Karel Kryl napsal i Kníšku

e-Divoké víno, www.divokevino.cz, 94/2018, čtvrtek 3. května 2018

e-Literární noviny, www.literarky.cz, neděle 6. května 2018


Přemnozí to o něm věděli: Emigroval na podzim devětašedesátého a než emigroval, stačil v tehdejším Pantonu vydat svoji první dlouhotrvající desku. Přece Bratříčku, zavírej vrátka.

Pravdaže je řeč o Karlu Krylovi (*1944). O tom Karlu Krylovi, který ještě nestačil dostudovat Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a už měl na svém autorském kontě něco básní a něco písňových textů. Rozpomínáme se i na to, že s první LP gramodeskou stačil pod shodným názvem připravit k vydání knižní debut (sborník textů) - jehož tisk byl ovšem zakázán, a tak svazek vyšel až ve dvaasedmdesátém: ovšem v Kolíně nad Rýnem a přejmenován na Kníšku Karla Kryla. Obsahovala autorovu tvorbu z období 1960 - 1971, a když po letech konečně vyšla i v Čechách (1990), bylo to v nákladu 100 000 výtisků. Nastojte, takový Divný kníže už v ten čas působil jako umělecká relikvie z časů dávno, dávno minulých: "Měl pendrek místo práva / a statky pro gardu / v níž vrazi řvali sláva / pro rudou kokardu / On lidem spílal zrádců / psal hesla do podloubí / v nichž - podle vkusu vládců - / lež s neřestí se snoubí" (viz pátá sloka).

Žeň Krylova celoživotního tvoření je nepřehlédnutelná. Vedle gramodesek a kazet jako byly Maškary, Rakovina, a vedle Karavany mraků také Carmina resurrectionis a Plaváček, když konečný účet uzavřely< Ocelárna (1987) a Dopisy (1988), vydal živoucí symbol politického vzdoru tiskem též Sedm básniček na zrcadlo (1974), Pochyby (1977), (Zpod stolu) sebrané spisy (1978), Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména (1978), Slovíčka (1980), Z mého plíživota (1986), Amoresky (1982) a nakonec Zbraně pro Erató (1987).

Dnešní jen velmi letmou reminiscenci nemožno uzavřít jinak než pomyslným zapěním Krylova dávného, bože, už tak dávného šlágru: "Chodili okolo kostelních portálů / ulice spěchaly odněkud nikam / Míjeli neony večerních lokálů / Asi se divíte proč to tu říkám / Dva lidé v ulici nebyli z Verony / Chodili okolo setmělých oken / vzali se za ruce hráli si na zvony / hráli si na zvony / a byli spolu // Dva roky později v ulici sněžilo / Na ruce s prsteny padaly vločky / Vedli se pod paží Město je střežilo / bílé jak kožíšek angorské kočky / Dvojice pomalu vešla pak do domu / Na okna vzápětí záclony spadly . . . / Verona vskutku už nechybí nikomu / Nechybí nikomu / z těch kdo jsou spolu // Dál chodí okolo milenci mlčící / Vítr jim ze světel pletence uvil / Chodí a nevidí ulice běžící / jako ti dva lidé o nichž jsem mluvil / Vídám JI vracet se z půlnočních dýchánků / Jeho zas v hospodě u sklenky režné / Před lidmi dále si říkají - Milánku - / Proč vám to říkám? / Vždyť je to tak běžné . . ." (Romeo a Julie)