Prácheňské rezonance 2004

Kulturou Příbramska: fenomén Vladimír Stibor

Britské listy, www.blisty.cz, 28. srpna 2013

„Až se ožením se slovy, / budu mít s nimi mnoho dcer …“ (Ranní květ).

Knihkupec. Řidič tramvaje. Řidič auta nákladního, také sanitky, záchranky. Sociální pracovník. Externí redaktor, editor, básník, spisovatel, publicista letos čtyřiapadesátiletý. Vladimír Stibor.

K dokreslení osobnosti: „Jsem lovec, pane, / dobře vycvičen / a tolikrát vykoupán v blátě / i ve vlastním potu, / takže mohu znovu vstát, / otřepat se / a neshledat na tom pranic zvláštního. / Smečku uznávám, / až když umírám … / Zatím je daleko“ (Ještě jedna šance).

Apropó(!): „Člověk se stává básníkem, / pozná-li krajinu, / kde nikdy před tím nebyl / a najde-li poslepu místo, / kde může léčitelům slov / umýt nohy / a pak spočinout … / Ale jen na chvíli“ (Snad i cesta).

Ať dělal co dělal, vždy byl na prvním místě básníkem, třebas to o sobě nedával vědět hned od začátku. (Což to tak není správné? Prozíravé?) Po čtrnácti sbírkách poezie lze Vladimíra Stibora v české poezii spolehlivě identifikovat: je to básník krajiny (i té galaxijní), básník vod a také smrti. K tomu soudíme, že podstatou Stiborovy tvorby je dosažení duševní a vůbec biologické rovnováhy, neboť mimořádně vyvinutý smysl pro rodinu a hlavně rod protěžkává individuum vždy setrvale a vždy víc než co jiného. Vlínání času do článku řetězce generací a do konkrétního prostoru (přece krajiny), který si rod s pravidelností předává, to je pro Stibora pamětihodnou Událostí, jíž už je součástí i nezbořitelnou hodnotou.

Nemůže tedy jít v případě Stiborovy tvorby o poezii jepičího života, právě naopak: takovým hudebníkům vážnou hudbu preludujícím v ní zaznívají harmonická vydechnutí harfy a smířlivá legata zobcových fléten. Vskutku – není to poezie horší než jsou básně autorů pěstěně a svým způsobem v zlenivělém stereotypu medializovaných jmen. Proto jenom podpoříme, když se Vladimír Stibor ještě více postará, aby se básní, které mají tak rády pěvcův domov-tusculum, ujala desetiletí.

Stibor budí zájem překvapivými, originálními obrazy a obraty. Tak v básni „Májová“ se přiznává, že jako kluk se styděl mluvit s květy, v „Otčenáši“ kohouti spalovali půlnoc, v „Ohništi“ psi olizují stehna oblohy a v jiné básni si poeta umiňuje: Přepíši příběhy motýlí rtěnkou.

Tvrdíme: Stibor – toť básník domovské krajiny, kam ovšem řadí též krajinu blízkého vesmíru, Stibor – básník spoutaných i svobodných vod, smrti vysvobozující i loupeživé a k tomu nepřeberných, vždy originálních variací na milostný cit a na lásku samu. To vše ovšem jako jeden jediný komplex. A jako existenciální svět ducha obdařeného kultivující vzdělaností, nebývalou, opravdu nebývalou intuicí a úctyhodným osobním příkladem a vlivem (viz synergická zangažovanost výtvarnic Aleny Stiborové a Luciány Stiborové na vzniku Stiborových knih; krom toho je Luciána, dcera V. S., začínající básnířkou).

Jak to, že jsme si Stiborovým specifickým nazřením světa a života tak jisti?

„Uléhá mezi sestry vrstevnic, / vytahuje a prosívá stotinky zlata, / skřípou a lesknou se / jako oči zdivočelých koček / lovících na stráních pod lesem. / Přidá hrst vltavínů mizející krajiny, / jež se opakuje svými nánosy / a nemizí. / Pak přináší polodrahokamy / z Kozákova, / pár trilobitů od Jinců. / Řekne, že je to dar. / Pak pohodí vzdorně hlavou. / Prehistorické moře / tu bylo odjakživa; / přístavy starší než geosynklinály, / hlubší než tvé rozechvění. / Nezvykla jsem si.“ Báseň „Geologické lásce“ je z těch, kterými lze vniknout na samu dřeň Stiborova filozofického. Podobně si povšimněme, jak nevyčteně dokáže básník v jediném vydechnutí rozvinout nosné, jemu vlastní téma vody a téma smrti: „Řeka nemusí být nutně / i za všech okolností / rozervaná, / hlučná, / běžící přes kameny, / plná peřejí, / hvězdných úhořů, / sumců v zátokách. / Nemusí ani bloudit v řečišti, / shýbat se pro drahé kameny, / slova bahna, / bahno v ústech … / Ale smí z paměti pouště / vytrhnout pramen vlasů / nejvyššího veslaře … / Nelze vyloučit, / že přitom vyschne a zahyne …“ („Co nevíme o řekách“). Tu už se připomíná Karel Čapek s tvrzením, že pouze skutečná poezie cokoli vidí, vidí poprvé a také prvně říká, cokoli vyslovuje.

Ovšem. Ovšem chceme-li čtenáře přesvědčit, že Vladimír Stibor je šíří svého lidského angažmá už neodmyslitelným kulturním fenoménem Příbramska, potom nám třeba nahlédnout nechvalovského barda, ne náhodou evokujícího i časy keltských kmenů, rovněž jako organizátora, editora a redaktora, a k tomu také jako vydavatele. Stiborovým kulturním přínosem totiž je vedle vlastních básní také několik almanachů poezie a jedna bibliofilie.

Křest uspořadatele Stibor prodělal již před deseti lety, kdy Knihovna Jana Drdy vydala almanach pěti příbramských básníků „Slova nejsou tam, kde je vidíme“. Už pouhý rok nato Stibor coby editor a vydavatel přinesl českému písemnictví počin „Před hradbami noci“, almanach sice brožovaný, ale ne už tak obsahem. Vždyť z počtu čtyřiatřiceti básníků (shodou okolností vesměs členů občanského sdružení Obec spisovatelů) je zde několik (tehdy) žijících klasiků (Vladimír Brandejs, Ivo Odehnal …) a mistrů osobité poetiky (Alena Vávrová, Karel Dachovský, Miroslav Klivar …). První pětiletí nového věku uzavřel editor Stibor dalším komorním almanachem opět pro nakladatelství Knihovna Jana Drdy Příbram („Země, v níž se rozednívá“), ke kterému záhy přibyl srovnatelný „sborník čtyř“ („Básníci z podkroví“) vydaný už pražským a nikoli přehlédnutelným nakladatelstvím Dokořán.

2013 ... 2013!! Nejúrodnější organizátorův a editorův rok. Nejprve Wildova femme fatale „Salome“ dala jméno bibliografii o šedesáti paré. V „Salome“ předznamenali nejúrodnější editorův rok Táňa Nováková a Miroslav Václavek – a Vladimír Stibor s nimi. Ten zrovna toho roku vystoupal po schodišti příběhů („Schodiště příběhů“, „almanach pěti“; nakladatelství Milan Hodek, Praha) až k ptákům z podzemí – – –

– – – Po nemnohých měsících jdeme za ním, za kulturním fenoménem Vladimírem Stiborem, a po velmi dobrém almanachu „Schodiště příběhů“ otevíráme mnohem rozmáchlejší obdobný počin „Ptáci z podzemí“ s velkým očekáváním. Vždyť za Vladimírem Stiborem „přišlo“ do Nechvalic tentokrát třiapadesát poezie povolaných tvůrců i poezie ambiciózních pokušitelů. Ve sboru tedy hrají první housle (Helena Marie Tarkó, Božena Klímová, Zora Šimůnková, Alois Marhoul, Jaroslav Holoubek, Theofil Halama, David Bátor …), jakož i housle druhé a arciže také třetí.

Almanach vyšel v pražském nakladatelství Milan Hodek počátkem letošního léta a uspořadatel a donátor Vladimír Stibor mu dal název přiléhavý a charakteristický. Nenesou snad básníci už po celá desetiletí úděl nepovšimnutých?

Můžeme se jen dohadovat: redaktor Stibor byl tak přísný, sami autoři skoupí, projekt příliš nákladný, zkrátka prostor větší dvou stran dostalo k možnému čtenářovu rozčarování jen šest zúčastněných: Václava Eiblová, Karla Erbová, Karla Cikánová, Jarmila Hannah Čermáková, Jaroslav Holoubek a Pavel Kukal.

Jak jsme právem očekávali, sešli se na sto třiceti třech stránkách lidé rozličných empirických bohatství a filozofických i etických vyzrání, a k tomu všemu slovesní umělci všech generací, počínaje benjamínkem Janem Kašpárkem (17) a konče doyeny Ladislavem Muškou (85), Milanem Dubským (84), Karlem Aksamitem (83) a Theofilem Halamou (81). Což je – to vše –almanachu jen a jen ku prospěchu a zvyšuje to jeho hodnotu. Jako by námi napsané ztvrdila Věra Ludíková, když napsala, že „přátelství je plnost klasů zlatavých polí“ („Přátelství“). Uměleckých a intelektuálně-profesních oborů najdeme v biografiích celou škálu. Tak Bohumil Ždichynec (71) je lékař internista a k tomu vědecký pracovník, zatímco Petr Žantovský (51) vysokoškolský pedagog, novinář a ředitel nakladatelství. Adam Suchý (39) vykonává práci klinického psychologa a psychoterapeuta zároveň, kdežto Václava France (52) znají jako stomatologa a redaktora. Vysokoškolskou pedagožkou a duchovní Církve československé husitské je Olga Nytrová (64). Helena Marie Tarkó (65), která vystudovala i muzikologii, působila v diplomatických službách. Atd. Atd.

Ani formy výrazu a vklady myšlenkové nemohou být, a taky že nejsou, černobílé. Ladislav Koliáš a Ladislav Muška napsali aforismy, Miroslav Václavek blues, a Božena Klímová upoutává kultivovanou erotikou, na níž už pohořelo tolik, tolik pábitelů, duchovně adekvátně mělkých. „Mezi každé ACH / ANO / JEŠTĚ / cudně vlož špetku neřesti / Závrať mne obejme To potřebuji jako sůl / Odhal se lehce ztopořenou větou / já přivřu oči Budu povolná / Vážně / Na lecjaký způsob“ („Příběh v šortkách“).

Nikterak ojedinělými nejsou v almanachu otázky života a smrti. Karla Cikánová je zvládla takto: „Osude, pozdrž závoru / a podej klíč, / lamentuj za nás, s námi křič, / když sudice / vteřinami metají o nás los“ („Osude, pozdrž závoru“). Nemenším vrcholem tu ovšem jsou verše Jaroslava Holoubka. „Všechno je jak má být, / dál budem umírat, dál budem žít. / Někteří na zemi, jiní pod / a kolem nás jen rozesmátá nekonečnost vod. // Mrtví se drží se životem za ruce, / tančíme na schodech do nebe / se zastávkou v pekle“ („Veselý hřbitov“).

Almanach ale potřeboval více času na pečlivější redakci. Odhlédneme-li už od tiskových chyb, nemělo by se stát, že báseň H. M. Tarkó „V kraji předků“ (ostatně věnovaná právě Stiborovi) je v seznamu přejmenovaná na „V krajině předků“ nebo že se jednou setkáme s Alenou Klímovou, zatímco teprve v obsahu s Alenou Klímovou-Brejchovou. A ještě. Jeden publikující vystudoval VŠE, několik dalších už Vysokou školu ekonomickou. Jedny biografie mají formu slovníkovou, jiné chtějí mít humorný nadhled a čtenáři se v nich nedostává těch nejobvyklejších (a beze zbytku nepostradatelných) informací.

Vladimír Stibor editoval již šestý sborník a troufáme si říci, že s takovou bilancí a s takovým potenciálem zkušeností přece nedovolí, aby konečná výslednice jeho enormních organizátorských aktivit vyzněla kontraproduktivně.