Prácheňské rezonance 2004

Jak se po převratu 1989 proměnila česká kultura? (Anketa Unie českých spisovatelů).

Literatura * Umění * Kultura: č. 6/2015, 11. února 2015

MVČ: O kultuře na tři způsoby

Tak daleko nedohlédneme. Ale máme zato: Když udeřil blesk, on si založil ohniště. Také opracoval pazourek a dal vale jeskyni. Po rozeklaných větvích rozvěsil větve olámané vichrem a přidal haluze. Měl příbytek, a není to všechno: kultuře, potažmo příští civilizaci položen základ. Zoologický poddruh Homo sapiens sapiens v přirozeném prostředí vytvořeném přírodou, respektive kosmem samým, přirozeného se chopil po svém: postavil vesnice a města, proťal zemský povrch silnicemi a železnicemi, prokopal plavební kanály, zhotovil parní stroje…

V tématu zvoleném týdeníkem LUK ovšem nejde zrovna o tento náhled. Kultura je myšlena jako nadstavba s puncem uměleckého. Ale – existuje dělítko?

Zejména člověk novověký ozdobil slovní znak „kultura“ přívlastky evokujícími ušlechtilost a vznešenost, krásu nahmatatelného i duchovního, slyšeného i viděného, okouzlujícího i povznášejícího, a tomu všemu samozřejmě přidejme navozené adekvátní stavy duševní, reflektující nepřeberně estetických prožitků a požitků.

To etickou profilaci recipienta tříbí zaklínadlo „kultura“ už méně, pokud vůbec.

Ale je to právě etikum – etikum ekonomického systému – etikum politických způsobů – etikum právní praxe –, co kulturu populace zoologického poddruhu Homo sapiens sapiens vzestavuje, nebo naopak demoluje. Mějme na paměti, že lidský jedinec vstřebává opravdu všemi smysly a všemi myšlenkovými pochody všechny atributy společenských procesů a v tomto směru mu neprospívá nic tak zoufale málo, jako kultura diktatury peněz a nadvlády inženýrů marketingu, jež jedince odlidšťuje a činí z něho specifický sortiment manipulovatelného zboží. Za takového stavu se stává societa nehumánní, přičemž produkuje generace s organickou poruchou osobností. Jen kdo nechce, nevidí tu největší možnou katastrofu – zdecimovanou mravnost. Za takové katastrofy – kulturní! – nelze zdravému ve společnosti žít, přežívat pouze. Přežije odlidštěný dýchavičný mechanismus otrlý, neurotický, chladný citově, nemající úctu k životu a majetku druhého, zkrátka nezatěžující se skrupulemi.

Je někde na konci cesty očistec? Ne-li, nad civilizací, jež ostatně kulturou, řekli jsme, visí těžká mračna a zhusta se smráká. Až se strhne bouře – bude na horizontu slunce?

 * * *

 Termín lidská práva je z nejskloňovanějších. Termín-fráze. Kultura holedbající se lidskými právy lže a nechce znát, co lidským právem vlastně jest. Václav Podmele si svobodně říká, co chce a cestou z Úřadu práce, po devíti sty šedesáté deváté odkrokované, zdeptán a bez sebekontroly, trousí věty docela nahlas, chodci nechodci. („Takovej bordel! Třicet firem – pro všechny sem starej. Kreatury, a já blbec je volím! Když to mají v kapse, stejně jenom lžou a hrabou…“) Václav Podmele junior, místo oběda skrojek chleba s margarinem, ještě neplnoletý, svobodný jako táta: „Naše úča je normální kráva… Jednou ji zastřelím jako myš!“ Podmele junior má sestru Inku. Ta ale odešla s mámou. Mámu ani nezajímá, že Inka nosí kalhoty už čtvrtým rokem. Ona přece pátým.

Kulturou rodiny Podmelových je existenciální marast.

Lidská práva, kultury nerovných hodnot člověčenství farizejská blamáž, ovšemže mají v kalendáři svůj významný Den. A když loňský desátý prosinec přikvačil a z demokraticky zvolených úst se vysypaly zdobné přívlastky, Marek Řezanka napsal na web Literárních novin: „…hranice lidských práv a svobod končí tam, kde začíná nárok nadnárodních korporací na zisk.“ A přidal bez okolků, že „lidským právem je neumírat na ulici hlady“, a k tomu ještě, že „svoboda znamená nebýt preventivně odposloucháván a nebýt normalizován ve svém kritickém myšlení“. Že „základním lidským právem je právo na mír. Právo nemuset nenávidět“.

Pětatřicetiletý komentátor tím nikterak nešetřil ani javajky z devětaosmdesátého ani aktuálně dobové pěstitele iluzí. Dvakrát nešetřil. „Myslíme-li to s demokracií vážně, nemůžeme druhé vykořisťovat, dělat z nich nezaměstnatelné, štvát jednoho proti druhému, brát jim lidskou důstojnost. Svobodný není ten, kdo je udržován v nevědomosti a je manipulován, jak se má rozhodnout…“ (in: Lidská práva v nelidském systému, web LtN 10. 12. 2014)

My? Na tomto místě pozveme (trpělivého) čtenáře v ústrety toku času, do blahoslaveného roku 1918. Tenkrát vydal ctihodný nakladatel B. Kočí dramatickou báseň o pěti jednáních, kterou její autor, jinak ironik, Ludvík Lošťák nazval Demokracie vítězná. Lošťák poprvé: „A s Mistrem Jenem bohatýrsky půjdem za Pravdou, / a Svoboda a Samostatnost slavný úděl bude náš…“ (Reflexe: Podobnost s rétorikou buditelů pozdějších nenáhodná. Kultura člověka oplývá vzrušujícími sémantickými znaky, zakódovanými do genetické vybavenosti generací.) Ludvík Lošťák podruhé: „…doby světlé budou příští, / a spravedlivé, zlidštěné a zkrásněné / neb Lidská Práva veličensky půjdou Evropou!“ (Reflexe: Podobnost … nenáhodná.)

 * * *

Jakože se v závěru osmdesátých let v českojazyčné enklávě starého kontinentu neudálo nic, co bychom bez uzardění pojmenovali revolucí a ne melodramatem buď jak buď ontologické povahy, v devadesátých letech si česká společnost revoluci prožila. Prožívá ještě. Totiž: Ona revoluce probíhá permanentně. Je to revoluce technologií.

Dovolíme si ilustrovat propastný rozdíl – kupříkladu v branži spisovatelů – mezi povědomím obyvatel technologicky vyspělé země a obyvatel Prahy.

Spisovatelka J. S., emigrující v roce 1984, do emailu z roku 2002 napsala mimo jiné: „…musím říct, že jsme přijeli do velkých změn. Firma IBM právě uvedla na trh svůj nový personální počítač PC AT, třikrát tak rychlejší než původní IBM PC. Firma Apple uvedla na trh s velkým úspěchem Macintosh, jehož systém byl poprvé postaven pro grafiku. (…) Můj muž byl po příchodu do Ameriky malými počítači překvapen. Byl doma i v dalších zemích Evropy školen na počítačích, které vážily několik tun, zabíraly velké místnosti, a děrovačky připravovaly rychlým tempem úhozů za minutu tisíce papírových děrných štítků. (…) Jako bychom udělali skok snad dvacet let dopředu. Počítačová technologie zasahovala už v době našeho příchodu široké vrstvy obyvatelstva, které se seznamovaly s různými variantami softwarových aplikací. V té době málokdo tušil, že Microsoft Word si progresivně dobude cestu k uživateli a zatlačí ostatní word-procesorové aplikace do pozadí. Já jsem v té době prošla na doporučení svého muže kurzem PC-DOS. (…) V roce 1991 dostala darem naše knihovna prvních sedmnáct počítačů Macintosh a postupně další. Od roku 1998, s přibývajícím zájmem o PC, je můj ředitel postupně vyměňoval za PC. Nebyl to ovšem trend celé univerzity. Mnohá oddělení stále pracují s Macintoshem. (…) Další technická novinka mě mile zasáhla po telefonu, když mi přítelkyně sdělovala, že vyřešila svůj problém s bolestivým zánětem zápěstí tím, že si koupila software, který píše za ní. Počítač si právě zvykal na její hlas.“

Když jsem email přečetl třem mediálně protěžovaným spisovatelům pražským, nevěděli „o čem to je“.

Zkrátka, nám v Čechách bylo velmi třeba dohnat ztrátu nevědomých. Zavzpomínejme: To bylo nářků! To byly migrény! A těch afektů!… Ovšem na vybranou jsme neměli: to technologie nám nadiktovaly, jak se chovat a co činiti…

Ale píšeme letopočet 2015…! Pojmy jako video-art, webové stránky, digitální kompozice, kyberprostor, elektronická kniha rámují – kyberkulturu tohoto času. Participujeme na ní do jednoho. A jestli někdo přeci ještě ne, není ho. Vivat revolucionáři!