Prácheňské rezonance 2004

Zahrada v jeskyni

Občanské sdružení V-ART Písek, edice ZONTY, v-art.cz/zonty/edice/index.htm; 6. června 2002

A

1

Život je zahrada. Co na tom, že v jeskyni? Zase mi přivezli jen telecí párky! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený šmejd prodala! Jeden má pořád problémy! Šest dnů v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za okýnkem bufetu, stejné otázky a stejné odpovědi…

Ale což!! Poznala jsem i jiné strasti. Přerodněporodní – od toho dne, kdy jsem napohlavkovala vlastnímu muži.

Pochopitelně se to neseběhlo naráz.

Nejprve jsem zatrucovala, když kulturní středisko dostalo čestné uznání za první místo v krajské soutěži. Ředitel Podroužek se tak opil, že mne v božském rozpoložení jmenoval obsluhovačkou. Všem z kulturního střediska, z muzea, z knihovny, hostům z městského národního výboru, hostům z okresního národního výboru, také z krajského národního výboru a samozřejmě z krajského kulturního střediska roznesla jsem hovězí polévku a podle příkazu ji dochutila dvanáctistupňovým pivem.

Přitom si Podroužek schoval ruku pod můj zadek. Držela jsem v té chvíli v jedné ruce skleničku a ve druhé láhev. Bylo mi k nevyslovení stydno a zajíkla jsem se. Podroužka to tak rozveselilo, že pobídl prvního vedle sebe: "Sáhni si taky!" A on to opravdu udělal!

Skleničku i láhev jsem upustila na stůl. Popadla jsem talíře těch dvou a horký vývar vylila oběma do klína. Bodejť by neskákali jako klokani!

Tímto dnem se u mne prvně projevil příznak agresivity. Mohla jsem dát těm čuňatům pouze po pohlavku, mohla jsem s pláčem utéci, jenže mě napadlo něco docela jiného: maximálně je potupit a způsobit jim bolest.

Když jsem v příštích dnech přemítala nad tou zlomyslností, uvědomila jsem si, kde jsou její kořeny. Byla jsem nehorázně pokořována už měsíce a roky a dosud jsem se s tím nevyrovnala.

("Soudružko Moravcová, napsal jsem tu zprávu o kulturní aktivitě v našem městě, mám za to. Podepište mi ji tady dole."

"Mohu si ji nejprve přečíst?"

"Samozřejmě, ale není to podmínkou. Podpis je ryze formalitou, mám za to."

"– – –?"

"Už to máte? Spokojená?"

"To musí být nějaký omyl, soudruhu řediteli. U výstav neprofesionálních výtvarníků jste napsal nejméně pětkrát více návštěvníků, než kolik jich doopravdy přišlo."

"No a? Je to pro dobro nás všech, mám za to."

"Kromě toho těchhle devět výstav tu vůbec nebylo."

"Jak to že ne? Výstřižky z novin měníme na nástěnce každý měsíc. To jsou výstavy, mám za to! Při kulturní aktivitě musíte být trošičku velkorysá, soudružko Moravcová. Když se někdo uprdne a má to tón, tak je to kulturně politická akce. Tak už to podepište, ať to můžu poslat na kraj!"

"– – –?"

"Co na mě tak zíráte? Jsem přece praktik, mám za to. Kdo víc lže, ten víc vyhrává, na to dám krk! A jestli tady těch výstav tolik nebylo, je to vaše chyba – měla jste je uspořádat! Jestli nepřišlo na výstavy tolik lidí – je to vaše chyba. Vy máte v pracovní náplni organizování výstavní činnosti! Jenže úroveň vaší práce mě nutí lhát, chápete? Ale nevyčítám vám nic. Dávám pouze na vědomí, že existuje i tento zorný úhel, mám za to.")

Když jsem vystudovala obor kulturně výchovné činnosti a dostala místo samostatné kulturní referentky v městském kulturním středisku, měla jsem za to, že symbióza profesionálního uplatnění s osobní zálibou změní můj život přímo v poslání. Alfou i omegou mých dnů opravdu měla být kulturnost života. Přednášela jsem: "Kód kultury a kulturnosti nám příroda vepsala do křestního listu spolu s rozumem. Ať už je to kultura politiky, kultura vztahu člověka k člověku, kultura práce… na co si člověk vzpomene, vše má svou kulturu."

Natotata mi posluchač položil otázku, zda také šoustání má svou kulturu. Dostalo se mu nadšených ovací a dále přednášel on. Nebylo to bolestivé pro tu prohru, ale z docela jiného důvodu. Na přednášce pro občanský výbor neseděli nijací nevzdělanci: k dělníkovi měl blízko jedině mistr z výrobny lahůdek. V auditoriu totiž klimbal ekonom práce a mezd, učitelka mateřské školky, výrobní náměstek, uvolněný tajemník národního výboru a další: matrikářka, hlavní agronom, metodik okresního kulturního střediska, několik druhů vody po holení a o něco více značek parfémů, sparty v tvrdé krabičce a startky v tvrdé krabičce od spart. Podstatné: byli to vesměs takzvaní příslušníci pracující inteligence a někteří z nich promovaní. Přesto je spontánně zaujal primitivní výklad plný vulgarismů. Udělalo se mi nevýslovně smutno a měla jsem v těch chvílích až nebezpečný soucit s adolescenty s vyholenými lebkami, šestnáctiletými učni, kteří se poprvé milují opilí na záchodku diskokavárny, ke studentům, kteří se cpou do autobusu hlava nehlava a když se nemocný opováží poprosit o místo, je zesměšněn a poslán někam. Smíškové v auditoriu, to byli rodiče těch všech a sprostoty muže, jenž za mne suploval, pro ně představovaly příjemnou relaxaci po namáhavé práci – kdo, kam, kolik vyvěsí transparentů a girland, vše termínově.

(Vlak je sotva deset minut na cestě. Jako na povel otevřou hoši a dívky tlumoky a osvobozující akt převlékání zdynamizuje společnost celého vozu. Proměna může být povedeným gagem, chce-li být filmové umění zpřítomněním dobového reálného: do vlaku nastoupilo vyžehlené mládí z nejlepších rodin, o hodinu dále vystupují ošuntělí otrhanci. Chvíli vystupování prožívá průvodčí jako spásu. Ví už své a tento vagon, tuto společnost ze zásady nikdy nezkontroluje. Nikdo ho k tomu nedonutí. Na trati Poříčín - Velké Poříčí slouží od stejného roku, kdy jsem se já narodila. Od zlomového letapáně 1946. Chce dojet do důchodu, aniž musí převléci naruby názor na svou práci, na svůj život a na svět.)

Samostatná kulturní referentka nemá to štěstí, aby směla obejít jeden vagon.

Ředitel kulturního střediska je víc než průvodčí. Proto obejde celou vlakovou soupravu. Do zprávy o činnosti, kde stojí: ÚČAST… 8, připíše šestku, někdy před osmičku, někdy za ní. "Co byste chtěla, soudružko Moravcová, osm lidí, to je jako tisíc. Někdy přijdou dva, někdy vůbec nikdo! Proto sem nezvu lektory z okresu – přece si nebudeme srát do vlastního hnízda!"

Samostatnou kulturní referentku vyšle do rychlokurzu pro písmomalíře. Kdo by napsal agitační transparenty pro občanský výbor, když ne ona!? Maturitu má, na rozdíl ode mne, bude to pro ni hračka!

2

"Maminka to myslí dobře," řekl Pavel, když tchyně odešla. "Její táta se nevrátil z koncentráku. Její máma prala spodky za pár šupů, aby děcka nepomřela hlady!"

"– – –?"

"To člověka formuje."

Proč básní o mámě, když tolik potřebuju, aby mluvil o mně? Se mnou! O mně!"

"Když znárodnili sklárnu, mamka byla u toho. Ta uměla agitovat, panečku! Pořád to umí… Poslancuje už třetí volební období! Dostala státní vyznamenání…"

"Pavle?" vzchopila jsem se. "Proč agituješ doma? Jsem tvoje žena. Ne třídní nepřítel…"

Pavlovi nejspíš ztěžkla hlava. Skácel se na divan a natáhl ke mně ruku. "Pojď ke mně…"

Tulíme se k sobě a máme rozpálené tváře.

"Líbí?" zašeptal a pohladil mě víc.

"A tobě?" nepřiznala jsem se a pohladila ho víc.

"Podroužek telefonoval mamce… Nebuď taková zlobivá. Jedeme ve stejném vlaku. Když vyskočíš, polámeš se… Uznej. Přivdala ses do rodiny, která má renomé. Takové věci musíš respektovat."

"– – –?"

"Budeš z toho mít."

Hladím Pavla míň a míň.

"Tvrdá palice si jenom nadrobí. Maminka nedovolí, abys pokazila její politickou prestiž. Abys poškodila naši pověst… Víš co? Nebudeme se kvůli tomu hádat, hm?"

Zalehl mě. Mé tělo ho poslechlo, ale touha zazlobila a utekla před ním. –

Celý zbytek týdne mě trápily výčitky. Smilnila jsem! Byla jsem povolná tchyni! Podroužkovi!… Celému vlaku renomé byla jsem po vůli…

3

Být profesionální psycholog nebo sociolog, lépe a s příslušnou erudicí bych odpověděla na otázku, jak přirůstá v člověku individualismus, jak nutkavá touha po vlastní identitě. Stala jsem se spolupracovnicí poříčínského týdeníku. Na tom, pravda, není nic individualistického, ovšem teprve jako dopisovatelka jsem si uvědomila svou nepřizpůsobivost a tvrdošíjnost, dvě osudové vlastnosti, které zavlekly můj každodenní duševní život do permanentního dilematu a neurotizujícího konfliktu. Být podřízenou pracovnicí Podroužka, ředitele kulturního střediska, totiž znamenalo zdevastovat svědomí a smysl pro fair play. Nemluvě už o zironizované podstatě samé kultury: mezi kulturními pracovníky a veřejností zela propast, kterou jsme přikryli chrastím – svou lží, svou pseudokulturností.

Chtěla jsem být svá. Nechtěla jsem se zakuckat tím blátem. Přinesla jsem do redakce Našich perspektiv několik řádek. Vedoucí redaktor, pěstěný knír, hezká tvář, figura basketbalisty, byl z mužů, v jejichž přítomnosti ženy od šestnácti rády tráví třeba jen vteřiny. On to o sobě věděl, poznal to i na mně a tím bylo rozhodnuto: jsem novopečenou publicistkou!

Pravil, ten lichotník:

"Takové příspěvky sice nejsou pro nás ty nejlepší, ale vzhledem k tomu, že jste hezká… Ovšem vyjde to až za čtrnáct dní. Nejbližší číslo mám totiž hotové."

(KOUZLO MOUDROSTI. Na některé výstavy se musíme vrátit, protože čas, ač v zásadních věcech spravedlivý mudřec, má schopnost klamat. Zbude v nás po roce stejný dojem, jaký máme dnes? Víme, že nikoliv. Proto se vraťme – na srpnovou výstavu Beerových fotografií.

Nejsou pochybnosti. Lékař a umělec jsou dobří partneři, a když si podají ruce, pak z takové souborné výstavy vyplyne, že i dílo fotografa odráží dialektiku vztahu jedinečného a obecného.

Beer neplýtvá lehkomyslně inspirací, a tak každý námět, který se vešel do jeho objektivu, dýchne na nás moudrostí člověka, jenž ví, že láska k životu je tehdy největší, když ji předchází bolest. To cítíte i tam, kde je Beer vtipný. Jeho humor je spontánní, a přesto přefiltrovaný vážnýma očima. Už tento dvojzorný pohled na svět předznamenává Beerův smysl pro symbolický kontrast, nevyprchávající ani tam, kde by jiný poříčínský sklouzl do kandovaného patriotismu.

Ať byl Beer, kde byl, ať dělal, co dělal, nic se nepoddalo ani rutině, ani marnosti.)

4

V první chvíli jsem se vyděsila. Potom na mne padl smutek: ředitel Podroužek div neklesne pod tíhou obrovské role karmínové látky, plechovek latexu, štětců a bůhví, co to ještě třímá v krabici od pomerančů.

Avšak pocit smutku může být za patřičných okolností příbuzným veselosti: kdo smutní naposled, ten smutní nejlíp. Od této chvíle jsi zbavena sklíčenosti a nahradí ti ji paranoidní zatrpklost, milá kulturní referentko! Jménem vůle absurdity, která je z rodu anonymních a není nad ní vyšší instance. Nemůžeš se tedy odvolat! "Podívejte, co jsem vám přinesl, kolegyně Moravcová! Máme dost skrytých rezerv v politické agitaci. Nepřál bych vám slyšet, jak mě na okrese zprcali! Místopředseda jel na kraj a cestou spočítal transparenty u silnice. Na naší trase jich je nejmíň! Musíme to dát urychleně do pořádku."

(MALÍŘI NA CESTU. Pro Jana Půtku byl letopočet 1976 rokem debutanta – čtyřiatřicetiletý velkopoříčský malíř totiž poprvé samostatně vystavoval. Souhrou okolností došlo k paradoxu: Půtkových jedenáct krajinomaleb viděly v poříčínském muzeu tisíce turistů, zatímco pozornosti místní veřejnosti výstava takřka ušla.

Dva odstavce v krajovém týdeníku jsou tedy nepatrnou splátkou dluhu, který by Půtkově domovskému kraji neslušel: vždyť malíř zaujme nejen osobitým rukopisem a perfektní znalostí dynamiky denního života hor, ale i schopností tuto dynamiku výtvarně vyjádřit. Razantní tahy štětcem a zkratkovité vylíčení krajinných reálií nepramení jen z malířova naturelu. V Půtkově umělecké kapitole o anatomii hor si povšimněme oleje Mlýn pod horou. S dramatickými výboji živlu, který se přihnal nad horstvo, kontrastuje životaplná hutnost barev pod nimi. Zeleň tu však nemá uklidňující, natož bezstarostné odstíny, protože nevypočitatelnost živlu to nechce. Ani tehdy, když příroda kvete a plodí, nedá se Půtka svést k plýtvání jásavými barvami. Dává přednost střízlivým tónům, jako by chtěl zdůraznit permanentní připravenost přírody k sebeobraně. Vždyť nad masívem hor se může kdykoliv zrodit pustošení. Taková odpovědnost tvorby ať chrání talentovaného malíře před nebezpečím sebeuspokojení i nepřístupnosti kritice a tvůrčím konfrontacím.)

5

"Nezlobte se, ale vy nejste žádná kulturní pracovnice!"

"– – –?"

"Co jste si to najednou zvykla v těch novinách? Vždyť se to nedá číst! Blafy! Kdo tomu má rozumět? Zesměšňujete čtenáře!" Podroužek na mě hledí nepřátelsky. "Máte psát transparenty a ne nějaké… nějaké slinty…"

"Transparenty jsem už dopsala."

"To nestačí. Na óenvé kontrolovali úroveň politické agitace a víte, jak to dopadlo? Zprcali mě jako malého kluka! Musíme hesla pravidelně obměňovat! Aktualizovat je!"

"Žádné heslo mě nenepadá."

"Hanba! To si říkáte kulturní pracovnice? To jste chodila tolik let do školy? K čemu vám to bylo?… Ovšem počítal jsem se vším. Tady máte! Přivezl jsem vám celý seznam hesel! Abyste se nemohla vymlouvat!"

Pomyslila jsem si: kulturní středisko je podminované. Sutiny mě zavalí a moje smrt bude stejně anekdotická jako můj život!

6

PRACOVNÍMI ÚSPĚCHY OSLAVÍME VÝROČÍ VELKÉHO ŘÍJNA!

Za předsednickým stolem ideologický tajemník městského výboru komunistické strany, předseda městského národního výboru, host z okresního národního výboru a host z krajského výboru komunistické strany. Za řečnickým pultem tchyně:

"Soudržky a soudrzi! Uplynulo padesát devět let od chvíle, kdy ruský prolitriát povstal, aby nám ukázal cestu k lepším zítřkům… Šťastný život si musíme zasloužit… Semkněme se ještě více… Osvobodíme člověka od nesvobody, která dusí jeho tvůrčí potencionál…"

V sále kulturního střediska je přelidněno. Řada pod předsednickým stolem – kupé první třídy a na sedadlech vysoká politická prestiž: ekonom práce a mezd, metodik okresního kulturního střediska, výrobní náměstek, učitelka mateřské školky, ředitelka archívu, hlavní agronom, kultura šoustání a startky v tvrdé krabičce od spart.

"Děkuji soudružce Moravcové za podnětný projev," řekl ideolog, sotva tchyně dočetla, sotva ustalo plácání končetin. "Mužský recitační soubor Sniváček z Velkého Poříčí zavítal mezi nás s kulturním programem. Předávám slovo vedoucí souboru, soudružce Táčkové…"

Z Táčkové vytryskla sebedůvěra:

"Vladimír Majakovskij, Plným hlasem… Velevážení soudruzi potomci! Až jednou zkamenělinu dneška rozkopáte a do našich dnů se vhroužíte jak do nocí – i na mne snad se přitom pozeptáte. Snad učenec váš odpověď vám hodí, s erudicí luště problémy časové, že žil jakýsi opěvovatel převařené vody a lítý odpůrce vody syrové."

Jsem z těch transparentů celá popletená! Myslila jsem, že Majakovskij byl básník.

Sedím s manželem ve druhé řadě. Chtěla jsem do poslední, ale Pavel to nedovolil:

"Ty nevíš, do které řady patříš? Příště si pospíšíme, abychom se vešli do první."

Někdo otevřel okno a někdo dveře. Průvan zalomcoval transparentem.

"Pavle!" uprskla jsem. "Jestli otevřou ještě jedno okno, heslo jim spadne na záda. Pověsila jsem ho na táákhle malý hřebíček!"

Pavel se proměnil v sádrový odlitek. "Jestli na ně spadne," řekl, když se vzpamatoval, "piš si, že tě ihned seberou. Jsou tady nejmíň čtyři." – –

Další okno nikdo neotevřel, přišli jsme domů a milovali se. Moje touha zase uprchla… Sotva se Pavlova touha vyčerpala, přesedla jsem do poslední řady:

"Pavle? Který z těch čtyř jsi ty? První? Čtvrtý?"

7

Jemný bobový šrot zacelil každý pór mého těla. Zaprášené vlasy vyčuhují zpod šátku jako zplesnivělá koudel, bílé kartáčky řas ztěžkly a popraskané, bělobou tónované rty bolí. Domů se vrací stařenka. Mám masku mima. Vskutku jsem maskou. Život ve mně abstenuje, respektive jsem žití vědomě zatlačila do pasivity – je to jediný způsob jak nedopustit, aby mě rozcupovala deprese.

Jistěže. Zmýlila jsem se! Dezerce z kulturního střediska do obilního skladu zemědělského družstva nebyla právě nejšťastnějším řešením. Ale nešlo to jinak. "Jestli nestáhneš výpověď, nikde ti neotisknou ani čárku a mysli na to, že tvé dítě bude chtít jednou studovat," řekl mi Podroužek. Náhle mi tykal. Cítil podporu – mých bližních. "A do kanceláře se stejně nedostaneš. To zařídíme po stranické linii – zkysneš u lopaty!!"

A tak jsem vylíčila své trable posudkovému lékaři a ten spáchal podvod pro mé hezké oči. Napsal mi doporučení změnit práci duševní na manuální, a to ze zdravotních důvodů.

– Přijali mě v zemědělském družstvu.

Potajmu jsem očekávala, že manuální práce mi přinese vysvobození. Nestalo se tak. Nové prostředí se postaralo o nový životabol. Nadřízená skladnice Táčková ovládá magii tiskopisů – jednání s lidmi neovládá vůbec. Nicméně pracovní hodnocení má výtečné, politické dvojnásob. Dotáhla to na předsedkyni Národní fronty ve Velkém Poříčí! Za(sou)ložila mužský recitační soubor.

Seznámila jsem se i s Boubelkou. Moje těžkotonážní a nesvéprávná kolegyně od šrotovníku masturbuje ráno co ráno za hromadou pytlů pokálených holuby, a kdykoliv ji vyruším, nepříčetná mě honí mezi sily. Zbytek dne se nesmím ke šrotovníku ani přiblížit. Ke všemu průvan, který zalézá do uší, do lícních dutin a do zubů, takže nemám nouzi o probdělé noci. Inu, mám, co jsem chtěla!

Jestliže v kulturním středisku skomírala duše nerealistické Mařenky, ve skladu se přidala strast tělesná.

Chodím domů ve špinavých modračkách, bez jiskry a bez půvabu; manžel se za mě stydí.

"Vyjdeme si v neděli, Pavle? Už dlouho jsme nikde nebyli."

"V neděli to nepůjde, jedu k mamince. Chci dopsat studii o znárodnění sklárny. Víš, že je to kronika naší rodiny? Tak trochu…"

"Pojedu s tebou!"

"Blázníš?! To se nehodí! Ležíš mamince v žaludku…"

Nebo:

"Máš narozeniny. Zajdeme si do kavárny?"

"Jdi sama. Maminka mě pozvala k sobě."

Nebo:

"Proč se ode mne odtahuješ? Nesmím tě políbit?"

"Jsme snad ti prvně zamilovaní? Podívej se na sebe – myslíš, že inspiruješ chlapa k líbánkám?"

Chci mu říci: "Pavle, ve mně klíčí náš společný život. Zdá se, že budu máma. Tak proč mě tak urážíš? To přicházíš do mé postele jenom proto, že tě nikdo nevidí?" Jenže se bojím. Bojím se, že místo radosti uvidím hrůzu a ta by mě urazila ještě víc.

V takových poměrech se utíkám ještě více k psacímu stolu. Píšu si své články, kurzívy a medailónky a posílám je postavě basketbalisty, která je tu a tam tiskne – neví totiž, že už nejsem hezká. Ty vrácené posílám do krajských redakcí a do Prahy a odtud mi je zase vracejí, protože regionální tematika pro ně není dost nosná. Prý by se příspěvek výborně hodil do okresních novin. Znovu tedy do Našich perspektiv a tam setrvale stejná písnička: "Pošlete to do některé pražské redakce. Váš styl nezapadá do okresního tisku."

I ta zbylá iniciativa dezertéra zpola propadá v souboji s ironií a marností.

Náhle blikne naděje. Vrátím se ze skladu domů a na stole honorář z Prahy, kam jsem poslala Kouzlo moudrosti. Mé psaní má přece jenom smysl? Z útržku složenky zjistím číslo výtisku a to si pak vypůjčím v knihovně.

(ZAJÍMAVÁ VÝSTAVA. V Poříčíně má umění mnoho příznivců. Také výstava fotografií Vladimíra Beera měla úspěch. Vtipné a nepatetické dílo podnítilo k úsměvu i k zamyšlení. Veřejnost se vždy těší na nové práce plodného autora. MM)

"No vidíš," řekl manžel uznale. "Drápkem jsi se uchytila i v Praze. Dobrý začátek."

"Moje je z toho jenom šifra."

"Nevadí. Honorářem ti přiznali autorství. Co chceš víc?"

"Je to sprosté!" vykřikla jsem. Proboha, vždyť jsem hysterická! "Nechci psát hesla! Fráze! Tuto zprávu jsem nepsala!"

"Proč ne? Vždyť na to máš!"

"Je to slohové cvičení žáka osmé třídy! Tohle jsem nenapsala!"

"Tak jsi to tak měla napsat! Vidíš přece, že právě takové věci potřebují… Prosadit se, to chce taktiku, moje milá. Jsi strašně jednoduchý člověk!"

Ať se hnu, kam se hnu, všude jsem cizincem. V kulturním středisku to tak bylo, v obilním skladu jézetdé to tak je, v redakcích, v manželství… meteorek bloudící nazdařbůh prostorem.

Co může být drásavějšího než nechtěná osamělost? Co může být tragičtějšího než život, který nemá kde zapustit kořeny své identity?

"Vezmi si za příklad maminku. Dotáhla to až na kraj. Měla totiž systém! Předně se nestavěla na odpor svým nadřízeným. A když ji přece něco trápilo, dovedla to v sobě zapřít. Ty jsi zaspala dobu! Nebuď romantická!"

"Nechápeš, že se trápím?"

"Subjektivní pocity musíme podřídit objektivním realitám."

Dala jsem mu z každé strany facku. "Maminka ti to pofouká, když to dotáhla až na kraj!"

8

"Vezměte si s sebou osobní věci, nepokoušejte se o nepředloženosti."

"Co je nepředloženost?"

"Mladá paní, ty osobní věci."

"Co jsou osobní věci?"

"Tak. Zubní kartáček. Pastu. Nějaké peníze."

"Já nebudu doma?"

"My se budeme ptát, paní Moravcová. Na oddělení."

Na oddělení:

"Ředitelka archívu podala oznámení, že pan Moravec nebyl celý týden v práci. Neposlal neschopenku, nezavolal… Ani vy ne! Paní Moravcová, vám nepřipadá nenormální, že manžel se neobjevil šest dní doma?"

"Ne. Trucuje a čeká, jestli přijdu s prosíkem. Ukázalo se, že se stavíme k životu docela odlišně. Ke všemu jsem se zachovala primitivně. Inzultovala jsem ho. Muselo ho to urazit."

"Proč za ním nejdete?"

"Zdá se mi, že nepotřebuje mít vedle sebe člověka, jako jsem já. Upřímně řečeno – ani já nepotřebuji člověka, jako je on…"

"Jakého člověka? Povězte nám něco o svém manželovi. Můžu říci to slovo, že? Je to váš manžel, že?""Proč tolik ironie? Vím. Vzdalujeme se od sebe. Pavel publikoval studii o znárodnění skláren na Šumavě. Úspěch mu dal křídla. Když může studovat archív, je šťastný… Mně to šlo s obtížemi. Hodně píšu, ale jen máloco mi vyjde. Štve mě to. Už jsem vyrostla z ochoty sloužit."

"Vaše politická spolehlivost není předmětem vyšetřování. Povězte – jaký je to člověk, pan Moravec?"

"Prostě mu stačí pozlátko. Úspěch jakýmkoliv způsobem dosažený."

"Paní Moravcová! Váš manžel bude otcem vašeho dítěte. Proč jste se nepokusila celých šest dní o usmíření?"

"Myslel on na mě, když odešel? Nestýská se mu po mně? Nevadí mu, že mě vyšetřujete?! Není to tak cituplný vztah, jak si myslíte! Nepoběžím za Pavlem! Chtěla bych se mu omluvit, přiznávám. Je ubohé, co jsem udělala, ale nepoběžím za ním! Odešel ze společného domu! Jeho ego je mu přednější! Uraženosti je v něm víc než lásky!"

"Paní Moravcová, my za ním poběžíme místo vás, ano? Kam? Řekněte nám!"

"Přece k jeho matce…"

"Tam jsme už byli. Pan Moravec není u matky!"

9

Noc pitvá mé srdce. Není v něm nic záhadného. Mařenka a Pavel se znali od dětství. Dva roky spolu chodili do jedné třídy. V osmé a deváté sjezdili jihozápad Čech, reprezentanti školy. Chtěli vyhrávat a vyhrávali. Na šedesáti metrech. Na sto metrech. V přespoláku. Závodili mezi sebou, kdo odběhá víc rekordů. Nikdy si to neřekli, ale myslili jeden na druhého, když zima odpískala závodům.

V patnácti si zmizí z očí, a když je náhoda svede opět dohromady, oba znají stejné knížky. Jejich dvaadvacet baží po činorodosti. Jejich vědomí je vykrmeno: za a) teorií o budoucnosti a pokroku, za b) teorií o špatnosti světa za železnou oponou, za c) teorií o špatnosti těch, kteří mají názory odlišné od oficiálních.

Zapomněli, kdo naběhal víc rekordů, jsou však jisti, že smějí myslet jeden na druhého – závodu života zima neodpíská. Vždyť se narodili jeden pro druhého! Poslední rekord je společný – ve zlém i dobrém, dobrovolně, ano.

V kulturním středisku se setkáváš s živými lidmi, se životem – jak to, že se nevejde do teorií?! Činorodost přelézá mantinely. Přináší to stresy, konflikty a zneuznání. Těch poslušných je totiž mnohem víc. Strachu je víc.

Archív sklárny zařídili v bývalé věznici. Dodnes jsou tam bytelné cely. Vzduch je zatuchlý a denního světla poskrovnu. Snad právě pro ty cely a pro to šero je odtud ukázněnější pohled; poslušný a servilní. Manželství nasáklo hnilobou doby, muž a žena si přestali vážit jeden druhého a společný rekord zastaral, medaile ztratila lesk.

Tak noc prošátrala mé srdce, a aniž nalezla tajností, znuděně uspává domy, stáje, silnici, po které jdu. Mé myšlenky mají ovšem horečku a je jim zimavě. Či má horečku mé tělo?

Ruce křižmo přes prsa snažím se rozmotat hlavolam manželova myšlení. Byla jeho reakce na můj afekt stejně prchlivým, stejně mstivým gestem nebo promyšleným taktizováním? Pohlavky ode mne ho jistě ponížily, jistě urazily. Ale v tom případě by byla logičtější okamžitá reakce! Kdežto Pavel odešel až po hodině. Nejdřív se navečeřel a přelouskl noviny.

Za tu hodinu si musel něco promyslet.

Co ovšem? Co vlastně?

Nemohu se hnout z místa. Nebo přece tuším? Pavel nedávno poprvé publikoval: v regionálním sborníku mu vyšla studie o znárodnění sklářského průmyslu na Šumavě. Prožil to jako skutečnou Událost. Pořád touží vyhrávat – má už zase svoji disciplínu, svoji trať. Třeba chce naší hádky využít. Třeba chce ode mne odejít, má raději trať bez překážek. Třeba mu konflikt dal právo odsunout mne za svou práci a za své ambice. Není to snad tak, že pro své problémy nemám kdy vnímat ty jeho? Rozchodem by Pavel získal čas pro svou práci, čas pro sebe a… a proč to řeší tak dramatickým způsobem, proč nočním odchodem z domu? Může to mít logický důvod: má to vyvolat zdání nesnesitelného dramatu a soucit s nespokojencem. Já mám být v příbuzenstvu a na veřejnosti zpochybněna, on politován.

V okamžicích nočního korzování po vesnici se završily proměny v mém srdci. Začalo to ponižujícími výslechy na Bezpečnosti, atakem suverénní nadřazenosti hledačů pravdy. Teď hořko houstne a mění se v odmítnutí Pavla. Manžel se mi stal nepřítelem, odpověděl na můj faul nesrovnatelně větším faulem – záludným totiž!

V uličce mezi stájemi a blokem chalup nesvítí jediná lampa. I tak se mi zdá, že přímo proti mně někdo spěchá. Pavel?? Ten člověk do mě div nevrazil. Dýcháme jeden druhému do obličeje. Proboha! Vždyť je to Táčková! Skladnice jézetdé a předsedkyně vesnického výboru Národní fronty v jedné osobě. V každé ruce po vědru, ve kterém se bělá šrot. Ze stáje nebo ze skladu? Neptám se, a tedy neodpovídá. Stojíme proti sobě. Bez úsměvu, bez pozdravu, bez radosti. Trvá to trapně dlouho. Mám pocit provinění a řeknu pouze:

"Promiňte, paní skladnice."

"Pch! Kdybys někde kecala, řeknu jim, že se promenáduješ v noci venku. Rozumíš mi, že? Už tak po tobě jdou," vyprovodila mne.

Opatrně ji obejdu, abych nezavadila o vědra a jdu svou cestou. Svou cestou! Kudy a kam vede moje cesta?

Jdu tmou, protože tma je moje sestra, ba soukromá Pallas Athéna: mlčí, nemá kopinaté oči podezíravosti, zná neohraničené hájemství absurdna, a proto nezatracuje. Potřebuji ji právě teď, aby mne chránila před vlastním pokušením. Pokušení svádí: "Máš zapotřebí takový život? Za ždibeček identity zaplatila jsi vyčerpanými nervy. Ten impulsivní útok na manžela ti udělal ze života peklo. Stačí málo a budeš mít klid navždycky. Neláká tě snad právě klid? Nehledáš ho v noční tmě? Tma se věčnému klidu tolik, tolik podobá! Věčnému klidu a ne pomyslné bohyni!"

Totéž pokušení pohrozí: "To se dělá?! Není ti hanba? Dítě v sobě zabiješ?!"

Všechno je o to horší, že se nedokážu vyplakat. Chtěla bych, ale nejde to. Neznám pláč. Odpor k lidem, ke každému z těch, kteří mne ponížili, kteří mě chtějí vidět zlomenou, ten mne odnaučil plakat a naříkat. Chápu: i já jsem zůstala závodníkem a neběžím, abych prohrála. Kašlu na medaile, jenom ne prohrát!!

Světlo vydechované jícny lamp na velkopoříčské návsi už zhaslo. Krajina se odstrojila. Nahou ji přehlédnu kolem dokola. Vida, dorazila jsem až za vesnici, na polní cestu, po níž odešel můj muž. Ruiny mlýna, za nímž lávka přepásá Snivou, padnou mi do oka až poté, co spatřím stopy. Jsou ve sněhu výrazně vidět a mám pocit, že tyto otisky znám: italské tuleňky mého manžela drtily sníh až k lávce povlečené ledem. Jestli patří stopy opravdu Pavlovi, potom měl namířeno skutečně k matce. Na zkrácenou cestu se mohl dostat pouze přes lávku. Mráz mi brousí záda. Lávka je pokryta ledem silnějším než podpatek těch bot. Přístupový svah jakbysmet. V životě bych tam nevkročila!

10

"Paní Moravcová, řekli jsme vám, že váš manžel není u matky. Udivuje nás váš klid. Ani desátý den jste se nepokusila manžela najít."

"Kde? Musí se přece ozvat sám! Veřejné pátrání po sobě pocítí jako hanbu. Taková ostuda ho musí mrzet. Takový skandál ho musí mrzet!"

"To zní logicky. Vy máte vůbec mimořádný dar řeči. Logiky, že?"

"To je snad dobře. Bylo by ke škodě společnosti, kdyby plodila jenom trdla."

"No dovolte! To je urážka veřejného činitele! Zatím jsem tady vyšetřovatelem pořád já! A budu ještě dlouho, protože já, já tenhle případ vyšetřím, paní Moravcová! Pamatujte si, že vašeho manžela najdu! Třeba párátkem!"

"Nebuďte tak vztahovačný…"

"Zase urážíte? Dost už! Mluvíte se mnou jako s hňupem! Povyšujete se! Váš manžel se musil hodně přemáhat, aby od vás neutekl už dávno! My totiž ledacos víme! Ledacos jsme si o vás zjistili! Vy se nedomluvíte takřka s nikým! V kulturním středisku jste měla problémy! V jézetdé máte problémy! S manželem jakbysmet, to už něco říká, paní Moravcová."

11

Můj dům obléhaly davy. Hlava na hlavě. Hlavy cik cak nakupené, dlouhovlasé i lysé, všechny do jedné jako po generální opravě: mají vyměněné mozky.

Jak by také ne! Na zahradě stojí fekál vyprazdňující septik, dva kriminalisté rýpou vidlemi do králičího hnoje a čtyři další přehazují dřevo v kolně. Nad zahradou a kolem ní rachtá vrtulník. Řeku brázdí obrovský žlutý člun a muži v požárnických uniformách vrážejí do dna dlouhá bidla.

Jsem tedy podezřelá z vraždy! Jak je vidět, mohla jsem zahladit zločin několikerým způsobem. Předně tělo rozsekat na kusy pětatřicet krát pětatřicet centimetrů, protože větší by nepropadly otvorem do septiku. Jsem však žena praktická a mohla jsem se rozhodnout pro daleko jednodušší úklid: pod králičím hnojem by se zřejmě ztratil zápach rozkládající se oběti. Venkoncem jsem mohla být v časové tísni a tělesnou schránku zavražděného narychlo zahrnout rozsekaným dřevem. Pro tuto možnost hovoří ostatně už fakt, že ve vraždění jsem nekvalifikovaná a bez praxe.

Není snad ironie odnoží agresivity? Co se to ve mně vzalo za člověka? Kam se poděl ten, jímž jsem bývala?

Kriminalisté hledají a hledají a hledají, dav lačně vyčkává a vyčkává a já mám čas na sebe, na sebezpyt. Právě se ve mně koná nějaká brigáda, nějaká směna Národní fronty. Košťata šustí a metou smetí ze dvora na chodbu a odtud do obýváku. Ve dveřích vyměnil klíč zámečník, je to tam ten zevloun třetí zprava, ten vedle něho je zedník a zazdil všechna okna v kuchyni, už v sobě slyším i malíře pokojů, je to předsedkyně Národní fronty Táčková a má jenom červenou barvu – co mě to napadá!, asfalt je to… Taky je ve mně sklep a v jeho příšeří Podroužek píše latexem ZA DALŠÍ ÚSPĚCHY SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI!. Kde se bere, tu se bere novinář a upravuje text. Ty úspěchy jsou VÝZNAMNÉ a společnost ROZVINUTÁ. A vykřičník navrch. Oběma předává odměnu vedoucí odboru kultury káenvé: hovězí polévku vylepšenou dvanáctistupňovým pivem. Bývala jsem hodné, poslušné dítko, co mělo na krku pionýrský šátek, ve škole se dobře učilo (Slibuji… že se budu učit… abych se stala platným občanem socialistické vlasti.) a v ulici sbíralo odpadky (BUDUJ VLAST, POSÍLÍŠ MÍR!). To děvčátko je ve mně taky: na půdě. Visí tam na nejzazším trámu.

"Proč bych se tahala s mrtvolou až k řece?" řekla jsem nejblíže stojícímu policistovi. "Už jste se dívali do studny? Je mnohem blíž."

"Ale kdepak! Vy byste nepila vodu, ve které je mrtvola."

Měl hezké černé vrkoče a pod nimi sebejisté oči.

"A vy? Pil byste ji vy?"

"Kdybych nevěděl, že je tam ta mrtvola…"

Zasmála jsem se. Nejnepochopitelnější to bylo pro ty před domem a ohromeně na mne zírali. Zato policista pochopil: "Však vás ty srandičky přejdou!"

Když mě poprvé vyslýchali celou noc, právě on mi šermoval pravítkem před očima. "Mluvte pravdu, nebo bude zle!" Potom spal na jakémsi kanapi a chrápal tak, že to ostatní rušilo. Musila jsem se tomu smát.

Řekli mi:

"Tak otrlých lidí je málo, paní Moravcová."

Když mě vyslýchali druhou noc, ten s vrkoči se nervově zhroutil: "Vy se nechcete zhroutit! Vy se schválně nezhroutíte, abyste se neprořekla!!"

Jeho slabost mi dodávala sílu. Nemohla jsem se zhroutit – co by bylo s Emilkou uvnitř mě? Toužila jsem po tom, aby to byla holčička, a už jsem jí dala i jméno. Stresy těchto dnů mohou zahubit ten drobounký život; a on mi sliboval, že když vydržím, bude miloučký a roztomilý a stane se mou budoucností.

Čumilové na ulici jsou jako kyselina rozleptávající všechno, čeho se jenom dotkne. Minulost je pryč. Vše dobré je pryč. Mnohaleté sousedské spolužití jako by vůbec nikdy nebylo. Jsem neživým předmětem jejich pozornosti. Věcí na okukování. Věcí na rozvíjení fantazie a představivosti. Tak a tak se chová! Proč dělá to a ne ono?

Jsou tady, tedy věří, že jsem ten zločin opravdu spáchala. Přejí si, aby to tak bylo – přece tu nebudou stát celé dopoledne zbytečně! To by tak hrálo! Musejí uvidět tu hrůzu hrůzoucí. Vysvobozeni z každodenního přijímání všedních vjemů, jednostrunných frází a zaklínadel, sytí se něčím pikantním a chtějí ještě přídavek, ještě moučník – tu mrtvolu, ale ne moc tuctovou, nejlépe mrtvolu rozporcovanou, fekáliemi marinovanou. Čím otřesnější vražda, tím chutnější senzace: "Já u toho byl! Těmahle očima jsem všechno viděl! Jak ho našli! Jak ji vedli v řetězech!"

Dívám se na masu stmelenou zvráceností očekávání a hořce prožívám demolici vztahů. Život má pro mě menší a menší půvab, ale i ten bezpůvabný má větší a větší význam pro Emilku. A pro Pavla? Najednou si uvědomuji, že nás tři si neumím představit pohromadě. Nebo představit nechci? Už při Emilčině početí běželi jsme každý na jiném stadionu. Už Emilčino početí bylo mým kalkulem. Schválně jsem si nevzala pilulku! Chtěla jsem mít dítě, abych nebyla tak sama! Abych nechodila do první řady! Abych nechodila ke šrotovníku! Kde je mé místo? Chce mě vůbec tento svět?…

Potom je to ovšem zrůdné. Chybějící představa Pavla s námi dvěma přece demaskuje duševní patvar cynika. A byly doby, kdy mne pobuřovaly oplzlé vtipy a prospěchářská prolhanost…

12

"Dodnes jsem nepochopila, proč mě vyšetřujete jako vražedkyni."

"Nic takového jste od nás neslyšela, paní Moravcová. To slovo jste řekla vy. My ne!"

"Směšné! Divím se, že jste mě rovnou nezavřeli…"

"Prokurátor nedal povolení. Nestačí mu naše argumenty."

"Jaké argumenty?"

"Paní Moravcová! Ve vyšetřovací vazbě byste si vzpomněla, proč jste manžela už celých šest týdnů ani jedenkrát nehledala. Nepotřebovala jste získat čas, a čím delší, tím lépe? Myslíte si, že pan Moravec zatím někde… ehm, shnije?"

"Nesmysl!! Byla jsem si jista, že je u matky. Odešel z vlastního rozhodnutí! Nebudu se ho doprošovat! Že není u matky, to mě překvapilo…"

Božínku, mně je šoufle! "Prostě – mě – nenapadá, kde by mohl…"

"Dejme tomu, že vaše osobní hrdost skutečně byla důvodem, ehm, ke lhostejnosti. Ale jak vysvětlíte tuhle záhadu? Za celou dobu, co pátráme po panu Moravcovi, nezmínila jste se ani slovem o jeho vztahu k paní Kafkové."

"Jak – vztahu? Paní Kafková je nadřízenou mého muže. To přece víte."

"Nemám na mysli služební poměr, paní Moravcová. Vy jste se přeslechla? Mluvím o vztahu těch dvou! Rozumíme si? O lidském vztahu!"

"– – –?"

"Je vám známo, že ředitelka archívu pomáhala vašemu manželovi s tím článkem o sklárnách? On zase přepisoval její rukopisy na stroji… Byli pořád spolu v jedné místnosti, zaujati společnou prací, vzájemně si nápomocni… Vzájemně zklamáni manželskými protějšky… Ještě ne? Nehrajte si na schovávanou! Když měl váš manžel narozeniny, oslavil je s paní Kafkovou… Ne s vámi!"

"To by byl důvod k vraždě?"

"Víte, že manželství Kafkových je v krizi, že? Rozvod visí ve vzduchu. Ještě nám neřeknete víc? Jak často navštěvovala paní Kafková vašeho manžela i doma? O čem spolu hovořívali? O čem hovořila paní Kafková s vámi?"

"Obyčejně jsme se jenom pozdravily. Já přišla – ona odešla."

"Hovořil s vámi manžel o rozvodu?"

"Ne. Opravdu ne!"

"Na to bychom se zeptali rádi jeho… Ale kde jenom je?"

"Napadlo mě… Jestli nespadl do řeky…"

"Paní Moravcová! Ten vrtulník jsem objednal já! Já seděl uvnitř! Tam odtud vidíte rybku v potoce! Zase urážíte?"

13

Teprve nějaký myslivec Pavla našel. Pod lávkou, na které už roztál led. Pavel to neměl lehké dokonce ani po zpopelnění…

Přijdu k domku hrobaře, v tašce urnu a zazvoním. Abrahám se letargicky užuluje – se mnou už to nevyhrajou – od ucha k uchu culivé sluníčko, řídkozubé, šafránovlasé, natankované rumem a pivem.

"Přišla jsem uložit urnu do buňky," povídám mu.

Slintá, huhňá. Škytá. Je neschopen vyslovit kloudného slova.

"Nerozumím vám… Pomalu. Slabikujte. Noo – do toho!"

Darmo se snažit, naivní doufat. Zpoza ušmudlaného, potrhaného závěsu zasahuje sádelnaté děvče: "Jožka se loučil se svobodou, víte. My se budeme brát, víte."

"Kdy mohu přijít?"

"Já do toho Jožkovi nemluvím, víte."

Vzdám se a vrátím se k autobusu. Od tohoto dne se nebudu nikdy bát: mrazí mě tak, že i z toho morku v kostech je led a konzervuje fatální absurditu. Vždyť nesu v tašce člověka v proměněné konzistenci! Není to tak dávno, kdy jsem ho milovala. On miloval mě, vstupoval do mě vášnivě a já chtěla, aby nadlouho. V tašce jsou jeho ruce, co se mazlily s mými prsy a chtěly jenom mě. V tašce je celé tělo, které tak vonělo po březové koupeli, ale tak, tak…! Pavlíčku! Pavle!

Ne, nezbláznila jsem se.

Došla jsem k autobusu.

Jak tak držím na klíně neobvyklé zavazadlo a civím na lidi kolem, pojednou chápu, že můj obvyklý lidský život je u konce. Je vyčerpán, má duše ho nedokáže více žít jako dřív, tu veselici absurdity, živelnosti, zmarnění a fádnosti. Chápu, že mé vědomí se stěhuje do jiného prostoru, kde budu už napořád sama, vyvrácena z přirozeného duchovního života. V mém novém životě má všechno docela jinou příchuť, aroma, filozofický obsah; opravdu všecičko; i život, i smrt, i člověk, i svět.

Stařec naproti řekl "nevyzpytatelnost", rozuměla jsem mu, stejným jazykem přece mluvím, ale v mé empirické obrazotvornosti šlo o "nneevvyyzzppyyttaatteellnnoosstt", spáření vícerozměrnosti s destrukcí. A tak to bylo se vším. Tak to zůstalo napořád.

Opilý hrobař neměl vykopánu jamku ani napodruhé.

"Jožka slaví naši svatbu, víte. Já do toho Jožkovi nemluvím, víte."

Opilý hrobař neměl jamku vykopánu ani napotřetí. To už mě popadl vztek a obořila jsem se na něho (zase ta nekřesťanská agresivita!): "Nebudu nosit Pavla sem a tam! Půjčte mi nádobí!"

Odpovědělo mi pseudosvětáctví:

"Ich nefršté," zašelestilo.

"Ále fršté! Fršté a jak fršté! Krumpáč a lopatu, povídám!"

Udělala jsem pro Pavla to nejposlednější z posledního.

A víc jsem k němu nepřišla. Vždyť jsem tam zůstala s ním. Betonová deska pevně přilehla a v tom okamžiku jsem přestala existovat ve své dřívější podobě. Jsem cizorodá molekula ve světě, kde jsem neobstála.

S tím světem komunikuji jen skrze okénko nádražního bufetu. Bílý plášť, ve vlasech čelenka, služební úsměv, vypočítavá přívětivost; to jsem já a nic víc a nic míň. Denně prodám osmdesát kilo párků a šest set sklenic piva. Jenže párky mi přivezli zase jenom telecí! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený šmejd prodala! Jeden má pořád problémy. Šest dní v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za bufetovým okýnkem…!

Ále což! Emilka je premiantem ve třídě. Ukládám jí na vkladní knížku. Emilce kyne svět nadějí. Až svou naději pozná a sama za ní půjde, mě ať si vezme třeba čert!

B

12

"Hóórizonty! Hóó-ri-zonty! Týdeník pro vás! Hóórizonty o nás!… Čtyři koruny, Emilko, díky moc, dneska jsi z angliny fantasticky válela… Počkej chvíli!… No tak tedy čaudy, Emilko!… Kupte Horizonty! Dneska s literární přílohou! Čtěte Zahradu v jeskyni! Opožděný časopisecký debut o tom, co bylo a proč bylo!… Autobiografická povídka v Horizontech! Hóórizonty pro vás! Hóórizonty o nás!…";

povedlo se na sto procent a teď honem domů!…;

šíleně jsem chtěla, aby maminčina zpověď vyšla, nevím, opravdu nevím, kdy ve mně začalo rašit to opovržení uhlazenou spořádaností, která se zhlíží v sobě samé – takové komediálno!…;

mamka se bude divit, lidičky, ta bude překvapená!, jak já jsem šťastná!, lepší dárek jsem jí nemohla dát!, už na základce mě napadlo, že Příběh maminčina života pošlu jednou někam do redakce, zbývalo jen počkat, až se vyrojí nové časopisy, a vida, hned na poprvé to vzali, otiskli a prodavačka po infarktu je naráz oživlým literárním autorem a hlavně člověkem s navrácenou důstojností;

teď si po celém kraji přečtou, co maminka prožila, a o to mi hlavně šlo, tak nějak mamku rehabilitovat, ach, ty budeš překvapená, maminečko zlatá, ty budeš mít takovou radost!…;

vstrčím klíč do zámku, proklouznu do kuchyně, ale – co to?!;

mamka tu není, mrknu se do obýváku, spatřím ji stojící u telefonu, ani nedutá, ústa pootevřená, bledá, ba zelenolící, přiřítím se k ní, mám špatné tušení, ona mě vůbec nevnímá a je strnulá, rychle se přikloním ke sluchátku a někdo dutě, nejspíš si zmáčkl nos, řekne: "Pamatuj, ty vrahu! Škaredě mi zaplatíš!" A pak ťuk, ticho, tichoučko, my obě stojíme jako zkamenělé a nechápeme nic, sama vezmu sluchátko z mamčiny ruky a třísknu jím, odvedu maminku do kuchyně, kde má svůj pelíšek nového gauče, gauč je mamčino bezpečí, maminčin optimistický svět, mamka dělá drobné krůčky od té doby, co ji vrátili do světa z nemocniční postele, někdy mi říká, že sám život je taková drobnůstka jako ten krůček, ale teď mlčí, špatně se jí dýchá, dám jí nitrák pod jazyk, ona mi pohladí ruku a řekne: "Tak to vidíš. Ani k telefonu už nemůžu. Hned mě to sebere. Tři sta dní v roce osmdesát kilo párků a šest set sklenic piva! Za patnáct let po mateřské dovolené to je…";

položím mamce prst na ústa a přivinu se k ní: "Tři sta šedesát tun párků a dva miliony sedm set tisíc sklenic, nemysli na to, maminko miminko, zavři očinka a nemluv, pssst, pssst…";

držím maminčinu ruku, která se chvěje, prstíky na ní jsou prohnuté tu doleva, tu naopak, to je ze studené vody v bufetu, co se tyhle ruce naumývaly sklenic!, o tom nemá nikdo ponětí…;

"Psst, psst, v klidu lež…";

jenom já vím, že všechno je v maminčině povídce, v té Zahradě v jeskyni, pro mamku neměl nikdo nikdy slyšení, proto svůj příběh alespoň napsala, ztratila totiž víru, že má vůbec nějakou cenu někomu něco vysvětlovat, očekávat pochopení a snad i přízeň, krize z jejích třiceti let se do mamky zavrtala, mamka sama ji v sobě zakonzervovala, vytržena z celku, nehomogenní částečka masy, zakonzervovala svou fyzickou existenci do nádražního bufetu čtyřikrát šest metrů a dostala se do stavu harmonického: duši zakonzervovanou – tělo zakonzervované, duševně izolována, tělesně izolována;

"Psst, mami, už na to nemysli, proboha tě prosím! Někdo si dělá legrácky a ty by ses kvůli tomu trápila! Nejspíš to byl omyl, zkus přece usnout, mami, no, psst…!;

až po čase začala jsem chápat, že mamka je ve svém dobrovolném vyhnanství o čtyřiadvaceti metrech čtverečních vlastně šťastná. Na peroně před okénkem jen jednou za čvrtrok nakoupil někdo z těch škodolibých čumilů, co obléhali maminčin dům při pátrání po zmizelém taťkovi; jinak vesměs cestující z daleka široka, co neříkají s předstíranou účastí "Je to pryč, zase dobrý, paní Moravcová!" a maminka neměla nakonec ani čas na nějaké reminiscence a jitření uspalé bolesti; za okénkem přece není chvíli prázdno a maminka tak lpěla na svém vyhnanství, že za celých patnáct let jedinkrát nevybrala celou dovolenou naráz, vždycky tak dva tři dny a za čtvrt roku znovu, jenom aby tam druhá prodavačka nezdomácněla, aby se jí tam nakonec nezalíbilo a nevyběhala si, že tam zůstane napořád;

mé překotné myšlenky rázem přetrhne telefon, leknu se ho, jako by to vtíravé zadrnčení přinášelo signál čehosi tragického, a vzhlédnu k mamce s neblahou předtuchou; –

jenom aby se nepolekala také ona, probůh!, jenomže mamka už vstává, neohrabaně a toporně, stvoření žijící ze sebezáchovné apatie, protože nejprve ji změnila smrt taťky a vloni zjara infarkt myokardu, a to jí bude teprv padesát!, teď za žádnou cenu nechce dovolit, abych ji předběhla, "To bude stejně pro mě…," doklátí se k telefonu a její hlas je tak sípavý a má v sobě tak neuvěřitelně studenou ironii, že je to pro mě něco nového, u mamky dosud nepoznaného; tak potom tedy mamka něco ví, něco tuší, něco očekává a ono je to úplně stejné jako před půlhodinou:

"Pamatuj, ty vrahu! Škaredě mi zaplatíš!";

a mamka se zapitvoří a řekne: "Už to vím jistě. Je to ona! Narostla jí křídla!…";

a když se vrací do svého pelíšku, má skloněnou hlavu, abych si nepovšimla perliček na řasách; jenže já je vidím, krůpěje slz, krůpěje bolesti maminčina unaveného srdce, a napadne mě, že teď, právě teď nastala ta správná chvíle, teď je třeba pozvednout mamce sebevědomí;

a vyškubnu z tašky Horizonty;

a "Podívej se, mami, co ti vytiskli! Tvá Zahrada v jeskyni je v literatuře! Poslala jsem ji tam!…";

mamka vytrhne časopis z mé ruky, vůbec, ale vůbec se neusměje, nemá tu nejmenší radost, zbrkle, znervózněle listuje, hledá cosi, a když to najde, upřeně zírá, jako by uhranuta vlastním textem, pořád na jedno jediné místo;

a potom pisklavě vykřikne a ten hlas je spíš zapištění polapeného zvířátka: "To jsi nemělááá!…;

a zase: "To jsi nemělááá!!";

a ještě jednou;

a ještě;

a úplně nakonec nešťastný, usedavý, srdcervoucí pláč;

vždycky, když mám narozeniny, maminka má ten den dovolenou a všechno je nevšední, tatam se poděje zmechanizovaný stereotyp dnů, na stole je svícen a na něm tolik svíček, kolik je mi právě let, a pod svícnem přáníček, kolik je mi právě let, a mamka k nepoznání, vykouzlená slavností mého dne, šlechtična píle a odříkání, a po večeři jedna gramodeska střídá druhou a my mlčíme a víme, že je nám oběma stejně, já šťastná, že je mi devět, deset, jedenáct…, mamka šťastná, že je mi devět, deset, jedenáct…, a když je mi už patnáct, maminka procitne z nepřítomného zamyšlení a řekne: "Ten, co bolí, je taky krásný…"; nejsem si docela jista, co tím myslí, ale tušení mám a neudržím ho v sobě: "Ty myslíš život, mamko?"; a od toho dne se všechno změnilo, toho dne jsem vyrostla v přítelkyni, toho dne jsem se stala mamčinou rovnocennou společnicí;

a teprve teď, když se mamka schoulí do klubíčka ve svém pelíšku, uvědomuju si, že jsem se naučila nést nevědomky mamčin zakonzervovaný duševní stav; já…; ještě holka!;

a začalo to tenkrát, totiž před chvílí, protože v zakonzervovaném životě čas snad jenom přešlapuje na místě, taťka byl deset let po smrti a ten dopis vyvedl mamku tak z míry, že ho nechala povalovat v pelíšku – a já byla tak zvědavá, tak zvědavá!…;

"Už je to deset let, co jsi mě připravila o jediné dítě. Dvakrát jsem mu jen taktak zachránila život, Pavlík měl jedenačtyřicet horečky a už mu modrala pusinka, celou lahev octa jsem vylila do necek, ubrus i prostěradlo namočila a Pavlíčka zabalila tak, že mu koukala jenom ta modrá pusinka, a pak jsem se modlila… Až jsi musila přijít ty a zabít mi ho!…";

a když byl taťka jedenáct let po smrti, přišel dopis navlas stejný;

a když byl dvanáct let po smrti;

třináct let po smrti;

čtrnáct;

patnáct;

každý rok číhám na listonošku a sama si přečtu vystřelený náboj, sama ho spálím a sama se snažím zapomenout a sotva zapomenu, rok s rokem se sejde a střela je tu zas a ta rána se podebírá čím dál víc;

pohrdám;

pohrdám zavilostí, která se vydává za bolest;

k čertu!, zase ten telefon!!, tentokrát chci mamku předběhnout stůj co stůj, rtuťovitě vyskočím a jen tak po očku mrknu k mamce; ta se vstát ani nesnaží a já pádím do pokoje a vím, že začnu láteřit neurvalému hlasu, jehož jed mrzačí zmrzačenou…;

"Tady Jirka. Čágo belo! To jsi ty, Emilko? Mám pro tebe úžasnou novinu! Ta Zahrada v jeskyni, co ji otiskly Horizonty, ta je u nás v Poříčí superbombou! Jen si představ, že skladnice Táčková, co v té povídce šlohne šrot, tak ta Táčková fakticky vegetuje u nás ve vsi a dokonce je totožná se starostkou! Kandidovala za stranu AAA, jenže po té bombě dal výbor strany AAA2 vylepit po vsi plakáty a ať prý Táčková vezme roha, no těpéro, já tvou mutrovnu fakt baštím! To bych do ní nikdy neřek', že tomu dá takové grády! Přál bych ti vidět to pozdvižení! Poříčí je vzhůru nohama, sekandy ze živočišné přiložily polínko do ohně. Prý pravda pravdoucí! Viděly Táčkovou mockrát. Šrot se ztrácel jako pára nad hrncem… Drž se, číčo! Táček koupil za peníze mysliveckého sdružení zadinu, ale do lesa nepřišlo ani zrníčko! Ten páprda vysypal celý valník do své stodoly! Zootechnik!… Půl Poříčí to vědělo, ale umělo socialisticky mlčet. Ovšem teď je jiná doba! Piš si, že v Poříčí nezůstane kámen na kameni! Fotřík chtěl starostce brnknout už dvakrát domů, jestli sundá fangle, jenže měla pokaždé obsazeno! S kým se zrovna teďkyn vykecává, to fakt nechápu. No nic. Zítra pokecáme. To víš, jdu si lehnout do angliny. Čágo belo, Emi!";

a když položím sluchátko, vykřiknu: "Paní spisovatelko! Tentokrát to nebyla ta nenávistnice Táčková! Tvoje povídka z totality promluvila do demokratické současnosti! Lotrové nás do Evropy nepovedou!"; a hned letím ke gauči – pelíšku;

mamka nedutá, kuličky panenek snad zkamenělé, připadá mi tak nějak odevzdaná, jako by tu ležela jen její fotografie; vůbec nechápu, co se to v ní událo; – –

jí se zželelo nechápavého kůzlete:

"Teď se změní můj život. Už podruhé," řekla.

13

A změnil, setsakra změnil;

nebylo dne, aby k okénku nádražního bufetu nepřišel člen strany AAA a prý "To se podívejme na starou strukturu, komoušům malovala transparenty, manžela uštvala k sebevraždě, žije si jako prase v žitě z okradených zákazníků a má tu drzost zostouzet v novinách slušného člověka, z toho bude prokurátor, z toho bude soud!"…;

jeden po druhém střídali se hned ráno po šesté, aby se mamka kormoutila celý den; snad měli rozpis služeb, jak poctivě bez vynechání jediného dne přistupovali k okénku a vyplivli na mamku ždibec své žluče, nenapsaný kousek usnesení členské schůze strany AAA;

a když přicházela mamka z práce, plivance ne a ne oschnout, byly na ní znát, vsakovaly se pod zvrásněnou kůži…; cítila jsem vinu – mamka se mi měnila před očima, jako by měla obličej z kartonového papíru; jo, cítila jsem vinu a mlčky, bez vyptávání a bez pobízení prohodila jsem si s mamkou pozici – ona sedí u stolu, já ohřívám večeři, ona jde první na kutě, já myju nádobí, ona usne a zapomene dát dobrou noc;

to, co najednou žijeme, nemá chuť, nemá vůni, nemá zápach, beztvaré lhostejno, jeskynní chlad;

a mně jednoho večera selžou nervy; ječivě bečím, třesavě mumlám: "Odpusť, maminko, chtěla jsem pro tebe udělat něco dobrého, překvapit tě, udělat ti radost!… Nepomyslila jsem, že to může skončit tak zle. Jsem prostě pitomá, pitomááá, nařež mi, nařež mi, prosím tě!";

ač mám hysterický záchvat, stačím chápat, že to je záchvat, a kdyby mi mamka nabančila, vytloukla by ze mě výčitky a vyrostla by tu nová vina, tentokrát její;

je to lstivá kalkulace, moje hysterie, můj brekot – nebo opravdu spontánní zoufáníčko?;

nevím; nedokážu říci;

a jak sedím u mamčiných kolenou a objímám je, mamka mi zvedne jednou rukou bradu a ukazováčkem druhé sesbírá slzy pod mými víčky…; nastrká si je do úst a škemrá, ať jí dám ještě a ještě a ještě, jéé, to je dobrota!, až do toho bouchne můj smích, protože tohle mi mamka dělávala, když jsem byla usmrkánek a bylo to krásné, krásňoučké…;

nununu – malý rozdíl přeci zbyl: tenkrát sbíralo mé perličky hedvábí, dneska kartonový papír.

14

"Hóórizonty! Hóórizonty! Starostka Táčková odstoupila z funkce! Kupujte Horizonty! Nejnovější zprávy z regionu! Povídka Zahrada v jeskyni způsobila rozruch! Starostka Táčková odstoupila z funkce a její zdravotní stav se zhoršil! Hóórizonty! Autorka Zahrady v jeskyni propuštěna ze zaměstnání! Je to odplata za politický skandál ve Velkém Poříčí? Šest korun, vážený pane, táák, a čtyři je deset! Také šest korun, pane poslanče. Nazdárek Emilko! Co ty tady? Taky jeden výtisk? Pro kámošku zadara. Co myslíš – do bijáku, šla bys? Po filmu si rajtneme v klubu. Třeba v pátek! Ne, ne? Tak promiň. Co ten horor na držtičce? Kecnul jsem něco?…";

samozřejmě neřekl nic špatného;

samozřejmě je hezoun;

ale cožpak můžu nemít na Jirku pifku, když právě on je tím tlampačem, ze kterého se teprv dozvídám to nejzásadnější? Nejprve zvěst, že byla publikována Zahrada v jeskyni, což ale ve svých důsledcích vůbec nebyla dobrá zpráva, a teď ke všemu další navrch – mamka dostala vyhazov a já o ničem nevím;

vždyť mamka dál odchází ráno před pátou, to já ještě spím, a vrací se po sedmé, kdy už se chce spát jí, utahané, s hrudkami křečových žil na oteklých lýtkách;

její život běží ve vyjetých kolejích, tak co to tady píší v Horizontech? Majitel bufetu Dostál je členem strany AAA, Táčková taky ve straně AAA, kradla za komunistů v zemědělském družstvu, strana AAA2 využila Zahrady v jeskyni k tažení proti starostce a proti celé straně AAA, Táčkové se nechtělo od koryta, vzpouzela se a klepla ji pepka;

takhle to tedy je!, proto kartonový papír, proto mouchy vemte si mě!…;

letím domů, co mi nohy – křídla stačí, ale byt je i dnešního odpoledne prázdný, probůh, kde mamka vězí, když ji Dostál propustil?, no to tedy nechápu; – –

přišla až po sedmé;

nesu jí večeři, uvařím kafe…; ani se nezeptám, jestli má na ně chuť;

"Mamko, víš, co píší v Horizontech? Je to všechno pravda?";

"Jo-o, Táčková je po mrtvici, je to všechno pravda," ona a já, že tak jsem to nemyslela, jestli je pravdou, že ji Dostál propustil;

"Jo-o…";

i to je pravda, ze strany AAA na něho tlačili, mluvilo se moc o jeho firmě, poškodilo mu to pověst, v bufetu poklesly tržby, v noci kdosi rozbil skleněnou výplň…;

"Ale kde jsi celý den, mamko?";

"Hledám práci…";

"Jak dlouho to trvá?";

"Dneska jedenáctý den, už nemůžu dál, holka… Jsem úplně na dně! Jakmile řeknu své jméno, nemám šanci, kdekdo mě zná z Horizontů, a když ne z Horizontů, tak ze šeptandy. Už nemůžu dál, holka," rozeštká se a najednou jako když rozkopneš kartonový papír:

"Co sis to vlastně dovolila? Poslat moji povídku do Horizontů! Vůbec jsi se nezeptala, jestli smíš! Byla to jen moje povídka! Jen pro mě a snad někdy pro tebe, aby ti po mě něco zůstalo! Ale k publikování napsána nebyla! Ty jsi mi ji sprostě ukradla! Ukradla jsi mi ji a zničila mě! Co si teď počnu? Nemůžu sehnat práci! Co jsi to provedla Táčkové pod mým jménem?!…";

a to bylo i na mě moc, víc jsem nesnesla, všechno napětí poslední doby ve mně prasklo a já se vrhla do zápasu, netušíc, že z něj bude válka:

"Tak já jsem zlodějka? Tak já jsem tě zničila? Tak to tedy prr! Máš tuze špatnou paměť!…";

nenechala mě domluvit, oči navrch hlavy, co prý si to dovoluju, co se to opovažuju, jak to s ní mluvím!; neexistovalo ovšem nic, co by mě dokázalo zastavit, chlístla jsem na mámu: "Nonono! Ty jsi nějaká citlivá! Řeknu ti, jaká jsi byla máma! Kašlala jsi na mě! Úplně jsi se na mě vykašlala! Už od druhé třídy se budím do prázdného bytu! Sama si stelu, sama se oblékám, nemám s kým promluvit, svačina na stole, snídaně na stole, čaj přikrytý talířkem, aby nevystydl docela, nemám se ke komu přitulit, když se špatně probudím, neslyším povzbuzení, když se bojím zkoušení ve škole, víš, jaká tíseň mě mučila?! Nechala jsi mě napospas dětské bezradnosti! Kolikrát jsem se potřebovala vyplakat a neměla u koho! Sama samotinká jsem se vybrečela a víš, jak je holce po vybrečení, když je sama v prázdném bytě? Víš jak? Prázdně! Prázdně, jestli vůbec víš, co to je!…";

buď nechápe, co jí to povídám, nebo má v srdci místo jen pro své rozhořčení, prostě vstane a vpíchne prst do mezery mezi námi:

"Co je moc, to je moc, moje malá! Ty nemůžeš posoudit, za jakých okolností jsem tě donosila! Porodila! Za jakých okolností jsem tě vychovala a dožila svůj život do těchto dnů! Nic nemůžeš vědět! Vychovala jsem tě, jak jsem uměla…";

"K smíchu," já na to a skutečně se rozesměju, "myslíš, že mám vygumovanou paměť? To jsi uměla hodně málo! Nevíš, jak jsi mě vylískala, když jsem zapomněla zamknout byt a odešla do školy?…";

"Dům je plný flákačů, domysli, co se mohlo stát! Domysli, že jsem přišla z práce sedřená! Rozčílilo mě to…";

"Nevíš, jak jsi na mě pištěla, když jsem ztratila klíč, neměla čím zamknout byt a zůstala raději doma?…";

"Měla jsi na vysvědčení neomluvené hodiny! Teprve z vysvědčení, teprve od paní učitelky jsem se dozvěděla, že jsi nebyla ve škole! Ty jsi mi to prostě zamlčela!…";

"Bála jsem se, nechápeš?!…";

máma stála užaslá, že po deseti a více letech vytahuju z paměti vzpomínky a vrhám je proti jejímu pocitu ublížení; "A tímhle se chceš vyvléci z toho, co jsi mi teď natropila? Tímhle?…";

"Néé! Není to všechno! Nikdy jsem neměla tátu, jestli víš, co to znamená! První umřel a jiného sis naklonit neuměla! Čím to je? Co je v tvé povaze, že o nás žádný nestál?…";

a křikla: "Ty drzoune! Ty spratku!…";

a dupla jsem si: "To bylo naposledy, kdy jsi na mě takhle vyjela, maminko moje!…";

a konečně ztuhla hledíc tváří v tvář mé odhodlanosti;

pak přikývla a vrátila mi stejně.

15

Začala jsem okamžitě jednat. Vše, co bylo mého v obývacím pokoji, přenesla jsem do svého pokoje, a když máma ráno odešla, zatelefonovala jsem zámečníkovi, že chci vyměnit zámek; nakonec jsem zašla k dorostovému lékaři, aby mi napsal něco účinného proti lupům ve vlasech;

pan doktor řekl, ať se vysvléknu do půli těla a když mě zodpovědně prohlédl, napsal mi recept na zahraniční šampon; příchod a odchod k jeho razítku ve studijní knížce dopsala jsem sama a tím pádem měla omluvenku na celé dopoledne;

až po obědě, než začala hodina angliny, vhopnu do třídy a jen si rozložím věci na lavici, beknu k nejúspěšnějšímu kamelotovi v Poříčíně:

"Tak já bych do toho bijáku přece jenom šla."

16

Mělo to všechno omračující spád i dopad. Přemítám jak pojmout osudovost. To ona se ovinula kolem dvou mezních událostí, aby je spojila v jedno. Zemřel Pavel a povídku – výpověď o sobě jenom proto napsanou, abych se lépe vyrovnala s dramatickým zauzlením svého života, Emílie poslala potají do redakce Horizontů. Nastartovala tak další veleironii jednoho bytí – mé skutky mají umrtvující důsledky!

Celek osudovosti je na světě!! – –

Proč osud chce, abych se znovu dívala, jak smrt a život se vedou za ruce? Proč právě já ukazuji cestu té disharmonické dvojici? Díky omračujícímu spádu událostí stihla Táčkovou mozková mrtvice. Můj manžel Pavel je dvacet let po smrti… Chce mě řízení osudu přimět, abych se zabývala po dvou desetiletích opět sama sebou?

Venkoncem tyto úvahy nebyly tím, co mě přivedlo k pokladně vlakového nádraží. Ty přišly jako druhé v pořadí, když už jsem seděla ve vlaku. Nejspěšněji se ozvalo svědomí doprovázené (sou)citem. Horizonty chrlily další a další novinky v kauze Táčková a já měla pocit, že každá z nich je ve skutečnosti jakýmsi signálem, jakousi výzvou pro mne. Horizonty mi vzkázaly, že první cévní mozková příhoda nalomila Táčkové zdraví dva dny poté, co abdikovala a odešla na dovolenou. Ona i její manžel se tak báli nových titulků v Horizontech, nové nevraživosti lidí, že neposlali ani pro doktora. Táčková polehávala, manžel si vzal dovolenou také a nakupoval, vařil a uklízel.

Jenomže po takové podělanosti těch dvou dostala zubatá kuráž a přišla si sáhnout na Táčkovou ještě jednou. Tentokrát celou rukou. Co tutlali, neututlali – chtě nechtě skončila Táčková v nemocnici.

Další vím z doslechu, z front u pokladny v samoobsluze:

Dřív, než sanitka přivezla Táčkovou zpátky tam, kde mívala domov, manžel si obstaral podnájem ve městě na opačném konci kraje a přestěhoval se – do Zapomnění. Nechal manželku ve Velkém Poříčí na doumření.

Řekl výrostek u pultu, kde mu právě zabalili tlačenku:

"Viděl jsem, když ji sanitka sfoukla domů. Páni! Myslel jsem, že je to pavián se sifilidou! Přidejte mi ještě kečup. Mám to tak nejraději."

Prodavačka přibalila k tlačence s kečupem:

"Z výšky je tvrdý pád."

Pokladní přidala k osmnácti korunám nazpátek:

"Žádný strom nedoroste klenby nebeské!"

Už to bylo tak. Spokojenost z neštěstí druhého utužila homogennost společenství naší ulice. Neštěstí člověka bylo přiřazeno do roviny s tlačenkou. A tak jsem si koupila lístek do Doumření.

Dvůr selského stavení, které pamatuje toleranční patent, zdá se být převeliký, protože v něm nevidím života. Ani slípky, ani kačeny, kterých tu skladnice jézetdé mívala tolik, že nebylo kam šlápnout! Prostor obehnaný kamenným zdivem vskutku připomenul hřbitov. Pokukuji k oknům, kdy ji uvidím, ale zaprášená, vlaštovkami zaneřáděná skla jsou netečná k přítomnosti mé i  j e j í . Pomalu se došourám k domovním dveřím. Jen uchopím kliku, zavrže to v zámku i v pantech. Omítka chodby, kdysi snad i vymalované, je protkaná vráskami trhlin a podmračená pavučinami v koutech. Zatuchlost těžkne v plicích i v žaludku. Za těmi neumytými dveřmi je kuchyně, hádám, a protože nemám odvahu dojít až k nim, zavolám:

"Halóó! Je někdo doma?"

Odpoví mi vlastní polknutí. Vlastní strach. Jenže jsem už tady a nemohu (nechci či nedokážu?) to změnit. "Je tu někdo?" podbízím se.

"Jen pojď! Není zamčeno," vyškrábe se z hrdla nemocné a odevzdaný poklid v jejím hlase mě překvapí. "Dobrý den…"

"Ahoj!"

Nemohu uvěřit. Cožpak nejsem její nepřítelkyní? Cožpak ke mně necítí nenávist za Zahradu v jeskyni? ("Vrahu! Škaredě mi zaplatíš!")

"Myslila jsem, že přijdeš dřív. Už mi to bylo divné. Dobře vypadáš. Mladě! To dělá ta paruka."

Táčková má nade mnou převahu! Jsem pokořena a o to více vinna (Co na tom, že nemám paruku!).

Na dřevěné stoličce sedí seschlé, zcvrklé, zanedbané stvoření se splihlými, spřeházenými nitěmi šedavých vlasů. Také v očích mu leží šedavý stín a úplně v koutku stínu pableskuje dravčí opatrnost.

"Nu! Sedni si přece! Kabát si nesundáš?"

"Sundám." Bože, tolik prachu všude! Na tuhle židli si mám sednout? Jak bude vypadat moje sukně! Kam pověsit plášť, abych s ním nemusila do čistírny?

Vyčítavě kouknu na nemocnou. V ošuntělých teplácích s vytahanými koleny, v seprané zástěrce a s kapsami naducanými kapesníky a bůhvíčím ještě, v potem páchnoucí flanelové košili, která je bezpochyby pánská, provokuje ke škodolibému posměchu. Tak tys exstarostka?

Francouzská hůl je vykřičníkem – přijela jsem do Doumření!

Ženina levačka jako by svírala v nehybné, zpola sevřené dlani neviditelnou tyč. Teprve když se Táčková neohrabaně zvedne a sune se od stolu, ulevujíc noze holí, všimnu si, že ruku má nehybnou až po loket. Takto zohyzděna štrachá se Táčková místností, až dosáhne kýženého cíle: výklenku, v němž je schována police s vařičem a pod ní ještě další police s hadříky a cetkami, které nelze v přítmí koutu ani rozeznat.

"Já vím. Mám tu čurbes. Vezmi tuhle prachovku."

"– – –?"

"Džus? Naučila jsem se na něj v jézetdé – nechtěla jsem ztloustnout! A když jsem kandidovala ve volbách, štíhlost prý zvýšila můj image. Slyšíš, jaká slova pronikla na vesnici? Image! I starý selský dvůr vylepšil mi image! Rozumíš tomu, že? Rodová věrnost venkovu a půdě!… Volby se vyvedly. Dokonce jsem starostovala. Ale jenom tři roky! Nebylo mi to přáno. Kdybys byla místní, udělala by sis obrázek. Poříčí prokouklo!… Za pouhé tři roky!… Nejvíc jsem hrdá na naši řeku. Že jsem ji zachránila… Komunisti zmeliorovali kdejakou louku, kdejaké pole a na řeky taky došlo. Pro Snivou měli zpolovic hotové nové koryto. Jako podle pravítka!

Prosadila jsem, že koryto sice dokončíme, ale jenom proto, abychom vyčistili to staré od haraburdí. Z nového koryta jsme udělali koupaliště. Viděla jsi z vlaku, kolik zahrádek přibylo na levém břehu?" Odmlčela se, pohled přilepený k podlaze. "Nemám ráda jednoduché lidi. Ti, co chtěli narovnat Snivou, byli jednodušší."

Stírám prach z nábytku a nedutám. Ba i tím hadříkem smýčím obezřele, abych Táčkovou nevyrušila. Dělá mi dobře, když se mi svěřuje. Vždyť jsem čekala spílání! Výčitky! Ránu holí! A k tomu křepčivý ryk: "Vrahu! Vrahu! Škaredě mi zaplatíš!"

Jsem Táčkové vděčná, že mě toho ušetřila. Mým rozčilením zavane osvěžující větřík, který zklidňuje a zmírní pachuť rozervaného života. A jak rozervaného!… Vždyť jsem zbytečný člověk! Celý můj život byl zbytečný! Manželství mi ztroskotalo už před dvaceti lety a celou tu dobu živořím i společensky. Prchla jsem před normálním životem. Uzavřela jsem se do nádražního bufetu, abych se po dvaceti letech dozvěděla, že jsem neuměla být ani dobrou mámou. Abych žebrala o práci a odcházela s nepořízenou. Abych zmrzačila tuto ženu.

Stírám prach, jak nejtišeji dovedu. Jak nejpečlivěji dovedu – s polonábožnou úctou k věcem, v nichž je ukryt exstarostčin každodenní život, celá její minulost a neštěstí přítomnosti. A ještě stíhám sledovat, co se děje za oknem. Ono je totiž na co koukat!…

Na ulici postává trojice, kterou nepoznávám, ale než jsem hotova s poklízením, už celý hlouček poříčských o čemsi klevetí a v něm jeden jako druhý civí k oknu kuchyně. Jak nepříjemné! Jak podezřelé!

"Hotovo," řekne Táčková. "Vezmi sklenice na stůl. Já bych donesla jen půl."

Ve sklenicích příjemně voní plátky pomeranče. Upíjíme a hledíme si do očí. Proč myslí, že mám paruku? Proč do mě nevystřílela těžkou munici spílání a urážek jako ten den, kdy vyšla Zahrada v jeskyni? Její oči jsou velké a skelné, dvojčata malých zeměkoulí, za kterými zrosolovatělá paměť neutralizuje schopnost hodnotit. Je to opravdu tak, nebo naopak já sama takovou schopnost pozbyla? Byla jsem mozkem po mrtvici vyhodnocena jako Moravcová? Kdy že jsem se to odstěhovala z Velkého Poříčí?… Patnáct let je to!… Patnáct nebo šestnáct?…

Táčková mi nedopřeje času tápat, natož vědět.

"Třikrát v týdnu mi přinesou nákup kluci nového starosty. Předsedy strany AAA2. Starosta si tak zkrášluje svůj image. Být humánní k politickému konkurentovi! Může být větší důkaz vtělené ušlechtilosti?… Co si o tom myslíš?"

"Pokud to není divadlo…"

"Pch! Politika je vždycky divadlo! Život zrovna tak!"

Její výkřik se mě dotkl. Jako by ta slova patřila i mně! Jako bych já sama politikařila! "Třeba je pan starosta skutečně takový charakter…" I mě přivedl do Doumření soucit! Svědomí! Ne image!

Zase to zaskřehotání místo smíchu! "Jen co vyšla Zahrada v jeskyni, ten blábol," řekla, "stejné holomky posílal lepit plakáty. Po celém Poříčí! Požadujeme okamžitou rezignaci zdiskreditované starostky! Kde není poctivosti, nemůže být ani slušnost! Hamižný sobec hlavou věcí veřejných? Pch! Nedokážu vyjmenovat všechny urážky, co jich zplodil!"

"Co chtějí ti lidé venku? Je jich čím dál víc…"

"Divíš se jim? Zase mají událost. Svůj příkrm!… Přijela jsi – čekají, co se tu semele. Chtějí slyšet hromy a vidět blesky… Stačí, když mi pošťák nese psaní. Seběhnou se k němu, div si nohy nepolámou. Kdo píše? Co asi?"

(… Ne. Jiřko, není to tak! Víš nejlíp, že neumím nenávidět. A nebylo mi na obtíž posluhovat ti. To je pitomost! Když jsi ležela na intenzivce, prožil jsem šok… Vrátím se z kostela, převléknu se do modraček, jdu vykydat slepicím. Co ti mám povídat… Byli z té pitomé televize!…Haló! Pane Táčku! Prošťárali celou chalupu! Vylezli i na půdu!… A já stál po kotníky ve slepičinci a neodvážil se vystrčit kebuli z toho pitomého kurníku!

Pochop to konečně! Oni mi všechno vzali! Domov! Sebedůvěru! Jistoty! Soukromí! Všechno ze mě vyskákalo do toho slepičince.

A za to můžeš jedině ty! Kdyby ses necpala do těch pitomých funkcí, nemuselo se to stát! Kolik lidí kradlo, kolik lidí krade!! Jenže na tebe bylo moc vidět… Tím pádem i na mě! Zničilas mi život!… Víckrát mi nepiš! K.)

Nakloním se přes stůl až k samému sklu. Uteklo příliš mnoho vody, nepoznávám nikoho. Někdo zestárl, někdo dorostl, jiní se přistěhovali, jiní odešli. Všichni lisují neukojenou zvědavost na tabulkách skla. Tu a tam ulétnou slova z úst dokořán otevřených a jeden vedle druhého jsou si podobni dychtivým očekáváním… To znám, to moc dobře znám! Zažila jsem to už! "Byli by nejraději, kdybychom vyškubaly jedna druhé vlasy…"

"Proto ta paruka?"

Zase! Nedá pokoj! Nebo je slepá? Potkal někdo někdy ženskou, která se krášlí parukou šedin?… Prý aby vypadala mladě!

"Burani! Bídáci! Nevděčníci! Byli by nejraději, kdybych tady shnila!!" Té nenávisti! Toho zoufalství odmítajícího se zapírat! Kolik cesty urazily emoce Táčkové, než se dokodrcaly do izolace?!

"Přece jim tu radost neuděláme! Přece neshniješ! Potřebuješ se vykoupat. Jsi hodně zpocená."

"Pch! Jen to řekni! Řekni, že smrdím!" Popadla mě za ruku. "Strašně, strašně jsem chtěla, abys doopravdy přijela!… Když mě tu Karel nechal, přemýšlela jsem, jak si vzít život…"

"– – –!"

"Rozlomím teploměr a vypiju rtuť!"

"– – –!"

"Teď to bude lepší! Přijela jsi! Máš svědomí!… Tam je koupelna!"

"Než se vykoupeš, zatím vyperu."

Váhá. Přemýšlí.

"Co se ti nezdá?"

"Modrou košili neper."

Flanelová košile, kterou zrovna svlékla, čpí nejvíc. Jako když do ní stříkne tchoř! Nechápu, ne.

"A co ty? Přijela jsi jenom s kabelkou. Snad nechceš hned ráno jet?"

"– – –?"

"Mluv přece!"

Vida ji. O hodně přišla – o způsoby ne! "Netušila jsem, že mě takhle přijmeš. Že mi odpustíš…"

"K čemu takové řeči?! Za nic nemůžeš… Že mu nechybí hospodářství, to mi nejde na rozum!"

"Ukaž, umyju ti hlavu," chci se jí odvděčit.

Konečně někdo, kdo řekne vždycky pravdu: zrcadlo oběšené na skobě. Po infarktu jsem zůstala bledulí. V koutcích očí fotografie nevyspalosti, v koutcích úst dřevoryt umíněnosti. Jaká jsem bývala v epoše Mládí? Bylo něco takového? Má paměť už rosolovatí.

17

Když jsem pověsila prádlo a vrátila se do kuchyně, stál přede mnou přeci jen civilizovaný člověk. Táčková měla nakulmované vlasy, linii jejích rtů prohřála karmínová červeň a ve vzdušných šatech s krátkými rukávy omládla o dobrých pět šest let. Jen ta pochroumaná levá strana těla zela do světa jako díra po zdraví.

"Vidíš, že to jde, když chceš. Vypadáš mladě."

"Masy se sešikovaly. Pch! Půjdeme jim stříc!" řekla odhodlaně, s jistotou vlastního vítězství.

A šly jsme.

Od vrat k silnici to bylo po udusané zemi s vyčnívajícími pahorky ruly nanejvíš třicet kroků. Přesto jsem je prošla jako věčností, podepírána sebedůvěrou Táčkové.

Jen jsme došly k vesničanům, Táčková pozvedla francouzskou hůl do výše kolen a nakreslila ve vzduchu půlkruh. Tím pohybem jakoby odhrnula čumily z cesty. Rozestoupili se a my prošly tupě mlčícím lidořadím. Na jeho konci se Táčková ohlédla a řekla:

"Pch! Co jsem to chtěla? Co to jenom bylo? Ta moje omezenost! To moje buranství! Pch!… Už to mám! Dobrý den, to jsem chtěla říci."

No Táčková! No Jiřino! To bych do tebe neřekla! Ty si z nich utahuješ! Ty se jim vysmíváš! Provokuješ je!

Jiřina věděla o sousedech své. Byla si dopředu jistá, jak to dopadne. Polovina pozdravila také, jako by se jí mávnutím proutku vrátil dar řeči, zbylí zůstali zkoprněle němí, ale všichni se rozešli.

"No vidíš," zabroukla, když jsme zůstaly samy. "Až budou příště demonstrovat před mým domem, postačí, když vyjdu na zápraží. Rozutečou se. Prostě se rozutečou!"

Nepochybovala jsem: hloupost nemiluje zrcadla.

Ještě před mostem jsme sešly ze silnice a pěšinou v trávě zamířily k topolům čnějícím k nebi jako vztyčené ukazováky. Lavička v jejich stínu byla trůnem vladařů.

"Tady pod břehem je tůň. Šlápla jsem v ní na úhoře. Leknutím a strachy jsem se div nepomátla. A že už do tůně nevkročím! Jenže Karel mě přesvědčil. Když se něčeho bojíš, je nejlíp zaútočit na svůj strach! Bála jsem se těch lemplů před mým domem! Šla jsem k nim, abych se zbavila svého strachu. Kdyby si ho přečetli v mých očích, ztratili by zábrany."

"Vy jste se tady s Karlem koupali?"

"Karel mi dal poznat, kdo je to žena. Kdo jsem já! My ženy jsme pudové lítice a bohyně zároveň. Umíme udělat ze života hnojiště anebo Paradais… Jinak je Karel moc smířlivý. Nekonfliktní. Takový pantáta. V levačce kosu, v pravačce hrábě."

"Nepomyslila jsem, že tolik mudruješ."

"To chtěla lítice ve mně. Jak zrála! Jak rostla! Moje ženství je ambiciózní. Přesytila jsem se holou živočišností, holou smyslností. Volby pro mě dopadly dobře – jen jeden kandidát dostal víc hlasů. Ale za starostu zvolili poslanci mě. Vyšplhala jsem, kam nikdo z mých předků. Rozumíš mi, že?… Jenže s manželstvím to šlo z kopce. Já na úřadě, on ve chlévě, na záhumenku… Kolikrát jsme se nesešli ani u večeře…"

"Karel neměl radost z tvého úspěchu?" vzpomněla jsem na Pavla. Na archiváře zamilovaného do ředitelky a ne do mě. "Mohl být na tebe pyšný. K manželovi starostky se lidi určitě dobře chovali. Měli respekt…"

"Pch! Radost! Pch! Respekt!" zahalekala. "Trávila jsem na úřadě čtrnáct hodin denně. Osmnáct! Porady. Schůze. Oslavy. Kdejaká firma zahajuje provoz a na rautu chce mít obecní špičky. Řekni ne, když bys je tím urazila a poškodila se ve veřejnosti! Řekni ne, když si tě zvolili a příště ti hlas nedají! Tušíš, jak jsem žila? Brzy mi nestačila jedna krabička cigaret. Brzy jsem pila jenom sekt a skotskou."

"– – –!"

Mlčím. Jsem u vytržení. Když jsem vyrazila do Velkého Poříčí, čekala jsem bezútěšnost a vskutku ji našla. Stačilo pár hodin, aby zmrzačená, opuštěná, zanedbávající se žena procitla. Vzkřísila v sobě soudnost, vydobila nepokřivené sebehodnocení. A já, naivka, přijela vybavena soucitem, pocitem viny, chlácholením, pokáním a bůhví čím ještě. Nic z toho nemůže Jiřina potřebovat! O nic z toho nestojí. Nejsem to já, kdo je vinen z neštěstí této ženy!! V prvé řadě ona sama si ho způsobila! Nebýt dnes mne, dál by smrděla ve flanelové košili a hnila zaživa v pachu nemytého těla – pasívní a odevzdaná.

"Přijdu domů a jsem duševně grogy." Jiřina jako by vytahovala vzpomínky zrovna z tůně pod námi. "Přetažená, překouřená, někdy přepitá, a o to je to horší. Po dnu vynucené svěžesti toužím být sama. Na nikoho nemluvit a nikomu neodpovídat. Bonton, slušnost, ohledy, povinnost – z toho všeho se musím doma vysvléci, abych byla ráno způsobilá stát se opět veřejným majetkem. Rozumíš mi, že?"

"– – –?"

"Jak mohl vypadat můj manželský život? Přítulnost fuč! Vlídnost fuč! Místo toho dlouhé mlčení, a když přece slovo, tak štěk. Potom hádky, po nich půst lásky jako schválnost. Prádla plná pračka, a když přeci vyperu, prádlo leží týden v koši! Přeschlé košile jdou špatně vyžehlit… Jasně, že brblal."

(… Nezkoušej to na mě, nechodím už do kostela. Bůh byl pitomý blud. Byl. Teď courá mezi námi, abys věděla! Dokonce spousta bohů! Jsou to ti pitomci z Horizontů, z televize!

Něco ti řeknu. Vůbec ti nemám za zlé toho zajíčka, pod kterým sis zadřela třísku do prdízny! Přebolelo to.

Pamatuješ? Myslila sis, že pálím za mladou Moravcovou. K smíchu! Vždyť byla jako ty! Důležitá jako dvě půlky… A skončila u šrotovníku! Brousil jsem do obilního skladu kvůli té pitomé Boubelce. Chvíli šrotovala, chvíli si to dělala sama za hromadou pytlů. Tak! Představoval jsem si tebe na jejím místě. A dopadla jsi? Jako ona!!

Jenomže já jsem to odskákal s tebou! Dej mi pokoj! Kolikrát to mám psát?! K.)

Rychle se smráká. Tůň potemní ještě víc a křoviska na druhém břehu mají bizarní tvary. Ne děsivé, ne rituální, zato alegorické. Nakupené, propletené, žíznivé kopule vrbisek, o jejichž hojnost postaral se pracovitý vítr (přeci živel!), symbolizují v mých představách lidské bytí. Změť. Živelnost, z jejíchž střepů život poskládá zákonité; a vedle ní zákonitost, kterou život rozbije na střepy živelnosti. Cítím úlevu, protože s krizí Jiřinina manželství nemám pranic společného. S Jiřininou nemocí nemám pranic společného! Pracovní přetížení, nikotin, alkohol, stres – což to mohlo dopadnout s Jiřininým zdravím jinak? Což musila sekat drápy, než si dala říci a abdikovala?… Jenže ta její ambicióznost!… Jiřina sama se zmrzačila! Dennodenně decimovaný organismus nemohl nepodlehnout. Nemohl!

Já hloupá! Já vztahovačná! Co všechno jsem si to nabrala do hlavy! Z čeho všeho jsem se to obvinila, dělala si výčitky, trápila se! V duchu letím husí mochnou a tíha odvahy, s jakou jsem přijela do Poříčí, kane mi z mysli ve velkých krůpějích. Nejsem vinna! Zahradu v jeskyni nenapsala jsem pro Horizonty! Jen a jen pro sebe samu! Proto jsem nepozměnila příjmení epizodní postavy Táčkové. Ve chvíli tvoření jsem tomu nepřikládala význam. Neměla jsem v úmyslu poškrábat Táčkové image.

Když to vezmu, z jakého chci konce, v celé věci jde o nahodilý konflikt dobromyslného idealismu mé dcery na jedné straně a chorobné, neústupné ambicióznosti Táčkové na straně druhé. Jiřina neměla před nemocí sebekritiky nazbyt: Což by soudný člověk, vědoucí, že skutečně kradl, neodstoupil bez meškání? Což by dělal drahoty? Což by se vůbec hrnul do komunální politiky?

Jiřina, netušíc, že ji právě odstrojuji z neprůhlednosti, přidala:

"Nejspíš to víš. Nejspíš ti to Karel řekl. Stalo se to v kanceláři firmy, která otevírala další provozovnu. Karel otevřel dveře, a když nás spatřil… na podlaze, řekl jenom "Promiňte."!… Neláteřil, nebil ani mě, ani toho kluka, prostě se omluvil a odešel. Už to v něm zůstalo. Už to byl jiný Karel. Už se se mnou nemazlil, už mě nelíbal, byla to jen živočišná potřeba. Dívám se mu do očí a brečím. Přitom se v těch očích vidím – jsou to zrcadla a za nimi nešťastná vroucnost! Přesto zrcadla nerozbije…

Když mě ranila první mrtvička, udělal pro mě první a poslední. Ale mlčel – zrcadla nerozbil! Když mě ranila podruhé, obden byl za mnou v nemocnici. Stejně zdvořilý, stejně ohleduplný a stejná zrcadla. Poslední týden už nepřišel. Netušila jsem nic dobrého. Ovšem, že mě opustí bez rozloučení… A zasloužím si snad něco jiného?" Jiřina se zajíkla; ačkoliv i to mělo být přiznání viny, nechtíc prozradila sebelítost. "Ani nevíš, jak ráda bych ho odprosila! Jenže teď už nemůžu! Teď by mi nevěřil. Jsem přece mrzák! Myslil by, že to dělám ze strachu o sebe! Bože, jak mně se stýská! Jak já ho miluju!… Vůni jeho těla! Když mám na sobě tu košili, dotýkám se Káji. Co myslíš? Kdyby mě navždy odvrhl, podal by návrh na rozvod! Pověz – je u tebe jenom v podnájmu, nebo… vy dva? Vyprávěj mi o něm! Nevzkazuje mi nic? Jak žije? Pořád vstává v půl páté?"

"Pořád! Jako na hospodářství," řekla jsem zbrkle a vyskočila z lavičky. Krve by se ve mně nedořezal. Táčková si mě s někým plete! Ona mě nepoznala! Ona neví, kdo jsem! Její přátelskost je omylem! Její vlídnost nedorozuměním! Nic z toho nepatří mně, ale někomu docela jinému…!

"Proč mlčíš? Proč si nesedneš? Zakázal ti, abys o něm mluvila?"

"Ne. Prostě… prostě mě to nějak…"

"Kolik místností jsi mu pronajala? Za kolik?"

"– – –!"

"Nic si s ním nezačínej! Je můj! Nemůže všechno škrtnout! Jsem v něm – on ve mně!… Proto jsem ti napsala. Dala sis na čas! Řekni, rozmlouval ti to?"

Hlava mi poklesla:

"Jednoduše jsem se tě bála."

"Bála? Bála! Jestli mu nepleteš hlavu, nemáš se čeho bát!… Přitáhnu si ho zpátky třeba na řetězu!… Je mi zavázán! To já se obětovala, já se vystavovala na schůzích, aby on mohl vystavovat tu králičí havěť! Novozélandské bílé! Francouzské stříbrňáky! Belgické obry! Pch!"

"Stejně se bojím…" Jak dlouho dokážu být někým jiným? Kolik minut nebo vteřin mohu kličkovat? A co se stane, až to praskne? "Pojď už," řekla jsem, protože i tma byla proti mně. Když to praskne teď, co udělá? Strčí do mě a skončím mezi úhoři? Či mezi ně sama skočí? Přála jsem si, aby nás pravda rozdělila při světle. Na světle mám převahu a náskok mohoucího.

Cestou do starého selského stavení se do mě zavěsila. I blízkost těl mi připadala být nebezpečná a zalhala jsem, že mám v botě kamínek. Jinak bych ze sebe všechno vyklopila!

"Co se najednou odtahuješ?"

Zbytek cesty urazíme mlčky. Sotva dosedne Jiřina na stoličku, na které jsem ji našla páchnoucí a zapšklou, rozváže:

"Tak ven s tím! Co je to za špatnou zprávu? Jste spolu na psí knížku? Máš dohodnout rozvod? Nemusíš mě šetřit, jsem dost silná!" vykřikne a tesknotu v očích přeškrtne zloba. Jiřina se stydí – lituje bezelstné zpovědi!! Čekala moji solidaritu, čekala, že se za ni u Karla přimluvím… A ono je všechno jinak!…

Nebudu to prodlužovat! Nebudu! "Jiřko… Nemám paruku. Nejsem bytná tvého muže."

Zaklonila se dozadu a opřena o zeď houkla, oči zeměkoule:

"Co jsi zač?!"

"– – –?"

"Ptám se, kdo jsi? Neslyšíš?!"

"– – –?"

"No táák!"

"Nejdřív jsem myslela, že jsi mě poznala…"

"No táák!"

"Moravcová. Jsem Marie Moravcová."

Jiřina se našponovala a její trup trčel nehybně ze stoličky.

Nevěřícně zírám do zkrabatělé tváře. Jak náhle zestárla! Něco vzdáleného, u čeho jsem nesměla být, odvinulo se z mysli Táčkové, a když byl konec, když se Táčková vrátila sem, vyjekla:

"Tááhni! Véén!" ohnala se holí. Vlastní vehemence ji vyhodila ze stoličky, Táčková spadla na podlahu a to byla nejvhodnější chvíle k úprku.

18

"Když to takhle půjde dál, utratíš za kino všechny peníze, co sis vydělal jako kamelot. Pojď raději k nám domů, aspoň ušetříš," řekla jsem Jirkovi;

a on se na mě zadíval, řekla bych dobyvačně, pokýval hlavou a řekl: "Díky. Díky, Emi…";

po toulavých návratech z kin přivolal si nejspíš stejný sen jako já;

asi tušil, že dneska se to stane;

a já chci, aby se to stalo!…;

viděla jsem milování jenom v televizi a v kině, kam mě Jirka vodí: v noci pak na milování myslím a cítím na sobě Jirkovy ruce; na prvním a na druhém filmu mě jenom líbal, na třetím a na čtvrtém hladil má prsa –; vždycky jsem ho nechala; jenom jsem se bála, aby si toho nevšimli ti na vedlejších sedadlech;

vždycky jsem ho nechala; jenom jsem si přála, aby v řadě nad námi seděla máma a viděla, jak vypadá láska!;

snad by si uvědomila, co chybělo našim společným rokům, totiž neviditelný žár žhnoucí jen tam, kde nejsi osamělá, kde si máš pořád s kým povídat, kde má na tebe pořád někdo čas a ne jako to bylo u nás:

dlouhé odpolední hodiny čekám, dlouhé podvečerní hodiny čekám. Zatím napíšu domácí úkol z češtiny, potom úkol z matiky a nakonec si kreslím, za jediný týden pokreslím celý sešit (Za celou osmiletku jsem dostala snad sto skicáků – k vánocům skicák, k narozkám skicák, k svátku skicák, za vysvědčení dva skicáky a pastelky k tomu!), a když mamka dorazí z nádražního bufetu konečně domů, bytem proběhnou o závod pach připáleného omastku a pach piva; na řadu přijde líbáníčko a pomačkáníčko;

a "Jaképak máš dneska známky? To jsem na tu žákajdu zvědavá… Ani jedna trojka, no to jsem ráda, ale těch dvojek je nějak moc, nemyslíš? Jedničky by ti slušely víc. Proč se víc neučíš? Máš tady klid, nikdo tě neruší, proč se víc neučíš?…";

"Když já si vždycky myslím, že už to umím, mami…";

"A nakonec jenom něco! Ukaž, podepíšu ti úkoly… Co to je? Co to je za m? Takhle se píše m? Ty neumíš napsat všechny nožičky stejně vysoké?";

"Nevím," popotahuju;

"Od zítřka budeš chodit ze školní družiny ke mně do práce! Tam si úkoly napíšeš, ano? Pečlivě, ano?";

"Ano…";

… je to všechno pryč, jsem plnoletá!, sama si uspořádám svůj život!… Přestavěla jsem nábytek ve svém pokoji a do mého maloučkého soukromíčka se vejde právě Jiříček, jenom pro něj je tam ještě místo! Zítra je sobota a v pondělí nám začíná svaťák, budeme šprtat u mne v pokoji, píchnu Jirkovi s anglinou, on mně zase s matikou… Po matuře si dopřeju měsíc volna a na letní sezonu mám domluvené místo servírky v Krkonoších! Ve škole byl totiž manažer a měl veeelké nááároky! Budu obsluhovat ve stejném hotelu jako Jirka a Markyt a další dvě holky z Poříčína, prostě nebíčko!, má cesta k dospělákům začíná přímo náramně;

… teď však jdeme s Jirkou ke mně domů;

a já vím, že se to stane!…!…!…;

každých dvacet metrů se zastavíme a líbáme se;

každých deset metrů se zastavíme a objímáme se;

každým krokem jsem blíž skutečnému životu dospělé ženy; v teplé předletní noci něžně, hebounce hýčkám své těšeníčko!, už nebudu rozpustilá holka, co se předvádí, holedbá se a přitom se stydí přiznat, že neví, že nemá šajn o tom, jaké to je, když si muž se ženou úplně patří;

skončím s tím!; dneska se stanu ženou, která nelže!…!…!…;

a úplně někde vespod mých myšlenek dusí se obava: Nebude mě to bolet?, zvládnu to vůbec?, neztrapním se před Jirkou?… On přede mnou nějakou měl! Letí na něho všechny holky ze třídy! Jirka střelí každý týden nejvíc Horizontů!…;

a proto zrovna s ním chci se stát doopravdickou ženou!, třeba je můj strach docela zbytečný, každá holka to dělá někdy poprvé, a bude-li z toho trapas, Jirka se mi nevysměje – je do mě bláázen, to přece poznám!…;

a doma, tedy doma v mém pokoji, tomu zbytku prostoru, kde jsem vyrostla, už neříkám domov!, tak tedy u sebe doma uvařila jsem Jiříčkovi malinový čaj, připravila mu sendvič a rozdělila se s ním o čokoládu;

19

a než se venku rozlehne do tmy úřadování ponocného, mám tělo potapetované čokoládovými otisky Jirkových rtů;

a řeknu: "Jiří, ještě jsem žádného neměla…";

"To neva!";

a zatímco se hrne s čokoládovou urputností pro své prvenství, zatímco nakonec zasténá na mém rameni a vykřikne nepochopitelné "Mamííí!", já křečovitě mačkám cípy polštáře;

a znovu poslušná hopkám ze školní družiny do nádražního bufetu;

"Ahoj, mami!…";

"Ahoj, dítě moje…";

a dlouhé líbáníčko, dlouhé pomačkáníčko; "Tak ukaž, odvážná školačko, ukaž to překvapení v žákajdě, no néé, dneska jsi byla fakt šikulka!, jsem na tebe hrdá, Emilko! Počkej, u okénka čeká zákazník! Zatím si připrav sešit na domácí úkol, ano? Jsem tu coby dup!…;

Co si budete přát, pane? Tmavá tlačenka už není. Můžu nabídnout opečený kabanos nebo sekanou… Osmnáct deka, mohu to tak nechat? Co k tomu? Pít si budete přát?… a dvě je třicet. Děkujeme vám… Jak jsi daleko, Emi? Ukaž. No to myslíš vážně!? Každé písmenko jinak vysoké – takhle píše odvážná školačka? Podívej na m! Každá nožička jinak – tobě se líbí?…";

"Nelíbí, mami…";

"Tak proč jsi ho napsala takové ošklivé? Udělalo ti snad něco?… Dobrý den, pane. Co si budete přát? Dvě piva do kelímku. Dva párky s hořčicí, táák. Chleba nebo rohlíky? Poslužte si. A sedm je padesát. Děkujeme… Proč píšeš m, které se ti nelíbí?…";

je k nevíře, že v minutách příjemného vzrušení (a vůbec mě to nebolelo!) se vstupenkou do světa žen vrazí se mi na mysl tyto chvíle;

a když se to stane i napodruhé i napotřetí toho večera, zadumaná, s hlavou na Jirkově paži, kde oschl smyslně dráždivý pot, začínám chápat, že ve stavu živočišné rozkoše produkuje má mysl odpuštění – odpuštění mláděte matce; odpuštění uspěchané arytmii nálad. "Ahoj, dítě moje, líbáníčko, pomačkáníčko, jsem na tebe hrdá, čím mohu pánovi posloužit?, takhle se píše em?, proč takové píšeš, když se ti nelíbí?, ano, tmavá tlačenka je čerstvá, jedenáct korun, ahoj, odvážná školačko!…";

nikdy nic nebylo celé, vždycky jenom půl pomačkáníčka, půl pokáráníčka, půl zájmu o mě a půl o zákazníka a všechno se to prostřídalo tak překotně, až mi ta mixáž přestala chutnat…; a já dodnes nebyla s to pochopit, že její usazenina zůstala ve mně, ať se mi to líbí nebo ne; – –

je to nespravedlnost na mně spáchaná, je to nemoc mámina způsobu života a teprve smyslná rozkoš to dokázala vyslovit a – jak to, že i – odpustit?…?…?;

rozkoš ovšem pomine…;

a když pomine, zůstane ztěžklý, ztvrdlý vzdor: teď budu jen a jen sama sebou!

20

"To je marné! S tím nic neudělám!" hodím prostěradlo zpátky do vany;

pojednou mám pocit, že mě někdo špehuje!, no bodejť, máma!, a zalije mne studený pot z leknutí a hanby;

ona poobhlédla mé snažení docela klidně: "Doufám, že to bylo z lásky…"; tak teple to řekla, že jsem z toho zjihla a chtěla se k ní přimáčknout; včas jsem se však vzpamatovala – mým programem je přece vzdor!, a odsekla jsem: "To je moje věc! Jen a jen moje!…";

k nevíře!, stojíc za mnou, pohladila mě: "Tebe ještě nepřešel vztek?…";

"– – –!"

"Můžu vědět, kdo to byl?";

"– – –!";

"Nebo je to tajemství?…";

"Je to jen a jen moje věc!…"; chci, aby jí to bylo jasné – my dvě už nejsme kamarádky!, nepotřebuju ji!…; nic od ní nežádám a ona nesmí strkat nos do mých věcí!;

chci být nezávislá!…!…!;

"– – –?";

a taky že budu!;

"Chtěla jsem ti říct, že jsem byla u Táčkové. Všechno je daleko složitější. Její neštěstí nepřišlo naráz – schylovalo se k němu dlouho…";

"Mně to je úplně fuk!"; proboha!, co ještě říci, aby pochopila, že už nejsem její koťátko?; "Neměla jsem dětství!";

"– – –?";

"Tys mi ho vzala! O čem se chceš ještě bavit?…";

a tu se v jejích zorničkách objevil stín; úlek a ohromení; no konečně!!; a máma jako by přestala dýchat, stála nějak zchromle, oči skleněné zeměkoule a já poznala, že mě začíná brát vážně;

hurááá!…;

má víra v sebe samu povyrostla;

a rozjela jsem se jako buldozer: "Nejsem tvůj vlek! Za týden odmaturuju a za měsíc odjedu do Krkonoš! Já práci mám, abys věděla! Ještě jsem nedodělala školu a už mám práci, slyšíš!";

drtila jsem mámu pásy buldozeru a ona skutečně sklopila oči a skutečně přibila pohled k podlaze; ani stopy po protiútoku, jen plachost a rezignace; nu bodejť, celý život přece poslouchám já ji, "Celý život jsi mě podceňovala! Vždycky jsi ke mně šla jenom na půl cesty a teď se vrať docela! Nepotřebuju polovinu mámy, jdu po svých!";

"– – –!";

"Nemusím se schovávat v plesnivém bufetu! Mám práci! Práce mi přišla naproti! Nemusím se předvádět známkami svého dítěte! Nemusím si hrát na spokojenost a na štěstí! On mě miluje a já ho taky miluju!…";

tak!, táák!;

a teď ať si zkusí třeba jen špitnout, až se ke mně Jirka přistěhuje!; jen špitnout!

21

Dnešek utekl svým starším sourozencům. Nepodobá se jim, neboť jsem zastavila soustrojí návyků. Nevstala jsem před pátou a nejdu hledat práci. Můj čas nechce dnes plynout. Pořád jsem někde v minulosti.

Současnosti to ovšem vadí. Má telefon a usmyslila si, že se mi vnutí.

"Prosím?" nepředstavila jsem se. Snad mi dá současnost o to dříve pokoj.

"Tady Dostálová. Volám vám už několik dní. Myslila jsem, jestli byste nestála o výměnu bytu."

"Jak vás to napadlo?"

"Prostě tak. Semlelo se toho kolem vás tolik! Možná byste se ráda přestěhovala. Když vás můj manžel propustil, v Poříčíně se nechytnete. Přece jenom!… Noviny! Fámy! Je vám kolem padesátky, jestli se nemýlím… Kdybyste chtěla, rodina mé dcery bydlí až na konci města! V nejposlednějším činžáku u výpadovky na Prahu."

"Paní Dostálová, proč mi to všechno říkáte? Nemám v úmyslu stěhovat se."

"Ptám se jen tak. Kdybyste třeba chtěla. Dcera má taky dva plus jedna druhé kategorie. Hned před domem je zastávka meziměstské linky. Do dvaceti kilometrů tři městečka! Někde se tam ujmete, nikdy jste neměla manko."

"Dovolte, paní Dostálová!" musila jsem se rozesmát. "Vy mi chcete naordinovat zbytek života?"

"Ale ne! Tak to neberte, prosím vás… Myslila jsem to dobře. No. Aspoň to víte. Kdybyste si to rozmyslila… Jsem v telefonním seznamu! Tak nashle, paní Moravcová!…"

Ještěže mám minulost!

V mé bufetové minulosti je ruštinář Blažej Mládek. První mužský po Pavlovi. Říká, že jsem silný člověk. Miluje silné lidi.

"Fandil jsem ti, když jsi dráždila přecpané chodníky. Nemohly pochopit, že jdeš vzpřímeně."

"Kdeže loňské sněhy jsou! Dnes bych to nedokázala!"

Objal mě. "To neříkej. Kdybys nebyla tak odolná, nestál bych o tebe! Jsi silnější než ti všichni tam venku," pohodil hlavou k peronu. "Vidíš je? Tuctové životy!"

Lituji Blažeje, mého každodenního návštěvníka při půlhodinové polední přestávce. Spolu s ním přichází vůně nemocniční dezinfekce. "Jdu od zubaře," vycení Blažej zuby, "abych tě mohl lépe sníst!" zakousne se mi do paže. Mám Blažeje místo oběda. Jeho polibky. Jeho laskání. Zase vím, že jsem žena. Že se líbím mužům. Že jsou muži, kteří by mě chtěli. Potřebovala jsem osm let, abych se sloupla z mindráku! Je mi osmatřicet – nejsem vycpaná! odpovídám na pohrůžky svědomí. Blažej je mé špatné svědomí. Vždyť Emi o něm vůbec neví! Scházím se s Blažejem potajmu a každá milostná půlhodina je zaplacena pocitem provinění. Každá chvilenka s Blažejem mne utvrzuje, že nesmím být milenkou, když Emi nemá úplnou rodinu. Smím být jenom matkou anebo matkou a manželkou. Matkou a milenkou nikoliv. Koneckonců – vždyť to ani není štěstí, co prožívám! Být tu s námi Emilka, to by byla jiná!

Jsem ale opatrná. Co kdyby si Emi na Blažeje zvykla a náš vztah nevydržel? Tak dlouho se zase neznáme – máme jen tu půlhodinu místo oběda.

Právě svědomí, právě láska, právě opatrnost spojily se v jeden šik. Tak se přece přesvědč! Posuň věci kupředu!

"Povídej mi o svých dětech, Blažeji."

Zadurdí se. "Proč mě chceš trápit?"

"Chci o tobě vědět všechno. Jako ty o mně."

"Vždyť už všechno víš. Co bych ti ještě říkal?"

"Prosím," zaškemrám. "Třeba mě s nimi někdy seznámíš…"

Pobaveně se zasmál. "Můj prvorozený! Blažej Podroužek. Maminka se zaláskovala a utekla k jinému, představila ho Blažejovi jako nového tatínka a u rozvodu laskavě souhlasila, abych směl Blažeje navštěvovat každý poslední víkend v měsíci. O víc jsem ani nestál! Mám snad na to, abych jezdil autobusem víkend co víkend dvě stě kilometrů tam, dvě stě zpátky a ještě si platil hotelový pokoj? Přestal jsem kouřit. Skoncoval jsem s kafíčkem.Vzít syna dvanáctkrát za rok do cukrárny, to už je motivace ke střídmosti! Považ! Majetkové vypořádání mě stálo devadesát tisíc! Splácel jsem to devět let! Devět let!

Rok po rozvodu jsem bývalce navrhl, že si budu brát Blažeje na prázdniny k sobě. Na všechny prázdniny! Letní, jarní, vánoční… Než se sešel měsíc s měsícem, přišlo předvolání k soudu. Starostlivá maminka podala návrh na změnu – příjmení! Čeká s novým partnerem dítě a chce, aby celá rodina měla příjmení stejné. Prý to bude lepší pro Blažejovu psychiku! Řekl jsem: "Nesouhlasím! Chce mi mé dítě vzít!" Rozsudek: Blažejovo příjmení se mění na Podroužek! Pro chlapcovu psychiku je to opravdu lepší.

No. A potom? Přijedu za Blažejem Podroužkem a vidím – nechce se mu ke mně! Neví ovšem jak to říci. Odpoledne zaškemrá: "Taťka s mamkou jedou na dostihy. Mohl bych s nimi?"

Ten den jsem viděl svého prvorozeného naposled. Víc jsem nepřijel. Jsem vzorným platičem alimentů, kterému napaří každé tři roky o dvě stovky víc! A to je všechno!"

"– – –!"

"Víš, na co vymře lidstvo? Na citovou bezútěšnost. Na infekci osamělosti. Já tedy určitě."

Pohladím Blažeje po skráních. Má na spáncích krůpěje potu a ty největší se slily do pramínků stékajících až k límečku košile. Na druhorozeného jsem se nezeptala.

22

Našla jsem si práci a svitla mi naděje, že dojedu život ve vyjetých kolejích. Nemám na to, abych změnila směr jízdy a rychlost. V umývárně nádobí vrátil se mi pocit bezpečí. Mé oči dohlédnou jen do dřezu a na bíle obloženou stěnu. Co se děje v kuchyni, vnímám jako kulisu, nečitelný šum a pohyb, jehož nejsem účastníkem. Číšníci mi donesou talíře až pod samou ruku. Slyším jen skřípavý břinkot příborů a to je vše, co mne tady zajímá. Pasivita mi slíbila bezkonfliktnost.

V posledních dnech se víc než kdy jindy bojím konkrétního, adresného vztahu. Vztah rovná se hrozba zvratu!… Pro majitele penzionu jsem pracovní síla. Je to panovačné, studené chlapisko, jehož nezajímá ani dobrá pověst, ani špatná pověst. Umyj nádobí, a když to nebude dobře, půjdeš, odkud jsi přišla, setři pod sebou podlahu, a když to nebude dočista, půjdeš, odkud jsi přišla!… Mám nádobí čisté jako sklo. Podlahu jako zrcadlo.

Tento koutek umývárny a pak ještě obývací pokoj, to je můj celičký životní prostor. Doma se zdržuju v kuchyni nerada. Je to sice neutrální půda, ale přímo podminovaná konfliktností – škrtni slůvkem a exploze následuje okamžitě! Emi se připravuje na maturitní zkoušku, a aby jí šlo učivo lépe do hlavy, nastěhoval se k nám její spolužák. Nějaký Jirka, co prodává po ulicích ty nešťastné Horizonty. Celý den je jenom ve slipech. Má výsměšné oči a narcisní úsměv. Když ho spatřím, jsem nabitá rozčilením, ale přetvařuji se.

Bojím se člověka a moje vlastní dcera není výjimkou. – –

Poločasu svatého týdne obou mladých odpískalo zadrnčení telefonu. Nešla jsem k němu. Kdo m n ě  by volal? Snad se začínají Jirkovi rodiče konečně shánět po synáčkovi, nakvartýrujícího se do cizího!…

Emi řekla telefonu "moment", a aniž na mne pohlédla, zase se uzamkla v laboratoři biologie.

S lítostí hledím na sluchátko pohupující se na šňůře. Teď měla malá příležitost! Teď mohla říci: "Mami, vezmi si to. Je to pro tebe." Místo toho pořád stejná lhostejnost! Trhlina mezi námi je zas o něco hlubší.

Zavěsila jsem.

… Blažej přišel opravdu v osm. Přesný jako ty hodinky! Podá mi ruský sekt a vlastnoruční kresbičku pistole. "Se Sovětským svazem na věčné časy!"

"Děkuju. Vypijeme to po večeři. Ale Emi už spí, dám jí obrázek zítra."

"Ten je taky pro tebe!"

"Proč ne kalina, ruštináři? Proč pistole?"

"Zrovna takovou se zastřelil Majakovskij."

"– – –?"

"Máš to tady hezké. Čisté. Jak to dokážeš? Vždyť jsi celý den v práci!…"

Přinesu smažené řízky se salátem.

Blažej jí hltavě, plnými ústy, a i když je jenom v ponožkách, slyším, jak podupává. Na mém talíři neubyla ani polovina a Blažej nemá nic. Předstírám, že mám dost.

"Taky mám s malou starosti. Podívej! Tajím Emilce poštu. Tyhle dopisy posílá tchyně dvakrát do měsíce."

Milá Emilko! Posílám ti dvacetikorunu, aby sis mohla koupit čokoládu. Proč nepíšeš? Dostáváš mé dopisy? Jestli je máma na tebe zlá, řekni to paní družinářce. Ona mi zavolá. Jestli nejsi šťastná, můžu zařídit, aby ses přestěhovala ke mně! Musíš to říct paní družinářce, když na tebe bude máma křičet. U mně ti bude líp. Mám tě moc ráda a pořád na tebe myslím. Jsi celá táta! Líbá tě babička.

"Milující babička, Blažeji! Letos jsem tu měla sociálku jenom dvakrát! Taková laskavost! Jestli není Emilka podvyživená, jestli má doma čisto. Jako bych byla nějaká lundra! I ve škole byli. Jaké má Emi známky, jestli není roztěkaná a přecitlivělá… Pojď. Podívej. No řekni? Není nádherná? Má na boku pihu. Jako já…" Podívám se na Blažeje s nadějí: rozváže mu jiskřička citu jazyk?

Rozvázal. "Děti jsou svině! Dej malou té bábě, ať si ji strčí do prdele! K čemu děti? Plodíme je, abychom je zničili! Jako naši rodiče zničili nás! Jako naše děti zničí svoje děti! Něco ti řeknu! Když stojím prvního září u okna a vidím ta mračna fakanů, lituju, že nemám kulomet!!"

Proboha! Vždyť má záchvat!… Přihlásil se reflex; cítím totiž doktora a nemocniční dezinfekci. "Blažeji?… Ty bereš nějaké prášky?"

"– – –?"

"Blažeji? Ty nechodíš k zubaři! Chodíš k nervovému?"

"– – –!"

"K psychiatrovi?"

"Kdo není dneska na hlavu? Kdo?"

"Prosím tě, odejdi. Blažeji, odejdi…"

"Proč? Co je ti?"

"Prosím tě!" strkám ho od postele. "Nechoď ke mně. Dokud se neuzdravíš, nesmíš do mého života! Nesmíš do Emilčina života!" Neunesu problémy. Ať jsem třeba vycpaná, nedám se umučit předtuchou, že po mně skočí nneevvyyzzppyyttaatteellnnoosstt! Nedám!!

… Telefon nedbal na moji nevoli – připomenul se znovu.

"Nebuď taková. Nepokládej to," nebyl to příkaz, bylo to loudění. "Neměla jsem se k tobě chovat tak… tak ošklivě. Neměla jsem tě vyhánět…"

Táčková? Jiřina? – Někdo takový existuje?… Za těch několik málo dnů jsem si přiznala jedno: Jela jsem do Poříčí utišit své svědomí a dočkala jsem se toho. To mi stačilo. Nebylo ve mně snahy Jiřině nějak pomoci – lehce jsem ji pustila z hlavy. Ždibeček solidarity se ve mně nenašel. Ždibeček (sou)citu, ždibeček pokušení zkusit Táčkovou znovu… probudit… vzkřísit… K čemu by to bylo?… Žije se mi líp takhle! Snáze se proklopýtám – Doumřením!

Avšak tón, jakým promluvila Táčková teď, mě zaujal. Ona škemrala!

"Byla jsem rozčilená. Dneska už to vím. Musila jsi být hodně statečná, když jsi za mnou přijela. Mohla jsi i zalhat, tvářit se jako zlodějka mého muže a odjet v klidu…"

"Ne. To jsem nemohla…"

"Nebuď na sebe tak přísná. Zkomplikovala sis tím život ažaž."

"Prosím tebe! Co ty můžeš vědět o mém životě?"

"To, co ty o mém!"

(Pánbíčkové dělají zázraky zmáčknutím pitomé klávesy. Dostihli mě, abys věděla! Našli si mě! Horizonty jsou k dostání už i tady!… Bytná mě přestala zdravit. Nějaký dobrák mi nasypal pod práh pšeniční šrot. Chodím tady jako spráskaný pes! Bojím se pohlédnout lidem do očí… Spokojená – paní starostko?!

Hrůza hrůzoucí! Před pánbíčky není kam utéct!… Smíškové si na mě ukazují. Spokojená – Boubelko? Mám vyhřezlé vnitřnosti! K.)

Pikantnost dohadování přemohla moji vůli. Neodešla jsem od telefonu.

"Nebyla by to škoda?"

"Co jako?"

"Nezůstat přáteli."

"– – –?"

"Píšeš ještě?"

"Ne!" odsekla jsem. "Co jsem ovdověla, nepíšu. Krom toho mám starosti s holkou!"

"Škoda. Myslila jsem, že mi poradíš."

"– – –!"

"Neporadíš?"

"S čím?" Táčková potřebuje radu? Ode mne? Právě ode mne? "S čím chceš poradit?"

"Tak. Chodíš se zavázanýma očima? To bydlíš v Poříčíně? Moje agentura připravuje literární pořad. V kulturním domě."

"Ty máš agenturu?"

"Nevidělas plakáty? Agentura SNIVA. Umělecká!… Pch! Žijeme, abychom vyhrávali. I když jsme chromí… Jde jen o to naučit se žít ve světě, který má nové bohy. Můj literární pořad je premiérou… Proto ti volám. Chtěla jsem od tebe slyšet, jestli to deklamuju dobře. Psávala jsi přece! Nebo ještě píšeš?"

"Nepíšu! Už jsem ti to řekla. Nepíšu!"

"Škoda. Mám vystřižené některé tvé články. Tak co?… Pomůžeš? Neznám nikoho povolanějšího."

Když jsem přirovnala Emilčin svatý týden k poločasu sportovního zápasu, ve kterém zápolím též, ač v defenzívě, netušila jsem, že druhý poločas se začne vyvíjet tak příznivě. Právě jsem dostala dobrou přihrávku. Ejhle, moje sebeúcta oživla a s ní i pocit vlastní hodnoty! Já, nicka pro člověka, jemuž jsem dala život a kterému jsem skorem dvacet let tak ráda rozdávala všecko lepší, co ve mně život zanechal, užasle usedám na židli pod telefonem. Musím si sednout! Nedaleko ve světě existuje člověk, který potřebuje poradit a pomoci j e d i n ě  ode mne!

"Jak to, že jsi mě nepoznala hned? Jak to, Jiřino?"

"Napsala jsem zlodějce svého muže. Spala jsem – zdálo se mi o ní! Bděla jsem – zdálo se mi o ní! Zoufale jsem chtěla, aby přijela! Aby mi ho vrátila!…"

"– – –?"

"Jak to, že jsi neřekla hned, kdo jsi? Jak to, Marie?"

"Zoufale jsem chtěla, aby tvoje důvěra patřila mně. Právě mně…"

Toho večera jsem si zbičovala záda tu horkými, tu studenými důtkami vody. Nahatá stála jsem před zrcadlem. Mám opotřebované tělo. Křečové žíly na lýtkách, zploštělá chodidla, tenisové lokty, výrůstky na páteři, deformaci krční páteře, revma… Mám nepěkná, povadlá prsa… Mé tělo je nevylhané přiznání, autobiografická kniha a v ní nejdelší kapitola o lhostejnosti k sobě samé.

V noci ne a ne usnout, a když se myšlenky přece jenom unaví, za dvě, za tři hodiny, kdo ví, probudí mne křik v Emilčině pokoji. Vyskočím z postele a šátrajíc rukama po stěně došourám se do kuchyně.

"Ve všem chceš mít pravdu! Jednáš se mnou jako s děckem! Ne jako s děckem – jako seržant s vojákem základní služby! Už toho mám dost!" playboy rozkaceně.

"Moc mluvíš a málo píšeš domů! Tak jako s děckem, jo? Tobě nedošlo, co z toho může být? Řekla jsem ti, že nemůžeš! Nechci devět měsíců po matuře chovat, ty jeden kluku!"

"Neříkej mi kluku! Jsem o čtyři měsíce starší!"

Pak se rozskočily dveře pokoje a nahatý playboy proběhl kuchyní. Když mě spatřil, zašklebil se:

"Chceš dělat velké vlny? Krávo!"

23

Budiž. Člověk je celým asi až tehdy, když snese mráz i slunce najednou. Když ho protiklady nepřipraví o sebevládu. O zdraví. Neuráželo mě, že připomínám tomu potřeštěnci tura domácího: Vadilo mi, že právě takovému by měla povinout malé moje dcera.

A vadí mi, že nevím přesně, co mě popuzuje nejvíc. Že mi zkazil holku právě takový floutek? Že by Emílie měla chovat tak mladá, kdy sama ještě neví, čí vlastně je v tom překomplikovaném světě dospělých? Nebo že bych měla být babičkou dítěte dětí? Nebo že by mi o n  Emilku odvedl a připravil nás o šanci udělat si zavčasu pořádek v současném binci? Ne. Dneska si nemohu připustit, že jsme došly s Emilkou až tak daleko, kde žluč navždy otráví, co léta rostlo. Přes všechna zlá slova, přes rozhádanost máma ve mně nechce se nechat odbýt… zapřít… zlikvidovat!

Vrátím se z práce a najdu na jídelním stole Emilčino maturitní vysvědčení. Jakoby ledabyle pohozené, jakoby zapomenuté, vykřiklo na mě třikrát výborně a dvakrát chvalitebně. Zavřela jsem oči radostí. Jen ať trvá ten veliký okamžik dlouho, dlouho!… Dovést dítě až sem, to je dobrá bilance! Emílie není ani gamblerka, ani erosenka, ani feťačka!…

Cítila jsem svátek v srdci. – –

V úložné zásuvce pod postelí se povalují útržky z Emilčiných skicáků; a na útržcích neumělá vyobrazení mámy prodávající v bufetu párky. Samé mámy! Samé nádražní bufety! Samé párky! Jiného nic… A na rubech mé rukopisy – zežloutlá paměť.

Citový vztah, jenž plodí harmonii a spolehlivost a vylučuje povrchnost a zradu. Od ovdovění po něm toužím a v tomto čase jsem ho opravdu našla. Vytvořila ho… Dítě přijímá i dává s úžasně prostou opravdovostí… Konečně člověk, který přízeň nezpochybňuje a oplácí stejně!… Rozbouřenou vodou jsem doplavala na ostrov a chci na něm vypěstovat úrodu…

Vidíš, Moravcová! Dávno jsi zapomněla a dneska si v sobě čteš jako cizí. Jenomže! Jenomže ten cizí má nesmlouvavý nadhled. Na pásku u kalhot odznak kriminální služby, v ruce pravítko: "Tak jsi v té vyšetřovací vazbě přece jenom skončila, Moravcová! No začni! A pravdu! Pravdu! Jinak bude zle!…" Jeho otázky štípají jako rány pravítkem.

Na jaký ostrov jsi to doplavala? (Do nádražního bufetu?) Neztratila jsi Emilku cestou? ("… víš, jak je holce po vybrečení, když je sama v prázdném bytě? Víš jak? Prázdně!") Není ona na jiném ostrově? ("Co je v tvé povaze, že o nás žádný nestál?…") Nad jakou úrodou to jásáš? ("… myslíš, že mám vygumovanou paměť? To jsi uměla hodně málo!")

Cizí se vyžívá v mém úleku a kárá mě bez konce:

"Je to vůbec sebeúcta, co v tobě Táčková probudila? Nejde o docela obyčejnou ješitnost zapomenuté regionální publicistky? Ty se nechceš zhroutit! Ty se schválně nezhroutíš, aby ses neprořekla! Přiznej se! Tak se konečně přiznej, Moravcová!… Jsi vinna svým bufetovým životem!…!…!"

Chce se mi k oknu, chce se mi vykřiknout:

"Já nejsem zbytečná! Nejsem tady navíc!"

Otevřela jsem okno – a mlčela.

Srdce mi buší. Nechce nesklidit. Chce sít!

Emilko! Přeju ti hodně takových vysvědčení. Přeju ti úrodu! Máma.

24

Ve Velkém Poříčí mi řekli, že Táčková odjela koncem týdne do lázní. Nezaváhala jsem. Vlak na Poříčín jel do půlhodiny, a protože byl všední den, městskou dopravou jsem dorazila k lázním ještě dlouho před smrákáním.

Barokně stavěné lípy strážící dlouhý chodník poschovávaly ve svém stínu zbytky mé nejistoty. A když mě hrdličky zasypaly cukernatým mámením, srdce bylo setbou přímo posedlé. Život je nekonečná příležitost.

Prošla jsem branou lázní.

Recepční do mě zavrtal studený rezervovaný pohled. Buď jsem mu od pohledu nesympatická, anebo ho ruším: dloube se soustředěně v nosu a solí podlahu nečistotou.

"Hledám paní Táčkovou."

Pořád stejný pohled. Pořád stejně mlčenlivý. Tak pětačtyřicet, oční víčka skřipce, pruhovaná košile námořníka, čertovy vrkoče kraťoulinké…

"Hledám paní Táčkovou."

"O co jdéé?"

Aha. Imperátor!

"O co jdéé?!" prověřuje mne.

"Paní Táčková si přeje, abych ji navštívila. Připravuje literární pořad."

"Jó. To je tamtáá!" utrhla se kra. "Jó! To jste vy!" přituhlo hned.

Nejspíš jsem zrudla.

"Bude v salonkůů. První poschodí. Když tam nebudéé, bude v pokojíí. Druhé poschodí."

Byla v salonku.

Seděla u kulatého stolku a předčítala deseti, dvanácti lidem posedávajícím na židlích podél zdi. Jen mne spatřila, její obličej zalila radost. "Vítám tě, Maruš! Taková návštěva! Ta potěší!" kulhá mi v ústrety. "Děvenko moje!" Obejme mě a políbí.

"– – –?"

"To je Marie Moravcová, přátelé!"

Lidé na židlích užasnou.

"Tohle? To je ona?!"

"Tak to je ona?!"

"Představovala jsem si ji jinak!"

"Nechte nás o samotě!" Táčková nepoprosí, nýbrž přikáže. A zřejmě mě tím ochraňuje.

Co mají ti lidé proti mně? Nikdy jsem je neviděla! Nikdy mě neviděli! Kdyby se mě Táčková nezastala, co by se dělo dál? I chlápek v recepci byl tak nepřirozený!… A Jiřinino líbáníčko, Jiřinino pomačkáníčko! Není v nich nepřirozenost? – Nezačínej zase! Nemáš ani pravítko, ani odznak na pásku! Ty sama jsi tahala Jiřinu za nos! Lichotila ti její důvěra… Oplatíš podezíravostí? Styď se!

"Doufala jsem, že se ukážeš dřív! Čekala jsem tě v Poříčí každou hodinu. Sedni přece! Byla jsem minule nepříčetná. Už se nezlob…" Jiřina je upravená, má trvalou a přeliv a její tělo voní. Pleť má jemnější a trocha rtěnky přikouzlila vyklenutým masitým rtům půvab vyrovnané ženy. Zase má svůj image! "Pch! Ještě nejsem odepsaná. Vůbec se mi nechce prohrávat!" Zavěsila do mě vážný, pátravý pohled.

Po zádech se mi přehnalo mrazivé zachvění. Od našeho poříčského setkání udělala Jiřina vpravo v bok a šla dny nejspíš bez lítostných reminiscencí. Dělalo ji to silnější a zdravější. Jaký elixír užívá? Vždyť tolik vody ještě neuteklo! – –

(Jiřko! Nedoprošuj se, nepotrpím si na to. Všechno je tak pitomě živé! Jak se v tom vyznat? Co nás pořád spojuje?… Řeknu ti rovnou, schází mi náš kurník! Měl jsem se v Poříčí kam schovat. Tady jsem jako nahatý v trní.

Jaké kuješ pikle?… Moravcová toho o nás moc ví? Co může vědět! Moravcová pořád píše? Co s tím my máme společného! Proč píšeš v hádankách?…

Bozi jsou svět, svět chce být klamán? Bozi chtějí obětní rituál? Když jim obětujeme, dají nám pokoj? Půjdou o dům dál?… Co to má všechno znamenat? Brnknu Ti do lázní. Potřebuju to vysvětlit po lopatě. Jestli je to pro naše dobro, dobrá, udělám, co mi řekneš. Ale řeknu Ti to rovnou! Jestli ani potom nedáš pokoj s tou pitomou politikou…! Zdraví Karel.)

Jen dosedla Jiřina do židle, někdo zaklepal.

Dovnitř vstrčila hlavu pacientka, patřící před okamžikem do vděčného auditoria. "Promiňte, paní poslankyně, budete po večeři opět recitovat?" Medově přilnavé, vlezlé lepidlo! Přiznalo všechno: Naprostou nespolehlivost, naprostou prodejnost, neutišitelnou touhu po přízni. Setkala jsem se s něčím takovým jen mezi zdravými a musila si přiznat, že soucit zamlžuje zrak. Přednosti Táčkové o to více váží: přímočarost, sebekritika, nekapitulantství! Horolezkyně, která notoricky kradla z toho, co měla podle pracovní smlouvy dbale ochraňovat, vystoupila k místní politické špičce a odtud ještě dál k filozofujícímu poustevničení. Takovou turistikou pohrdne, jen kdo vidí černobíle.

Je mi smutno. Je mi stydno a roztrpčeně z toho, že si vybírám roviny bez stoupání. Když jsem přestála infarkt myokardu, myslila jsem jen a jen na Emilku. Co by s ní bylo, kdybych nebyla já!… Avšak rozbořit bariéry kolem bufetového mikrokosmu, to ne! Ani nemoc, ani nebezpečí smrti mnou nepohnuly a nic se ve mně nezměnilo.

Ty dny, kdy byl manžel nezvěstný a drama hledání nehledání proměnilo můj mnohatýdenní život na jeviště, před kterým tisíce diváků očekávaly dychtivě, v transu to nejhorší z nejhoršího, ty dny zcela a navždy demontovaly mou biologickou přirozenost živočišného druhu homo sapiens. Totiž stádní instinkt. Totiž potřebu uchovat se ve společnosti. Být tvorem společenským.

Tváří v tvář Táčkové si uvědomuji: celé ty dlouhé roky, celých těch dvacet let nosím v sobě trauma. Zrůdy toužící vidět zrůdu srotily se před mým domem, před vlakem, do kterého jsem nastoupila, před obchodem, kde právě nakupuju… Poté, co zaklopím betonové víko nad urnou s Pavlovým popelem, mám jen jedinou hezkou myšlenku, jediné těšení, jediné proč i zítra – dítě pod srdcem. Každé nové kopnutí nabíjí mě energií a já vstávám do jiter, která září i pro mě. S každou odkrojenou hodinou však houstne splín. Zrůdy baží vidět zrůdu. Večer dopadnu do postele bez vlády a mám bezesný, kovový spánek. S jitrem mě probudí panenský život ve mně a vše znovu spěje od zahlcení do deprese.

Je mi smutno. Je mi stydno, že ve mně neproběhla po infarktu tak velkolepá proměna jako s Jiřinou. Žádná renesanční obroda, nijaké záchvěvy ušlechtilosti, zkultivování, lidumilství, nic. Jsem fosilie.

Když byly Emilce tři roky pryč a chodila první měsíc do školky, překvapení na sebe nedalo čekat. Přijdu o dětském dnu do třídy a Emilka se ke mně řítí, až chudák zakopne. Jak se tak roztáhne jako žába, z její náruče se rozkutálejí cukrlátka. Malá brečí a není k utišení.

"To přejde. Ukaž," zvednu ji, "pofoukám ti to," vezmu ji do náruče. Emilka vřeští. Kope nožičkami, šponuje tělo a div se mi nesesmekne. Zbylé děti vykulují oči a obě učitelky mě hypnotizují přísným odsuzujícím zrakem. Nenávidím oči, které vždycky všechno vědí. Pronásledují mne, když pomáhám Emilce sbírat bonbony, špehují mě, když odcházíme a moje malá pořád pláče.

Sejde se týden s týdnem a Emilka si nese hned celý košíček. Čokolády, pomeranče, lízátka.

"To dostaly všechny děti?" Pátrám v očích, které mne zase odsuzují a já zase nevím proč.

"Jenom Emilka. To víte, staří lidé nedovedou nemilovat děti."

"Koho myslíte?"

"Přece babičku."

Ta slova mají účinek úderu boxerovy pěsti. Doma se mi do ničeho nechce. Tuším zavilost. Zavilost je říčný buldok. Tchyni jsem neviděla od manželovy smrti – kdyby měla dobré úmysly, jistě by přišla k nám domů!

"Vezmi si, mami. Ty jsou od tatínka! Šetřil, abych měla něco dobrého, až umře."

"– – –!"

Paní poslankyně mě vrátí do současnosti. "Vidíš! Vidíš, jak se líbí tvoje povídka? Taková jsi autorka!"

"Moje povídka?"

"Posadíme se k tomu?"

Ulevilo se mi, když lepidlo zmizelo, a poslušně jsem si sedla.

"Nu – poslouchej. A buď na mě přísná, to ti povídám!… Marie Moravcová: Zahrada v jeskyni," začne Jiřina a já ustrnu. "Život je zahrada. Co na tom, že v jeskyni. Zase mi přivezli jen telecí párky! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený šmejd prodala! Jeden má pořád problémy! Šest dnů v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za okýnkem bufetu, stejné otázky a stejné odpovědi…"

Vrátím se na opačný pól svého života, do své historie. Kyne mi odtud upracovaná radost. Vzpomínám si: Píšu. Literární postava do mě vstoupí, až mne opanuje celou. Nemám žádnou bolest. Žádné soužení. Žádné nepřátele. Jsem svobodná, neboť jsem odhodila břemeno paměti a jak vzniká příběh, jak jde postava životem, života je najednou o něco víc. Smím mu být blízko a nejblíže, smím se vysvléci z domýšlivosti, z ješitnosti, z komplexů… Nádhero tvoření, poznávám tě! Nezapomněla jsem!

… "Od čeho máš tak špinavá kolena?" oprašuji Emilčiny punčocháče. "Nemůžeš dát pozor? Ráno byly úplně nové…"

Emilka natahuje.

Bodejť. Pátravé vševědoucí oči jsou na místě a spokojeně nás pozorují.

"Půjdeme se podívat na tatínkův pokojíček?"

"Na jaký? Kam?"

"Tam jak jsou ty domečky s malými zahrádkami. Ty to nevíš? Taťka má pokojíček a v pokojíčku postýlku. Já jsem ji viděla, mami…"

"Emilko? Tys byla na hřbitově?"

"No."

"– – –!"

"My jsme byli celá třída na procházce a babička na mě čekala…" –

Do konce týdne vyšel můj inzerát na výměnu bytu. Velké Poříčí za Poříčín. Do čtvrt roku jsme se přestěhovali.

"… Jemný bobový šrot zacelil každý pór mého těla. Zaprášené vlasy vyčuhující zpod šátku jako zplesnivělá koudel, bílé kartáčky řas ztěžkly a popraskané, bělobou tónované rty bolí. Domů se vrací stařenka. Mám masku mima. Vskutku jsem maskou. Život ve mně abstenuje, respektive jsem žití vědomě zatlačila do pasivity – je to jediný způsob, jak nedopustit, aby mě rozcupovala deprese…," čte Jiřina, aniž tuší, že nastavuje zrcadlo mé historii. "… V uličce mezi stájemi a blokem chalup nesvítí jediná lampa. I tak se mi zdá, že přímo proti mně někdo spěchá. Pavel?? Ten člověk do mne div nevrazil. Dýcháme jeden druhému do obličeje. Proboha! Vždyť je to Táčková! Skladnice jézetdé a předsedkyně vesnického výboru Národní fronty v jedné osobě. V každé ruce po vědru, ve kterém se bělá šrot. Ze stáje nebo ze skladu? Neptám se, a tedy neodpovídá. Stojíme proti sobě. Bez úsměvu, bez pozdravu, bez radosti. Trvá to trapně dlouho. Mám pocit provinění a řeknu pouze: ,Promiňte, paní skladnice.' ,Pch! Kdybys někde kecala, řeknu jim, že se promenáduješ v noci venku. Rozumíš mi, že? Už tak po tobě jdou,' vyprovodila mne."

"Poslyš," nedá mi to. "Ty nemáš strach? Nebojíš se číst o sobě takové věci? Bude tam spousta lidí. Proč sis vybrala právě moji povídku? Je tolik lepších!"

"Děvenko moje! Cožpak nejsme spojenkyně? Tvůj příběh – můj příběh! Tvůj osud – můj osud! Nevidíš podobnost? Rozumím právě tvé povídce."

Mlčím.

"Ty nejsi ráda, Marie?"

Mlčím.

"Myslíš, že chci umřít a neříct o sobě pravdu?"

"Jsi silná, Jiřino. Z nás dvou jsi silnější ty… Škoda, že tě nevidí tvůj muž. Určitě by si tě zase vážil!"

"Můj muž, říkáš?" rozesmála se šťastným smíchem. "Proč myslíš, že jsem byla u kadeřnice? Proč myslíš, že mám tak dobrou náladu? Děvenko moje! Čekám Káju každým dnem!…"

"Opravdu? On se ti ozval? Mluv!"

"Napsala jsem Kájovi k narozeninám. A přidala pozvánku do kulturního domu. Včera mi telefonoval… Je to na dobré cestě! To víš, selhaly mu tenkrát nervy… Starý strom nepřesadíš. Kája a nádeničit za slevu na podnájmu! Pch! Falešnici, která ho jenom využívala?! Hned mi to nešlo k sobě… Zkrátka! Karel přijede! Už objednal kuřice, hospodáříček!"

"To jsem ráda! Jiřko? Chtěla bych tvého muže poznat."

"Ještě ne. Ještě je čas. To víš. Nimrod! Těší se, až si vystřelí na škodnou."

Pravda. Nechť si Táčkovi udělají pořádek v soukromí!

Než Jiřina skončila, dávno se setmělo. Zmrzačená žena dočetší příběh zmrzačeného života přijala mou ruku. "Děkuju ti, Jiřko. Ani nevíš za co…"

C

25

"Táák! A teď budu vydělávat! Máš peníze – jsi king! Nemáš peníze – jsi nula! A já nula nikdy nebudu, vím, jak na to!" vyřvává Jirka, jako by právě prodával Horizonty, a já se musím smát jeho opilé rozjařenosti. Jsem šťastná, že jsem složila zkoušku dospělosti, že jsme se s Jirkou zase udobřili a že nejsem v očekávání. Jak já se bála!…;

dneska je fajn; všechno je bezva;

"Ještě jednou na život, holky!" povstane Jirka se sklenicí cinzana. "Na to, jak jste nohaté! Na to, abyste nohaté dlouho byly!…";

a já taky vstanu a holky taky vstanou, Pavlína, Katka a Markyt, sklo zvonivě zacinkne našemu sebevědomí a Jirka nadiktuje: "Všichni do dna!";

dno nám oplatí rozpustilý škleb;

"A teď na Krkonoše! Ať jsme brzy v balíku!";

dno se zapitvoří;

sborově se svalíme do opěradel, popadneme se za břicha, žaludky jako ve výtahu; žene mě to ven, ale Jirka chňapne po mé sukni a stáhne mě zpátky;

"Tobě není dobře? Komu ještě není dobře?";

"Mně," hekne Katka;

"Ble," vyplázne Markyt jazyk;

"Tak si dáme decku kultury na pozdvižení duhovna!" mne si Jirka ruce a šaškovsky, po špičkách se krade k videu; –

film běží;

ples novorozeňat; nahatý muž s karnevalovou maskou na tváři a s vytetovaným Amorkem na hrudníku, nahatá žena s maskou na tváři a vytetovaným křížem na hýždi, nahatá žena s maskou a dudlíkem v ústech, nahatá žena s maskou a vytetovaným atomovým hřibem na břiše, všichni poskakují, jako by se naučili teprve včera chodit, pak se strhne honička, ženy honí muže…;

fuj!, to tedy ne!;

žene mě to ven; u toho nemusím být!…!…!;

"Z čeho jsi tak vydřená, prosím tebe?" je mi v Jirka patách;

"Jirko. Nepoznávám tě. Bojím se. Dneska se tě bojím!";

Jirka se plácá do stehen a řehní se, až to trochu zchladí mé rozčilení: to se nesměje Jirka, to se řehoní suverénní chlap, kterým Jirka není;

"Tak ji nechej, když je tak blbá!" chlístne k nám Markyt. "To víš, jedináček! Šprtna! Slušňačka!…";

a sborové hihňání v cis;

"Ta si pořád myslí, že ji přinesl čáp!…";

a tu Jirka ztuhne;

je vyjukaný a je vyděšený;

co je na mně tak hrozného, co tak děsivého?; švihnu okem do okenního skla – mám pocuchané vlasy a pocuchaný škleb;

"Emi! To já jen tak!" popadne Jirka mou ruku a vší silou ji drtí, abych se mu nevyškubla. "Byl to blbý frk, promiň…";

doprošuje se, mihne se mi hlavou, tedy mu na mně záleží; a to je příležitost oplatit Markyt lichotku: "Proč si nehledíš tamté? Proč si nehledíš tamtěch? Třeba by si v takovém filmu i rády zahrály!…";

"Já tedy klidně! S maskou a za máry!" Markyt je nezranitelná a najednou je mi jasné, že společenství páté á přestalo existovat – teď jsme především každá sebou, teď začínáme obnažovat svá ega a nejspíš to bude i smutné;

v domě se utrhne pramínek smíchu a přiteče až k nám před vchodové dveře;

samozřejmě Markyt!; v páťáku i u matury prolezla s odřenýma ušima, ovšem teď si vysvlékne halenku a její nahá prsa zabimbají; "Vykašli se na ni, když je tak blbá!";

co si to ta potvůrka dovoluje?; "Nepřeháníš? Jirka je můj kluk! Tak se ovládej!…";

"Tůdle nudle! Jirka je nás všech!";

a vyškubnu se Jirkovi a vlepím Markyt pohlavek;

natotata jsou zbylé holky ve dveřích; –

zcepenělá Markyt si drží líc, pak se shýbne a rejdí pohledem po záspi;

(shání šutr, kterým by mi urazila hlavu!…)

vypláznu na ni jazyk – a jdu. Jdu! Jdu a seschlé, hnědé mrtvolky šeříkových květů lemují mou osamělou cestu do dospělosti;

a když přestoupím z travnaté boční cesty na rozehřátý asfalt, když proběhnu zaprášenou návsí a odkrojím první kus táhlého kopce, do něhož se mi v tom horku pranic nechce, ale musím (chci přece dobýt vlakové nádraží!), instinktivně zpomalím s pohledem přivázaným k nařaseným šatům, k šedé paruce, k lýtkám protkaným křečovými uzlinami;

není to snad moje máma?…;

je to moje máma!…; a jak mohla vědět, že jsem u Jirky?; – hledala mě snad a na poslední chvíli si to rozmyslila? – viděla candrbál na zápraží Jirkova domu a udělala raději čelem vzad?;

mámin smiřitelský vzkaz na jídelním stole nechala jsem bez odpovědi s pocitem převahy a vítězství…;

a vím, že jsem byla pitomá;

kůzlátko!;

a vím, že jsem byla potřeštěná;

kůzlátko!;

čtu si to na zádech mé mámy;

a mé myšlenky se zklidnily, ba zvláčněly a mé uhopsané emoce prostrkávající mě o překot do života se najednou vysílily. – –

Zastavím se. Nespustím oka z maminčiných přihrbených zad. To mě podrž, jak jsem najednou schlíplá! Bojím se dohnat vlastní mámu, aby na mně nepoznala – tušení pochybení.

Ne. Nemám odvahu setkat se s mamkou. Předváděla jsem se před ní a musila jsem být směšná, tak směšná…! Sebevědomí má křídla a zuby žiletky. Vznese se do oblak a na koho jen pohlédne, soudí ho nejpřísnějším, nejnemilosrdnějším metrem! Právě taková jsem byla já k mámě. Moje impulzivnost nebyla ani tak nezkrotná jako cílevědomá, jako programová. Chtěla jsem se přece odpoutat, osamostatnit, být nezávislá. Chtěla jsem se vymanit z mantinelů máminina odtud potud…

Přetrumfnout mámu svým vlastním rozumem, o to mi šlo! Aby mě už neomezovala, aby neměla odvahu zakázat mi Jirku u nás doma…

A ona existuje spravedlnost! Ono se mi to vymstilo!

Jsou vylhané mé představy o klukovi, jenž mi dal poznat milování? Co myslila Markyt tím "Jirka je nás všech…"? Co znamenala solidarita ostatních právě s Markyt a ne se mnou? Zamilovala jsem se do někoho jiného, než jsem myslila?… Nemocná urážením dostala jsem lekci! Zamilovaná byla přímočará a myslila, že je to poctivé. Teď čučí na shrbená záda a má o poctivosti jiné mínění. To ta záda jsou poctivá – jenže se tím neholedbají! Já pitomá! Teď mám z ostudy kabát! Ke všemu prý nemusím žebrat o práci! Prý si mě práce sama našla! Všechno je fuč… Chvástala jsem se a teď budu mamce pro smích!

"Tak Emilko! Emi!"

"– – –!"

"Éémíí! Počkééj!"

To mě podrž…! Jirka! Uvidět mě teď mamka, propadnu se hanbou! I kdybych nekápla božskou, i kdybych před ní nepřiznala svoje omyly, poznala by je na mně! Co počít?… Jak vykličkovat?… "Co ještě?" jdu Jirkovi naproti, aby nekřičel. "Další překvápko?" Vlak mi musí ujet! Nedokážu se setkat s mámou právě dneska! Vydržím tu stát a mudrovat s Jirkou o ničem, jenom aby mamka zmizela za ohybem cesty. Jenom ať vlak odjede beze mne!

"Emi, vždyť o nic nešlo… Byl to frk. Recese."

"Nezdálo se mi. Co ten striptýz? Ty s Markyt něco máš?"

"Co bych s ní měl? Znáš přece Markyt! Předvádí se. Střízlivá zrudne, když uvidí slipy ve výkladu."

"Nevěděla jsem, že patříš nám všem!"

"Láry fáry! Markyt dělá velké vlny. Píše málo domů. Pochop. Pět let byla naše třída super kámošová. Teď to skončilo! Chtěl jsem, aby to bylo s parádou. Aby nás pět, co pojedeme do Krkonoš, drželo pořád pohromadě! Co je na tom ke vztekání? Ostatní ze třídy pofrčí pěkně sólovka, ale naše pětka zůstane bezva partou. Fakt jsem nevěděl, že tě ta kazeta sebere. Mrzí mě to. Emi… Bál jsem se, že tě nedoženu… Emíí…Běžím za tebou, co mi nohy stačí."

Ano, běží!… Jako psík za mnou pelášil!… Ještě že to holky viděly! Jirka přiběhl s prosíkem! Nejsem to já, kdo žebrá. Moje hrdost neutrpěla! Moje prestiž stoupla – přiběhl za mnou, ne za holkama!… Mohu mezi nimi žít se vztyčenou hlavou!… Jsem jednička!

"Dej mi hubana, Emi!"

"Nepromítej takové filmy. Nehodí se to k tobě."

Vzali jsme se za ruce a Jirka mě vedl zpátky do vsi.

"Kam jdem?" Neodbočil k vrátkům!

"Dej se překvapit. Nevídáno neslýcháno! Existuje perníková chaloupka, kam chodím větrat místnosti, zalévat kytky a sypat rybičkám, protože ježibaba je zrovna na zdravotní dovolené. Tu chaloupku budeme mít tři týdny pro sebe. Zavřeme se před světem a na celé zeměkouli budeme jen my dva. Spokojená?"

26

Ne chaloupka, ale protáhlý přízemní dům. Ne z perníku, nýbrž z masívního kamenného zdiva. Učiněná tvrz.

Všechno ostatní je ovšem pravda!

Chodíme přes most ke koupališti širokému jako Snivá meandrující hned vedle, dlouhému jako nudle a rovnému jako pravítko. Na jednom břehu spořádaně seřazené zahradní chatky obklopené stromkovým angreštem a kapitálními trsy jahodníků, na břehu protějším stanový tábor.

Docela vzadu, kde přebytečná voda přepadává do křivolakého koryta Snivé, koupají se a sluní mé tři spolužačky a s nimi Jirkův brácha Leoš. Chytají bronz docela nazí, a protože mezi nimi a stanovým táborem je mokřina s řídkým orobincem a hustým křoviskem jívy, jen já s Jirkou víme o soukromé nudypláži. Desetkrát, dvacetkrát za odpoledne přistihneme se, že naše pohledy jsou těkavé a rády se zatoulají do těch míst.

Minulý pátek Jirka řekl:

"Obloha se mi nějak nezdá. Potím se jako dveře od chlíva. Měli bychom jim říct, že bude bouřka." Dívá se na mě a pátrá.

Dívám se na něho a pátrám.

"Tobě se nechce, Emi?"

Zpola se chce lechtavému pokušení a zvědavosti, zpola se nechce váhavému ostychu a příkré mravokárnosti.

"Zajdu tam sám. Vrátím se hned."

"Když přijde bouřka, oni to poznají, Jirko. Oni nejsou mentálně postižení, Jirko."

"Taky fakt."

V pátek bouřka nebyla, zato dnes se žene přímo k nám.

Honem do perníkové chaloupky! V kiosku u brány si koupím poslední výtisk Horizontů. Teď vycházejí už dvakrát týdně. Zmáhají se. Mají dvakrát větší náklad a třikrát vyšší cenu. Horizonty jsou mým údělem – či něčím takovým. Vždyť to není tak dávno, co jsem poslala do redakce Zahradu v jeskyni, abych pozvedla mamce sebevědomí a pomohla jí zpátky mezi lidi. Byla z toho pořádná mela a s mamkou jsem se rozkmotřila. A už vůbec neuplynulo moc vody od toho dne, kdy mě Jirka pozval poprvé na rande. "Hóó-rizónty! Kupte si Horizonty! Emilko – do kina, šla bys?"

Neuteklo tolik času a přeci, přeci se událo tolik věcí kolem mě a hlavně uvnitř mě samé! Svět už není jednosměrná ulice – jednosměrná tím směrem, kterým jdu já. Slunce již nesvítí kvůli mně! V jeho záři se neblyští moje ušlechtilost a neúnavná potřeba konat dobro! Vítr nevane, aby pofoukal bebíčko nedoceněné… Byla jsem svatojánská muška rozverně poletující v příkopu. I když u hlavní silnice celičkého světa, přece jen v příkopu, odkud nebylo vidět všechno.

Být, existovat, to mi dnes nějak víc váží. S takovým nákladem nemůžeš poblázněně hopkat. Nechceš ho znovu vysypat a mít nad střepy pocit hrdinky. Dokonce křepčivě uječené! A za dva, za tři dny, za týden, až ti dojde pravý stav věcí, stydět se před sebou samou… I to milování se obejde bez čokoládových polibků. Jsem syta rozpustilostí. Fyzická láska je rehabilitační procedura duše. Uvolněná duše víc ví a vnímá víc souvislostí. Zatímco Jirka vždycky vydechne úpěnlivé "mamíí", aby pak usnul, mně život zavoní a chci mu vyjít vstříc…

Ani dnes to není jiné. Jirka pochrupuje, mé oči se sytí pohledem na odpočívajícího válečníka, jenž pokořil milostné chtění, a z mého spokojeného srdce srší laskavost. Mně se nechce po lásce spát! Mám však smýčit po domě a rušit noc? Hóórizonty!… Týdeník o nás!… Týdeník pro vás!…

KAUSA TÁČKOVÁ: VŠECHNO JE JINAK!

ŽIVOT NECHCE PROHRÁVAT!

JIŘINA TÁČKOVÁ SE VRÁTILA DO SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA!

27

"Doprkvančic! Myslel jsem, že je kolem vás klid! Ticho po pěšině! Co má znamenat zase tohle? Dostanete výpověď ve zkušební době! Zítra sem nemusíte! Když se mluví špatně o vás, bude se mluvit špatně o mně. To si nemůže moje firma dovolit, ženská!" Šéf se zastavil tři čtyři kroky ode mne. Aby nemusel až ke dřezu, Horizonty mi hodil. Nečekala jsem to, navíc jsem měla obě ruce mokré a časopis spadl do vody. Chňapnu po výtisku, abych ho zachránila v teple u okna.

"Je to škoda!" ještě. "Máte nádobí čisté jako sklo! Podlahu jako zrcadlo! Doprkvančic!" a zbude zápach pitralonu a dehtu.

Když nemusím, tak nemusím! Užuž si svlékám těžkou gumovou zástěru, ovšem hned mě napadne, že to bude legračně trucovité, ztraceně hrdé gesto. Zvolím sebevládu a zašilhám k Horizontům. Titulky vskutku provokují, jenže moje minulost zavelí: "Nespadni do toho! Nedej se vcucnout! Tam někde v štontu bývávala síla koně! Nenech ji přešlapovat darmo na místě!"

Nepřečetla jsem si Horizonty a doovládla se až do "padla".

Šéf měl připravený zápočtový list a dohodu o rozvázání pracovního poměru ve zkušební době. Nepodali jsme si ruce, nerozloučili jsme se. Jako bych v penzionu nikdy nebyla!

I doma jsem se dokázala kontrolovat. U dřezu jsem sice skončila, ale pořád mám na sobě nalepený pot, prádlo čpějící připáleným olejem a mé ruce jsou cítit pomyjemi. Takže se nejprve vykoupu a převléknu do čistého!

Podle šéfovy reakce a podle titulků jsem předpokládala, že v mém životě se přihodilo opět něco závažného. Vymydlená, trimepranolem a pokorou zaštítěna usedla jsem před pomyslnou soudní stolici. Horizonty vskutku hledaly pravdu a spravedlnost.

Poškozené svědkyni Jiřině Táčkové se podařil husarský kousek. Ředitelka umělecké agentury SNIVA si získala srdce diváků. Nejen přednesem, nejen nevyhasínající vitalitou, ale o nic méně i volbou tématu a charismatem nezlomené osobnosti. Jiřina Táčková si zvolila Zahradu v jeskyni, povídku, která jako zemětřesení změnila její úspěšný život, připravila ji o zdraví a navždy ji tělesně poznamenala. Brzy poté, co jí podobně postižené obecenstvo přichystalo nadšené ovace, našla si paní Táčková čas pro náš časopis.

"Proč jste si vybrala právě Zahradu v jeskyni, když v ní figurujete jako charakterově záporná epizodní postava?"

"Právě pro charakterový zápor."

"Nerozumím, paní Táčková."

"Literární pořad mi dal příležitost veřejně se očistit. Jak jinak, než tváří v tvář lži? Znáte jiný přesvědčivější způsob…? Pane redaktore, autobiografická povídka Marie Moravcové má věcné chyby. Když hlavní postava courá noční vesnicí, rozumíte mi, že?, a potká skladnici Táčkovou, skladnice nenese vědra kradeného šrotu. Nese šanony se skladovými doklady, protože je začátek nového měsíce a ten minulý je třeba evidenčně uzavřít. Nikdy jste si nenesl práci domů, když v kanceláři jste ji nestihl ani do tmy a doma se o vás strachuje manžel?"

"Jsem ještě svobodný. Nemám manžela."

"Pch. Vtipné!"

"Jestliže obsahuje publikovaná povídka nactiutrhačské nepravdy, mohla jste se obrátit na soud. Proč jste to neudělala?"

"Nemohla jsem. Právě pro manžela jsem to nemohla. Když vyšel hanopis v Horizontech a nepřátelství veřejnosti se stupňovalo, manžel byl pro mne skutečnou a jedinou oporou. Nezasloužil si, abych o tom mluvila…"

"O čem, paní Táčková?"

"O tom, jak se autorka zahleděla v mládí do mého muže. Rozumíte mi, že? Zamilovala se do něho až po uši, křehké kvítí! Manžel mě však neopustil… A vědra šrotu, to je msta. Jistě víte, že ženy se mstí nejlstivěji…"

"Ještě ne."

"Pch. Buďte rád."

"Ten pán za vámi, paní Táčková, to je manžel?"

"Ano. Samozřejmě. Byl mým nejpozornějším posluchačem."

"Pane Táčku, můžete nám říci něco o vztahu mezi vámi a autorkou povídky? Byl pouze platonický, nebo…?"

"Áleále! Jak jinak než platonický? Vypadám snad na záletníka? Vždyť byla o patnáct let mladší! To víte, umělci mají jiné choutky než my obyčejní… To bych musil ztratit rozum! Řeknu vám to rovnou! Já mám rád zvířata! Viděl jste někdy králíka? Takový novozélandský bílý! Když mu hodíte do kotce, máte ho za čtvrt roku na pekáči! Roste jako z vody… Řeknu vám to rovnou! Jednou jsem ženatý a to je pro mě svaté! Slečinka dostala košem a můžu zodpovědně říci, že jí trvalo dost dlouho, než to pochopila! Co bych vám povídal, pane redaktore! Díky bohu, že jsem byl tenkrát jako ta žula, díky bohu! Slečinka si vzala Pavla Moravcovic, a jak to s ním dopadlo!… Chudák nešťastná!"

"Pch! Je to venku! Víte všechno, pane redaktore. Cožpak jsem mohla s tímhle k soudu? Mě to porazilo a manžela jsem musila uchránit. Vždyť se o mě staral jako máma o mimino!"

"Pokud vím, krize se vašemu manželství stejně nevyhnula."

"To nebyla krize, pane redaktore! Manžel byl přetažený. Svědomitý pečovatel. Potřeboval změnit na čas prostředí, odreagovat se. Tak jsme se domluvili, že si odfrkne. Vidíte, že jsme zase spolu…"

Jiná svědkyně!

Jmenuji se Polívková. Napište si to, pane redaktore. Po-lív-ko-vá. Ano. Tak. Taky jsem postižená. Jako paní poslankyně. Taky jsem něco znamenala – byla jsem manažerkou obchodní firmy. Ale pak onemocněli žáci salmonelózou. Prý z prošlých potravin od nás. Hygienici byli ovlivněni konkurencí. Jen se podívejte, jak vypadám! Podívejte, co mi udělali! Jmenuji se Polívková. Můj osud je docela stejný jako osud paní poslankyně. Ta Moravcová je stejného druhu jako tamti. Hned jsem to na ní poznala, pane redaktore. Přišla za paní poslankyní až do lázní! Tak ji nenávidí! Ať prý toho okamžitě nechá! Co prý si to dovoluje! Číst její dílo mrzákům! Na vlastní uši jsem to slyšela! Na vlastní oči jsem to viděla! Křičela tak, že jsem se musila paní poslankyně zastat!"

Taktak. Lepidlo drží dobře. K čemu se přilepí, neodtrhneš.

Taktak. Další dobrovolník! A jakou má paměť na detaily!

"To vítéé, mně projde pod rukama lidíí! Hned, jak jsem tu ženskou zmerčííl, měl jsem špatné tušeníí. Někteří lidé to mají vytepané do obličejéé. Už od mala!"

"Co myslíte?"

"Tak. Inteligenti. Fajnovíí. Hogo fogóó – a nakonec je z toho průser! Hned jak přišláá, věděl jsem, že se něco semeléé. Měla to v tom inteligentském obličejíí!"

– Což není destrukce v nejpřebernějších kombinacích zakódována v člověkově genetickém vybavení?…;

má existence lidského vůbec nějaké opodstatnění?;

a nejsou droboulinké životečky na chviličku zaplápolající v prostoru a času jen kratochvilným povyražením vesmíru, jejž nejsme schopni prohlédnout? –

Zavřela jsem Horizonty. Zavřela jsem svůj další omyl.

28

Pch!

Ráno jsem si přivstala. Bufetový budík mi zůstane v těle snad nadobro. Osprchovala jsem se a před zrcadlem si dala na sobě záležet víc než kdy jindy. Je to dvacet let, kdy jsem naposledy otevřela dveře do nějaké redakce. Toho trápení tenkrát! V Praze: Regionální tematika není pro nás dost nosné téma. V krajovém týdeníku: Téma by ušlo. Ale váš styl není pro nás vhodný. Zkuste to někde v Praze. Že jste to už zkusila? Tak budiž – projednou! Vzhledem k tomu, že jste hezká…

Oslava jubilea je sarkastická. Letos nejde o identitu, natož o nezchlazenou ambicióznost. Jde o život obecně. Víš to tak určitě právě proto, že tě znovu dostihl nečas. Tlučou do tebe kroupy, vítr zběsilec z tebe odtrhuje cáry sebelítosti a ty nemyslíš jen a jen na sebe, myslíš na život. Měla jsi nesmyslné těžkosti s tím, zda jsi předurčena, aby za tvé asistence smrt a život držely se za ruce. Rouhání! Všichni jsme předurčeni ozkoušet převleky života! Odstrojený život proměnil se na zábavnou revui, kde excelují rozjívené subrety. Nemáš-li taneční vlohy a nechceš-li dokonce ani na jeviště, subrety se tě stejně zmocní. Nemáš šanci netančit!

Pch!

Jenomže v pojmenovaném čase a v pojmenovaném prostoru jsou i taková zátiší, která nelze obejít.

Což mohu připustit, aby moje dítě bylo infikováno virem nezaviněné bezbrannosti? Cožpak to jde, aby šlo do příštích roků s takovou nákazou? I kvůli němu musím opustit sklepení, vystoupit na jeviště a vykřiknout k subretám o jejich ošklivosti.

Život je názor, je to postoj, je to angažovanost! Mateřský pud ochránkyně funguje nejintenzivněji a nejspolehlivěji. – –

"Volno," zahuhlal mužský hlas a lekla jsem se, že nebožáka uvnitř někdo škrtí.

Neškrtil. Naopak. Mlaďoučký redaktor seděl na stole, klátil nohama a měl papulu plnou smažených hranolků. Učaroval mi, ten výpěstek finišujícího století! Profesionál s univerzitním diplomem, hulvátek, rychložrout polotovarů, senzacechtivec chobotnicový s kompjůtrem u pravé půlky zadku a s mobilním telefonem u levé půlky.

"Nevyrušuji?"

"Mě a vyrušovat? Čekám na vás!"

"Vy a na mě?"

"Na vás nebo na někoho jiného! To je detail. Čekám na téma! Někdy mu musím jít naproti, někdy přijde ono samo." Seskočil se stolu. "Magistr Blažej Podroužek," představil se.

"Nezaměstnaná Moravcová," chci se mu vyrovnat.

"Fíí! To jsou k nám hosti! Paní Moravcová osobně! K tomu se posadíme, ne? Kolem vás ať se šustne cokoliv, vždycky je to téma. Zdůrazňuji té, Téma! Opravdu mě těší, paní Moravcová."

Slabá růž ho proměnila nakrátko v selátko. Na dně jeho nitra mihotají se tedy zbytečky skrupulí, ale jenom mátožně, uzoufalé bludičky nad bažinou, jejíž temná hněď vstoupila Podroužkovi do očí. Jsou to oči muže s vypreparovanými city. Jsou to oči muže, jehož mozková centra reagují na podněty přefiltrované právě citovou chudobou. Ani nevím, zda má vůbec smysl oslovit ho jako člověka. Jenže – nepřišla jsem snad právě kvůli tomu? Nepřišla jsem právě proto, aby můj znehodnocený život nestrhl s sebou ještě vonící život mé dcery?

I on si ve mně listuje. Má pocit, že jsem za ním přišla z třetihor. Což je téma. Totiž Téma.

"Popravdě řečeno, v skrytu duše jsem na vás čekal! Jenom otrlec bez sebeúcty by nepřišel."

"To vypadá, že se mnou hodláte nadále kalkulovat."

"Z vaší povídky, z událostí, které po ní následovaly, vyrostl náš časopis!"

"To nebyla povídka. To byl život! Pořád je to život!"

"Je úplně jedno, jak to pojmenujeme. To je nepodstatný detail! Máte snad nějaké problémy?"

Ty jsi můj problém!

"Máte problémy, paní Moravcová? Samozřejmě že máte! Musíte je mít! Nabízím vám satisfakci! Udělám s vámi rozhovor. Dám vás na první stranu a s palcovým titulkem!"

Ne a ne dát pokoj, subreta mě zve ke svým rejdům. Zatímco Mařenka Prostoduchá přišla nabídnout jenom nesenzanční kreace!

"Zahradu v jeskyni dvě – zveřejníte ji?"

"Vy ji máte?! Sem s ní! Teď hned!"

"Nemám. Napíšu ji."

"To bude Téma! Stihnete to přes prázdniny? V září to lidem naservírujeme! Zjeví se! Ne, v září ne! Někteří budou ještě na dovolené. A začíná školní rok… Lidi budou mít jiné starosti, než číst Horizonty. Ovšem v říjnu, v říjnu poplyne život po našem: Hodíme to mezi ně!! Už to vidím! Zjeví se z toho! Zahrada v jeskyni dvě, takové Tééma! Díky, že jste přišla, paní Moravcová!" téměř mě pohladil. "A bude tam všechno, paní Moravcová?"

"Všechno."

"I to, jak to bylo mezi vámi a ženáčem Táčkem?"

"Bude tam všechno. Tedy ne, jak to bylo s ženáčem. Se žádným ženáčem nikdy nic nebylo! Zveřejnil jste účelové výmysly šantánových tanečníků! To tam bude!…"

Hněď pod čelem ještě více potemněla. Tytyty! Chceš vyučovat? Chceš známkovat?

"Stejně to bude Téma!"

"Bude to život."

"Tééma to budéé! Co pořád máte s tím životéém! Člověk už dávno není nejvyšším vývojovým článkem přírody! Je mimo! Sám ještě neví, co je! Homo sapiens neexistuje a nový druh ještě nemá jméno! Zatím je to Téma. Až příští století pojmenují dnešní bezejmenné vakuum!… Jen se podívejte! Tady! Prosím! No prosím!… Zkoušejí klonovat ovce z mimopohlavní buňky! Chápete? Už dvacet let to umíme se žábami! S laboratorními myšmi něco podobného. Skládanky z genů rostlin budou za deset let prachobyčejnou samozřejmostí! No čemu chcete říkat člověk? Tento živočišný druh patří historii – nový ještě nedostal jméno!… Mně stačí Téma. Berete to, paní Moravcová? Berete mě, paní Moravcová?"

Jdu ke dveřím:

"Kdo by vás nebral?"

Teprve teď si povšimnu, že nade dveřmi visí zarámovaná kresbička pistole. Může mi být nepovědomá? Ve čtyřiaosmdesátém jsem ji držela v ruce:

"To je pistole, se kterou se zastřelil Majakovskij. Že?"

Slabá růž ho proměnila v selátko. "Jak vás to napadlo? S touto zbraní William Steward Burroughs zastřelil svou ženu!"

"Aha. Nevyznám se ve zbraních. Určitě jsem se spletla."

"Rozsah je libovolný, paní Moravcová! Můžeme to tisknout na pokračování!… Už máte dnešní Horizonty? Ne? Tumáte! Ode mě!" Chystal se mě doprovodit, ale naštěstí ho zastavil telefon.

EMÍLIE PROSÍ ČTENÁŘE! Uprostřed událostí, které čtenáři Horizontů pozorně sledují, aby v kauze poslankyně Táčkové rozhodli, kam smí a kam nesmí být posunuta hranice etiky, navštívila redakci slečna Emílie Moravcová. Její sdělení vrhají na kauzu nové, dosud netušené světlo.

"Slečno Moravcová, proč jste přišla do naší redakce?"

"Všechno jsem zbabrala já! Já poslala do redakce mamčinu povídku! Myslila jsem to dobře, ale byla jsem naivní! Měla jsem se mamky nejdřív zeptat."

"Zeptat na co? Poslal vás sem někdo?"

"Kdo by mě sem posílal? Měla jsem se mamky zeptat, jestli smím Zahradu v jeskyni poslat. Nenapadlo mě, že příjmení skladnice Táčkové není jen literární. Nedomyslela jsem to!"

"Poslala jste nám povídku své matky bez jejího vědomí? Proč ji neposlala ona sama? Autoři chtějí být publikováni! Píší pro čtenáře!"

"Mamka nechtěla Zahradu v jeskyni publikovat. Než jsem se narodila, měla problém a potřebovala se s ním vyrovnat. Tak vznikla její povídka. Ale pro veřejnost nebyla určena. Mamka už nikdy nic nenapsala. Nepublikovala."

"Měla Zahradu v jeskyni schovanou?"

"Ano."

"Vám ji ukázala?"

"Ne. Znáte děti! Před vánoci jsem bývávala zvědavá. Zahradu v jeskyni jsem našla úplně náhodou. Na střední škole jsem jí začala rozumět. Myslila jsem, že by bylo vůči mamce spravedlivé, aby povídku někdo otiskl. Počkejte! Vy to nahráváte?! Doufám, že to zase smažete! Takhle tedy ne! Prosím vás! Přišla jsem vám říct, že mamka za nic nemůže! Nechte ji na pokoji! Já jsem to zbabrala! Omlouvám se paní Táčkové. Opravdu se jí moc omlouvám! Mé mamce taky! Chtěla bych, abyste to do Horizontů napsali. Ale víc nic. Víte, jak to myslím?…"

Co si myslíte vy, čtenáři? Z kauzy Táčková a Moravcová se stal pořádný propletenec. Detektivní příběh. Psychologické drama. Jeho další kapitolu napíšete vy: svými názory!

Mé boty zamlaskaly na starých kamenných schodech. Seběhla jsem do přízemí. Židle, snad zapomenutá, snad předvídavě nastrčená pro odpočinutí šokovaných Témat, přišla mi náramně vhod.

Blažej Podroužek je ještě homo sapiens. Jak důmyslně zachází s Tématy! Náklad Horizontů určitě poporoste, přibude čtenářů. Zvýší se tržba a zvýší se zisk. Co na tom, že s ním i neštěstí? I ono se stane vhodným Tématem. I ono zvýší tržbu a zisk.

Pch!

Živý mrtvý může se smířit s událostmi a odevzdaně jim přihlížet. Život sám je ovšem postoj. Je to názor, je to angažovanost. Literatura sama je ovšem postoj, názor, angažovanost. Pojmenování převleků života.

Mé bufetové mezidobí skončilo.

29

"Čágo belo, manželata!" řekla Markyt; vyzývavý, pohrdavý škleb si koledoval o odplatu, avšak Leoš zasáhl včas:

"Drž se zpátky, Markyt. Klídek, Emi. O nic nejde," odvedl Markyt do ložnice. "No vida. To by ušlo. Světla je tu dost a dvě lampy mám ještě s sebou."

Nakrátko zmizel ve tmě za venkovními dveřmi, a když se vrátil, opravdu nesl lampy a kameru.

"Za chvíli to bude, Markyt. Zatím zvlhni."

"No dovol! Myslíš, že jsem na klíček?"

"Ničeho se neboj. Támhle stojí šicí stroj!"

Markyt se zasmála. "Sprosťáku!"

Leoš vyhlíží Jirku. "Brácho! Budeš to dělat nebo točit?"

Jirka vyskočil ze židle jako ďobnutý. "Vole!" letěl do ložnice. "To musíš tak řvát? Je slyšet každé slovo!"

"No a co? Slečinka snad půjde taky, ne? Dostali jsme za ni dva tácy. Tak ať si zvyká!"

"Až v Krkonoších. Tady ne! Není na to připravená…"

"Prosím tebe! Přiveď mi ji! Uvidíš, jak si ji připravím!"

"Brácho, neblázni! Emi potřebuje svůj čas! Ještě neuzrála."

Leoš rázem zvážněl:

"Dneska točíme pro tátu! Táta to potřebuje, aby měl na Táčkovou něco v ruce! Znáš ji! Zase jí narostl hřebínek! Je to buldok. Pro někoho ovšem chudinka. Lidi za ní půjdou! Dokud Táčková neuvidí tátu vyřízeného, nedá mu pokoj! Představ si, v AAA ji navrhli za kandidátku pro příští parlamentní volby!"

"No dobře! Co s tím má společného Emi?"

"S tímhle nic. Jenže se byla vykecávat v Horizontech! Jen si přečti poslední číslo, bývalý kamelote! Emi na sebe zpívala! Ona chybila! Ona to nedomyslela! Ona se omlouvá!… Nač čekat? Natočíme ji hned, ať jí zalepíme hubu!"

"Emi s tebou nepůjde…"

"Budu točit! Vždyť je to jedno! Tátovi jde o to, aby byl poznat byt té chcíplotiny. Táčkovou napíšeme jako autorku scénáře. Cožpak je málo případů, kdy se z kriplů vyklubou zvrhlíci? Náhodou to bude vypadat úplně věrohodně!"

Tvářím se, že neslyším. Tvářím se, že nevidím. Čučím do Horizontů, ale po očku pokukuju do škvíry pootevřených dveří. Markyt je už v kalhotkách, na podbřišku vytetovaný atomový hřib. Leoš bez košile, na hrudníku Amorka.

"Půjde to! Podívej! Zaberu vás i se svatební fotkou. Na noční stolek položíme Horizonty s fotkou té chcíplotiny. Budete to dělat i na zemi pod akváriem! Pak proženeš holčinu obývákem a kuchyní! Vezmu detaily interiéru."

"Brácho. Emi to nezvládne…"

Měla bych být vděčná svému klukovi, že se mě zastává. Že mě brání. Měla bych ho o to více milovat. Místo toho… "Láska je energie." Jako bych se teď probrala z blouznění. Energie ze mě odchází: Jirka mě prodal! Jsem jeho věcí! Předmětem jeho zištnosti! Jak je vůbec možné, že milý prodá milou? Člověk člověka?! Jako lístek na vlak!

Jsem rukojmí Jirkovy kalkulace a něco mi to připomíná.

… Jsem malá. Jsem předškolačka.

"Paní učitelko, tumáte kafíčko. Půjčíte mi Emilku, viďte? Jedu sem až z Poříčí. Jsem babička Emilky. Půl roku jsem ji neviděla…"

"Dobrý den. Znám vás, paní Moravcová. Pavla jsem znala taky. Chodila jsem s ním do školy. To byl moc hodný kluk. Jak se líbil holkám, panečku! Ten si mohl vybírat! Víte, že jsem si na něho myslela? No vidíte, jak všechno dopadlo! Naletěl takové, takové…!"

"No vidíte! Všechno mi vzala!…"

"Nejvíc to odnesou děti. Přitom za nic nemohou… Emilko, půjdeš na chvíli s babičkou?"

"To jsem já, Emilko! Tvoje babička! Podívej, co mám. Vezmi si čokoládu! Na."

"Klidně si Emilku vezměte, paní Moravcová. Za půldruhé hodiny půjdeme nazpátek. Zase mi ji vrátíte."

"Tumáš, Emilko. Ty si ji sníš hned? Máš na ni takovou chuť? Máma ti nekupuje čokolády? Nemáš doma hlad? Vaří ti máma polévky? Polévky se musí jíst! Abys byla zdravá…"

"Já jsem byla nemocná, babi. Měla jsem kašel."

"A ještě něco jsi měla? Třeba teplotu? Řekni!"

"Nevím. Asi jo. Asi ne."

"Nebije tě máma, Emilko? Mě se nemusíš bát! Já ti nic neudělám, já ne!"

"Maminka na mě křičela."

"Ale to nesmí!! Mámy nesmějí křičet na holčičky! Nojo. Že jsem si nevšimla hned! Vždyť jsi bledá! Trápí tě něco? Všechno mi řekni, dítě nešťastné!…"

Dala jsem se do pláče. Můj brekot byl zoufalý a neutišitelný, protože jsem nemohla přemoci nechápaný rozpor. Babička je na mě hodná, přivezla mi čokoládu a má o mě starost. Mám ráda babičku a chtěla bych, aby jezdila k nám domů. Ale maminku mám taky ráda. Malinký mozeček a velikánské srdíčko vědí, že maminka je štěstí a babiččina slova jsou škrábanci na tom štěstí. Jak je to možné, když mě má babička ráda a je na mě hodná?

Brekot ustane až ve velké zahradě obehnané kamenným zdivem. V zahradě jsou bílé a šedé věžičky s obrázky paní a pánů, někdy i dětí. Před věžičkami malé zahrádky, v zahrádkách květiny a věnce.

"Na. Emi, na. Polož kytičku sem na tu desku. Tatínek tady má pokojíček. Kdyby byl tatínek u tebe, máma by na tebe nekřičela!"

"Kde má pokojíček?"

"Tady dole. Pod tou deskou. Má v pokojíčku postýlku a v ní spinká."

"A kdy se probudí?"

"Nikdy. Má takovou nemoc. Bude pořád spinkat. Musíme za ním chodit, aby věděl, že ho máme rády. I když spinká, vidí nás! Je rád, že má tak šikovnou holčičku."

"A kde jsou dveře, babi?"

"Tohle jsou dveře. Podívej! To víš – jsou trochu těžké. Jenom je trochu odsunu, podívej… Táák! Vidíš? Tatínkova postýlka! Tatínek spinká uvnitř. Vidí nás a má radost, že jsme přišly."

Můj malý mozeček a velké srdíčko provedly se mnou totéž, co dnes větší mozek a menší srdce: Spoutala mě zchromující hrůza. Jak se vejde velký tatínek do malinké postýlky? – –

Zdá se mi, že Leoš ztratil trpělivost a začal se na bráchu zlobit:

"Podívej! Ta tvoje slečinka se mi nezdá už od začátku! Moc fajnová a moc inteligentní! Tak se mi zdá, že ses do ní zabouch'. Nelíbí se mi tvoje krátká paměť! Když vzala máma roha a když se vrátil táta z emigrace a odseděl si, co mu komouši napařili, tři roky, slyšíš, tři roky se soudil, aby nás dostal z děcáku! Já si táty vážím a tuhle práci pro něho udělám!"

"Ale jo! Jo, brácho! Všechno beru! Říkám jenom, že se bude Emi cukat. Musíme jí trochu nařezat."

Bezpochyby mám horor na držtičce. Polknu a bojím se, že je to slyšet. Naštěstí si šuškají něco důležitého. To málo, co je tady mého, ráz naráz vstrčím do igelitové tašky s vychloubačným potiskem MATURANT–'96. Není skutečnou maturitou teprve umírání…?

V předsíni vklouznu do sportovních botasek, a teprve když proběhnu dvorem a dám se ztemnělou uličkou k areálu zemědělského družstva (Tu cestu znám z maminčiny povídky! Chybí jenom Táčková a dvě vědra šrotu!), zastavím se, abych si zavázala tkaničky. Přítulná noc se mě ráda ujme; schovám se do ní, ale za žádnou cenu se nepoddám docela. Vždyť mne ponouká ke smíru! Šálí mě! Prý se tolik nestalo, přejde to, zapomenu!… Vím, to jsou zbytečky lásky k Jirkovi. Usadily se na dně mne jako zrníčka písku. Dnešní povodeň, která se přihnala bez varování, vypláchla ze mě – co vlastně?

V této uličce a v této tmě odehrála se před dvacítkou let tehdy bezvýznamná, malicherná událost, o které jsem neměla potuchy, ač jsem byla při ní – němý, nevědomý účastník kraťounkého potkání mamky a Táčkové. Tehdy spojena s mamčiným osudovým Příběhem pupeční šňůrou, letos přemožena vlastní sebedůvěrou, uchopila jsem maminčin Život, abych poopravila jeho obsah a dokonce – jeho směr! Zacloumala jsem vším, co patřilo do těch dnů k mým jistotám. Máma a domov byly stromem a mé jistoty zeleným listím na něm. Listům se zachtělo letět po větru: do daleka, svou vlastní cestou! Dopadly do smetí, do zmatků, kde jevit se neznamená skutečně být. Chtít, moci, umět, dary dané člověku nejdřív sluncem a nejdřív dešti a potom konfliktem nemožno ani změřit, ani zvážit.

Chci domů.

Domů, jenom ne do smetí!