Národní čítanka stoletá (1/2)

e-Literární noviny, www.literarky.cz, neděle 27. května 2018

e-Obrys-Kmen, www.obrys-kmen, č.24 / 2018, středa 13. června 2018


Knižní kulturu nově vzniklého státního útvaru vprostřed starého kontinentu, Československé republiky totiž, obohatil hned na samém počátku počin, jehož kulturní a historická hodnota roste spolu s desetiletími, a což teprve po celém jednom století, které právě v tomto roce nasčítal jednou vleklý, příště dynamicky vpřed se hrnoucí čas.

Národní čítanka. Vyšla v Praze v říjnu toho roku osmnáctého a stalo se tak z iniciativy i nákladem sotva zapomenutelného nejprve plzeňského, nato pražského nakladatele a knihkupce Bedřicha Kočího (1969 - 2055). Pro Kočího knihu obsahově uspořádali Cyril Merhout a Bohumil Němec.

Nás (školními učebnicemi šedesátých let do života v historickém kontextu vpravené) v Národní čítance upoutala stať Miloše Weingarta Cyril a Metoděj, zakladatelé slovanského písemnictví - skýtala a dodnes přece skýtá příležitost porovnat, jak oba učence nahlédl konec dvacátých let.

Dějepiscům, kulturním historikům a pedagogům už v té době imponovalo, že námi dnes těmito odstavci připomínaní věrozvěstové se na Velké Moravě přičinili a také prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin dokonce vytvořil písmo co hlaholice nazvané.

Historici z let pozdějších ovšem zvlášť cenili tu skutečnost, že Cyril (Crha) a Metoděj (Strachota) přinesli na Velkou Moravu (863) slovanské (samozřejmě bohoslužebné) knihy a dokonce Písmo svaté napsané písmem slovanským. "Až do té doby," píše v Národní čítance doktor Miloš Weingart, " nemohla se slovanská řeč rovnati jazykům vzdělanějším, hlavně latině a řečtině, neboť neměla knih ani písma. Konstantin se svým bratrem první položil základ k písemnictví slovanskému a tím i k rozkvětu samostatné národní vzdělanosti."

(Nemůžeme na tomto místě pominout tu skutečnost, že Weingart to byl, kdo před vydáním Národní čítanky provedl jazykové korektury většiny textů do knihy vpravených.)

Ale jedno jsme nedosvětlili: Jakže to všechno vlastně bylo po stránce historicko-společenské? Opět Miloš Weingart: "Postup křesťanské víry od západu do našich zemí dál se pomalu. Bylť mu překážkou způsob, jakým cizí kněží novou víru hlásali. Nepřicházeli jako učitelé dobroty a vzájemné lásky, ale kráčívali v průvodu bojovníků. Nechtěli ani tak rozšířit nauku Kristovu, jako vlastní panství. A nad to mluvili k lidu řečí cizí, tvrdou a jemu nesrozumitelnou. A proto i když několik pánů přijalo křest, lid trval v pohanství. (...) To dobře pochopil moravský kníže Rostislav, a obrátil se proto do Říma s žádostí o učitele víry, kteří by mohli nauku vykládati lidu domácím jazykem slovanským. Ale v Římě jeho žádosti nevyhověli; nebyloť tam zajisté takových mužů nebylo. A tu Rostislav, znaje z doslechu moc a lesk říše byzantské, vypravil posly do hlavního města jejího, co Cařihradu, který tenkrát slynul učeností a náboženskou horlivostí.(...) Konstantin a Metoděj pocházeli z vynikajícího rodu soluňského; otec jejich Lev byl vysokým důstojníkem v Soluni. Národností byli Řekové, ale slovansky se naučili již v mládí."