Prácheňské rezonance 2004

Stoly

Cyklus drobných próz

Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek, CD-ROM; červen 2011

Spisovateli Gézovi Včeličkovi in memoriam

OBSAH

„Odnes tomu psu v prvním boxu misku vody…“
„Nikdo je na kostce. Vezmi mu tam kofolu…“
„Cat woman nás poctila svou návštěvou.“
„Dvě piva na pátý okno, pane kolego.“
„No to mě podrž. Na třetím okně sedí Amina.“
„Od té doby, co k nám přestal chodit Doktor Ptáček…“
„Zavíračka…!…! No díkybohu.“


„Odnes tomu psu v prvním boxu misku vody. Pan Svůj pustí chlup.“

Sedávají v prvním boxu vždycky a nikdy ne jeden bez druhého.

První box je krajní stůl u dveří, cesta nejkratší právě k němu. Strop boxu zaujme nejdřív: je goticky klenutý a bělostný po košilích personálu. Stěny zrovna tak. Vchod zužuje z obou stran hustá ratanová žebř, ověšená keramickými, také bělostnými miskami s živými květinami. (Důvtipný čtenář už ví: restaurace je nekuřácká.)

Hluční rozjívenci a frivolní kolombínky by sem nezapadli. Však to vědí a nikdy si do prvního boxu nesednou. První box je stolem těchto dvou. Sedí naproti sobě mlčky a popíjejí. Caesar vodu ze skleněné misky, pan Svůj bílé víno ze stopkové flétny. Flétna je sklenka hluboká jako by to měla být duše pana Svého.

Celé (malo)město to ví. Uprchl z (velko)města a ze dvou (jakoby)manželství, aby zde žil svůj život a dal mu smysl: po šest generací šlechtil a vychovával kříženečky.

Docela na začátku jeho svérázných pokusů byla Fifi, čistokrevná fenka italského ohaře. Měla krátkou, ale hustou lesklou srst a dlouhé, převislé uši. Vynucovala si respekt robustními tlapami a také vážnou povahou sangvinika. Pan Svůj jí našel ženicha na dovolené v Itálii: vysokého bílého maremanského ovčáka, individualistu vystavujícího na odiv distingované chování občas neposlušného suveréna. Ze tří potomků vzešlých z organizovaného milostného poměru slečny Fifi pak vybral pan Svůj jinou fenku a Fifi s oběma zbývajícími děťátky daroval skautskému oddílu v Poříčíně. Takto se zachoval pokaždé po dvou letech, když jeho fena vrhla potomstvo, postupně s geny rhodeského ridgebacka, výmarského ohaře, saluky a naposledy opět italského ohaře. Teprve potom Pan Svůj zajásal. Dočkal se. Zvítězil.

Pes snů Pana Svého byl sněhově bílý, třebaže žádný z jeho předků ne, srst jako když sáhneš do mechu, a oči měl doruda, inu: albín. V prsou rozložitý, nohy vysoké, tlapky jako dámské lodičky, čelo kupodivu také vysoké, nezvyklé mezery mezi předními zuby.

Jméno dostal Caesar. Bytost vyrovnaná a moudře mlčenlivá, jaksepatří s nadhledem a nezúčastněností, tak neobvyklou u psů. Caesar – šlechtic mezi svými. Solitér. Má hluboký, temný, jakoby nekonečný pohled a introvertní duši. Albín s červenýma očima, jehož nikdo nikdy neslyšel štěkat. Vedle toho má vždy, ale vždy dokonale vyčesanou kratinkou srst sněhového odstínu. Právě takové barvy je i košile Pana Svého. Pan Svůj má klenuté čelo, jako je klenutý strop prvního boxu, a bílé vyčesané vlasy. Zkrátka i osobnostmi jsou si Caesar a Pan Svůj podobní a vzájemným porozuměním srostlí.

Vloni jeli vlakem z Malého Poříčí a ve stanici Velké Poříčí dobíhal už rozjíždějící se soupravu muž v letech. Naskočiv na schůdky vagonu a vydýchav se na plošině, celý zarudlý chtěl dovnitř vozu. Ale to už stál u dveří Caesar a tím svým hlubokým, takřka nekonečným pohledem zkoumal, kdože to má tak neobyčejnou fistuli a k nelibosti muže by tak činil až do cílové stanice, kdyby jej neuklidnil Pan Svůj:

„To nic, Caesare. Sedni si laskavě.“

Caesar si dal říci a způsobně se posadil na protější sedadlo, nejbližší u dveří.

Opožděnec do vozu nevešel, ale vhroutil se. „Co tohle znamená!?“ obořil se na Pana Svého. „Cožpak pes může sedět na sedadle?“

„Můj přítel má lístek,“ odtušil Svůj.

„Já-á,“ vykulil muž zkrvavené býčí oči, „jsem pracoval u drážní inspekce! Za celá léta jsem něco takového nezažil. Ten pes musí dolů!!“

„Vy jste mi asi nerozuměl. Caesar má lístek.“

Rozčilený drážní exinspektor se rozběhl vozem. „Lidi! Lidi, slyšíte to?! To je blázen! Blázen! On přirovnává psa k člověku! To stojí stovku! Průvodčí! Průvodčí!“ proběhl muž do dalšího vozu a možná ještě do dalšího a dalšího.

. . .

Když se vrátil, tlačil před sebou mladičkou průvodčí. „Vidíte – vidíte! To stojí stovku. Chci to vidět!“ rozkázal.

Průvodčí se zeptala:

„Kolik stanic ještě pojedete?“

„Jednu. Do Poříčína,“ děl Svůj. „Já vám dám dvě stě. Můj přítel má ovšem jízdenku. Ostatně se chová mnohem způsobněji než ten rapl za vašimi zády.“

Žena neřekla nic, vešla na plošinu a odtud do předního vozu.

Zarudlý, stále sípající exinspektor opět vyvalil býčí oči a rozběhl se uličkou mezi sedadly. „Lidi, lidi, viděli jste to?! Viděli jste to?! Ona mu tu pokutu nenapařila!“

Tu umlkl, vzpřímil se, jako by povyrostl a pak se skácel na podlahu.

Cestující se nakupili kolem exinspektora. „Ježíši! On je mrtvý!“

„Je mrtvý!“

„Průvodčí, průvodčí! Ten člověk je mrt-výý!“

Byl Poříčín a přátelé Caesar a Svůj vystoupili, aby zamířili ke svým sklenicím v prvním boxu, vyrovnaní, nezúčastnění, zkrátka sví, i kdyby to přes mrtvoly bylo.

Ostatně ani v prvním boxu nijak neřeční. Za celé odpoledne řekne pan Svůj pouhých pět slov:

„Platím.“

„Šedesát šest, prosím,“ řekne číšník pokaždé stejně.

„Sto.“

„Děkuji uctivě.“

Když číšník odspěchá, Pan Svůj se usměje na Caesara:

„Půjdeme, co říkáš?“

Tak odejdou od stolu nejbližšího u dveří. V prvním boxu po nich zůstane atmosféra a ta potrvá do uzavírací hodiny. Toho dne si do prvního boxu už nikdo nesedne.

„Nikdo je na kostce. Vezmi mu tam kofolu a hranolky s kečupem. Zase nám rozžvejká všechna párátka.“

I když je v restauraci třeba i plno, nikdy ne tak docela, čtvercový stůl v nejzazším rohu je volný pokaždé, jakoby přichystán pro introvertního a neprůbojného, tak nějak ustrašeného samotáře.

Andělíček strážníček jako by měl gumové nožičky, skáče od Jirkovy postýlky ke dveřím, podle toho, kam se Jirka právě hne. „Do ložnice nesmíš, zmetku jeden neposlušný. Tady buď! Tam nesmíš, to se nedělá, zmetku neposlušný!“ Andělíček má tělo kulturisty, v každém křídle po sukovici, a když se rozkřikne, do tmy Jirkova pokoje-kobky zasvítí jeho zlaté řezáky.

Jirka není zpocený, jako býval, prvňáček, druhák… páťák, když procitl ze snu, ale oči má dodnes jako pták, kterého srazilo auto, a on, křídla poraněná, ne a ne opět vzlétnout. S ptačíma očima přišpendlenýma do uličky mezi stoly, odkrokuje Jirka nekonečnou vzdálenost ode dveří ke kostce. Kostka je stůl pro ty distancované. Ať sedneš, na kterou chceš ze dvou židlí, vždycky se tvůj pohled roztříští o dřevěné palubky, jimiž jsou obloženy rohové zdi. Tak to Jirka chce: ať mu nikdo nevidí do tváře. Tvář o tobě prozradí, žes neúspěšný. Žes nikdo.

(„Ano! Ještě! Miluju tě! Dvanáct let jsem nikoho neměla! Mám ráda jen tebe!“

Koho to má mamka ráda? Mě ráda nemá? Jiří otevřel dveře ložnice. Na podlaze ležela mamka a s ní nějaký pán, oba vysvlečení. „Mami, já nemůžu spát. Chci k tobě.“

„Ježíši, to je na mě moc,“ zahartusil nahý pán. „Na mou duši mu dám přes hubu.“ A co řekl, také udělal.

Jirka pláče v pokoji-kobce – na posteli, na kterou ho naháč odhodil.

Potom mu zazvonil mobil.

„Jirko? Už spíš?“

„Nespím.“ Jirka pláče pořád. „Proč ho máš ráda? Proč ne mě?“

Do mámina mobilu křikl vztekloun:

„Protože nejsi její, zmetku neposlušnej!“ A mamce řekl: „Měla bys ho do toho děcáku vrátit.“

Máma odpověděla:

„Vždyť z něho mám. Beru na něho rodičovský přídavek. Jsem samoživitelka, dávají mi sociální příspěvek.“ Potom, když ji upoutalo, že Jirkův pláč ustal, řekla co možná nejmedověji:

„Jiříku, já nejsem tvoje máma. Tvoje máma a tvůj táta tě nechtěli a dali tě do děcáku. Já s manželem jsme si tě vzali za svého, víš? Ale když mě manžel opustil, zůstali jsme sami. Teď s námi bydlí pan Libor, musíš ho poslouchat, on je náš andělíček strážníček… Posloucháš mě vůbec?“

„– – –.“

Té noci se mu nepodařilo usnout. Ráno poprvé nešel do školy, spal na lavičce na vlakovém nádraží. Ale kam by jel, když bez koruny? Večer se vrátil do kobky.)

„Tak. Je to tady, mladý pane. Kofola a hranolky s kečupem. Jako vždycky, že?“ Přilísal se číšník.

„Hranolky jsem si neobjednal…“ řekl Jirka Nikdo do propáleného ubrusu.

„To nemyslíš vážně,“ číšník náhle bez úslužnosti. „Objednáváš si je každý den.“

„Dneska už ne.“

„Hranolky jsou hotový! Co s nima budu teď dělat?!“

(„Ty zmetku, základku jsi nedochodil a zahradnickou nedoděláš! Víš, kolik nám dlužíš peněz?! Kde je vezmeš, ty zmetku? Tu máš! Tu máš! Měl jsem tě řezat častějc a víc!… Najdi si práci a vysol, kolik jsme do tebe nastrkali! Zbytečně!“ Andělíček strážníček krouží kolem Jiřího a kolem Jiřího osmnácti let, má svaly kulturisty a zlaté řezáky i špičáky: Pořád by se rval a pořád mu ti druzí nabančí. Odskáče to Jiří. Andělíček strážníček funí a bije. Kde je teď? Jak to, že ještě nepřišel?

To před týdnem sem do restaurace přiběhl i s paní, která si vzala Jirku z děckého domova. „Ty zmetku, cos tomu psychologovi napovídal?! Teď abychom chodili kanálama…“ Dal Jirkovi facku. Dala Jirkovi facku. „Věci máš pod oknem. S námi už nebydlíš!“)

„Pane vrchní. Můžu sem chodit se psem?“

„Jestli nezaplatíš ty hranolky, tak už sem nechoď ani bez psa…“

„Když já potřebuju peníze na granule…“

(Pane vedoucí, vadilo by vám, kdybych tu měl psa? Vedoucí zahradnictví, k němuž chodil Jirka na praxi, a který ho nedoučeného zaměstnal za minimální plat, ba nechává ho přespat ve skleníku, se podivil:

„Ty chceš mít psa?“

„Pan doktor říkal, že pes by mě pomohl léčit. Čím větší, tím lepší.“

„Kluku, tys měl dětství na houby… No, pes na hlídání by špatný nebyl…“)

„Podívej, Nikdo,“ rozkatil se číšník, „když nestojíš o hranolky, žer si třeba granule. Udav se s nima. Ale chodit sem, to ti teda ZAKAZUJU.“

Pták, který má poraněná křídla, ne a ne vzlétnout. Nakonec se zvedl ze židle a svýma malýma očima zrentgenoval místnost před sebou. Andělíčků strážníčků tu naštěstí nebylo. A tak s pohledem přišpendleným do uličky mezi stoly, odkrokoval Jirka Nikdo nekonečnou vzdálenost od kostky ke dveřím.

„Cat woman nás poctila svou návštěvou.“
„No… no… To tu ještě nebylo. Kde sedí?“
„V třetím boxu, pane kolego.“
„Jako by se před něčím schovávala. Jako by… se styděla, chuděra.“
„Je. Je to chudák ženská.“

Tenkrát, když to všechno začalo, vyběhl Břeťa z Evina bytu vzteky bez sebe, ale na dveře bytu Zdenčina zaklepal docela způsobně, ostatně: jako vždycky v úterý a v pátek. Eva otevřela hned, přece byl právě čas Břeťovy návštěvy, a krom toho nechtěla, aby ostatní partaje věděly… Jenže Břeťa protentokrát nedbal na diskrétnost. „Máš mě tady napořád!“ vykřikl tehdy, když to všechno začalo. „S tou hysterkou už se nedá žít, a nedá, a nedá,“ a aniž by se zeptal na dovolení, vlomil se do Zdenčina bytu. Snad aby nikdo neokouněl, snad aby si to Břeťa nerozmyslel, Zdeňka vmáčkla dveře do zárubní, lehla na ně a stojíce křečovitě na špičkách nohou, zaposlouchala se do ticha chodby.

Do ticha? Kdepak! Toho večera ožil čtyřpatrový panelový dům nebývale. Kdo měl nohy, spěchal do přízemí, ke dveřím, které za sebou rozčilený Břeťa nezavřel, a všichni se dohadovali pohledy, co že se to v Evině bytě proboha děje. Evě není dobře!, Eva sténá!, Evě je jedno, že jsou dveře dokořán!, Evě, Evě je tak nějak mizerně…

Našli ji ležící pod otevřeným oknem. Dlaněmi si zakrývala tvář, kolébala se z boku na bok a už ochraptělým sopránkem kvílela: „Ten vzduch! Ten vzdůůůch!“

„Zbláznila se,“ řekl někdo a někdo zavolal pro doktora.

*

Z blázince se vrátila za rok a něco týdnů a přinesla si jen málo: dva listy o přiznání plného invalidního důchodu a s těmi ještě proutěný, umně zdobený košík. V košíku tucet krabiček antidepresiv a – kotě. Mourovaté kotě, pohlavím holčičku, vyjukanou z nového prostředí. Kollárovou ulicí se jako vloni dál sunuly nekonečné řetězy závěsových souprav a obtěžkaných nákladních automobilů, jejichž výfuky Kollárovku zahlcovaly a do oken činžovních i panelových domů dštily povlovnou smrt. Pořád – i po více než roce – bylo sebevražednou nezodpovědností větrat byt mezi sedmou ranní a sedmou večerní, ale antidepresiva způsobila, že se Eva cítila jako pod skleněným zvonem a nic zvenčí se jí vlastně netýkalo. Natolik byla inteligentní, že chápala: už nikdy nebudu zdravá, choroba z roku na rok ztěžkne víc a víc, jsem odsouzena dožít samotinká v bytě-rakvi, kde každý ještě prožitý den je událost a – dar.

A byl, protože Eva opět milovala – třebas jen kočičku, které dala jméno Břetinka, a třebas jen – spánek. Lépe řečeno: usínání. Usínat bylo zachrout se do sebe, zachrout se do klubíčka a odpočítávat zbytek dne.

*

Poříčínští čtenáři mi už zazlívají klikatou řeč, prý nejdu přímo k věci a zeširoka obcházím to podstatné, ale jen sotva se poddám takovému nátlaku: vždyť mimopoříčínští ani zbla netuší, jaký je duševní život navěky psychiatrovy pacientky Evy, Poříčínskými přezdívané tak posměšně Cat woman.

Evina společnice Břetinka přišla do věku, kdy na noc odcházela z bytu, aby se domů vrátila příštího rána a s jinýma očima. Ty oči to na Břetinku prozradily a ty oči slíbily něco nového, něco velkého, co je samotným bohem nařízeno.

Koťátka se narodila tři a každé v jiné barvě.

Když přišel čas, Eva obešla všechny partaje v domě na Kollárově, ale každý se jí vysmál. Ne nechtějí kotě, byť zadarmo je k mání, ať všechny tří vstrčí do síťovky a utopí.

Toto že? Nemoc učinila Evu velmi přecitlivělou, Eva by nedokázala spáchat na živém tvoru takovou… takovou…. takovou vraždu. A tak se stalo, že nikdo na Kollárce, patrně z okoralosti, již zločinné životní prostředí přivodilo, nestál o kočičí ratolest a Eva se rozhodla zkusit štěstí ještě v jiné ulici … pak ještě v jiné … ještě …

Dali jí přezdívku Cat woman a znalo ji celé město a nikdo jí neřekl jinak.

O koťata nikdo nestál a Eva se rozhodla, že si je nechá, vezme je pod svůj skleněný zvon, jako vzala Břetinku. Nejprve bylo třeba přírůstky pojmenovat a to nedalo žádnou práci, protože Břetinčiny potomci byli samé holčičky. Podělila je jmény Micka, Mína a Káča. Rostly… rostly, nu jako z vody, protože Zverimex se stal po supermarketu a po poliklinice jediným místem v Poříčně, kam Eva pravidelně zacházívá.

*

Dnes je ovšem úterý 1. června 2010 a Eva sedí v restauraci Paradais, sousedící s městskou poliklinikou. To je událost. To je zázrak! Čím to, že Cat woman porušila všechny své zvyklosti a jako by se schovávala ve třetím boxu u skleničky džusu?

Dnes ráno, ještě nebylo sedm, zazvonil v Evině přízemním bytě zvonek. Podivnost. Co se vrátila z blázince, a už jsou tomu dva roky, zvuk zvonku neslyšela, a tak … tak se nějak rozklepala… Rozklepala na duši. Vstoupila do ní úzkost, Eva na vteřinu zesošněla, ale tolik chápala, že má-li z nejistého psychického stavu vybřednout, musí otevřít dveře.

Udělala to.

Stála tam žena kolem čtyřicítky a ačkoliv ji Eva neznala, žena se na ni usmála jako na dobrou známou. „Dobrý den,“ řekla. „Já jsem z místní mateřské školky. Chtěla jsem vás poprosit jestli nemáte kotě nebo i větší kočičku. Chtěla bych ji dát dětem k jejich mezinárodnímu svátku. Máte? Nemáte?“

„Nemám!“ vyhrkla Eva a zajíkla se.

Žena sklouzla pohledem za Evinu postavu a pousmála se. Ještě víc se pousmála a když už se smíchy neudržela, Eva se ohlédla za sebe, co že je to tam tak směšného a kladivem jako bys ji bacil. Její čtyři kočky stály za ní, zvědavé, co že se to tak brzo ráno děje a – dít ještě bude?

Ne.

Eva zabouchla dveře. Opřela se o ně čelem a rozplakala se. Plakala. Usedavě plakala.

Leknutí a stres přemohly moc antidepresiv. Najednou zeslábla psychicky i tělesně. Přepadla ji úzkost a s ní i panika. Má pocit, že přijde o rozum, a toho se bojí. Musí rychle k psychiatrovi. Musí… Musí…

*

Čtenář, jemuž teď nejde na rozum, že Cat woman zamířila z ambulance psychiatra do Paradaisu, a ne domů, musí vědět víc. Lékař vystavil pacientce recept na nová silnější antidepresiva a jedno balení jí pro jistotu vydal ze svých zásob. Až přijdete domů, hned si jednu tabletu vezměte, řekl Evě. Ale ona neposlechla, polkla tabletu ještě v chodbách polikliniky a než polikliniku opustila, antidepresivum již působilo. Stěny zvonu, pod nímž Cat woman trávila své dny, najednou byly trojnásobně široké, takřka neprůhledné a lidé za zvonem byli rozmazaní, zastavovali se a šokovaně si prohlíželi její tvář. To už Cat woman věděla, že je nápadná a že se motá a že domů nedojde.

Nu, než se venku zešeřelo a než účinek léku zeslábl, Cat woman vypila džusů pět. Zaplatila a pomalým, opatrným krokem vyrazila k domovu, ke svým, ke svým čtyřem kočkám. Sotva odemkla dveře, kočky se seběhly do chodbičky, a jedna přes druhou vymňoukla tu výčitku – tu něco, co se podobalo „no to je dost,“ a také tam bylo pomazlivé: „Já jsem se o tebe bála.“ Od toho dne, kdy Eva, aby nemusela obcházet město s košíkem koťat, odnesla kočky k veterináři, aby je vykastroval, tak od toho dne, či přesněji od té chvíle, kdy se kočky zcela probraly z narkózy, nebylo v Poříčíně druhého člověka, který by byl tak, ale tak milován jako Cat woman. Ať šla do obýváku, ať na toaletu, ať do postele – kočky stále za ní. K Evě na postel se srovnaly všechny: Břetinka k hrudníku, Mína k boku a Káča s …. Do Eviných nohou. Ano, bylo to tak. Operační zákrok, který byl buď jak buď proti pánubohu, způsobil, že lásku připravenou pro své potomstvo, přeneslo čtvero koček na tu, která se na nich provinila. A ona věděla, že jim musí oplatit stejně, a ony s ní rády zůstávaly pod skleněným zvonem.

A o takové štěstí je chtěla připravit neznámá z mateřské školky.

Nu, nepřipravila.

„Dvě piva na pátý okno, pane kolego. Dědkové jsou na svých.“

„… děti jsou už dospělé a mají své rodiny. Starám se jen o zahrádku. Do společnosti nechodím a alkohol nepiju. Všichni říkají, že jsem dobrá kuchařka. To je asi tak všechno, co bych Vám o sobě napsala. Doufám, že mi odpovíte. S pozdravem Milada Votrubová.“ Franta dočetl další z dopisů a jeho obličej roztál jako ranní led v louži:

„Tak. Tahle je sedmnáctá, Fanoušku.“

„Píše rozumně. A hned se k tobě nezve. Bude z těch slušnějších,“ poznamenal Fanoušek.

„Taková je její taktika. Za dva roky inzerování o tom něco vím. Ženská, aby to měla, udělá netušené věci. Nezáleží, kolik jí je let. Příroda se dobře stará, aby lidstvo nevyhynulo.“

Franta s Fanouškem se svorně zasmáli, v smíchu tak charakteristicky odlišní, v osudu však dvojníci. Když se zasmál Franta, byl to řachot hromotluka od katru, zatímco smích Fanouškův přímo vybízel představit si ulízaného puntičkáře ze mzdové účtárny. Dělník a inteligent, jak takoví dva mohli uzavřít přátelství a už tři roky se středu co středu scházet o páté nad sklenicí piva a nad dopisy osamělých žen? A přece to tak je.

Seznámili se v krematoriu. Řízením osudu se oba rozloučili se zesnulými manželkami ve stejný den a oba, vyčerpáni zármutkem, zůstali ve smuteční síni i po obřadu. Smuteční hosté přicházeli a odcházeli, rakve přijížděly a odjížděly, velebné tóny zněly. Franta a Fanoušek seděli uzamčeni do svého smutku, až přišel přiopilý smuteční řečník a úplně nesmutečně řekl:

„Zavíráme. Pánové.“

Dva vdovci ani nenaznačili, že by se chystali vystoupit ze svých myšlenek a řečník přidal už ztvrdlým hlasem:

„Vážení pánové?…?“

To zapůsobilo.

Octli se na venkovním schodišti a Fanoušek zklamaně konstatoval:

„Slunce má ještě sílu. Neposadíme se do stínu?“

„Mám žízeň, že bych brečel. Zvu vás na jedno. Vím, kde točí gambáče – je to docela blízko.“

Tak personál restaurace Paradais poprvé obsloužil od toho dne nerozlučnou dvojici.

. . .

„Co tam máš ještě?“ řekl teď Fanoušek.

Franta nelenil a z kupy dopisů vytáhl další. Dělal to pomalu, jako by vytahoval eso z rukávu. „Tahle mi připadá, že neví kudy kam. Že by se vdala třeba za čerta, jen kdyby ji dostal ze šlamastiky. Vůbec jí nevadí, že jsem o třicet let starší. Nu poslouchej,“ rozložil dvojlist popsaného dopisního papíru. „Váš inzerát mě zaujal hned, jak jsem si ho přečetla. Jsem sice o dost mladší, ale nejde mi o sex. Hledám muže, který by mi byl oporou duševní. Po smrti mého manžela jsem zůstala sama se dvěma dětmi a nebyla schopna platit nájem, vodu, teplo a elektřinu. Teď žijeme všichni tři na ubytovně, ale je to spíš utrpení. Bydlí tu ukrajinští dělníci, kteří pijou a perou se, někdy nespíme celou noc. Přes noc i přes den se na pokoji zamykáme. Kdybyste měl s námi soucit, byla bych Vám dobrou hospodyní. Umím všechny domácí práce a moje děti nezlobí. Jsem vyučená cukrářka. Napsala jsem Vám o sobě všechno po pravdě a moc Vás prosím, abyste měl soucit a odpověděl mi. Vaše Anežka Vobořilová. Ubytovna Meclov čp. 12, 345 21.“

Franta popotáhl nosem, ale ne dojetím: když ho cosi rozčililo, míval takový zlozvyk. „Nu Fanoušku, to jsou dneska lidi, že? Starýho vdovce by se neštítila využít. Prý jí nejde o sex! Já vím, ona by hýřila a já abych hlídal haranty…“

„– – – ?“

„Nu proč mlčíš? Inzeruju dva roky, ale takováhle ještě nenapsala. Kdepak! Věřit se nedá vůbec nikomu.“

„– – – ?“

„Nu tak jsme se pobavili a za chvíli je zavíračka. Příští týden zase přinesu nějaký čtení. Vyšel mi inzerát v Horizontech. To se nasmějeme!“

Fanoušek ne a ne se zmoci na slovo. Podivná úzkost, ano úzkost, mu sevřela hrdlo, a srdce měl v křeči, srdce zanaříkalo. Teď záleželo Fanouškovi jen na jediném. Nezapomenout: Anežka Vobořilová, Ubytovna Meclov čp. 12, 345 21.

Čtenář už ví. Dnes se zrodil mezi oběma důchodci první nesoulad. Už tři roky středu co středu sedávají za stolem u pátého okna a už dva roky Franta jen tak pro lepší náladu předčítá dopisy, které dostává v odpověď na své inzeráty v rubrice Seznámení. Je u toho plno legrace a ještě více mentorování nad světem, v němž by osamělé ženy z ovdovělých důchodců sedřely i kůži.

Tak i dnes se vracejí do svých příbytků a zatímco Franta vypočítává redakce, do kterých pošle inzerát příští měsíc, s Fanouškem se cosi děje. V duchu si dokola opakuje: Anežka Vobořilová – ubytovna Meclov čp. 12 – 345 21.

Když se po čtvrthodině rozloučí, v kuchyňkách svých přízemních domků v té nejstarší zástavbě města Poříčína usedají k jídelním stolům a píší. Franta inzerát – Fanoušek dopis.

*

Je středa. Další středa dalšího týdne. Ovšem jakého to týdne!

Fanoušek se vsoukal dovnitř Paradaisu jakoby pokradmu a jen tak letmo zavadil okem o páté okno. Franta tam už byl a hrál si s novými dopisy, jako by to byly karty. Pak vešla ONA. Frantovi vypadly dopisy z ruky a zrudl jako ten krocan. Ale Fanoušek se zlehounka uklonil dámě zde neznámé a vedl ji ke stolu skýtajícímu jakés takés soukromí, k druhému boxu. Pak objednal jednu kávu late a jedno espresso a k tomu dvakrát dvě deci frankovky.

(Franta zesošněl a oči mu náležitě nabobtnaly. Jeho obličej jako by zdřevěněl, samá rýha, samá puklina, samý suk.)

„Víte, paní Anežko, já od života nečekám už vůbec nic,“ řekl Fanoušek. „Bojím se umřít sám v prázdné chalupě. Než si lidi povšimnou, že nejsem k vidění, to už mohu být …“

Nato Anežka přivřela oči a otřásla se. „Prosím vás, neříkejte to.“

„Říkám si, že bych měl před smrtí udělat nějaký pořádný … ale pořádný … opravdu pořádně dobrý skutek. Já vím, možná si říkáte je to dětina, sentimentální věchýtek, ale to mě neznáte. Já chodím na hrob své ženy každou neděli. Jedinou nevynechám…“

„To je hezké,“ děla paní Anežka.

„Je to hezké,“ přitakal Fanoušek, „náš vztah byl velmi kvalitní, dýchali jsme jeden pro druhého…“ Fanoušek vylovil z kapsy kapesník, položil si jej na čelo s lokty zabodnutými do desky stolu. Slzely mu oči, slzely, bez ustání a stále hustěji slzely. Fanoušek opravdu plakal. „Promiňte,“ řekl najednou, „musím se jít uklidnit, ať vám tu nedělám hanbu.“ A zvedl se a odspěchal na toaletu.

Anežka Vobořilová, pravda zrozpačitělá a po neznámých tvářích nesvá očima těkající, dlouho sama nebyla. Přišoural se (kdo také jiný?) Franta. A spustil jaksepatří zostra:

„Mladá paní! Tomu nevěřím, že jste tak naivní. Vy nevíte, kdo to je! Svoji ženu umořil a koupil pro ni tu nejlacinější rakev! A kdyby jenom to. Tenhle mužskej si z vás udělá služku! Až mu dáte domácnost zase do pořádku, vyhodí vás, to si pište. A zase se vrátíte do ubytovny v Mec– lově…“

Tu Frantu zastavila. „Jak víte, že jsem na ubytovně?“

„Vždyť v téhle hospodě kdekomu vykládá všechno – “

„Mlčte!“ zasyčela. „Proboha vás prosím, mlčte!…“

„Co bych mlčel… Máte dvě děti? Máte.“

„– – – !“

„Nemáte na nájem? Nemáte.“

„– – – !“

„Že nemáte na elektřinu? Nemáte!“

„Že nemáte na zaplacení vody a nemyjete se? Nemáte! Nemyjete! Tady to o vás vědí všichni.“

„Proboha m-m-l-lčte!“ zasyčela opět, ale zase to byla spíš prosba. Vstala – zaškobrtla – popadla kabelku – utekla z Paradaisu!

Franta, jak také jinak, odspěchal na své místo. A bylo to v poslední chvíli.

Vrátil se Fanoušek. Čím blíže byl druhému boxu, stával se nahrbenější a nahrbenější, sešlejší a sešlejší. Káva late nedopitá, vína neubylo a ONA nikde, propánajána!! Co pokazil? Kde udělal chybu? Vždyť to s ní myslel dobře!…

Dosedl ztěžka. Snad neutekla… Snad jsem ji nevylekal… Třeba se ještě vrátí, zkoušel se uklidnit. Snad si jenom odběhla…

Nevrátila se, neodběhla si.

To… To… To je… Taková hanba! Před celou hospodou… Kdekomu jsem pro smích… Kdekdo si na mě ukáže…

Číšník ukázal na sklenici nedopité kávy late:

„Mohu to odnést?“

Jenom mlčky kývl a dlouhé minuty, čtvrthodinu, půlhodinu čáral očima ve vzduchoprázdnu. Anežka Vobořilová utekla! Utekla ode mě! Tak jsem chtěl pomoci jí i těm dětem, tak… tak… V životě už nic takového neudělám… ani mě nenapadne…

Fanouškův pohled spadl na sousední prázdný stůl a odtud se bázlivě plížil tam… tam ke stolu, jemuž číšníci říkají páté okno a u něhož seděl Franta.

Potkali se očima. Franta by se měl cítit zrazeně, ale nebylo tomu tak. Fanouškem prolézal neodbytný pocit provinění, ale on jej přemohl. Dlouho na sebe hleděli, předlouho, vahou svých životů a svých osudů, až najednou Franta trhl rameny a zahartusil:

„Nu? Co koukáš? Tady máš místo!“ ukázal na prázdnou židli vedle sebe.

A Fanoušek se s úlevou zvedl a než se došoural až k Frantovi, ten už listoval v dopisech.

„No to mě podrž. Na třetím okně sedí Amina. Čichni k němu, jestli nesmrdí.“

„Amino. Ty už jsi tu zas?“ řekl číšník k muži v obnošeném, chatrném, nežehleném oblečení a s tváří obrostlou licousy. Stál od zákazníka v uctivé vzdálenosti, to kdyby i nechtěně vdechl…

„Máš vůbec peníze?“

„No jasně.“

„Ukaž.“

Amina ukázal hrst drobných.

„Umyl ses vůbec?“

„No jasně. Když jdu do společnosti, tak se umyju.“

„Co si dáš?“

„Jako vždycky přece.“

„Takže grog.“

„No jasně že grog. Ale rum zvlášť.“

Amina manažer je nezaměstnaný a bezdomovec. Kromě vysokého krevního tlaku má ještě zbytnělou prostatu, ale protože bez pravidelného příjmu, neplatí zdravotní pojištění a ani praktický lékař, ani urolog mu léky nepředepíšou. Tak se stalo, že Amina chodí čurat po čtvrthodinách, a protože má ve městě označený už každý roh a každý strom, vysloužil si psí přezdívku.

Bydlí ve zchátralé maringotce, která na periferii Poříčína zbyla po zkrachovalém Melioračním družstvu a kterou si on zateplil polystyrenovými deskami nakradenými ve zchátralém skladu zprivatizovaného Stavebního družstva. V místě, kde se podlaha maringotky prohýbala, vylomil Amina dvě prkénka a zvenku zasunul pod vzniklou díru opotřebované umělohmotné vědro. Měl záchod. Tak si to zařídil, aby v noci nemusil dvacetkrát třicetkrát ven. Ráno vědro vylévá do městské kanalizace, aby ho pak vrátil na své místo a k patřičnému účelu.

Přes den sbírá Amina buď železný šrot, aby ho směnil ve sběrně někdy za padesát, někdy za sto korun, anebo zálohované pivní láhve, které smění v prodejně COOP a za tu hromádku peněz nakoupí zlevněné předvčerejší rohlíky a k nim paštiku, a samozřejmě krabičku cigaret. Jsou ovšem dny, kdy nezavadí ani o kousek železa, ani o láhev, a tehdy nemešká: na záchodku posledního vozu vlakové soupravy směřující do většího města tu na jihovýchodní stranu, tu na stranu západní podnikne spanilou jízdu za žebrotou. To by bylo, aby se aspoň několik srdcí nerozlítostnilo.

(A to je snad vše nejnutnější o muži přezdívaném Amina, jemuž číšník právě přináší grog, rum zvlášť.)

*

„Tak Amino, tady to máš, a ne aby ses nám tu pomočil.“

„No jasně. Ale já si objednal grog.“

„Nemáš ho snad?“

„Podle receptury teplých nápojů se grog připravuje ze čtyř centilitrů rumu. Vážený pane vrchní, v té sklenici nejsou čtyři centilitry. Máte-li oční vadu, přineste mi laskavě láhev a já si to doleju.“

Na takové a podobné invektivy se málokterý číšník zmůže odpovědět a Amina ten přídavek rumu pokaždé dostane. Řeknete puntičkář nějaký, ale to se mýlíte. Amina, třebaže vzezření pochybného a životního stylu nuzáka, musí pocházet z dobré, ba vyšší společnosti, neboť chová k sobě sebeúctu. Nepřipustí, aby ho kdokoliv okradl, a s obsluhujícím mluví jako nadřízený.

Všechen číšnický personál v Poříčně, a že restaurací, hotelů, pivnic a barů je ve městě devatenáct, se dohaduje, odkud že Amina do Poříčína přišel, ale hlavně, hlavně čím byl, než spadl na dno. Tak například v hotelu Bílý vlk se domnívají, že Amina byl původně obchodní zástupce velké firmy zásobující pohostinské provozovny alkoholickými nápoji i nápoji nealko, personál hotelu Bílý beránek má za to, že Amina pobýval na odboru vnitřních věcí kteréhosi městského úřadu. Těm i těm je však zcela neznámo, odkud že to Amina do Poříčína přišel.

Svoji minulost tedy Amina zamaskoval dokonale a beze zbytku. Ne už přítomnost. Čtenář, jehož pozornost se pokouším upoutat záhadným a nevábným lidským zjevem, sotva může tušit, že ulicemi Poříčína v těchto chvílích pobíhá toulavé psisko, očichává kmeny stromů a rohy starých činžovních domů, přičemž některé ponechá svému osudu, ale jiné si označí po psím způsobu. Jsou to ty stromy a rohy činžovních baráků, které cestou do Paradaisu napřed označkoval Amina.

Napovím ještě, že pes je každou minutu blíž Paradaisu a než Amina stačí dopít grog, pes stopař stojí u jeho židle a ocasem vrtí tak, že se stůl u pátého okna kymácí.

Amina psa obejme:

„Amino, holka moje zlatá, zase jsi mě našla! Ty šikulo!“ taje Amina a hned přivolá číšníka:

„Pane vrchní, pane vrchní! Jednoho utopence pro mojí známou! Ale bez octa…“

Číšník utopence sice přinese (v otlučeném popelníku), ale hned upozorní Aminu: „Amino, říkám ti to pokaždé. Pes do naší restaurace nesmí.“

Jako pokaždé vstrčí Amina do kapsy číšníkových kalhot pětikorunu a s trochou smutku, s trochou odporu utrousí: „Já vím, já vím, pane vrchní. Jen pár minut. Jen pár minut. Ať to boží stvoření nepřijde o dobré mínění o lidech. To by byl jeho konec.“

A to je všechno, co jsem vám chtěl o Amině říci.

„Od té doby, co k nám přestal chodit Doktor Ptáček, pane vrchní, tak od té doby jsme klidně mohli vynést stůl od prvního okna. Je nevyužitej. Jakoby něčím poznačenej.“

„Tak, a konec srandy. Vrať to tam!“ Doktor Ptáček vystoupil z úkrytu v trnkoví zjevně spokojen, že polapil bídáka, ale zjevně rozčilen, že se bídák nestydí okrádat jeho opeřené štamgasty.

„Co blbneš? Vždyť je to jenom kousek loje,“ namítl Amina, leknutím ovšem v jednom ohni.

Stáli proti sobě na samém okraji kolonie zahrádek, která teď v zimě zeje prázdnotou, a v níž hladoví ptáci dávno vyštípali zbytky bobulí a scvrklých mišpulí. Zbylo jim jen krmítko nad pěšinou mezi poslední zahradní chatkou a prvním trnkovým keřem. Krmítko Doktora Ptáčka.

Doktor Ptáček má takových ptačích atrií po Poříčně ještě pět. Zhotovil je půl roku poté, kdy mu kotouč otočné pily uřízl tři prsty levé ruky. Doktor Ptáček se stal invalidním důchodcem, ale než mu důchod vypočítali, uteklo vale vody ve Snivé, a nemocenskou, tu nedostal vůbec, protože měl při pracovním úrazu upito slivovice. A tak, aby měl z čeho žít, postupně rozprodal, co jen mohl. Obývací stěnu i konferenční stolek, křesla i stolní lampičku, televizi, mikrovlnou troubu a nakonec i postel. Zbyl mu stařičký otoman, který přestěhoval do kuchyně a v kuchyni od těch časů prožívá dny i noci, zkrátka vede nový, nu – nový, protože zcela pozměněný život.

„Říkám ti, vrať kuličku, kdes ji vzal,“ uhodil teď opět na Aminu. „Pro tebe jsem ji nekoupil. Nikdy ji pro tebe nekupuju. To není první kulička, kterou jsi tu ukrad. Ti ptáci trpí hladem!“

„A já?… A já? Nejedl jsem tři dny!“ Amina vzal nohy na ramena, kuličku loje svíraje jako ten největší poklad.

*

Když obešel ostatních pět krmítek, aby doplnil denní příděl poříčínským pěvcům, zašel Doktor Ptáček na pravidelný kalíšek slivovice do Paradaisu.

Jako kterýkoli jiný den přinesl číšník kalíšek bez ptaní a jako kterýkoli jiný den vyklopil do sebe Doktor Ptáček polovinu tekutiny vstoje a teprve ke zbytku se posadil. Zadumaně pozoroval pohyb za oknem a kalíškem otáčel palcem a ukazovákem, jako by se s tekutou dobrotou mazlil. Na co asi myslí? Na lapku u krmítka, na co také jiného. Krmítko, v němž rabuje Amina, navštěvují nejkrásnější ptáci, co jich na Poříčínsku žije. Předně strakapoud – oživlý drahokam. S ním ještě brhlík – přírodou požehnaný sangvinik. A ještě mlynařík – bíle oděný svatebčan. A ještě modřinka – barevný sen. A najednou si přijde nějaký zkrachovalec, žebrák a připochcánek, a jeho ptačí krasavce sprostě okrádá. To musí skončit! To musí přestat!

Druhého dne – sotva se rozednilo – naplnil Doktor Ptáček igelitovou tašku směsí semínek a ovesných vloček a šesti lojovými kuličkami. Jako každého dne zamířil nejprve ke krmítku u zahrádkářské kolonie. Ještě to nemá promyšlené. Ještě neví jak na Aminu. Neví si rady. Zatím.

Šel a šel, dumal a dumal. Už bude na místě, už krmítko vidí, už se těší, jak nasype svým každodenním zákazníkům, už se těší na finále v Paradaisu, na předpolední stakan tekutých švestek. Takový je jeho takříkajíc životní styl. Takové jsou jeho radosti. Jeho důvod být.

Ale co se to tam vpředu hýbe? Zdá se mu to?

Doktor Ptáček se zastavil a upřel zrak do krmítka. Ačkoliv do cíle mu chybělo dobrých třicet čtyřicet kroků, zazdálo se mu, že vidí v krmítku pohyb, že… že… že se tam houpe lojová kulička, do které klove strakapoud… To je snad přelud, vždyť Amina včera… včera kuličku ukradl!

Doktor Ptáček zrychlil krok, a zrychlil se i jeho dech i tlukot srdce.

Když dorazil, chvíli stál zkoprnělý. Amina lůj vrátil. Kulička je už oštípaná jako byla včera, visí v žluté síťovce, v níž ji začátkem týdne koupil. Doktor Ptáček, čím to?, se cítí… cítí zahanbeně.

*

Před polednem vstoupil do restaurace Paradais. Stačilo jen mrknout na číšníka a kalíšek byl na stole.

„Tento je poslední,“ řekl Doktor Ptáček ušoupanému číšníkovi.

„Srandičky, srandičky…“ číšník na to a přidal: „Co ptáčkové? Nechcípají?“

„Srandičky, srandičky,“ kontroval Doktor Ptáček – o číšníkovu pozornost nestál ani trochu. Má totiž problém a potýká se s ním od samého rána, kdy přišel k prvnímu krmítku a uviděl VŠECHNO. To není jen tak – potkat se s bezdomovcem, který má ukrutný hlad, ale svědomí ještě větší. To s tebou pohne a nemáš klidu. Jsi rozhodnut k činu.

„Tahle odlivka je poslední. Už do Paradaisu nevkročím,“ utrousil polohlasně Doktor Ptáček,“ když vypil zbytek slivovice.

Jako má svoje dějiny lidstvo, státy a politické strany, mají je i města a jejich ulice. Proto si Poříčín po krátkém čase všimne a roznese po všech domech a bytech legendu o podivínství Doktora Ptáčka: do krmítka u zahrádkářské kolonie přináší lůj, ovesné vločky a semínka, to vše pro ptáčky, a k tomu velkou bagetu, tu pro Aminu. Odřeknuv si kalíšek v restauraci, ušetří Doktor Ptáček každého dne padesátikorunu: z té koupí za třicet korun bagetu pro nuzáka, v kterém neumřelo svědomí, a zbylou dvacetikorunu schová, až jich má za týden sedm. To je právě tak dost na lahvičku slivovice koupenou v supermarketu.

Tak všichni mají svoje.

Ptáci, Amina i do sebe uzavřený chuďas, Doktor Ptáček řečený.

„Za-ví-račka…!…! No díkybohu. Dneska mi lezli lidi na nervy. To bude tím, že jsem opotřebovanej profesí. Sedni na kostku ve výčepu, pane kolego. Budu ti rovnou diktovat.“

„Poslouchám, pane vrchní…“

„Svatovavřinecké šestkrát, pane kolego. Frankovka sedmkrát. Dornfelder tři. Svatomartinské taky tři…Veltlínské jednou, to musíme nafasovat, aby tu neseděl Pan Svůj nasucho. Toho by byla škoda, kdyby změnil lokál, pane kolego. Zato Jirka Nikdo…“

„Ten už nepřijde. Tomu jsem to řek na rovinu. Nu, už je zralej do blázince… Toho škoda není. Beztoho sem chodí dost jiných zkrachovalých existencí.“

„Džus pomerančový dva litry… Taky nafasovat…Cat woman ho pila jako živou vodu.“

„Seděla tu, jako by jí ulítly včely. Nepřipadá vám, že s lidstvem to jde tak nějak s kopce? Já nevím, ale když jsem byl mladší, lidi tak vyšinutý nebyli.“

„Mně to připadá furt stejné. Nejspíš jsi taky opotřebovanej. Nejspíš nejsi dost imunní na extremní zátěž. Coca cola dvacet sedm, pane kolego. Tonic jedenáct. Co říkáš na Fanouška? Jak tu ženskou balil, no to stálo za vidění. Fanta osmnáct a sprite dvacet tři.“

„Mě by spíš zajímalo, co jí nakukal Franta. Mazala odsud, jako by jí šlo o život.“

„Třeba i šlo, co my můžeme vědět. Vodka ruská nula celá šedesát dva, vodka finská nula devadesát, pane kolego. Rum litr a dvě deci.“

„Rum šel za celej den jenom jednou. K Amině. Já nevím, co je to za člověka. Jeden má strach, aby se o něj neumazal, ale on mluví jako ta kniha. Fakt. Jako ta kniha, pane vrchní.“

„Na Aminu bacha. Je to bejvalej inteligent. Nevíš, co od něho můžeš čekat. Vaječný likér nula celá padesát. Slivovice nula padesát tři, ale nevím nevím, jestli ji vůbec prodáme. Je jí pořád stejně.“

„Tak já to zatím pronásobím a vy spočítejte hotovost, pane vrchní, ať tu nejsme do soudnýho dne.“

„Jo, soudný den. Soudný den. Až to bude, nechci u toho být.“

„– – – .“

„Hm? Proč mlčíš?“

„Soudný den? Možná už byl, a my si toho nestačili všimnout. Možná má člověk pořád naději.“

Číšníci spočítali tržbu.

Rozdělili si spropitné.

Rozešli se do tmy.