lidí. Nemožno přehlédnout, že ženství má u Erbové přirozený úděl dějinotvorný a v tomto údělu převládá osudovost střetu vznešeného s nízkým, bytnění s rozkladem, a potom přirozeně tragika. (Nahodilým není, že libreto k Juřicově opeře Anežka Česká napsala v roce 1998 právě Erbová.) Ostatně už v básnické sbírce Pamětín "člověk je vyvoleným / Jen před ním kráčí vždycky úzkost / ta černá dáma" (Po slavnostech), vždycky ovšem právě "tam odtud všichni pocházíme: / Z krajiny nadějí / kde slovo zvoní kovem / a svítá".

Za variacemi na úděl druhu homo sapiens sapiens se Erbová vypravuje daleko, daleko přes Ogowe (sem za i s Albertem Schweitzerem) – do starého Řecka, kolébky evropské civilizace. Pod návějí času odkrývá Příběh lidských dějin, jehož (ne)konečnost je dána generačně se obnovujícími iluzemi. Iluze se tedy stávají z nejrozhodujících tvůrců Příběhu, neboť hnací silou antropickou, a etická rozporuplnost všeho lidského je tím olbřímím, co Erbové poezie usiluje unést. Že nechce méně, dáno konkrétním: je Erbová básnířkou-vyděděnkyní, puzena vnitřní silou do časů antických, aby žít jí bylo možno v normalizovaném posrpnovém Československu. Iokasté, Glauké, Klytaiméstra, po kterých Erbová pojmenovala osmý svazek edice Strom (1994), symbolizují neustálý střet živlu lásky a živlu msty v těch společenských vrstvách, které dějinám předepisují: Iokasté je ženou thébského krále Láia, Glauké dcerou korintského krále Kreonta a Klytaiméstra dcerou spartské královny Lédy. Dějiny vytváří predátor mající potřebu milovat a potřebu být milován, není-li nasycena ať ta, či ona, dějiny se vychylují do jiného směru a jediné, co trvá vždy, je nekonečná malost a tragika. Erbová je myslitelkou přísnou a nesmlouvavou – tak nesmlouvavou, že břit jejího vidění začasto bude provokovat upocené jáství a dohánět ho k zášti.

Karla Erbová, která zatoužila být básníkem doslova v prvních školních dnech, v jednom z rozhovorů pro média řekla: "Mne vždycky fascinovaly osudy lidí – už jako dítě jsem odmítala pohádky a chtěla na otci, aby mi vyprávěl ,něco ze života'."

Jak řečeno, osud je pro Erbovou píšící ze znaků nejtypičtějších; pro Erbovou filozofující ze znaků dominujících, vše vstřebávajících. Znaky strom, řeka, kámen (též balvan), paměť, stíny, stopy, hrdost a (po)msta jsou podřízeny významu znaku osud a pomáhají nazřít osud jako mnohostěn – pomáhají čtenáři i básnířce. Uhlazenost je Erbové nejvzdálenější ze všeho, ani v syrových brázdách jejích básnických obrazů se ovšem nepotkáme s vulgarismy; to nikdy. Třebaže píšící perem vysvlečeným z iluzí, značný účinek, značná síla básnířčiných filozofických a etických závěrů spočívá v tendenci nepřikrášlovat, ba obnažit až do nemilosrdnosti, ale vždycky jen kultivovaným jazykem. Vztah muže a ženy prolíná obecným, politickým, dějinotvorným, osciluje na tenkém pomezí vznešeného a nízkého, je prazákladem všeho a prazákladem vždycky, ať už muži "vyšlapávají kolem ženina osudu trávu / až na kamenné kosti" (Ti dva, sb. Iokasty, Glauké, Klytaiméstry), ať už jen "žena ví / že zítra selže / i děj i čin / i čas i sten / i rosa nebeská / A přesto nelze jinudy". (+++, sb. Pamětín) Erbová se nerozpakuje nazřít lásku notabene jako trest, ba nejen. "Láska je vždycky jenom pomsta / řekne jí osud / Vyber si!" (Klytaiméstra II., opět Iokasty, Glauké, Klytaiméstry) Ale jaký je to osud? "Osud nás zapře raději / máme-li na kahánku". (Muž s beránkem, sb. Pamětín) Řečeno už, osud je mnohostěn – vidno však: mnohostěn, kde proudí krev, míza, šťávy. A protože se pokouším vést čtenáře zároveň básnivostí a zároveň Básnivostí, Básnivost se připomíná velmi neodbytně: to někteří z kosmologů jako by nás chtěli přesvědčit, a s jakou erudicí fyziků!, že vesmír, toť vlastně živý organismus. Ve filozoficko-básnickém rukopisu Karly Erbové je vesmír osudu mysteriem. Termínu mystika je v básnířčině díle jako šafránu, Erbová jej nepotřebuje konstatovat. Přivádí k mystickému oklikou, implicitně, a vůbec nehodlá vést za ruku.

6

Kulturnímu domu dopravy a spojů na vinohradském náměstí Míru neřekli lidé, které jsem tam potkával, jinak než Národní dům, potažmo Nároďák. V bílém rondonu pikolíka učil jsem se tam oběma řemeslům Gézy Včeličky – číšnickému i spisovatelskému. Ve formance mezi kavárnou a francouzskou restaurací obsluhoval jsem o prázdninách některé pozdější protagonisty Erbové prózy Odvrácená strana úsměvu (viz ZONTY-edice). Vinohradský Nároďák tedy je po stromu a návratu z dálek času tím třetím v jařmu souvztažných rozličností do podobnosti přerostlých. Jenže Karla Erbová prožila v Národním domě jisté martyrium v době, kdy zapovězena byla Básnivost-její tvorba, zatímco mladíček ve vyžehleném rondonu spojuje Národní dům s okamžiky, kdy tam obsluhoval Franka Bormana – kosmoobčana z posádky Apolla 8 – té první, která obletěla Měsíc.

V Národním domě se tak odvíjí (a na tomto místě dnes sbíhají) dva různé Příběhy: dílčí Příběh politického útlaku v epoše studené války a Příběh adolescentního jedince té generace, kterou člověkův průnik na oběžnou dráhu jiného kosmického tělesa postavil před pokušení měnit, zatímco kyberprostor už před nezbytnost změnit sebenahlížení v Básnivosti. Je přímo symbolické, že jsme se s Karlou Erbovou setkali v elektronických projektech. Jaksi samo sebou je, že třetí z nás, Hana Gerzanicová, píše: "Strom, který otec sázel s péčí, / myšlenky psané českou řečí / … / náš osud je – i požehnání – / To je náš národ – jsme jeho přání." (Národ)

7

V září roku druhého tisícího po Kristu stál jsem s Hanou Gerzanicovou na srázu vzepjatém za jejím domem. Pod námi zkultivovaná zahrada se záhonkem na stejném místě, kde do padesátého roku býval, před námi panoráma Plzně přikrášlené stórou básnířčiny zamilovanosti. Zkrátka iluze jarního dne, babímu létu navzdory. A tu se mi osud-mnohostěn rozostřel, nahrazen kruhem. I přišla mi na mysl básnivost osudu druhé z autorek a přišlo mi na mysl Předjaří:

 

To je ta chvíle obnažených křivd:
Krajina temní Stárne sníh
A právě vypustili kosy
na ledem uzamčený dvůr

Kdekdo chce aby krásně zazpívali

Třeba tu o nás:
V básni se rozední
Nebo to přebolí –

V básni ano

A tu osud-mnohostěn rozostřel se podruhé a byl přímkou předalekou, vpředu přerušovanou, konec v nedohlednu… Spolčení mystiky a geometrie zaskočilo mne dokonale…

A tak cestou z Plzně nejsem o mnoho dál, než před Plzní jsem býval. Co zůstalo? "Naštěstí ticho – ony písky / ležící mezi básníkem / a pusztou jeho veršů / do noci planoucích." Poznav osudy básnivosti Hany Gerzanicové a Karly Erbové, ubírám se do vzdálenosti kdovíjaké v třetím gregoriánském a přešlapy fyziky vzal jsem zkrátka za své. Zdá se mi: Básnivost – toť vskutku Jedinost, Jedinost – toť Začínání, setrvalé…

Duben 2001


Co dovoleno spisovateli…

Příležitostné zamyšlení nad tvorbou Neznámého vojína Bedřicha Svatoše publikovanou ve třicátých a čtyřicátých letech

1

Spisovatel se stává, neboť nedokáže jinak. Biografie píšeme, neboť je naší přirozeností snažit se o pořádek ve věcech. Spisovatelův život ovšem je zejména nepořádek a jeho dílo bezustavičný pokus pořádek si udělat. V tom je spisovatel zajedno s tvořivostí času a vesmíru. Slovem pokouší se spisovatel čas i vesmír uchopit – ještě žádnému se to však nepodařilo: sám je dílčím tématem v biografii času a vesmíru. Je tudíž dovoleno spisovateli čas i vesmír násobit, a víc nic. (Jedině proto, že si to spisovatelé nepřipouštějí, anebo se jim to zdá dost, je literatura ještě naživu.)

Antonín Kdoul do časoprostoru vjel, ačkoliv jenom vlakem. Zato však po způsobu hodném dvacátého století: torbu na zádech, v každé ruce po kufru a na řemeni kolem krku pušku. (Pamatujme si, že se tak stalo dílem za tmy a dílem za rozbřesku.)

Desátník absolvent, první hrdina ze Svatošovy soustavy násobitelů, se naučí mezi hraničáři v Rimavské Sobotě boji, potažmo též konání pořádku. Je to už dávno po tom, kdy nad Rovinovem zavlály černé prapory nejprve dva, nad továrnou a nad dělnickým konzumem, a do večera se obléklo do smutku celé město. V Sarajevu, kam není z Rovinova vidět, ani když je jasno, totiž zabili Ferdinanda. Předurčenost světoobčanstva ke službě hypermanipulátorům byla vzápětí dotvrzena v globálním rozsahu, třebaže ještě ne ve slovníku lidské řeči, a literárněvirtuální dvacátý gregoriánský věk pak našel paranoidní zalíbení ve střílení a v turistice z bagáží. Na nádraží ve Lvově se český lidový chirurg Honza, jemuž Františka kdekdo záviděl, o bagáž dokonce popral s nejlepším kamarádem. Jak se divit Josefu Švejkovi: přestože zatčen, z vrozené slušnosti nesl kvér opilým četníkům.

2

Bedřichu Svatošovi nebyl ani rok a z Itálie, kam se spisovatel-exulant později rád vracel, už vystřelil Tomaso Filipo Marinetti dynamicky rozkomíhaný vzkaz Manifest futurismu a v něm mimo jiné, a vybráno namátkou:

"Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti… Chceme opěvovat člověka, který drží volant, jehož ideální hřídel prochází Zemí, jež je také vržena na obvod své oběžné dráhy… Krása je již jenom v boji. Dílo nemůže být mistrovským dílem, není-li agresivní… Jsme na nejzazším mysu staletí!… K čemu to je, ohlížet se, když musíme vyrazit tajemné dveře Nemožného? Čas a Prostor umřely včera. Žijeme již v absolutnu, protože jsme již stvořili všudypřítomnou věčnou rychlost."

Téměř třicet let poté vykřikne profesor Bija ve sborovně moravskolačnovského gymnázia: "Násilí je jediné právo. A válka je jediná přirozená forma života…" (Okovaný krok, str. 67)

Slova jsou bezmocná elasticitou morálně-etického a bezmocí naší jsou slova zaostávající za pohybem reálného světa. Nepořádek spisovatelova života je zhuštěným nepořádkem tam, kde životu-nespisovateli se zatočila hlava z jízdy za Nemožným. Pro tuto chvíli pojďme literárněvirtuálním prostorem Svatošovým pěšky a dojdeme i k morálnímu, i k etickému.

3

Příběh Svatošova násobení času a vesmíru prochází proměnami reálného světa a prostorem autorovy citové paměti. Podivuhodně sevřená kompozice Svatošem pokřtěného literárněvirtuálního světa jako by byla otiskem příběhu spisovatelova života duševního. A smíme-li, respektive musíme-li pojmout konflikt a běhutost jako základní fenomény existence, pak běhutost vskutku je nejpřesvědčivějším fenoménem Svatošovy románové tvorby, zatímco konflikt nadobyčej postrádá schopnost přímého ataku čtenáře a tedy i vyprovokování k intenzivní emocionální a filozofické spoluúčasti. Autorova jazyková vybavenost je značná a pozorovací talent se obejde bez kontaktních čoček. Ovšem nedynamická popisnost je stínem na díle – a tento stín jako by byl stínem nezhojené paměti citové, anebo rovnou stínem života ujařmeného smrtí, a pak tedy i stínem smrti ujařmené rozením nového života. Koloběh pučení a uvadání přijímá autor s pokorou osobní a za pasivity tvůrčího hledačství. Někdy, neb chybí tvůrčí novum až bolestně, díla zdají se být záznamem umělecky nadaného kronikáře. Zalidněnost je pro všechny prózy let třicátých a čtyřicátých typická a žádné z nich neprospěla. Svatošovi hrdinové mají instinktivně intenzivní vztah k domovu – domov je jim jistotou, a to i tehdy, když syrovou a surovou, a středobodem citového života, třeba života utrmáceného a utrápeného. Časoprostoru dětství přisuzuje autor dimenzi předurčenosti: citově zraňující prožitky jdou s jedincem celým jeho životem a promítají se do rozhodování a jednání v dospělosti.

Z autorovy citové paměti se vracejí epizody, aby se vměstnaly do literárněvirtuálního světa, a získaly tak v nových hodnotových souvislostech tvárnost svébytných substancí: jsou identické v každém prostoru a v každém čase. Tak už vzpomenutý absolvent Antonín Kdoul cestuje snad v cílové rovině let dvacátých, snad na rozběžišti let třicátých po Slovensku v začouzeném voze, ve kterém už tak čpí kouř starý. Tři spolucestující, jeden železničář, Slovenka v potemnělém kroji a Slovák v začouzených bílých nohavicích, spali. Stařena oddychovala pravidelně, chlap chrčel a kýval hlavou se strany na stranu podle rytmu vlaku. Na železničáře nebylo viděti. (Čardáš a polnice, str. 5) Antonín Kdoul vystudoval učitelství a do Soboty mu přijde zpráva o převelení na jinou frontu života: kantora potřebují ve Zvolenu. Kdoulova radost nezná mezí – narodil se přece, aby vyhrával!

Šestadvacetiletý Adolf Kuldan (a všimněme si shodných iniciál s iniciály jména hrdiny prvně jmenovaného) už vyučuje na menšinovém gymnáziu v Moravském Lačnově. Je červenec l938 a také Kuldan, také dělostřelec jako Kdoul, jede na Slovensko upamatovat se na kumšt boje, neb hypermanipulátoři diktují Evropě. I tentokrát jsou vozy vlaku téměř prázdné. Tu a tam opět klímá železničář. Maďarovy nohavice jsou bílé a stařena má černý kroj. Jak jinak, vozy páchnou usazeným kouřem.

Když jel na Slovensko absolvent Kdoul, docela blízko se zasmála smyslnost. Chtěl se ohlédnouti, ale nemohl. Viděl: Ten smích byl dětský, ale oči, které se smály, dívčí. A dolíčky na tvářích byly dětské, ale volaly po polibcích. Ramena ještě útlá, ale pod nimi šatky začínaly býti úzké. A tak se Kdoul jen usmál. Ale nepromluvili. (Čardáš a polnice, str. 8) To záložník Adolf Kuldan, když jede v osmatřicátém slovenskou krajinou, už je mužem vyzrálejším, eroticky dospělým: s Rozou, mladou ženou, ba děvčetem, dá se rád do řeči. A když děvče zavře oči, zahledí se na ně a v prsou mu klíčí pokušení vejít tiše k ní a políbit ji třeba. (Okovaný krok, str. 117) Napříště potkáme Kuldana ve vlaku znovu s Rozou: dívka si položila hlavu na jeho rameno. Nádraží procitá do nového dne – zrovna tak procitá a právě tak na nádraží jako tenkrát, když absolventa Kdoula tak provokovala a tak vylekala smyslnost patnáctileté Zuzany.

Kolorit jitra a vlakového nádražíčka zůstal, ovšem muž – třeba jednou Kdoul a jednou Kuldan – urazil obrovský kus cesty.

Sebedůvěra, odhodlání a vyrovnanost podpírají Kdoulův vnitřní monolog: A zbraně musíme mít a železná srdce, abychom se udrželi na tomto kusu země. Musíme milovat život, čistou láskou, jakou milujeme první děvče chlapeckých let. Musíme jej tak milovat, že se ho musíme umět i vzdát pro ostatní. Proto tu jsme, abychom žili a zemřeli. Obojí plodně." (Čardáš a polnice, str. 129-130) Pohlédne-li Kdoul stranou jihovýchodní, jsou tam zákopy. Téměř zasypané, rozvalené, tichými rty zpívají epopej války. První naší války. I tam je cintorín, ale nikdo ho nevzpomíná. (Čardáš a polnice, str. 112) Když se pootočí na stranu severovýchodní, jeho pohled klouže zase údolím; v ústí leží skutečný hřbitov, v obrazotvornosti vypravěčově Veliký, rozlehlý sad. Sad je tichý a pokorný, na vojenském oddělení spí vojáci, Maďar vedle Slováka, Slovák vedle Čecha, všichni v zapomenutí smrti a v bratrství míru. Tu také spí Pepek Krejčík. Všechny globalizace, které jsme již pokřtili a jejichž rozvětvená rodina nebude bez potomstva, mají společného přirozeného předchůdce: globalizaci smrti a ve smrti míru. V životě Svatošových hrdinů míru není, život je souhrn dílčích soubojů, šarvátek a bojů. I láska je boj – poražený Pepík Krejčík, který nestačil dozrát v muže a po zklamání v lásce spáchal sebevraždu, spí v náručí pomíjivosti vedle padlých v krajině zájmů hypermanipulátorů. Ostatně spolužití čardáše a polnice protéká Svatošovým literárněvirtuálním světem rozmáchle a nepřetržitě. Tak v patnáctém roce padne Kuldanův otec, podobně manžel Magdy Salivarové odejde do Velikého sadu na frontě naší první války, a kdykoliv se mužský hrdina rozhodl pro dobrovolné vnoření se do bratrství míru, totiž nebytí, smrt má po ruce vždycky kuli olova. I profesor Trlifaj, Kuldanův kolega na menšinovém moravskolačnovském gymnáziu, si přizval jedině smrt pokrokářku: nežli by se dal z Lačnova vyhnat k fanatizmu zmanipulovanými Němci, to se raději zastřelil.

Prostor Velikého, rozlehlého sadu se odlišuje od prostoru života navenek zcela zásadně: imunitou vůči technizaci. Nevedou tudy koleje a nejezdí vlaky, nevedou tudy silnice a nejezdí automobily. Vymoženosti techniky nejsou dopravními prostředky do vyšších poloh morálně-etického, nýbrž k vyšším metám manipulátorské moci.

Do Velikého sadu se nenadále odebere Magdin bratranec Františ, Magdu po celý život milující a Magdou celoživotně odmítaný. Zdrcená Františova matka pošle vzkaz do Magdina svědomí: "Tys ho zabila!" Zabila – nezabila? Není vlaku, není automobilu, který by vyvezl z Magdina prostoru duševního nekonečně rezonující otázku.

Ani Magdin vzdělaný bratr Václav nelpí na životě, ale při koupi revolveru ho zastaví vidina trpící matky. Ovšem život už mu provždy voní pavůní, která se vsakuje do prostoru duševního a tento prostor je skládkou pavůní a vlaky ani auta si pro ni nepřijíždějí.

A ještě: Když zavlály nad Rovinovem černé prapory, Kdoul byl dosud uvozhřivý pubescent a ne voják, ale jen mu zákopy za Rimavskou Sobotou zazpívají epopej války, je to epopej první naší války: časoprostor se zkrátka neparceluje.

Kdoul tedy dospěl k vyrovnanosti, a nevzdám se mínky, že s ním i Svatoš sám. V prostoru čardáše a polnice bojuje a filozoficky zraje literární tvůrce virtuosvěta, světa s charakteristicky vyznačeným půdorysem – vyznačeným postavami, které se vracejí, a lokalitami, které se vracejí. Architekt Svatoš vsadil na řezníka a hostinského Vojtu Toulu, jeho dědečka, selského synka Františka Kotyzu, jeho bratrance Karla, Vojtovu sestřenici Cilku, pana řídícího, později Cilčina manžela, Mařičku Kotyzovou, také na baronesku, ovšemže na Příbram, Písek, Benešov, Rakovník, Prahu, Klatovy, notabene Milín a další a další. Prózy Svatošovy v českém prostředí napsané i vydané jako jednotlivosti brány neburcují paměť literární historie – sílu nepřehlédnutelnosti získávají jako celek, kontext, existence.

4

Není dáno, abychom záložníka Kuldana, z mnoha důvodů nám neodbytně splývajícího s absolventem Kdoulem, jen tak opustili. Po mobilizaci na podzim osmatřicátého potkáme středoškolského profesora ještě jednou cestujícího. Není možná jinak – na Slovensko a vlakem. Železničáře, černě oděné stařenky ani horala s bílou ovínkou lýtek není tu: vedle Kuldana sedí katecheta ve stejnokroji. Katecheta má černé výložky a výložky jsou bíle lemované. Jako stařenka a jako železničář měli, má i katecheta zavřené oči. Nespí však – modlí se.

V doprovodu Boha jede Kuldan v ústrety neznámému. V kasárnách se dozví o mnichovské dohodě a do kasáren dostane první dopis od Rozy. O druhém se vypravěč nijak nerozvádí, nicméně v kontextu Svatošova literárněvirtuálního světa nás jednovětá informace o došlém listu pošle zpět do spisovatelovy knižní prvotiny. Právě v ní Svatoš poprvé usiloval vyložit život jako čardáš zároveň a polnici zároveň. Rozumějme jako živočišnou, spontánní radost z bytí a zároveň poslušnou podřízenost imperativům hypermanipulátorů a nade všechno podřízenost pomíjivosti jsoucna. Láska je boj (o život) a boj láskou (k životu) a Kdoul se klikatě – neviňme sloveso – probíjí k vyrovnanosti, což je k dokonalejší způsobilosti existovat. (Na cestách literárněvirtuálním časoprostorem Svatošovým ovšem potkáme dost a dost takových, kteří mají se způsobilostí žít jaksepatří těžkosti.)

5

Bez morálního a bez etického nemůže dílo ani existovat ani vzniknout. Člověčí prostě má – a k jeho poctě zbraň! – takové identifikační znaky. V terminologii epochy elektronizovaného reálného světa je morálně-etické složkou a izmy a myšlenkové proudy zas jednotlivými soubory, ať už jakkoli graficky označené. Ke složce morálně-etického v literárněvirtuálním světě Svatošově nezdá se mi nezcestným tvrzení o čtvero rovinách. Na té první, a nadmíru hrbolaté, koptí se morálně-etické v podřízenosti a vyhovění agresi, přičemž agrese je zdrojem vnitřního uspokojení. Tak mladičký student Zdeněk neběží, ale letí lesem do posledního městečka, kde výstřel stíhá výstřel a on se bojí o milované děvče. V lese jsou skryti ustupující hitlerčíci – mohli by zůstat v přítmí haluzí a pokračovat západním směrem, jen co student přeběhne. Ale polapí Zdeňka. Zastřelí ho, třebaže jeho smrt nemůže na deklasování izmu hákového, a Marinetti už je od loňska v prostoru Velikého sadu, vůbec nic změnit. Než Zdeňka zastřelí, oslepí ho. Než Zdeňka zastřelí, oslepeného a omotaného provazem vytáhnou ho pod větev stromu.

V časoprostoru Svatošem vytvořeném jsme něco podobného ovšemže už zažili, a nebyla naše druhá válka. Hajného Hůlku, tak zásadového a tak poctivě sloužícího v knížecích lesích, až se s tím pytláci nemohli smířit, našli přivázaného ke pni silného smrku hlavou dolů nad kopcem lesních mravenců, těch velikých. Nebyl ani k poznání. (Čtyři prameny, str. 121) Krutost tedy nasytila – nebyla samoúčelná, byla funkční.

Na vymezení morálně-etického v hranicích technizace a zprůmyslnění projevů života, kdy technika je vždy napřed a morálně-etické se jen přizpůsobuje bez příznaků kultivace, navádí Svatoš čtenářovy myšlenky pod nebem dočervena nasyceným odleskem ohňů z tavících pecí a odleskem železa ve skupenství kapalném. A také v krajině, do které přibyl struskový kopec a ve které děti sedláka, odedávna vedené ke zbožnění půdy, slézají potají do štol: touha podívat se zemi pod kůži je mocnější rolníkova instinktu – vždyť touha objevit, touha zmocnit se nového poznání je energií rozumu. Rozum sám, a tím spíše vědoucí rozum, je prostorem pulzujícím po vzoru vesmíru; a učenec Rossum – pravdaže ctižádostivě bažící porazit přírodu i Boha – dokonce zkoušel napodobit chemickou syntézou živou hmotu, celé roky zkoušel, než našel způsob, a těch roků bylo kupodivu dvanáct jako apoštolů.

Život člověkův je někdy tajené, jindy okázalé klání zákonitého a nahodilého a samozřejmě též zákonitého se zákonitým a nahodilého s nahodilým, a na kolbiště neústupnosti a rvavosti vedou nestejně dlouhé kolejnice a nestejně široké komunikace. Zatímco do Evropy přijela v roce 1909 za volantem futurismu venkoncem bezradná neurotičnost, aby nakonec rozryla tkáň času a prostoru, vyvztekajíc se ve fašizmu a  v amoku druhé naší války, běhutost šla zrovna Korčovem a relativně poklidně. V Korčově budou mít novou cestu, pevnější a rovnější. Ve stodolách vidíš mlátičky a na cestě se předhánějí motorky, auta osobní a auta nákladní a po ose jejich směřování nabídly se lidem vilné příležitosti a možnosti. Takyže jich je náležitě využito. Tak za Korčovem dělá ostudu nedostavěný vodojem – stavitel se poděl neznámo kam, a proč by ne, když zaplatit si dal předem. Mocí i penězi nejlépe si stojící Korčovští se perou, intrikaří, lačni zničení druhého uplácejí, navádějí k nepravdivému svědectví, jindy vyhrožují, a zatímco občanské patroly střeží příbytky před neúnavnými nenechavci, za humny ovládá lesní pych sám úřad: poštmistr a starosta. Noční lupiči jsou nakonec odhaleni a je to znamenitě organizovaný motorizovaný gang. Morálka a etika je v Korčově bita ze všech stran a nad úhorem života bezskrupulózního vyčnívá smrt z principu. Dobrovolná smrt člověka (chtělo by se říci bezvýznamného, jenže vesmír nezná bezvýznamné), totiž dosloužilého ponocného Ripky: stařec neunesl upadlost vlastního syna, kumpána z cechu zlodějů. Starý Ripka je slepý a svět vezdejší nevidí. Jeho zrak vnitřní je však bez zákalu – a to je Ripkovým neštěstím.

Do třetice si všimnu ve Svatošově soustavě násobitelů času a vesmíru mravního a etického jako završení člověkova života, byť i desetiletí nelítostného, syrově hrubého a pseudozbožného. Dokonalý znalec venkovských poměrů Bedřich Svatoš si zvolil život selského stavu za nejčastější téma románové tvorby. Zdaleka nejde o život bukolický. Normy správného a dobrého nestimuluje slovo boží, začasto ani slovo svědomí, nýbrž půda, a namnoze jedině půda. Vytržení z půdy má pro jedince i tragické následky. Půda bývá jedinou perspektivou a jediným řešením svízelné životní situace.

Antonín Smaha přijde po vojenské službě a po otrocké práci za huntem na hospodářství ovdovělé tety Mrzenové: nemá, kam jít. Žena je vychytralá – korce půdy synovci nepropachtuje, slíbí hospodářství do vlastnictví po své smrti, a hned má otroka. Otročit je Smahovým předurčením daným potřebami půdy: rozvážit si není co. Nemylme se, otročení půdě je zdrojem Smahova pocitu štěstí. Štěstí ovšem nepřejí pochybnosti. Smaha pojednou nevěří tetině slibu, teta ví, že Smaha nevěří… Smaha krade z úrody a potají prodává, teta potají špehuje. Ty dva spojuje půda a přes mravní neúnosnost spolužití ani Smahu ani Mrzenovou nenapadne skoncovat s ním.

V životě Svatošových sedláků se morálka a etika nakonec přece jenom přihlásí – nejintenzivněji obyčejně před smrtí. Ani vdova Mrzenová není výjimkou. – Ženatý Smaha má tedy hospodářství a nemohoucí Mrzenová prosbu: Antoníne, až umřu, mé úspory dej tvému bratru Abelovi. Tušení smrti vládne stejnou výsadou jako půda: stanovuje normy správného a dobrého. Na konci života je to norma spravedlnosti. Nikdo nechce vejít do Velikého sadu jako nespravedlivý. Jenže Antonín Smaha na smrt zdaleka ještě nemyslí a najde si, protože to potřebuje pro své svědomí, pádný důvod k okradení bratra. Za tento čin ho běhutost existence jaksepatří potrestá: Smaha, otrok půdy, později otrok lakoty a ještě později rukojmí vlastního svědomí, ztratí všechny syny a po mozkové mrtvici také vládu nad tělem. Jen zrození nového lidského života na hospodářství má moc osít troud mravního života Smahova snesitelností a Smaha snesitelnost zoufale potřebuje. Dočká se? Život-román má otevřený konec.

Podobně František Kotyza, muž upracovaných rukou, je povahy jako půda sama. Po šarvátce dětí pro trávu spasenou dobytkem div nezabil bičem bratra Karla. Je tak tvrdý a pánovitý, že vlastní syn Rudolf raději uteče z domova, a když se po letech pokořen vrátí, není v očích otcových roven ostatním. Ovšem nesrovnán se svědomím a s Rudolfem otec Kotyza ze života odejít nechce: jeho peníze, a tedy perspektiva být roven jiným, Rudolfa přece jenom najdou.

Když dožívá na výměnku Josef, hospodář první po Františkovi Kotyzovi, v čase slabosti ho navštěvují minulí rodu. Násobky sedlákových empirií a myšlenek jsou víc než kdy jindy nejblíže běhutosti: Není důležité to, že člověk žil. Ale že život dostal a život dal. Protože nežije člověk, ale rod, a v člověku všichni mrtví a ještě nenarození rodu… Za záhonem člověka je záhon jeho dítěte. A pořád je to jen jeden záhon. (Ruce laskají zemi, str. 259)

Konečně fenoménem scelujícím morálně-etické v běhutou jednolitost rozporů a protikladů je v díle Bedřicha Svatoše nade vší pochybnost elasticita morálního a etického. Půda literárněvirtuálního prostoru Svatošova je takové bonity, že v ní vzklíčí vnějškově jednostejný, vnitřní identitou a prostorem morálně-etickým jiný člověk… Hospodyni Nemášové se dny smrskly do mechanicky vykonávané práce a otrlého soužití se smrtí. Smrt je nemocná souchotinami a kdy dojde svého naplnění, záleží jen na vzdorovitosti těla hospodáře Nemáše. Do stavení přibude zjednaný dělník sedlář Rous a nahá přirozenost živočišnosti tu náhle stojí bez přívlastků ze slovníku člověkova: za zdí dokonávající, před zdí nesmlouvavě se deroucí k nasycení libidního. Umírání je dvojnásob umíráním, libidní nasycenější o bizarnost.

Souchotinářská smrt dokonala a na nasycené libidní padl stín výčitek – takže morálky. Neboť nebylo mezi nimi morálky od počátku, nemůže být ani dodatečně, a Nemášová s Rousem jsou si cizejší o nemravnost. Zdá se, že pro ně není východiska, ale běhutost existence má v sobě tolik dynamičnosti, že v prostoru jediného lidského života dá morálně-etickému příležitost mihnout se, ujmout se, zbytnět. Mravní a spravedlivé je od samého počátku neoddělitelně rozloženo v čase i prostoru, a nezávisle na člověku. Člověk tu zkrátka je a nic z běhutosti ho nemůže obejít. Nemášová, drcena na konci druhé naší války strachem o nevracejícího se syna a o Rouse nejistého osudu, a za jeho přežití úpěnlivě prosí Boha, mravností vnitřního boje zúrodní úhor svého prostoru duševního: nejprve citovou obrodou, po ní i mravní, a identicky pak přeroste v ženu Rousovu.

Nemožno nevrátit se na statek Josefa Kotyzy, kam se vloudil nepozvaný host – neštovice. Josefovi onemocní dvě děti a nakonec i žena. Ta ještě kojí nejmenší dceru Mařičku. Lékař má o matčin život obavy a Josefovi poradí, ať žena kojí dál a co nejvíc, ať nutí dítě k pití často, aby jí vypilo co nejvíc mléka – a s mlékem její smrt. Bude-li dítě pít, zachrání matku – nebude-li pít, je to jeho záchrana. Dětí má Josef pět – ženu, hospodyni, jedinou. Konflikt morální a citový rozetne pragmatismus. Josef pobídne ženu, aby kojila. Matka se však usmívá, když dítěti podává smrtící prs, protože teď už ví, že se dítě nenapije. Zrovna na chvíli rozkvetla tou divnou radostí. A ví přece, co to pro ni samu znamená. (Ruce laskají zemi, str. 222)

Elasticita vztahu morálně-etického a existenciálně pragmatického je největším konfliktem v prostoru člověčího. Odvíjejí se z něj všechny vývojové epochy lidského rodu a není takové moci izmů a vzmachu vědy a techniky, která by na tom mohla cokoli změnit. Elasticitou morálně-etického je podmíněno přežití živočišného druhu homo sapiens sapiens až do vzniku nového vývojového článku života, anebo dokonce nových forem života.

6

Prostor lidského myšlení má pohyblivou úvrať nepořádku a pohyblivou úvrať úsilí pořádek si udělat. Příležitostné zamyšlení nad tvorbou Bedřicha Svatoše publikovanou ve třicátých a čtyřicátých letech jsme vymezili tématem Co dovoleno spisovateli a od začátku nás vede mínka, že spisovatel smí všehovšudy násobit čas i vesmír. Svede-li to, víme teď, samo dílo mu dovolí nepoměrně víc. Být téměř vším a téměř ničím, obé zároveň.

Duben 2000