PråcheòskÊ rezonance 2004

Nové příběhy literatury (3)

KULISA HMOTNÁ
Poříčín,
Hřbitovní ulice,
Soukromé psychiatrické středisko MUDr. Karla Svištína
KULISA DUCHOVNÍ
Příběh

(1)

"Mor ho!"

"Mor ho!"

Oba lékaři si podali ruce.

"Tak jak? Dneska jsi také uspěl? Máš pro mě někoho šikovného?" zeptal se psychiatr Svízel. "Jestli ano, tak to vysyp. Na ředitelství je poptávka po schopných lidech."

MUDr. Karel Svištín, byl toho dne velmi sdělný. Potěšeně se opřel o náhrobní kámen, upřeně se zahleděl do Svízelova obličeje a spustil: "Mám nějakého Pankráce Poděsína z Malého Poříčí. Zemědělce povoláním. Sype to ze sebe jako do popelnice, a hlavně, hlavně ho nemusíš do ničeho nutit. Bonzuje s láskou."

"Takový se nám moc hodí. Chceme vědět o každém všechno. - - - No nic. Poděsína si hned napíšu. Odkud říkáš, že je? "

"Z Malého Poříčí. Ale na Obecním úřadě ve Velkém Poříčí má funkci. Je místopředsedou Maškarního sdružení."

"Kájo, nevím nevím, ale nahodil sis na kapitální rybu. Za tu budou koruny!"

"Neboj," šeptl Karel Svištín, psychiatr v Poříčíně. "To víš, že se s tebou šábnu... Hlavně mi dej bacha na Štonera. On to na mě poznal."

"Co jako?"

"Že jsem takový... Taková špína. Že pochytávám pomluvy a pak je vášnivě roznáším. Jak se to patří na inteligenta akademika. No, mezi námi to můžu přiznat: opravdu jsem pomlouvač... Nu, třeba i ten zmetek a hanba mezi lékaři... Pacienta špiním a urážím - v Poříčíně si to zkrátka smím dovolit, a pořád, pořád jsem jednička!"

"To ti závidím, Karlíku."

"Jestli se ti to namane, taky mi nějakého Poděsína do ordinace přihraj. Ať na ředitelství neřeknou, že nemám výsledky. Doma v Rabí mi to nevadí, tam už mám podchyceného skoro každého... Ale v Poříčíně mám ještě rezervy..."

"No, měl bych pro tebe typ. Má už něco let, ale slyší dobře a paměť mu taky slouží. Zítra ti ho naservíruju v dárkovém balení. - - - Tak jo. Rád jsem tě viděl, pane doktore."

"Též já tebe, pane doktore."

"Zítra ho tady máš, moje čestné slovo. A za týden nashle."

"Zase v Poříčíně?"

"Zase."

(2)

Doktor Karel Svištín věchýtkového Bublicha objal:

"Tak jak, tatínku? Prohlédl jste si svůj rajon? Nohy - šly samy? ... Jestli ne, můžete přespat u mě. Ale jak říkám... Od příštího týdne obden každé dopoledne hupky dupky do mé čekárny. A uši nastražit. Nastražit, říkám vám - každé slovo je pro mne důležité... Nebude to zadarmíko, tomu věřte... "

"Dobře dobře, pane doktore Svištíne."

"Tak jak? Půjdete teď domů, nebo přespíte u mě? Z márnice je dobrý výhled na hrobečky. Bylo by vám tam dobře."

"Když já... Přece jenom, pane doktore Svištíne... Hrobečku si ještě užiju."

"Když myslíte... Nate. Půjčím vám svůj kondom. Chachá! Až nastoupíte do služby, tak si ho navlékněte. Ovšem na nos! Chachá! Ať si nás lidi nepletou."

"Dobře dobře, pane doktore Svištíne. Ale stejně vám řeknu... Tolik symbolického v tom je. Vaše zdravotní středisko hned u zdi hřbitova... Jakoby vám šlo zrovna o to. Aby se lidi dovtípili, co jste zač a neměli o vás iluze," zauvažoval Bublich.

"Moment moment. Se mnou nesmíte takhle mluvit! Doporučil vás pan doktor Svízel a já jsem teď váš zaměstnavatel - - - Tak se podle toho chovejte - - - Mějte ke mně úctu. Krucinál!"

"Už ji mám, pane doktore Svištíne. Už ji mám - tu úctu."

"No proto!"

"Mám ji..."

"Mor ho!"

***

In: Zšeření doběla; úryvek z rkp. knihy