Prácheňské rezonance 2004

Kterým směrem k Parnasu?

Pátek 15. srpna 2014

(1)

„Mutujeme do nového biologického druhu – přešli jsme z Akvária do Terária a nyní směřujeme do Kybérie. Jsme bytosti stahující se do středu kybernetického světa. Protože kybernetika je řád, podle něhož je organizován vesmír.“ Timothy Leary (+1996)

Není pravdou, že v Kybérii se rozpustí potřeba jakéhokoli inteligentního druhu vytvářet krásné a krásným se i obklopovat. Soudíme o tom, že pravdou bude opak. V jedné z našich předešlých úvah na webu LtN jsme vyvodili, že je nám třeba vnímat krásné v celém jeho kontextu, a také, že krásné a člověkovo je nedělitelné, a také, že samo jsoucno (člověka v to počítaje) je nevyčerpatelným zdrojem esteticky pozitivních podnětů.

My však už i primární vjem budeme považovat za informaci. Nepřímo tím přitakáme kybernetikům, tvrdícím, že jsoucno a vše, co ono produkuje, je z množin informací. Ostatně – Timothy Leary – i „hmota je jen zmrzlá informace“. Potom tedy má hodnotu informace docela vše. Vše, na co jen pomyslíme, a k takovému nazření přivedl (zatím) minoritní virtuální kolektivum, ve světové veřejnosti existující, takřka před sedmi desetiletími Norbert Wiener, kybernetiky zakladatel.

Krom toho může z Learovy definice vyplynout, že je-li „organizován vesmír“, buďto je tím popřen chaos ve vesmíru, anebo je i chaos formou organizace.

Je příznačné, že zatímco popularizátorská osvěta kybernetiků od počáteční krajní opatrnosti, ohleduplnosti až šetrnosti k laikům (Alois Adalbert Hoch; 1888 - 1978) postoupila až do netaktizující otevřenosti (Jozef Kelemen; *1951), pak hovořit v literárně společenských komunitách o lidsko-robotickém společenství zítřka, o zcela nové kultuře tohoto společenství, natožpak dokonce tvrdit, že sám člověk (i ten literárně činný) je informací, to stále ještě bývá rovno morální sebevraždě.

Což považujeme za největší problém spisovatelů současnosti. Neboť je nabíledni, že s přežívajícím antropocentrismem duchovně srostlá a v něm odmala vychovávaná bytost spisovatelská, i v roce 2014 se domnívající, že obráží objektivní svět, ve skutečnosti nezachytila trendy pokročilé filozofie a o exaktnost se opírající vědy, takže neobráží a ani obrážet nemůže celou sociální skutečnost.

Jsou to jen vzácné výjimky, když spisovatel prozře z omylu a pochopí, že především a na prvním místě kybernetika, s desetiletími už rozvětvená do mnoha specializovaných disciplín, vypovídá pravdu o Životě, samozřejmě tom inteligentním. Daleko častěji si psavý homo patiens navlékne masku oběti, jíž svět ovšemže ubližuje a ji krátkozrace nedoceňuje. („Můžeme snad víc než usednout večer po práci, která nám přináší obživu, na zadek a psát?“ Ivan Binar; Valná hromada Obce spisovatelů 2002)

Ovšem to už více nechoďme kol horké kaše: co se výše uvedené záležitosti týče, zdaleka nejde jen o problém intelektu, jest to v prvé řadě problém morálky.

Málo platné, zatímco za časů škodovky tisíc embé bylo víceméně samozřejmostí, že takové porouchané auto učinil pojízdným i opravář zemědělských strojů, ten již dnešní béemwé neopraví. Tak ani řadový tvořitel literárních textů z roku 2014 už neuchopuje témata oběma rukama. V knihovně, kam ukládá zhmotnělou a zkvantifikovanou vůli přemoci čas, mu přibývají  ponejvíce - ojetiny. Co je nejbolestnější  – on o tom vůbec neví. On si toho prostě není vědom, a jak by mohl být, když nepoučen v takových oborech, kterým ve věku moderních technologií říkáme stěžejní. Přitom právě tyto obory by mu ozřejmily, co je doopravdy životem? (Jak nemá přijít na mysl parafrázovaná myšlenka Ivana M. Havla, že vzdělanec, který se nezajímá, co se děje v oborech jeho specializovanému fundamentu na míle vzdálených, ve skutečnosti vzdělaným být přestává – neb ty míle jsou pouze zdánlivé. A zrovna v takové situaci se ocitl a nenápaditě přežívá – tvořitel literárních textů.)

(2)

Co nevyrostlo a nedozrálo ve mně samotném, na to mé pero nestačí. Psal jsem, co jsem prožíval, co jsem myslil a cítil, co jsem zblízka viděl a znal… psal jsem svůj život a to, co k němu přirůstalo…“ Ivan Alexandrovič Gončarov (+1891)

Vrakoviště, v něž proměněna odbytiště knih, i v roce 2014 nabízejí ponejvíce torza s přetočenými tachometry. A když bez úspěchu, tak aspoň ve slevě. Tragickou je na straně leckterého tvořitele literárního textu až nezpůsobilost vymyslet jenom nebanální název. Takový „Borůvkový piknik“ (Šulc a Švarc, 2008) Heleny Longinové (*1930) je toho příkladem a sám literární text zrcadlí, jak je tvořiteli snadným na sebechmurnější kulise (zde přírodní katastrofě) vepsat autogram do památníčku velmi laciné podbízivosti trhu a recipientovy pomýlené představy o kulturních hodnotách. Co akceptujeme je jednoznačnost, s jakou se Longinové podařilo vylíčit život, který žijeme teď a tady, jako ubíjející kýč. Říkáme-li však „vylíčit“, myslíme to doslova, neb kýčem je próza sama. Nezvládaná živočišnost protagonistů i komparsu, znevážené dobré mravy, primitivnost v úsudcích a „zasvěcených“ komentářích, to vše je sice věrohodné, ale autorčina pohříchu netvůrčí popisnost a úporná, namnoze tolik veletrapná snaha míti ironický nadhled stůj co stůj, ústí do veletoku vpravdě mělkého. S implicitním se v „Borůvkovém pikniku“ nesetkáme takřka vůbec a dočteme-li knihu přece až do konce, je nám jako bychom se prokousali nelektorovaným rukopisem zítřejšího, ještě nezkušeného debutanta. Vše plyne z jediné příčiny: spisovatel či skromněji (jenom) pisatel obvykle ví velmi mnoho, jenom ne kdy s publikováním skončit. Přepočetné výlevy v památníčku pak snadno předcházejí adekvátní dedikace en gros podstrčené. Jako „měl tu tělesnou vadu, že byl ženatý“, „prohrál Lindu v hospodě v kartách“, „Dost dobře se nemohla ztotožnit s vlastní mámou, i když ji měla ráda, protože vlastní mámu má přece každý rád. Jenže někdy by ji ze vzteku nejradši zabila!“ nebo také: „Někdy je milování těžké, těžší než mlýnský kámen.“ Přijde na to. Někdy je těžší mlýnského kamene pouhé čtení.

Z památníčku vyčteme nejen to, že na kulisy literárního příběhu se dá zavěsit docela všechno, mělkost s fádností jakbysmet. Vyrozumíme – a žel, když tomu tak je -, že takový příběh přesvědčivě a nevylhaně obrazí nenáročnost, ba pohodlnost submisivní persony, fabulátora. Příběh zkrátka je vymezen jen některým z několika (opotřebovaných) základních schémat, a přesto si razí cestu čtvrtstoletím, půlstoletím, stoletím… Notabene: tento příběh, takřečený lineární, je už opotřebován. Jeho možnosti jsou vyčerpány.

Při četbě další knihy, kterou jsme pořídili za babku též v antikvariátu, učiníme poznání navlas stejné. To Janě Červenkové (*1939) vydal Doplněk (2014) prózu úsměvně pojmenovanou „Zavři oči, otevři pusu“. I zde podobně jako v „Borůvkovém pikniku“ běží o lásku, ovšem tu, na rozdíl od lásky, respektive lásek Helenou Longinovou traktovaných, přece jen podpovrchově a důvěryhodněji načrtanou. Třebaže Janě Červenkové, mnohem poučeněji pracující s jazykem, rádi přiznáme, že perceived self utlumila velice dovedně, její prózu nenapravitelně poškodily historizující konstrukce a neobjevnost zápletek. Přelaciný schematismum let padesátých je zde opět, jen po povrchu přelakován barvami těšícími se konjuktuře v soudobém eticky podvyživeném existování. A rozuzlení leitmotivní záplet(k)y autorka smetla zase jen mezi kýče. (Socialistickému prototypu Pavlovi záleží na Marcele. Marcele však jde v prvé řadě o morální čistotu – tu svou, tu Pavlovu, oportunistických rodičů. Pavla pronásleduje noční můra: jako pohraničník střílel na pár utíkající na Západ a dobře mířil. Byl za to vyznamenán. Začal se tím jeho záviděníhodný společenský postup. Noční můra na Běžkyni pojmenovaná si ovšem troufla i na Marcelu, už Pavlovu manželku, a Marcela není tak zvráceně srdnatá, aby v denním shonu přízrak Běžkyně odehnala.  Když žena spolehlivě zví, že její vyvolený má na svědomí smrt nevinných, je z toho zápletka možná na celý život. Odejde nakonec od manžela, nebo uvykne neurotizujícímu, ale před veřejností jakoby harmonickému, přece jenom partnerskému soužití? Zatím nachází své poslání v práci vychovatelky v ústavu pro postižené děti.)

Ba, Marcela. Což vůbec lze na její způsob uniknout ze sevření společnosti, která je přece celá postižena – postižena o nic méně, než společnost současná?

(Hm, literatura. Zapomětlivě jednostejná a že prý společensky nenahraditelná. Naivní? Opovážlivá? Především mozky vymývající!)

Můžeme nebýt uráženi neobjevností, otřepaností, až stupidností jakýchsi prýhodnot literárního servisu?

Považme, jakou může mít český čtenář literatury těchto let důvěru ve spisovatele?

Nemylme se, v České republice druhé dekády je to právě trh, který osobnostně formuje a „kultivuje“ autory – vždy jen k obrazu svému. Nabíledni, autory víc než příjemce. Příjemce totiž má vždycky jednu volbu navíc. Ignorovat.

(Trh? Ten je odevždy licoměrný. Ale Příběh trvá už od velkého třesku, je věčnější všeho, když na to přijde, tak i člověka. Jako člověk, i Jeho Příběh se spoléhá na technologie, které dokáží Příběh člověka ne obrazit, nýbrž vytvářet.  Nazvali jsme jej interaktivním.)

(3)

„Digitální informační technologie jsou nejen nástrojem formujícím naše poznání o světě, ale ovlivňují také náš obraz o sobě samých. Tento obraz se nám v dnešní době dává poznat na monitorech počítačů.“ Jana Horáková

Odhlédneme-li (už přestárlou) disharmonizovanou biologickou společnost jako takovou, žijeme permanentní, nekrvavou revoluci, v níž se zhlédla – co jiného než evoluce? Žijeme – no ano, kyberkulturou, hypertextem, tsunami informací. Tsunami spláchne všechna (námi řečená) klasická média. I paranoidní konzervativec se přizpůsobí velkorysému kyberprostoru a v jeho hypertextu bude čerpat informace a tvořit jejich nové samojediné kontexty. Jestliže od konce devadesátých let zní Evropou volání po nových vědeckých a kulturních paradigmatech, pak je to zase krásná literatura, co zaostává, a nic na tom nezmění skutečnost, že už na samém začátku nového tisíciletí českojazyčné stránky envision.v-art.cz přece proklamovaly in publico tezi, že ani objektivně přicházející, ani subjektivně tušené vyhlídky člověka nejsou soumrakem sebereflexe pozemské noosféry, naopak jsou příslibem nové renesance“. Zapamatujme si: noosféry a renesance.

Sejdeme se tedy v kyberprostoru? Básníci, prozaici, esejisté?

Lze nám snad jinak? Tudy vchází do Země diametrálně jiné duchovní každého inteligentního individua, a tudy zas nová kultura duchovního komplexu society. Jaké umělecké druhy bude tato kultura obnášet? Nedomyslíme, ale a priori víme, že u toho bude i znak. Což je tvořitelům slovesného výrazu šancí i výzvou. Dlouho už.

No a tam vzadu - ti dva - rozkacení -, tak ti dva se přou o téma „život“. Prý „biologický“ a prý „umělý“. Digitální novověk, který již povstal, oba přívlastky škrtne. Jemu půjde o Život. A tomu zas o Inteligenci.

Nám též, třebas spisovateli jsme jen kdysi bývali.