Prácheňské rezonance 2004

Z balad

Občanské sdružení V-ART Písek, edice ZONTY, v-art.cz/zonty/edice/index.htm; 20. října 2001

OBSAH

Chlapi se vracejí
Balada o servírce Hance
Čtyři na úsvitu


Chlapi se vracejí

(1)

Teprve až začneš věřit, počneš se bát všeho, co by tvou naději zpochybnilo. Prostě: víra tě nezklidnila. Právě naopak! Jsi nesvůj, věci ti padají z ruky a celý večer jen tak sedíš, uši nastražené: "Zdrhají! Silnicí zdrhají ťuhýci!" Dřív tě nenapadlo pomyslet, že se dožiješ takového dne, a tak i strach byl čímsi přebytečným.

Ti venku zabušili zase. Ťuhýci vyslali popravce? Jde jim o krk, a přece si vzpomněli na podělaného souseda! Jak se jen dozvěděli, žes to byl ty?

Jak! Jak! Ani Houška tě nenačapal u Terky náhodou! A dal ti co proto! –

… "Terko, musím jít. Už je vidět. Chlapi jsou v dílně."

"Ještě ne, Ondři, kdy budeme zase spolu, kdy? Chci se milovat jenom z lásky. Houška je zvíře! Máma byla ještě naživu, a už si dovoloval! Kéž bychom byli svoji! Ondři, svoji – a Houškovna naše!"

"Básničky…"

"Až budu plnoletá, utečeme?"

"Co je to, Terko? Vržou schody!"

"Něco se ti zdá, Ondři, a proč ty by ses bál? Otčím na tebe nedá dopustit. Kde najde takového truhláře?"

A pak Houška ve dveřích a pak běsy:

"Já ti dám utečeme! Já ti dám Houškovnu! Chlapi! Na dvůr s ním! Ke zdi!"

"– – –!!"

Kožené pruhy kolem zápěstí vynutí si tvoji poslušnost. Pruhy na lýtkách odevzdání… V hlohoví remízků kolem Poříčí vystavěli si hnízda sedmihlásci a pěnice, a když se vylíhla holátka, z lesa za cestou vystartovaly perutě ťuhýků. Těch náletů na činžovní domy pěvců! Holátka dožila mlaďounké životy napíchnuta na ostnech…

Lup! Lískovka rozřízla Ondrovi záda a nešťastná holátka zanaříkala.

"Mizero mizerná! Já ti dám Houškovnu!"

Lup!

Kolena ti poklesla a prach z omítky zaškrábal v očích a dusil. Dvůr je plný dělňasů.

"Mrkejte na něj! Hoblík mu nestačil! Chtěl výš! U katru ho bolí hřbet!"

Lup! Z holátek kanou kapičky krve a tátové a mámy zanaříkají bolestným mlčením. –

… Na zápraží jako by se rvali koně. Kopance prší do dveří a ozvěna komentující šílenství, jež lomcuje klikou, rozechvěla Ondřejovy ruce. Ondřej se přitiskl k almaře, lepidlo potu rozlité po zádech. Takhle mu bylo i tenkrát, když ťuhýci zabrali Houškovnu: vedrali se do dvora, prosmýčili kdejaký kout, spakovali Houšku i Terezu a – pomoz jim Bůh! – lidské oko více nespatřilo ty dva! Díra po nich zeje v Malém Poříčí dodnes – každého měl někdo rád.

Než přišli tyčkovití chlapci až do údolí, znal je Ondřej jenom ze žurnálu. Když je potkal v úvozu před Houškovnou, podobali se šedavým opeřeným otrlcům plenícím ptačí byty v korunách hlohů. Všudybýlkové se měli k dílu a Houškovna dostala novou fazónu: u vrat strážní budka, za vraty dřevěné nocležny pro vězně, a dílna, dílna…? Kde ty doby jsou, kdy podél zdí stávaly ve vyrovnaných řadách psací stoly dubové, psací stoly z třešňového dřeva a naproti řady stolků konferenčních! Kde ty doby jsou!… Dělňasové z lesa plaví po Snivé jen smrky a pruhovaní v Houškovně stloukají jen rakve.

Lup! Lup! do dubových dveří staveníčka.

Hrom do ťuhýků! Tři roky máš zubatou za sousedku, dvacet minut pěšmo to k tobě má, a přece je líná udělat těch pár kroků! Co tě ztloukl Houška prutem a dal ti vyhazov, smíš jenom ke vratům. Košťata prodat…, nůše…, násady. Tak se protloukáš časem a údolím. Mléko ti dá koza. V kotcích každého roku na tři tucty strakáčů, v kurníku kropenky, do kůzlečího a králičího masa přidáš vyhandlované vepřové – a uzené klobásy v jeskynní štěrbině vystačí ti do podzimu. Když koryto řeky odvede vodu po sněhu, v loužích při březích nachytáš skokanů, co hrdlo ráčí! Stehna povaříš dvakrát třikrát v osolené vodě, maso nasekáš nadrobno a vmícháš do vajíček. Žabí mozeček jde k duhu, když pečeného krocana znáš jen ze žurnálu!

Lup, lup!

Po Malopoříčských přibývá děr, jako jsou ty po Terce. Čekáš, kdy dojde i na tebe, a nebojíš se – i zubatá totiž zevšední, když usínáš s jejími každodenními vzkazy pod jednou střechou. Ovšem teď, teď už mohla jít po svých, potvora! Týdny nasloucháš větru, zda v něm zazní Terčina přísaha. Dnes odpoledne praskaly v Poříčíně dělové granáty a hloubkaři pročísli oblaka nad Malým Poříčím. Ťuhýci upalují, odkud přišli! Ráno bude po válce. Když neotevřu, oni vyrazí dveře, vytlučou okenice… Jako králíka z kotce mě vytáhnou, stavení zapálí… Už vícekrát to udělali! Viděl jsem to v noci ze stráně za chalupou. Plameny skáčí z místa na místo, kilometry a kilometry svítí takové lidské hnízdo, a ty jako bys byl přímo u toho! Daleko, předaleko napichují na ostny osudy, jimž panuje krutost, tobě na stráni se nemůže nic stát…, a přece… a přece jako by tvé vlastní hnízdo podpálili!… Hloupá náturo! Hloupý člověče! Ne nadarmo ti felčaři podstrčili dobrozdání, že od těch dob, kdy tě Houška tak krutě ztýral, nemůže tvé srdce do války…

Jedno zda otevřít, či ne, úplně jedno… Vzkaz je k neodbytí. Tvoje chyba, žes do sebe vpustil víru – nebyl bys teď tolik vyděšený!

Ondřejovy čapí kroky vedou po hluku. Masivní dveře se chvějí, rezonují hysterčením. Škvírou u veřejí je vidět k neuvěření světlé nebe a nebýt hřmotu na silnici, ani bys nevěřil, že je dosud válka. Zvedl jsi petlici, otočil jsi klíčem. –

"Zavři! Rychle zavři!"

Vetřelec vpadl dovnitř jako velká voda. Jak drcl ramenem do dveří, Ondřej dostal dubový pohlavek a svalil se na zem jako žok.

"Do řiti! Zavři, slyšíš?! Somáre!"

Slyšíš, ale úzkostí topornému tělu se nechce na nohy. Dořiti to nevydrží, práskne dveřmi a opře se o veřeje, pod řasami horečnaté světlo. "Je jich jako much!"

Panenko skákavá, nezdá se mi to?! Čonka! Kde se tu bere? Ondřej jen pomalu, neochotně vstane z podlahy ošoupané do hladka. Úleva se nechce přátelit se vztekem: Pro Cikána mám vstrčit hlavu na špalek?!

"Kdo tě sem prsk?"

"Vzal jsem roha!"

"Vystřel odtud! Nechci tě tady!" Ondřej je už na nohou; přihrbený, přetížený Čonkovou neústupností. Co to mele vzácný host? Ať vypadne! Zítra bude po válce, a on si sem vleze jako domů! Ťuhýci po něm jistě slídí, a když ho tu načapají… A zítra bude po válce!… "Tady nemůžeš zůstat! Najdou tě tu a co bude se mnou? Podpálí mi chalupu! Rozstřílí mě na řešeto! Mazej odtud! Jdi po svých!"

"Když rozstřílí, tak rozstřílí!" Čonka hrkne jenom šeptem; ovšem hlas patří člověku vždycky dostávajícímu, co si umane. "Zatím tu počkám."

"Na koho?"

"Na tebe."

"– – –?"

"Počkám, až se vrátíš!"

"Já?! Jáá? Vždyť nikam nejdu!"

"Půjdeš k Houškovně! Nevím, co je s Cínou!"

"Túúdle! Velký kulový! Co je mi do Cíny?"

"Měli jsme se u tebe sejít! Doteďka nepřišel! Přitom zdrh přede mnou!"

Čonka není člověk. Měli jsme se u tebe sejít! Tam a tam půjdeš! To a to uděláš! Přitom ani neprosí, ani nevyhrožuje!

"Možná je Cína za chalupou! Možná se bojí vystrčit kebuli!"

"Do řiti! Není za chalupou!"

"Tak je jinde! Trhane! Co mi sem lezeš! Jak se opovažuješ! Vy cigoši jste všude doma!"

"Do řiti! Není jinde! Leda v Houškovně, jestli ho čapli!"

"Mně je to šumafuk! Hledej si ho sám!"

"Ty půjdeš! Znáš to kolem…"

"– – –?"

"Měli jsme s Cínou společnou babu…"

"Drž hubu, nebo budu zvracet!"

"– – –?"

"Co je mi do vaší baby? Co je mi do Cíny? Kdyby nebyla válka, poflakovali byste se po vsi a vykradli mi stavení i s kurníkem! Když to do mě v Houškovně našijou, budeš první, kdo mi vybílí chalupu… Když Cína nepřišel, nejspíš je kožený! Je to jen a jen jeho věc! Nehnu se odtud!"

Z kalných tůní Čonkových očí vystříkl smutek. Ani prosba, ani hrozba, jenom smutek – a Ondra se pořád bál. Do rána bude po válce, ale já možná…

Čonkův čas se rozeběhl.

"Tak dělej! Na co čekáš? Když přivázali Cínu ke zdi, taky jsi ho v tom nenechal…"

"– – –?"

"Vyrazil jsi stavidla!"

"S někým si mě pleteš," lžeš do kalných tůní, ale Čonku neobalamutíš. Pravdaže si na všechno pamatuješ, jako by to bylo včera, a ne… ne loňského října. Jo. Jo, října: zpití pod obraz, šlapou si ťuhýci na jazyk. "Za-za-zastřílíme si. Při-přiveďte černý!" Černí mají široká záda a vápnem vyznačený kruh na nich. Nalepili se na zeď. První salva – schválně vedle a na zem se sesype omítka a kulkami vyhryznuté úlomky cihel. I tenkrát se čumčumilové tlemili jako tihle ožralové, i tenkrát, když se tvé a Terčiny sny proměnily v kal.

Ťuhýci vypálili druhý zásobník a černá holátka zavyla. Jako by střelili do tebe! Jako by tvá záda byla znovu rozšlehána na kaši a vnitřnostmi se plazil drát. Co ti síly stačí, meteš si to ke stavidlům… Jestli vyteče voda z rybníka, přelije se i z nádrže pod ním. Až do dvora! Jako krysy je vytopíš. Už si nevystřelí!…

"Tak běž!" Čonka znovu. "Pakujou se. Běž!"

Ondřej přimhouřil oči. Poradí si! K Houškovně nepůjde za živého boha a z chalupy musí, jinak mu Čonka nedá pokoje. Poradí si! Třeba se Cína na kamaráda vyprd, třeba upaluje lesem ostošest. Třeba ho tamti čapli a je s ním amen. Buď jak buď, Cínovi nepomůže a strčit hlavu katovi na špalek, to ho ani nenapadne! Jedno auto za druhým frčí za kopečky. Ondřej si protáhne ráno záda a vypleská přelud zubaté ze zatuchlé peřiny. A pozítří zamžourá k poříčínské kapli a spatří Terku, jak škobrtá po kamenité cestě. Její krk bude mít barvu chudobek a Terka řekne:

"Ondři! Pořád jsem se za tebe modlila!"

"Jsem živ, Terynko," zakucká se Ondra po polibcích.

"Přijď kvečeru, Ondři."

"Co je s Houškou?"

"Toho si vzal pánbůh."

… "Do řiti! Nezevluj pořád!" zaskřípal Čonka zuby. Jeho propadlé, zarostlé tváře se protáhly a Čonka polkl, jako by mu hltanem propadla hrouda.

Ondřej si připadá zbabělý. Zdá se mu, že jeho vlastní trápení nestojí za řeč vedle trápení Čonky. Je mu to nepříjemné. Mají něco společného: Čonkovi záleží na Cínovi jako jemu na Terce!

Čonka popadl Ondřeje pod krkem:

"Jestli Cínu dostali!… Měl oteklou nohu!…"

"Podívám se po něm," hlesl Ondřej konejšivě. "Musíš mít hlad – na plotně stojí polívka. Hlavně nesviť…, no tak pusť… Omrknu to kolem."

Ondřej vyšel na zápraží. Údolí propadlé pod lesnaté svahy otevřelo se před ním jako vždycky už odmala, když se po něm rozběhl a předháněl žluťásky a modrásky a bělásky. Jako vždycky, když Terka prostřela svou krásu do chudobek a vztáhla k němu nedočkavé ruce. Jako vždycky, když odháněl ťuhýky od remízů. Ondra neměl nikdy amplion, natož gramofon. Ať štípal dříví, ať snášel nůše borovicových šišek, ať žal trávu, muziku mu obstaral orchestr z remízů. Jen na pohřbech a na bálech slýchával jinou. A když se probral z lítosti či z kocoviny, zdraví se k němu vrátilo po ptačích notách.

"Jestli se nevrátíš, nejsi chlap!" zadřel se Čonkovi hlas.

"Zamkni se, Čonko."

(2)

Ondřej prošel dvorem. Zastavil se teprve za zteřelým plůtkem. Už. Už cvakl zámek!

Ondřej se přikrčil, oběhl chalupu a místo k Houškovně vrhl se do mladých smrčin věnčících patu kopce. Poprask v Houškovně do něho napumpoval vytrvalost. Zbrkle, o překot drápal se výš a výš do stráně, kterou opanoval bor.

Dílny vzplály a z oken, do kterých mával Ondřej Terce, vyvalil se dým. Střílelo se tam. Hrůza! Kdyby Poříčí patřilo ťuhýkům, v údolí by nezbyla žádná krása!

Konečně se svalil do vřesu pod rozeklanými korunami sosen. Spadané šišky se mu vškrábly do zad a Ondra o překot vydechoval posedlé úzko. Ohně pod ním přibylo, povyk se doplížil do boru a pach smrti zhoustl. Škvařily se sny. Ale vzpouzely se, ještě se jim nechtělo do trnoví.

Tu Ondřej zbystřil. Jo. Jojo! Nezdá se mu to! Není tu sám s tím peklem dole pod sebou! V labyrintu větví pípl pták! Už je to zacinkání. Už je to pěnkava! Ondřeje jako by pohladil. Jeho nazření na život nedalo se ani spálit, ani vystřílet! Údolí ho nenechalo na holičkách – přispěchalo za ním a připomenulo mu nahotu jiter. Ondřej se posadil. Poupata vřesu se mu přilípla k nohavicím a ráno chudobky rozstříknou svou bílou podél remízů. Bude to k potěše. Bude to k žití!

Ondřej vstal, aby se opřel o zlatavý kmen. Aroma pryskyřice vrostlo do jeho smyslů, a když Ondřej zhluboka nasál lesem přefiltrovaný pach spouště, zaslechl v krátkém poryvu větru zřetelný vzkaz:

"Modlím se za tebe, Ondři!"

Poseroutkové v auťácích! Poseroutkové v sajdkárách! Naparovali jste se, a teď vám sklaplo! Jo. Jo – to já vyrazil stavidla! Já vás chtěl vyplavit! Nevěřím ťuhýkům odmala! Ondřej se ušklíbl a polaskal pohledem ten cíp údolí, kde nepraskal oheň. A nakonec co! Ať Houškovna shoří, ať shoří! Jen když ubude ťuhýků! –

Ondřej zadrhl pohled o své stavení, na kterém odřel tmu svit ohně. Vykulil oči na otrhance, vyběhnuvšího z chalupy: holomek obeplazil stavení a protáhl se do kurníku… Mezi slepicemi se strhl poprask; jedna vedle druhé vyskákaly do noci a vyděšeně se rozutíkaly. Jedna chybí! Jedna chybí – a tu si nese Čonka! Slepici bez života. Šup s ní pod klest u plotu a hajdy zpátky do stavení!

Ondřej se nerozčertil; pokýval hlavou a kámen mu spadl ze srdce. Holoto všech holot! Cínu jsem ti měl přivést? Pro takového jako jsi ty, měl jsem si nadrobit? Já dobře věděl že ne! Nestojíš za to! Čekej si na Cínu, čekej! Já taky počkám, až odtáhneš jako ti ťuhýci!…

S podivem. Přestože válka dobíjí poslední životy, přestože nenasytně plení poslední hnízda, Ondřeje si podmanila nasládlá úleva: je to svědomí, které pookřálo. Pryskyřice zavoněla víc a vřes u nohou rozvil svá poupata. Ještě Terka aby přišla! Jistě už ví, že nemůže donekonečna patřit dvěma najednou a zalíbí se jí ve stavení, které on posadil sem pod les. Houškovna byla jenom pro zlost! Osud chtěl, aby lehla popelem a oni dva nečekali víc, až si pánbůh vezme starého. Osud je moudrý.

S poslední myšlenkou upřel Ondřej zrak do plamenů vstřebávajících nové a nové žvýkance. Od torza vrat se rozeběhla šňůra světel – auta se kodrcala kamenitým úvozem k silnici. Ondřejova radost rázem poporostla a zaťala pěsti…

Tu se však první auto odlíplo od konvoje a – odbočilo doleva, k místu, kde Ondřej vystavěl své hnízdo. Pryskyřice přestala vonět a vřes naráz odkvetl. Přibude ohně! zatuší Ondřej. Uklízejí! Anebo… je to pomsta za stavidla? Cína přece poznal moje stopy… Vybreptal ťuhýkům, co neměl, když mu vpíchli osten do těla?

Auto se šourá luhem. Už je v půli cesty. Už jenom na tři remízy vzdáleno, už jenom na dva. Probůh, co to Čonka provádí?! Proč nevezme roha? Na co ještě čeká? Ondřej neví a nevědění ho popostrčí na samý okraj stráně. Poslední remíz odpočítal ťuhýkům vzdálenost na co by kamenem dohodil a Čonka je pořád uvnitř. Moula! Blázen! Vždyť ho spálí i s chalupou! Upečou ho zaživa, to zlodějské holátko! Hrůza vystrčila Ondřeje ze stráně a Ondřej letí smrčinou, která ho zrazuje, šlehajíc ho přes tváře a přes oči.

Do řiti! Ty se jim dáš? Holomku!

Ačkoliv pádil ze všech sil, připadalo mu věčností, než doběhl ke dveřím a lehl do nich vahou schváceného těla. Ten neřád je zamčený!

"Otevři! Do řiti!"

Dubové dveře neposlechly.

"Čonko! To jsem já! Utíkej! Utíkéééj!"

Konečně vystrčil Čonka hlavu. "Jak je Cínovi? Kde ho máš? Mluv! Tak kde je?"

"Nevím! Vystřel odtud!"

"Bez Cíny nepůjdu!"

"Uškvaří tě! Zhebneš!"

"Dilinu zplynovali! Cína ví, kde to bylo!…"

Ondřej vyškubl Čonku ze světnice. Dveře se zhouply v pantech, vrzly – a vtom jako by sem doskočil z Houškovny vzkaz. Stavení vzplálo a hned nato vyschly kalné tůně.

Sotva si to stačil Ondřej uvědomit, rozednilo se a z chudobek k němu vztáhla ruce Tereza.

"Ondři! Ondři! Celou dobu jsem se za tebe modlila!" řekla konečně a stáhla ho k sobě.


Balada o servírce Hance

(I/1)

"Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!" řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý. On vypije každý večer právě tolik.

"Dobře jste ho vychladila. Jako by bylo sudový! Nebojte se, nepřijdete zkrátka! Já už peníze nepotřebuju."

"Kolik jste říkal? Kolik vám vysolí, pane Raška?"

"Šest stovek. Za každýho."

"A kolik jich zmáknete?"

"Deset. Když jsem s nima každý den, tak deset za měsíc."

Počítám. Šest tisíc hrubýho je kolem pěti tisíc čistýho. Právě tolik mi to hodilo o letní sezoně i s tuzérem. Takže přes zimu je budu mít taky, přičemž nehnu malíčkem! Jen po večerech otevřít na dvě hodinky výčep, nalít dědovi čtyři vychlazený a pokrájet mu dvacet deka turisťáku. K tomu hodně cibule. Nebo opéct špekáčky na ježka a k tomu hodně křenu. A za takovýho lehára mít pět táců měsíčně, kdo by nebral? Slušná náhrada za výdělek, o který přicházím, když kysnu s Raškou na vymeteným břehu nádrže. Jiná by se přestěhovala na zimu do Poříčína, ale já se obětuju… No, vlastně je to pro mě dovolená primově zaplacená. Potřebuju si odfrknout. K civilizaci to mám pět kiláků, i když polní cestou.

Josef Raška je podivín. Dětina k tomu.

"Je to pravda, že muzicírujete na flétnu?"

Přikýv.

"A je pravda, že jste šprtal na gymplu?"

Zabimbal hlavou jako zvonem na kostelní věži.

"Proč jste toho nechal?"

"Stal jsem se hrobařem."

"Kdyže vám zemřeli rodiče? Něco jsem o tom slyšela…"

"Tři dny před tím, než jsem se stal hrobařem."

"Co že jste tak sám? Nikdy jste neměl fešnou kůstku?"

"Co by ne! A jakou!"

"Dala vám košem?"

"Den po tom, co jsem se stal hrobařem," zabimbal.

A to bylo všechno.

Zaplatil. Vypařil se. Nechal na stole čtyři pětky…, no co bych chtěla víc! Jedenadvacet korun spropitnýho každý den, tolik mě nestojí ani personální pokojík na půdě! Není to senzace? Nemakám, a ještě si naspořím!

Nikdy jsem nechtěla být servírkou. Když to začalo mezi našima skřípat, docela mě to vzalo. Učení jsem hodila za hlavu a jak jen to šlo, kypřila jsem na zahradě záhonky, sázela kytičky a kropila je. A když nekropila, seděla jsem mezi nima a četla knížky. Z učiliště pro servírky jsem vzala dvakrát roha, ale taťka mi pokaždý všechno vysvětlil:

"Můj táta šel v pětadvacátém za prací do Němec. Vrátil se invaliďák! V osmi jsem se cpal bobulema, aby se mi udělalo špatně! Protože když jsem si zkazil žaludek a zvrátil ten sajrajt, nebolel mě hlad. Když mi bylo třináct, vzali mě do fajnového úřadu za poslíčka. Celý půlrok jsem čistil vašnostům lakýrky a byl jsem šťastný, že to můžu dělat! Vždyť jsem měl za to teplý oběd!!… Tak buď moudrá!" a šup se mnou zpátky na intr.

Po každý čtvrletní písemce ze slohu mě vzal češtinář za bradu a vážnýma, zpytavýma očima řek: "Rynešová, co tady děláte? Proč jste nešla na knihovnici? Není vás tu škoda?"

"Mně se tady líbí," řekla jsem moudře do jeho zpytavých očí.

"A co takhle knihkupectví?" uvěřil neuvěřil. "Taková sečtělá…"

"Když mě to tady baví," vysvětlil mu taťka.

No. Bavilo. Co bych vykládala! S odřenýma ušima a z milosti kantorskýho sboru dotáhla jsem to přece jen až k matuře. Ale při první příležitosti jsem se na posluhování stejně vykvajzla. Byla jsem totiž v hotelu Zlatá hvězda jedinou ženskou s výučním listem, a jelikož nutně potřebovali mistrovou odbornýho výcviku, náramně jsem se jim hodila. "Jsi mladá," řek ředitel Zlatý hvězdy, "nám starým neleze učení do makovic, udělej si dálkově pedagogické minimum a ostatní už půjde samo."

"Děkuju, soudruhu řediteli."

Bavilo mě to. Při dálkovým studiu jsem se dostala blíž k lidem, kteří toho o člověku hodně věděli. V mým životě bylo najednou víc slunce. To jsem čubrněla! Když mě škola baví, tak umím!

Jenže jsem si přestala rozumět s ředitelem. Mačkal se na mě jako ti ochlastové, když jsem šprtala na učňáku, a sotva jsem ho uzemnila, posílal mě pro svačiny svý sekretářky.

Taky po mně chtěl, abych mu opsala průklepem jeho básnický výtvory. Počmáral rýmovaně celý tři stránky o tom, jak si představuje erotický seance vojenský kapely po kulturní vložce v domově důchodců.

Řekla jsem mu, že tak vadná nejsem, a dala výpověď.

Pak mi to začalo.

Najdu si místo mistrový v jiným hotelu. Prý výborně, nastupte hned prvního! A když prvního přijdu – ať prý se nezlobím, jsem ještě dost mladá, nezkušená pro pedagogickou práci atakdále, atakdále.

Najdu si místo kastelánky. Lidičky, ten park v anglickým stylu! A já snila na zetdéešce o tom, že budu zahradnicí! Prý mohu nastoupit hned příští týden. Když utrmácená dorazím s celým svým šatníkem na hřbetě, prý se nemám zlobit, ale hodil by se jim někdo zkušenější, někdo s úctou k hierarchii hodnot…

Nějaká anonymní vůle pracovala v můj neprospěch a mě tak bolelo to podbízivý doprošování, to ponižující zacházení se mnou, že jsem se vzdala dalších pokusů. Dopracovala jsem se ke světovýmu názoru, že je lepší ponížit se a aspoň z toho něco mít.

Servírka Hanka se vrátila k výčepnímu pultu.

(I/2)

Tak mi uteklo prvních pět (prázdných) dní na Hradišti. V pondělí jedu na kole do Velkýho Poříčí. Musím koupit bednu piva, špekáčky, kilo turisťáku a bochník chleba. To je všechno, co starý Raška potřebuje na pět dní života. Šťastný člověk! Musí být v balíku!

Jedu do Poříčí a myslím na to, jak se zachová Váša. Pozve mě k sobě? Pět večerů s tranzistorem na náladě nepřidá a nicnedělání mi začíná lézt na nervy. S tím jsem jaksi nepočítala.

V poříčský prodejně smíšenýho zboží bych mohla chodit poslepu. Přesto jsem úplně vyplivnutá a mám nervy na pochodu: Váša Hrdlička si mě ani nevšim! A přitom jsem j á ten, kdo má co odpouštět! To on zrušil svatbu, když jsem ve třetím měsíci potratila!

Nakoupila jsem všechno a ještě dvacet svíček a sobě balíček kafe. Když jsem zamířila ke kase, Váša poslal prodavačku do skladu a sám se uvelebil u pokladny. Přece jen ho ještě zajímám! Určitě jsem zčervenala.

"Co Raška? Má mízu?" řek místo pozdravu.

"Pro dědky jsem ještě mladá." Schválně odpovím pusou plnou smíchu, abych ho neodradila.

Není milovníkem zbytečných okolků. "Přes poledne máme zavřeno jako dřív. Mám tři hodiny času. Přijdeš ke mně? No?"

"Ty chceš?" Přála jsem si, aby to vypadalo, že jemu na tom záleží víc. Ale bylo to podbízení. Vždyť i ty vášoviny jsou přijatelnější než celodenní bloumání kolem hospody a čekání na starýho podivína.

Váša mě převez:

"Uděláme to zase po našem?"

Řek po našem, ale myslel po jeho. Budu se muset sama vysvlíknout. Potom svlíknu jeho. On to sám nikdy neudělá. Za třetí přinesu na podnose tuplouvanou vodku a po doušcích mu ji naleju do hrdla. Nakonec se pomilujem.

… Když přišel Raška toho večera do hospody, položila jsem před něho balíček svíček. "Vysolíte čtyři pětky. Přece tu nebudeme večer co večer točit pedálem jako dva pošuci!" Jističe totiž vyhodil a hodiny uzamk bezpečnostní technik. Aby mě to prý nesvádělo. Jednou je hospoda mimo provoz, tak jaký fraky?! Aspoň že v pokojíku smím svítit.

Když má ženská jako já k obědu lásku, a po dlouhým půstu hned hodně lásky, je to na ní znát celý zbytek dne:

"Cožpak nemáte chuť vyrazit si někam do společnosti? Vůbec ne? Nikdy?"

"Jsem ve společnosti od rána do večera."

"To jako těch kostlivců?"

Raška se začuřil. "Žádných kostlivců! To je jen vnější podoba! Experiment skončil! Jsou na cestě k němu."

"– – –?"

"Ke Kubovi Césaru Veškerému."

"Proč mu říkáte César?"

"Protože je diktátor. Cokoliv si zamane, to taky udělá. Nikdo mu v ničem nezabrání."

"Proč Veškerý?"

"Je všude. Je vším."

"A proč Kuba?" nedám Raškovi pokoje.

"Protože vypiplal člověka."

"A to je špatně?"

"– – –!"

"Je to špatně?!"

"On ví, že s náma všechno zbabral. Jsme nepodařený laboratorní pokus."

Raška má co dělat, aby se udržel na židli, tak je rozčilený, ale já si ho dobírám:

"Jak se s ním domlouváte?"

"Přece hudbou. S Veškerým se domluvíte jedině hudbou. Je to jeho řeč…"

No vida. Není s ním špetka legrace. Pořád je vážný! Jak to má vydržet ženská jako já? Žít s Raškou tři měsíce jako ta mrtvola, to bude makačka na bednu. Těch pět táců za měsíc bude víc než zasloužených. Fakt! Co se dá dělat, musím občas k Vášovi. Jsem mu sice dobrá jenom na tamto, ale je to aspoň zdravý!

(I/3)

V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi. Potom uslyším zapištění. Ještě že nejsem myš!

Váša zavře prodejnu v jedenáct a do třinácti padesáti jsme dva ptáčkové ve zlatý kleci.

V jedenáct dvacet pět nesu k posteli tuplovanou vodku.

Ve dvanáct čtyřicet pět půldecku.

Ve třináct třicet se oblíknu. Nakonec krátký sprint do dřevníku: mám tam totiž schovaný kolo. Aby lidi nenadělali moc řečí, povídal Vašek.

Probůh! Šestnáctý den si to pomažu na Hradiště pěšky! Někdo mi vypustil obě duše a ukrad oba ventilky!

"To čumíš, co?" zavřeštěla nade mnou pihovatá holčina. Aha! Vaškova nejmladší sestra!… Chodí do osmý třídy. "Jestli se tu ještě ukážeš, řeknu to mámě!" zachřestí z okna. "Ty hospodská couro! Nech bráchu na pokoji! Ještě od tebe něco chytne! Slintavku, nebo co! Jenom tomu hrobaři je jedno, že ho nakazíš! Stejně je jednou nohou pod drnem a nikdo lepší o tebe nezakopne!"

Na chodníku za drátěným plotem se zastavili lidi. Zavrtali svá kukuč do těch mých, nejspíš vyděšených. Když se ohlídnu po svým trubadúrovi, užasnu, jak uvadlý je jeho sexepíl: Váša trne v příšeří chodby, ukazovák na ústech. "Psst!" máchne levou rukou jako pádlem – mám mlčet a v tichosti odplout.

Jako o závod rozplivali se na chodníku počestní Velkopoříčští a jejich lepkavá mravnost se mi přisála k obličeji.

(I/4)

Hrobař přišel jako vždycky na sedmou. Sedí na svým místě, jako když ho vytesáš.

"Pane Raška, nezlobte se, ale já to tady zabalím," povídám mu.

"Jak zabalím? Jak?"

Je možný, že mu to nedochází?

"Prostě odtud vypadnu."

Znám ho už pár pátků, co tu o letních sezonách šenkuju. Málokdy pohnul brvou, málokdy ho něco vytočilo. Teď nedokážu uvěřit: Raška s sebou trh a upnul ke mně k neuvěření vylekaný pohled. "Proč, Haničko?"

"Není to pro mě. Mám hroznou ostudu mezi lidma."

"Proč, Haničko?"

"Že tu s váma jsem. Každý si k tomu něco přibájí… Nemám to zapotřebí…"

Raška čile vstal a přirázoval k výčepnímu pultu. "Haničko, toho si nevšímejte. Jsou takoví, jenom dokud jsou naživu. Až si je Veškerý vezme zpátky, naučí se jiný tóny."

"Pane Raška! Já vašemu mudrování ani za mák nerozumím! Jste jiný než ostatní. A taky starý. Proto mám zle mezi lidma. Vždyť bych se mezi nima nemohla ukázat! Chápete to? Je mi osmadvacet a kromě Váši si mě nechtěl nikdo vzít."

"– – –?"

"Jsem osahaná matrace. Máknout si chce kdekdo, ale vzít si mě žádný. Jenže já se chci vdát a mít dítě! Chápete to, pane Raška?"

"Haničko, vy se trápíte! To je dobře…"

"No dovolte!" nenechala jsem ho domluvit. Už toho bylo na mě moc. "Vám je to k smíchu? Jsem prostě pitomá! Co vy můžete být jinýho než otrlec a k tomu napůl blázen?!" Schválně jsem do něho vpálila samý ostrý. Ovšem on? Kdyby trakaře padaly, nanejvýš zívne!

"Haničko…"

Už počtvrtý mě tak oslovil; mě – poplivanou! Kdo jiný naposled? Bylo to jako polaskání před milováním."Trápíte se: vaše srdíčko víc vnímá. Proč se tedy nedohodnout? Ohrnují nos nad hrobařem, a přitom ho budou všichni do jednoho potřebovat! Hrobař je víc než doktor! Víc než prezident! Víc než americký prezident!… Haničko haničkovatá! Když mě tady necháte samotného, nebudu včas hotov. Nestihnu to. Potřebuju vás!"

"Proč?" Kromě ochlastů mě nikdo nikdy nepotřeboval.

"Prosím vás… Na kolenou vás prosím."

"Proč?" Nikdo nikdy mě neprosil na kolenou. Ochlastové buď louskají prstama, nebo pokřikují:

"Kde jste s tím pivem, paní Suchánková?"

A jiní:

"Nos to sem jako k vohni!"

Anebo:

"Kde ležíš, Ospičko Ospalá?"

A když mají vypito, vymýšlejí sprostonárodní špeky:

"Pivóó! Chodíš, jako bys ho tam měla-a!!"

Co starýho Rašku znám, ještě mě slovem neurazil. Nikdy po mně neflus jako dneska tamti. A ta holčina rozjívená – co si to jenom dovolila! Váša zase jenom využívá moje tělo. Když se mě má zastat, zaleze raději do tmy, připosránek!

Raška zabručel:

"Pročproč! To se těžko vysvětluje!… Kuba mě chce zpátky!" Sklonil hlavu a vyfrk:

"Stanu se jeho písní. Ale celou! Ne jednou slokou celou a z druhé jenom půl jako táta s mámou…"

Co se to ve mně děje?! Co to je tak najednou? Vztek na Rašku, na chlapy, na svět a na život se utišil a místo něho mě ovládla poddajnost. Cítila jsem, jak je to k úžasu krásný, když se ženskou mluví nepivně moudrý chlap, třebaže jaksi vyšinutý, a jeho vlídnost zahřívá smutný, poplivaný srdce. Ty chvíle, ty mžíčky byly tím velebnější, že neměly nic společnýho s erotikou. Přišlo mi líto, že to přestrojení duše děje se v ponurý, lihem a nikotinem smrdící putyce, a ne v čistým, útulným bejváku nebo v parku nebo někde… na upraveným hřbitově. A tak jsem si sedla k Raškovi, položila hlavu na desku stolu a aspoň si představovala, že kolem mě jsou záhony nebo hroby zalitý květy.

Pan Raška podivínem je – i není. Pálí mu to. Ví, co potřebuju, a umí mi to dát. Z jeho flétny vyskočilo cis a ces a po nich zase vrchní ef a všechno dohromady pokropilo květy kolem mě a květy narostly a rozvoněly se.

(I/5)

Z jedný strany jsem pořád moc naivní. Vždycky mě vezme všechno, co je nevinně čistý. Vedle batolat taky muzika. Instrumentální. Raškovy písně jsem slyšela začátkem týdne poprvé a pořád je mám v sobě. Zavrtaly se do mě. Zněly mi v uších večer i ráno. Taky teď… Jako by Poříčínem vůbec nejezdily autobusy městský dopravy, jako by v podloubí nešuměl neurotický dav. Slyším jenom flétnu s v ý h o  Rašky, rozmlouvání s Veškerým. Když písně zní, připadám si jako vykoupaná. Bebínka po olověných kulkách hlenů přestávají bolet a necrčí z nich krev. A že jí vyteklo, panečku! –

… Přijdu do kanceláře snack-baru tamhle na náměstí a řeknu: "Mám zájem o to místo servírky, jak píšete na sáčku ve výloze." "Jste vyučená?" Vedoucí si vstrčil tužku do pusy, pohledem překontroloval mý lýtka a přeměřil jím mý poprsí. "Trojky," pomohla jsem mu, aby netápal. "Bezva!" je mnou nadšený. "Jak se jmenujete?" "Rynešová. Hana." "Kde pracujete nyní?" "Nyní nepracuju. O letní sezoně jsem šenkovala na Hradišti." Vedoucímu ztuhne úsměv na tváři a už necumlá tužku: vidno, na mých kádrových předpokladech se objevil šrám. Bohužel velký.

"Vy jste ta hrobařová?" zestárl tou otázkou. Zbývalo plivnout, ale trojky mě zachránily. "Víte, jste už čtvrtá, kdo o to místo stojí. Napíšu vám."

Nenapsal.

Nu – nebylo mi to jasný hned?

Jediný mě mrzí: měla jsem mu říct, že hrobaře bude jednou sakramentsky potřebovat! Hrobař je víc než prezident. Víc než americký prezident.

(I/6)

Kadeřnice mě kadeří mlčky. Rozjímám.

Do Velkýho Poříčí už nepůjdu. Chtěli mi zaplivat cestu. Lepší je Poříčín. Je to sem sice sedm kiláků přes les, ale když nehledám práci, nikdo nepozná, která vlastně jsem. Mám klid a nakoupit můžu, kde chci a kolik chci.

Co může být víc než nezaplivaná, nezachrchlaná důstojnost?

Roky sloužím hrubcům a obejdům, kteří se nahrnou do výčepu rovnou z práce – v umouněných montérkách a neumytí. Jako vycvičená fenka k nim běžím, když hvízdnou nebo lousknou prsty. Schválně odklepávají popel na ubrus, jenom abych se musela naklonit, když jim chci vykydat. Pak mají na co koukat! Mají na co sáhnout! A po takových drhnu noc co noc zakajděný mísy na óó!

Jsem mladá, ale otupělá ženská. Ať jsem třicet, ať padesát, ať sto kilometrů odtud, plivadla neplivají, ale čubrní na mě přes prsty, sotva uslyší: Je to číšnice! Jako by rovnou řekli: Kurva!

Skončím s tím! Opravdu s tím skončím!

Vrátila jsem se domů přes les. S melírem ve vlasech, ale utrmácená, bláto až ke kolenům. Zato jsem sehnala všechno všecičko: maso na řízky i brambory, kompot i sedmičku býčí krve… I ty ventilky!

Můj Raška přišel před sedmou a sotva mě poznal:

"Jste to opravdu vy, Haničko?"

Když se došoural až k mý maličkosti, zkoprněl překvapen, že neodemykám dveře do lokálu. "Dneska se někam chystáte…"

"Pojďte, pane Raško," jdu napřed – pomaloučku, aby mi stačil.

Nemůže pochopit, že stolek v mým personálním pokojíku je prostřen pro nás dva.

"Máte hezký kalhoty, pane Raško. Úplně nový?"

"Úplně. Koupil jsem si je v létě. Abych měl do rakve co na sebe."

Nedovtipa! Zkazil to!… Už jsem byla malounko zvědavá, jak vypadá bez kalhot. Ale když jsou do rakve! –

… Den nato přišel později. Zato vyholený, zato vymydlený. Ba i flétnu přines!

Než jsme se pustili do řízků, přisunul k mý straně stolu zrezlý medailon bez řetízku:

"Zbyl mi po mamince. Nate. Už tak jste kvůli mně hodně ztratila…"

(I/7)

Skorem každý dopoledne mu pomáhám. Obryju hrob a odhážu drny. M ů j  Raška kope krumpáčem nebo motykou, podle toho, jak je půda tvrdá. (Ještě že neuhodily mrazy!) Pak je řada na mně, abych zem vyházela. Tak se střídáme. Když jsem v hrobě asi tak metr čtyřicet, odejdu jinam: v takový hloubce už můžu narazit na kostru, a tu nechci vidět. Bojím se jí. Raška zabalí kostru do fólie a přenese o nějakých dvě stě metrů dál, do novýho hrobu.

Vysoko nad náma se šinou vlaky naložený ledem. Jakou sílu musí mít vítr, který to všechno utlačí a ještě si při tom prozpěvuje! Raška tvrdí, že písně větru jsou těma úplně nejprvnějšíma. Odpradávna provázejí Veškerýho, když tvoří. Mě už to taky napadlo. Poslední dobou začínám myslet Raškovou hlavou. Pan Raška není mišuge!…

Shůry na nás musí být legrační pohled: hloubíme díry a nepromluvíme slova. Dole pod náma temná modř zpola zaplněný nádrže; dívá se na svět jako veliký smutnící maxioko. Tam, kde je dno, stávala vesnice a na svahu starý hřbitov. Ti, co opustili vesnici a postavili si o něco výš aspoň chatky, aby jejich Hradiště nezmizelo docela, nepřejí si, aby voda zalila pietu a stýskání a vzpomínky. Stěhujeme hřbitov k chatkám a musíme to stihnout do poloviny února, protože potom začne maxioko růst.

"Tihle…," řekl včera starý pán, "až z nich nezbudou ani ty kosti, splynou s ním. Sami se stanou Veškerým."

Dech se mi zadrh. Raškova slova putovala celým mým tělem, a ne a ne doznít. Ne a ne najít tu nejsprávnější buňku k zabydlení!

Cítím, že ve mně řádí revoluce. Můj vnitřek se ubírá k něčemu, co nedokážu pojmenovat. Vím ale, že s tím jsem nějak lepší. –

"Prosím, prosím, dejte řeč s Veškerým," škemrám dennodenně u starýho pána.

Dřepne na hromadu klestu a řeční. K jeho tónům se přidá vítr. Nejspíš proto, že se v nich poznává. Společně pak vrážejí do skal a do hustýho lesa na protějším ostrohu. Neroztříští se ovšem – pronikají tím valem a mizejí v minulých věcích. Vím, že to bude nejspíš blud; jenže je to právě tak a jedině tak, když se to stane tvojí vírou. To je ta revoluce ve mně. Když se tu prokopávám ke vzkazům bývalých, vystupuju z tohoto času, z těchto míst a z této společnosti. Jsem všude, kde Veškerý kdy byl a kdy bude.

(I/8)

Chtěla jsem být zahradnicí s maturou. Šest let jsem měla na základce nejvýš po dvou trojkách, potom i čtyřky. S takovou nemělo smysl o něco se pokoušet. Musil mi stačit učební obor s dvouletou nástavbou. Jsem maturantka rychlokvaška. Slavík, co vystudoval konzervatoř dálkově.

Ve škole jsem se zhoršila, protože se chtěli naši rozvést. Aby to ten druhý neslyšel, zkoušeli mě: "Když se rozvedu, zůstaneš u mě? Jestli ne, oběsím se."

Neřekla jsem nikomu ne.

Bála jsem se, že je oběsím…

Nakonec se nerozvedli. Kvůli mně. Aby mi nezkazili dětství a vůbec život.

Starý pán se říz o střepinu. Čtyřikrát jsem mu ránu převázala, než se krvácení zastavilo. Byl z toho nesvůj, pobled a zalez do domku jako psisko, kterýmu vyčinili. Mně se domů nechtělo. Kopala jsem dál a řekla jsem si, že se nebudu bát…

Nevím, kolik let bylo tý ženě, ale když jsem ji nesla ve fólii, prožila jsem celý její život. Ale ne její smrt. Způsobila jsem, že žena neumřela.

"To byla moje hluchá máma," řek mi večer Raška.

"Proto jste se pořezal?"

"Proto."

"– – –?"

"Trhala v rokli šípek. Před odstřelem zahoukala siréna, ale ona ji neslyšela. Tátu vyhnala siréna pro mámu. Zpátky už to nestačili…"

"Já vím," řekla jsem. "Ona mi to vyprávěla."

"Nerozloučili jsme se. Byl jsem zrovna ve škole, když se to stalo."

"Já vím."

"Tak jsem se rozhod, že budu pořád s nima. Nemůžou nebýt, když jsme se nerozloučili."

Zůstala jsem s ním přes noc. Ne a ne se rozloučit.

(I/9)

"Byl tady Šesták."

"– – –?"

"To je náš provozní technik."

Nechápala jsem, proč je Pepa tak roztěkaný. Od toho dne, kdy se pořezal, neuklidnil se už.

"Byl tady Šesták, povídám."

"No. A co? Přidal ti?"

"Přečerpali ze mzdového fondu. Zaplatí mi, až budu se vším hotov."

"– – –?"

"Na jaře. Je mi moc vděčný, že tu práci dělám. O hrobaře nezavadí, kdyby se rozkrájel."

"– – –?"

"Tak začni! Vykřič se! Uteč! Nedám ti ani floka!"

Nechápu ho. "Co se čílíš? Já peníze mám. O sezoně jsem si našetřila…"

Nedal pokoj, neztišil se. "Není ti nic platné, žes tu se mnou ztvrdla!"

"Je mi to platný!"

Když jsem roztopila ve starých petrách, v komíně zahubovala meluzína. Usmála jsem se na ni. Ona mě totiž peskovala, že jsem to na sebe ještě neřekla. Hudrovala, láteřila – a beztoho mě nepřemluvila.

Vyhrála to revoluce.

(II/1)

Jekot přeplněných ulic mě zprvu rozčiloval, ale ne dlouho. Nakonec jsem ho vnímala pouze jako ztlumenou, vzdálenou kulisu a také tu sotva pár minut. Našla jsem si volnou lavičku na prosluněným nábřeží.

Mý dítě má už osmnáct centimetrů! Až se narodí, bude krásný, krásňoučký jako úsvit!

Třpytivý povlak jíní ze mě vyloudil nadšení pro život. Akrobati rackové se předháněli v artistických kouscích a ve svý nenasycenosti jarem se vydávali až nad mohutný domy s dlouhými řadami velkých písmen mezi okny. Jednu řadu právě někdo přidává. (PĚTILETKU ČESTNĚ SPLNÍME!) Stojí na pohyblivým požárnickým žebříku a co chvíli šťárá očima v koutě, kde si lebedím. Co mu na mně vadí? Nebo se mu tak velice líbím? Nejlíp bude čumčumila ignorovat… Poposedla jsem na vzdálenější konec lavičky a dál se kochala tou skvělou zprávou: Ono má už osmnáct centimetrů!

Poznenáhlu se ke mně blíží mužský ze žebříku. Když začne pohvizdovat, jsem konečně doma: Váša Hrdlička! Ruce v kapsách, sebevědomý škleb:

"Zdravíčko!"

Jak jen se mu podařila taková kombinace vlídnosti a pohrdání? Můžu si z ní vybrat!

"Ať slouží," nevybrala jsem si.

"Nejsi vůbec vidět! Snad jsi nezapomněla cestu?"

Řekla jsem mu, že mám jiný starosti. Čekám dítě, a protože po potratu je tohle těhotenství rizikový, musím se poohlídnout po jiný práci. Po lehký práci, aby věděl.

"Nestraš!" pravil.

Nepochopila jsem, a mlčela tedy.

Ovšem Váša pozbyl klidu. "Máš na to potvrzení?"

"Na co?"

"Na to. Že jsi v tom!"

Řekla jsem mu, že mám těhotenský průkaz.

Chtěl ho ihned vidět.

"K čemu ti to bude? Nemáš s tím nic společnýho."

Váša se propad do neklidu. "Neblázni!" vyprsk. "To jsou blbé fóry! Tak jsi zbouchlá, nebo ne?!"

"Hele, Vášo! Hleď si svý sestry, ať není tak drzá…"

Nafouk se a odešel – bez zdravíčka.

Dívám se za ním a tu mi svitne: on si myslí, že jsem-li opravdu těhotná, potom jedině s ním. Rázem je mi jasný, co bude dál: Váša zavře v půl šestý krám a mezi šestou a sedmou zastaví jeho auto pod mým oknem. Váša přijde do pokoje a řekne:

"Neblázni! Jak je to s tebou? Jo, nebo ne?"

"Jo."

"To je fajn. Proč jsi mi to neřekla dřív?" A bude se modlit, abych, krindapána, zase potratila! Potom se vyjeví, že v průkazu pro těhotný nestojí jméno otce. "Proč?"

"Nikdo by to nepochopil!" odseknu.

"Né-é?! A čí by tedy bylo?"

"Přece mýho muže!"

"Vždyť nejsi vdaná!"

"Mám svýho muže tady!" přimáčknu dlaň tam, kde mý srdce burácí: klap klap!

"To jsou báchorky puberťaček! Zkrátka jsi uražená jako tenkrát, když jsi v tom byla poprvé!… Proč děláš drahoty?! Co jsem si spískal, to si taky vypiju. Odvezu tě k sobě. Kufruj se! Vezmeme se, než to na tobě bude znát!" –

Přemýšlím, jak se rozhodnu. Na Hradiště nejezdí autobus. V tomhle stavu šlapat do práce den co den takový kus cesty, zpátky to samý… V dešti! Ve větru! Pod žhnoucím sluncem!… A když se děcko narodí, stejný trmácení s kočárkem do poradny…! A když dostane horečky?

A vůbec – kdo mě odtud odveze do porodnice, až přijde moje hodina?

Už vím, co Vášovi řeknu:

"Dobře tedy. Ale až bude chodit mý dítě do školky, vrátím se s ním na Hradiště."

"Jsi zralá pro psychiatra!" mávne rukou. "Nemám na takové divadlo náladu! Hoď sebou! Počkám v autě!"

(II/2)

U svatebního stolu jsme seděli jen tři. Ženich, nevěsta a Libor Šesták, provozní technik Technických služeb coby všeho schopný svědek.

Druhým svědkem byl číšník, který nás obsluhoval.

Váša se opil, nevěděl o světě a těžká hlava mu klesla do dortu. Jsem jeho třetí žena a každou jaksepatří oslavil. Má tři děti, ale se žádným se nevídává. První bývalka se vdala znovu a pohrozila mu, že u soudu vyklopí, jaký je úchyl, nedá-li pokoj její rodině. Druhá už se nevdala, ale dítě mu beztak nepůjčí. Prý jestli jedinkrát zazvoní u jejího bytu, udá ho, že krátí v prodejně tržby, aby měl dost na alimenty a na čubčení.

Váša je v opilosti moc utlachaný a ví to o sobě; proto nasává nejraději sám. Jen já jsem jeho vrba – považuje mě totiž za méněcennou. Osahanou servírku by stejně nebral nikdo vážně!

"Jak jste si mohla vzít takového vola?" zeptal se mě Šesták, když číšník odvlek ženicha na záchodek. Šesták je Vášův nejlepší kamarád. Bezdětný. Ženu nikdy neměl a nikdy ji mít nebude.

"Je to jenom na čtyři roky. Než se narodí dítě a než začne chodit do školky."

"A potom?" nechápal technik.

"Vrátím se na Hradiště. Říkal jste přece, že o hrobaře nezavadíte, kdybyste se rozkrájel. Já se toho ujmu. Vezmu i správcovství hřbitova. Ovšem měli byste opravit domek, aby se v něm dalo líp bydlet. Myslíte, že etážový topení by bylo přepychem? A taky je třeba oplotit zahradu. Víte, kolik škody tam nadělají srnci a zajíci?… Chci dodávat zeleninu do jednoťáckýho Výkupu. Přivydělat si."

"Milá paní. Zdá se, že máte vypracovanou futurologickou koncepci. To mě zajímá. Přemýšlívám totiž o ideálech člověka, který přežije rok dva tisíce."

Co říká, připadá mi malicherný a směšný. Toužím žít opět v čase, který se nijak nejmenuje a nijak nepočítá. "Ctižádostiví lidé si myslí, že se zmocní času, anebo že čas je vezme do svý paměti. Není to ovšem pravda. Čas patří Veškerýmu – tak jako mu patříme my."

"Vaše úvaha je poněkud schizofrenní, milá paní. Bez urážky. Vysvětlete mi ji podrobněji."

Musila jsem se usmát. "Z toho nic nebude. Neumíte pokecat s Kubou Veškerým. Nevykopal jste jediný hrob! Nenašel jediný vzkaz!"

"Ach táák! Už vím, odkud vítr vane! Byla jste vystavena podivínství toho blázna Rašky. Ubožák pomatený! Jeho smrt ušetřila našemu mzdovému fondu osmnáct tisíc. Natáhl bačkory dřív, než jsme mu je vyplatili."

"– – –?"

Provozní technik se zhoup na židli a přivřel zasněná kukadla. "V životě záleží na jediném! Dobře vystihnout situaci. Byl jsem si jist, že Raška nedožije jara. Proto jsem nevyplácel žold po měsících. Ukecal jsem ho, že mu dám všechny peníze najednou, ehm. Až bude s normovanou… prací, ehm, hotov."

Narcis přímo rozkvet! Okamžik jsem ho pozorovala a tu mě podivně zamrazilo: Překonám vůbec čtyři spočítaný roky v počítaným čase?… Kdyby žil můj muž, neprožila bych tento den a – nebála se tak.

Čeho se tak příšerně bojím? Co to se mnou je? Tolik let jsem počítala čas, tropila nezbednosti, mamonila, šidila zákazníky, na ztracenou lásku zapomínala novou láskou, a tu najednou kde se vzaly, tu se vzaly písně Raškovy flétny a první kostra z hrobu do hrobu… Usídlilo se ve mně něco netušenýho. Nový panenství: život v čase vysvlečeným z člověčího. Z hodnot člověčího světa.

Nesmírná touha být opět v místech, kde jsem začala takový čas vnímat, zvedla mě od svatebního stolu a šla jsem. Ovšem na vysokých kramflecích a po polní cestě to bylo dost riskantní, a tak jsem se vyzula a bosky se blížila t a m . A jak mi cesta ubíhala, oddělila jsem se od světa za mými zády, od počítanýho času, a zrychlila jsem krok. Hladovec, kterýho žene dopředu vidina nasycení. Bolel mě hnus mýho živoření. Musila jsem na Hradiště… Musila!

Úvoz lemovaný trnovím mě povzbudil svým stínem: Už tam budeš, už se dočkáš, vydrž, vydrž, vše je tam na svým místě!

Skřivánci nad okolními poli dovedli vyzpívat mou radost, když jsem dohlídla na opuštěný domek u hřbitova. Zavřela jsem oči a zbytek cesty urazila poslepu. Zastavila jsem se mezi hroby a stále ještě se zavřenýma očima naslouchala, jestli se ozve vítr. Dočkala jsem se. Veškerý tu nikdy není skoupý na slovo. Chtěla jsem mu odpovědět, že mu budu sloužit, pomáhat lidem na zpáteční cestě k němu, jenže nebylo čím se dohovořit, a tak jsem se vrátila k domku, vyšplhala po žebříku k půdnímu oknu a hupky dovnitř!

Jak jinak, i flétna byla na svým místě! Chňapla jsem po ní. Malou dušičku v těle, slezla jsem na pevnou zem.

Kradeš! zvolala ve mně výčitka. Což není flétna mým dědictvím po Pepovi?! odsekla jsem jí. Nemám na ni přednostní právo? Jsem dědicem po muži, který mě seznámil s Veškerým! (V tý chvíli odpustila jsem pomýlenýmu světu, který mi vnutil perspektivu hospodský coury, zmalovaný šidilidinky, monstra s vyuzenýma plícema a zhrublým, ochraptělým kokrháním u stolu i lože. Už na tom přece nezáleželo! Osvobodila jsem se od toho.)

S flétnou jsem usedla u Pepova hrobu. "Naše dítě měří už šestatřicet centimetrů. Chci ho vychovat, aby mu nemusil nikdo nic odpouštět."

Potom jsem poklábosila s Veškerým. Bylo to spíš huhňání, spíš koktání, mý prsty vysekávaly tóny jenom nemotorně, ale těšilo mě, že dokážu aspoň koktat. Budu sem chodit, jak jen to půjde. Flétna si zvykne.

(II/3)

"Co má znamenat ten inzerát?!" vyjela jsem na Šestáka. "Jak to, že sháníte hrobaře, když ho máte?! Já jsem váš hrobař! Byl jste mi za svědka! Na něčem jsme se domluvili!"

Provozní technik Šesták na mě civěl jako na přelud. "Myslel jsem, že laškujete. Ještě jsem neslyšel, že by měli někde hrobařku."

"Není to snad jedno?"

"– – –!"

"Pomáhala jsem panu Raškovi celý měsíce! Já dokážu vykopat hrob!"

"Jistěže byste to dokázala…, jenže… je to jaksi nenormální, milá paní."

Začala jsem se bát, že přijdu o život, který jsem si předsevzala. Byla jsem zoufalá. Při pomyšlení na to, že podobu mýho života opět načmárají jiní, jsem zalkala:

"Prosím vás, neberte mi to! Tak mi na tom záleží!"

Šesták stál bez pohnutí. Co ho tak vyděsilo? Takhle nějak vypadá vyjukanec, před kterým se zjeví duch.

Teprve když se pod oknem ozval pláč nemluvněte, Šestákovi se ulevilo. Musila jsem k Pepíčkovi, který se počural, a jak mu měním plenku, div se nerozpláču strachem z toho, že my dva přijdeme o Hradiště.

Přebalím synáčka a v náručí s ním znovu vyběhnu do schodů, do Šestákovy kanceláře.

"Ani toho dítěte vám není líto? Myslíte, že je mi jedno, v jakým prostředí vyroste? Mám na Hradiště právo jako nikdo jiný! Celou zimu jsem pomáhala Pepovi kopat hroby! Ani floka jsme od vás nedostali!… Jenže jste okrad i to dítě, pane provozní! Ani za to se nestydíte?"

"Ten malý je…?" šept a ukázal na Pepíčka.

"To dá rozum! Je na tom něco divnýho? Pepa byl člověk, jak se patří! Není druhý takový! Nikdo ho nesmí urážet!"

"Chápu…," hles Šesták, ovšem nechápal. Měl šok a ten se postupem času proměnil v epidemii – jak jsem se měla přesvědčit napříště.

… Zatím běžely dny a týdny.

Váša si vzpomněl, že mu udělá dobře, když mu Eva z ráje přinese vodku až do postele.

"Nic takovýho! Jsem máma! Ne tvoje věc!"

"Co to do tebe vjelo? A vůbec! Změnila ses. Nebývala jsi taková…"

Právě. Nebývala jsem taková a už jiná nebudu. Takřka denně jezdím s Pepíčkem na Hradiště, a když foukám na flétnu, on tleská paci paci. Slunce ždímá hnilobný zápach z loňský trávy a po pahýlech bodláčí poskakují stehlíci. Jsou to živý ozdoby čarokrásný končiny. V pozadí se vzpínají lamželeza z pověstí a bájí. Jsou to smrky a duby a buky, kterých se jakživ nedotkla lidská ruka, protože k nim nedosáhla. Právě tím místem zřejmě dýchá dávnost a čeká. Pepíčkovi přistál na paži motýl. Putuje k dlani a ohromený děcko se ani nepohne. Mohlo by dlaň stisknout, ale ono ne! Je čistý! Ani nevědomky nezničí!

Když se chystá obloha k dešti, jejda!, tím spíš musím na Hradiště!

Jednou mi můj Raška řek, že první píseň věčnýho času zpíval vítr. Myslím, že tu druhou voda. Prší a Hradiště se halí do oparu. Jsem vysvlečená a kapky bičují mý tělo. V listoví dubů a buků potemní píseň deště a všechno kolem se tváří vážně. Všeho se dotýká píseň věčnosti a všechno kolem je na to hrdý. Jen ve Velkým Poříčí utíká každý pod střechu. Tam nikdo netouží po doteku kapely, která bubnuje do hladiny louže v trávě. Pepíček nepláče a tedy se nebojí, tedy se mu nezdá protivným, že je v dešti na Hradišti. Je můj!

Váša? Ten má z deště přímo hrůzu. Nastudil by se! Jak mu tedy vysvětlit, že na Hradišti jsem plna chuti do života, protože znám i smutky života a pomaloučké umírání v nich? Pochopí snad Váša, že jsem s ním v Poříčí jen a jen proto, abych se dokázala o Pepíčka líp postarat? A že se nemůžu dočkat dne, kdy se mnou synáček půjde po vlastních až do míst mýho procitnutí?

No samozřejmě – nepochopil!

"Co to na mě zkoušíš? Cožpak ženská s dítětem může bydlet v baráku, který má po pravé straně hřbitov, po levé moře a za sebou pár dřevěných krcálků? O člověka tam nezavadíš od podzimu do jara, pokud ovšem někdo neztuhne! Normální člověk musí považovat takový život za trest, a ne za štěstí!… V tom něco vězí. Něco mi tajíš! Máš šamstra, viď?"

"Neochutnali jsme život ze stejný strany koláče, v tom je to, hošánku."

Váša obrátil oči v sloup. "Hlavně mi tu nerecituj básničky." Pak kupodivu pokynul, abych se posadila vedle něho. Působilo to trochu oficiálně a trochu slavnostně. Zatušila jsem neobvyklost.

"Hanko," začal. "Dneska už je mi fuk, že to malé fakt není moje. Mnohem horší pro mě je, že tři vlastní děti vůbec nevidím."

"Bojuj o ně! Rvi se!"

Aniž by zvýšil hlas, zapitvořil se:

"To by byl můj konec! Ty dvě by mě zničily!" Chvíli mlčí, snad se rozhoduje, má-li pokračovat. Dívá se na mě upřeně a zpytavě a zřejmě mě posoudí jako momentálně přístupnou. "Je mi málem čtyřicet. Připadám si jako otrok. Vykupuju se z toho, že dýchám vzduch. Každý měsíc čtrnáct stovek na děti a raději něco k tomu, aby… aby…, však víš! V prodejně nemám všechno v pořádku a druhá bývalá o tom ví…

Někdy se probudím a nechce se mi vstát. Mám strach, že pod okny čekají policajti. Bývalky jsou každým rokem horší a horší. Náročnější a ždímavější! Ale co jste tady vy dva, pořád mě rozptylujete. Nemám na strach čas."

Mlčela jsem. Cink ve mně soucit: z chvastouna se stala troska. Ale jak tomu nešťastníkovi pomoci? Jak? Váša skončí v maléru tak jako tak: je to jen otázka času.

Ovšem rozuměla-li jsem Vášovi dobře, chce po mně, abych u něho zůstala napořád. Odpověděla jsem stejně klidně a stejně vážně:

"Jsem na Hradišti šťastná! Vrátím se tam stůj co stůj! Víš to od samýho začátku. Ale mně a Pepíčkovi moc pomohlo, že jsme teď tady. Než odejdu, píchnu ti. Půjdu do zaměstnání i s Pepíčkem nebo si najdu práci domů. Abys moh vrátit, co ti v krámu chybí. Kolik to dělá?"

"Pětačtyřicet."

"Stovek?"

"Litrů!… Nejhorší je, že v posledních třech měsících jsem vyšel při uzávěrkách pokaždé minusově. Žádný přebytek, představ si! Buď si odnáší prodavačka, nebo kradou zákazníci. Píchlo by mi, kdybys nastoupila u mě v krámu. Kdybys za mě udělala práci ve skladu a v přípravně. Kdybys doplnila zboží, vzala na sebe výkup láhví a tak. Zvládla bys i evidenci. Tím pádem bych pobyl víc na place a ohlídal si to tam."

Jasně! zabimbala moje hlava.

Tak tedy ujednáno. Nastoupila jsem do prodejny na šestihodinový pracovní úvazek. Krájím uzeniny a sýry. Vážím kvasnice, balím šuměnky po padesáti a vejce po deseti kusech, přináším zboží do vyprázdněných regálů, uklízím ve skladu i kolem prodejny, převazuju kartonový papír pro Sběrné suroviny, kočár s Pepíčkem na dohled a na doslech. Pepíček je moc rozumný kavalír: nepláče, aby to neprovokovalo zákazníky… Báječný chlapík!

Hodinu po poledni skončím, k obědu udělám rychlovku a zbytek odpoledne jsem s chlapcem na Hradišti. Aby bylo jasno: Vůbec tu nebudu žít jako asketický poustevník! Celou cestu na Hradiště pohrává si Pepíček s flétnou, cumlá zobec, ne a ne přijít muzikantskýmu kumštu na kloub. Ovšem sotva dorazíme na místo, vstrčí mi flétnu do ruky a dožaduje se, ať už hraju. Dokud vydrží sedět, pozoruje komíhání prstů a nakonec si lehne a nehybně naslouchá. Běda mi, když otálím s další písničkou! Začne se vrtět, nespokojeně pobrukuje, natahuje moldánky… Hraju dál a on usne.

Potom obejdu zpustlý sad za domem. Čtyři jabloně mají rakovinu a přestárlá hrušeň je moc rozeklaná. Porazím ty marody. Vykluču pařízky, zem zryju a rozhodím kompost. Tady vyseju červenou řepu pro Pepíčka – jód je dobrý na štítnou žlázu. Vedle přijde špenát a sem čekanka; tu když přikryju na zimu chvojím, můžu sklízet třeba v lednu. A taky že budu! I pastinák nechám v půdě do jara – vyrýpnu si vždycky čerstvý.

Krajní záhonky udělám užší a dlouhý, přijdou do nich trvalky. Záhony uprostřed zahrady budou širší. Vždyť zahrada nesytí jen žaludek, ale taky oči!

Nejraději bych se do toho pustila hned!…

(II/4)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm!

Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál.

"Dvacet deka šunky," objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek. Takový dělají tržbu! velebí ji Váša a při vážení šunky se libě užuluje jako prasátko, než mu pro tu šunku dají ránu do čela. "Můžu nechat o dvě deka víc, paní Bůrková?"

"Kdo krájel tu šunku?" ona na to. "Že to byla ta hrobařka?!"

Prasátko zrovna zabili.

"No? Co na mě koukáte jako zjara? Nakrájíte mi jinou – neošmakanou špinavýma prackama! Ještě nás tu všechny nakazí!"

Jiná zákaznice, účetní jézetdé Šafránková, jinak věrná kopie Bůrkové, se přikolíbala k pultu až ode dveří. "A vůbec, pane vedoucí! Nate. Vyměňte mi ten salám! Zvedá se mi žaludek z pomyšlení, že ho krájela taková… nějaká…, která sahala na mrtvoly."

Teprve teď Váša zareagoval a kupodivu docela jinak, než jsem očekávala:

"To tedy prrr! Jak to o ní mluvíte? Je to moje žena!…"

Kdybych v té chvilce stála hned vedle něho, a ne v přípravně, dala bych mu pusu. Bráání mě!

"Jen se jí nezastávejte, pane vedoucí. Čím víc se lejno maže, tím víc smrdí. A stejně je prdlá!"

Váša už neřek nic. Vztekle nakrájel uzeniny.

V přípravně jsme na sebe pohlédli, jako bychom se viděli poprvé. Ani doma se Váša o výstupu nezmínil, ale něco se přesto změnilo: nezavolal mě, abych si k němu sedla.

Další dopoledne v prodejně bylo navlas stejný jako to předchozí. Třetího dne přibyly dva zápisy do knihy přání a stížností. Celkem osmnáct podpisů. Na konci týdne zastavila před prodejnou černá šestsettrojka s firemním logem Jednoty. Přes výkladní skříň jsem zahlídla čtyři hlavy na bílých límečcích.

Ve Vášově těsný kanceláři (jak se tam všichni vešli?) se strhla hádka. Nejdřív jakoby přes tlumiče, potom hromy a blesky. Zablesklo se: "Vezměte na zřetel morální a psychologické hledisko!" A hrom uhodil: "Lidi tu nebudou nakupovat! V tom případě musíte odejít vy!" Další blesk: "Myslete občansky! Všichni vás znají jako bezúhonného člověka! Nechápete, že se diskreditujete?" A k tomu hrom: "Poškozujete nás všechny! Spotřební družstvo!"

Tak silná bouřka mi nahnala strachu. Popadla jsem kočár a utekla s ním na ulici. Bloumám bezcílně Poříčím a nevím, co si počít. Jasnačka – do krámu víc nesmím. Jasnačka – bylo by nejlíp odejít i od Váši.

Hmhm. Váša. Chtěla jsem pro něho dobrý, a zatím jsem mu přihoršila. Jestli přestanou lidi v prodejně nakupovat, musí se Váša poohlídnout po jiným fleku. A manko praskne. Nepomůžu Vášovi vrátit zkrácenou tržbu, není totiž jak. Leda! Leda…

No přece Šesták! Když nevyplatil Raškovi mzdu, moh by dát aspoň polovinu mně! No ne?! Ne snad? Málo jsem se nadřela?…

Zajdu za Šestákem hned a bastafidli! Tu hysterii v krámu stejně spískal on! Jen jemu jsem řekla všechno o Hradišti. Jen jemu!

Pokud to s kočárem šlo, letěla jsem ke kancelářím Technických služeb. Váša není dobrý charakter. Když jsem před čtyřmi roky potratila, měl z toho taakovouuhle radost a odvolal svatbu. Při druhým těhotenství si mě vzal jenom proto, že se považoval za otce. Nechtěl, aby si ho lidi podávali z úst do huby. Nechtěl platit další alimenty. Ale dal nám pohodlí pro začátek… Na Hradišti ještě nezačali s opravami domku. Voda je tam jako led a jedny kamínka pro dvě místnosti, no – no, mohli by mít rozum!

Dám Vášovi všechno, co ze Šestáka vyrazím, a jsme si kvit! Odpuštěno!

S Pepíčkem v náručí vyběhla jsem do schodů, jako by jich bylo pět, a ne dvacet třicet. Zaťukám na dveře: nic. Zabuším tedy: nic. Pootevřu – nikde nikdo. Přitom v popelníku na stole hoří cigareta! Nechala jsem otevřený dveře a opřena o rám přenesla jsem se duchem na Hradiště, do neohraničenýho času. Sotva jsem se v něm ocitla, tady v čase pojmenovaným, se událo neočekávaný. Ve skříni za psacím stolem se ozval hluk, snad špatně zadržený pokašlání. Otevřu skříň: To se podívejme! Šesták sedí uvnitř.

"Baf!" udělá na Pepíčka. "To koukáš, kam se ti strejda schoval."

"Nejspíš k tomu máte důvod," odpověděla jsem za vyjevenýho Pepíčka. Napadlo mě, že technik ve skříni je technikem uvědomujícím si průšvih. Tedy bychom se mohli přece jenom domluvit. Co mu to udělá, když mi vyjde vstříc? "Přišla jsem… Chtěla bych svou mzdu. Dodatečně."

"Myslíte peníze?"

"Výplatu přece! Pan Raška zemřel, ošidili jste ho. Ale já jsem naživu."

Jenže se mnou nebyla sepsána smlouva. Prý mi nikdo nedosvědčí, že jsem kopala hroby.

"Jak to že ne? Ví o tom celý Poříčí!"

To na věci nic nemění. Prý mě nikdo konkrétní v konkrétní době neviděl. Mám ho pochopit. Kdyby záleželo jenom na něm, dal by mi ty peníze třeba hned a prémie k tomu. Pro něho a za něho… Jenže na to je on táákhle malinký! Ekonom práce a mezd má své předpisy a na předpisy je každý krátký.

"Co se dá dělat, pane referente. Smůla smůlovatá. Pokud vím, hrobaře jste nesehnali…"

"Představte si," přikýv zklamaně. "Zveřejnili jsme inzerát raději čtyřikrát, a stejně nám to nebylo nic platné!"

"Aspoň něco. Původně jsem chtěla až za rok. Ale nastoupím co nejdřív."

"– – –!"

Teprve teď vylez ze skříně.

"Sepíšeme pracovní smlouvu?"

"– – –!"

"Proč mlčíte? Budu správcem hřbitova a zároveň hrobařem. Řekla jsem vám to včas. Už při svatbě. To byste mi neudělal…"

Svěsil hlavu:

"Milá paní. Nezlobte se, ale z toho nic nebude."

"To nemyslíte vážně! Proč ne?"

Řek, že si k tomu s dovolením sedne. "Milá paní," pokračoval pak, "vždyť jste jinak docela oukej… Tak proč mě odmítáte pochopit? Mezi nebem a zemí jsou prostě nepřijatelné věci! Z hlediska společenského, z hlediska estetického je nenormální, jestliže mladá, hezká a jinak zdravá žena dře na hřbitově jako kobyla!"

"Jsou i jiný životy, než který žijete vy. Připustíte to?"

Ušklíb se:

"Milá paní! Nepřipustím, aby mě veřejné mínění zničilo kvůli nějaké extravaganci. Smlouvu s vámi nikdy nepodepíšu. Je zbytečné o tom mluvit."

A bylo to. Smutek se mi pověsil na tělo a tížil. Dala jsem se do pláče.

Nato se Šesták zved a zmizel kdesi na chodbě. Způsob jak předejít scénám. Ale vyváděla jsem mu tady snad? Mám na hádku sílu? Kleknu si tu před ním a budu ho poníženě prosit. Nemůže mě jen tak připravit o budoucnost, kterou chci žít! Nemůže!! Jakým právem? Jeho život mě bolí, bolí…

Kam šel, propánajána?

Naschvál se nevrací! Neobjeví se, dokud nezmizím. Nu dobrá, sama si ho najdu! Hradiště mi nikdo nevezme.

Všechny dveře na chodbě jsou zamčený, jen jedny ne… Postarší pán cosi počítá a můj příchod ho nijak, ale nijak nerozptyluje.

"Dobrý den."

"Dobrý," počítá dál.

"Hledám pana…"

"Není," počítá.

"Ani tam ne?" ukážu na skříň.

Úkosem ke mně vzhlédne, vypne kalkulačku a neobyčejně teple, jízlivě odpoví:

"Hned se tam podívám."

Šesták tam samozřejmě nebyl a on stejně výsměšně, jako by mluvil s choromyslnou, řek:

"Zkusím to za chvilku. Třeba tam pak bude."

Na stěně za vtipálkovou hlavou visí cedulka: BYŤ OSLÍK, STEJNĚ SE NEOTŘESU!

"Vy jste ekonom práce a mezd, pane Oslík?"

"– – –!"

"Na dveřích není jmenovka."

"Ono je to tak lepší," houk ekonom práce a mezd a vrátil se ke kalkulačce.

"Totiž…, jak bych vám to řekla? Je to taková zamotaná věc. Pomáhala jsem panu Raškovi na hradišťským hřbitově. On zemřel a nedostal výplatu. Chci se zeptat…"

"Co také jiného! Prostě jste si vzpomněla," skočil mi do řeči, "že byste ráda trhla nějakou korunu. Viďte? Háček je ovšem v tom, že jste neměla na tu práci smlouvu. Krom toho pan Raška své peníze dostal. Neohlupujte mě."

"Mýlíte se! Pan Raška nedostal ani halíř…"

Zase vypnul kalkulačku, zase si mě pohrdavě přeměřil a zase otevřel skříň. "Milostivá paní, v tom případě vám ty peníze váš, hihi, přítel nebo druh, jak je ctěná libost, prostě zapřel. Račte se podívat." Rozložil přede mnou bachratý balík kopií výplatních pásek. "Tak co? Raška. Raška. Zase Raška. Sám soudruh Šesták mu vozil mzdu až do baráku! Divím se, že to na mě zkoušíte, milostivá paní. Jste přece dospělá, hihi!" Otevřel dveře. "Bylo mi ctí."

(II/5)

Obloha nevěstila nic dobrýho. Hrozivě se zatáhla a ztemnila podvečer. Byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, ale cosi mě tu pozdržovalo. Musila jsem mu to říct. Musila jsem ho přesvědčit, že ho nepodezírám. On ty peníze opravdu nedostal. Má je tamten!

Nesvá kypřím zem na Raškově hrobu. Co na tom, že toho není zapotřebí: pietní mazlení s půdou dokončila jsem přece před půlhodinou. Proč toho tedy nenechám? Jo – jo, chci, aby mi uvěřil.

Vždyť on to byl, s kým jsem poznala život bořící ploty a mantinely.

A mně se za plotem zalíbilo: není tam totiž banality! Není tam prázdno, jaký bylo na dvorku. Chtěla bych žít venku za plotem! Chtěla bych žít, Josefe, jako tys žil!… Jenže tě musím zradit. Jenže se ve mně něco – zlomilo. Ať se hnu kam se hnu, brouzdám se povrchností, která bohorovně ignoruje i pořádek i zákony. Nestoudná chce být mocnější Veškerýho! A přesto tě musím opustit!… Pepíku, pochop… Jsem sama a sama, nežádaná, opovrhovaná, a strašně se bojím! Jak mám vychovat dítě, když mě svět nepřijme za svou? Nemůžu na Hradiště, musím se vrátit na dvorek společnosti. Kdo přeleze plot, je vyvržen, je zavržen!…!…!

Tak. A je to venku.

Začalo pršet.

Pepíček se dal do pláče.

Zved se vítr a setmělo se docela.

… Do Velkýho Poříčí je to nekonečně daleko. Liják přeměnil cestu v těsto. Jenom se sebezapřením tlačím kočár a přidržuju se ho, aby mi nepoklesly nohy. S odporem, štítivě, zdrcená, vracím se na dvorek. Slzička sebeúcty ve mně nezbyla a dobře mi tak, dobře mi tak, když jsem sebe samu zradila! Život se mi změnil v pustou povinnost.

Pepíček vříská jako pominutý. Není divu, když nemá v kočárku suchýho místečka a já mu nemůžu pomoct. Tohle nemůže dobře dopadnout. Tohle špatně skončí!…

Jako by toho bylo málo, někde mezi Poříčím a Poříčínem začalo vojenský cvičení: lítaly světlice, šlehaly kulomety a duněly pásy tanků.

Do Poříčí jsem se dopotácela úplně vyčerpaná… Obloha ne a ne utáhnout kohoutek a já zoufala a zuřila zároveň. Bylo totiž zamčeno. Váša totiž neotvíral! Okno sice zbarvila modř televizní obrazovky, ovšem kdybych zvonek zrovna rozmáčkla, nebylo by to k ničemu. On prostě neotvíral. Popadla jsem kámen a hodila jím do modře.

"Už tady nebydlíš! Věci máš v kolně u kola."

Váša zatáhl závěs. Byla to opona.

(II/6)

Vynervená a zdecimovaná ploužím se zpátky k Hradišti: u domku je přece žebřík a na půdě nedovřený okno. Za oknem sucho. V přízemí postel a kamínka se zbytkem polínek. Přesto – – –

Místo aby tomu bylo naopak, vidina spásy se mi vzdaluje. Nohy mi svázaly malátnost a těžkopádnost. Pepíček nepláče – pláču já. Co chvíli se zastavím a sáhnu synovi na tváře. Zaplaťpánbůh, dýchá! Je to dech horký, ale je to dech! Abych tak Pepíčka zahubila! Já, extravagantní!

Zbrklým pohybem zavadila jsem o flétnu a flétna vypadla z kočárku. Šlápla jsem na ni a křuplo to.

Úvoz mě spolk, jako by to byl chřtán příšery z nadpřirozena. Klenutí trnkových a šípkových keřů, přece tak známý, vehnalo do mě hrůzu a její nápověda tíseň vynutila si mý zavzlyknutí.

Přesto jsem musila dál; dál; pořád dál…

Řež zbraní, třebaže cvičná, a s ní lijavec frontálně zaútočily na mý neštěstí. Šest sedm kroků před kočárkem spadlo cosi do bláta a divoce se to zmítá. Vypískla jsem. Tělo na zemi bilo křídly a kapénky blátivý kaše mi postříkaly obličej, oči. V takovým stavu jsem nedokázala kloudně uvažovat, a ačkoliv mě pták k smrti vyděsil, pohled jsem měla přiškvařený jen a jen k němu. Ne a ne setřást předtuchu, že tuto noc dopadnu jako on.

K nebi lítaly další a další světlice a vidět bylo málem jako ve dne. Pták se díval na mě! Když jsem upřela zrak do jeho zelených, k neuvěření prosebných kuliček, vyrost ve mně pocit, že tuto bytost velice dobře znám. Proboha…! Nejsem to já sama?! Proboha! Opravdu dopadnu jako on?

Pták mě volá, oči rozžhavený strachem o sebe, zobák dravě rozevřený strachem o sebe. Po krku mu stéká krev. Co kdyby trefila zbloudilá střela i mě?

"Veškerý! Veškerýý!" Pomoz mi!

Teprve když pták dokoná, šourám se dál.

A pořád lije a lije a lije… To Veškerý jen vyměnil nástroj. Vždyť flétnu jsem mu rozšlápla! Místo větru vzal si tedy déšť. Uklidněná Veškerým jsem smířená se vším a zesláble, ale uvolněně se odevzdám jeho písni.

Když vylezu po žebříku až k samýmu půdnímu oknu, nehybnýho Pepíčka v náručí, na mokrým špryclíku mi podklouznou nohy. Naráz. Obě. Letím dolů a vůbec se nebojím.


Čtyři na úsvitu

(1)

Tma vstala brzo po čtvrté a lenošivě přešlapovala mezi stromy. Nechtělo se jí z poříčínských roklí a úžlabin, ale když se od břehů Snivé zvedla i mlha, nebylo tu pro obě místa. Jenže ani to bílé snění nemělo dlouhého trvání: větve douglasek rozčesaly mléčnou přízi a co zbylo, posbíraly bučiny. Nato kopinatý svit slunce rozpůlil mrak nad Poříčínem na dvě kry a ta větší sklouzla nad modrozelené hobliny hor. Jen zastínila hraniční kameny pod sebou, skropila je a nejposlednější stíny noci pak odnesla voda v rýnách u cest. Poříčín přikývl novému dni a ani den v ústavu nedal se pobízet a ti čtyři, o nichž si budeme vyprávět, ti už teprve ne.

"Čágo bágo, deviantky!" řekla Konečná, jen vešla do přípravny. Sklenice elánu a jízlivosti! Dávno po čtyřicítce, ale štíhlá jako koktejlová flétna, masité nohy viskovky on the rock a na nich naležato dvě pěkně tvarované napoleonky.

Činčilka ovšem neodpověděla a Žery si neodpustila stejnou ironii:

"Dobrý, paní Konečníková."

Polichocena otevřela Konečná lednici. "Spolehlivě vyklizeno," konstatovala. Nato odhrnula závěs vedle lednice, a když za ním objevila prázdné tašky, spokojeně přidala:

"Připraveno k novému úklidu. Taky spolehlivě."

Činčilka a Žery vykládají z výtahu jogurty a housky a ovoce. Přežvykují vztek. Svorně jako babička a její dospívající vnučka pracují trhavými pohyby rukou a nejde jim to, protože kopinatý svit slunce nerozpůlil mrak v nich. Ty dvě jsou i den i noc, a zároveň.

"Rejpáte jako strejda Josef. Kdybyste nám raději pomohla, paní Konečníková," řekla Činčilka.

"Do naha?" Konečná pohotově a nedočkajíc se odpovědi, odešla do velké jídelny plavným krokem ženy, kterou není možno neobdivovat. "Pac a pusu, bohatýre," pohladila posledního, nejmladšího z přítomných.

"Dneska jste v bojové náladě už od rána?"

"A není snad život nepřetržitý boj? Nepřetržitá válka lží?" Pokus o deklamaci zakončila Konečná vzletným posunkem ruky. "Máš pravdu. Co taky čekat od báby v přechodu, že?"

Blonďatý švihák s vlasy sčesanými nazad a s kroužkem náušnice v levém boltci přelétl laskavým pohledem postavu temperamentní kolegyně. "Vy, a bába?! Co vás nemá! Takových by mělo být na světě víc."

"Ale jdi. Ty lichotníku!" znovu ho pohladila. "Co tady vlastně děláš? Šestnáct, šmrnc za dva, a obskakuje v ústavu vozíčkáře! Ani prázdniny si nedopřeje. To nepochopím. Já být znovu mladá!…"

"Vždyť jste mladá, paní Konečná…"

"Díky, bohatýre," pohladila ho. Její dlaň je teplá a teplo je zašifrovanou řečí nitra. Dětství chlapců trvá ovšem i před milníkem plnoletosti, zvláště když dorazilo do těch míst pěšky a naboso. Dítě jinoch podrbalo se tudíž na levé paži a mlčelo.

Začali prostírat. Rozlehlá jídelna se stoly skrčenými hluboko pod gotickou klenbou sytí se ranním světlem a staletý krb s rozzívnutým, očazeným ohništěm jako by se vysmíval umělohmotným květinám v laciných skleněných vázičkách i křiklavě červeným košíčkům na pečivo. Ty však dokonale ladí s narudlým kovralem tlumícím steny dosloužilých parket.

Středověké muzeum novodobého nevkusu, posazeno do zeleně rozlehlých lesů, nedbá všudybylky zvědavosti. Činčilka se nedozví, jak sestry řádu přemohly půst rozkoše. Žery marně a donekonečna volá po zázraku, jakých se tu stalo kdysi bezpočet, a ona by pookřála, kdyby se pánubohu podařil ještě jediný: Konečníkové shnije jazyk, odpadnou jí prsa a celý zbytek života dennodenně bude mít menstruaci. Sama Konečná nevěří na zázraky, a kdykoliv se zahledí do očí obtloustlé šedesátnice Žery, omezí se jen na zbožné přání: Umři už, hnído nepostradatelná! Umři.

V klášteře nezabydlila se křesťanská láska. Zchromlé obsluhují tu atheisté. –

Klášter přivázal k Poříčínu huňatý zvlněný šál cesty. Bylo to tak odjakživa a staří usedlíci, pátí…, osmí…, desátí v řadě potomstva strážců obchodních stezek, vypravují vnukům o jilmech chránících cestu před nečasem. Jilmy však nechtějí víc žít – deset dvacet let proměňuje se jarní rašení ve smrtelnou křeč. Už jen torza vznosného sebevědomí trčí tu k nebi a vítr utrhuje z korun pláty hnízd, jež osiřela. Hnízda bývala domovem strak, ale jaký to domov, když není v něm soukromí? Větve už nezdobí zelené šupiny listů a vítr i déšť spřáhly se do šiku a pustoší…

S půlosmou ranní otevřela Činčilka dveře jídelny a klienti jdoucí i jedoucí obsadili místa u stolu.

… Miloš Zahrádka nastoupil na brigádu před dvěma týdny a zkoprněle tenkrát pozoroval Činčilku a Žery. Jakmile totiž otevřely jídelnu, vždycky odkvačily do přípravny, škubly závěsem a udělaly si pohodlí u personálního stolku.

"Pojď k nám. Pokecáme," lákala bohatýra pihovatá Činčilka s obličejíčkem uštvané veverky. Nikdy o sobě neřekne slova. V jejích očích sedí vyjukané čekání, tu a tam vystřídané lítostivostí. Činčilka si cudně stahuje sukni, a mohou za to špičatá kolena stále plná modřin. "Když zůstaneš v jídelně, pacoši tě budou otravovat. Uběháš se."

"Na tamtu nedej," přidala Žery, myslíc Konečnou. "Sama ti řeknu, jak se co dělá. Jsem tady čtyřicet let. Ona je jejich konkubína. Vůbec ji neposlouchej! Na mě je spoleh. Když si nebudeš vědět rady, všechno ti vysvětlím. Jsem tady čtyřicet let."

"Proč nám o sobě něco neřekneš? Mlčíš jako strejda Toník. Čím je tvůj tatík?"

"Podnikatelem."

"Co dělá mamča?"

"Nevím. Od jara u ní nebydlím."

"Žádný problém!" rozhodila Žery ruce, jako by se chystala Miloše obejmout nebo uhodit. "Můj kriplouš je třicet let v invaliďáku, ale pořád ví o každém všechno. Nediv se, je mu dlouhá chvíle. Vojenský policajt je holt vojenský policajt, to je marný. Zjistí ti, co máma dělá."

"Ne. Né. To nemusí. Tak já běžím, v jídelně je nášleh."

… I dnes je v jídelně plno a Konečná navykle obchází stoly nemocných klientů. Plavkyně mířící pravidelnými tempy od bóje k bóji. Ať sklidí prázdný talířek, ať přisune konvici s čajem, její prosluněná tvář korunuje dbanou postavu. Ta chuť žít, ta chuť rozdat se! Obojí se přelévá do niter stolovníků jako mořský příliv přes pláž na břehu šelfu… Zato u posledních dvou řad vysoko, převysoko ční masivní molo, o něž se tříští vlna po vlně a hromadí pěnu v rozsedlinách času. Nespokojení klienti vyhlížejí servírky, a když jim naděje utone, pokřikují na Zahrádku:

"Mladý muži! Přineste nám víc čaje!"

"Plátek chleba by nebyl?"

"Mně chybí jogurt!"

Když vplul Miloš do přípravny, kolena nekolena, sukně nesukně, Činčilka se rozzlobila. "Říkaly jsme ti, že budou otravovat! Proč tam lezeš? Opičíš se po Konečníkové?"

"To né."

"Snad tě sem neposlala? Ta konkubína!"

"Nené. Chybí chleba. Jogurt."

"Nic! Necháš to ležet! Mají nárok na dva plátky."

"Patky zbyly. Co vám to udělá?"

"Ani patky," odstrčila Činčilka Miloše. "Hned je vrať! Jsou moje! Platím každý měsíc stovku za zbytky! Vrať mi to! Nekraď!" zařičí za Milošem vycouvajícím s plným košíkem a skáče po místnosti s prudkostí veveřice.

Ani potom se přípravna neztiší.

"U předposledního stolu chybí jogurt. Zbyl vám?" Miloš k Žery, protože po Činčilce se slehla zem.

"Velké kulové! Je to odpočítáno podle kartiček! Jestli nemá někdo jogurt, přišel pozdě a jiný mu ho slupnul. Otevři kukuč, mládenče! Naši pacoši jsou pěkní mizerové! Poloviční blázni! Podfukáři! Jsem tady čtyřicet let, holenku! Místo abys poslechl zkušenou, děláš jenom rozbroje!"

"Jsem pingl… Ti lidé zákazníci! Nemocní k tomu! Jestli tady nejste proto, abyste je obsloužily, tak proč?"

Žery ohrnula spodní ret a s pohrdavým úsměškem založila ruce v bok. "Tys tady dva týdny a už bys poučoval?!… Heleď se. Dva týdny a čtyřicet let! Neslyšíš ten rozdíl? Tobě se nezdá, že bys mohl mít víc úcty ke stáří? Čtyřicet let, považ!" Řekla čtyřicet a myslila sedmdesát. Protože jenom ona a pánbůh ví, co to je sloužit ve dvou ústavech.

A tu jako by sem vkročil ještě jiný člověk. Nebylo ho vidět, ale tušili ho mezi sebou, a Miloš obzvláště. "Chtěl bych ji mít," vzdychl, "tu úctu," a náhle pobledlý nechal své myšlenky seběhnout zvlněnou cestou k Poříčínu. (Vypni už ty mašinky, zaškaredí se Dalibor. Kdo má ten rámus pořád poslouchat?… Dali? Co myslíš? Zůstane máma u táty? Mě to takhle neba… Ještě z toho nemáš rozum. Mamka říkala, že táta vyžahne půl bedny za šichtu, řekne Dali s převahou osmáka, s převahou čtyř let. Když je v pekárně takový hic, Dali… Mamce je taky hic, a pije minerálku… Ale mašinky mi koupil táta… Táta zase spálil chleba. A před nedělí neosolil rohlíkové těsto. Nevykynulo jim… Já bych mu šel pomoct… Blázínku! Nemáš na to rozum. Táta vysolí pěkný peníz, abys věděl. Dali mu to k náhradě. Co mu zbude z výplaty, prozunká ve výčepu. Víckrát ti mašinky nekoupí… Jak to všechno víš, Dali? Mamka mi to řekla – nemůže zůstat sama na tolik starostí.)

Žery vytřeštila oči:

"Ty máš ale vyřídilku!!" a její ruce ochable splynuly s bachratým tělem. Nejhorší je, když ti život utíká mezi prsty a ty jsi pro svět míň než málo. Tedy nic. Ani sílu pohádat se už nemáš. Žery se opřela do servírovacího vozíku, vjela do jídelny a sklízela se stolů. "Jsem zvědavá, jestli budeš makat i za Činči. Já ne! Já jsem to nespískala!"

Nádobí v jejích rukách skřípe jako brzdy vlaku a příbory zvoní jako zvonek na konci vyučování. I Miloš debarasuje. Svižně, takřka hravě, velké dítě, a svěžest pohybů nemůže neupoutat.

"Sie haben gute Konkurrenz, Frau Konečná," řekl nadulý muž na vozíčku.

"Ich weiss, mein Held."

"Aber anatomisch bleiben Sie immer die beste, Frau Konečná."

"Danke sehr. Danke, Herr Liebknecht!" řekla Konečná do rozvleklého, neutuchajícího smíchu. "Sie sind lieb, mein Held," a pohladila muže po tučné, vyholené líci.

Liebknecht políbil milosrdnou, přející ruku a rozloučiv se vděčným pousmáním, odjel z jídelny…

Personál poklidil mlčky. Žery úkosem, nasupeně blýskla očima k chlapci sbírajícímu drobty z čalouněných sedadel. Kašpar nějaký!… Móresy, pubertální móresy! Hotova s úklidem, telefonuje Žery z přípravny:

"To jsem já. Dobrý den. Vyšetřila jsem vám jogurt. Taky pár houstiček. Můžu přiběhnout?"

"Můžete," řekl mužský hlas.

"Vezmu vám i čaj."

"Pořád říkám, že jste pro firmu nepostradatelná," řekl mužský hlas.

"Tak já běžím!… Tak to nesu!…"

Nese sice, ale neběží. Svůj závod si Žery odbyla v šedesátém šestém. Její vojenský policajt Lojza se zrovna navlékal do uniformy, když tu drc!, a chyběl kousíček a svalil by se na zem jako ten špalek. Jenže ona rozpřáhla náruč, ubrzdila Lojzův pád a skončili na otomanu, div se pod Lojzou nezadusila.

(Ježíši, Manko, mně praskne hlava. Mně je zle…, a nevěděl o sobě. – Letí. Manka letí. Z hnízd vyskáčou ptáci a letí s ní. Z náručí korun odtrhnou se větve a běží s ní. Jilmy rozhýbají kořeny a dupou s ní. Honem! Manko, honem! Stín zhoustl do samé tmy… Nebo zatáhlo slunce oponu? Neví, Manka neví. – Ježíšikriste, pane doktore! Pojďte k nám. Pojďte rychle! Lojzu ranila mrtvice!)

Zahrádka s Konečnou prostírají k obědu.

"Asi udělám nejlíp, když prostřu i Činčilčinu řadu."

"Uděláš. Píchnu ti s tím, až připravím svůj rajon!"

"To nepřijde ani roznést obědy?"

"Roznést ano. Ale dřív se tu neukáže. To abys věděl, zač je toho loket. Mně to prováděla taky, než jsem se naučila mlčet. Chápeš?"

"Kde vlastně je? Kam se zašila?"

"Nezašila se. Trpí. Brečí v šatně. Ještě tak čtvrt hodiny bude ronit slzy a doufat, že ji přijde někdo uchlácholit. Pofoukat bebíčko a tak. Jenže nikdo nepřijde, takže se zvýší její utrpení, a ona se odšourá napůl v mrákotách k ordinacím doktorů. Tam se elegantně složí. Zanaříká, že ji bolí na spáncích, píchá ji na srdci, dělá se jí tma před očima, a já nevím co ještě. Doktor ji polaská medovým porozuměním a ono se to začne zlepšovat. Nakonec dostane pilulku. Doktor řekne, že je to zahraniční pilulka, i když půjde o obyčejný paralen, a Činči obživne. Do oběda ji tu máme zpátky."

"Činčilka má problémy?"

"Jasně. Je nemocná svou mámou."

"Co to je?… Vy jste ale moudrá," řekl Miloš a Konečná se přihrnula blíž, aby ho pohladila:

"Díky za poklonu, bohatýre! Jenže já nejsem žádný mudrc. Nemám na to školy."

Miloš se zálibně zadíval do ženiných očí. Modř je barvou upřímnosti! Od prvního dne to ví! "Znáte lidi. Znáte život, paní Konečná. Nikdo na vás nemá."

Do holých korun jilmů nakukujících do oken se slétly straky. Jak poskakují po větvích, jejichž odlomené konečky tu a tam zabubnují do udusané země a trolí se na dřevitou vatu, pátrají dychtivě v zeleni kolem kláštera. Je bezpečno?

Je! Jaksepatří je! Konečná pohladila Miloše po zátylku, kde svou ruku zapomněla. Dotek vstoupil do Miloše a rozpálil mu líce. "Já… Chtěl bych vám něco říct, paní Konečná. Co tady nikdo neví…," sklopil oči, protože ty její modré byly silnější. Teprve v ještě zarudlejší podlahové krytině posbíral odvahu a znovu se opřel do skulin nebe pod moudrým čelem. "Naši spolu nežijou. Utekl jsem od mámy, protože podala žalobu na tátu. Táta jí dluží alimenty. Proto jsem tady. Nemůžu mít prázdniny. Chci vydělat ty peníze, aby tátu nezabásli."

Nato se nebe zatáhlo. Konečná zvážněla, pobledla poněkud, povadla. Kterási myšlenka jako by byla hmotnější než žena sama, Konečná ne a ne ji zmoci. "Jsi lepší než já," špitla nakonec, a teprv potom odtrhla ruku od Milošovy šíje.

"Co se stalo, paní Konečná? Táta je správný chlap! Přesvědčíte se, až ho poznáte. Moc věřil zaměstnancům – rozkradli mu hospodu pod rukama! Nemůže za to, že zkrachoval. Nápad měl dobrý!"

(2)

Odbila jedenáctá a přípravna ožila kuchaři, jejichž bílé postavy komíhaly v přibývající páře jako snové přeludy. Všechno jako by tu bylo jenom jako, a ne doopravdy. A vrátila se Činčilka!

"Už je mi o něco líp. Pan doktor pro mě sehnal zahraniční lék. Tys mi dal, ty nekňubo! Jsi paličák jako strejda Venca!" přisedla ke stolku, kde obědvali zbylí tři a chvatně, hltavě polykali horká sousta. Žery dojedla nejdřív:

"Jdu na persošku. Stejně mě mají nejradši!" Chvíli od chvíle vyloupla se z malé personální jídelny a zvolala ostré:

"Oběd pro pana medika!"

Nebo:

"Jeden pořádný talíř! Pan doktor Čáp přišel!" (Ne. Bane, paní Manko. To není mrtvice. To je z klíštěte. Voják dosloužil… Ježíšikriste! Pane Čáp, co s náma teď bude?) Přispěchavši pošesté posedmé, Žery jenom houkla:

"Dva obědy."

"Pro koho?" zeptal se zmatený kuchař, který tu byl nový.

"Pro údržbu."

"– – –?"

"Ale naberte jim taky hluboko. My tady myslíme všichni na všechny."

"Pardon. Nechtěl jsem si to hned první den rozházet. Co když nevyjdou porce pro pacoše?"

"Áleále, to víte, že vám vyjdou! Musíte s tím šetřit! Když nebudete vědět jak, poradím vám. Na mě je vždycky spoleh. Jsem tady čtyřicet let!" Ví však, že by tu už dávno nebyla, kdyby… (Paní Manko, pojďte ke mně do kanceláře. Proboha, co se stalo?! Nic, jen klid, nicnic. Víte – váš muž… Proboha, přihodilo se mu něco? Neudělal si nic? Pořád si nemůže na ten vozík zvyknout!… O vozík nejde, paní Manko. Já vím, měla bych s ním zůstat doma. Ale vždyť bych přišla o rozum! A kdo by nás živil?… Tumáte, paní Manko, přečtěte si to. Tohle napsal výboru káesčé.)

Miloš Zahrádka upustil vidličku.

"Co je, bohatýre?"

"Zvedá se mi žaludek." Táta má příští týden soud. Na podzim, nejdéle do zimy nastoupí do výkonu trestu. Kdybych tenkrát…

"Je tady vydýcháno. Pojď do šatny." Konečná viděla, že chlapec váhá, a pobídla ho proto. "Máme ještě deset minut. Otevřeme si okno… Vzduch ti udělá dobře."

V neútulné šatně nebylo Milošovi o mnoho líp. Na nedovřených skříních špinavé sklenice, mastné útržky papíru, pomačkané krabice. Po zemi zpřeházené boty a na židlích neurovnané halenky, sukně a ponožky.

Konečná si stoupla na špičky nohou, aby dosáhla až k oknu. Otevřela ho. "Nono. Na co to koukáš, bohatýre?"

"Taťkovi byste se líbila."

"Nono. Myslila jsem, že je ti špatně." Konečná zamrkala očima, jako by ji chlapcova slova vystrašila. A opět zvedla ruce k oknu; už laškovně, s rozvleklým smíchem. Sukně vyšplhající od kolen do půli stehen znovu zvedla Milošův slídivý pohled.

"Nono. Můj bohatýrek si prohlíží ženskou, a ani se nezačervená! Ty jsi mi nějak zkušený!" Konečná usedla, popadla Miloše za ruku a stáhla ho k sobě. "Tak pověz. Mně nemusíš lhát. Z čeho je ti špatně?"

"Ze všeho. Ze Žery. Z Činčilky. Ze všeho, paní Konečná. Všimla jste si, kolik je toho v lednici? Másla! Džemů! Jogurtů! Ti lidé na pokojích jsou chudáci! Když je někdo na proceduře nebo dostane propustku, měli bychom vrátit jídlo do skladu. Pacient by měl zaplatit o to míň…"

Konečná přiložila mladíkovu dlaň ke své líci. "Ty můj bohatýre! Když jsem se tu ucházela o místo, čtyři roky to jsou, provozáře ze všeho nejvíc zajímalo, jestli jsem věřící. Špatně jsem ho pochopila – myslila jsem, že věřící mají přednost. Bylo mi, jako bych provedla něco špatného – přiznala jsem mu totiž pravdu. Nejsem věřící… Já pitomá! Styděla jsem se za to!" políbila palec Milošovy ruky a pohled zvedla tak daleko před sebe, kam to horizont dovolil. "Teprve po dvou, po třech dnech mi došlo, že právě pro věřící tu není místo. Věřící by tu vydržel sotva půlden. Vzal by nohy na ramena!… Tak vidíš! Byla jsem tenkrát v šoku jako dneska ty. Tak obrovský nepořádek mi naháněl hrůzu. Kdo z pacientů nepřišel na snídani, stejně ji zaplatil. Oběd a večeři zrovna tak. Neexistují zpětné dodací listy! Co zbude na stolech, večer si rozdělí servírky. Co zbude v kastrolech, patří kuchařům. Vidíš myčku nádobí, kolik si odnese z výčepu piv? Myslíš, že si zaplatí aspoň jedno? Kdepak, bohatýre! Výčepní připíše piva ke stravování zahraničních pacientů a dostane za to zbytky pro prase. Klidně si vezmi taky. To pivo, myslím.

Musíš si vzít taky, abys věděl! Dokud to neuděláš, zůstaneš podezřelý. Nebudou ti věřit! Ale s prvním pivem na účet cizinců budeš v houfu. Ledy roztají. Měl by ses hlásit o svůj díl z lednice. Másla, medy, paštiky, jogurty, sýry a ovoce – všechno stejným dílem! Děláš chybu, když se nechceš namočit jako ostatní… Musíš se podobat. Jinak tu nepřežiješ."

"Ale oni jsou invalidní, paní Konečná!"

Podívala se na něho netečně, s odstupem.

"Nebo jsem bloud?"

"– – –!"

"Je snad normální okrádat ty chudáky? Jsou jako děti… Nemůžou za to, co se jim stalo…"

"Ne, bohatýre. Nejsi bloud. Ještě ne."

Myslil, že ho uráží. Myslil, že se mu vysmívá, a zatvářil se dotčeně.

"Špatně mi rozumíš," pohladila ho po dlani, kterou ne a ne pustit. Řeč nitra se ozývá jako kaskáda v řečišti: vytrvalým bušením a bez ustání.

(Dobrý den, soudruhu vedoucí! No paní Konečná! Psst. Pssst! Kde žijete, proboha?! Vy jste ještě nepřehodila výhybky? Souzi už nejsou… Psst. Vyjelo mi to. Měla jsem takovou radost, když jsem vás tu uviděla… Víte… víte, já, já hledám práci. Všude mají plno… Všude se mě ptají, kolik mi je. – – – ? Vy mě přece znáte! Dělala jsem u vás ještě za Jednoty. No jo. To jo. Ale kolik byste chtěla? Teprve začínám – nejsem na tom nijak růžově. Normál, pane vedoucí. Průměr. Co se dává. Pět. Pět a půl… Pět a půl?! Ty dávám Heleně, a ta se mnou spí!)

"Vy si taky nic neodnášíte," řekl Miloš smířlivě. "Jak můžou klidně spát, když okradli mrzáky?! Firmu taky! Je to tuplovaná rozkrádačka!"

"Bohatýre, ty tady nemůžeš zůstat," pousmála se žena trpce. "Tady obstojí jen otrlý. Jen křivák."

"Ale jak to, že jste tady vy? Už čtyři roky! Jak to, že jste tady vydržela? Vždyť nejste jako Činčila! Ani jako Žery!"

Konečná dlouho mlčela a její oči zvlhly. Silokruhem Milošovy dlaně jako by se do ní propalovala tesknota po dávno odeznělém. Dokud to měla, bylo to krásné, a žít byla radost! "Pověz," odpověděla nakonec, "jsem ještě hezká? Jsem aspoň trochu hezká?"

"Jste krásná, paní Konečná! Pojeďte se mnou k nám! Když taťka zbankrotoval, pil jako duha. Je na dně. Ale kdyby měl někoho, jako jste vy…" Nepil by už a zbyly by mu peníze na ty alimenty. A já bych si nakoupil pro sebe. Nějaký model. Nějakou mašinku… "Pojeďte na víkend k nám, paní Konečná. Prosím vás."

Konečná pohladila Miloše po vlasech. "Ono je vždycky všechno složitější, než se na první pohled zdá. Nejsem už krásná. Osmačtyřicet, takové se nelže… Ale já, hochu, já bývala královna! Královna barmanka! Chlapi se mi tlačili k pultu jako vosy na kostku cukru. Vedoucí by mi snesl modré z nebe, jen abych neodešla jinam!

Potom bouchly dvě revoluce. Kolem mě samet, ve mně jatka. Můj bar zavřeli, protože dům vrátili restituentům. Hotely se zprivatizovaly, a co já tam? Devatenáctiletá holčina toho oběhá na place víc, stačí jí menší plat, stahují se za ní prachatí mládenci… Čtyřicítka vedle ní, hi, plechovka od povidel! Ke všemu je zkažená socialistickým okrádáním zákazníků a vidí vedoucímu do karet při transformačním okrádání zákazníků.

Jenom v montérkových špeluňkách o mě stáli. Vystřídala jsem jich šest za dva roky. Tady ti sahají ochlastové do rozkroku, tamhle ti nevyšel účet, protože kolega je nedoučený elektrikář, co zalovil pracičkou v kasírce. Jenže je neplnoletý, a tak hmotnou odpovědnost máš pouze ty!… Bohatýre, bohatýre!… Kdybys věděl, co já…"

Miloš pozvedl pravačku, s níž se Konečná až dosud mazlila, a pohladil ženu po temeni hlavy a po šíji, kde jeho dlaň uvízla. Takhle ho pohladila maminka, když řekl, že zůstane s ní. S ní a s Dalíkem. I Konečná vděčně vzdychla a jako by se bála, že chlapcův soucit pomine, zavřela oči. Opřeli se o sebe čely a mlčeli.

Také Miloš přivřel oči. Pootočiv se ke Konečné celým tělem, dotkl se i jejích kolen a zazdálo se mu, že s dotekem těla dospělé ženy přibylo mu let. Jako by seskočil z vozíku invalidy! Zastyděl se za předešlé naříkání, a jako nikdy předtím mužství v něm zvedlo hlavu. Užuž by ženu objal, užuž by ji políbil, když tu – bác!…!…!

Dveře se hlučně rozskočily a rozkacená Činči zapištěla:

"Jenom se nesežerte! Vám nestačí markoví vozíčkáři, paní Konečníková? Hněte sebou! Pacoši chlemtají polívku."

(3)

"Ježíšmarjá! Tenhle moloděc má jenom jednu nohu – nebudeme ho trápit velkýma porcema… A co tahle slečinka? Po bouračce má táákhle malinký žaludeček!" Žery odebírá z režonu talíře s jídlem a skládá je na servírovací vozík. "Tenhle talíř je pro dědulu, co tak málo haminká," vyškubne z talíře plátek masa, aby ho vhodila do hliníkového ešusu. "Paní Ždibečková to taky nesní, to vím určitě," ubere z dalšího talíře. "Ten na čtyřce nechá pokaždé maso, nípal jeden! Nemá cenu, abych mu ho dávala. Frajlinka na šestce, co je jí hovno a jezdí sem za chlapama, pro tu je pět knedlíků moc. Pro tuhle taky. A tahle je nejskromnější ze všech – nejraději by nejedla vůbec." Žery naplnila své ešusy a odjela s vozíkem do jídelny.

Zatímco obsloužení pacienti obědvali, do místnosti se vkutálela nabobtnalá, dýchavičná koule. "Uctivost, vážení klienti! Ty, kteří jsou tu noví, srdečně vítám. Jsem váš kulturní referent a budu dbát o vaše vyžití. Dnes promítám film o bezbariérových domech. A bezbariérových vztazích. V sobotu jedeme do Velkého Poříčí na prohlídku kulturních památek. Je jich tam celá řada a bude nám na to stačit hodinka. Do večeře se vrátíme. Takže nashle v kinosále, dobrou chuť, a ať se vám líbí u nás na Šumavě!"

Jen opustili první jedlíci jídelnu, Žery popadla Miloše za obě ruce:

"Člověče nešťastná! Utíkej do přípravny pro tři obědy! Tamhle dozadu nepřišli pacoši."

"Ti už nepřijdou."

"Právě proto! Jsi to ale ňouma! Přece nenecháš tři porce kuchařům!"

"Prosím vás!… Paní!… Paní!… Je to odporné! Hnusné! Dejte mi konečně pokoj! Jděte do háje!…"

Servírky zcepeněly – nejblíže sedící pacienti o nic míň. Znehybnělí, s očima navrch hlavy čučí nevěřícně na chlapce, který se třese a dýchá schváceně, jako by právě doběhl dlouhý závod. "Nechte mě konečně na pokoji! Tohle není normální! To se nedá vydržet!… Hnus, hnus!" sípá a zvrátí hlavu nazad, hledaje uklidnění snad v bílém plátně stropu. Kdyby se tenkrát přidal k tátovi, kdyby šel bydlet k němu…

Zatímco Činčilka a Žery odběhnou svorně do přípravny, kde zatepla vylíčí ohromující výjev, sošná, nedutající Konečná vzrušeně zírá na šestnáctiletého hezounka. Takhle je to tedy! Ten zajíček je panic! Z rozšířených zorniček Konečné prýští snad útrpnost, snad lítost, možná…

(Dobrý den, pane vedoucí… Vy? Pořád bez práce?… Právě. Pořád. Čtyřicítku nikde nevezmou. A kde by vzali, tam se zase nechce mně. Mám skončit ve špeluňce? Nebo v doupěti? – – –? Stačilo by mi pět. – – –? Stačilo by mi čtyři a půl. – – –! Já bych s vámi taky… Můžeme si o vaší práci u mě promluvit, mám zrovna čas.)

Možná pan Liebknecht ví víc než ostatní. Jako by ani nebyl naživu. Jeho velké majetnické oči hlídače překvapeného ze zálohy jsou stejně ochrnuté jako Liebknecht sám. Muž nakonec mlčky, zadumaně přikývne a hlesne přidušené:

"Meine liebe?"

"– – –?"

"Meine liebe! Hören Sie mich?"

"Ja," trhne sebou Konečná.

"Bringen Sie mir nach dem Mittagessen einen Kaffee in mein Zimmer?"

"Nein. Heute erst nach dem Abendbrot, bitte… Warten Sie, bitte."

"Heute haben Sie nach dem Mittagessen keine zwei Stunden frei?"

"Ja. Natürlich. Ich habe etwas anderes zu tun…"

Liebknecht opět pokýval hlavou, teď už s ironickým šklebem:

"Ja. Natürlich. Ich habe genug Zeit. Ich warte also."

Z přípravny se vytratili kuchaři a horká pára. Z bílých orosených obkládaček sešplhaly čůrky vody a schovaly se pod dřezem. Místnost opanovaly Činčilka a Žery, a starší z obou žen telefonovala:

"Máte chviličku, pánové? Mám pro vás něco mňam-mňam! Přijďte si," řekla teple.

"Užuž. Fakt. Užuž. Díky moc."

"Schovala jsem vám něco do bříška. Úúhm, to to voní! Honem! Honem! Ať vám to nevystydne!…

Poraďte staré bábě. Ráno mi v kuchyni kapala voda z kohoutku. Co s tím mám dělat?… Cože?! Vy se mi na to přijdete podívat? Vy mi to i spravíte? No tak vám děkuju, to jsem opravdu nečéékala," vyzpívala, když vytočila druhé číslo.

Postupně se přihrnuli tři muži. První a druhý v uniformě vrátných, třetí v montérkách. Každý dostal po talíři a každý zaplatil lichotkou. "Fakt. Vy máte zlaté srdce. Fakt. Čtyřiadvacetikarátové."

"Áleále! Neříkejte! S takovými ozdůbkami jste měl přijít před čtyřiceti lety," zachichotala se Žery. "Jenže to jste nebyl ještě na světě. Dneska už musíte za mladšíma. Jedna taková chodí po jídelně."

"Konečná?" usmál se vrátný.

"Konečníková," opravila ho Žery.

"Konečníková?" podvolil se vrátný. "Musel bych být markman, a to já nejsem."

Spokojená Žery poplácala vrátného po zádech. "Jednou jí shnije jazyk a odpadnou jí prsa. Uvidíte!"

Když vrátní odcházeli, jen taktak se nesrazili s podsaditým pořízkem, jenž budil respekt ráznou chůzí a rovným, vojenským držením těla. Vyhnuli se mu s mručením, ale pořád dobře naladěni.

"Nazdárek, děvčata!" zahartusil muž, sotva překročil práh. "Tak jak? Zbylo něco?" zamával velkým, už notně potrhaným jutovým pytlem.

"Jéjda! Děvenko!" vypískla Žery. "Podívej, koho tady máš! Strejda Emil přišel."

Jen uslyšela o Emilovi, Činčilka nadšeně zavřeštěla:

"Jééé! Emíčku! Emíčku cvalíčku!" rozeběhla se k muži a pověsila se mu na krk vahou celého těla. Ačkoliv měla dívka dobrých šedesát pětašedesát kil, Emil stál jako přibitý. I pytel upustil, aby sevřel pružné dívčí tělo.

"Panejo!" vyjevila se Žery. "To je mužský! Ten má šíji! Jako plemenný bejk. To se nedivím, že si troufáte na obě, Emile. Jenom aby se to nedozvěděla máma, holka nešťastná! To by strejda vyjel z baráku jako sáňky!"

"Nááhodou! Emil je s mámou jenom kvůli mně, že jo? Aby se nám po sobě nestýskalo, že jo? Abysme mohli být spolu, že jo? Starám se, aby Emílkovo králíčkové hodně rostli. Máma na králíčky kašle, že jo? Je Emílek rád, že mě má?"

"Toseví," roztál lamželezo, "toseví," poplácal děvče po hýždích. "To jsou kmínky! To je prdízna! Jestli se jí někdo jenom dotkne, zpřerážím mu pazoury!"

"Neblázni," zakňourala Činči, "tady ne. Jsou tady lidi. Jdu se převlíknout. Zatím si přesyp chlebíček. Podívej, no podívej, kolik jsem ti ho našetřila! To se budou králíčci mít. Co jsem? Co jsem tvoje?"

Víc Žery neslyšela, protože na stolku za rohem přípravny zadrnčel telefon:

"To jste vy?" zeptal se příjemný mužský hlas.

"Ano, to jsem já," řekla Žery co možná nejuctivěji a také nejtišeji, protože Emil pořád ještě přesypával chléb z koše do pytle.

"Informoval jsem se na ředitelství školy o tom klukovi. Jak jsme se ráno domluvili… Představte si – je úplně bez škraloupu! Bezproblémový. Jen jednou se díval učitelce pod sukni, když otvírala okno. Asi se mu líbí starší ženské. Jinak je nejlepší v kroužku modelářů. Machr na mašinky."

"To není možné!" nevěřila Žery svým uším. "Je to půlhodina, co si na mě otevřel hubu!…"

"Na vás? Bože, bože!"

Žery si přitiskla pravačku na břicho. "Na mou duši! Poslala jsem ho pro tři obědy a myslíte, že poslechl? Ne! Ještě na mě ječel, holomek nevychovaný!"

"Bože, bože, to jsou věci!"

"Třeba ve škole nevědí o tom klukovi všechno. Teď mám odpolední volno, řeknu mému kriplouškovi, on mi ho procvakne. Mně se ten kluk nechce líbit. Nějaké kvítko z čertovy zahrádky to bude. Řekněte, proč nastoupil zrovna do ústavu, když je taková hvězda? Proč nešel do hotelu? Je jich snad málo?"

"To mě nenapadlo. Bože, bože!"

"Nevěšte hlavu. Nechám si ho procvaknout. Brnknu vám ve čtyři. Přinesu jogurt. Úúhm, to voníí!" Žery nakoukla do jídelny, a když se přesvědčila, že Zahrádka s Konečnou dosud prostírají k večeři, poskládala do tašky oba ešusy, křikla "Nashle!" a dlouhá chodba ji spolkla.

"Půjdeme taky?" řekla Konečná. "Doprovodím tě na pokoj. Teď nemůžeš zůstat sám…, jsi příliš rozrušený."

"– – –?"

"Na kterém pokoji tě ubytovali?"

"Až nahoře. Vedle půdy. Není to pokoj vhodný pro návštěvy. Nevymalovali ho nejmíň deset let. Umývadlo je prasklé, ve zdích jsou trhliny a při dešti tam zatéká."

"Co bys chtěl? Na člověku nesejde. Důležité jsou peníze. Pojďme, čas běží…"

(Čas běží. Za chvíli bude vidět. Musím jít… Taky pravda. Kdyby tě někdo zmerčil, byly by řeči… Kdy můžu nastoupit? Od prvního, nebo hned zítra?… Víš, mám teď plno… Ale přece…, vždyť…! Fakt mám plno. No nečerti se. Helena je jiný hříbě. Vždyť o nic nešlo…)

Vystoupali po chladných žulových schodech až k půdním dveřím. Dveře Milošova pokoje sousedily právě s nimi, ale Konečná otevřela ty půdní a odvedla Miloše k vikýři.

Nádvoří kláštera i celý Poříčín leží před nimi jako na dlani, a když vnikne dovnitř otevřeným vikýřem sluneční svit, vytrhne zpoza střechy pruh tmy. Nádvořím jde Žery s napěchovanou taškou. Postarší i docela mladé pacientky s deformovanými těly přátelsky kynou servírce, která je už roky léto co léto obsluhuje a k obědům ráda přidá tu prostořeký vtip, tu drb či zvědavý zájem: "Je to lepší než vloni? Co doma? To je k vzteku, jak se pořád zdražuje!"

Ze škatulky vrátnice ozdravovacího ústavu vyběhnou oba vrátní a rozverně jí zasalutují. Jednoho poplácá Žery po tváři jako poslušného poníka, zatímco druhému zapíchne do břicha ukazovák: vrátný se reflexivně zlomí v pase, všichni tři se zasmějí a Žery si přehodí tašku do druhé ruky a projde branou. Ulici lemují vzrostlé, ale odumírající jilmy a Žery jako by krátkými cupitavými kroky měřila vzdálenosti mezi nimi.

(Letí. Manka letí. Z hnízda vyskáčou straky a letí s ní. Z náručí korun vysypou se hnízda a kutálejí se s ní. Jilmy zahodily větve a valí se s ní. Honem! Manko, honem! Třpyt monstrance nad lojovicí oslepuje oči… Nebo je to kosa smrtky? Neví, Manka neví. – Ježíšikriste, ty Lojzo jeden! Co jim to píšeš za dopisy! Copak jsem nějaká straka? To jídlo zbylo, jednoduše zbylo!… Okrádáš nás!… Jak nás? Patříš ke mně – nebo snad k tamtěm?… K nám. Ty máš nohy… Lojzo! Přišel jsi o rozum? Vždyť z toho máš taky! Jak můžeš psát takové dopisy na vlastní ženu?… Nejsi vlastní. Máš nohy.)

"Podívejme se!" vyjeví se Konečná, když se dá Žery do řeči s jinou chodkyní. "Činčilina máma! To bude moc zajímavé. Z toho bude mela. Činči dostane od matinky pusinku – jenže štípanou." Ženy na ulici hořce klevetí, žena na půdě teple dýchá do bohatýrova zátylku. Pak zalomí Činčilčina máma rukama a Žery jde svou cestou. Už se blíží k prvním domům, už ji není vidět.

"Vidíš ten dům na vršku, bohatýre? Ten je její. Doopravila ho vloni."

"Ten s bílou omítkou? To je víkendová chalupa nějakého podnikatele, né?"

"Je to chalupa naší nepostradatelné hnídy. Její muž? Pomalu třicet let chromý na obě nohy. Živ z invalidního důchodu. Prachatí manželé by měli co dělat, aby takhle zvelebili své hnízdečko. Lázeňská služtička to dokázala sama."

Miloš zvrátil hlavu nazad. Záchvěvy těla způsobily, že nedokázal plynule promluvit a z jeho úst vyšel přiškrcený hrkot:

"Ne-mi-lo-srdnost!"

(No vidíš, Miloši, pěkně sis vláčky načinčal. Ty můj caparte šikovný! Táta pohladil Miloše po zátylku. Tebe to baví, viď? Moc, tati. Až budu mít hodně peněz, koupím si lístek do opravdického vlaku. Objedu celý svět! A vezmu vás všechny tři s sebou… Když půjdeš se mnou, tak ti ten lístek koupím… Kam s tebou? No tak. Víš. Odteďka budeme bydlet každý v jiném bytě. Já jinde – máma jinde. Ke komu půjdeš?… A Dali? Dali nemá rozum. Bude s mámou. Já chci být s bráškou, tati. Proč musíte bydlet každý jinde? Někdy se to tak dělá. Musíš se rozhodnout. Buď já – nebo máma… Dali!!… Tak já si vezmu ty vláčky. Koleje taky. A když si budeš chtít hrát, tak ke mně přijď.)

"Ukrutná ne-mi-lo-srdnost!" zavyl Miloš znovu.

V ten okamžik naskočila husí kůže na těle Konečné a ze štěrbiny ženiných úst se vyplazila nemilosrdnost:

"Jsi nemocný. Musíš si lehnout. Pojď!"

(4)

Žery se vrátila do přípravny první. Sotva dechu popadá, s vehemencí uragánu přihrne se k telefonu.

"Vím všechno! Úplně všecičko!" hekne. "Máte na mě chvilenku? Přinesu vám jogurty. Dopoledne jsem je pro vás vyšetřila."

Příjemný muž čas měl a Žery také.

Zatím v pokoji vedle půdy, když rozkoš vyplísnila nemilosrdnost, kopinatý třpyt slunce rozpůlil kru a na jejím místě se rozednilo. Za své si koupím své! Co je mi do tátových alimentů! Neměl tolik pít! Koupím si modely. Fůru modelů! Tak dlouho, tak dlouho jsem vydržel bez tátových mašinek! Měl jsem za ně vyměnit Dalíka? To se dělá?

Ovšemže měl Dalík převahu čtyř let, a když odešel do učení, zůstával na internátě i o víkendech. Když se vyučil, zmizel nadobro. Miloš dodělal osmiletku, a když ho vzali do učení, dostal rozum a dohnal převahu čtyř let. Zůstává na internátě i o víkendech.

… Jen se objevila Žery znovu, její klid a sebejistota se poděly tatam. Spatřila totiž Činčilku a pokřižovala se:

"No tedy! Kdo tě tak zřídil? Který grobián?"

"Má-máma! Vlastní má-máma!"

"Ukaž, holka nešťastná. To by se mělo sešít. Vyčistila sis to kysličníkem?"

"My ho doma ne-nemáme…"

Žery bezradně stála nad zkrváceným obličejem, rozškrábaným snad nehty, snad struhadlem, snad kartáčem na psí srst:

"Máma nemá špetku rozumu. Dračice!… Lítice!… Cos jí provedla, proboha?"

"Vů-vůbec nic! Někdo jí do-donesl, že mi-miluju E-emi-la! Ně-někdo mi ho ne-nepře-jééé!…"

"No to se mámě nediv! Ať si přivedla do baráku koho chtěla, každéhos jí vyfoukla. Nemělas ani občanku, a už jsi to táhla s Honzou. Když je někdo jednou tvůj strejda, nemůžeš se mu pověsit na krk jako milostenka, holka nešťastná! Ti zatrolení strejdové tě měli vychovávat, a ne se s tebou pelešit!"

"No-no, kdo… kdo mě teď bude chtít? To se mi ne-ne-zahojí! Zů-zůstanou mi ji-jizvy!"

"Prd ti zůstane!… Proč by tě neměl nikdo chtít? Vždycky se nějaký najde! A kdyby ne, přece se kvůli tomu neoběsíš! Podívej na mě. Můj mužský je kriplouš třicet let. Třicet let jsem neměla pohlavní styk, a je to na mně znát? Je? Není!… Tak vidíš. Taky to vydržíš. Činčilinkóó!"

Činčilčin vzlykot se proměnil v usedavý pláč. Dívčiny slzy stékaly po rozpálených, rozškrábaných lících a vsakovaly se do bílého ubrusu na stole. Skuhravě, ryčně, jako by oplakávala někoho zemřelého, Činčilka ze sebe strhávala pláty bolesti:

"Vůbec nevím. Kdo je můj táta? Pořád samé strejdy! Taky tři do roka! Se mnou se nikdy nepomazlila… Nikdy mě nepohladila. Byla jsem nic. Strašně moc jsem chtěla, aby o mě někdo stál. Sotva si přivedla nového mužského, myslila jsem jen na jedno: Vzít jí ho. Vzít! Mít ho pro sebe!"

"Já vím," řekla Žery. "Svěř se mi. Aspoň se ti uleví. Srdíčko pookřeje."

"Pokaždé mě měli rádi. Pokaždé na to máma přišla. Strejdovi vyhodila kufr na ulici a mě zbila. Někdy neměla mužského celé týdny. Lítala vztekle po kuchyni a tloukla mě pro kdejakou pitomost. Vypadl jí hrneček a dostala jsem za to já. Ty malá děvko! Ty zmetku! Nepamatuju si, kdy mi řekla jménem."

Teď se Činčilka odmlčela, narovnala hřbet a zvedla k Žery vážné, nesmlouvavé oči. "Nejsem hodná. Jsem zlá. Kdykoliv mě seřezala, kdykoliv mi řekla sprosté slovo, už jsem se těšila, jak jí přeberu toho dalšího. Jedině proto, jedině proto jsem od ní neutekla."

"To jsi měla," řekla Žery. "Bylo by ti líp, holka nešťastná."

Činčilka zavrtěla hlavou. "Chtěla jsem ji vidět starou. Až o ní nebude žádný mužský stát a poslední strejda zůstane už napořád mým. A ona se na to bude muset dívat. Do smrti! Do smrdí-íí!"

"No vidíš! Už je to venku! Už je ti líp! Tak pojď. Odvedu tě do ordinace. Mělo by se to sešít."

"Já se bojím."

"Nebude to bolet, uvidíš."

"Bojím se jizev. Emil mě nebude chtít. Přitom je nejlepší ze všech… Má rád zvířata."

Žery ztratila trpělivost. Prudkým trhnutím vyškubla Činčilku ze židle a vytlačila ji z přípravny. Přípravnu po chvíli zahalila pára, ve které se rozkomíhaly bílé postavy kuchařů. Nic jako by tu nebylo doopravdy.

(5)

Zatímco se Činčilka a Žery nevracely, Zahrádka s Konečnou založili na stoly talířky s předkrmem.

Zahrádka, mezi druhou a čtvrtou poprvé poznav ženu a takové vášně, o níž slýchával doposavad jen žertíky, pokukoval po hbitém, cílevědomě pěstěném těle. Ještě neztišená slast, ještě nedoznící uvolnění způsobuje, že všechno bolí míň a lépe se dýchá. Zahrádka se stal bohatýrem a uviděl svět širší, než se mu dosud zdál být.

Když k nim z přípravny dolehl pisklavý jekot žen, dobrá hodina je to, Konečná se ušklíbla:

"Nepostradatelná je ve svém živlu. Jako vždycky. Zase jde od člověka k člověku a páchá dobro!"

"Nemusíme se jí podobat. Nemusíme být jako ona…"

Konečná prohodila tak tiše, jako by to patřilo jen jí samé:

"To už začala předvolební kampaň?"

Je to výsměch, nebo pohrdání? Miloš je na vážkách. "Říkám pitomosti?"

"Když mluví někdo o sobě, neměl by do toho zatahovat jiné. Zvláště když si šetří na vláček."

"To od tebe není fér. Ty mašinky jsem ti…, všechno řekl…, protože ti věřím. Mám tě…"

"Pudy jsou zboží, mládenče. Nebo pracovní kvalifikace. Až ti bude víc, budeš víc vědět."

Zahrádkovi se nelíbí, jak se k němu Konečná chová. Jako průvodčí vlaku peskující černého pasažéra. Vždyť je to jen několik málo chvil, kdy si patřili! Jak s ním může takhle mluvit? Tak nadřazeně! Jako… jako s nesvéprávným!… "Proč jsi taková? Po tom všem, co se mezi námi stalo?"

"Chtěl bys víc cukru? Nebo rovnou med?… Co se mezi námi stalo? Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla."

"Nemocný! Nemocný! Je jako řípa! Činčilka je nemocná. A jak!" vpadla Žery do jídelny. "Nějaký pátek nepřijde. Má úplně rozškubaný ksicht. Musíme to za ni oddřít ve třech. To mám hrozně ráda, když lidi tahají do práce soukromé věci! Pak to takhle dopadá. S tebou taky potřebuju mluvit, ty kluku nešťastná! Pojď, máme ještě čas!" a popadla Miloše za zápěstí, aby ho odvlekla do přípravny. Zde ji však odradili nervózně popocházející kuchaři, a proto odvedla chlapce až do personální šatny. Miloš se nevzpouzel: Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla. Pomohla… pomohla!… Nebo rovnou med?…

V šatně pořád stejný binec jako ráno: mastné papíry, krabice, boty cikcak zpřeházené a na židlích pomačkané svršky. Žery usadila bohatýra přímo proti sobě, div mu nevypíchla nosem oko. Sevřela Milošovy prsty upracovanýma, drsnýma rukama a stiskla je, jako by je chtěla rozdrtit. "Kluku nešťastná, na co si to hraješ? Myslíš, že tady o tobě nikdo nic neví? Myslíš, že o tobě nikdo neví, z jaké jsi famílie? Vrabci na střeše si štěbetají, že jste chtěli hamtat! Utřeli jste nos a jste na sebe jako psi!…" Jak mu metá slova do obličeje, Miloš cítí její páchnoucí dech: jako by na něho dýchla ropucha!

Dotýkají se koleny, a ačkoliv se Miloš otylé ženy nekonečně štítí, neopováží se ucuknout. Panovačnost, opovážlivost, s jakou Žery zahleňuje jeho soukromí, zapůsobí dokonale: zchromlý, vydán napospas žlučovitosti útočnice, pořád myslí na Konečnou. Člověk je nejspíš složitější, než si on dokáže pomyslit. Aspoň té Žery kdyby nebylo!

(Kdyby mě nebylo, co by sis počal? Od té doby, co jsem ti obstarala telefon, jsi docela jiný. Telefon jsou mé nohy, řekl Lojza a pohladil manželku po zátylku. Umíš se postarat o všechno. A jak se hezky kulatíš! Ty moje Žerynko! A co mi zbývá? Jenom se kulatit. Znám snad něco jiného? Jiného příjemného? Ach bože, ten život! Ten nemocný život!)

Žery, nenarazivši na obranný val, převálcovala Milošův zmatek. "Co jste vy zač? No? No řekni! Co jsou Zahrádkovi zač? Táta si vzal úvěr na koupi hotelu, úvěr na rekonstrukci, a splácel? Ani co se za nehet vejde! Ani úroky ne!… Místo aby trochu máknul, hrál si na pána! Chodil po stavbě v bílých kalhotech, v bílé košili s bílou kravatou a s rukama za prdelí! Pch! Pekař! Nic mi neříkej – vzal si hospodu, aby byl blíž u pípy! Jak by mohl mít úspěch takový nakvašený nemakačenko, chlapče nešťastná!… To se nediv, že ho banka odstavila od hotelu! Nediv se, že s takovým nechtěla nic mít ani vlastní žena a zavčasu se s ním rozvedla! Nediv se, že tě nevzali v žádném poříčínském hotelu na brigádu! To víš, konkurence je konkurence! Když má táta špatnou pověst, každý podnikatel si domyslí, že jabko nepadlo daleko od stromu!" – Nedomluvila.

Bohatýr povytáhl krk, hekl a ublinkl…, a zvratky dopadly do ženina klína a Žery vyskočila jako ďobnutá:

"Ty prase! Ty dobytku nevychovaný! Cos to udělal?! Zničils mi blůzu! Fuj, fúúj! Lidi nešťastní, to je prase!" zaječí a štítivě ze sebe strhne poblinkanou blůzku, poskakujíc při tom na prostředku šatny.

Dveře se rozskočí a v šeru chodby postává strnulé lidořadí: Konečná, kuchaři a ještě kdosi další.

"Tak jste se pomuchlovali," výskne Konečná, "a teď byste mohli taky něco dělat!"

(6)

No konečně! Do hodiny do dvou počne se smrákat. Nenalhávejme si nic: Jsme z těch čtyř dost zmateni. Skorem mám nutkání kát se, nějak se mi mé vyprávění vymklo z rukou. Ale upřímně: vždyť mě takřka nepustili ke slovu, ti čtyři! Klidně jste mohli odejít. Nemuseli jste poslouchat ani mě, ani je.

Tam dole v kaňonovitém poříčí, zrovna tamten klobouk zpuchřelých sutin ozdobený kapradincem, to bývala boží muka. Ale kteréhosi dne bylo nad Poříčínem jako ve sklepě. Kra vedle kry, až jich byl celý strop! Vesmírná huť ne a ne s ním hnout. Ale strop bytněl, až se prolomil vlastní vahou. Povodeň pak strhla boží muka a ve zbylém torzu vystavěl si hnízdo párek rehků, a jen co vyvedl mladé a hajdy za moře, nenechavý vichr povytáhl ze sutin hnízda zbytky pergamenu. Byla na něm pověst, byla na něm modlitba, kdož to ví? Nebylo to k přečtení. Někdo cosi vzkazoval, ale nebylo komu.

Slova nejsou život. Život, třebaže nemocný, je vždycky nad slova. Nechť si plyne dál. Mě už tu netřeba…

(7)

Kancelář, na jejíchž dveřích není vizitky, nevyhlíží nijak reprezentativně. Rozlehlý psací stůl, registrační skříň, věšák, konferenční stolek a dvě křesílka, němé dědictví po sedmdesátých letech. Jen ze zapnutého počítače tiše přede konec století.

Co Miloše nejvíce upoutalo, byl precizní pořádek. Nablýskané zrcadlo, svěží květiny, které dostávají dennodenně pít snad ve stejnou hodinu, archy účetních dokladů a korespondence urovnaná podle pravítka. Pod sklem na desce stolu barevný kaleidoskop evropských měst, na skle pilníček na nehty a kopilátor.

"Ještě je to cítit?" zeptal se Kdosi Další.

"Co myslíte?"

Kdosi Další se chopil pilníčku na nehty a tlačil ho po skle jako vláček. "Ten zápach," řekl, "ten zápach, co zbude, když pochcípají iluze."

"– – –?"

"Ale nebojte se, vypěstujete si jiné."

"– – – ?"

"Ty nové se nebudou vystavovat tak halasně na odiv. Skrčí se pod stromečkem v parku, který si vysázíte uvnitř sebe, a vy budete rád: aspoň vám je nikdo neutrhne, ty iluze. Jejich vůně vám už zůstane."

Zahrádka zakotvil pohledem v odpadkovém koši, kde se povalovaly kelímky od jogurtů.

"Přílišná senzitivnost je buď funkční póza, nebo nechtěně přiznaná nevyrovnanost. Nedozrálost. Obojí je nevhodné. Trapné, řekl bych."

"– – –?"

"Bože, bože. To mi vůbec nic neřeknete?"

(Ahoj, tati. Přijel jsem k tobě na neděli. Jen tak? Neposílá tě máma? Jen tak. Do kolikátýho ročníku vlastně chodíš? Tatíí! To myslíš vážně? Nepij tolik! Pustíš mě k mašinkám? Trochu se svezu. Trochu je vylepším… Už nemám vláčky, Miloši. Musil jsem je prodat… Vždyť jsi mi je koupil k svátku!… To jo. Ale vždyť už budeš brzo velký. Za chvíli mě přerosteš. No nekoukej tak na mě. Zkrátka jsem neměl na alimenty, no! Říkal jsem ti přece, abys bydlel u mně.)

Kdosi Další popojel vláčkem po stole. "Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte? Kupříkladu v přízemí domu, který jsem pronajal, vystřídaly se tři firmy v jediném roce! V jediném roce! Nejdřív tam byla kavárnička, potom prodejna zeleniny, potom krám s uměleckými předměty. Teď tam není nic. Ba! Terciární sféra je jako trampolína. Skočíte do ní, letíte vzhůru a najednou bác! Jste na placku. Ba, je to tak!…" Někdo Další utkvěl zrakem na nedutajícím Zahrádkovi. "Zato tady v ústavu to má perspektivu. Je tady jistota. Od té doby, kdy se ústav zprivatizoval, zahraničních klientů přibývá po násobcích. A ti cálují čtyřikrát víc! Do tří let tu nebude pro našince místo! Chápete, co se vám nabízí?… Smeťte ty drobty, co jste nadělal mezi personálem, smeťte je a dostanete přidáno. Tady vám kyne budoucnost!"

Naléhavý hlas Kohosi Dalšího nedal Zahrádkovi pokoje. Miloš těkal očima z bílého, převzorně vyžehleného pláště do odpadkového koše s kelímky po jogurtech a odtud zase do okna, za kterým obrýlená pacientka o berlích předváděla gladiátorskou řežbu vůle s osudem. Miloš si jí povšiml hned, jak přijela. Doprovázena dvěma holčičkami a mužem rozhlížejícím se bez ustání do stran, jako by se něčeho bál, vroucně pohlížela na trojici. Sotva jí naposledy zamávala, žena jako by se převtělila: zamlklá, uzavřená stulila se do svého mrzáctví a k Milošovi pozvedla oči, jen když seděla. Při chůzi nejprve stočí trup do strany a hlavou opíše oblouk obkreslující slunce. Pak namáhavě, v hlubokém soustředění sune před sebe jednu nohu po druhé. Nohy jsou ve styku se zemí jen špičkami vpisujícími do písku krátké, silné čáry, a sportovní boty, svítící novotou sotva týden, jsou na špičkách rozedřené. Z děr vykukují palce v bílých ponožkách.

I Kdosi Další, upoután Zahrádkovým zájmem o cosi v parku, se ohlédl k oknu. Pokýval hlavou a roztočil pilníček jako vrtulku:

"Ano, vím. Jsou to věci! Člověk musí být trochu otrlý, aby tu vydržel. Ale uvědomme si, že jsou to poloviční blázni. Uvědomme si, že každý patnáctý se léčí zadarmo: pojišťovny za ně nezaplatí! Uvědomme si, že jídla, která pacienti nesnědí, jsou svým způsobem naše! Platíme si zdravotní pojištění? Platíme!… Máme jenom to štěstí, že nejsme invalidní…"

Teď sebou Miloš škubl. Vypadalo to, že dosud spal a zrovna se probudil. Do ticha nesouznění zaťapkaly chlapcovy kroky vedoucí ke dveřím.

"Na shledanou."

"Na shledanou," řekl Kdosi Další nespokojeně. "A přemýšlejte o všem!" –

… Žery s Konečnou právě poklidily a chystaly se prostřít šálky na snídaně. Jen spatřily Miloše, všeho nechaly. Konečná se chopila konvice s kávou:

"Fahren wir, Herr Liebknecht."

"Shon jetzt? Jénom… jéstli… néste heute… móc… vytšerpana!"

"Meine Kräfte erschöpfen nur Sie, Herr Liebknecht."

Liebknecht se polichoceně, burácivě rozřehtal a jeho vozík vyjel z jídelny.

"No, a já taky půjdu!" vyprázdnila Žery ledničku. "Dneska se nemám s kým dělit. Tím líp. Nadřu se tu jako kůň. Nebýt mě, můžou to tu rovnou zabalit!" a nasupěná vypochodovala z jídelny. Jejích kroků se chopila ozvěna a mlaskavě spořádala jeden po druhém.

I když teď už věděl, že víc Žery nespatří, Miloš nezavolal na pozdrav.

(8)

Jen došel na spoře osvětlené nádraží, nedočkavě dosedl na lavičku pod lampou. Chtělo se mu kreslit. Měsíce, roky si nekreslil a ani nebyl dobrý kreslíř. Tužku v tašce měl, ale papír ne, a tak črtal na rub pracovní smlouvy. Přicházeli další a další cestující, brebentili, pokašlávali…

"Ukaž, Rembrandte. To jsou pacoši?" Činčilka! Chuděrka… Uslyšel ji nad sebou, právě když vláček vjížděl do stanice. Propánakrále: zrovna ten vlak, na který si šetří!, zrovna ten to je! Není to tak dávno, chtěl s ním přece objet celý svět! Jenomže máma s tátou uvnitř nesedí a Dali, ten už teprv ne.

"Pacoši? Néé… Vlastně jo. My," odpověděl Činčilce.

Ač hlavu ovázanou, měla Činčilka jiskrný pohled a šťastně se usmívala. "Myslila jsem, že to nestihneme. Emílka vyslýchali policajti. Zlomil mámě ruku."

Chlápek stojící v sousedství uslyšel, že řeč je o něm, a zafrkal:

"… brý večer. Jasně jsem řek, že zpřerážím pazoury každýmu, kdo mi na ni sáhne!"

Činčilka se do muže zavěsila, položíc hlavu na jeho pevné rameno. "Emil je první mužský, který se mě zastal. Je moc hodný a má rád zvířata. Nejvíc činčily. Jestli Emila zavřou, postarám se mu o ně. Jedeme k němu domů… Ach! Chci zůstat tak šťastná, jako jsem dneska! Už napořád!…"

Zamířili k vlaku. Činčilka postřehla, že si Miloš vybral jiný vagon a vzkřikla zvědavé:

"Kam vlastně jedeš?"

Tu se Miloš zarazil. Vždyť neví, kam jede! Vždyť si nekoupil jízdenku! Našpulil rty a pokrčil rameny:

"Jen tak. Do života," nastoupil.