Obraz rebela v písemnictví Podčerchoví

e-Literární noviny, www.literarky.cz, neděle 20. května 2018

e-Právě dnes, www.pravednes.cz, neděle 20. května 2018


(1)

V kontextu historiky řečených selských rebelií na českém venkově (1680 a dříve) patřil neklid v chodských vesnicích k těm nejdéle trvajícím. Vždyť jednat o potvrzení platnosti císařských privilegií začali Chodové již v roce 1623!

A že bylo co hájit! Chodové přece nebyli poddáni žádné vrchnosti, jejich území nesměl koupit ani osídlit žádný šlechtic. Byli osvobozeni od roboty. Směli provozovat řemesla! Neplatili clo! Neplatili mýto! Mohli se svobodně stěhovat a lovit v lesích!

To všechno odměnou za to, že střežili zemské hranice a obchodní stezky a pacifikovali bavorské pytláky a zloděje dřeva v hraničních lesích.

Avšak po bitvě na Bílé hoře (1620) byli Chodové prodáni říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi z Albenreuthu do úplného dědičného majetku. Ani Volf Laminger, jakož že ani jeho nástupce Maxmilián, privilegia prostě neuznávali. Proto císařova rozhodnutí z konce sedmnáctého století znamenala konec svobody strážného kmene: tomu císař naopak uložil slíbit vrchnosti poddanství a poslušnost.

Nicméně privilegia znamenala mnoho přemnoho pro takzvané Buláky obhospodařujícími pozemky pod hraničními horami.

Povstání bylo na spadnutí. Když propuklo, zrodilo osobnosti.

(2)

Pro novodobou českou veřejnost objevil Jana Sladkého (Kozinu) romanopisec. Psohlavce Aloise Jiráska uveřejnily na pokračování Květy v roce 1884, tedy v podstatě ihned po dokončení rukopisu. Po dalších dvou letech vyšel román jako samostatný titul a také ten přinesl literární verzi povstání z období let 1692 - 1695.

Uvážíme-li, že jen za autorova života (+1930) vyšel román takřka třicetkrát, nemůžeme Jiráskovi nepřiznat největší zásluhy na Kozinovo místo v národním povědomí, nicméně nemáme v úmyslu podcenit ani význam Kovařovicovy opery Psohlavci, poprvé uvedené v roce 1897.

Nám jde ovšem o náhled do krásného písemnictví Kozinova rodného kraje pod Čerchovem.

Jaký obraz obětovaného újezdského sedláka (1652 - 1695) nabízí Jakub Cvačka, Jiří Kajer, Zdeněk Šmíd či Marie Korandová?

Jakubu Cvačkovi vydaly Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky knihu Vo Kozinovi ha vo Lomikarovi. Pověsti a příběhy lidu chodského (České Budějovice, 1946). Sebrání lidových slovesných klenotů dalo poznat pověsti Zrzák Lomikar, Věčná stráž či takové Kozinovo požehnání a s tím vším ještě další. Už pojmenování lidové prózy na Zrzák Lomikar napoví mnohé a co přece ne, dovysloví, jsme o tom přesvědčeni, námi vybrané ukázky příběhu: "Ha íčko do něho, haby ta říšnost mu z těla vyšla." Buch, buch - hlava nehlava. I jemu hlavu vodříli, kolomazí namazali ha trávou vosypali. Tak tranovskýho "pána" pustili. (...) Než mu Lomikarka hlavu vyhojíla (rozuměj Wolfu Maxmiliánu Lamingerovi), huteklo moc vody. V Houjezdě míli pokoj. Než do říchu - rači pod drn. -

Dyž se Lomikar zas vokázal, Pámbů mu pryj hlavu poznamenál jako Kainovi. Míl jí celou zrzavou. Ha dodnes inák na Chocku neslyšíte - než "Zrzák Lomikar". Nihdýž se nepochlubil, za co to má ha co ho v Hrádku potkálo. Poznál, že s našim lidem nejsou hani řeče, hani hračky ha tepřiva ne říchy! - -

Jakub Cvačka je v podčerchovské literatuře zjevem neobyčejně nápaditě tvořivým. Z jeho pera pochází zřejmě poslední kozinovská pověst. Věčnou stráž spisovatel zkoncipoval velmi záhy po druhé světové válce a vřadil ji právě do knihy Vo Kozinovi ha vo Lomikarovi. Pověsti a příběhy lidu chodského. Čtěme znovu:

To bulo hu nás šudýš smutno, dyž Kozinu věšeli, majestáty zpřestříhali, svobodu vzeli, zem svou hlídat nás nenecháli - ha za to šecko dali nám - robotu.

28. LISTOPÁD L. P. 1695

Přetrváli sme věky ha děti Kozinovo v Čechach žijou dál - dál. - - - Haž tám, hde ruka Boží ryjla zemskou mez. - - -

Dyž ináč to nešlo, hukrádli nám lesy, zem, domovo ha chtíli i mluvu ha čest. - V Plzni stála šíbence Kozinovo.

24. LISTOPÁD L. P. 1938

Lomikar novyj na šíbenci vede bratry pod horama, horší Lomikara prvního. Na plzenskyj rynk by se lid nevešel, šíbence bula tvrčí, chtíl pověsit - celou náší duši! - - -

Chtíl - Pámbů nedal! Zapomíl, že slnejší jeho je zas náš Ján Sladký Kozina. Tu, hu jeho kamenutý paty na Hrádku nad Houjezdem se zastavil. - - -

"Podívejte se, dyk Hrádek s Kozinou je dneska nyjdál v tom moři německý bídy ha říchů - jako škála," hukazuje staryj Svatoš, houjezkyj písničkář. "Ty z druhý strany na něho vidí ha proto nehumřou! Je vochránce věrnyj, mučedlník praudy. Já říkám, že v tom kameni je kus jeho duší." - - - "Haž něhdy tuten čas si burou děti na hyjtach vypovídat, ajť se hupamatujou, že dyš bula náše zem nejmenší, vokradená vo věnec hor - zase nyjdál Slovanem bul náš Kozina z kamene v Hrádku. Nepovolil! - Boží soud se vopakoval do roka - druhyj Lomikar pád, duch Kozinovo se nám nemušíl vokazovat - - - míli sme ho šický v sobě!" Zvostáli sme tary, zvostáli i tám, Kozina - věkovitá stráž - nyjvyjš v celým kraji - svatyj mučedlník praudy! - - -

5. MÁJ L. P. 1945

Kozina se "zjevil". V kameni na Hrádku v svatozáři slunce. Věky ho tám vídáme, věky ho tám bureme vidět - hale toho dne, hdy Pámbů zas svobodu dal, každyj se tám podíval - vod Postřekovů, Klenčí, Kodova, Houjezda, Mrákova, Stráží, Tlumačova, Kýčova, Dražinova i bratří zez Lhoty ha Pocínojc - každyj se požehnal. Kozina náš, dnes voprauduckyj Svatyj jako by na nás volál: "Buru s váma dál, zvostaňte věrný rodu, zemi ha praudě, sem věčná váše stráž - živá, tvrdá, nezlomná jako váše čest na věky věkův."

Cvačkovu Vo Kozinovi ha vo Lomikarovi. Pověsti a příběhy lidu chodského (1946) není marné přečíst si vícekráte - a s časovými odstupy. Zkrátka. Mušíla to byjt hrůza, hdyž náš lid honili haž do Plzní dívat se, karak budou věšet nevinnýho Kozinu. Mužskyjm nehupádla hani jedna slze enom kvůli dětem, haby něhdy, haž dorostou, pamatovaly, že prauda ha právo bulo při nás. Lomikar moh vidět, že náše víra smrtí Jána Koziny nepadá, hale je eště věčí. - Bolílo šecko - - Co člověk pro děti nevydrží!? - -

V tom dni, hdy Kozinu v Plzni pověsili, na návsi v Houjezdě se na lípě rozvonil zvoneček sám. Zvonil hodinku Jánovi mučedlníku. - (Kozinovo požehnání)

To kdyňský rodák Zdeněk Šmíd vložil do "kozinovské literatury" parodii na pověst O Kozinovi. Ta zdobí sbírku Dudáci a vlčí hlavy (Praha: Nakladatelství Olympia a.s., 2008) a Šmíd ji uvodil následovně: Jan Sladký Kozina byl příkladným sedlákem. Ženu nebil, do hospody nechodil, do kostela chodil, šetřil, neklel a nepral se. Byl natolik společensky nemožný, že ho selky v širokém okolí dávaly svým mužům za příklad.

"No jo, Kozina," ušklebovali se ti prostopášníci, "dyť von po večerech čte! A tuhle se přiznal, že i dumá," odplivovali si...

Chodové v pověstech. Tak nazvala svoji knihu Marie Korandová. Na knihkupecké pulty poslala její opusek plzeňská NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura, a bylo to v šestém roce nového věku. Vybrali jsme: Za výzvu na boží soud chtěl Lomikar ztrestat Kozinu i po smrti. Rozkázal, že nikdo nesmí mrtvolu sejmout. Až ji havrani rozklovou a sama spadne ze šibenice, kat ji na místě zahrabe.

Takovou potupu nemínili Chodováci svému mučedníku dopustit. Před svátkem Všech svatých vypravili se tajně do Plzně. S pomocí doubraveckých sedláků v noci popraveného sňali a pochovali na hřbitově u kostela svatého Jiří. Aby v den Dušiček odpočívalo tělo v posvěcené zemi.

V to smutné dušičkové ráno šla Kozinka s dětmi k hrobům svých drahých do Klenčí. Farář Lenk kropí rovy, vdova se modlí za nešťastného muže. Vtom ji chlapec tahá za šerku: "Koukejte, mámo, tamhle jde náš táta!"

Opravdu jde! Krokem, od Trhanova po chodovské cestě, plátěnou košili rozhalenou, na krku krvavý proužek od oprátky. Vede si černého psa a zřetelně vyslovuje: "Boží soud!" Toho rána skonal náhlou smrtí pán z Albenreuthu. (Kozina a Lomikar)

(3)

A co si o Janu Sladkém pamatují dějiny? Ty skutečné?!

Tak třeba, že ...

... Jan Sladký zvaný Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdě u Domažlic na statku u Rosochů. Janu Sladkému a Anně Havlové. O jeho dalších sourozencích ví se jen tolik, že měl staršího bratra Vavřince, narozeného 30. srpna 1650.

9. května 1678 si Jan Sladký zvaný Kozina v Klenčí pod Čerchovem vzal za ženu Dorotu Pelnářovou. S ní měl posléze šest synů. Jiřího *18. září 1678, Ondřeje *19. únor 1680, Matěje *7. listopad 1682, Adama *č6. červen 1685, opět Ondřeje * 24. červenec 1687 a opět Matěje * 12. duben 1689. Úděl Doroty Pelnářové byl vcelku bolestný. Ještě za života Jana Sladkého Koziny zemřeli čtyři synové. Po manželově popravě na ní zůstává hospodaření na statku, o který se musela starat se svými nedospělými dětmi Jiřím a Adamem. Po smrti nejstaršího syna Jiřího v roce 1703 zůstává celá starost o statek na ní a Adamovi. Jediné, co ji mohlo na sklonku života potěšit, byla svatba posledního syna Adama s Markétou Ledvinovou 15. listopadu 1712. Vnoučat se však nedožila - zemřela 8. srpna 1715.