Prácheňské rezonance 2004

O lidech

Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek, Edice hostů ISSN 1802-7091, v-art.cz/taxus_bohemica/eh/index.htm; 1. října 2010

OBSAH

I.
Kronikář Hron
Senátor Collins

II.
Stroje, humanismus a evoluce society
Knihou definována, e-knihou předjímána


ČÁST PRVNÍ
Povídky

Kronikář Hron

I.
(19. září 2006)

1

Jakuba Hrona probudilo zvonění. Lekl se: za oknem už bylo denní světlo, jen mlha vytvářela iluzi řídnoucího šera. Ještě rozespalý se došoural k řídké zácloně, odkud viděl na vrátka do zahrady, ale teprve u okna si uvědomil, že to zvoní telefon.

„Hron. Přejete si?“

„Dobrý den. Tady Základní škola Velké Poříčí, Poucha u telefonu…“

„Dobrý den, pane řediteli…“

„Já jenom, že u nás máte zítra tu besedu. Tak jestli se na to můžeme spolehnout.“

Nedal to znát, ale urazilo ho takové jednání. Jako by byl nesvéprávný a nespolehlivý! „Počítám s tím,“ řekl už méně zvučně, vlažně, šeptem jakoby. „Před druhou jsem tam.“

Položil sluchátko a spustil počítač.

Rozmrzelý z Pouchy musel na terásku o třech metrech čtverečních. Ví, proč Poucha telefonoval: Někteří ho tu pořád mají za podivína pro způsob života, který vede. Že se nastěhoval do této zděné chatky o jedné místnosti s příslušenstvím. Že na stará kolena obydlil čtrnáct metrů čtverečních a všechno, co si přivezl s sebou, vešlo se do ojeté, záplatované škodovky: počítač, laserovou tiskárnu, čtečku – to pro život duševní, a malou lednici, mikrovlnku, vařič a varnou konvici – to pro přežití fyzické. A že veškeré úspory odnosil do nakladatelství, aby mu vydalo těch pět knih povídek, které v posledních deseti letech napsal. A že ty knihy jsou vlastně ležáky.

Pohled z terasy Hrona vždycky uklidní. Rozkládají se před ním čtyři ary oplocené země svažující se k frekventované silnici. Ta ho pokaždé odvede tam, kam jedině potřebuje: a potřebuje obden do koloniálu, každý pátek na poštu a pětkrát šestkrát v roce na obecní úřad pro informace do kroniky. Víc nikam.

Velké Poříčí není nijak rozlehlé. Z terasy chatky ho máš před sebou jako na dlani. Nejblíže, v zátočině před odbočkou na Poříčín, stojí starobylý hotel Hubertus, v jehož jedné polovině zřídili noční klub s erotickými službami. Blíže k návsi nízká, jako krabička od zápalek přikrčená budova Pošty a v další zátočině už koloniál, kde koupíš třeba pečivo a chléb, láhvové pivo, mražené maso, ale také jed na myši či dušičkové věnce.

Samotné návsi dominuje škola – mají v ní devět tříd (v každém ročníku jednu), a to jen proto, že sem dojíždějí děti z Malého Poříčí a z Hradiště. Nějakých dvacet třicet kroků od školy je hospoda. Mezi hospodou a školou zastávka autobusu.

Teď tě prosím o trochu spolupráce, o trochu představivosti, čtenáři, ať jsi odkudkoliv. Totiž: Hospodářský život Velkého Poříčí se odehrává v jeho odlehlejší části. Pod zalesněnými vrcholy na západní straně se rozkládají pastviny, nížeji pak louky a pole obhospodařovaná firmou M + M, s.r.o. První M značí maso, druhé mléko. Hranice neoploceného areálu firmy vyznačují hnojiště, stohy slámy, dílna rostlinářů, kravín, teletník a odchovna mladého dobytka. Za pastvinami zemědělské firmy už protéká neširoký bezejmenný přítok řeky Snivé a je přirozenou hranicí jiné firmy, pily. Břeh zde lemují podťaté dlouhé, odvětvené kmeny smrků, buků a douglasek.

Na severní straně tvoří přirozenou hranici katastru Velkého Poříčí vzpěněná řeka Snivá. Její voda tu bije do břehů trpělivě podemílaných silou, která strhne do vírů i velké břemeno vyrvané cestou mokřadům: tu deštěm a větry odlomený půlkmen vrby, tu strom celý, z podemletých kořenů vyvrácený.

Celé Velké Poříčí má Jakub Hron z terasy svého miniaturního příbytku jako na dlani. Přivykl už každodennímu pohledu na obec a zamiloval si ty chvíle, kdy nerozlehlé panorama okouzluje jeho zrak. Tento prostor zaplněný tisíciletou dělností přírody a ovšemže staletou dělností člověka Hrona fascinuje proto, že v něm vnímá ještě prostor další, kyberprostor. (Svůj počítač vypíná až před nočním ulehnutí ke spánku.)

K Hronovi domů (chatičce říká domů zcela samozřejmě) chodí místní děti Vašek a Jindra. K Vánocům a za vysvědčení dostali osobní počítač, a když mají problém, zazvoní u vrátek při silnici. Mimo prodavačku v koloniálu, poštovní úřednici a starostu jsou to jediní místní, s nimiž se Hron fyzicky stýká. S ostatním světem komunikuje emaily.

2

Hronovy dny začínají všechny stejně. Vstane a ještě v pyžamu zapne počítač. Ve chvíli, kdy se rozsvítí monitor, stane se Hron celým člověkem.

Teď se vrátil do chaty a převlékl se. Než po ranní hygieně posnídal, přečetl si všechny maily, které již dostal a otevřel si server Literární týdeník a server Česká literatura dnes. Jak očekával, v druhém mu vyšla povídka, Literární týdeník uveřejnění jeho povídky avizoval. Hron je z těch, kteří literární a vůbec kulturní servery navštěvují s každodenní pravidelností. Vyhledává internetovou literaturu a nečte ji, nýbrž studuje. Dnes vstal pozdě, protože minulou noc probděl nad internetovými stránkami Jiřího Žáčka, Miroslava Huptycha, Milana Duška, Zory Šimůnkové, Petra Musílka a Oty Ulče. Pak ho zmohla únava, ale dnes prostuduje stránky Břetislava Olšera, Petry Nachtmanové a Jarmily Moosové.

Když Hron otevřel v roce dva tisíce na internetu svůj vlastní blog a přemýšlel v něm nad perspektivami literatury v kyberprostoru, byl kolegům spisovatelům k smíchu. Měli ho za pomatence. Literaturu spojovali jen a jen s médiem tištěným – s knihou. Ale dnes… dnes už se přece lámou ledy. Přibývá… opravdu přibývá spisovatelů zakládajících si autorské projekty a publikujících na literárních serverech. Jakub Hron nemá iluze – spisovatelé, pravda, už přijímají internet jako další médium –; ale jen médium, Internet je kyberprostor a Hron ho vnímá jako nové … nové životní prostředí. Teď do něho vstupuje zatím jen virtuálně, prostřednictvím monitoru, ale voperují-li mu někdy čip, který ho s jeho počítačem propojí… Jeho fyzický vstup do kyberprostoru bude realitou… holou realitou. Faktem jako vše hmatatelné v prostoru, na který dennodenně vyhlíží z malé terásky. Hron nepochybuje ani v nejmenším: pozemská biologická inteligence se ocitla před revolucí, jaká dosud nebyla na Zemi. Změn dojdou samy projevy života.

Když si uvařil obvyklou ranní kávu, silnou a do největšího šálku, který v chatě měl, sedl Hron k počítači, aby napsal pokračování rozepsané povídky. Počítač Hrona změnil: Hron už nedokáže napsat rukopis perem či psacím strojem, jeho fantazie a schopnost fabulovat se uvolní jen před monitorem.

Hlavní postavou Hronovy povídky je spisovatel, jemuž se psaní stalo osudem. Hron sám je vzděláním pedagog. Ale učil jen tři roky. Pak mu začaly vycházet první povídky v časopisech a on přesedlal na vychovatele v Domově mládeže. Týden sloužil ve dne a týden v noci. Při nočních službách, po večerce, když se Domov mládeže pohroužil do tmy a do ticha, mohl Hron psát. A psával až do šesté ranní. Bylo to nejúžasnější období jeho života. Psal o nich a v těch chvílích, hodinách a nocích se jimi i stal: záškoláckým klučinou Radkem, průvodčím mezinárodního rychlíku Ticháčkem, ekonomem práce a mezd Veruňkem, sprintérem Neduchalem… A taky řidičem z povolání. Kastelánem. Prodavačem v knihkupectví.

Když si teď promnul unavené oči a opět vyšel na terasu, aby přehlédl panorama Velkopoříčska, opanovalo ho nadšení. Mlha se poděla tatam a radost z nové stránky povídky způsobila své: Hron objal pohledem kraj, který je mu tři roky domovem (to dostal první důchod) a bukolický ráz viděného ho naplnil živočišným štěstím: na bezinkách za plotem hodovali špačci, ze střechy chatky cukrovala hrdlička a na poli na pravém břehu Snivé popojížděl kombajn na brambory. Za kombajnem se srocovali s hladovým křikem rackové. Popoledne bylo prohřáté sluncem a podzimní vzduch voněl jablky a švestkami.

Spisovatel Pojar, hrdina Hronovy povídky, žije na výsluní a přece nesmírně strádá: Býval plodný, je čtený a uznávaný, má publicitu, ale Hron ho připravuje na smrt – na smrt z deprese. Přetechnizovaný svět se Pojarovi odcizil. Pojar v něm ztratil své místo.

Sotva se Hron vrátil k počítači, aby připsal další Pojarovy myšlenky, zazvonil zvonek. Tentokrát to Hrona nezmátlo – byl to opravdu zvonek a spisovatel nevěřícně poodhrnul záclonu. Aha, kluci něco potřebují. Jindra Malík s Vaškem Tučkem stojí u vrátek a Jindra tiskne zvonek, jako by měl být konec světa.

„Což hoří?“ zavolal Hron ode dveří, ještě než vklouzl do venkovních sandálů. „Už jdu. Už jdu.“

„Pane Hron, my vám chceme říct něco důležitýho!“ zavřeštěl jeden z chlapců a dramatická fistule odrostlého písklete Hrona málem rozesmála.

„Užuž, už jdu,“ opakoval.

Chlapcům hořely oči vzrušením.

„Tak copak je tak důležité, váleční zpravodajové?“ zavtipkoval, když odemkl vrátka a vyšel před plot.

Jindra, starší, ale menší z dvojice (třikrát byl u Hrona pro radu, ale teď už surfuje jako skutečný profesionál a chtěl by být programátorem v softwarové firmě) ještě nevydýchal překotný spěch, s nímž sem přiběhl. „Pane Hron, my jsme vám přišli říct, abyste zejtra na tu besedu nechodil. Voni jsou na vás domluvený.“

„Kdo oni?“ nechápal Hron.

„Účové a radní.“

„Jo…,“ vypravil ze sebe také Vašek. „My jsme byli ve sborovně pro třídnici, když si o tom povídali.“

„U nás byl ráno starosta. Chtěl po tátovi, aby hlasoval proti vám. Mají zítra radu.“

Hron z toho nebyl moudrý. „Počkej, počkejte, jak proti vám? Jak hlasoval…? Jak domluvení?“

„Oni chtějí, abyste už nepsal kroniku.“

„Jo…,“ tentokrát Vašek. „Že prej ji píšete špatně. Máma je taky v radě.“

Hron dobře věděl, že zrudl a nebylo mu to před dětmi právě příjemné. „No počkej, počkej… To mi musíš vysvětlit…. Jestli to ovšem je, jak říkáš… to do té školy teprv musím.“

„Oni jsou na vás domluvený, pane Hron!“ opakoval Jindra. „Ve třídě žádná beseda nebude. Zavolají si vás do rady… Všechno jsem slyšel…“

„Ale no tak… Hlavu mi přece neutrhnou.“ Hronovi byla chlapcova vyděšenost k smíchu. Dobračisko bezelstné, ten klučina. „Kroniku píšu, jak nejlíp umím. A jestli se to někomu nezdá, promluvíme si,“ snažil se hocha uklidnit. „Pojďte kluci, natrháte si jablka,“ ustoupil dětem z cesty, aby mohly do zahrady.

Chlapci odmítli.

„My nemáme tolik času. Máme odpoledku, a potom musím na pilu, aby tam byl někdo z rodiny. Dělňasové by se jinak zašívali. A taky kradou. Táta nemůže bejt všude,“ prohlásil Jindra Malík, výmluvnější, ale zjevně zklamaný z Hronova klidu. „Tak nashledanou, pane Hron.“

„– – –.“

„Já se musím jít sbalit. Máma mě půjčí na tenhle víkend tátovi,“ přidal Vašek.

„Nazdar – kluci. Možná se zítra potkáme.“

„Nepotkáme, pane Hron. Vy nám vůbec nevěříte…“

3

„Postavení spisovatele je u nás nedůstojné. Mnozí jsme okusili násobené zklamání při hauzírování s plodem letité práce od jedněch dveří ke druhým. Přitom však s hořkostí chápeme nakladatelovy důvody, proč nevydá knížku, která mu nezaručí zisk. Z našeho hlediska a z hlediska vyššího principu mravního kniha, literární dílo nemůže být zbožím. Deset milionů Čechů nedokáže zaplatit svou literaturu nakupováním knih. Vždyť kolik procent lidí vůbec čte? Kolik básní do roka si koupí průměrná Novákovic rodina?“

Hron odložil čtečku. Ivan Binar nepřestřelil: postavení spisovatele je nedůstojné. A tak, když před třemi roky starosta nabídl Hronovi, aby psal obecní kroniku, Hron z toho měl radost. Velkopoříčtí tedy vzali na vědomí, že tu s nimi žije spisovatel. A že může udělat právě pro ně dobrý skutek jako nikdo jiný. Dosud ho zarytě ignorovali, lhostejní až běda, studení. Když si pátek co pátek vyzvedáváš poštu od těch, kteří ještě nemají počítač připojený k Internetu, úřednice na tebe hledí obrýlenýma, pichlavýma očima jako by tě jimi probodávala. Jsi cizorodý element v místní společnosti.

Ale psát kroniku, to už něco znamená. Získáváš na vážnosti. Bůhví, co ti chlapci slyšeli.

Jen co děti zmizely v ohybu silnice, která teď odpoledne hlučela motory aut víc než v jiné hodiny, na Hrona padl smutek a osamělost. Čtečka je jeho záchrana. Pokaždé ho zklidní. Problémy jiných spisovatelů jsou i jeho problémy. Problémy ho zařadily do kolektiva.

Opět se zdržel na terase. Už je jeho domovem – Velké Poříčí rozložené v údolí Snivé. S každou stránkou, kterou do kroniky napíše, má toto místo raději. Už miluje tento koutek vesmíru. Už je tu šťastný. Šťastný jako spisovatel, což je pro něj to nejvýznamnější. Vždyť nápad, nutkání spisovatelem se stát přišel v zoufalství a osamělosti. („Jakube, řekni mu, že nejde lednička.“ … „Tati, lednička je porouchaná.“ „Tak víš co, Kubo, ať si zavolá sama. Má to k telefenu stejně daleko jako já. Řekni , že už neskáču, jak píská.“ … „Mami, máš zavolat…“ „Já to slyšela, Jakube. Vidíš, jakej je. Že já si ho brala… Kdybys nebyl na cestě ty…“)

V chatě se vrátil k počítači. Mezitím co byl na terase, přišly mu dva emaily. Oba poslali neznámí internetoví čtenáři: nová povídka na serveru Česká literatura dnes se jim líbí – vylíčení charakteru postav jejich promluvami je prý přesvědčivé. Dějové napětí také. Hron hned oběma poděkoval. V podstatě je opravdu šťasten: píše obecní kroniku (jednou snad přesvědčí starostu i o přednostech elektronické mutace), publikuje na webových stránkách a se čtenáři komunikuje den co den.

Hron myslí, že si jakous takous pozici přeci jen vydobyl. Publikovat v kyberprostoru pro něho znamená dotýkat se budoucnosti. Což není spisovatel pánem všeho času? Minulého – přítomného – budoucího… Přijde čas a inteligence zrodivší se a evolučně se vyvíjející ve sluneční soustavě se bude projevovat jinak. Mnohamiliardová pléna generací zoologického paprsku Homo sapiens sapiens přece dosáhla s proměnami vnějšího prostředí také proměn v prostředí niterném. Proto napsal Hron do Readingu. Proto chce vyzkoušet, jaké to je být kyborgem.

Už je to tak, miliardové davy saturované šouživotem za televizní zlatou mříží, kde davem volení zákonodárci přetvářejí skutečnost na zábavný pořad, dostávají na scéně historie jen vedlejší role. To v laboratořích kybernetiků jako jsou ti z Readingu géniové zpřetrhávají biohistorická kotevní lana a zmechanizovanému stereotypu světa za obvodovými zdmi laboratoří přisuzují jen zrelativizovanou důležitost.

Který z těch dvou pozemských světů je tím významnějším? Ten za zlatou mříží, nebo ten odspěchavší za palisádu uvykle neobjevného nazření člověkovy existence? Druhý z jmenovaných určuje podobu nadcházejícího a kategorie všudypřítomného zdání za zlatou mříží se ho netýkají. Jeho nesmlouvavá dominantnost povstává z umění přetvořit skutečnost, kterou nic za zlatou mříží změnit nemůže. Outsider politika má poslání pouze spravovat každodenní, vědou vytvářený a vymezený život lidského rodu.

Na to a na mnoho podobného myslel Jakub Hron po celý večer. Po deváté si přečetl na Internetu povídku Lydie Romanské. Po desáté ulehl s myšlenkami na báseň Michala Černíka.

Už se mne neptejte,
proč píšu.
Je to stejné, jako bych odpovídal,
proč žiji.

II.
(20. září 2006)

1

Ráno nejprve zapnul počítač a připojil se k Internetu, celý člověk. Venku bylo jako včera – ještě mlhavo, ještě příslib babího léta. Přes noc přišly Hronovi další emaily – z Kanady a ze Států. Odpověděl hned a do přílohy přidal první část povídky o spisovateli Pojarovi týraném depresí.

Jako včera zazvonil telefon.

„Hron. Prosím.“

„Dobrý den, pane kronikáři. Tady Poucha. Já jenom že dnes je pátek, tak jestli počítáte s tou besedou.“

„Jistě,“ podivil se Hron, „volal jste mi už včera.“

„Já vím, já vím, já jen tak pro jistotu. Tak tedy ve dvě?“

„Přijdu.“

„Tak děkuji. Tak nashle, pane kronikáři.“

Hron položil telefon a na několik okamžiků znejistěl. Je to možné? Uhánějí mě jako malé dítě. A na mysli mu vytanuli dva zpanikaření, vystrašení výrostci u branky do zahrady. Oni jsou na vás domluvený… („Vezmu si Kubu.“ „Nevezmeš. Je teprve pátek. Podle rozsudku ho máš mít na sobotu a na neděli.“ „Proč bych si ho nemohl vzít, když už jsem tady. To sem mám jet ráno extra znovu?“ „Jakub není věc, abys s ním hýbal, jak se ti zamane.“)

Po chvíli podezření zase zaplašil; to by tak scházelo, aby i on zpanikařil…

Psal do oběda a chvíli po jedné vyrazil do školy…

2

„Ono se to vysvětlí. Žádná kaše se nejí horká,“ řekl bodře ředitel Poucha, potřásaje Hronovi pravicí.

„Co se vysvětlí?“ nechápal Hron.

„Ta kronika. Ty úvody. To víte, někomu to připadá moc filosofické. To víte, tady na vesnici se víc hledí na praktickou stránku života.“

„– – – ?“

„Neberte si to tak. Jak říkám – všechno se vysvětlí…“

„V které třídě je ta beseda?“

„Ve sborovně. Právě začali. Beseda s deváťáky se nekoná. To víte, nemůžu starostovi odporovat. Obec nám dává z rozpočtu čtyři sta tisíc na provoz.“

Jen otevřel dveře do sborovny, zkoprněl. Uvnitř bylo nakouřeno až hrůza a v obláčcích cigaretového dýmu jako by se povalovaly hlavy zastupitelů obce: majitele pily Jindřicha Malíka seniora, dříve číšníka, starosty Koskuby, dříve hoteliéra, poštmistrové Tučkové, Vaškovy mámy, Josefa Houšky, jednatele firmy M + M, s.r.o. a tři další.

„Pojďte dál!“ vystřelil starosta Koskuba. „My nekoušem.“

To není přátelské prostředí, mihlo se Hronovi hlavou a najednou to věděl: Nepřesvědčí tu nikoho. Oni mu to nandají.

„Dobrý den,“ řekl, když za sebou zavřel dveře, ale odpověděli mu jen někteří.

„Posaďte se u nás,“ zavelel Koskuba. „Sem.“

„– – – ?“

„Našeho kronikáře všichni znáte,“ Koskuba teď k ostatním, „představovat ho nemusím, půjdeme rovnou k věci,“ rozhodl a významně pohlédl na Hrona. „Projednali jsme stav a úroveň kroniky za poslední tři roky, pane Hrone, a jsme úplně zděšeni. Co jste nám to udělal?“

„– – – ?“

„Vy jste nám tu kroniku zničil.“

„– – – ?“

„V tý kronice jsou zápisy starý sedmdesát let, a vám… vy… vy jste ji zničil za pouhý tři roky!“

„Prosím vás, co to říkáte, pane Koskubo…“

Do hovoru se vložila Tučková:

„No-o mómentík!“ pufla nežensky. „Pan starosta nemluví jen za sebe! Mluví za celý zastupitelstvo. Vy jste tu kroniku skutečně znehodnotil! Co má znamenat tohle?“ natáhla ruku pro kroniku a přečetla právě z té stránky, na níž byla kronika otevřena. „Euroatlantická část světa dala planetě Zemi člověka technického typu, jenž v příštích desetiletích obydlí mimozemské kosmické prostory, a jemuž už v současnosti každodenní věcné informace, estetické vjemy a uspokojení dalších kulturních potřeb zprostředkovává především technika… Co to má společnýho s Velkým Poříčím?… A toho je tu celá stránka hned na začátku roku.“ Tučková zvedla oči od kroniky a zavrtala pohled do Hronovy tváře. „No? No? Co to má společného s naší obcí?“

„Paní Tučková, to je obecný prolog o stavu a sebepoznání společnosti…“

„No-o mómentík!… Vloni jste pro změnu napsal,“ odkašlala si, spustila:

„PC připojený k Internetu se v relativně krátké době stane samozřejmým, ba nezbytným vybavením každé domácnosti. Lidská společnost se bude nacházet v kyberprostoru, který se už stal jejím novým životním prostředím, nepřetržitě. V kyberprostoru vzniknou nebo už vznikají zcela nové formy nejen politického fungování společnosti, ekonomických (i výrobních) vztahů, obchodu, ale také nové druhy umění a nové žánry literární. Hodnotné informace jsou zpřístupněny sta milionům, obyvatelům planety… To tedy nechápu ani trochu, pane Hrone. Jsem obyvatelkou Velkého Poříčí, to jo. Ale planety?“

Hron cítil, že rudne a hrbatí se.

„Něco vám řeknu, pane Hrone,“ vzdychla Tučková. „Můj syn má taky počítač…“

„Můj taky,“ tlesklo v ústech Jindřicha Malíka.

„… ale já nepozoruju, že by se kvůli tomu změnil svět…“

„Já taky ne!“ přihodil Malík.

„Ale o to přece vůbec nejde!“ začertil se starosta. „Jde o kroniku! Je zmrvená!“

Konečně se Hron trochu vzpamatoval. „Dovolím si namítnout, že předchozí starosta proti mým zápisů v kronice nic nenamítal.“

„Protože to vůbec nečet! Neměl v hlavě nic jinýho než ty svý čachry!…“

Do hovoru se vložil Malík. „O mé firmě jste napsal, že zaměstnává třicet lidí, že vyrábím tisíc palet týdně, že jsem pořídil dvě nový sámovačky… mohl jste napsat i víc, kdybyste nebyl takovej fantasta.“

„Jasně. Jako že se Houška jmenuju, dám ruku do ohně, že ve Velkým Poříčí kdekoho zajímá, za kolik prodám kilo živý váhy prasete, ale ten váš kyberprostor je tady každýmu ukradenej!“

„– – – ?“

„No-o? Tak něco řekněte, pane Hrone!“

„Jasně. Jako že se Houška jmenuju a maturoval jsem s vyznamenáním, ty nový formy fungování společnosti mi nejdou na rozum ani trochu.“

„Dobře,“ vydechl Hron poněkud zdecimovaně. Google plánuje zdigitalizovat ve veřejné doméně dvacet, představte si to, dvacet milionů knih ze sbírek knihoven vícerých zemí. Co z toho vyplývá? Google se stane za á globální mnohojazyčnou multiknihovnou a za bé univerzálním knihkupectvím, které nabídne sta tisíce literárních a vědeckých titulů doslova celému světu. Když se nad tím zamyslíte, tak teoreticky je možné, že všechny knihy, které kdy vyšly v jakémkoliv jazyce a které opravdu jsou kulturním dědictvím, budou k mání na Internetu. V kyberprostoru, pane Houška.“

„No-o mómentík!… Říkáte Google plánuje… Teoreticky je možné… Právě, že je to všechno jenom nějaká fantazie, která může zůstat srandovní pohádkou.“

„Tak tedy jinak,“ vydechl Hron, „na univerzitě v Michiganu zdigitalizovali deset tisíc knih. Než to udělali, mělo ke knihám přístup čtyřicet tisíc studentů a zaměstnanců. To není málo, viďte? Ale jen ty texty umístili na web, do kyberprostoru, pane Houška, měsíčně si je otevřou statisíce čtenářů. A byl jich i milion. Chápete to, paní Tučková? Chápete tu demokracii v přístupu k informacím a kulturním hodnotám? Chápete, že jde o jiné fungování společnosti?“

„– – – !“

„Chápete?“

„– – – !!“

„Dobře,“ vzdychl Hron. „Mám čtečku. Je na baterii. Z pěti šesti metrů by vám připadala jako štůsek papíru. Osmnáct centimetrů na výšku. Vejde se do kapsy kalhot. Kamkoliv si ji nesu s sebou. Můžu číst půl dne a oči nezabolí, to mi věřte. Včera jsem četl Mertlovy Stoly. Skvělý esej! Doporučuju!“

„– – – ?“

Hron získával jistotu. Nehnu s nimi. Nelze to. Ale ještě to zkusil:

„Čtečka má jednu nevýhodu,“ řekl ironicky. „Vejde se do ní jenom osmdesát knih. Tak asi. Ale mám ještě prázdné paměťové karty na stovky a tisíce jiných textů. Do smrti je neužiju. Už chápete? Nosím v kapse obrovskou knihovnu. Kdybych chtěl papírové knihy někam uložit, musel bych si koupit dům… A teď mi řekněte: jaký to má všechno smysl? Je v evoluci záměr?“

Starosta jako by se probral ze zamyšlení. „To se všechno hezky poslouchá, ale nepatří to sem. Jsme tu kvůli kronice. Zkrátka a dobře, pane Hrone, vy asi nebudete moc úspěšnej spisovatel, aspoň jsem o vás v rádiu neslyšel a v televizi jste taky nebyl, a tak jste se chtěl trochu předvést…“ Starosta pohlédl na Hrona zpytavýma očima a pokýval – jakoby soucitně – prošedivělou hlavou. „My to vaše fantazírování přelepíme fotkama z masopustního průvodu. Ale jedno je jistý. Tu kroniku už nesmíte vzít do ruky. Nikdy!“

3

Podvečer ve Velkém Poříčí voní poraženými, ohoblovanými kmeny douglasek a páchne močůvkou nahromaděnou v propadlinách kolem kravína. Šumí řeka Snivá. Šumí v uších znectěného kronikáře Hrona.

Zatoulal se, ne, utekl k crkavým vodám přítoků Snivé pod klenbu rozsochatých dubů. Tady to bylo, ví z kroniky Velkého Poříčí. Tady stála pod stromy stulená chatrč. Na nedbale vyklučených štráfech země ještě divoké obilí. Ale přišel obchodník, sice hastroš podivný a filištýn, ale z dalekých krajů a z příštích, příštích časů: vždyť měl sekeru, měl motyku. Rolník jen kůže. Slova si ti dva nerozuměli, ale kůže se leskly, ze zdravých zvířat, a sekera byla železná a motyka byla železná. První Velkopoříčan! Náhle celým, celým člověkem.

Tma se vplížila do prostoru, na který Hron den co den zhlíží z terasy domova. Nohy má Hron ztěžklé jako už dávno ne. To rozčarování způsobilo, že ho náhle přestal bavit život. Hron musel sem. Je rozčilený a je ponížený. Jako s darebákem s ním jednali! Prý fantazíruje!… Prý se chtěl předvést!… Musí se toho zbavit, musí se z toho vypsat. Má pro spisovatele Pojara docela nové myšlenky. Hron šel zvlhlou travou.

Doma usedl k počítači, ale napadlo ho nejprve se podívat, přišla-li mu pošta.

A přišla. Opravdu ano.

Intuitivně se rozhodl otevřít nejprve email od Vaška Tučka. Vaškova máma Hrona zdeptala, jen co je pravda. Ale Vašek s tím nemá nic společného. Copak potřebuje?

„Dobrý večer,“ čte Hron na monitoru, „máma mi všechno vyprávěla, pane Hrone. Už ji nemám rád. Jestli jsem ještě měl…“ Náhle to zabolelo a Hron jako by polkl písek. Od této chvíle čte jen pomalu, jakoby nerad, dokonce se bojí… „To ona zavinila, že od nás táta odešel!“ („Tati, ty budeš bydlet zvlášť? Ale co bude se mnou? Co já! Mamku jinde, taťku taky jinde! Tati?“ „…?“ „Tati!“ „Máma mi tě bude půjčovat, Kubo. Vždycky poslední víkend v měsíci. Zase budeme spolu, Kubo.“ „Tohle je spolu?“) „Pořád ho buzerovala, nic jí nebylo dobrý…“ („Podívej se, jak vypadá! Je to vůbec Jakub?! Takhle mi ho vracíš? „…?“ „Podívej ty kalhoty! Nedals ho spát na slámu?“) „A taky to táhla s tím Houškou… To mě štvalo nejvíc…“ („Mami, já nechci, aby k nám ten pán chodil.“ „Proč, Jakube? Je to slušný člověk.“ „Není. Slušný člověk je taťka.“ „– – – ?!“ „Proč nic neříkáš? Vezmi zpátky taťku.“ „To nejde, Jakube… Já mám toho pána ráda, víš?“ „– – – !“ „On mě má taky rád.“) „Nejhorší je, pane Hrone, že nikam nepatřím.“ („Já s vámi nebudu, mami… Já chci k tátovi…“ „Ale jdi, Jakube. To nejde. Soud to nedovolí.“ „– – – ?“ „Ještě nemáš rozum… Dali tě mně.“)

Hron na okamžik docela zchroml. Jeho stav trval jen několik vteřin, v Hronově nitru vybuchl kráter a žhavá láva prudce stoupala vzhůru. Hron vybuchl. Ze židle vyskočil jako napružený, vyběhl z chaty a zprudka šněroval pěšinu k vrátkům zahrady. Musí za ním! Musí za tím klukem! Ten kluk potřebuje pomoci!

Je už tma a Hronovi chvíli trvá, než zchváceně, takřka ztřeštěně nahmatá kliku.

Silnicí projíždí auta jedno po druhém, osvětlují Hrona, spěchají, ale Hron neví, že je na silnici, Hron také spěchá. („Nepatřím nikomu! Nikomu, mami! Jenže nemám kam jít!“)

Auto, které ho srazilo, ani nezpomalilo, ani nezastavilo, ujíždělo.

Hron – nic o tom neví.

V Myslívě-Milčicích
Březen 2007

Senátor Collins

„Zákaz lidského klonování reflektuje naši humanitu, a proto je to správná věc. Vytvořit dítě pomocí této metody zpochybňuje naše fundamentální přesvědčení, klonování má totiž potenciál ohrozit posvátnost rodinných svazků u kořene našich ideálů a naší společnosti.“
Bill Clinton, prezident USA (1997)

I.
(Duben 2027. Pozdní odpoledne.)

1

Necítil se na palubě po okrajích omývané vzdutými vlnami pranic příjemně, ale z chlapíků postávajících jakoby nezúčastněně opodál vyzařoval klid přímo … přímo bohorovný. Z houpajících se vln chvíli od chvíle vyklouzl delfín. Nebe jako by se nořilo do mořských hlubin, chvílemi nerozeznáš, kde voda začíná.

Jimmi Collins byl zmaten.

Co má proboha tohle všechno znamenat? Jak dlouho to potrvá? Večer měl být na mítinku v Raleighu… Tam se možná rozhodne: bude republikánským kandidátem na prezidenta Států on, nebo Armstrong Williams?

Teď si mohl být senátor Collins jist jen jedním: unesli ho.

Ví, že jeho letadlo sestoupilo z dráhy letu, dlouho kopírovalo mořskou hladinu, až přistálo na palubě téhle lodi. Šokován tajil dech, když za okénkem uviděl… uviděl sebe sama, jak spěchá k letadlu, ve kterém… ve kterém právě seděl. A pak se mu svět propadl do temnot.

Když se probral – zřejmě z narkózy –, nechápal vůbec nic. Jen pomalu, pomaloučku rozeznával tváře lidí. Neskutečně vybraná společnost: radioamatér Coyne, který jako první zachytil a odpověděl na umělé signály z kosmu. Páter Wilmut – sloužil v Raleighu mši za sedmdesát tisíc zemřelých po zamoření města neznámým virem. Starosta Frist – postavil v Raleighu Centrum pro výzkum nemocí mimozemského původu.

Pokud se to tak dalo říci, senátor Collins zbystřil. Dva ze skupiny bohorovných se chopili jeho loktů. „Dovolte, abychom vám pomohli, pane senátore. Jste pozván do podpalubí. Přímý přenos z Raleighu začne každou chvíli.“

2

V hale městského zábavního centra byla hlava na hlavě a když pódiem prošel možný republikánský kandidát na prezidenta Spojených států, nastala nepopsatelná vřava. Collins odpovídal širokým, nekončícím úsměvem a pažemi výmluvně zdviženými vzhůru, ke stropu, k nebi, k vesmíru. Na to lidé reagovali. A když se kolem Collinsovy pravice seskupili bývalý starosta Frist, páter Wilmut a Coyne, přešťastný z toho, že už může před veřejnost bez policejní ochrany (hysteričtí, rozervaní pozůstalí jej vinili, že to on způsobil epidemii kosmického viru), davy začaly věřit: Teď se to stane! Teď to přijde!

3

Senátor nevěřícně civěl na velkoplošný monitor:

„Co je to za divadlo?! To přece nemůžu být já!“

Páter Wilmut měkce, jak jen to jeho ruka, takřka ženská ruka dokázala, zmáčkl Collinsovo rameno. „Omyl, pane senátore, jste to vy a historie si tento den navždy zapamatuje…“

Tisícihlavý dav se konečně unavil, jeho vzrušení ochablo a k úplnému utišení postačilo Collinsovi smířlivé gesto ruky. Začal mluvit. Mluvil, mluvil.

„… k utrpení stovek a tisíců rodin Raleighu nemůže být zákon lhostejný. Kdo zaručí, že nebudou další epidemie? Kdo na této planetě si může být jist, že z kosmických temnot nezasáhne do jeho života nepřítel, kterého nevidíme, kterého nenahmatáme, jehož neslitovnosti jsme vystaveni napospas, zajati v pozemské kleci?“

„Ježíšikriste – to přece neříkám já – tohle bych nikdy – nikdy neřekl! To je podvod! To se musí vyšetřit!“ rozkřikl se senátor Collins v podpalubí.

„Pravdu říkáte, pane senátore. Tohle byste vy nikdy neřekl. Proto jste tady, na naší lodi. Za vás to řekne senátor Collins.“

„Já jsem senátor Collins! Já! Já!“

„To se uvidí, pane senátore… Bude záležet jen na vás…,“ řekl exstarosta Frist.

„Pocítili jsme živé dotyky z vesmíru. Už víme určitě, že v něm nejsme jedinými inteligentními bytostmi. Za toto poznání zaplatilo sedmdesát tisíc z nás tím nejcennějším – svými životy. Musíme se ptát, co počít dál. Jediné nemůžeme – čekat. Vás, pozůstalé, kteří jste přišli o své děti, sourozence, rodiče…, vás nechal na holičkách zákon. Je to špatný zákon – zákon zakazující klonování lidských bytostí… Nebýt tohoto zákona, vaši drazí tu dnes mohli být s vámi.“

„Zničili jste mě!… Celý můj život…“ Senátor Collins se sesul v křesle. „Už nemohu do Washingtonu. Nemohu ke svým.“

„Vzpamatujte se, pane senátore!“ napomenul Collinse Frist. „Podívejte se pořádně. Ti lidé vám tleskají… Skandují vaše jméno… Ti lidé pláčí… Jste hrdina, pane senátore.“

Rozruch na monitoru byl tak značný, že to Collinse opravdu upoutalo. V kleče vzhlížel na sebe sama, jak děkuje rozrušenému zástupu pod pódiem. Ten dav ho obdivoval. Ten dav ho zbožňoval. Ctil ho.

„Proboha – co se to děje? Nerozumím tomu…“ Collins.

Obří monitor zhasl.

„Jste jenom v šoku, pane senátore. To přejde. Zítra si řekneme víc.“

II.
(Den poté. Po poledni.)

1

Spal do oběda – tak přílišně dlouho! Ve Washingtonu by se mu to nikdy nestalo. Kdo ví, čím ho včera uspali…

Obědval jen polévku. Kdo by měl chuť?

Jak mohl být zároveň na této lodi a zároveň v  Raleighu v Severní Karolíně? Jak mohl říkat takové věci?

Collins se ploužil při okraji paluby, prška slané vody mu sem tam stříkla do obličeje, ovšem nedbal toho. Má tedy dvojníka! Jak dokonalá podoba… Ale k čemu jim to bylo? To všechno… To divadlo v Raleighu…

Ale komu jim? Kdo jsou ti lidé na této lodi?

Bohorovní přinesli stolek a dvě křesílka. Pak zmizeli.

Přišel jen páter Wilmut. „Jak se cítíte, pane senátore. Dobrý den vám přeji.“

„Mizerně se cítím. Mizerně a ještě jednou mizerně,“ zabručel Collins nahněvaně a mhouřil oči jako šelma, která číhá.

„Přejde to, pane senátore…“

Dělalo mu dobře, jak ho páter oslovuje. Vracelo mu to sebevědomí. „Co je to za provokaci? Co je to za tyjátr? Jak to, že jsem byl tady a tam taky?“

„Tam jste nebyl vy. Po celou dobu jste jen tady s námi.“

„Mám dvojníka? A vy také? Frist? Coyne? Vy všichni?“

„To nebyli dvojníci. To byli kloni.“

„– – – !!“

„Pane senátore, pojďte, posadíme se. Podebatujeme trochu, hm?“

„Klonování je ve Státech zakázáno.“ Collins jako by pozvání ke stolu neslyšel. „Uvědomujete si, že je za to deset let?! A milion dolarů pokuty!“

„Pro smysluplnost našeho rozhovoru, pane senátore,“ řekl páter, „bude prospěšné, když se obejde bez emocí. Dokážete to? Já ano.“

„Chcete mi tedy namluvit, že mám klona? O tom bych přece musel alespoň něco vědět. Kde byste přišli k mé DNA?“

„Když jste byl v narkóze. Tenkrát po té autohavárii. V týmu, který vás operoval, byli naši lidé. Ti získali DNA senátora Collinse.“ Páter Wilmut neztrácel na klidu. Podivuhodně vnitřně vyrovnaný zopakoval: „Posadíme se? Promluvíme si?“

„Pane Wilmute, s vámi já si nikdy nesednu… Všechno kolem vás je cítit zločinem… Unesli jste mě… Ukradli mou DNA… V Raleighu obelstili veřejnost… Jak jste mohl? Vy, který máte mandát od Boha?!“

„– – – .“

„Vy jste tak podle zneužili té havárie, při které zahynula má dcera?! Můj zeť?! Vy jste se neštítili?“ Tenkrát řídil Roger. Vraceli se z kosmodromu, odkud odstartovala loď k Marsu. Poprvé v amerických dějinách. Poprvé v dějinách světa. Sabina chtěla Rogerse u volantu vystřídat, Roger už byl k smrti unavený, ale nepohodli se přitom. Křičeli na sebe a malá Paula začala vřískat. On, který seděl na zadním sedadle vedle ní, ji chtěl pochovat. Ale Paula toužila jen k mamince… „Sabino, vezmi si ji,“ podal dítě dceři. Paula zavadila nožičkama o tátovu hlavu.

„– – – .“

„Včera v Raleighu… Uvědomujete si, že jste zničili soukromý život mé ženy a mé vnučky?! O mém životě ani nemluvě! Rodina je to základní… posvátné… nedotknutelné…“

„Pane senátore, lidem na této lodi, všem do jednoho, leží na srdci rodina lidstva. Ne rodina jedna, ale celé lidstvo, pane senátore. Opravdu se neposadíme?“

„S vámi nikdy. Dostanu vás před soud. Usvědčím vás. Napaří vám deset let.“

Páter Wilmut povytáhl proutěné křesílko a usedl. Hleděl Collinsovi zpříma do očí. Rozdílné pozice zapůsobily: Collins znejistěl a naopak to byl Wilmut, komu přibylo sebejistoty. Řekl: „Hm, říkáte mandát od Boha. V tom to právě vězí, pane senátore. Večer co večer se bohabojně modlíte, neděli co neděli chodíte ke zpovědi, a přitom jste Bohu tak vzdálen, ale tak… tak… Smutno je mi z toho.“

„– – – ?“ Ten náraz byl tak neočekávaný, že nikdo nestačil ani vykřiknout. Collins ještě vnímal, že přední sklo auta se roztříštilo a vzduchem se mihlo tělíčko malé Pauly.

„V člověku sídlí vůle Boží. Tak jako ve všem, co je ve vesmíru. Posloucháte mě? Tak jako ve všem, co je ve vesmíru, pane senátore.“

„– – – ?“

„Člověka Bůh stvořil, aby nebyl na své dílo sám. V člověku, v jeho konání je vůle boží. To Bůh dal člověku poznat strukturu svého genomu… umění klonování… umění vystavět město na Měsíci…“ Wilmut si Collinse přeměřil pohrdavým pohledem. „Hm, vy vyhrožujete, že mě dostanete před soud… Že mě usvědčíte… Ještě jste nepochopil, že nad rodinou lidského jedince je rodina lidstva. Bůh nerozlišuje lidi podle toho, jak přišli na svět. Má je všechny rád a všechny je potřebuje.“

„– – – ?“

„Zákon zakazující klonování lidských bytostí se přežil. Musíme pohnout světovým veřejným míněním. Tradicionalisté Boha jenom přibrzďují, brání mu pokračovat v díle.“

„– – – ?“

„Hm, moc jste mi toho neřekl, pane senátore. Ale slyším, že tu bude co by dup. To si musíte vyříkat jen mezi sebou. Jen vy dva.“ Wilmut se zvedl a zasunul křesílko opět pod stůl.

Má rád pořádek, napadlo Collinse zčistajasna, ale Wilmut už mizel v podpalubí.

2

Podobni si k nerozeznání, stáli proti sobě a v jejich tvářích se zračilo napětí. Ten, který vystoupil z helikoptéry ovšem působil jistějším dojmem a byl to také on, kdo odkrokoval vzdálenost, která je dělila. „Ahoj Jimmi,“ řekl a podal Collinsovi ruku.

Collins se však nepohnul.

„Tak dobře,“ vzdal příchozí svůj pokus. „Jsem také Jimmi. Tvoje druhé já se vším všudy.“

„Není mi známo, že bychom si tykali,“ konečně promluvil přezíravý Collins.

Sebejistý Collins se zasmál. „Přece si nevykáš.“

„Cos mi provedl v Raleighu je neodpustitelné,“ vycedil mezi zuby Collins, který přestal být zdrženlivý. Drahý, co s námi teď bude? zalkala v něm manželka Elisa, jako by ji slyšel. Před naším domem postávají nějací lidé. Pořád jen křičí. Křičí jako pominutí. Paula je z toho celá vystrašená. Bude plakat. Já nechci, aby plakala…

Představa osiřelé uplakané vnučky Collinsem pohnula.

„Tvoje existence je nezákonná!“ řekl svému klonu.

Klon se cítil být nad věcí. „Zákony jen definují stav lidského vědomí. Lidské vědomí se ovšem posouvá. Jsem toho živým důkazem. Jimmi, ty to opravdu nechápeš? Tvůj svět zestárl. Přežil se.“

„– – – !“ Paula se rozplakala. Manželka Elisa s ní. „Vy všichni na této lodi musíte před soud. Budu svědčit. Usvědčím vás!“

„A co uděláte se mnou, Jimmi. Já JSEM. Jsem svéprávná lidská bytost jako ty. Izolujete mě? Rozpoltíte veřejné mínění. Já budu mít zastánce, Jimmi…“ Sebevědomý Collins zdvihl varovně ukazovák. „Konflikt nás dvou, Jimmi, to je evoluce.“

„– – – ?“ Paula dostala hysterický záchvat. S dlaněmi přitisknutými na uši řičela, dupala, řičela.

„Dnes jsem to já, ne ty, kdo vyjadřuje evoluci člověka. Člověk je tu ovšem proto, aby oživil vesmír. Proto musíme přicházet na svět my kloni.“

„– – – !“

„Země je kolébka začátků, Jimmi. My budeme přicházet na svět na jiných planetách. Všude, kde bude člověk doma. To všude je tak daleko od Země, tak velmi daleko! Než by přiletěly nové posádky, ty předchozí by vymřely. Ale kloni tam všude jsou záchranou.“

„– – – ?!“ Paula se zamlčela.

„Kloni jsou jistotou, že inteligentní život bude expandovat.“

„– – – ?!“ Ježíši Paulo! Co je s tebou?! Drahoušku! Eliso, pomoz jí, Eliso!…Ježíši, pomozte jí někdo!

„Nenapadá tě, že evoluce inteligentního života zrychlila?“

„– – – ?!“ Malá Paula přestala dýchat.

„Ach bože, jsi tak přirostlý ke svému senátorskému křeslu, až jsi v něm zkameněl.“

Collins se pohnul. Zprudka. Dopředu. Povalil opovážlivého Collinse a zalehl ho. Rukama sevřel jeho krk.

Klon se bránil. Uchopil Collinsovy ruce v zápěstí a snažil se je odtrhnout od svého hrdla.

Collins tu však nebyl sám. Přišla Paula a pomohla mu. Přišla Elisa a přidala se na jeho stranu. Collins tiskl. Kde se vzala tu se vzala Sabina a pomohla tátovi. Collins vrčel. Přiskočil i Roger – a to už bylo znát: nikdo v té chvíli, nikdo na světě neměl větší sílu než Collins.

Pak klonův odpor jako by polevil. Collins byl ovšem politik a nedal na dojmy. Tiskl dál.

Tiskl, ačkoliv už nemusel.

Náhle odešla Paula. Collinse prudce zabolelo na spáncích a pak v celé hlavě. Náhle ho opustila manželka. Znenáhlu se zešeřelo. Sabina a Roger odešli spolu – jako by je vymazal. Zůstala jen ta bolest v hlavě, která sílila, a přidal se k ní hukot v uších. A pak tma a ticho.

Byl konec všeho, docela všeho. Collinsové nežili.

V Myslívě-Milčicích
Září 2008

ČÁST DRUHÁ
Eseje

Stroje, humanismus a evoluce society

I.

1

Pazourek v ruce primitivního člověka to byl, co na úsvitu lidské society vyznačilo patrně nejpozoruhodnější jev ve sluneční soustavě: koexistenci inteligentního fenoménu a nástroje, po tisíciletích vývoje stroje, ještě později automatu, v jedenadvacátém století robota blížícího se inteligencí člověku. Neméně příznačné je, že to naopak byla až průmyslová revoluce, s níž se stává již rozšířeně užívaným termín humanismus. Už po prvních čtvrtstoletích sociálních konfliktů si kapitál (vlastníci) ze strojové výroby povstavší uvědomil potřebu nové filosofie soužití a naučil se – jisté míře sociální solidarity. Stroje ve službách člověka to byly, co podmínilo novou materiální kvalitu života lidského jedince a spolu s ní samozřejmě i kvalitu duševní: totiž kulturní sebeuvědomění citové, totiž vědomí kulturní sebehodnoty. Tak základy novověké kultury poddruhu homo sapiens sapiens stojí na citovém štěstí individua a na produktivitě práce, samozřejmě té společné – práce lidí a práce strojů. A je opět příznačné, že k největší sociální smršti v dějinách dvacátého století došlo v zemi, kde se strojů nedostávalo a tedy ani citového štěstí ne a kde synonymem existence se stala nuzota, do znicotnění srážející hodnotu života jedince i society – v carském Rusku.

2

Humanismus novověku, svědčí paměť dvacátého století, tak je dvojích kořenů. Humanismus z politické vůle vzešlý uvykl definovat se jako sociálně spravedlivý bez rozdílu tříd a sebe sama ohraničil etikou kolektivního. Humanismus mající svůj původ v produkci strojů upřednostňuje individuum v liberálním prostředí, ohraničeném etikou kapitálu.

Bezmála celé dvacáté století je epochou existenčního střetu obou typů humanismustřetu rozdílného etického v nich.

3

Ze střetu těžily stroje: staly se dokonalejšími a přibylo jich geometrickou řadou. Stroje rozhodly střet. Mocnost, filosoficko-eticky se vymezující sociální spravedlností a paternalistickou péčí o uspokojení základních životních potřeb všech individuí a skýtající inspirativní příklad sociálně a citově nespokojeným ve společnostech humanismu-produktu výrobně-technologické základny, existovala v podmínkách permanentního vnějšího ohrožení: kapitál totiž nepřipouštěl alternativu. Proto paternalistická mocnost stojící na troskách carského Ruska mohla v existenčním soupeření obstát jen se zdárným – kumulováním kapitálu, investovaného ovšemže do výroby strojů, významně do průmyslu zbrojního. Dějiny antagonistického soupeření obou typů humanismu jsou dějinami vynalézání a výroby zbraní masového, celoplanetárního ničení – a zároveň pradějinami sebereflexe živého kosmu: vždyť každý nový objev průmyslu na zabíjení člověka byl také objevem zvyšujícím jak člověkovy ambice poznat vesmír, tak i ambice do kosmických prostorů proniknout. Pazourek člověkem opracovaný do pěstního klínu, člověku však daný jako produkt tisícileté výroby přírody, potažmo kosmu, se vesmíru vrací jako jeho nová dimenze – dimenze ducha.

4

Citové štěstí, které vždycky je základem etiky individua, je v novověké společnosti odvislé od ekonomické úrovně society. Zatímco kapitál investovaný do zbrojení ve společnosti humanismu výrobně-technologických základů přinesl bezpočtu jedincům zlepšení materiální kvality života, a tedy citové štěstí, společnost spravovaná paternalistickým státem, sebezáchovně investujícím kapitál státu do zbrojního průmyslu, chtěla-li být s etikou humanismu sociální rovnosti životaschopná, podobně konat nemohla: a tak materiální nedostatek nahradila ideou. Ideou historického poslání. Ideou zítřejšího štěstí všech jedinců všeho světa.

Válku, historiky zvanou druhá světová, tak vedle zabíjejících strojů vyhrály city zabíjejících lidských jedinců, vítězstvím obšťastněných. Politicko-vojenskou vůlí exportovaný humanismus nabízející společnost sociální rovnosti opanoval city té evropské společenské třídy, která měla ke strojům nejblíže – třídy dělnictva. Tak se v poválečné Evropě ustavilo teritorium prvého typu humanismu a ten odtud pronikl opět z vůle politicko-vojenské do zemí takzvaně rozvojových: ovšem podobně jako někdejší carské Rusko, ani tyto země neměly průmysl, neměly základnu strojů. Bylo na paternalistické mocnosti, aby svým státním kapitálem usilovala (dbala) i v těchto částech světa o citové štěstí individuí, potažmo o přitažlivost své sociální filosofie.

Ještě dvacáté století však ukázalo, že stroje znamenají v životě člověka víc, než se dříve předpokládalo: žádají totiž ne individuum, které s nimi pracuje, ale které je zdokonaluje a se zdokonalenými dokáže spolupracovat.

II.

1

Paternalistický stát upřednostňující kolektivismus žádá přizpůsobivost průměru. Historické perspektivy jím nabídnutého humanismu ovšem narazily na přirozené biologické vybavení člověka toužícího vlastní vůlí poznat, dokázat, získat, mít…, jak mu dáno už z epochy opracovaného kamene.

A tak ve studené válce obou typů humanismu dvacátého století veškeré emigrační odlivy směřují od humanismu paternalistického státu do společenského prostředí humanismu existujícího na výrobně-technologické základně. Ani kulturní člověk není prost své biologické přirozenosti: a podle jejího zákona i v inteligentní lidské bytosti vládne ego, nikoli alter.

A bylo to právě spokojené ego člověka žijícího v poměrech humanismu výrobně-technologického původu, na kterém ztroskotal dějinný experiment – politicky nastolený humanismus sice relativní sociální rovnosti, ale neudržitelně omezující přirozenost člověka.

2

Válka dvou společností rozdílného typu humanismu, kterou dějepravci nazvali studenou, už jsme řekli, přinesla novou historickou skutečnost – naléhavější sebeuvědomění society jako fenoménu kosmického. Dějiny humanismu, proces vývoje humanismu jsou z procesů vesmírných.

Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony, kdo societu k novým filosofickým náhledům na sebe přiměl.

Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony, kdo si vyžádal vědu o sobě, o člověku, životě a societě. Člověk ji jen nazval. Kybernetikou.

3

Je tak vyslán do času odevždy.

Kdo? Člověk.

Jak? Tendencí organismu udržet stálé vnitřní podmínky života. Už proto potřeboval pazourek. Řekneme: pud sebezáchovy. Řekneme: strach ze smrti.

Je v tom hlubší smysl!

Je v tom hlubší smysl?

Odpor zániku, tedy entropii, je vlastní lidskému jedinci i lidskému kolektivu z vůle přírody, z vůle vesmíru. Ovšem kybernetika dala homeostázi více rozměrů. Především ji učinila obsahem teoretického vědění individua a rozšířila tak jeho duchovní svět a jeho sebeúctu. Upozornila přece na relativnost zatímního chápání lidského života ve vesmíru.

Praví totiž kybernetik již od samého počátku, že pod pojem život musíme zahrnovat i mnohé astronomické jevy, které mají jen mlhavou podobnost s životem, jak jej prozatím známe a pojímáme, a také že nejsme neměnnou látkou, ale věčně se zachovávající formou. Ve vztahu ke strojům, které si ostatně vynutily zrod nového vědního oboru*), kybernetik zaujímá ve společnosti nové stanovisko: Stroje se podobají lidským bytostem tím, že v rámci celého vesmírného komplexu i ony představují výspy poklesu entropie. (Jsou totiž – homeostatické. Je v tom hlubší smysl.)

Ale jak potom nahlížet city? Ve výspě poklesu entropie vždy přítomného „hráče“? V naší, pozemské výspě zatím jen city lidského individua.

4

Kybernetici jí dali jméno celoplanetární bytost.

Pravdaže societě, v níž lidská individua jsou navzájem propojena sítí (pří)strojů, sítí počítačů. I její počítače jsou z vůle lidských individuí propojeny.

Je tato celoplanetární bytost se svými dějinami humanismu předurčena k překonání hranice pozemské výspy entropie? Je jejím nevyhnutelným posláním učinit tu formu života, již představuje, rozšířenou ve vesmíru? Či snad (dokonce) přirozeným vesmírným úkazem?

Buď jak buď, jsme účastni zrodu nového typu bytosti ve sluneční soustavě. Protože proniknout do vesmíru není věcí člověkovy touhy, nýbrž homeostází dané nutnosti (jako bylo opracování kamene), můžeme předjímat, že takových multibytostí přibude.

5

(Vesmír, nekonečná laboratoř fyzikálních a chemických procesů, má tendenci zvýšit úlohu ducha.)

6

Roku 1767 byl na planetě Zemi vynalezen stroj, který spřádal několikero nití najednou. Rok 1782 je zrodem zdokonaleného parního stroje. V roce 1814 sestrojil člověk parní lokomotivu a o jedenáct let později zahájila na Zemi parní železniční doprava. Kolem roku 1897, tedy pouhých sto třicet let od vynálezu prvního stroje a pouhých dvaasedmdesát let (v rozmezí délky jednoho lidského života) od zprovoznění první parní železnice napsal Kurt Lasswitz román Na Zemi a na Marsu. V něm nad zemským póly jsou vesmírné stanice-kosmická nádraží s lidskou posádkou. Zrod myšlenky na překonání hranic pozemské výspy entropie a myšlenky na učinění inteligentního života rozšířeným fenoménem kosmickým tedy spadá již do první etapy historie výroby strojů. Dějin strojů.

Nejvyspělejší stroje podněcují lidské city, touhy, ale také myšlení, také vyjadřování. Když se v březnu 2002 kosmonautům Johnu Grunsfeldovi a Ricku Linnehanovi podařilo vyměnit v otevřeném kosmickém prostoru poškozené energetické jednotky Hubbleova teleskopu, Pozemšťané opakovali se všenárodními médii: „Hubble opět žije.“ Když roku následujícího zkolabovala na povrchu Marsu sonda Spirit a když ji NASA opět přivedl k činnosti, veřejnost planety Země si vydechla: „Spirit žije!“

Hranici zemské přitažlivosti překonali společně – člověk a stroj. Necelých dvě stě let od vynálezu jednoduchého stroje na spřádání několika nití.

Stroje to jsou, kdo určuje vývoj povědomí lidského jedince o sobě a society o sobě.

III.

1

Žijeme nikoli v jedenadvacátém století, ale jedenadvacátým stoletím. Nelze předpovědět, jakým bude společný svět lidí a inteligentních (pří)strojů za pouhých dvacet let. V societě (pří)stroji přetransformované do planetární multibytosti vývoj nových technologií a sociálně vesmírný fenomén humanismus splynuly v jedno. A vždycky s perspektivou pohybu planetární bytosti do okolních kosmických prostorů.

Tak imperativem prvního dvacetiletí jedenadvacátého věku je spojení myšlenek, funkcí a mobility.

Průměrný jedinec poddruhu homo sapiens sapiens je zcela samozřejmě vybaven snadno přenosným, snadno skladovatelným telefonem sloužícím k telefonování, odesílání a přijímání textových zpráv a fotografií, ke sledování času, provozování kratochvilných her, přehrávání hudby, fotografování, digitálnímu natáčení krátkých filmových snímků a samozřejmě k bezodkladnému připojení k síti.

Výkonný počítač, k jehož ovládání stačí elektronické pero, váží půl druhého kilogramu a je „velký“ jako poznámkový blok – neméně přenosný a neméně skladovatelný než mobilní telefon. Kdekoli a v kterýkoli okamžik vyjeví cokoli z duchovního potenciálu** planetární bytosti.

Není konce.

2

Pravdaže není konce.

Dvacáté první století objevilo rozhraní mezi mozkem a (pří)stroji. Na Dukeově univerzitě v Durhamu vnořili do hloubky jednoho milimetru mozku opice elektrody o průměru lidského vlasu. Konce elektrod svedli do počítače a odtud do ramen robota. Rameno reaguje na myšlenkové povely opice a přemisťuje předměty.

Což může být konce?

Podobný čip si nechal implantovat do těla vědec působící v Domě kybernetiky v Readingu a jeho počítač ho oslovuje. Kybernetik Warwick míní: Budeme mít další implantáty spojující lidský nervový systém s internetovou sítí. A nejen to: pulzy z jednoho lidského nervového sytému budou přes implantát vyslány do Internetu a pak přijaty dalším implantátem v nervovém systému jiného lidského individua.

Co nám potom může přijít na mysl ve spojitosti s projektem meziplanetárního Internetu? A s možností lidí s implantáty přes Internet spolu myšlenkově komunikovat na nepředstavitelnou, tak nepředstavitelnou vzdálenost…?

3

Kámen k opracování. Dnes víme: byla to půjčka. Byla to půjčka, kterou vracíme v docela jiné kvalitě. V té, kterou žádá – věřitel.

Už v roce 1985 napsala Donny Harawayová v Manifestu pro kyborgy: „Na konci dvacátého století jsme všichni … hybridy stroje a organismu.“ Tři roky nato Jean Baudrillard odpověděl: „Virtuálně a prakticky se blížíme strojům.“ A Kevin Warwick vzkázal, že inteligentní stroje budou mít vedle neuronů také… také… city. Jaké city pocítí inteligentní bytost-stroj k člověku? Snesou se ti dva? Dohodnou se? Oba přece fenomény antientropickými…

Dějiny tříbení humanismu možná dostanou v societě inteligentních hybridů biologického a technologického nový rozměr: rozměr poslání. Už samotný proces pěstování humanismu jako sociálního systému přece měl nikoli jen všelidský, ale kosmický význam.

Ale má to tak být?

Má.

Je-li to tak – evolučně naprogramováno.

V Myslívě-Milčicích
Červen 2007

Knihou definována, e-knihou předjímána

1

Trvá to několik let a brzký konec čekat nemožno. Emocionální diskuse (to v závislosti na profesi diskutérů), ale i věcné publicistické texty, skeptické povětšinou: elektronická kniha nejde na odbyt! Prý právě naopak: jsou to tištěné knihy, kterých se vydává stále více a více. V roce 1993 osm tisíc dvě stě tři tituly, v roce 2006 sedmnáct tisíc a devatenáct k tomu. (Údaj o vývoji souhrného počtu výtisků chybí zcela pravidelně.)

Jsou tyto argumenty opravdu směrodatné?

Tištěným knihám – kupodivu za doprovodného nářku, že společnost čte méně a méně – daly vzniknout dva primárně sice nesouznící, v konečně fázi činění však sladěné fenomény:

a) neutuchající, samozřejmá tvůrčí potence individua, kterého dosavadní kulturní dějiny značí pojmem spisovatel, individua, úspěšnost začasto měřícího právě počtem vydaných knih; b) vynalézavost vydavatele jednotlivce či týmu zaměřeného na recipienta-zákazníka, disponujícího tím, oč i hospodářské jednotce produkující knihy jde vždycky především, to jest penězi. (Nelze se tudíž divit, že náklady titulů umělecké literatury, jichž je podle jedněch pramenů pětina, podle druhých čtvrtina z celkové celostátní roční produkce titulů, jsou přirozeně velmi opatrné, nezřídka jen v desítkách kusů. Sám statistický fakt, že občan těchto let ročně vydá na koupi knih čtyři sta padesát korun, značí, že potenciální recipient si za rok koupí asi dvě knihy – nebo také půl knihy.)* Recipent přečte ročně samozřejmě mnohem, mnohem více textu – ovšem digitalizovaného, na monitoru PC. (Je-li mezi tímto textem i písemnictví z ranku krásného, není v tuto chvíli předmětem úvahy. Zkrátka není pravdou, že lidé čtou méně a méně – je to právě naopak. Jen médium doznalo změny.)

Spisovatel – v soukromých diskusích i v provoláních a otevřených dopisech výkonných orgánů jeho cechovních sdružení marně proklamující, že kniha není zboží – nakonec vydá všanc neslitovnosti trhu i vlastní úspory. Investuje ekonomicky beze zdaru, o to více nadšeně: přece do produktu ducha, jehož dílo ovšemže je zhutnělým obrazem setkání individuální tvůrčí invence a subjektivního pochopení (a uchopení) světa s objektivním stupněm výrobně-technologické vyspělosti society a jejím dobovým autovymezením filosofickým.

2

Tedy literatura řečená krásná. Ona sama, stejně jako formy jejího šíření, a na to emocionálně zainteresovaní tvůrci přečasto zapomínají, jsou neoddělitelné od evolučního pohybu inteligentního života pozemského původu. Znaku, na němž pozemská civilizace stojí přece existenčně, dobře posloužily už svitky kůry stromů či papyrus, kámen, hliněné desky, papír… Podotknuto již výše, více a více členů společnosti současné už čte informace (včetně uměleckých textů) digitalizované. Ještě jednou zdůrazněme ono čte. Nečtoucí společnost by se přece rázem vrátila do prehistorie civilizace.

Dobové diskuse či přímo metabolicky prožívané spory o tom, zda literaturu tištěnou či digitalizovanou ovšem mají dva stejné průsečíky: v naprosté většině se vedou o literatuře (a formě šíření) nenazírané jako součást komplexního historického (evolučního) pohybu společenského a už vůbec se nepřipouští, že kniha, ať tištěná, ať elektronická, je z nejtypičtějších znaků daného vývojového stupně inteligentní, sociálně organizované hmoty. Od svitků jsme upustili. Od hliněných desek upustili. Od tištěné knihy neupustíme? Jaký by k tomu měl být důvod? Což je vývoj výrobně-technologické základny společnosti procesem konečným? Což je sama evoluce konečná? (Ondřej Neff v elektronickém almanachu ADIEU 2000: „Digitalizace bude nezbytná, aby knihy – tedy původní knižní texty – přežily.“)

Jaký to má smysl: člověk, ať je, kde je, v každé chvíli dne a života vybaven (notebookem, mobilním telefonem) ke komunikaci s kýmkoli kdekoli na planetě Zemi (v nikterak vzdálené budoucnosti i mimo Zemi) a k přístupu k jakékoli informaci z duchovního potenciálu planetární kolektivní bytosti?

A tak vzdor pesimistickým konstatováním, že ani elektronické knihy nejdou na odbyt, ba jdou na odbyt pořád ještě méně než knihy tištěné, nemůžeme nedocenit proces digitalizace literárního bohatství minulých století, programově probíhající ať z iniciativy institucí, ať z vůle jednotlivců. Elektronická kniha ovšemže nezastaví a ani nemůže zastavit pokles zájmu o krásnou literaturu. Její existence má význam historicko-kulturní a také sociálně-filosofický. Protože zatímco kniha tištěná je vyjádřenou definicí jedné, staletí trvající, ale už odcházející epochy lidské civilizace, kniha elektronická již předjímá epochu přicházející, novou, jejíž kvalitativní jinakost tkví především v sebenazření lidského plemene jako kolektiva bytostí rodem sice pozemských, ale bytostí mimozemské, kosmické předurčenosti. Podobně ani sama kultura homo sapiens sapiens tu není sama pro sebe, je „jen“ fází kultury inteligentního života, majícího původ ve sluneční soustavě.

Je z „pravidel hry“, že uvažovaný proces probíhá za střetu odvěkého vybavení jedince touhou po přežití v díle či odkazu, zatímco jakýsi odkaz society vítězně diktují už vědy exaktní.

3

A tak co nás i na počátku třetího tisíciletí ještě provází, je pojem samotný. Forma samotná. Právě kniha. Její digitální verze se vůbec nemusí stát hned zítra masově akceptovanou. Elektronická kniha má historicky jiné vymezení – zachovává a přenositelnou učinila většinu ze svědectví o kultuře zoologického paprsku homo sapiens sapiens, kterýžto byl evolučně předurčen stát se prapředkem inteligentní hmoty ze sluneční soustavy pronikající do jiných částí vesmíru a ve vesmíru zvyšující úlohu ducha. Vymoženost tohoto paprsku prainteligence je zřejmá: Vesmír přestává být výlučně megalaboratoří chemických a fyzikálních procesů. Jak nevzpomenout Manifestu Dodekadentů, kteří na svém webu již na samém počátku tisíciletí napsali: „Lidé už příliš dlouho vnímají stále stejnou skutečnost. Tím ji už vyvnímali do nicoty. Je nutno stvořit skutečnost novou, nebo vidět tu starou novýma očima.“ To je úsvit nových životních pocitů.

4

Než ovšem dojde k expanzi inteligentní hmoty ze Země (vědci i politici shodně míní, že první předchůdci trvale obyvatelných stanic budou na Měsíci a na Marsu ještě koncem první třetiny tohoto století), mnohé se i v písemnictví, jemuž se médiem už nestal papír, ještě odehraje. „Web má podle mne jednu ohromně světlou stránku. Jde o velké rozrušení tradičních omezení ve smyslu rozvolnění žánrů i forem,“ míní filosof Zdeněk Kratochvíl v rozhovoru pro Portál české literatury (22. října 2007). Ondřej Neff, už citovaný spisovatel, několik let před Kratochvílem předeslal na www.evidky.cz: „… elektronická podoba publikování bude stále významnější složkou kultury, a dokonce se domnívám, že vznikne speciální, nový a specifický druh literárního projevu. Literární forma byla vždycky určována i technologií publikace – jinak se literárně tvořilo, když se knihy psaly dřívkem do hlíny, jinak se psalo na pergamen, jinak pro tištěné knihy!“ Je snad možno na tomto místě nepodotknout, že „lidský rod je silný pouze potud, pokud využívá vrozených schopností přizpůsobovat a učit se, které jsou umožněny jeho fyziologickým ustrojením“? Není nikterak výjimečný souzvuk myšlenek spisovatele, filosofa a kybernetika (Norberta Wienera) ze svědectví o nehlučné, nekrvavé revoluci v lidském duchovním na úsvitu třetího gregoriánského tisíciletí?



*) Se zdrcující upřímností se o věci rozepsal Miloš Poláček z vydavatelství En Face (Proč nebýt spisovatelem; www.kotarbova.eu): „Čas oponou trhnul a hned vše je jinak; vydávání knih se zracionalizovalo stejně jako výroba automobilů a mimo čtivo, přinášející konzumentům jejich pravidelné dávky emocí, se knižní náklady krátily o poslední nulu. (…) K výčtu profesionálů, tedy lidí touto činností si vydělávajících na chleba, stačí v Česku prsty jedné ruky. Teprve tisícovka prodaných výtisků vyrovná náklady související s vydáním publikace. Již letmý přehled však ukazuje, že k tomuto cíli nedospěje ani třetina vydaných titulů. Nakladatelé vydělávají pouze na mediálně masturbovaných celebritách a marketingem prověřených světových bestsellerech; původní literaturu vydávají pouze k utlumení komplexu své nekulturnosti a ziskuchtivosti.“

V Myslívě-Milčicích
Listopad 2007