Prácheňské rezonance 2004

Portrét jubilanta

Písecké postřehy, r. IV., č. 14, 5. dubna 2000

Pětaosmdesátiny, toť jubileum svádějící ke květnatým vokativům. My si je však odpustíme už vzhledem k oslavencově příznačné nenápadnosti a prostotě lidské. Masmédia, ta prácheňská nejprve, už se postarala o společenské docenění houslaře Bohumila Novotného, letošní jedenáctý duben je tedy pobídkou k dokreslení portrétu osobnosti.

Bohumil Novotný neužívá věc Makropulos – tu vlastníme každý a jejím zdrojem je dětství. Novotného dětství se sytilo romantikou a láskou k životu na skalách vypínajících se nad koňskými jatky protilehle k dnešní Domovince. Bylo jí právě tolik, aby vystačila dodneška. Snivec a mnohostranně tvořivě nadaný romantik neúnavného hledačství a nezdolné pracovitosti se prosadil jako houslař, v poslední době sesnoubivší svůj kumšt s řezbařinou.

Opět zásluhou médií proniklo do povědomí veřejnosti snažení Novotného – lidového skladatele. Ačkoliv „neopičit se, ztvárnit jedině ryzí nápad“ je přesložité, neboť „melodické pole je z více než pětadevadesáti procent prokátrované“, vede skladatelovu ruku pohnutka nadosobní: „Písek je v hudbě ošizen. Nová doba ho z tohoto hlediska nedocenila. Kdekdo zná Putimskou bránu i Tálínskej rybník – a co dál?“ Čas odpoví na otázku, nakolik zdařilé partitury Bohumil Novotný složil; vbrzku dá vědět kapelník budějovické Budvarky Vojtěch Prokeš a my alespoň připomeňme, že parketou skladatele je především tango a píseň valčíková a že dosud vytvořil osm hudebních pokusů.

Novotného pokusnictví literární je Písecku utajeno nejvíce, a ačkoli se dochovaly jen dva jazykově a stylisticky neredigované rukopisy, společně vymezují bezustavičné lidově-tvořivé hledačství jako převažující živel v krajině oslavencova života. Próza Splněný sen a nedokončená pohádka Náhrdelník mořské panny nesou stopy nedostávajícího se redakčního vedení a literární kultivace, nicméně třeba úvod pohádky je nasycen sugestivní atmosférou, kterou by netalentovaný písmák navodit nedokázal.

To obrazy Bohumila Novotného mají šťastnější osud – jsou v autorově příbytku k vidění. Obvykle neujdou pozornosti návštěvníků, jejichž housle zastonaly, a ranhojič ví, jak pomoci. Olejomalby, především portréty, jsou nejpříhodnější kulisou léčení. Však by mohla Brita, umělcův psí společník, vyprávět. Šťastný homo ludens to řekne na rovinu: „Brita snad ani není pes – má srdce kotěte.“ Upřímně: ve společnosti Bohumila Novotného si jiného kamaráda představit nedovedeme.