Prácheňské rezonance 2004

Která díla z české literatury od roku 1945 do současnosti považujete za stěžejní?

Literatura * Umění * Kultura: 34/2015, 26. srpna 2015
(Anketa Unie českých spisovatelů)

MVČ:

Uvádím knihy stěžejní v mém vlastním čtenářském mikrosvětě.

Snad nejspontánněji (rozený jsem ve dvaapadesátém) si mne svého času získal Edvard Valenta románem Jdi za zeleným světlem. V rozpětí pěti let jsem četl tuto knihu dvakrát, protože první čtení nedopadlo dobře – mnohé jsem hned nepochopil. Jak jdu životem, vidím, že každá generace má svého Šimona, ať jsou dobové kulisy jakékoliv.

Také si vzpomínám, že ve čtrnácti jsem podlehl, ale opravdu podlehl Josefu Kainarovi. V ten čas Československý spisovatel právě vydal sbírku Moje blues a já měl Kainara od té doby už napořád za mága slovotvůrce. Což jím nebyl? Nezůstává?

A byl bych velmi nespravedlivý a velmi nevděčný, kdybych „odstrčil“ přírodního prozaika Jaromíra Tomečka. Prozaik básník – básník filozof. Třeba črta Ve vteřinách věčnost z knihy Vlka živí nohy (1965):

Tehdy jsem spatřil život věčný. Pod přikrývkou listí si rostlina vlastním teplem vyhřála kouteček a v něm vydala květ, voničku líbeznou a křehkou jako právě zrozené jehňátko. Poklekl jsem na kolena a poklonil se až k zemi. Uprostřed velkých sněhů, pod hrozivými lavinovými komíny, v objetí skal pokreslených přísnými obrazci žlutých lišejníků, hlásal věčný vznik a věčný růst květ devětsilu, hrstka růžových hvězdiček, jež asi této noci spadly z nebe na zem, aby dotvrdily, že není smrti a zániku. Že i ve vteřinách žije věčnost.“

Tomeček jde se mnou nejdéle. Brzy to bude půl století.