Atlantis nedal zapomenout Vladimíra Vokolka

e-Čítárny, www.citarny,cz; středa 26. května 2018

e-Divoké víno, www.divokevino.cz, č. 96 / pátek 19.července 2018


"Kdyby šlo jenom o nejbližší věci. / K nenalezení jsme tu sami přeci. / Mrzne, přihořívá hvězda Zem. // Od dětství do stáří si s námi hraje / na jara, na podzimy, na ztracené ráje, / a kdypak ji, ztracenou ve vesmíru, naleznem?"Vl. Vokolek: Mrzne, přihořívá (úryvek)

(1)

Nakladatelství Atlantis se postaralo (a bylo to s finančním přispěním Ministerstva kultury ČR) deset let po Vokolkově smrti o reprezentativní vydání velké části jeho básnického díla, a knihy nazvalo Ke komu mluvím dnes a Mezi ohněm a vodou.

Svazek první vyprovodil do světa knižní kultury konce století Jaroslav Med doslovem Mapování exodu. O Vokolkovi v něm napsal: "Básnický osud uvrhl Vladimíra Vokolka do krajně nepříznivého času. Dal mu sice do vínku neumdlévající touhu po pravdě i jasnozřivou předtuchu o pádu mnoha dosavadních jistot, zároveň jej však připravil o možnost tuto pravdu bránit a tyto jistoty básnickým slovem obhajovat. Byl poslem apokalyptické zvěsti, jemuž bylo předurčeno, aby mluvil k hluchým..."

Naopak ve svazku druhém nazval Med pardubického rodáka básníkem-strážcem, "jehož slovům nemusíme naslouchat, jeho verše nás mohou míjet, on ale stále mluví a bude mluvit k těm, kteří nepřestanou očekávat příchod jitra, i když nás bude obklopovat stále temnější noc."

Neděláme si čáku na mnohomluvné soupeření s ostřílenými teoretiky, za nás vše řekne Vladimír Vokolek osobně a s tradiční silou ducha. Samozřejmě pobásnicku.

(2)

"Čárá si po papíru svou uvolněnost / od psaní vázaného na nějaký význam / na nějaké sdělení myšlenku okamžitý nápad / uvolněná ruka uvolňuje čáru / která nic neznamená nesděluje nemyslí / jen pro ten pohyb začárat prázdnou chvíli / je to týž pohyb kterým někdy nohy jdou / bez otázky kam na cestě odnikud nikam / je to týž pohyb kterým i hodiny jdou / a vůbec je nezajímá kolik ukazují / a čím jsme naplnili nebo nenaplnili / tuto pozdní hodinu mezi jedenáctou a dvanáctou // Klikatá čára / vyklouzla z navyklého vleku / do něhož byla chycena / od školního věku / a nyní kličkuje na útěku / jako když se páře nit / z osnovy hustě tkaných řádků / je tu jen rytmus psaní ale bez písmen / spontánní nespoutaný pohyb / hravě probíhá záludnými smyčkami / do kterých jej chtějí lapit písmena / aby se dozvěděla co to znamená // Hrot pera ke psaní / měl by splnit svůj útočný sklon / na této stránce stejně jako na bitevním poli / měl by zaznamenat další vítězné tažení / v sevřeném útvaru úderných strof / a ne je rozprášit rozvlněnou čarou / dřív než se mohly seskupit / Ale uvolněná ruka pomíjí / k čemu ji nabádá literární řád / a jako by se rozpomínala na své dětství / když ještě neuměla psát / každým tahem tápavě teď rozvíjí / počáteční sklon k obrázkovému písmu / co se tu vine může být Řeka nebo mořský Had / anebo prostě čárající čas jenž přeškrtává / tuto pozdní hodinu mezi jedenáctou a dvanáctou".(Uvolněná ruka)

(3)

I to byl Vladimír Vokolek, vzpomeňme esejista, meditativní básník i prozaik.

Předpoklady umělecky se projevit měl Vokolek už v genech. Narodil se (1. 1. 1913) do rodinného prostředí majitele tiskárny v Pardubicích, firmy, která se těšila obdivu uměnímilovné veřejnosti. Vždyť vydala tvorbu takových básnických osobností, jakými byli Jakub Deml, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek a další.

Vladimírův bratr Vojmír byl výtvarníkem, Vlastimil převzal po otci tiskárnu. Syn Václav (1947 v Děčíně) šel v otcových stopách - též prozaik, též básník.

Nepřehlédnutelný Vladimír Vokolek zemřel 23. 7. 1988.

Miroslav Vejlupek - Čerchovský