Prácheňské rezonance 2004

Empirik osobitého hledačství i výrazu

Revue Chůdové kořeny, www.v-art.cz, r. II., č. 1., 2. února 2003

14. dubna 2001 je do schránky v-art@post.cz odeslán mail, v němž stojí: „… potvrzuji příjem a děkuji za zaslání Rukověti ZONTY. (Náklady s poštovným atd. uhradím.) Velmi zajímavé a podnětné. Rád přispěji textem do Chůdových kořenů…“

Mail odeslal z kanadské Ottawy uherskohradišťský rodák nevšedního životního příběhu – spisovatel, scénárista a kameraman Jiří Klobouk. Důraz na posledně jmenovanou profesi klademe s přesvědčením, že Kloboukova výrazná, neboť paradigmaty uvnitř zájmových a utilitarismem posvěcených formací nedeformovaná a také nepředstíraná nezávislost v myšlení i rozhodování svojí suverenitou (schopnou překonat zakonzervovaná, politickoideologickým předjímáním vymezená schémata) přesahuje „svobodu“ desítek a stovek generačních vrstevníků autora Protikomunistického manifestu 1975. Ovšemže právě filozofickým nazřením obrazu jako suverénního, nekonečné množství skutečností vytvářejícího fenoménu. Máme za to, že autenticita a až do existenciální roviny přivedená svébytost obrazů spisovatelem vytvořených, to vše podpořeno právě zkušeností kameramana obrazy objevujícího a funkčně dotvářejícího, se v Kloboukových literárních textech ve vícero významech kříží s kulturně-sociologickým pesimismem Günthera Anderse: najmě s tezí o ontologické dvojznačnosti (televizního) obrazu, který nelze vyhodnotit ani co zdání, ani co skutečnost a který není ani obrazem, ani realitou. Kloboukovou tvůrčí a jedinečnou tendencí je vymanit i literární obraz z nesvobody zafixovaných nahlížení. Nemáme co do činění s fantomy jako produkty reprodukčních technologií, ale s fenomény univerza, v němž také člověk je z nekonečné řady obrazů.

Ve zmíněném Protikomunistickém manifestu 1975, s nímž je autorská potence Jiřího Klobouka v polistopadové rodné zemi především spojována a také – žel – bagatelizována (z Kloboukovy tvůrčí dílny vzešel tucet rozhlasových, v řadě zemích realizovaných her, po dvou románech a novelách, mnohonásobný počet povídek) je kapitola Zpráva emigranta o přírodní katastrofě v zasněžených horách nedaleko rodné obce Nejezchleby. Obraz tragické smrti a pohřebního obřadu vydá za celé tucty už klišovitých literárních i pseudoliterárních textů, po roce 1989 v české literatuře zcela pochopitelně rozhojněných.

Jen umělecky všestranně disponovaný tvůrce (Klobouk je notabene také džezový pianista) mohl dokázat emocionalitou přehuštěnou atmosféru snového obrazu transponovat do veskrze racionálního (etického) rozřešení. V závěru Zprávy obraz-sen prolíná reálnem a podněcuje vznik nové skutečnosti, nové existenciální kvality: „Když mě čtyři strýci začali spouštět do vyhloubené díry, nikdo ani nevzlykl. Matka se dívala k lesu. Kdysi dávno jsme tam chodívali spolu sbírat chrastí. Otec pohlížel zarytě kamsi do prázdna. Když bylo vše hotovo, strýci smekli klobouky, ale pokud se modlili, nebylo je v předjarně vonné náruči mého rodného kraje slyšet. Potom kdosi přispěchal se zapomenutým víkem a zahalila mě teplá tma. Jak mazlavá hlína bušila na rakev, nezapochyboval jsem ani na okamžik, že je to jenom zlý sen. Zůstal jsem klidný a vyrovnaný. Ve chvílích nejhorších, pokud nedopustíme, aby naši mysl zachvátila naprostá beznaděj, život nekončí, ale pozvolna se regeneruje. To potom za pomoci hole vstaneme, uděláme dva kroky a bude nám líp. Nohy nám zase slouží a mozek ví, co dělá.“

Podobně kupříkladu povídka Takové jedno překrásné odpoledne je z takových virtuálních prostorů, v nichž Tvůrcova charakteristická vůle po osamostatnění a nezávislosti obrazu, tedy fenoménu, dociluje hlubokého filozofického podtextu.

Úctyhodné, ojediněle hutné empirické bohatství nesvedlo Jiřího Klobouka k ošidným autostylizacím či k pózám, u kterých končí osobnostní rozvoj a schopnost vnímat a uvědomit si nepřetržitost společenského vývoje. V rozhovoru pro Chůdové kořeny (ročník I, číslo 3, blok Studovna Litterate) z nejpřínosnějších Tvůrců útvaru Litterate kromě jiného řekl: „Co budoucí Internetové spisovatele teprve čeká, je zcela nový a převratný druh tvorby, který mimo Internet nebude reprodukovatelný a způsob jejího vnímání zcela unikátní pro toto médium.“ A k tomu ještě: „… kázeň tvůrčí je to nejhorší, co může spisovatele potkat, pokud chce napsat originální dílo.“