Prácheňské rezonance 2004

Schranitel esperantského písemnictví, novátor

Revue Chůdové kořeny, www.v-art.cz, r. II., č. 3., 10. října 2003

„V současné době se překládání z české literatury věnují amatéři…,“ zakončil esperantista Miroslav Malovec jeden ze svých článků pro Chůdové kořeny. Výrok považujeme za nejpříhodnější vstup do textu, hodnotícího Malovcův svébytný přínos tvaru Litterate, už proto, že ho rozvíjí dovětek: k nim občas patří pisatel těchto řádků. Ten ale spíše usiluje zpracovat dědictví po překladatelích lepších.

Ostatně citací z publicistického díla přední osobnosti současného esperantského ruchu v středu Evropy uvozujeme medailon, který jím v tom tradičním pojetí zdaleka být nemůže: Malovec je přece z originálního kolektiva, nazírajícího svět bez předsudků ať národnostních, ať ideologických. Rokem zrození nového fenoménu ve světovém písemnictví je letopočet 1887. To varšavský oční lékař rusko-židovského původu Lazar Ludvík Markovič Zamenhof vydal pod pseudonymem Dr. Esperanto první učebnici (už tehdy několikátého) pomocného mezinárodního jazyka. Jen tři roky poté v českém Polabí louč ideálu zažehl Učebnicí mezinárodní řeči dra Esperanta, v Pardubicích vydanou (titul premiérový nazval Doktor Doufající Mezinárodní jazyk. Předmluva a úplná učebnice), nikdo jiný než František Vladimír Lorenz.

Jedno nepřehlédněme: v roce vydání knižního počinu historického významu bylo prvnímu autorovi dvacet osm, druhému dokonce jen osmnáct let!* Je-li za „oficiálního“ zakladatele českého esperantského hnutí všeobecně považován Theodor Čejka, pak i v jeho případě si historie pamatuje: v posledním roce devatenáctého století, kdy spoluautorsky vydal poprvé knihu Esperanto. Mezinárodní řeč a kdy se odhodlal vydávat periodika Revuo Internacia a Bohema esperantisto, mu bylo dvaadvacet. Miroslav Malovec se stal esperantistou patnáctiletý.

Esperantské hnutí vytrysklo  už v třetím století nepřetržitě vyvěrá z energie, duchovní vůle a intelektuálních kapacit vždy nové, k dalšímu tvoření světa lidí dorostlé a odhodlané generace. Vidí-li Umberto Eco příčinu toho, že se projekt Esperanto dosud nestal politicky přijatým světovým systémem paralelním k národním kulturám především ve skutečnosti, že si v jednotlivých zemích nevytvořil vlastní kulturu srovnatelnou právě s kulturami národními, a je-li specificky v českém prostředí dneška nepopiratelnou skutečností, že organizované esperantské struktury nejsou v spektru výraznějšího zájmu právě mladého pokolení, více a více se orientujícího na studium (především) angličtiny, svádí to laickou veřejnost k předpovědím soumraku hnutí. Ukazuje se však, že právě Malovcova zkušená a flexibilní generace dokáže zúročit kulturní bohatství už několika esperantských generací způsobem hodným epochy informačních a technologických revolucí a přirozeného vzniku velkých politicko-ekonomicky sjednocených teritoriálních útvarů. Právě na vnějších, historicky nevyhnutelných proměnách světa staví esperantisté Evropané koordinované úsilí nabídnout pomocný mezinárodní jazyk už ne jen literatuře a širší sféře kulturní, ale také politikům, ekonomům, obchodníkům. Malovec soudí, že slovník se sto tisíci hesly vznikne v horizontu deseti let a že trvalou předností esperanta je relativní gramatická jednoduchost a takřka neomezená možnost vytváření nových slov. („Ačkoli se snad každý snaží naučit anglicky nebo německy, zvládá tyto jazyky méně než polovina lidí, možná sotva čtvrtina,“ Malovec doslova. „Je tedy dost místa i pro uplatnění esperanta. Může pomoci k dorozumění třeba další čtvrtiny populace. Jde také o kvalitu vyjadřování, protože v cizím jazyce lidé většinou jakž takž zvládají základy, stěží se ‚proderou‘ džunglí nepravidelných sloves a vytvořit nová slova si vůbec nemohou dovolit. Esperanto mluvčí přijímají jako druhou mateřštinu především proto, že je přehledné a dává jim svobodu při tvoření odvozených i složených slov.“)

Rodným městem Miroslava Malovce je Brno. Zde žije dodnes. Po složení maturitních zkoušek v roce 1973 nastoupil do světoznámé Zbrojovky jako kontrolor technických výkresů a pracoval zde plných dvacet let. Nyní je provozním zaměstnancem firmy obchodující s elektrosoučástkami.

Jestliže s minulostí kulturní metropole na řece Svratce je spjato založení Prvního spolku esperantistů rakouských v roce 1901, pak se současností také esperantská informační banka, Miroslavem Malovcem nepřetržitě spravovaná a doplňovaná. Právě ta je nejčastějším zdrojem původních i převzatých publicistických materiálů pro blok 863: Nenadáli se, v tematické struktuře Chůdových kořenů od samého začátku vydávaného. Malovec je redaktorem časopisu Starto, orgánu Českého esperantského svazu. Časopis má i elektronickou mutaci. Ačkoli překladatelskou činnost uvádí v biografických informacích takřka na posledním místě, zůstává skutečností, že na přelomu století je Malovec vedle Jaroslava Mráze (Rokycany) a Jiřího Patery (Praha) z nejvýznamnějších českých překladatelů, zachovávajících česko-esperantský kulturní dialog. Tíhne především k textům Františka Kožíka, Jana Ámose Komenského, Jaroslava Haška, Věry Ludíkové a Jiřího Karena. Esperantskému písemnictví přinesl vlastní Stručnou mluvnici esperanta a spoluautorsky též nejnovější Esperantsko-český slovník.** Konala-li se konference OSIEK o původní esperantské literatuře v Praze (červenec 2003), pak společenskému uznání práce českých esperantistů předcházelo také třicet pět let Malovcových nepřetržitých aktivit.

Zatímco především tvůrci literatury tak zvaně krásné namnoze prožívají vnik digitální scény ne-li tragicky, pak jako složité dilema, esperantisté, přirození nositelé nejtypičtějšího „genu“ evoluce jazykového dorozumění, se staví k Internetu mnohem prozíravěji. Síť, jak výše a v jiných souvislostech připodotknuto, stvrdila životnost těch racionálních argumentů, z nichž flexibilní esperantské hnutí od samého začátku vychází. „Esperantská literatura zakotvila v internetové síti možná více než literatury jiných jazyků, protože esperantisté nemají k dispozici velké esperantské knihovny poblíž svých domovů, jako má literatura psaná v jazyce mateřském,“ napsal Miroslav Malovec v článku Esperanto, literatura a internet. „Takové knihovny sice existují (Vídeň, Cáchy, Rotterdam aj.), avšak jsou poněkud z ruky. Každý uživatel esperanta vlastní jen domácí knihovničku, zatímco většina literární produkce vydávaná v mezinárodním jazyce po celé planetě je mu nepřístupná. Internet však může přenést celosvětovou esperantskou literaturu nejen do každého města a vesnice, ale přímo do každé jednotlivé domácnosti. (…) Přitom není nutné čekat, až se finanční situace zlepší, a ani sebevětší rozsah není zásadní překážkou jako dříve.“

Miroslav Malovec nikdy nepochyboval: Internet, potažmo kyberprostor přeje progresivnímu. Kognitivní věda už desetiletí definuje soužití lidí a strojů jako nové, existenčně oboustranně propletené společenství, nevyhnutelně vzniklé v evolučním procesu třídění uspořádaného a přežití stabilního (Richard Dawkins). Litterate je však z internetových tvarů filozoficko-uměleckých, přijal za své Teilhardovo vědecko-poetické nahlížení světa a v jeho rámci tezi o ustavení pozemské noosféry jako neodvratného kosmického jevu, vztahovým systémem času a uspořádání (opět Dawkins) předurčeného. Svébytný a na českém Internetu myšlenkovou platformou dosud ojedinělý tvar Litterate specifickým přínosem popředního středoevropského aktivisty-esperantisty Miroslava Malovce výrazně získal.




* Zamenhof ovšem představil svůj mezinárodní jazyk poprvé v komorním kruhu gymnazijních spolužáků už v roce 1878, tedy devatenáctiletý.

** Příslibem je zatím nedokončený rukopis knihy seriózně hodnotící rozsah a společenský dosah původní esperantské literatury. Už za současného stadia zpracováni jsou z rukopisu zřejmé čtyři směrodatné skutečnosti:

  1. úsilí autorů prvních učebnic nového pomocného mezinárodního jazyka záhy podpořili autoři tak zvané oddechové a zábavné četby se záměrem zpopularizovat esperanto v nejširší veřejnosti. Z té doby se dochovala četná díla, kupříkladu: Frederico Pujula-Valles: La rompantoj (Narušitelé), 1907; Nadina Kolovrat: Misteroj de amo (Záhady lásky), 1909; Reinhold Schmidt: La amkonkurantoj (Soupeři v lásce), 1911;
  2. v tematickém spektru původní esperantské tvorby dvacátých let nastává obrat a literatura získává na titulech, uspokojujících i náročnější čtenáře;
  3. vzdor pesimistickým prognózám předpovídajícím odsunutí esperanta na periferii zájmu veřejnosti nové tvorby v původním esperantském písemnictví neubývá (Jerzy Fornal, Sten Johansson, Paul P. Gubbins, Jadwiga Gibczyńska);
  4. dějiny esperantské literatury znají autory tvořící v tomto jazyce po celý život či dlouhá desetiletí.