PråcheòskÊ rezonance 2004

K literárním začátkům Milana Kundery

eLiterární noviny, www.literarky.cz, neděle 26. listopadu 2017

"Je těžké uvěřit, že to psal Milan Kundera." (čtenář pod Kunderovu prvotinu)

Vzpomeneme-li dramatu Majitelé klíčů či románu Žert, může se čtenáři nevybavit jméno autora?

Brněnský rodák (1. 4. 1929) Milan Kundera ovšem přišel pod český parnas (všímáme si samostatně vydaných titulů) nejprve se sbírkou veršů Člověk zahrada širá (1953), k níž velmi rychle přidal Poslední máj (1955) a Monology (1957).

Prvotinu Člověk zahrada širá koncipoval Milan Kundera do pěti obsáhlejších cyklů. Z nich ten první pojmenoval na Zeleň mého domova a opěvuje v něm Moravu a Moravany - přičemž máme za to, že právě tímto cyklem autor nezapřel hodiny klavíru u svého otce ani pozdější studium hudební kompozice.

Druhým cyklem - Soukromá dramata - obráží básník podstatu a hloubku niterných konfliktů v člověku, a to v kontextu konfliktů sociálních. Konflikty sociálně-politickými ostatně završil prvotinu (tentokrát už v historické šíři) závěrečným cyklem Veliký pochod: vrací se do let okupace, slovenského národního povstání a hnutí dělnictva. (Veliký pochod předchází cyklus Polemické verše a cyklus Od obzoru jednoho k obzoru všech, v němž jde v každém směru o básníka.)

Odtud tedy podiv anonymního čtenáře. Podiv, který mohl vzejít z pera čtenáře mladého nebo alespoň mladšího tam, kde se nedostávalo schopností nazřít společnost a nazřít člověka v kontextu běhutého času. Možná právě podobně naivně podivující se a pohoršení "lidé denního pera" to jsou, kvůli nimž zavítává Francouz českého původu Milan Kundera do rodné země inkognito.

Kundera patřil nekrátký čas k prominentům oficiální literatury padesátých let. V době vysokoškolských studií (1953) se představil čtenářstvu námi již připomenutým básnickým debutem, totiž sbírkou Člověk zahrada širá.

Už o pouhý rok později zvítězila umělcova poema Poslední máj v takzvané "fučíkovské soutěži" vyhlášené Svazem spisovatelů a redakcí Literárních novin. Už za další rok vyšla poema knižně v nakladatelství Československý spisovatel nákladem 2 000 výtisků (druhé vyd. - 1961 - 11 000 výtisků a třetí - 1963 - v počtu 5 000 výtisků).

Jak přívlastek soutěže vzkazuje, i Milan Kundera si předsevzal přivést do uměleckého písemnictví národního hrdinu: přičemž si zvolil dílčí motiv z Reportáže psané na oprátce, zrovna ten motiv, kdy komisař gestapa odvede Julia Fučíka (1903 - 1943) na Petřín, kde se - bezvýsledně - pokusí vězně přimět k národní zradě namísto volby smrti popravou.

Ani tato forma politicko-uměleckého postoje nepřekvapí toho, kdo z Kunderova života vezme v potaz fakt, že začínajícímu umělci se nepříčil poúnorový politický zvrat a už v roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa. (Straníkem byl ovšem "komplikovaným" - už v padesátém jej vyloučili, v šestapadesátém vzali na milost a v sedmdesátém vyloučili definitivně.)

Od roku 1975 žije Milan Kundera ve Francii.

Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (1979) byl spisovatel zbaven československého státního občanství, ovšem již dva roky nato získal občanství francouzské. - - -

Milan Kundera nebyl ani třicetiletý, když do české milostné poezie přidal jednak básně místo od místa se přibližující veršované próze (Černý jez, Žárlení, Balada o pádu ...), jednak verše jakoby se teprve a s obtížemi vzdalující mladistvému pokusnictví (Noční milování, Třetí variace na smrt...). Domníváme se tedy, že později světově uznávaný autor nezahrnul do Monologů, své knihy třetí (Československý spisovatel, 1957), básnické vyúčtování výhradně z doby jen málo předcházející hotovou knihu.

Po stránce sémantické lpěl mladý tvůrce slovesného umění až mimořádně na slovních znacích žena - láska - a zejména smrt. U autora jeho věku to není neobvyklé, ovšem co b á s n í k a Kunderu charakterizuje víc než cokoli jiného, je prožitek lásky tak silné a vroucí, že bolí, zatímco v jiných pasážích už běží o smíření se s uvadáním života. Jakož též o smír s vizí smrti a s její neodmyslitelností a její převahou. "Ty budeš, děvčátko, už velmi stará žena, / až bude po světě široký mír a klid. / Tu poznáš teprve, jak jsi už uchozená. / A sladkou únavou necháš se uchvátit. // Pak ať si přijde smrt. Už k nám ta její chvíle / pospíchá zdaleka jak drobný vláček, vlak. / Bude čas svobody. Jabloně budou bílé. / Ještě se obejmem a zůstanem už tak." (Třetí variace na smrt)

V Kunderově hierarchii sémantických znaků je s m r t z dominant majících v uveřejněných básních nestejnou funkčnost. Tak v básni A tehdy potkalo Jana děvčátko a tázalo se ho ... strhnou čtenáře verše usilující: "Každý cíp času / jsem křečovitě svíral / a prosil, prosil, / ať mi neumírá. / Láska mizí nebo stárne. / Co by jiného. / A tak jsem si přidržel smrtí, / co mi chtělo uběhnout." Ale v Druhé variaci na smrt si jej poddá něha přímo k vesmíru sahající: "Nebudeš tušit, / že já, / tvář přikrytu tvou kyticí, / ležím pod jasmínem, / z něhož květ za květem padá. / Nebudeš tušit, / jak celý můj vesmír, / v němž sluncem byl jsi mi i zornicí, / už rozplývá se tiše po zahradách ... // Nikdy jsem nenašla odvahu tě tížit, / lásko má. / Nikdy bych nenašla odvahu / zemřít před tvýma očima."

Knihu o podobách lásky autor zaštítil v české literatuře nikoli právě samozřejmým básnickým p ř e d z n a m e n á n í m, z kterého snadno domyslet, v jakém rozpoložení sbírku napsal. Už vstupní, třebaže nepojmenované verše řekly takřka vše, co jsme mohli od knihy očekávat: "Být básníkem to znamená / jíti až na konec // Na konec pochyb / na konec doufání / na konec vášně / na konec zoufání ..."

Monology vyšly celkem čtyřikrát (1957, 1964, 1965, 1969), vždy v Československém spisovateli. Vydání skýtají náhled do procesu Kunderova rychlého osobnostního růstu, což platí zejména o vydání druhém, které autor rozšířil o básně z let 1958 a 1959.